Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Dokumentární
  • Horor

Recenze (102)

plakát

Ohňostroj (1997) 

Detektiv Nishi (Takeshi Kitano) má těžce nemocnou ženu. Od yakuzy si vypůjčí peníze na zdravotní péči pro ženu, které ale není schopen vrátit. Proto se rozhodne vykrást banku. V podstatě jednoduchá zápletka, která slouží filmu jako katalyzátor. Celý snímek stojí zcela na jiném pilíři – vykreslení vztahu Nishiho k jeho ženě a okolí. Film je vyprávěn hlavně obrazy, ze kterých si musí divák odečíst emoce a rozpoložení postav. Jde o precizní ukázku Kitanova stylu – dlouhé záběry, statická kamera, zdánlivá roztříštěnost děje, kdy se prolínají jednotlivé časové roviny díky tomu působí film nezvyklým klidem a vyrovnaností, což je často v kontrastu se zobrazovanými událostmi, které jsou tak ještě umocněny (brutalita detektiva Nishi, násilí a agresivita).

plakát

Pátek třináctého (1980) 

Přestože jde pravděpodobně asi o nejznámější sérii slasher hororů, je první díl naprostou ubohou slátaninou, které chybí švih, nápad a bohužel i zábavnost. Teenageři sice začínají umírat už od začátku, ale naprosto neoriginálně (snad až na Kevina Bacona, pravděpodobně nejlepší smrt v tomhle filmu). Samotný prostor letního tábora, o kterém panují historky, že je prokletý, nabízí obrovský potenciál, který ale není vůbec využit. Místo toho teenageři jen přebíhají z chatky do chatky, aby byli zmasakrováni. Jason Voorhees má status jednoho z nejlepších vyvražďovačů, hned vedle Freddyho Krugera a Mika Myerse. Jenže tady se (téměř) neobjeví. Vše je úplně jinak, pointa si hraje s parafrází na Psycho (dokonce i co se hudebného doprovodu týče), ale to je tak jediné zajímavé na filmu. Další vyhypovaný film, jen velké zklamání.

plakát

Děti se vracejí (1996) 

Box a dospívání. Dva chlapci, kteří vyjdou ze stejného základu, ale končí každý jinak. Nebo stejně? Ve škole problémový žáci, nad kterými visí hrozba vyloučení (jejich maléry tu působí jako typické Kitanovské gagy založené na postavičkách nejrůznějších nekňubů). Jako východisko z nevyrovnané situace volí box. Postupně se jejich role vymění, když Masaru, původně hlavní iniciátor boxerské myšlenky, vzdává sport a vstupuje do místní yakuzy. Shinji vydrží, upne se na trénink a velký zápas, který je před ním. Právě Shinji vypadá celou dobu jako ten „správňák“, co jde tvrdě za svým cílem a dosáhne ho. Nechá se ale strhnout jiným odpadlíkem k popíjení v barech a svůj zápas prohrává, nestačí na něj. Kitano tak ukazuje paralelu mezi oběma osudy a relativnost jakýchkoliv snah o úspěch, když zároveň s prohraným utkáním sledujeme ztrátu důvěry Masara, coby pohlavára yakuzy a jeho propad. Neexistuje pravidlo, že jen tou „správnou“ cestou se dojde k úspěchu. Film je vlastně celý rámován setkáním obou přátel po letech. Vše ostatní je jen vložená retrospektiva. Když se na konci filmu opět příběh vrátí na začátek, objevuje se cosi jako optimistický závěr – Shinji: „Myslíš, že už jsme vyřízení?“ Masaru: „Vždyť jsme ještě ani nezačali.“

plakát

Pink Floyd: The Wall (1982) 

Pink Floyd je pojem. Buď je berete nebo ne. The Wall nebylo jen přelomovým konceptuálním dvojalbem, ale stalo se i celovečerním filmově-hudebním počinem. Celé album je tu převedeno do obrazů vytvářejících zvláštní směsici existenciálních pocitů a generační výpovědi v jednom. Pink Floyd tu nastolují jednoznačné odsouzení toho, co se jim nelíbí na soudobé společnosti - odsouzení války a pochybné ideologie jakéhokoliv druhu nalevo či napravo (zvlášť působivě podané prostřednictvím animovaných pasáží, jejichž autorem je známý karikaturista Gerald Scarfe), dále pak školství jako výrobna unifikované pracovní síly (doslova mlýnek na děti), poukázání na zhoubnou závislost na televizní popkultuře, a nebo prostě jen zobrazení krize umělecké a životní. Stejně mi to přijde jako když Roger Waters přišel s křížkem po funuse. Na těchhle pocitech stojí už punk a to je pár let dřív. Navíc je vše tak nějak přímočaře pojaté a moc se to k hudební složce ani nehodí. Intoušská póza pozérských 80´. Jak už jsem naznačil, film není jen hraný, ale kombinuje v sobě i animované pasáže, často velmi kritických, až šokujících. Často reagují na rytmus hudby (květinky). S hudební látkou vůbec film experimentuje velmi výrazným způsobem. Hudba přebírá roli vypravěče, dokonce i samotný příběh je odsunut do pozadí a vyprávěn pomocí textů písní. Vůbec celý film často působí jen jako jeden dlouhý videoklip, z něhož si pomocí textů extrahujeme celý příběh. To je možná problém, protože na tak dlouhý klip se po chvíli nedá moc koukat, začíná totiž nudit.

