Bláža

Carmageddon není to pravé slovo, ale napadne vás jako první. To se ale týká až finále, jinak je tenhle film velmi „podivným“. Weir si vypůjčuje motivy kde se dá – od reklam, hororu až po western. Nejprve série podivných autonehod, při kterých svědci spatřili podivná světla, pak gang řidičů proti nimž stojí cizinec - komisař pro parkování. Takhle bych mohl pokračovat. Film ale není jen slepencem motivů a nápadů. To vše mu slouží jen jako rámec pro jednoduché poselství – že jsme ovládáni auty. Na dobu svého vzniku je možná lehce vizionářské upozorňování na vzrůstající počet autonehod a nebezpečí spojená s dopravou. Film ale místy působí dost nevyrovnaně – začátek slibuje tolik možností, které pak nebyly vůbec využity (třeba naznačení kritiky měšťácké pohodlnosti a povrchnosti). Každopádně se můžete na jakákoliv poselství vykašlat a jen se bavit, film funguje i bez toho.

Film mapující prostřednictvím prodejce zbraní některé momenty světových konfliktů za posledních 20 let a tvrdící o sobě, že je inspirován skutečnými událostmi. Fajn. Ačkoliv by člověk čekal nějakou moralizující záležitost ve stylu USA – world police, zbytek světa – evil, není tomu tak. Film překvapivě ani nerozebírá nějakým zásadnějším způsobem odpovědnost za prodej zbraní nebo přiživování se na neštěstí druhých. Celou dobu je tu balancováno na hranici neutrality, kam spadá i hlavní postava Yuri Orlova. Film je tak spíš dramatem jednoho muže, než společenskou otázkou. Nejprve to dokonce vypadá jako scorseseovsky laděný příběh o vzestupu a pádu, ale i ten pád je tak nějak neutrálně vyvážen. Přestože scénář má několik slabin a místy pokulhává, je poměrně dobře napsaný a oplývá neobyčejnou lehkostí a nadsázkou. Ta ironie by se dala krájet (třeba když monrovijský zabiják požaduje zbraň, jakou měl Rambo ve filmu). Jinak očekávejte typický arzenál “oscarových“ scén (bortící se rodinný život, hledání sebe sama...). Prodávejte zbraně, vynáší to.

Na rovinu – nesnáším Jacksona (krom raných děl) a Pán prstenů mě nudil. Tahle mnoha lidmi toužebně očekávaná podívaná ve mně vyvolávala spíše obavy z prznění originálu. Snímek je opravdu velmi věrným přepisem. Samozřejmě, že si Jackson dovolil některé věci přidat nebo více rozvést, což je jasné už ze stopáže, která původní film překonává dvojnásob. V podstatě se dá film rozdělit do tří přibližně hodinových bloků (cesta na ostrov, ostrovní dobrodružství, městské finále), což zajišťuje divákovi jistou obranu před stereotypem, protože se pořád někde něco děje. Klobouk dolů, gradace je výborná, už od počátku stoupá napětí a akce skončí až s Kongovým pádem. Když už jsem nakousl srovnání s originálem, je tu několik poct. Jedna za všechny - když v kině před Kongem nastoupí herci coby domorodci, vypadají přesně jako divoši v původním filmu. I scéna s tyranosaury (ano, je jich víc), která si zachovává bezvadný „wrestlingový“ charakter, je téměř přesná. A pokud budete dostatečně všímavý, odhalíte mnoho Jacksonových vtípků, které jsou docela trefné. Na druhé straně je tu i co vytýkat. Místy jsem si nemohl pomoct, ale některé scény se asi poněkud vymkly kontrole a patos dominuje (i přesto, že k tomuhle filmu prostě patří). A že scény točené na bluescreen vypadají místy rušivě, o tom se ani nezmiňuji. Verdikt je ale jasný – tohle je důstojný REMAKE (to znamená, že ti dinosauři tam opravdu patří).

Jeden z těch povedenějších filmů o vlkodlacích. Překvapivě se tu nevykytuje jeden, ale hned celá komunita vlkodlaků. Příběh začíná jako detektivka a zhruba do poloviny filmu téměř nic nenaznačuje tomu, že by mělo jít o horor. Napětí je tu gradováno, v několika vlnách se objevují atmosférické scény, které jsou ale před vyvrcholením utnuty. Tahle roztříštěná stavba ale dodává perfektní základ pro druhou polovinu filmu, která je neuvěřitelně našlapaná – jednak se tu prolínají lidové pověry (stříbrné kulky) a pak se o zábavu stará celá vlkodlačí komunita, kdy se spád děje až do konce filmu nezastaví. Hlavně efekty jsou výborné – maska a proměna na vlkodlaka vypadá neuvěřitelně dobře (hlavně obličejová část – čenich a tlama). Jen ty uši vypadají moc špičatě a místy až komicky. Nevím, jestli je to nějaké nevyřčené pravidlo, že se v každém filmu o vlkodlacích musí objevit nějaký odkaz na původní film The Wolf Man, ale tady je jich hned několik – jednak se tu vyskytuje postava dr. George Waggnera (Waggner byl režisérem Wolf Mana) a úplně na závěr se na televizní obrazovce objeví přímo sekvence z tohoto filmu. Narozdíl od svých pokračování je The Howling skvělou podívanou.

