Shadwell

Jaké je hlavní téma Tarantinových filmů? Je to etika. Ve vší podobě. V současné době asi není v kinematografii režisér, který by o etice pojednával v takovým rozsahu jako Tarantino, ať už se etikou míní etika dávání spropitného v Gaunerech, kodex cti v kriminálním prostředí, milosrdenství, zrada, utilitarismus kontra deontologie, nebo ona přece jen už trochu zprofanovaná starozákonní pomsta, která je ovšem minimálně v Kill Billu problematizována tím, že dcera Nikki se možná pomstí Ulmě za matku Vernitu, stejně jako Lucy Liu zabije vraha svých rodičů a zakládá vlastní klan zabijáků, čímž je celý ten podnik Ulmy jako nikdy nekončící kruh násilí mezi řádky zpochybněn. Nejkrásnější případ etiky, či spíše etikety, nacházíme v Pulp Fiction, kde je Travolta odsouzen ke špatnému konci kvůli svému zlozvyku nemít si ruce po použití toalety. V Tarantinových filmech se nic neděje náhodně. Travolta je na záchodě ve chvíli, když Honey a Pumpkin vytáhnout v kavárně zbraně, Travolta je na záchodě, když si Ulma splete jeho heroin s kokainem, a Travolta je na záchodě i v okamžiku, kdy se Butch vrací pro své milované hodinky, což znamená pro Vinnieho totální konec. Tarantino nám dává jasně, velmi důrazně najevo, že Vinnie si nemyje ruce, když nám ho ukáže, jak vychází ze záchodu v Butchově bytě vzápětí poté, co spláchne, a ještě si zapíná opasek. Vůbec to tedy není tak, jak se občas soudí, že Hanebný pancharti spolu s Nespoutaným Djangem představují v tvorbě Tarantina nějaký zlom, kterým vystřídal zábavné brakové světy za serioznější rozpravy o emancipaci židů a černochů. Jeho filmy byly vždycky o etice. O zlomu hovoří spíše lidé, kteří jeho starší filmy vnímají chybně jako zábavu. Tarantino nikdy nedělal pouze to, že by vzal neumětelské brakové filmy šedesátých a sedmdesátých let a natočil je ryze profesionální formou. Udělal hlavně to, že ty brakové filmy obohatil o etické otázky. Tarantino výjimečnost je tudíž v tom, že nemoralizuje, ale promýšlí morálku a otevřeně ji tematizuje, díky čemuž kupř. ze srovnání Schindlerův seznam/Hanebný pancharti (židi) a Lincoln/Nespoutaný Django (černoši) vychází dokonce i velmi progresivní filmy Spielberga jako velmi konzervativní. Z toho, kolik morálky se skrývá v údajně amorálním světě Tarantinových filmů, je patrný i to, proč není úplně správný řadit ho mezi postmoderní filmaře. Tarantino sice je postmoderní co se týče popkulturního citování ostatních děl, synkretismu, eklektismu, pluralismu atd., ale rozhodně ne co do morálního relativismu a nějaké nevázanosti či chaosu. Nejde z jeho strany o bezbřehý či fejetonistický postmodernizmus, kde je vše promícháno v koktejl a vše dovoleno, ale o velmi precizní rozlišování mezi dobrým, pochybným a katastrofálním. Jeho nelineárně odvyprávěné filmy jsou vlastně mnohem kauzálnější a důslednější než různé přímočaré a zdánlivě příčinné podívané, které ve skutečnosti trpí náhodným řetězením událostí maskovaným za zdánlivou souslednost příběhu. V Tarantinových filmech nemá náhoda místo, což je zjevný i z rozhovoru Travolty a Jacksona nad povahou zázraku v Pulp Fiction poté, co do nich nasype jeden z maníků šest ran z příručního kanonů, aniž by některého z nich alespoň jednou zasáhl. Jackson se domnívá, že to bylo výsledkem boží vůle, zatímco Travolta si myslí, že měli pouze štěstí. Vzhledem k tomu, jak Travolta ve filmu dopadne, je zjevné, na čí stranu se Tarantino kloní. To, že Tarantino žádné náhody nepřipouští, je zjevné i z toho, že nenatáčí na více kamer. Tarantino na to má jednoduchou odpověď: „I direct, I don’t select“. V Nespoutaným Djangovi to je třeba velmi zjevný. V pouhé štěstí nevěří ani doktor Schultz, z jehož jednání je patrné, že za každé situace přesně ví, co dělá, jak je zřejmé z posloupnosti šerif-maršál-zatykač, nebo z umístění dynamitu do drožky obsypané následně ku-klux-klanem. Zásadní otázka pak ale zní, (-spoiler-) proč doktor Schultz odmítne podat ruku DiCapriovi a nechá se na konci tak lacině zabít, když se jinak chová docela racionálně? Vedle toho, že teprve Schultzova smrt uvolní Djanga doopravdy z pout a je tudíž nezbytná, dává Schultzovo rozhodnutí nechat se zabít smysl také proto, že ztratil obrovské množství peněz, má na rukou smrt nevinného otroka roztrhaného psy a jeho plány na osvobození ženy Djanga dočista selhaly. Schultz prostě učiní rozhodnutí, které není ani náhodné ani iracionální, ale zcela v souladu s jeho permanentně kalkulující povahou. Platí pro něj úplné totéž co pro Billa z Kill Billa, který v jednu chvíli říká: „Připadám ti jako sadista? Víš, holčičko, já se jako žádnej sadista nechovám. Ne holčičko, já se právě teď chovám jako ten největší masochista.“ Podle tohoto citátu je zřejmé, že i když Bill ví, že jeho čin není v souladu s jeho dlouhodobým zájmem, má přesto motiv ho vykonat. Stejně jako doktor Schultz odmítající podat ruku DiCapriovi. Jinak řečeno Tarantinovy klíčové postavy nejsou sadisti, ale masochisti. A tím se liší, to jim dává ten etický rozměr.

