Vančura

Vančura

okres Praha

60 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Umírající zvíře (2008)

    Vynikající filmová adaptace novely "Umírající zvíře" klasika americké literatury, Philipa Rotha. Tato mistrovsky zrežírovaná podívaná těží maximum z precizních hereckých výkonů představitelů hlavních rolí. Úchvatná je rovněž kamera, střih a hudba (ve filmu mj. zazní skladby J. S. Bacha, L. Cohena, Ch. Bakera, L. Beethovena, A. Vivaldiho, ad. - hudební doprovod je jednou z největších deviz tohoto snímku). Skvělý film, který jsem rozhodně neviděl naposledy. UPDATE 11. 9. 2014 - Film jsem podruhé zhlédl bezprostředně po (druhém) dočtení stejnojmenné románové předlohy Philipa Rotha, abych se pouze ujistil, jak výjimečná je to podívaná. A mimořádně šťastně provedená filmová adaptace - film se sice od předlohy v některých detailech odlišuje (kupříkladu nechápu, proč filmový Kepesh jezdí hnusným starým saabem, když v knize má 2 roky staré porsche, nebo proč byla změněna profese jeho syna na doktora - v knize byl obchodník s uměním), ale to skoro nestojí za řeč. Je pochopitelné, že se do filmu kupříkladu nemohly dostat sexuálně explicitní románové pasáže (Roth kupříkladu otevřeně líčí, jak Consuela již při prvním sexu s Kepeshem vzala jeho penis mezi svoje ňadra, apod.), o výrazně pozměněné scéně s tamponem nemluvě (zatímco v knize je tampon, který v koupelně najde Kepeshova milenka, použitý, ve filmu je samozřejmě ještě nerozbalený - těžko si představit, že by v puritánské Americe prošlo, aby se Patricia Clarkson proháněla po plátně s krvavým tamponem v ruce, ačkoli mi ta představa přijde zábavná). Knihu zbožňuji, a tento film rovněž tak. A to v první řadě díky jeho báječnému obsazení. Penelope Cruz je své roli neuvěřitelně... dosaďte si libovolný superlativ - a to navzdory tomu, že je přibližně o 10 let starší než její románová postava (v době natáčení jí bylo 34, zatímco její postavě v románu cca. o 10 let méně). Naopak Ben Kingsley (v době natáčení 65 letý) své postavě věkově odpovídá věrně (románovému Kepeshovi je na začátku příběhu 62 let) - je to tedy mimochodem zralý šedesátník, nikoli padesátník, jak zde - snad pod vlivem toho, že Kingsley v podstatě nemá vrásky a vypadá výrazně mladší - píše POMO. Bezprostředně po dokoukání si sice stejně uvědomuji, jak brutálním okleštěním musí každá kniha projít při svém zfilmování - a zde tomu není jinak - ale to nic nemění na skutečnosti, že je tento film zcela výjimečný a dokonalý. Za sebe nemám problém napsat, že toto je jeden z nejlepších filmů, co znám (a že mimochodem strčí do kapsy všechny ty unylý romantický cajdáky o smrtelně nemocných holkách, s nimiž se v posledních letech roztrhl filmový pytel), a že se mi po tváři v závěru kutálely slzy jako hrachy, protože jsem byl stižen prudkým dojetím. Pokud jsem kdy věděl, že chovám Penelope Cruz v oblibě, pak po tomto filmu vím najisto, že bych za jedno její objetí dal život.

  • poster

    Před soumrakem (2004)

