Shadwell

Pár slov o sex-appealu Taylora Kitsche, tragickém omylu Michaela Giacchina a jednom podivném déja vu. ____ 1, Čím se liší krásný chlap od ošklivého? Má se za to, že alfou a omegou přitažlivosti je hlavně zdravá a pěstěná pleť. Jinak řečeno, o sex-appealu chlapa nerozhoduje tvar obličeje, vystouplé lícní kosti a symetrický nosánek, nýbrž barva kůže. K Taylorovi Kitschovi se to bohužel ještě nedoneslo, protože je ve filmu bílý jako stěna. Jistě, jako veterán z americké občanské války a zlatokop se asi neměl kdy a kde opalovat, jenže vypadá jak bledule, nikoliv jako leader hodný své role. Všechny ty hordy animátorů a trikařů tak zapomněli na to nejdůležitější – nabronzovat Kitsche a dodat mu tím alespoň trochu na charismatu. Opálená kůže rovněž přidává pěkných pár let navíc, což by mu jako mladíčkovi (některý starší dámy by řekly „mladý maso“) jenom prospělo. ____ 2, Tragický omyl Michaela Giacchina spočívá podle mě v tom, že nerespektuje sluchové pole člověka, což je takový ten známý diagram udávající výšku a hlasitost hudby, kterou ještě vnímáme. Jak známo, největší oblast zabírá zvuk, o něco méně hudba, a úplně nejméně řeč. Dává logiku, že třeba sbíječka přehluší dialog dvou lidí, a ne obráceně. Konkrétně jde o to, že Giacchino skládá neuvěřitelně starosvětsky. Důrazem na živý orchestr a jeho nástrojové sekce (dřeva, žestě, smyčce…) evokuje ze všeho nejvíce epochu klasického Hollywoodu, kde se skládalo úplně tímtéž způsobem. Mají proto plnou pravdu ti, podle nichž pobýval Giacchino posledních padesát let v hudební hibernaci. V klasickém Hollywoodu, kde se s hudbou praly pouze dialogy, takový způsob skládání sice nebyl problém, jenže v post-klasickém Hollywoodu, který se datuje někdy od 70. let prvních blockbusterů, se s hudbou začaly prát vedle dialogů dost výrazně i zvuky. A ty hudba, jak dává poměrně jasně najevo diagram sluchového pole člověka, který říká v zásadě něco jako „zvuk > hudba > dialogy“, prostě nepřemůže. Často vám v takovým případě nepomůže ani to, že složité vyloženě epickou a masivní hudbu jako zde Giacchino. Vypadá to totiž zhruba stejně, jako kdyby vám někdo pustil něco od Mahlera a přitom vám strčil hlavu do těsnýho plechovýho hrnce a mlátil do něj pokličkama. Ta hudba to tváří v tvář různým ruchům, skřekům a zvukům prostě neustojí, zvlášť tak vysoce intelektuální a romantická hudba Giacchina, která si vyžaduje spíš sluchátek, než aby se přetahovala s čímkoli dalším. A nevyplývá právě odsud, proč je nesmyslné obviňovat některé skladatele v čele se Zimmerem z líbivosti? Není ve skutečnosti tato líbivost podmínkou, nikoliv nějakou volbou, jak se prosadit v blockbusteru? Samozřejmě, míchačky zvuků, hudby a dialogů mohou leccos zachránit - vyzdvihnou dialog, stáhnou sílu hudby, v pauze mezi slovy mohou hudbu nepatrně zesílit, jinde vygradují hluk nebo zase zeslabí hercovo slovo do tichého šepotu -, jenže jak vám poví většina skladatelů, ten proces není jen o vzájemné spolupráci, ale i soutěživosti. Jak kdesi poznamenal Paul Haslinger, všichni se na začátku poplácávají po zádech a pak s vaší hudbou totálně zametou. ____ 3, Sice se ve spojitosti s Johnem Carterem často zmiňuje Avatar, ale ten film svou až nesmyslnou epičností připomíná spíš historické velkofilmy, potažmo hollywoodské křesťanské superfilmy jako Ben Hur, Spartakus, Král králů či Quo vadis. S Avatarem sice John Carter nějak vnějškově souvisí, jenže Avatar pojednával o biocentrickém uctívání přírody v duchu hlubinné ekologie, kdežto příběh John Cartera je mnohem konfliktnější (autor románu Burroughs fakticky předpověděl brutální rasovou segregaci nacismu) a hlavní postava připomíná spíš nějakého Boha než malou částečku, která by se rozpustila v širším celku. John Carter