Ve stínu nefunguje ani jako detektivní pátrání, ani jako atmosférický noir, ani jako dobová výpověď. Celý ten film je v zásadě fatálním omylem. Ale popořadě: ____ Jako detektivka to je marný, jelikož Haklovi cvrnkají předměty doličné náhodně o nos, a je tudíž ve výsledku úplně jedno, jestli proto, že tak byly nastraženy záměrně (protéza prsteníku Kirsche), anebo nezáměrně (krev prosakující trámy). Ne že by Hakl nevyšetřoval, on vyšetřuje, ale s logikou a postupným skládáním případu to nemá nic společného. Funguje to pouze proto, že zločinci jsou tu ještě hloupější než ti, co je honí. Vážným prohřeškem je také to, že tvůrci filmu vydávají Hakla za jakéhosi detektiva ze staré školy filmu-noir, současně mu ale přičarovali dítě a starostlivou manželku. Český film holt zase zaspal a nechápe, že hlavnímu detektivovi dnes v kinematografii nemůžete dát k dispozici manželku a dítě, ale společníka, nejlépe homosexuálního, se kterým se dá pohovořit o problémech pracovních i osobních, a je celkem vedlejší, v jaké době se dílo odehrává. To ostatně odlišuje detektiva od obyčejného policajta, na tom ten žánr stojí – detektiv je osamělý, prací a alkoholem posedlý muž s vlastním žebříčkem hodnot, zatímco policajti jsou normální chlápci od rodin, kteří nikdy nic nevyšetří a často se se zločinem i spolčí. Ve stínu tohle sice do nějaké míry dodržuje, když klade Hakla proti StB. Hakl dokonce svého šéfa obviní z vraždy a pokusí se ho předat prokuratuře, což je sice absurdní a ne moc reálný, naplňuje to ovšem skvěle ten žánrový střet mezi čistým detektivem a zkorumpovaným policajtem. Problém je v tom, že Hakl se sice vydává za detektiva, ale žije a chová se spíš jako policajt, navíc Trojan už od pohledu není žádný rebel, a tím je ta nevěrohodnost postavy umocněna ještě hercem, a to už je příliš. Hakl je prostě spíš někdo jako Watson než Sherlock. Když si jeho vytížení a nasazení srovnáme s pracovním zápřahem takové agentky Maya ze Zero Dark Thirty, dostáváme velmi nelichotivý obrázek Hakla. Jenže ono je to i tom, že Zero Dark Thirty směřuje veškerou pozornost filmu na samotný postup než na konečný výsledek, který není jakkoliv akcentován, zatímco Ve stínu je hlavně o tom výsledku než o nějaké proceduře, jelikož celý film slouží hlavně jako manifest proti dnes se vzmáhajícímu komunismu. ____ Druhým problémem filmu je způsob, jakým se snaží evokovat styl filmů-noir. Tvůrci kupříkladu nevzali na vědomí, že atmosféra se v těchto typech filmů nedotváří hudbou, ale zásadně zvuky města. Výsledkem je ne zrovna šťastná snaha Muchowa podbarvovat neustále děj výraznými smyčci, který mají ale víc neodbytnosti než šarmu. Dají se podle nich pravda čistit dobře zuby. Kdyby alespoň Muchow sáhl po nějaké jazzové variaci, jako je trubka. Je sice fakt, že filmem zní i basa ze synťáku, takový hluboký bručení, pro dnes natáčený filmy-noir zcela ideální, nicméně klasický zvuk orchestru zřetelně dominuje. Možná bylo zvukařům zatěžko vytvářet ruchy a dobový atmosféry ulic padesátých let, jelikož by kvůli tomu museli ty zvuky skutečně vytvořit, protože není možný naběhnout s mikrofony do města a nahrát tam soudobý zvuky, který jsou s padesátými léty poněkud nekompatibilní. Vizuál není noirový o moc víc, poněvadž nastrašit detektiva do baloňáku a pustit hadice s vodou kvůli dešti je prostě málo. Ve stínu tudíž co do noirový formy nemá ani precizitu Finchera (Sedm/Zodiac), ani bizarnost Proyase (Vrána/Smrtihlav), ani existenciální tíži Tarra (Werckmeisterovy harmonie/Muž z Londýna). Srovnání s takovou vahou se může zdát nefér, jenže Ondříček se nechal slyšet, že mu bylo inspirací Psycho, Blade Runner nebo Sedm, a navíc je Ve stínu očividně velmi ambiciozní evropský filmový projekt, na němž spojili síly zástupci kinematografií Česka, Polska, Slovenska i Německa, a to jak v oblasti financování filmu, tak prostřednictvím hereckého obsazení nebo jako členové nejužšího tvůrčího štábu. Faktem ovšem je, že skutečně umělecký nebo nadstandardní je ve filmu pouze první záběr v ulici zahalený nekompromisně v úplné tmě a pak úplně poslední záběr (byť poněkud deklamativní) na syna připomínající slavný stop-záběr z Truffautova Nikdo mě nemá rád. Všechno mezitím je sice často na dobré cestě, ale jako by někdo neustále sypal do soukolí filmu písek a bránil mu dotáhnout věci do finální podoby. ____ Z hlediska dobovosti a historického kontextu je tu rovněž několik problémů. Třeba fakt, že korunní svědek sledovaného monstrprocesu je bývalý nácek, StB nesmyslně složitě pletichaří proti židovské obci a hlavní hrdina kapitán Hakl není zaníceným komunistou a plete se do citlivého případu. Ne že by takové věci byly nereálné nebo se neděly. Komunisti po válce třeba zkonfiskovali archivy a bývalé zločince jako Zenkeho normálně vydírali, někteří mimoto klasicky převlékli kabát. Ale nepůsobí to pravděpodobně. Hodně věcí tu prostě zavání konstruktem, což by klidně mohlo být obhájeno uměleckou licencí, jenže se to bohužel přelévá i do dramaturgicko-scenáristické roviny snímku a jeho nepřesvědčivosti. Korunu tomu nasadil Trojan, který odmítl hrát komunistu, což bylo z jeho strany možná záslužný, nicméně tím obral postavu Hakla o důležitou proměnu ve vývoji. Film je navíc neskutečně mainstreamový, takže připomíná podobně jako rukopis Královédvorský a Zelenohorský spíš nějakou falešnou soft repliku vyhrocených padesátých let než něco, co by se svou nekompromisností a důsledností mělo jakkoliv blížit třeba takovým Poutům od Špačka. Na druhou stranu nesouhlasím s tvrzením, že StB si jako všemocná organizace mohla bez problémů cokoliv vynutit a nemusela složitě vyrábět důkazy. Pointa je, že měnová reforma byla natolik obrovskou krádeží na obyvatelstvu a československá vláda se jí z obavy ze sociálních nepokojů dlouho vyhýbala, a báli se jí možná i ruští komunisté, že prostě bylo nezbytně nutné zinscenovat spletitý případ se vším všudy, který měl za úkol odvést pozornost na židovskou obec, a nic neošidit. Navíc, i když je scénář filmu poněkud vykonstruovaný, pasuje tím vlastně skvěle k tehdejší atmosféře dezorientace, strachu, nejistoty a teroru. Bylo by nepochybně vhodnější vykreslit teror padesátých let spíše cestou krušné atmosféry než cestou krušného scénáře, ale i to je možná varianta. I když to tak Epstein asi neplánoval.

Bývalý vicekancléř Petr Hájek, který má doma na chalupě vztyčenou vlajku jižanské Konfederace, přirovnal kdysi Václava Klause ke generálovi Lee. Narážel tím na to, že generál Lee stál během americké občanské války na straně jižních států usilujících o národní suverenitu a podobně jako Klaus bojoval proti uměle vytvářené politické unii severu. Je to ze strany Hájka užitečné přirovnání, který není radno podceňovat: není náhodou Abraham Lincoln - se svými bonmoty, historkami, vtipkováním o Georgi Washingtonovi, rozšafností a rozvážnou chůzí - obdobou Miloše Zemana?

