Cascabel

Povedená tragikomedie na jedno shlédnutí. Film by si zasloužil (lepší) dramaturgii, protože jeho 120 min je znát. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že některé dlouhé scény jsou ve filmu hlavně proto, aby měl potměšilý “Quinoa” (Grégoire Leprince-Ringuet) co promítat. Jiné, jako např. Black Friday v pařížském obchoďáku za zvuků Brelovy písně, jsou ovšem super.

Vzhledem k tomu, že téma filmu bylo mnohem přesvědčivěji zpracováno v řadě jiných westernů, a navzdory tomu, že některé segmenty snímku jsou nosné, zůstává tento kinematografický počin především ukázkou možností Cineramy. Ze stejných důvodů ale vyžaduje sledování v tomu uzpůsobených kinech.

“Mexická skvrna velikosti kakaového dolaru” byla překvapivě akční a podepřená kvalitními hereckými výkony. Čekal jsem aspoň seriózní shaneovský závěr, ale bylo to marné, neboť i zde platilo: Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina.

Překombinované a naivní jako italský western. Zachraňuje to Gary Cooper a zajímavá kamera. Paradoxní je užití  motivu jižanské písně Bonnie Blue Flag i ve scéně, ve které vítězí seveřané.

Gary se bál. Gary byl smutný a starý. A nostalgický. Samozřejmě naplnil poctivě čtyři připravené krve.  Potrestal zlo, aby chudák pravda také jednou zvítězila. Ale v tom všem byl jakýsi teskný smutek sisyfovského úsilí a režisér toho filmu je zatraceně citlivý chlap, že na to všechno přišel, že nechal Garyho Coopera opuštěného a zoufalého, že mu to dovolil, že mu dopřál, aby hrál smutek muže až po to gesto na konci... (Jan Skácel, 1963)

Na první pohled zpátečnický western, který vypadá spíš jako ohlédnutí do minulosti a poslední poklona tradici, ale brzy se rozjede a nic v něm nechybí. Zajímavé je vystižení banality zla (skvělý Charles Kemper sice připomene Burla Ivese z Velké země, hraje ovšem jednoznačného sráče bez jakéhokoli morálního kreditu), ale hlavní myšlenkou je pozitivní vůle osadníků, která má sílu polepšit hochštaplera (po prvním neúspěchu se “doktor” Hall se svým pojízdným hanbincem nabízí jako druhý vůz, protože jeho obsah i vozka nestojí za nic). Už o dva roky později tento mýtus americké jednoty ale zpochybní V pravé poledne.

Dlouhé a blbé jako každý příběh prostitutky. Do kapsy by McCaba a paní Millerovou strčil i ten nejúpadkovější italowestern z roku 1971. Protože pro italské filmaře nebylo na prvním místě obrazoborectví, ale zábava.

Skvělý americký western, přestože lehce nevyrovnaný: první třetinu se srandičkami, tancovačkou a Indošema vystřídá napínavá akční podívaná, ve které se charaktery mění jak na obrtlíku. James Stewart ale zůstává slušňákem z povolání, kterému těžko uvěřit, že by kdy vůbec mohl být zločincem.

Vlastnost, kterou se člověk odlišuje od zvířete, na pět. - Rozum. - Ro-zum? Ale kdepak: kázeň. Krotká, protože explicitní a klasicky novovlnová, rozcvička na Případ pro začínajícího kata.

Psychologizující western je vždycky riskantní počin, ale bez herců se širším rejstříkem, než měl Cagney nebo Dubbins (na Irene Papas tíha filmu nespočívá), sklouzává do banality, jejíž esencí jako by se stala závěrečná scéna se zadní projekcí. Téma bylo zpracováno v řadě westernů lépe. Zajímavý je ale motiv trestného pochodu, kterým se možná inspiroval Sergio Leone. 2,5*