zkoumal to, co nás rozděluje, Avatar hledá něco, co by nás sbližovalo. Kuriózní je nicméně skutečnost, že Camernovovi ty postavy přesto fungují mnohem lépe než Stantonovi. Podle všeho je tedy celkem jedno, jestli vycházíte z neopohanství a panteizmu jako v Avatarovi, nebo stavíte na nějakých ryze nepřehlédnutelných individualitách. Podstatné je spíše to, jak dobrý scénárista jste. Ten rozdíl mezi přístupem Avatara a Johna Cartera je dán i hudbou: v Avatarovi nemají postavy své motivy, kdežto v Johnu Carterovi ano (Carterův motiv zazní poprvé při útěku z vězení v Get Carter, zatímco velmi smutný motiv princezny se ozve prvně v Thark Side of Barsoom poté, co se jí rozbije zařízení vysílající modrý paprsek; oba jsou dále variovány). Historie se nicméně podle všeho skutečně navrací a opakuje: tehdy v 50. a 60. letech za Kleopatry či Desatera přikázání Hollywood bojoval proti televizi, dneska bojuje proti smart-televizi, tehdy nasadil širokoúhlou Cineramu nebo Cinemascope, dneska prostorovou stereoskopii.

Je lepší být žena a volit mezi dvěma muži, nebo je lepší být muž a volit mezi dvěma ženami? Pozor – to není jedna z otázek z obtížné varianty maturit, ani nějaký obskurní hlavolam z proslulé kvízovky Jste dost chytří na to, abyste mohli pracovat v Googlu?, ale celkem běžné dilema, které se tenhle film rozhodl probádat. Jak je zřejmé už z ústřední trojice, varianta se dvěma muži a jednou ženou vychází lépe, poněvadž mezi dvěma muži vždycky existuje cosi jako velmi intimní přátelství. V takovém milostném trojúhelníku o dvou mužích a jedné ženě jsou tudíž zamilováni všichni do sebe navzájem, kdežto v případě dvou žen a jednoho muže máme o jeden zamilovaný pár méně, jelikož dvě ženy si vždycky nějakým způsobem půjdou po krku a jakákoliv harmonie mezi nimi je pouze vnějšková. Název filmu by nás neměl mást, protože láska je fakticky vzato podobná válce, mohli bychom říct dokonce kosmologii - je zde velký třesk, velký žár a postupné vzdalování a ochlazování, což znamená, že milující je na tom nějak podobně jako náš vesmír.

Kronika meets Pařbu ve Vegas meets Den nezávislosti? Hell fucking yeah!

Tenhle film neukazuje na hlavní postavě Andrewa nic menšího než to, že největší škůdci a nepřátelé lidstva jsou loseři. Hlavní problém je v tom, že kdykoliv se takový loser dostane k moci a uspěje, provádí přesný opak toho, než jakým doopravdy je. Těch příkladů je spousta: asociální Zuckerberg, který dal dohromady sociální síť; Hugh Grant, co o sobě v rozhovorech mluví jako o introvertovi, jenž se straní lidí a utíká před nimi do přívěsu, současně ale podňeuje v mužích falešný obraz romantika, jež by měli následovat; dva chudí židovští nerdi stojící za vznikem Supermana; anebo Johny Depp, který kolem sebe utváří obraz rockové hvězdy, ačkoliv je v reálu podle okolí zcela nekomunikativní. Tihle lidé vyvolávají v ostatních jakýsi pocit viny, protože ideál, který stvořili, se s každodenní realitou dost rozchází. Možná největší vinu pak vyvolávají filmaři, mezi něž se počítá i Andrew. Tvůrci Konriky tak provádějí drtivou sebereflexi sama sebe a vůbec celé kinematografie, neboť nám prostřednictvím Andrewa říkají cosi v tom smyslu, že z krátkodobé perspektivy jsou filmy možná fajn odreagování, ovšem z dlouhodobého hlediska vyvolávají v lidech jakousi kolektivní variantu „komplexu méněcennosti“, protože ty ideální filmový obrazy nemohou následovat. Už Keynes kritizoval ležérní odstup ekonomů od krátkodobých oprav ekonomiky známým bonmotem, že v dlouhodobé perspektivě jsme všichni mrtví, jenže ta dlouhodobá perspektiva je právě dost určující – koneckonců i Andrew začíná jako hodný chlapec a sobecká svině porušující pravidla se z něj stane až mnohem později. Filmaři jsou prostě svině, tvrdí