Jedinečnost Top Gunu spočívá mimo jiné v tom, že se skrze něj dá pochopit, proč Tony Scott tak často a rád používal teleobjektivy. Teleobjektivy tvoří jak známo podstatnou součást jeho režisérského rukopisu. Top Gun je toho dobrým příkladem, protože jsou tu použitý snad v 80% stopáže, ne-li víc. Důvod, proč tomu tak je, si můžeme ukázat na jednoduchém příkladu: představte si, že jste kameraman a někdo jako třeba Tony Scott po vás chce natočit letecké souboje. Jedno z klíčových rozhodnutí se týká toho, jak budete zabírat letadla. Buďto je můžete brát přes normální objektivy, aneb přes teleobjektivy. Normální objektivy, tzn. velký úhel záběru, způsobí, že letadlo se bude moct volně pohybovat od okraje záběru k okraji a bude působit dynamicky, zatímco okolní krajina statičtěji. Oproti tomu teleobjektivy, tzn. malý úhel záběru s extrémním přiblížením k předmětu, udělá z letadla statický prvek na pozadí dynamické a rozostřené krajiny. Toto druhé řešení má ovšem jednu dost nezanedbatelnou výhodu, protože piloti v kokpitu jsou obvykle snímání úplně stejně (kamera nalepená na pilota a dynamicky ubíhající krajina za ním), tudíž když se během soubojů přestřihává z letadla na pilota a vica versa, není v tom tak velký kontrast, jako kdyby se stříhalo z „velkého" pilota na „malé" letadlo brané normálními objektivy. Z hlediska střihu je řešení s teleobjektivy zkrátka lepší. Naopak když jede Tom Cruise na motorce, bere se to často spíš přes normální objektivy, protože žádné střihy na něho jako jezdce za řídítky neexistují, a cílem je naopak to, aby vynikla spíše okolní krajina, topící se čirou náhodu zrovna v tom nekýčovitějším kalifornském západu slunce. Top Gun tudíž chápu jak takovou esej na téma teleobjektivy, jejichž použití nemusí být navíc vůbec samoúčelný. Nejenže to je efektivní, protože teleobjektivy jakoby izolují předměty a odtrhávají je od okolí, což zde, kde letci během tréninku soupeří spíš sami se sebou než s nějakými dalšími piloty, má svůj pádný význam. Vedle toho je použití teleobjektivů i velmi efektní a dává to filmu zvláštní šmrnc. Nejznámějším příkladem této efektnosti je nejspíše scéna z Hitchcockova Psycha, ve které detektiv Arbogast padá ze schodů. Upřený pohled znehybnělé hlavy, snímaný na dynamicky se pohybujícím pozadí, v protikladu k tomu, co se děje ve „skutečnosti“, kde pozadí zůstává v klidu, zatímco hlava se pohybuje (podobně jako u pilotů v Top Gunu), konkuruje svou působivostí snad i slavné scéně ze sprchy.

Otázka, kterou pokládá bondovka Skyfall, je zcela zásadní. Je to vlastně ta úplně nejzásadnější otázka ze všech: potřebuje dnešní svět ještě jedince, jako je James Bond? Odpověď je krutá a nemilosrdná. Nepotřebuje. Jsou k ničemu. Ve světě virtuální reality a digitální revoluce, ve kterém staromódní špióny nahradili hackeři a vojenští operativci, co navádějí bezpilotní letadla ze základny a do bitevního pole nikdy nevstoupí, jsou lidé jako James Bond zbyteční a zoufale přežilí. Přechod z analogu do digitálu tak nezabil jen tištěná média nebo staré dobré na place dělané filmové triky, ale i Bonda. A nejen jeho. Stejně zastarale působí akční hrdinové z osmdesátých let. Vůbec to tedy není tak, že by tu dnes nebyl hlad po pořádném karate nebo přestřelkách, ale o tom, že svět se změnil a doba tyto hrdiny už nepotřebuje. Jistě, možná úplně nevymřou, ale budou působit anachronicky a notně zastarale. Na tom také stojí Bardemův postoj, který se vysmívá Bondové fyzičnosti a staví proti ní svůj programátorský um. To, že ve filmu (-spoiler-) nakonec zvítězí obyčejný nůž nad moderním počítačem, je skutečně spíše dramaturgicko-scenáristickou nutností zaonačit nějak příběh a dalším z pokusů o restart série než něco, co by jakkoliv odpovídalo dnešní realitě. V podstatě se tak dá říct, že existují jenom tři možnosti, kam se můžou bondovky a fousaté akční filmy obecně dále ubírat: za prvé se můžou nimrat v hrdinově minulosti a bolestných traumatech. Jinými slovy jediná možnost, jak dnes udržet Bonda na plátně, je točit filmy o tom, proč Bonda nelze udržet na plátně. Za druhé se nabízí velmi mazané řešení, kdy se Bondovi dá k ruce nějaký ajťák, zde Q, co se vyzná v počítačových technologiích, tudíž na Bonda připadne práce v terénu, zatímco mladičký operativec ho povede z kanclu. Ajťák Q tak bude pomáhat analogovému Bondovi proti kyberteroristům jako je Bardem, podobně jako se tomu dělo ve Smrtonosné pasti 4, odkud Skyfall tematicky čerpal, kde obdobně Justin Long pomáhal Bruce Willisovi proti hackerovi Timothy Olyphantovi. Pak se tu nabízí ještě třetí možnost, že by po Craigově odchodu