    Film jak z jiného světa - pustit si první film a po něm toto volné pokračování znamená podstoupit skok v čase, který dokáže s člověkem vydatně zacloumat. Osobně mě ten film naprosto dostal a emočně zdrtil - vybavovalo se mi u toho milion dávno zasutých vzpomínek a zalévaly mě u toho vlny skličující lítosti nad nezastavitelností času a promarněnými příležitostmi našich životů. Už jenom ta samotná myšlenka - vrátit se znovu po 9 letech ke stejným postavám, které navíc ztvárnili ti samí herci, kteří rovněž zestárli o 9 let - mi přijde úplně neuvěřitelná (nota bene při vědomí toho, že se ten samý "filmový zázrak" opakoval ještě jednou v r. 2004 ve filmu PŘED PŮLNOCÍ, který jsem zatím neviděl). Přitom samotný námět je prostinký - dvě postavy se spolu bezcílně potulují Paříží (perfektně zvolené lokace) a vedou spolu nekončící dialog ve velmi dlouhých záběrech. Kdyby mi někdo takový film doporučoval, asi bych se velmi zdráhal ho vidět. A přitom přijít o něj by byla strašná škoda - už film PŘED ÚSVITEM se mi velmi líbil, ale toto volné pokračování ho ještě překonalo, mohu-li soudit. Jakoby režisér, obě postavy i samotný scénář vyspěly a zmoudřely - strašně mě na tom filmu bavily naprosto dokonalé dialogy a neuvěřitelná chemie mezi oběma herci (mimochodem žasnul jsem, jak se dokázali naučit taková kvanta textu, která odříkávají na jeden zátah v extrémně dlouhých záběrech - pořád jsem přemýšlel, zda se jednalo o předem daný scénář, nebo zda šlo alespoň z určité části o improvizaci; z toho důvodu mě zaujalo, že Julie Delpy i Ethan Hawke jsou uvedeni jako spoluautoři scénáře, což mi opět přijde velmi neobvyklé). Rovněž mě na tom filmu fascinovalo, jak se v něm prolíná několik (meta)fikčních rovin - Jess je spisovatel, který děj prvního filmu zachytil ve své knize, kterou napsal proto, abych se znovu setkal s Céline, jak jí přiznává v jedné scéně, přičemž se ve filmu opakovaně zdůrazňuje relativita toho, jak se některé události mohly či mohou vyvíjet, v závislosti na tom, kdo je jejich pozorovatelem (resp. interpretem); ostatně i samotný závěr snímku je zcela otevřený, a tedy přístupný v podstatě libovolné divácké interpretaci. To skoro není film, ale sám život - tak moc působí autenticky a tolik přetéká emocemi a ohromuje svou filmařskou formou a mistrným prolínáním fikce s realitou (oba herci jsou mj. stejně staří jako postavy, které ztvárnili, a ve filmu se objevují skuteční rodiče Julie Delpy), až jsem skutečně v pokušení se domnívat, že je to takový malý filmový zázrak. Nádherný film, který bezprostředně po zhlédnutí osobně řadím ke svým nejsilnějším životním diváckým zážitkům.

  • poster

    Bolševikova slabina (2003)

    Asi soukromý divácký zážitek roku. Ačkoli se (v době natáčení teprve 16 letá) María Valverde objevuje ve filmu teprve v 27. minutě, zafunguje spolehlivě jako zjevení. ZJEVENÍ. Neuvěřitelné, co se mnou dělal každý záběr na tuhle španělskou krásku s totálně odzbrojujícím úsměvem. Proboha, dal bych tomuhle filmu osobně klidně 10 hvězd, kdyby to bylo možné - María Valverde mě naprosto magickým způsobem připoutala k obrazovce, na kterou jsem se nalepil lapaje po dechu a střídavě omdlévajíc z toho zázraku, jehož jsem byl svědkem. Asi jsem se zamiloval... Ale vy asi chcete slyšet něco o tom filmu, u nás zcela neznámém, co? Ech, sejde na tom, když tam hraje ONA? Komorně vystavěný příběh s minimem postav ukazuje zacyklený řetězec událostí od jedné banální autonehody až po lidskou tragédii, která zasáhne do života hned několika postav v samém závěru. Snímek je natočen příjemně estetizovanou kamerou, doprovází ho vhodný hudební doprovod a najde se v něm i výpověď o našem světě, kde se za každou chybu platí. A ta cena je někdy vyšší, než by se nám líbilo... - Ahoj, poldo. - Už jsem chtěl odejít. - Tak brzy? Nemůžeš počkat ani minutu. Čekáš na ženu? - Nečekám na žádnou ženu. Odcházím. - Co mám udělat, abys zůstal? - Jestli mě poprosíš, zůstanu. - Super, teď vím, co je tvá slabina. - Ano? Co to je? - To stejné, co u chlapů, co očumují děvčata před školou, aby viděli jejich kalhotky. - Jestli ti jde o tohle, tak sbohem. Nechci vidět tvé kalhotky. - To je dobře. Žádné nemám. - Co? - Nemám na sobě kalhotky. Přes mé kalhoty bys viděl obrysy. Neodcházej. UPDATE 4. 11. 2011: Právě jsem dočetl literární předlohu filmu, (rozsahem kratší) román "Bolševikova slabina" od Lorenza Silvy. Je zajímavé porovnat tento text s filmem, protože se v mnoha podstatných detailech odlišuje. Román je vyprávěn v první osobě a jeho hrdina je v porovnání s tím filmovým o poznání víc cyničtější a prohnanější. Zatímco film je v podstatě zcela prostý jakýchkoli náznaků erotiky a duševní život svých postav opomíjí, kniha své postavy popisuje mnohem propracovaněji: hlavní protagonista se nepokrytě přiznává ke své sexuální touze po lolitce, kterou mu náhoda přihrála do cesty a se kterou se seznámí pod vylhanou záminkou. Ani ona však není nevinná, v knize se přiznává, že již není panna a kupříkladu do bazénu si vezme růžové bikiny, zatímco ve filmu si oblékne relativně cudné jednodílné plavky a o jejích sexuálních zkušenostech zde nepadne ani slovo. Kniha se od filmu liší v dalších detailech, z nichž asi nejvíc zamrzí to, že film vypouští - pro děj i samotný titul zcela zásadní - prvek, a sice analogii mezi Marií (v knize se jmenuje Rosana) a nejstarší dcerou Mikuláše II., Olgou Nikolajevnou. Autor v knize stručně líčí její truchlivý osud (v nedožitých 23 letech byla s celou svou rodinou zastřelena) a vyznává se z empatie k imaginárnímu bolševikovi, který kdysi podlehl její kráse, než ji zavraždil (odtud ona "bolševikova slabina" coby obrat pro označení stavu, kdy se člověk zpronevěří dočasně svému přesvědčení, které až dosud vyznával). Víc už prozrazovat nebudu, abych se vyhnul spoileru, takže za mě už jen poslední poznámka: film je o trochu slabší než kniha - především proto, že z předlohy vypouští řadu důležitých motivů a pasáží. V románu do sebe všechno lépe zapadá a závěrečné rozuzlení dává větší smysl, protože se na rozdíl od filmu neuchyluje k přílišné vykonstruovanosti zápletky. A zatímco závěr filmu je šokující a velmi nečekaný, závěr knihy je dojemně lidský. Ale to si už najděte v knize sami, stojí to za to.