Kronika. Jsem první, kdo by to podepsal. Kronika toho říká celkem dost ale také o práci kamery: ____ (i) Za prvé celkem názorně demonstruje to, čím se liší profesionální film od amatérského. Když pomineme zlehčující soudy jako dobrý/špatný, lze konstatovat, že v amatérském filmu bývá většinou s každou scénou spojena převážně jen jedna emoce, jedna nálada, která dominuje nad ostatními. Tady, kde je spoustu scén točeno na jeden záběr, to je třeba velmi zjevný. Oproti tomu profík je schopen naskládat do scény spousty emocí a nálad jako lasagne a nepotřebuje kvůli každé nové začínat další scénu. Nejlépe se těchto změn emocí či nálad dosahuje změnou tempa a rytmu v rámci jedné scény, například střídáním kratších a delších dialogových pasáží, akcentovaných a neakcentovaných fází, nebo výraznou změnou nejrůznějších prvků obrazu, jako je kompozice, střídání světla a stínu, barev, pohybu ap. Profesionálním filmařům je podobný způsob uvažování vlastní, čímž se liší od amatérů, kteří často akorát srazí dohromady různý izolovaný scény. Celý ten spor mezi amatérskými a profesionální filmaři trochu připomíná rozdíl mezi tím, jak se točily akční scény v minulosti a jak dnes: když si vezmeme třeba bojové scény Bruce Leeho, tak on vždycky chvíli bojuje a chvíli stojí a měří se s protivníkem, dívají se na sebe jen ap., zatímco v takovým Reloaded máme kontinuální boj, který je rytmizován třeba jen jemným zpomalením. ____ (ii) Celkem příznačné je z hlediska kamer i rozdělení filmu na jakési tři části. V první se operuje jen s jednou kamerou Andrewa, ve druhé se přidává kamera blondýny Ashley a ve třetí nastupuje spousty různých záznamových zařízení. Vzhledem k tomu, že hlavní hrdina rovněž prochází vývojem o třech částech od hodného chlapce přes lavírování mezi světlou a temnou stranou síly až po zlého chlapce, je možné tam vidět paralelu mezi málo kamerami a dobrem, respektive hodně kamerami a zlem. To lze chápat bezprostředně jako nějaký orwellovský lament nad tisícem monitorovacích zařízení špicujících kolem nás, ale také jako takový historický průřez filmovými kamerami od konvenčních zařízení přes ultimátní gyroskopy panorámující v plným rozsahu 360 stupňů až po všudypřítomné pokrytí prostoru kolem nás. ____ (iii) Odpoutanou kamerou, kterou ovládá Andrew za pomocí telekineze, koketuje film s počítačovými hrami a videohrami, kde je kamera umístěna buď za ramenem hlavního hrdiny, nebo ji lze ovládat pravým analogovým tlačítkem. Dnes už celkem obligatorní koketování filmů s hrami se tak nevyhnulo ani Kronice.

Film o policajtovi, kterému se rozpadne profesní i osobní život. Kde je problém? Problém, a to dost vážný, je v tom, že většina scénáristických příruček je zcela za jedno v tom, že pasivní postavy, které nikam nesměřují a nijak se nevyvíjejí, prostě nefungují. Často vám v takovým případě nepomůže ani to, že si naverbujete charismatickýho Harrelsona. Zvlášť když z něj uděláte totálně zafixovaný charakter, který nedojde ani poznání ani vykoupení. Je sice hezký a z hlediska vyprávění i nekonvenční, že na místo obvyklé globální analýzy policejní korupce v L.A. po vzoru Tropy de Elite sledujeme vše lokálně prostřednictvím hlavní postavy, která nesleze z plátna, jenže je otázka, jestli je taková metoda úplně vhodná, protože takový film pak často připomíná to, čemu říkám „píchat s pérem na půl žerdi“. Nelze si nevšimnout, že filmové příběhy se svým úvodem, vyvrcholením a závěrem erekci skutečně připomínají, ovšem tady se ten příběhový oblouk odehrává někde ve druhým plánu nebo spíš úplně mimo obraz, zatímco hlavní postava je ve svý odevzdanosti a pasivitě pevná jak Gibraltarská skála v duchu Komenského proslulého výroku „všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest“.