Kowabunga

Jeden z původních hororů se zombie tématikou z dílny společnosti RKO a výrazného producenta Vala Lewtona. Právě on má na svědomí výrazné uvedení Jacqouese Tournera mezi hororové tvůrce. Film I Walked with Zombie čerpá výraznou měrou z kultu voodoo a jako inspirační zdroj se nezapře ani Halperinův film White Zombie. Film má poměrně pomalý rozjezd, což se ale zhruba v polovině změní, když nastoupí na scénu voodoo a s ním spojené obřady (ano, dojde i na voodoo panenky). Nicméně nudnějších pasáží zahlcených dialogy je tu přece jen převaha. Už tady se ale projevil jeden z charakteristických rysů filmů pod Lewtonovým dohledem – zlo je jen tušené, pracuje se tu s náznaky, monstrum není téměř nikdy ukázáno. Důvod je jednoduchý – omezené finance. Na druhé straně tu u diváka může zapracovat fantazie. Tourneur pracuje výrazně se světlem, nebo spíše s tmou – přítmí, šero, tma – to jsou prostředky, s jejichž pomocí navozuje velice působivou atmosféru. Za celou dobu se tu objeví jen dva zombie, vycházející ale z původní tradice – jako nemyslící otroci, magií ovládaní sluhové. Krvelačnost jim přiřkl až Romero mnohem později.

Oproti druhému dílu (American Werewolf in Paris), který byl neuvěřitelnou teenagerskou slátaninou, je American Werewolf in London pěkný atmosférický snímek, který se nestydí svým obdivem k původní předloze a prazákladu lycantropických filmů – The Wolf Man. Ostatně tenhle film je tu několikrát zmíněn. Místy možná trochu zmatený film, oplývající ale jednak silnou atmosférou (scéna v metru, která má vynikající kameru – běh dlouhými tunely s vlkodlakem v patách) a jednak skvělými efekty – proměna na vlkodlaka nebo živí mrtví s odchlipujícími se částmi obličeje – má na svědomí Rick Baker (oceněn Oscarem - Best Maku Up, 1982), klasik svého řemesla. Lahůdka.

Docela zajímavá podívaná stojící na tématu strachu a voyerismu. Mark je od dětství sužován obsesí strachu a pocitu, že se někdo dívá. Jeho otec, význačný psychiatr, se zabýval mechanismy strachu natolik, že neustále natáčel svého syna. Mark si nedovede představit svůj život bez kamery (v momentě, kdy ji musí kvůli dívce nechat doma, je naprosto nejistý a bezmocný). Neustále vše natáčí, zejména ho fascinuje strach – strach je to, co v něm probouzí vraha. Své oběti patřičně děsí, aby je nakonec zabil. Vše pod dohledem oka kamery. Je pravda, že někdy je film až moc zahleděný do sebe a divák se místy nudí. Přesto je tu několik velice silných scén – třeba natáčení v nočním ateliéru, kdy tušíte, že dojde k vraždě, jen nevíte jak. Hluboká sonda do nitra psychopata. Pokud mám film k něčemu přirovnat, tak jednoznačně Wylerův Sběratel svým vykreslením postav.

Pokud chcete vědět, kde čerpal Roland Emmerich inspiraci pro Godzillu, tak jednoznačně tady (téměř kompletně obšlehnutý děj s mírnými úpravami). Co drží celý film nahoře jsou jednoznačně Harryhausenovi loutky – opravdu perfektně rozpohybované monstrum.

Jeden z těch klasických crossoverových hororů společnosti Universal. Setkání Frankensteina s Vlkodlakem patří k těm lepším. Frankensteinovský příběh je lehce odsunut do pozadí (alespoň v první půli) a ve středu zájmu tu stojí Lawrence Talbot, hrdina původního filmu THE WOLF MAN, opět skvěle ztělesněný Lonem Chaneyem jr. Vůbec není náhodou, že tu vystupuje právě Chaney jr. a další herci z VLKODLAKA, jako třeba stará cikánka Maleva (Maria Ouspenskaya) – stačí se podívat na producenta, kterým není nikdo jiný, než režisér VLKODLAKA, George Waggner. Dalo by se předpokládat, že Frankensteinovské monstrum bude hrát Boris Karloff, ale není tomu tak. Místo něj je jiná legenda – Bela Lugosi. O zábavu postaráno. Přestože je hodně čerpáno z obou filmových předloh, není jejich znalost nutná, protože film sám vše zpětně dovysvětluje v dialozích. Co se týká celkového zpracování, je prostě úžasné. Hlavně kamera odvádí docela solidní kus práce – pohrává si se stíny a světlem, využívá různých úhlů pohledu, často nadhledy i proměna na vlkodlaka pomocí stop triku má něco do sebe. Tohle je klasika.