  • poster

    Stvořeni pro lásku (2000)

    U filmů Kar-wai Wonga u mě platí, čím novější, tím více se mi líbí (a naopak). A film "Stvořeni pro lásku" se mi líbil skutečně hodně. Celé je to natočeno v povětšinou nehostinných lokacích, které vytvářejí velmi jímavou atmosféru a pozadí pro ústřední dvojici oduševněle krásných herců. Oba jsou oblečeni ve fantastických kostýmech, a především šaty Maggie Cheung jsou něco neuvěřitelného v tom, co dokáží udělat s její figurou. Celý ten film je navíc nesmírně příjemný i po mluvené stránce, slovem se zde velmi šetří, všichni jsou velmi zdvořilí a kultivovaní. To, co občas provádí kamera, mi bralo dech - někdy postavy zabírá jakoby voyersky, nenápadně ze zákoutí, jindy jde do působivých detailů, jindy zběsile lítá z herce na herce... Nesmírně zajímavé je i to, že manželské protějšky obou hlavních hrdinů se v celém filmu neobjeví v jediném záběru, ačkoli se o nich často mluví. Kar-wai Wong jakoby tak chtěl podtrhnout, komu vlastně chce věnovat svou pozornost a kdo jediný je ve filmu důležitý, ostatní postavy tak vlastně tvoří jen nedůležitou stafáž. Po vizuální stránce, jak je ostatně u mistra Wonga zvykem, je tento film famózní. A ve vrstvení pochvalných slov bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale proč, když to za mě dávno udělali jiní. "Stvořeni pro lásku" je skvělý artový film.

  • poster

    Leaving Las Vegas (1995)

    Asi můj nejoblíbenější film vůbec. Cage v tomto filmu JE alkoholik tělem i duší, a Elisabeth Shue - zde až nesnesitelně krásná - si zde zahrála svou životní roli. Leaving Las Vegas - moje modla a srdeční záležitost, kterou bych mohl vidět stokrát, a nikdy by neomrzela. Na opuštěný ostrov mi zabalte Natalii Portman a DVD s Leaving Las Vegas a budu zcela spokojen.