Vizuál je úžasný a hudba rovnou geniální, bohužel po stránce příběhu věru nejde o nic světoborného. ____ Co se výkladu týče, tak se tu podle všeho odehrává celkem důmyslná metafora na hvězdný systém, ideál krásy a stárnutí hvězd. Jinak řečeno, Sněhurka a lovec vypráví o dvou filmových hvězdách, které si vjedou do vlasů, a jejich agentech, které je zastupují (a také si vjedou do vlasů). Každá herečka kolem 35-45 začíná koukat do zrcadla jinak než dříve v obavě nad hejnem 20letých holek, který pobíhají v Kalifornii a časem ji rozválcují. Konflikt uvadající Ravenny a vycházející celebrity Sněhurky to skvěle demonstruje. Žádná hvězda se také neobejde bez agenta, který by ji v nemilostném hollywoodském prostředí zastupoval. Zde jsou těmi agenty Finn a Lovec. Odsud je i patrné, proč není v Lovcově chování, který začíná jako agent Ravenny, ale nakonec začne dělat pro Sněhurku, nic altruistického - on prostě jen vycítil, že ze slávy Sněhurky mu pokyne do budoucna jistě více, než kdyby zůstal u Ravenny, která je coby stárnoucí žena odepsaná a pro film jaksi nepoužitelná.

Stalo se určitým módním klišé stavět proti sobě vláčnost Jeden musí z kola ven a střelhbitost bondovek, ale já bych proti Jeden musí z kola ven postavil spíš Sodenbergův Zkrat. Oba ty filmy jsou jedinečné v tom, jakým způsobem škrtají zavedená pojítka mezi statickými dialogy a dynamickou akcí. Ačkoliv je v kinematografii zvykem spojovat dialogový scény s něčím nenápadným a střídmým, proti čemuž se kladou formálně zajímavý akční scény, tyhle dva filmy na to jdou obráceně. Jeden musí z kola ven nabízí až maniakálně přešlechtěnou formální stránku a pohyb či dialogy postav pojímá doslova jako balet nebo nějaké taiči. Hodně tím připomíná česká Pouta. Přestože tedy film jako takový už od svých počátků tíhne k dynamice a pohybu, jak je patrné třeba ze slavného pokusu Eadwearda Muybridge, který dokázal, že v určitém stadiu koňského klusu se ani jedna ze čtyř nohou nedotýká země, i statické věci mohou být udělány velmi krásně, jak tu dosti přesvědčivě demonstruje režisér Alfredson. Soderberg na to šel ve Zkratu obráceně, neboť akci zošklivil. Statickým snímáním bez použití živoucí handky nebo úplnou absencí jakéhokoliv hudebního doprovodu se Soderberg vymezil proti obvyklé formální vytříbenosti akčních scén, během nichž je slyšet basová linka bytelná tak, že cejtíte vibrace až na Jamajce, a navrch tvůrci obvykle přihodí ještě trochu konfet. Soderberg tím poukazuje i na jeden docela zajímavý fakt, a to ten, že v akčních scénách se dosahuje vtahující sugestivity často zcela nerealistickými prostředky, jako je intenzivní hudba nebo kmitající kamera. Jinak řečeno akce je ve filmech buďto realistická, nebo sugestivní, ale málokdy obojí (to je vyhrazeno skutečně jen těm největším mistrům jako třeba Mannovi v Heat). Máme tu tak dva případy filmů, Zkrat a Jeden musí z kola ven, které jdou proti zavedeným normám: jeden zošklivuje akci, druhý zkrásňuje dialogy. Asi jako kdyby vzal nějaký prohnaný knihkupec Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti od Eca a vyměnil vám na nich přebaly.

