Jara.Cimrman.jr

"Ty řešíš záhady, jako když Laurel s Hardym stěhují piano." Tak to je směrem k Nicku Slaughterovi trošku drzé přirovnání, ale z policejních úst nezní až tak neodborně. Nick, ve svých pestrobarevných košilích, totiž pouze poletuje po ostrově, ignoruje své účetnictví, schovává krásné podezřelé dívky, vtipkuje s kamarády ("Všechen nábytek je celý, kolem baru nejsou policejní pásky. Co je? Měl jsi včera zavřeno?") a občas se zatváří vážně - když vyřeší případ. Já jsem měl Vražedné pobřeží vždycky rád, protože je to pohodová záležitost, kterou však hodnotím pouze nostalgicky, protože o kriminální kvalitu zde nedokázal při dovolené zakopnout Sherlock, Columbo ani poručík Libor Krejcárek.

"V povídkách se všechno stane tak, jak si přeje autor. Ve skutečném životě nikdy." Jenže to tvrdí pouhý spisovatel, ale skutečný pachatel, pohotový improvizátor Tony, se to rozhodl vyzkoušet v praxi. Já jsem tedy vždy na straně práva a nevinných, takže absolutně nechápu, jak mě Hitch dokázal přesvědčit o tom, že mám fandit padouchovi, aby se mu podařilo zbavit sympatické, byť lehce nevěrné, manželky. To klobouk dolů a hvězdy na stůl, protože já jsem si to hodně užil.

Jsem velkým fandou tajných služeb a CIA je mi z nich nejsympatičtější. Snad by se jen mohla o něco méně vměšovat do záležitostí cizích států, šmírovat soukromé počítače a zabíjet nepohodlné lidi. To jsou však jen drobnosti proti tomu, jací to jsou ohromní sympaťáci. Ovšem v případě, že mi CIA vypne světlo na záchodě, když budu protiamericky luštit sudoku, tak se naštvu, aktivuju Bournea a ten mi to světlo zase zapne. Bourne totiž umí vše potřebné - okrádat neopatrné lidi, mlátit ty špatné i kličkovat mezi kamerami. Pátý Bourne mne zkrátka pobavil, rozklepal, napnul a ještě k tomu přihodil sympatickou agentku Heather Lee, které bych po chvilce sexuálního mučení zbaběle přiznal všechny kódy od ruských jaderných hlavic, PSČ Rychnova nad Kněžnou i velikost kondomů Donalda Trumpa. Ale ty už má asi vyzkoušené..

"Dobrý večer, tady Zlosyn, zánik lidstva, oddělení smrtící izolace nezletilých." Postupem do druhého levelu tvůrci "s citem" pošlapali jedinečnost původního labyrintu, kterých najednou byly hromady a z každé po letech bloudění našlo cestu ven stádo zmatených mladistvých. Já tomu tedy moc nerozumím, což se dá lehce vysvětlit tím, že tento snímek nemá obvyklé zbytečnosti, jakými jsou začátek a konec. Budu si tedy muset na vyvrcholení nějaký ten rok počkat, ale troufnu si tipnout, že Zlosyn vyhraje kontumačně, hrdinové se dobrovolně zavěsí na háky a Země odletí do jiné galaxie. Nebo to bude jinak? A není mi to jedno?

"Prohlašuji labyrintový test za naprostý úspěch." Já bych tedy byl při hodnocení tohoto testu poněkud střízlivější, ale kdyby to byl můj projekt, tak bych si taky trošku přihřál polívečku. Ovšem být v pozici laboratorní krysy, tak bych zase trochu ubral. Já jsem totiž schopný zabloudit i v prosté chodbě s nouzovými východy po dvou metrech. Z tohoto rozlehlého komplexu bych se mohl dostat pouze jízdou na zmateném rmutovi, ale to nikoho nenapadlo, takže museli vyrazit po svých. Mě to tedy celkem zaujalo, chvílemi i pobavilo, ale přesto mám poněkud jinou představu o tom, co by jedna solidně vypadající dívka dokázala vyvolat, kdyby byla vyslána mezi zástupy nadržených mladíků. Úcta a respekt to asi nebudou.

"Každej správnej Čecháček, chtěl by radši žít za totáče." Já se tedy mám úžasně za každého režimu, takže mě nezaskočí totáč, demáč ani muslimáč. Mně je zkrátka vždycky fajn a tohle srovnání doby současné s dobou minulou mi připadá mimořádně vtipné a většinu doby dokonce i nezaujaté. Na konci však pan Ládek dokázal, že těch deset let socialismu, které v něm po narození prožil, musel strašlivě a nelidsky trpět. To mne samozřejmě mrzí. Já tady totiž nechci argumentovat nějakými frontami na banány ani otevřenými hranicemi, ale přesto si myslím, že jakýkoli režim mohou opěvovat pouze ti, kteří na něm vydělávají - tedy v tomto případě veksláci, umělci a sportovci. A jelikož Xindl X patří k našim nejlepším sumistům, tak tomu rozumím.

"Včera mi bylo málo, dneska je mi moc, jak se to stalo, nevím." Patřím k těm postiženým, kteří nemají nejmenší ponětí o tom, kdy stačili zestárnout a tak se mne tato xindlova odrhovačka docela dost dotýká. Dokonce mě baví i ten celoživotní klip s kývajícími hlavami. A nic na tom nemění skutečnost, že v nejlepším věku této skladby před ní nebylo možno utéct při zapnutí rádia, televize ani varné konvice.

"Své cti nemohu nabýt, dokud Surcouf nezemře." Tak to je problém, protože Surcouf umí klamat slovy, vlajkami i milenkami, takže není snadné ho jen tak pověsit. Já mám pro podobná dobrodružství slabost, ale v tomto případě se Surcouf neustále usmívá stylem, že se vlastně nemůže nic stát a že počet padlých komparzistů není důležitý, což nejsou pro napětí ty nejlepší faktory. Nicméně jako zábavná šermířská jednohubka to celkem funguje.

"Když mi nepomůžete, pomůžu já vám. Až na úplné dno." Horatio umí být milý a pro Miami hlásí ČHMÚ obvykle slunečné počasí, ale více zásadních rozdílů jsem oproti spřáteleným vatičkářům z Las Vegas nenašel. Nicméně miamský tým je mi celkem sympatickej - má totiž tradiční stoprocentní objasněnost a vždy pečlivě zaostřený mikroskopy. Tomu já fandím, ale těch případů je víc, než by jich dokázali vyřešit major Zeman s Frankem Drebinem a jsou si čím dál víc ... jako vejce vejci.

"Las Vegas, město, kde i bobr může zbohatnout." I bobr zde však může prohrát svou kůži, ale to se nesmí říkat, protože by to mohlo odradit další budoucí bezdomovce. Ale taky je to místo, kde poprvé vyběhl do ulic sehranej tým kriminalistických techniků, kterýmu se odebraný vzorky obvykle podařilo zanalyzovat rychleji než pachatel stačil říct "borůvkovej koláč". Zpočátku jsem jim hodně fandil, později jsem je se zájmem sledoval, ale pak můj zájem zlehka opadl a tak dokonce existuje teoretická možnost, že jsem jeden, možná i dva, z těch stovek dílů snad ani neviděl.