v MGM naverbovali na roli Bonda někoho mladšího, kdo je světem digitálních technologií alespoň trochu tknutý. Jiná cesta ale asi není. Jedině Bonda úplně odepsat. ____ Možná není také úplně od věci porovnat si Skyfall s Bournem Legacy, protože oba ty filmy jsou zajímavé tím, jak výrazně se odchylují od předchozích dílů svých sérií. Zatímco Bond byl vždycky poněkud bezstarostný a Bourne zase nejistý, ve Skyfall a Legacy se to obrací, protože nejistý je Bond a bezstarostný Bourne. Z Bournea se v Legacy stává terminátor, který ví přesně, čeho a jak chce dosáhnout. Z Bonda zase nečekaně zranitelný a zasmušilý charakter. Oba filmy tak zkoumají, co se stane, když se z heuristiky (zkusmé řešení problémů a blesková analýza situace známá z Bournea 2 a 3) stanou algoritmy (přesné, strojově nastavené řešení problémů nastalé v Legacy) a z algoritmů (důvěrně známý bondovský svět) heuristika (nejistota Bonda v digitální éře). Jak Skyfall, tak Legacy tím ale pouze odhalují to, co zůstávalo dříve akorát skryté, protože Bourne byl vždycky několik tahů před divákem a málokdy se ve svém úsudku mýlil, tudíž udělat z něj terminátora, jak se to stalo v Legacy, znamená si jen upřímně přiznat, že ty jeho bleskový analýzy ze dvojky a trojky byly přece jen trochu falešný. Stejně tak otevřeně poukazovat ve Skyfall na bondovskou tradici a rozebírat celé to universum znamená si jen na rovinu říct, že bondovky před Craigem akorát řetězily opakující se scény a známé motivy a že to bylo hlavně o těch algoritmech. Legacy i Skyfall tudíž nepředstavují ani tak odklon ze sérií, ale jejich zesílení.

Tohle není obyčejný slasher, ale velmi inteligentní film jako trash pouze maskovaný aneb jak by řekl Franta Fuka, this shit is meta as fuck. Detention si jednoznačně zasluhuje několik slov: ____ V prvé řadě je ten film velmi drzý, protože je přeplněný referencemi na 90tý léta (80ky jsou passé, nastupuje oprašování devadesátek), současně je ale nesmírně rychlý, výsledkem čehož nemá žádného potenciálního diváka. Lidi řekněme nad 30 let sice zachytá narážky na 90ky, ale stěží udrží s filmem tempo, lidé pod 30 let naproti tomu tempo s filmem sice udrží, ale nejspíš minou většinu těch narážek. Detention tím jde cíleně proti tzv. four-quadrant požadavku velícímu oslovit co největší škálu diváků a divaček. Jak je to možné? Jednoduše, Joseph Kahn zatáhl film ze svýho. ____ Za druhý se u mě tímhle filmem Joseph Kahn definitivně etabloval jako velmi osobitý režisér, tzv. auteur. Joseph Kahn je vůbec zajímavý chlapík. Kdysi třeba na svém blogu hájil v dlouhatánské analýze honičku z TDK proti jistému kritikovi, který si ji dovolil nařknout z nepřehlednosti. Jestliže se u Kahnova předchozího kontroverzního počinu Torque dalo ještě debatovat o tom, jestli je to míněný vážně, nebo jako přepálená a ironická verze Rychle a zběsile, tady o tý ironičnosti nemůže být pochyb. V jednom momentu tu máme dokonce čtyřnásobný nolanovský ponor – sledujeme hrdiny z Detention filmu, kteří sledují hrdiny z Cinderhella filmu, kteří sledují hrdiny z Slashing Beauty filmu, kteří sledují devadesátkový porno. Faktem je, že popkulturní reference nejsou dnes ničím neobvyklým, neobvyklý je naopak film bez nich, a už Rocky Horror Picture Show byl vlastně jen sledem těchto referencí navěšených na dadaistickou zápletku takovým brutálním způsobem, že se stávají signifikantnějšími než samotná zápletka. Nicméně Detention je v tomhle směru doslova utržený ze řetězu. Jinými slovy nepotřebujete drogy, abyste si Detention užili; potřebujete Detention, abyste si užili drogy. ____ Asi nejzajímavější je ale na filmu to neskutečný nasazení a závratné množství informací, které pumpuje po celou stopáž do diváka. V tomto ohledu je možná pravda na straně zastánců dabingu, protože stíhat při takové náloži informací číst ještě titulky znamená velký problém. Detention podobně jako Atlas mraků v podstatě nastoluje nový trend filmů, které je třeba zhlédnout minimálně dvakrát, a to nikoliv kvůli dalšímu prožití, ale kvůli plnému pochopení. Na první zhlédnutí je obsáhnout nelze. Tyhle filmy ale zcela korespondují se současným fenoménem informační revoluce, který nastal zejména díky internetu a kdy už není znakem inteligence kumulace informací, ale jejich selekce. Tedy vybrat s přehršle informací tu správnou. Nebo vybrat v záplavě jiných ten správný film. Více než kdy jindy totiž platí, že nestačí získat peníze a vytvořit film. To je asi tak třetina všeho. Dvě třetiny úsilí tkví v prodávání filmu a schopnosti dostat ho k lidem. Detention tím podává vysvětlení i k vlastnímu distribučnímu selhání.