  • poster

    Leon (1994)

    Můj nejoblíbenější film s Natalií Portman a současně asi můj druhý nejoblíbenější film vůbec. Leon naprosto strhujícím způsobem graduje ke svému finále! Oč větší byla euforie z jeho první projekce, o to větší bylo zklamání po zjištění, že z filmu byla vynechána řada scén, které film obohacují o zcela nové nuance (lze dohledat na YouTube), a především byl zcela změněn konec. Tyto finální střihy před vypuštěním Leona do kin jsou jedním z největších filmových zločinů všech dob, a nebýt jich, mohl Luc Besson překonat i Kubrickovu Lolitu, variující podobný motiv asymetrického milostného vztahu stárnoucího muže a mladičké lolitky. I tak vznikl syrový snímek s velmi zneklidňující atmosférou, výborným hudebním doprovodem, a silným koncem. O 4 roky starší Brutální Nikita byla jen takovým stylistickým cvičením - teprve v Leonovi Besson s Renem rozehráli potenciál námětu o nájemném vrahovi naplno. Přesto pro mě hlavní hvězdou Leona zůstává tehdy teprve 13 letá Natalie Portman.

  • poster

    Amadeus (1984)

    Baví mě, jak se lidi u tohoto Formana rozepisují o tom, jak se jim to líbilo, ačkoli klasickou hudbu moc nemusejí. Jako by to mělo pro sledování tohoto filmu nějaký význam :) To já mám klasickou hudbu rád, a to velmi. K Amadeovi mám blízký vztah hned z několika důvodů, jedním z nich je třeba vzpomínka na dávnou projekci tohoto filmu za mých gymnaziálních dob v semilském kině v rámci Projektu 100, dalším třeba to, že je tento film starý jako já, a tak společně stárneme vedle sebe. Viděno třikrát, a určitě ne naposledy :) Maximální dokonalost každým coulem, a to především ve verzi DC.

  • poster

    Cikáni jdou do nebe (1975)

    Asi soukromý divácký zážitek roku (nebo prostě za hodně dlouhou dobu dozadu), ten film mě zcela okouzlil a bezmezně nadchnul. A to především díky krásné kameře (některé zpomalené záběry jsou dechberoucí!), nadpozemsky překrásné hudbě J. Dogy (soundtracku se pořád ne a ne naposlouchat, přičemž nejvíc se mi líbí píseň Яблоко - vůbec celá ta scéna je naprosto úžasná, pustil jsem si ji za sebou snad stokrát a pořád nepřestával žasnout tím, jak postava Rady na místě zastaví běžící koně pouhým pohledem - kdo neviděl, dokáže si jen těžko představit) a jedinečnému obsazení - herecký zjev Světlany Tomy mě zasáhnul jako blesk z čistého nebe - ve své životní roli je naprosto okouzlující a jedinečná a okamžitě jsem si ji zařadil na pomyslný soukromý seznam památných diváckých zážitků, které vás omráčí a které už budete pořád vidět před očima. Ta její ústa plná sněhobílých zubů, ty nekonečné vlasy černé tak, až to přechází v modř, ty její tmavé oči, ve kterých se navždy ztratíte a kterým propadnete celou duší - jaká úchvatná žena, jaké velkolepé ztvárnění archetypu krásné cikánky! Kamera, výprava, kostýmy, obsazení, hudba - to vše vytváří dokonale celistvý filmový tvar, který je ve svém lyricko-melancholickém posmutnělém vyznění plný velkých emocí a nezapomenutelných momentů. Emil Loteanu dozajista nechal vzniknout filmu, který se dnes jeví jako nadčasový skvost nezávislý na době svého vzniku a který vůbec neztratil nic ze svých kvalit - už jenom ta úchvatná hudba tomu filmu prostě navždy zajistila nesmrtelnost. Na filmu zamrzí snad jen nepodařené postsynchrony, kterých si nejde nevšimnout, a pak to, že veškeré obsazení bylo "necikánské", což trochu podkopává autenticitu (s níž je to však v tomto filmu vůbec takové komplikovanější, protože ten film je mnohem spíše idealizovaným než realistickým pohledem na cikány - ti zde navíc představují spíše zástupný symbol než konkrétní etnikum); někomu zřejmě nemusí i sednout i skutečnost, že děj celého filmu je prostinký a k tomu završený překvapivým závěrem, který tak docela neladí se zbytkem filmu (považuji btw. za hrozné, že v anotaci filmu se zde zcela bezostyšně spoileruje o sto šest - srdečně každému přeji, aby měl možnost film zhlédnout, aniž by předem věděl, jak dopadne). Nádherný film, u něhož mi několikrát spontánně vyhrkly slzy štěstí.