Většinu gangsterek lze s určitou benevolencí rozdělit na filmy konzervativní (Kmotr, Americký gangster, Sejmout zabijáka), postmoderní (Pulp Fiction, Sbal prachy a vypadni, Sejmi eso) a parodický (Millerova křižovatka, Ghost Dog, Ve spárech yakuzy). Máme tu tedy konzervativní, mistrovská a poněkud fousatá díla ze staré školy, dále postmoderní, hravý, mnohdy velmi stylový kousky z dílny originálních tvůrců, a nakonec parodický snímky solitérů hozený často až do absurdní polohy. Každý z těch tří typů gangsterek vlastně odpovídá nějaké ze tří hlavních politických ideologií, a to konzervatismu, liberalismu a socialismu. Konzervatismus kladoucí důraz na autority, tradici či soukromé vlastnictví nachází svého spojence v mafiánských kmotrovských strukturách, které skutečně připomínají pyramidovou strukturu nějakého podniku. Proti tomu se staví liberalismus odmítající privilegia a zdůrazňující více osobní svobodu, čemuž odpovídají postmoderní gangsterky, které analogicky odmítají tradiční mýtické schéma vzestupu a následného pádu známé z konzervativních gangsterek a zdůrazňují spíše dynamické, chaotické a náhodné prolínání různých postav a skupin v příběhu. Na místo klasického dramatického oblouku kladou zacyklenost a nepředvídatelnost, jíž proslavil hlavně netypicky odvyprávěný kulťák Pulp Fiction, kde umírají postavy třeba jen proto, že si zapomněly bouchačku na kuchyňské lince. A konečně socialismus nachází svého souputníka v parodických gangsterkách, které operují s odvrženými solitéry a jako svou zbraň volí ironii, protože co ostatně odvrženým lidem také zbývá než smích. Zajímavé je ovšem to, že tak jako mezi sebou bojuje v politické aréně konzervatismus, liberalismus a socialismus, děje se něco velmi podobného i mezi gangsterskými filmy, které se vymezují vůči sobě navzájem a uvědoměle na sebe reagují: ____ (i) Nejtypičtějším příkladem je reakce parodických gangsterek na ty konzervativní, jak ilustruje třeba Jarmusch v Ghost Dogovi, jehož samurajskou etiku klade proti mafiánům bez morálky. Krutá dětinskost mafiánů, kteří ujíždějí na kreslených filmech z televize, stojí proti dospělosti samuraje, jehož stálými průvodci jsou nikoliv kreslená, ale skutečná zvířata (holubi, psi, medvěd). Právě jejich rysy na sebe bere v sekvencích, v nichž jako by procházel, či spíše protékal každou překážkou a přemisťoval se zvláštní bleskovou plynulosti, která mohutnou postavu Foresta Whitakera zbavuje tělesné tíže. Tím jako by Jarmusch parodoval podobné přesuny v gangsterských filmech, kde na sebe bere hlavní hrdina postupně roli dělňase, odborářského prezidenta, vrchního gangstera a konečně odpadlíka na útěku, jako se to přesně přihodilo zde v Sejmout zabijáka, kde projde hrdina hned několikerou metamorfozou. Je sice pravda, že sami tvůrci stavějí irského samorosta Dannyho Greena proti ztrouchnivělým italským mafiánům, jenže jeho samého nijak nezpochybňují, a právě od toho tu máme Jarmusche. Podobnou černohumornou parodii zrealizovali v Millerově křižovatce Coeni, kde vzali klasické rysy gangsterek a dotáhli je do komického extrému. ____ (ii) O poznání zajímavější je způsob, jakým se konzervativní gangsterky vymezují vůči těm liberálním. Tyto filmy si nejčastěji berou za hlavní hrdiny neúprosné profesionály, kteří jsou ve svém oboru naprosto neomylní, nedělají chyby a až do konce si zachovávají ledový klid a důvěru ve známý Einsteinův výrok „Bůh nehraje s vesmírem kostky“ – na rozdíl od série náhod a nedorozumění v postmoderních gangsterkách Tarantina či Ritchieho. Příkladem takové konzervativní gangsterky je třeba Americký gangster od Ridleyho Scotta. Dvojice hlavních postav (gangster a policajt) díky své bytostné povaze neomylných profesionálů do okolního, chybujícího světa jako by vůbec nepatřila. A kdykoliv se do něj snaží proniknout, působí to jako v případě Denzela Washingtona, který sleduje koloběh drog na ulici převlečený za ikonického gangstu z blaxploitation filmů, nepatřičně a trochu komicky. Stejně to funguje v Mannově Nelítostném souboji, kde se ten útok na postmoderní éru nepředvídatelného chaosu z pozice konzervativních hodnot odráží v ústřední dvojici těžkých profíků, kteří jsou nuceni čelit různým nahodilým jevům či neschopnému okolí, na nějž často doplácejí (zkompromitovaný Danny Trejo u De Nira či hluk zásahovky v kontejneru u Pacina). ____ (iii) Hodně co do sebe má i to, jakým způsobem se vymezují postmoderní gangsterky proti těm parodickým, respektive liberalismus proti socialismu. Jak si velmi trefně mnozí povšimli, my dnes vlastně nežijeme v nějaké sešněrované technokratické době zákazů a omezení, ale jsme spíše nabádání k tomu, abychom si užívali co nejvíce je to možné. Jinými slovy dnešní doba není opakem květinových šedesátých let, jak by se mohlo ze stesků volačů po zlatých časech hippies zdát, nýbrž naopak – jsme ponoukáni doslova k bezuzdnému rozpoutání apetitu. Stejným principiem se řídí postmoderní gangsterky Tarantina či Ritchieho, které jsou ještě absurdnější, nekorektnější a vyhrocenější než všichni ti Kitanové a Jarmuschové dohromady.