Nejzajímavějším prvkem Ladíme! není Anna Kendrick ani Anna Camp, ale střih dialogů. Obecně platí, že i ty nejstylovější podívaný stříhají dialogy velmi konvenčně tím způsobem, že se střihne vždy na toho, kdo zrovna mluví. Maximálně třeba u souvětí se střihne přesně mezi první a druhou větou. Nikdy ale uprostřed věty. Schválně si toho můžete někdy všímat, je to velmi zábavné. Neexistuje třeba, aby se ve větě „Na vysoké získáš mnoho skvělých vzpomínek“ střihlo mezi slovy „získáš“ a „mnoho“. Tudíž i když se dnes v řadě děl stříhají některé scény poměrně rychle, až chaoticky, dialogy se drží naprosto striktních pravidel, a je úplně jedno, jestli se bavíme o artu, komerci, filmu nebo seriálu. Střih dialogů je prostě takový poslední ostrůvek jistoty v době různých deviací a fragmentací. Tady v tomhle filmu to ovšem až tak neplatí, jelikož dialogy jsou stříhaný klidně i uprostřed replik hovořících, zvlášť když spolu mluví víc lidí. Nejenže se z postavy A, která začne hovor, prostřihne na postavu B, a následuje návrat k postavě A. Často se objevují i varianty jako ABCA nebo ABCBA. Odsud je i zřejmé, proč není u střihu zas tak důležitý, jak moc se střihá a měření délek záběrů, ale spíš kde se střihá. Důvod tohoto rychlejšího střihu dialogů spočívá, jak napovídá název filmu, ve snaze sladit dialogy a muzikálový čísla. Je to klasický problém. Muzikálový čísla jsou oproti dialogům velmi svižný, tudíž jako by film vždy zpomalil a zrychlil. Tvůrci Ladíme! tenhle kontrast obešli tím, že i dialogy stříhají trochu jako ty muzikálový čísla. Zas tak moc námahy je to ale nestálo, protože ve filmu vedou spory snad všichni se všemi, tudíž ostrý beatboxingový a dubstepový styl přenášený z muzikálových čísel i do dialogů má své opodstatnění. Film samotný je tak co do formy kontinuální. Spory se odehrávají po obsahový stránce.

Zásadní problém Kon-Tiki vidím v tom, že to je hraný, a nikoli dokumentární. Tvůrci tím udělali hned trojí chybu: ____ (i) Za prvé se tak dopustili asi největšího prohřešku, jakého se vůbec dopustit lze, neboť nenalezli pro zvolený obsah odpovídající formu. Je zcela nepřijatelný, aby si někdo vybral natolik zásadní téma, jakým je legendární expedice napříč Tichým oceánem, a namísto odpovídající formy tomu dal schématickou a lineární podobu jak z toho nejlevnějšího bistra. Přitom existuje velmi jednoduchý trik, jak točit schématické a lineární příběhy, aniž by si toho kdokoli všiml – točit je dokumentárně. Když není filmař příliš talentovaný, nebo nemá moc co říct, může svůj materiál ozvláštnit dokumentárním stylem. Diváci většinou na nic nepřijdou a to, že sledují vlastně jen nějaký stokrát omletý příběh, jim během sledování málokdy přijde na mysl. Přesně po vzoru slavného citátu „the medium is the message“, který říká, že obsah je dán formou. ____ (ii) Za druhý mě znavovala ta neustálá přehlednost a nekomplikovanost veškerého dění. Opět přitom existuje velmi jednoduchý trik, jak může méně talentovaný filmař ozvláštnit svůj film a ke kterému tvůrci tohohle filmu rovněž nepřikročili, a to vyhnout se master shotům, což je takový ten ustavující záběr pokrývající celou situaci na začátku scény, ve kterým jsou vidět všechny důležité informace. Poté se pouze přestřihává mezi jednotlivými prvky scény. V Kon-Tiki začíná master shotem snad každá scéna, zejména na začátku. Vyhnout se master shotům (známý je tím třeba Spielberg) znamená ovšem diváky znejistit a uvrhnout je do napětí, neboť jim nedáte hned na začátek veškerý dostupný informace. To je ale jen dobře. Neboť divák zorientovaný a dobře informovaný je zpravidla nudící se divák. ____ (iii) Za třetí hraná forma způsobila, že se takový film těžko prožívá, jelikož to je evidentní fikční konstrukt. Což je zrovna zde, kde se vyloženě nabízelo zprostředkovat bytostný prožitek lidské existence na nebezpečné výpravě otřesený mezními situacemi a prožívaný jako jedinečnou a racionálně nepoznatelnou bezprostřednost, dvojnásobné faux pa. Osobně jsem se dávno vzdal naděje, že by nám dokumenty mohly podávat nějaké relevantní informace, jelikož většina dokumentů není než ryzí entertainment (epocha postmoderní a postdemokratická je tak současně epochou postinformační), ale ten žánr má pořád svou velkou sílu ve schopnosti zprostředkovat nějakou autentickou zkušenost. Je vůbec poněkud kuriózní, že zatímco většina filmařů se snaží udělat ze schématu něco věrohodného, tady vzali filmaři věrohodnou událost a udělali z toho schéma. Vezměme si třeba Mannův Heat. Důvod, proč je ten film tak uznávaný, je vlastně zcela triviální – Mann vzal rutinní kriminálku o policajtovi a zločinci, ovšem naplnil ji zcela věrohodným obsahem. Tvůrci Kon-Tiki vzali na druhou stranu věrohodný obsah a naplnili ho něčím, co je takový hezky hezký, takový trochu šmoulovatý, ale současně dost mimo.