plakát

Pan Arkadin - Důvěrná zpráva (1955) 

Welles se tímto filmem jako by vrací k tématu Občana Kanea, když podává obraz kontroverzní postavy Gregorije Arkadina. Opět je tu do hlavního rámce příběhu vložená vysvětlující retrospektiva, ve které se odkrývá charakter Arkadina (bravurně ztvárněný samotným Wellesem), podobně jako v Kaneovi. Thriller balancující na hranici dramatu, vyniká hlavně svým vizuálním zpracováním – úžasná hra světla a stínu, kamera se často drží při zemi, odkud snímá celé dění, stejně tak podhledy na Arkadina a o hloubce pole se ani nemusím zmiňovat. Řemeslně výborně odvedená práce ale ve srovnání s celkovou lehkostí Občana Kanea, je tohle jen chudý příbuzný.

plakát

Boxer a smrť (1962) 

Neuvěřitelně silné drama o odvaze být se za pravdu i za cenu ztráty vlastního života. Boxer Komínek si v táboře smrti získá jisté postavení jen díky tomu, že je „boxovacím pytlem“ pro velitele tábora. Ten si ho hýčká jako svého soupeře, nad kterým má převahu a jistotu, že vždy vyhraje. Komínek díky tomuto „milosrdenství“ stojí uprostřed rozpolceného světa – na jedné straně ho jeho spoluvězni nenávidí a vidí v něm špicla a kolaboranta, protože je mu mnoho prominuto; na druhé straně zase stojí obávaná nacistická moc. Když se nakonec ve velkém zápasu na deset kol rozhodne Komínek poslat jasně slabšího soupeře k zemi, sice se mu to nepodaří, ale ukazuje se, že důstojníkovy řeči o sportovním fair play neznamenají nic, protože jednoduše nestrpí porážku od „heftlinga“. Poměrně pozapomenutý představitel Nové vlny na Slovensku, Peter Solán, tu výborně pracuje s motivy člověka v mezní situaci, kdy každé jeho rozhodnutí může mít fatální následky. Stejně tak jsou do filmu nenásilně zakomponovány připomínky holocaust, které tvoří ještě dusivější atmosféru snímku. Ve srovnání s jinými filmy s podobným zaměřením (např. Vítězství) je tohle patrně to nejpůsobivější, co jsem kdy viděl.

plakát

Ilsa: vlčice SS (1975) 

Klasická ukázka sexploitation žánru, o které se učí i na některých školách. Nečekejte zázraky - trocha sexu, trocha násilí, ale jinak nic. Vtipné momenty jsou právě ty, které vtipné asi být nemají - nejistými hereckými výkony počínaje a scénáristickými perlami konče.

plakát

Zmeškaný hovor (2003) 

Miike, coby nájemný režisér, se pustil na pole současných japonských trendy-hororů s hi-tech tématikou, stejně jako byly Kairo nebo Ringu – duchové komunikující skrze technické mazlíčky naší doby – konkrétně skrze mobilní telefony. Tajemná zpráva v hlasovce určuje dobu tvé smrti. Zpracováním film nepřekvapí, je to prostě kvalitní standart – kamera hledá neobvyklé úhly, pořád něco naznačuje, lekačky přijdou nečekaně a to je asi kámen úrazu – film se nesnaží o nic než o zábavný standart, ale ani ten nějak chybí. Přestože film ve druhé polovině začíná gradovat a nabírat na obrátkách, je už v podstatě vyčerpaný a nemá co nabídnout. Hezké pozlátko, které pustíte své přítelkyni v neděli po obědě na relax.

plakát

Stříbrná kulka (1985) 

Snímek, který je víc dětským filmem než hororem. Jednoduchý příběh o dvou dětech (jedno je mrzák na vozíčku – jak soucitné), které tradičně jediné odhalí pachatele – vlkodlaka. Ten se je pak snaží zabít, ale dětem nikdo nevěří, jen strejda opilec. A nakonec společnými silami vlkodlaka zneškodní – jak typické. Navíc je celý děj rámován komentářem vypravěče, což je taky příznačné spíš pro pohádku. V jednoduchosti si celý film libuje – scénářem počínaje. Už poměrně brzy na začátku zjistíte, kdo je tím vlkodlakem likvidujícím obyvatele poklidného městečka a tudíž odhalující scéna pro vás nebude ničím vzrušujícím. Že vlkodlak vypadá jako zbité štěně je jen další ze smutných faktů. Stejně jako vlkodlak, budou nejspíš i adaptace Kingových knih prokleté – tohle je bída.

plakát

Divoká banda (1969) 

Geniální uvodní a finální scéna, Peckinpahův specifický střih (akce - zpomalení - akce - zpomalení...), násilí a železnice. Tohle vypadá, jako kdyby Sergio Leone měl koule na to, být špinavý. A že Leone byl někdo.