Stud sice vypráví o dvou sourozencích, introvertovi, který imploduje, a extrovertce, která exploduje, ale mnohem důležitější je pro jeho pochopení vztah Fassbendera a jeho šéfa Davida. Málomluvný Fassbender definuje svou postavu zhruba uprostřed filmu, kde prohlásí, že záleží na činech, ne na slovech. Tím se zřetelně liší od svého šéfa, kterému jede pusa neustále, ale nikam to nevede. Všechny holky končí u Fassbendera. Jeho šéf oproti tomu mluví takřka bez přestání, snaží se pořád něco pochopit nebo rozebrat, a možná proto je tak neúspěšný. Není to tedy tak, jak se občas říká, že Fassbender žije nějaký banální nebo povrchní život – on si jen uvědomil, že ten povrch je vše a je zbytečné se snažit jít za něj. Stud je tím pádem velmi filozofické dílo, protože ukazuje, že věci jsou skutečně takové, jak se nám jeví, i když nám takové nepřipadají (většina filmů je naopak stížená permanentní paranoiou a neustále nás nabádá k tomu, abychom nevěřili vlastním očím a spolu s hlavní postavou dospěli ke zvratu a odhalili nějaký komplot). V tom spočívá rozhodující změna pohledu, kterou musí divák Studu udělat: povrch tu nepředstavuje překážky, které nám brání v přímém přístupu k zobrazované realitě, ale je naopak samotnou realitou – nebo, abychom to vyjádřili staromódními filozofickými pojmy, jeho status není epistemologický, nýbrž ontologický. Proto bychom měli přikročit opačným směrem – ne se odtáhnout od povrchu a vizuální bohatosti filmu a obrátit se k něčemu smysluplnějšímu, co se skrývá za tím, nýbrž plně postoupit k povrchu, z něhož se realita skládá. Kdykoliv se tím Fassbender neřídí, třeba na rande s černoškou, jíž se otevře ve snaze navázat s ní hlubší vztah, dopadne to katastrofálně. ____ Zásadní problém Studu je nicméně v tom, že se stává tím, proti čemu bojuje. Vypráví příběh vyprázdněného, povrchního muže, a dělá to jak jinak než vyprázdněně a povrchně. Vykreslení hypermoderního, vertikálního New Yorku a jeho smutných, anonymních obyvatel tak přechází i na film, který je rovněž smutný a poněkud malátný - jeho flow je místy líná jako veš. Řešení této možná nejklasičtější pasti, do níž může filmař upadnout, je přitom velmi jednoduché: vybrat si atraktivní téma. To sice rovněž infikuje film, ale ten bude logicky atraktivní a přinejmenším působivý a zajímavý. Asi nejlepší dva příklady této situace dávají Takový normální zabijáci od Stonea a Felliniho Sladký život. Stone svůj film charakterizoval jako satiru obžalovávající násilí, jenže ho natočil příliš násilně, než aby násilí pouze odsuzoval. Inspirovali se jím i někteří zločinci. Totéž platí pro Sladký život, v němž Fellini snímá masku nejrůznějším podobám bohateckých hrátek, ale sám neskrývá, že do tohoto světa v podstatě sám také náleží podobně jako jeho hrdina Marcello, takže se pak římskokatolická církev nemohla shodnout, jestli film odsuzovat, nebo opěvovat - někteří duchovní svým ovečkám radili, aby se ho vyvarovali, zatímco jiní vyzdvihovali jeho kritiku vyšší společnosti, jejíž povrchní zbožnost není založená na skutečné víře. Jak Stone, tak Fellini tak sice svými filmy infikovaly to, co kritizují, ale protože si vybrali atraktivní téma, dodali svým filmům na jednoznačné působivosti. Oproti tomu Steve McQueen ve výběru tématu malinko selhal, poněvadž být zločincem na útěku nebo italským seladonem je přece jen zajímavější než se stát introvertním chlapíkem z N. Y. Možná to tedy není tak, že příběhy se beztak pořád opakují a podstatné je tedy samotné jejich provedení, ale naopak už samotný výběr tématu v předprodukční fázi je tím nejklíčovějším rozhodnutím, které není radno podcenit. Platí to i v jiných o oborech, třeba ve stavebnictví máme největší možnost ovlivnit výši nákladů, včetně dalších vlastností stavebního projektu a jeho rizika, v prvních etapách už někde v předinvestiční fázi. Pak už je často pozdě.

V následujícím textu bych chtěl rozvinout speciální teorii relativity. Podobně jako Einstein. Jen místo fyzikou se budu zabývat kinematografií. Hovořil-li Einstein o kontrakci (smršťování) délek a dilataci (roztahování) času u těles pohybujících se rychlostí světla, pak kinematografie umožňuje analogicky zvětšovat a zmenšovat velikost záběru, respektive prodlužovat a zkracovat jeho délku. A to aniž by se s tím záběrem skutečně něco dělo a někdo jej fyzicky upravoval. ____ (i) Velikost záběru lze za prvé zmenšit či zvětšit volbou osvětlení. Dobrým příkladem tohoto přístup je tenhle film, kde se spojuje anamorfický formát 2.35:1 s low-key osvětlením, jinak řečeno velké záběry se spoustou černé v obraze. Tato černá nedělá nic jiného, než že mění anamorfický formát 2.35:1 na standardní 1.85:1, poněvadž vyjmeme-li ze záběru všechnu černou, která beztak neposkytuje žádné informace a slouží jen jako stylizace, zmenší se nám záběr z 2.35:1 jakoby na 1.85:1. Přitom ale záběr zůstává velikostí pořád na 2.35:1. Zároveň tenhle trik umožňuje natáčet chytře v interiérech, kde toho přece jen nebývá tolik zajímavého ke snímání jako v exteriérech a kde tudíž černá barva podobně jako nějaká maska či letterbox opticky „uřízne“ část záběru. Navíc ten vysoký kontrast dodává filmu stylové noirovské vzezření, vizuál tu je vůbec na té nejvyšší úrovni, a black and white stylem podtrhává i nečitelnou postavu Hoovera, která je na rozhraní dobra a zla. Jako těžké nedorozumění zní pak obecný konsensus na serveru Rotten Tomatoes, kde se u J. Edgara hovoří o „poor lightingu“. Opakem tohoto optického (nikoliv fyzického, kupř. změnou formátu) zmenšení záběru představuje přirozeně jeho zvětšení, kdy po vzoru filmu Kruh, kde duch doslova opustí rám televize, obraz vystupuje ven. Kupříkladu při zaclonění či oslepení diváka nějakým zářivým výjevem takový pocit skutečně může nastat, známý je tím J.J. Abrams, jehož trademark zahrnuje odlesky objektivu při snímání v protisvětle. ____ (ii) Druhý způsob, jak si pohrát s velikostí záběru, souvisí s volbou barvy. Jak známo, červené místnosti se nám zdají opticky menší, neboť červená zmenšuje prostor, a tudíž se i záběry s převažující červenou jakoby zmenšují. Hezky toho využil Spike Lee v dramatu Jednej správně odehrávajícím se za letních parních dnů, kde časté využití červené stísňuje prostor a šponuje už takhle vyhrocenou situaci mezi tamními postavami. Testy rovněž ukázaly, že u místností vymalovaných teplými červenými barvami mají lidé subjektivní pocit teploty vzduchu až o 3-4 °C vyšší nežli v místnostech vymalovaných barvami studenými. Teplé barvy aktivují v prokazatelné míře autonomní nervstvo a zvyšují krevní tlak i puls – červená barva odpovídá de facto kompresi, tedy stavu před výbuchem či katarzí. Opakem k ní je modrá barva, jež prostory opticky zvětšuje, proto se dává do koupelen a na hajzly, nebo do filmů, kde chtějí tvůrci záběry jaksepatří roztáhnout. Toho si bohužel nepovšiml autor Osmdesáti dopisů, český režisér Kadrnka, který ve svém díle odmítl zabírat nebe a dodat tím už takhle dlouhým záběrům ještě na velikosti. A to nejen co do šířky a výšky, ale i hloubky, poněvadž modrá prodlužuje prostor i do hloubky, jak je patrné zvláště z pozorování noční oblohy, kdežto červená oproti ní disponuje spíše jen dvěmi rozměry a moc do prostoru nejde. ____ (iii) Vedle velikosti záběru se dá měnit i jeho délka, tudíž záběr, který má délku 3 sekundy, se nám může ve skutečnosti jevit jako 2,5 sekundový. Příkladem budiž scéna, v níž se přestříhává mezi vícero ději, které se odehrávají daleko od sebe. Známe to z některých akčních filmů, třeba ve čtyřce Mission Impossible hned na začátku ve scéně útěku z vězení souběžně sledujeme Hunta v cele, agenta Dunna za počítačem, agentku Carterovou v podzemí, probíhající vzpouru na chodbách a vězeňskou ostrahu v centrální místnosti. Subjektivně kratší dojem z takových záběrů pak převáží nad jejich faktickou délkou, z čehož je i patrné, proč se ocitají ti, kteří chodí do kina se stopkami a tuto faktickou délku záběru zaznamenávají (říkají si cinemetrici), na velmi tenkém ledě. Naproti tomu u pětiminutového záběru bychom nejednou řekli, že trvá mnohem déle, jako by filmu dočista ochably reflexy a atrofovaly svaly. ____ (iv) Délka záběru se dá měnit také volbou mezi přímým a rozptýleným světlem. Snad to nebude znít příliš filozoficky, nicméně přímé světlo spojené s konkrétními zdroji světla, jako jsou sluneční paprsky, zobrazuje plynutí času pohybujícími se stíny. Ekvivalentem toho jsou prodlužující se stíny monstra z hororových filmů, které nejednou dávají filmům nějaký časový rozměr, minimálně čas oběti se začíná povážlivě krátit. Opakem je všudypřítomné rozptýlené světlo bez stínů, které neumožňuje vnímat plynutí času - rozptýlené světlo osvobozuje postavy a ty plavou doslova v jakémsi bezčasí. Známe to z nekonečných televizních seriálů, jež končí až v momentě, kdy o ně přestanou diváci jevit zájem, a nikoli ve shodě s tím, jak si usmysleli scénáristé a dramaturgové. Jsou tedy věru bezčasové. ____ Vrátil bych se v závěru ještě k tomu Eastwoodovu filmu, protože se vyloženě nabízí srovnat ho se slavným Občanem Kanem. Oba ty filmy jsou vlastně dokonalým protipólem. Zatímco v Občanu Kaneovi sledujeme náhledy různých postav na Kanea a sestavujeme jeho život jako nějakou puzzle, zde ten puzzle sestavuje sám Edgar vzpomínající na svůj život. Jenže ono se to v konečném důsledku zas tak neliší, protože v obou případech dostáváme zcela protichůdné informace a nejsme o moc chytřejší než na začátku. U Kanea je problém v tom, že ho vidí každá z postav (nejlepší přítel, druhá manželka, ředitel novin, správce…) trochu jinak, tudíž nezbývá než o jeho osobě viděné z různých perspektiv až do konce spekulovat. Edgar na druhou stranu vzpomíná sám osobně, tudíž bychom měli mít všechno z první ruky, jenže to by ten chlápek nesměl pořád manipulovat, jak odhalí i závěrečná rozepře s nejbližším přítelem Tolstonem, kde se ukáže, že si Edgar spoustu věcí přibarvil nebo rovnou vymyslel. Oba ty portréty, jak Kanea nebo Edgara, jsou tak studiemi, v nichž si nemůžeme být ničím jisti, protože v prvém případě Kanea skládáme puzzle z dílků, které nepasují tak úplně k sobě, protože jednotlivé postavy se ve svém náhledu na Kanea rozcházejí, zatímco v případě Edgara sice puzzle složíme, nicméně je lživý, protože Edgar byl starý manipulátor a očividný lhář. Dlužno však dodat, že i hrdina a vlastenec – ta postava Edgara je zkrátka nejednoznačná, napůl Drsný Harry a napůl Milk, napůl dítě drsňáka Eastwooda a napůl homosexuálního scénáristy D.L. Blacka, podobně jako nejednoznačný a kontroverzní Kane, který byl dle Wellese sobecký i nesobecký, idealista i mizera, velký člověk i nepatrný. Záměrem obou filmů tedy není ani tak řešení problému jako jeho nastolení. Pak samozřejmě existuje ještě třetí způsob, jak natočit životopis nějaké význačné osobnosti, a to pokusit se odvyprávět objektivní film a nijak hlavní postavu neproblematizovat. Takový portrét je ovšem většinou falešný a neúplný.