V následujícím textu bych se chtěl dopustit možná poněkud neobvyklého výkladu Schindlerova seznamu, který vychází z toho faktu, že sadisti jsou lepší než technokrati. Tento paradox je zároveň odpovědí na to, co mají vlastně společného Oskar Schindler a Amon Göth a proč je film neustále staví bok po boku. Když říkám, že sadisti jsou lepší než technokrati, narážím tím na tu skutečnost, že ve vyhlazovacích táborech za druhé světové války působili pouze dva druhy SS-manů - na jedné straně byli krutí sadisti užívající si svou moc, vzpomeňme třeba Otto Molla, údajně nejhoršího dozorce z celé Osvětimi, nechvalně proslulého vhazováním lidí za živa do spalovacích jam. Na straně druhé pak byli spíše technokrati a administrátoři jako velitel Osvětimi Rudolf Höss, kteří nikomu konkrétně neubližovali a starali se hlavně o logistiku tábora, klidně třeba nasedli do auta a jeli shánět po Polsku ostnatý dráty. Rudolf Höss dokonce chápal slavný nápis „Arbeit macht frei“ nad branou do tábora, který zde byl na jeho rozkaz umístěn, nikoliv cynicky a posměšně, jak se většina lidí domnívá, nýbrž pravdivě a docela upřímně v souvislosti se svoji vlastní workoholickou povahou. Odsud je patrno, proč jsou sadisti lepší než technokrati – sadista jako člověk utápějící se v krutostech na jednotlivcích je ve výsledku mnohem lepší než technokrat stojící za milionem mrtvých. Lidé jako Himmler si toho byli pochopitelně velmi dobře vědomi, a jakmile se u nějakého výše postaveného SS-mana zjistila přemíra sadismu, byl ihned odvolán, neboť takový člověk nebyl zpravidla efektivní a zdržoval díky svým krutým kratochvílím masové vyvražďování. ____ Předchozí úvod byl nutný, protože jen díky němu se dá pochopit, co mají společného Oskar Schindler a Amon Göth a proč jsou ve filmu stavěni vedle sebe. Film má vlastně tři části, přičemž v každé z nich se obě tyto hlavní postavy chovají trochu jinak. V první části je Amon Göth klasickým sadistou, střílejícím vězně z balkonu své vily, a Oskar Schindler se žádného velkého zachraňování ještě nedopouští, maximálně tak vytáhne z vagonu svého účetního. Kdyby chtěl ale zachránit celý vagon, nezachrání nikoho. Schindlerovo malé dobro je tak ve skutečnosti velkým dobrem, stejně jako je velké zlo Götha malým zlem, protože si nepočíná jako technokrat. A poněvadž malé zlo = velké dobro, jsou obě postavy v první části jasně propojeny. Klíčová tu je večerní scéna na balkonku, kde Amon Göth vytýká Schindlerovi, že není nikdy opilí. Opilý sadista versus sebeovládající se Schindler jsou vlastně pro dobro věci totéž. Ve druhé části se situace ovšem obrací, neboť Amon Göth se na naléhání Schindlera promění v „Amona Dobrotivého“ a jako císař začne svou moc projevovat tím, že i když má veškeré oprávnění zabíjet, často to neudělá. Už nestřílí z balkonu, dokonce povolí Schindlerovi pokropit odjíždějící vagony vodou z hadice. Naopak Schindler začíná mnohem více riskovat a jeho velké dobro se tak může velmi snadno převrhnout v malé dobro = velké zlo, neboť dojde k odhalení a potrestání všech viníků. Velkého zla se dopouští i ze sadisty do technokrata se přeměněny Amon Göth a obě postavy jsou tedy opět propojeny. Ve třetí části na konci se vracíme k situaci z první části. Schindler neustále pochybuje, jestli toho udělal pro záchranu lidí dost, nicméně je jasné, že ano, protože kdyby toho udělal víc a pokoušel se zachránit více lidí, došlo by nejspíše k odhalení a nepřežil by nikdo. Jeho malé dobro je tak velkým dobrem. Oproti tomu Amon Göth je za zločiny proti lidskosti oběšen, neboť i když ve třetí třetině filmu takřka zmizí z plátna, jeho sadismus zřejmě přece jen asi vyplul na povrch, jak je z potrestání patrné, jelikož v soudních procesech s válečnými zločinci se často stávalo, že sadisti dostali smyčku, zatímco lhostejní vykonavatelé jenom doživotí. Velké zlo Götha bylo tak malým zlem = velkým dobrem, protože díky své neefektivnosti a krutým kratochvílím zdržoval celou nacistickou mašinérii. Propojenost obou postav, Oskara Schindlera a Amona Götha, tak zůstává důsledně dodržena až do samotného závěru.

Dredd není jenom vynikající akční film. Je to hlavně důmyslné pojednání o povaze filmových kamer. Vizuál tu ostatně obstaral člověk, co má doma Oscara za Milionáře z chatrče. Stěžejní otázka, kterou Dredd pokládá a rozvíjí, zní následovně: je víc časosběrný záznam, nebo vysokorychlostní? Jinak řečeno, jsou dražší a cennější kamery, které zvládají časosběrnou metodou během několika vteřin promítnout západ slunce, nebo kamery, které dokáží vysokorychlostním záznamem zachytit například kulku tříštící sklo? Dražší a cennější jsou samozřejmě ty druhé, protože zatímco většinu kamer lze bez problémů využít k časosběrnému snímání, vysokorychlostní záznam zvládnou pouze k tomu účelu vyrobené speciální kamery. Vysokorychlostní záznam je prostě něco víc, něco speciálního. Ve filmu se to odráží dvojím způsobem. Jednak se tu proti sobě kladou extrémně zpomalený drogový rauše točený vysokorychlnstí kamerou Phantom Flex a na druhý straně záběry nemilosrdné aglomerace Megacity 1 ve velkých celcích připomínající časosběr staveb. A není vůbec pochyb o tom, co je lepší, protože drogový stavy, během nichž mozek vnímá čas, jako kdyby plynul 1% běžné rychlosti, představují takový ostrůvek radosti uprostřed všeho toho dystopického zmatku opředeného ke všemu X-ratingem. Příznačné je i to, jak šiřitelka této drogy, záporačka Ma-Ma, velmi pomalu mrká. Za druhé proti sobě film staví oba dva hrdiny: subjektivní pocity a psychické schopnosti mutantky a nekompromisnost a násilnost Dredda. Opět není pochyb o tom, komu z nich se nadržuje, protože Dredd je de facto antihrdina a fašoun, co vidí vše černobíle, zatímco Olivia Thirlby díky svým mutantským dovednostem spatřuje mezi jeho černou a bílou skrytou šedou sféru. Dokonce symbolicky ztratí zbraň potvrzujíc tím svou nenásilnost. Celý film lze tudíž chápat jako oslavu vysokorychlostních kamer, které nám dokáží zprostředkovat subjektivní pocity zpomaleným časem, ať už v podobě drog nebo psychických dovednostní mutantky. Proti tomu se pak kladou objektivní fakta, která obvykle zobrazují časosběrné kamery zrychleným časem, zde v podobně dystopické aglomerace Mega-City One nebo samotného neobvykle hubeného a rychlého Dredda, v jehož případě jsou malinko zrychlované třeba bitky. Film obsahuje i takové vychytávky, jako že nejprve zobrazí pád jednoho ze tří zavražděných zpomaleně z jeho subjektivní perspektivy, načež při objektivním vyšetřování je jeho pád zobrazen znova zrychleně. Tudíž namísto toho, aby se tu zpomalovačky a zrychlovačky střídaly nazdařbůh jako třeba v Bekmambetově Abrahamu Lincolnovi nebo v pátém Resident Evilu: Retribution, pracuje se tu s tím velmi systematicky a promyšleně. Jinak to ani nejde, protože zatímco vysokorychlostní záznam v sobě má něco velmi subjektivního, časosběrnému snímání je vlastnější objektivní zachycení reality. A tak jako je subjektivita (osobní nazírání, pohled, zaujetí) více než neurčitá a lhostejná objektivita, jsou i vysokorychlostní kamery schopné exponovat stovky a tisíce okének za vteřinu dražší a cennější než ty časosběrné.