kdosizrosy

Poprvé, co mě Aronofsky zklamal. A poprvé, kdy mě i nudil. Věčné upírání laních očí na nebe, vyčkávání, až se ten nahoře uráčí něco říct a potom spousta počítačových zvířátek a padlých strážců vesmíru z lega. Nic víc. Podle reakcí okolí jsem tušila, že to asi nebude úplně ono, ale tohle? Žádné emoce, žádné poselství, žádná dechberoucí podívaná. A to se mohl Russel a zbytek jeho na jeden film opravdu pěkného osazenstva snažit jak chtěl. Slabé.

Vivian Maier byla divná chůva s výkyvy nálad a bizarní zálibou uchovávat všechno v krabicích. A taky skvělá fotografka. Kdo trochu sleduje fotografické dění, přišel s ní do kontaktu dřív, než Maloof stihl splácat dohromady tenhle odhalující dokument o šťastném nálezci zlatého valounku v kupce sena, a odnesl si z něj pár informací a omáčky navíc. Naopak kdo o Viv jaktěživ neslyšel, musela ho při sledování začít alespoň trochu fascinovat. Nicméně vydávat tenhle dokument za "mozaiku jejího fascinujícího života" je poněkud příliš. Finding Vivian Maier je dobré pro nastínění představy o tom, jaká byla, avšak jako celistvý obraz o umělci selhává a ve výsledku ho pohlcuje spíš sebestřednost Maloofova génia, kterou tak možná sám ale ani nemyslel.

Na bijáku DonT Stop jsem měla možnost podílet se jakožto tančící křoví na zahradní diskošce. Paní kostymérky mě navlékly do šíleného mundúru z osmdesátek a nikdo ze štábu mi nebyl schopný říct, o čem ten film pořádně je, což nebylo zrovna dobré znamení. Při sledování jsem byla tedy v napjatém očekávání, co se z toho vyklube - bude to fajn, slátanina, nuda? Nakonec z toho vylezlo to třetí - lehce podprůměrná nuda, kde jsou rozhovory a události takřka jen vatou, kterou obstojně dokresluje celkem pěkná kamera a prostředí.

Ukřičená, násilnická a divoká dolanovka, v níž se snad ani chvíli nemluví slušně. Houpačka, kde jste buď nahoře nebo dole, ale nikdy v tom šedavém místě mezitím. A taky film, který už asi nebudete chtít vidět nikdy znova. Mamka je krokem zase někam jinam a přímo vybízí ke srovnání s dřívějším Zabil jsem svou matku. Xavier nám od té doby zmužněl, vyrostl a posunul se dál. Po skvěle vkusné hipsteřině Imaginárních lásek a tříhodinovém opusu Lawrence Anyways nám servíruje v detailech standardně krásný, ale v celku poněkud slaběji odvyprávěný příběh, při němž se nemohu ubránit konstatování, že byť to bylo dobré, od Dolana jsem čekala prostě něco víc.

Paleontolog, co toužebně čeká na svou dinosauří kost, a roztomile ulítlá dědička, které se ztratí leopard, ve zběsilém tempu, jenž nemůže nechat nikoho chladným. Absurdní, potrhle přehnané a neskutečně vtipné. Jestli se chcete zasmát tak jako už dlouho ne, musí být Cary s Katharine vaší jasnou volbou.

"We all have our curses, don't we?" Děsivý, mysteriózní a hlavně dokonale temný Londýn ve svých nejlepších letech. Nutí mít strach, nutí se smát, nutí se zamyslet. Skvěle napsané charaktery, jimž jednoznačně vévodí démonická Eva, ale i tak nadějná první polovina seriálu postupně sklouzává k lehce průměrné nadprůměrnosti. Hlavní příběhovou linku zastiňují ty vedlejší a vůbec samotné vztahy mezi postavami se stávají zajímavějším námětem než poměrně předvídatelný hon na velmistra upírů. Každopádně viktoriánská doba je krásná na pohled a vůbec tomu spojení všech tajemných a hororových postav na jednom place se těžko říká ne. "...you were skeptical because you thought... This was going to be a wasted evening, but now you're not so sure."

Přesně, jak to popsal kamarád - prázdnota hipsterství.

Krvelačná, historicky nepřesná a na efekt hrající přehnanost pro nadržené strejdy od televizí anebo zamindrákované sběratele komiksů, kteří závidí sexy nabušeným hoplítům jejich potem lesknoucí se břišáky. Největším zlem světa jsou ale stejně ženské, takže to pravé vzrůšo přichází, když se na scéně objeví uhrančivá kost v roli psychopatické záporačky a ještě k tomu ukáže prsa. Přidejte k tomu pár kýblů krve, queer krále podpantofláka a o zábavu je postaráno!

Velká nádhera je art jako vyšitý, ale spíše než nádherným se poměrně brzy stává artem přehnaným a nudným. Na kritiku vysoké smetánky dlouhé toulky kamery po střechách Říma prostě nestačí a všudypřítomné oduševnělé citáty do kolen rozhodně nedostávají. Jestli pan režisér natáčel film po vzoru Antonioniho, tak se mu to zrovna nepovedlo. Z jeho filmů ta odcizenost a prázdnota totiž přímo čiší, ovšem tady se neobjevuje. Člověk jen sleduje cosi jako ne moc vtipnou grotesku, která přes to všechno své hraní si na okázalost, oduševnělost a hlavně art chtě nechtě selhává - aspoň u mě. Často citovaný Flaubert s jeho nikdy nezapočatým románem o ničem pak možná Velkou nádheru vystihuje přesně - je celkem pěkná, ale skoro o ničem.

Alfrédova zpověď aneb srdcerváč o utápění žalu v alkoholu a cizích náručích poté, co mu George pláchla s Lisztem. Pro Petera role jako stvořená - vším. Přesto to zachránit nedokáže.Vizuální stránka působí jako soubor volně plynoucích romantických obrazů, což je sice mnohdy krásné, na druhou stranu experimentování s ruční kamerou a temnosvitem dost často ubírá na čitelnosti. A o to víc, že postavám je setsakra špatně rozumět. Pokud jste romantickým rozervancem, fetišistou doby či se vám prostě jen líbí Doherty ve fraku, bude Přiznání jistě dobrou volbou. Jinak si ale radši přečtěte knížku.