  • poster

    Noc (1961)

    Myslím, že naprostá většina filmů, které jsem kdy viděl, jsou ve srovnání s Nocí strašné stračky. Tohle je film, který nedělá kompromisy a který přichází s jedinečnou uměleckou výpovědí, která nemá sobě rovné. Už proto to není podívaná pro každého, tento její elitní charakter ale jen v mých očích umocňuje její celkové specifické kvality, které docení jen mimořádně vnímaví diváci schopní o filmu přemýšlet. Za sebe nemám problém vzkázat všem omezencům, kteří tento filmařský majstrštyk hodnotí jako pseudointelektuální nudu apod., aby byli tak laskavi, a místo sledování hodnotných filmů, které nedokážou docenit, zůstali u mainstreamové filmové produkce - bude to tak podle mě lepší. UPDATE 25. 12. 2014 - Och, sledovat tuto oduševnělou filmovou krásu je jako stát u vytržení nad nejlepšími renesančními plátny, přičemž posledních 10 minut filmu je emočně zcela zničujících. Kdybych točil filmy, tento by byl asi ideálem, k němuž bych se chtěl přiblížit a s nímž bych se celý život srovnával. I při druhé projekci se mi film líbil jako napoprvé, a snad ještě i více. Ohromuje mě jeho čistota filmového výrazu, celková promyšlenost a herecké mistrovství ústřední manželské dvojice - sledovat herectví Jeanne Moreau a Marcella Mastroianniho je pro mě nesmírným požitkem, který jen umocňuje nádherný zvuk mluvené italštiny (jaký to božský jazyk, jímž mluvil Michelangelo Buonarroti a další renesanční velikáni - osobně asi neznám jazyk, který by zněl vznešeněji a liběji - i sebevětší banalita má v sobě tolik poezie, je-li pronesena italsky; toto můžeme Italům jen závidět). Ohromen jsem i oduševnělým zjevem Moniky Vitti - ve scéně, v níž k manželům Pontanovým pronese: "Dnes večer jste mě rozervali na cucky", jsem si uvědomil, že tím přesně vystihla totéž, co se při sledování NOCI stalo mně. Není možné žít stejný život jako předtím po zhlédnutí takového filmu.

  • poster

    Psycho (1960)

    Podívat se po letech znovu na Psycho, to je skoro takový malý filmový svátek. K tomuto filmu asi jen těžko může ještě někdo dodat něco nového. Třeba už jen scéna ve sprše - hrome, existuje snad někdo, kdo ji nezná (i kdyby neviděl celý film)? Mimochodem vyvedlo mě z míry, když jsem si teprve nyní všimnul, že v záběru na Janet Leigh ležící na zemi ve sprše je vážně vidět, jak dýchá. To je k nevíře, že to Hitchcockovi uteklo a dostalo se to do konečné verze filmu. Jinak pokud jde o počet bodnutí nožem, tady v zajímavostech se jich uvádí 17, ale já jsem jich napočítal "jen" 8 (myslím ty doprovázené zvukem nože zabodnutého do melounu), tak nevím, jestli mám nějakou sestříhanou verzi, nebo je ještě jiné vysvětlení (?). A co mi přijde rovněž pozoruhodné: ačkoli jsem film už v minulosti viděl a znám tedy rozuzlení, stejně jsem při jeho novém sledování byl jako na trní a byla ve mně malá dušička, a třeba v takové finální scéně ve sklepě se ve mně skoro zastavilo srdce. Bože, nebo ta scéna, v níž Norman sleduje potápějící se auto, které se na chvíli ve vodě zastaví - aby se po pár momentech opět začalo propadat ke dnu - jaká to vrcholná poťouchlost, jaká to mistrná hra s divákem, bože! Psycho je strašně zajímavé i z hlediska možných interpretací, z nichž mě osobně nejvíc baví ta psychoanalytická, s níž přišel Slavoj Žižek ve svém filmu Perverzní průvodce filmem, který jsem měl možnost vidět před lety ve Varech. No a pokud jde o soundtrack Bernarda Herrmanna (vážně stojí za samostatný poslech), to je též kapitola sama pro sebe, Psycho by bylo bez této hudby nemyslitelné a pustit si to třeba ve dvě ráno v prázdném bytě vážně nedoporučuju, pokud máte slabší nervy. Sečteno a podtrženo - za sebe nemám problém prohlásit, že Norman Bates je král filmových pošuků a Psycho je nejen vrchol Hitchcockovy režijní filmografie, ale jeden z nejlepších filmů, jaké jsem kdy viděl.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace