liborek_

liborek_

Libor Borák

okres Brno
FEM-artist...


Twitter: liborborak

99 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 11 16 21
    • 28.11.2019  15:07

    The Fountainhead je ukázkovým příkladem filmu, který dalece předčil svoji literární předlohu. Zásluhu na tom má předevšim režisér King Vidor, kameraman Robert Burks a v jistém smyslu i scénáristka Ayn Rand, která svou neskutečně rozvláčnou a literárně bezcennou knihu pro adolescenty s obrovským egem podstatně zredukovala na to nejpodstatnějši a nechtěně tak oslabila svou oslavu racionálního sobectví. To, že film je lepší a zajímavější než kniha, však ještě neznamená, že je dobrý... Randovsko-riefenstahlovskou estetiku sice King Vidor se svým týmem úplně (a dobře) překopal, ale moc to nestačilo. Už tak filosoficky kýčovitý a vztahově sentimentální příběh dál sráží nepřesvědčiví herci v čele s (na svou roli nadčlověka Howarda Roarka přestárlým) Gary Cooperem. A i přes radikální osekání předlohy a zhuštění dialogů (pro které má Ayn Rand úžasný dar proporcionality...) se do filmu přenesla spousta hloupostí, kvůli kterým knihu ani film (jež se berou smrtelně vážně) prostě nelze brát vůbec vážně... Celá filosofická konstrukce, která podpírá román i tento film, a myšlenky, které mají být předány koncovému konzumentovi, mohou být totiž platné jen v tak drasticky zjednodušeném fikčním světě, jakým je ten Randovou vybájený. A do toho: Ploché schématické postavy, rozvíjení konfrontačního narativu s použitím přemíry slaměných panáků, extrémní (falešná) bipolarita (člověk tvůrce vs. člověk, který žije z druhé ruky), naivisticky zjednodušené pojetí diskuzí o architektuře (viz neustálé omílání mramoru, kanelování a iónských sloupů)... Vlastně vrcholem té randovské simplifikace je finální soudní proces, který je v knize pojat bizarně jako snaha dokázat obžalovanému "motiv, který překračuje hranice normálních lidských citů". Tento proces je ve filmu (na rozdíl od knihy) aspoň dodatečně "vysvětlen" předsedajícim soudcem těmito slovy na adresu poroty: "Buďte si při zvažování rozsudku vědomi, že rozsah finančních škod, které utrpěli majitelé budovy, není předmětem tohoto sporu. Zodpovědnost obžalovaného za jakoukoli finanční škodu bude posuzována v občanskoprávním procesu. Vašim úkolem je pouze posoudit trestny čin." V knize se posuzuje "motiv", ve filmu pak "trestný čin", který není vůbec nijak specifikovaný, ale nemá nic společného s majetkovou újmou... Směšný pokus o morální proces. Kniha i scénář k filmu ukazují nejen na uměleckou impotenci Ayn Rand, ale i na její odtrženost od reálného světa. Rand nikdy ve svém díle neřešila reálné problémy (své doby nebo obecně etiky), ale vždy psala jen o svých představách problémů (s notnou dávkou pokrytectvi a vedle patetických slov o integritě též s neskrývanou glorifikací lhaní). A v tom je možná paradoxně nadčasová, protože tento typ myšlení přetrvává i v 21. století.

    • 26.11.2019  14:06
    Špindl (2017)
    odpad!

    U této parodie na film jsem si užil zejména dialogy. Ty psal obzvlášť velký znalec života...

    • 21.11.2019  09:59
    Toman (2018)
    ***

    Jako hraný dokument může Toman velice dobře sloužit při školních projekcích. Při výuce dějepisu může být skvělým východiskem pro vysvětlení dobových kontextů, událostí atd... Díky Trojanově profesionálně odvedené práci, vsunutým dobovým záběrům, přemíře textových titulků a úzkostlivému lpění na faktické přesnosti (včetně zohlednění vzhledů jednotlivých postav) se podařilo myslím poměrně dobře zachytit atmosféru a události přelomových let 1945-48, ale také celkem nenásilně ukázat pravou tvář komunistické strany (tj. bandy moci- a majetkuchtivých kriminálníků, která je ve skutečnosti Marxovým idejím na kolektivizované hony vzdálena...). Ale pořád je to jen lepší hraný dokument, který selhává v klasickém vyprávění, utápí diváka v množství epizod, které nijak nerozvíjí, a rezignuje na jakékoli budování napětí, čímž činí z Tomana umělecky poněkud nesmělý film. Volba Macháčka pro hlavní roli je vlastně příznačná a podtrhuje kvalitativní úroveň filmu: Vedle toho množství skutečně dobrých herců jako jsou Dulava, Finger, Plesl atd., kteří se svých rolí ujali velmi dobře, je Macháček v hlavní roli (!) křiklavým důsledkem nemohoucnosti: Vnímáme, co v dané situaci recituje, ale nic moc to s námi nedělá a pořád víme, že se koukáme na Macháčka...

    • 30.10.2019  13:31

    Pro někoho, kdo neví o Formanovi vůbec nic, může být tento film dobrým úvodem k životu a dílu, ale z širšího hlediska (tj. bez nějakého obecného přínosu, objevnosti atd.) je to neúspěch a zklamání. Paní Třeštíková se spokojila s pouhou rekapitulací bez nějaké hlubší reflexe nebo snahy říct něco ještě nevyřčeného (k čemuž lákal slibný název s konfliktní předložkou "versus", který se ale ukázal být jen pouhou neobsažnou referencí na mnohem zajímavější dokument Chytilová vs. Forman). Výsledkem je tedy pouhý sestřih známých záběrů; výsledkem je kompilace, v níž mluví jen Forman (ať už sám nebo prostřednictvím textu čteného jeho synem, což je navíc paradoxní vzhledem k úvodní poznámce, že se Forman nerad soustředí sám na sebe) a na jejímž vzniku mají největší podíl již zmíněná Chytilová, Vojtěch Jasný a další primární autoři, bez nichž by Třeštíková neměla co stříhat. Paní Třeštíkové se sice podařilo vytvořit poměrně ucelený kompilát, který drží tvar a sám o sobě dal jistě hodně práce, ale nejsem si vůbec jistý, jestli takto vynaložené úsilí stálo za to. A vlastně i ti, kdo o Formanovi neví vůbec nic, budou tímto filmem ochuzeni, či dokonce oklamáni, protože Formanův život se zde omezuje rokem 1996: I když některé filmy byly doslova odbyty alespoň kratičkou zmínkou (Ragtime), Muž na Měsíci a Goyovy přízraky byly vynechány úplně (a stejně byla ignorována Dobře placená procházka). Tím se vlastně jen zvýraznila bezradnost závislosti na práci předchozích dokumentaristů a odsoudilo tento dokument k bezvýznamnosti.

    • 29.10.2019  15:27
    Hovory s TGM (2018)
    ***

    Když měl včera pan prezident ten svůj svátek (28. říjen à la ing. Zeman), tak jsem si při té příležitosti chtěl pustit nějaký vhodný vlastenecký film... Mno dobře, chtěl jsem si vyřešit jeden filmový rest... __ Z Hovorů s TGM jsem trochu na rozpacích, ale nemůžu říct, že bych byl úplně zklamaný. Režijní pojetí a stylizace tohoto velmi komorního filmu mě mile překvapily; tempo bylo dobře vypočítáno s ohledem na stopáž & formu filmu a ještě umocnilo jeho poměrně působivou atmosféru, která (poněkud falešně) evokuje idylu prvorepublikového Československa a přenáší nás do jakéhosi poetického bezčasí. Bohužel se ale zopakovala slabina, která je už zřejmě charakteristická pro snímky dělané dle Kosatíkových scénářů: Topornost dialogů, přehnaná edukativnost a příšerná doslovnost (červenými srdíčky počínaje a českým překladem anglické věty - oboje z Masarykových úst - , které by skutečný Čapek musel bez problémů rozumět, konče). Základem filmu, který má stát na neformálním rozhovoru dvou intelektuálů (knižní "Hovory" byly již dopsány a Čapek spěchal na vlak do Prahy za Olgou), byl bohužel Kosatíkův zavedený mechanistický princip: 'narvat do psaného scénáře co nejvíc historiografických informací a/nebo myšlenek posbíraných z různých psaných zdrojů bez ohledu na přirozenost mluveného slova (však oni si s tím herci nějak poradí)...' Tuto slabinu navíc umocňuje Budař v roli Čapka, kterému toho intelektuála (narozdíl od Huby) moc nevěřím... Ve výsledku tak filmové Hovory s TGM představují především jakýsi Kosatíkův osobní statement v krásných kulisách nebo vzkaz dnešním Čechům: Masaryk byl člověk z masa a kostí, odvážný politik, který byl poháněn zdravým lidstvím, ale současně to byl pragmatik a rváč, který se na mnoho lidí díval spatra včetně pěti "mužů 28. řijna" - a také právě na Čapka, jehož servilita je Masarykem napadnuta v jednom z mála dramatických okamžiků filmu. Víc si z tohoto filmu asi vzít nejde. Tož.... Hovory s TGM jsou typickým filmem pro školní projekce za účelem přiblížení osobnosti TGM. Ale těm studentům/žákům by měl(a) pan(í) učitel(ka) zdůraznit, že kniha (!) Hovory s TGM, je úplně o něčem jiném.

    • 7.10.2019  16:40
    Joker (2019)
    *****

    Joker je vlastně perfektním extraktem naší doby (řekněme desátých let 21. století), která se vyznačuje recyklací & referencováním ("zapomenutých") vzorců - ať už v kultuře, politice či společnosti. Ano, Joker je vykrádačka Scorseseho nejlepších filmů a stojí na ramenou obrů; je to film vystavěný na nepřeberném množství inspiračních zdrojů a do značné míry předvídatelný, ale je to současně film tak dobře a chytře napsaný, natočený a zahraný, že ho můžeme považovat za vyvrcholení současné ohlížecí tendence, za vyvrcholení syntetické formy s aktualizovaným poselstvím. A z té záplavy zjevné neoriginality vystupují dva zářivé originály: Způsob zpracování komiksového tématu a neotřelý filmový model padoucha, který typově odpovídá spoustě reálných "hodných hochů odvedle" (incely počínaje a islamistickými vlčáky konče).__ Arthurův příběh je precizní studií psychopata (ať už subjektivně nebo objektivně zneužívaného, zesměšňovaného a/nebo marginalizovaného) a Gotham temnou metaforou světa vyšinutého do extrémní sociálně-ekonomické nerovnováhy. V Arthurově nespolehlivě vyprávěném příběhu můžeme sledovat komplexní psychologickou pitvu (potlačená minulost, nepřekonatelný střet tužeb a schopností, frustrace, utkvělé představy, emoční chlad, vztek apod.), v příběhu Gothamu (modelovaném po vzoru New Yorku 70. let) můžeme naopak pitvat psychologii mas (v Canettiho smyslu, tj. agresivních manipulovatelných mas jako anonymních jednotek, opět - chcete-li - zneužívaných, zesměšňovaných a/nebo marginalizovaných), které se v nadlimitní frustraci bouří proti elitám (ať už jimi myslíme cokoli). Arthura s masami chytře pojí symbolika masky, která v obou případech dodává odvahu a odstraňuje zábrany (až mění samotný charakter: srovnej Arthura v rozhovoru s matkou nebo Arthura na pódiu před publikem s Jokerem hovořícím s Murrayem Franklinem). Závěr pak zajímavě naznačuje, jak si masy libují v symbolech, představách, dramatické choreografii, vnější prezentaci svých vůdců... (zde Jokerův taneček v okamžiku závěrečného navázání spojení s masou). Celek drží skvěle pohromadě, má dobrý spád a několik nezapomenutelných momentů (za všechny např. Jokerův výstup na schodech v rytmu písně Rock and Roll Garyho Glittera, mimochodem odsouzeného před časem na 16 let do vězení za dětskou pornografii a sex s nezletilými, což dodává scéně zajímavý podtext).__ Phillipsův Joker je zřejmě odsouzen ke kontroverzím, ale pokud odhlédnu od častých námitek, že Joker může být návodný (což je ostatně skvělá pocta, protože jeden z hlavních inspiračních zdrojů - Scorseseho Taxikář - byl přiznanou inspirací k atentátu na Reagana), kritické recenze, na které jsem zatím narazil, byly většinou poměrně plytké a nepřesvědčivé ("favoritem" je pro mě zatím Brodyho recenze v New Yorkeru, která filmu mj. vyčítá, že klíčová scéna střelby v metru - inspirovaná skutečnou událostí z r. 1984 - je ve filmu zbavena rasistického podtextu své reálné předlohy...). Zato se mi docela líbil impulzivní komentář Michaela Moorea ("... Our country is in deep despair, our constitution is in shreds, a rogue maniac from Queens has access to the nuclear codes — but for some reason, it’s a movie we should be afraid of. I would suggest the opposite: The greater danger to society may be if you DON’T go see this movie. Because the story it tells and the issues it raises are so profound, so necessary, that if you look away from the genius of this work of art, you will miss the gift of the mirror it is offering us...."). 5* je za první dojem, ale ještě ten film v sobě zpracovávám...

    • 17.9.2019  14:01
    Nejsilnější hlas (TV seriál) (2019)
    ****

    Chce-li někdo pochopit přítomnost Donalda Trumpa v Bílém domě, nutnou podmínkou je pochopení pozice Fox News v americkém mediálním prostředí. Zdařilá minisérie Nejsilnější hlas leccos napoví. Popisuje totiž vznik této zpravodajské televizní stanice mediálního magnáta Ruperta Murdocha, její roli v klíčových momentech moderních amerických dějin a především profesní příběh jejího spolutvůrce a dlouholetého šéfa Rogera Ailese, ultrapravicového šovinisty a štváče, který má lví podíl právě na tom, kdo je v čele současné Ameriky. Předem je třeba říct, že Fox News ani Ailes nevytvořili Trumpa nebo trumpismus (ačkoli v jedné scéně Ailes rozhořčeně a autoritativně tvrdí: "Dalšího amerického prezidenta vyberu já!"), a tato minisérie to ani nenaznačuje, ale vytvořili Trumpovo publikum (a podle někdejšího šéfa federální komise pro komunikaci Hundta: "Pak přišel Trump a řekl: 'V tomhle vašem cirkuse budu já principálem.'"). Fox News za Ailesova vedení akcelerovala další rozdělování americké společnosti, které existovalo už po několik dekád (viz skvělá kniha Fault Lines, která mapuje, jak byla v minulosti Amerika ideologicky rozdělená, a dokazuje, že současný stav není nic mimořádného): Vzdala se jakékoli objektivity a nepokrytě tlačila konzervativní propagandu, až se po Trumpově zvolení stala jakousi podivnou obdobou státní televize a personální líhní Trumpovy administrativy. Právě na Ailesově příkladu - a v tomto je minisérie docela důkladná - můžeme sledovat ideologické podhoubí Trumpova politického vzestupu. Ailes je vylíčen jako rasista, sexista, bigotník a odpůrce muslimů; vidíme v něm fanatického pravičáka, pro nějž vše nalevo od středu (včetně) je stalinistické komoušství, a cynického pragmatika, pro nějž je rating a prosazování konzervativní agendy důležitější než žurnalistická objektivita a integrita. Na věrohodnosti této minisérii může ubírat fakt, že jde o adaptaci jedné knihy liberálního autora a že mnohé detaily ze soukromí nelze přímo ověřit (Ailes je mrtvý a další aktéři podepsali dohodu o mlčenlivosti). Nicméně jiné zdroje potvrzují, že realita - alespoň v té veřejné oblasti - byla ještě drsnější (viz např. podrobná reportáž o Fox News v New Yorkeru). Závěr minisérie se soustřeďuje především na žalobu Gretchen Carlson na Ailese za sexuální obtěžování. Máme sice díky tomu možnost trochu lépe nahlédnout na (v Česku spíše vysmíváný a bagatelizovaný) fenomén #MeToo (cca rok předtím než se mu takto začalo říkat), ale byla kvůli tomu upozaděna výrazná proměna Fox News z murdochovsky proti-trumpovské televize, která zesměšňovala zpochybňovače Obamova původu (zastánce tzv. birtherismu, které moderátorské hvězdy Foxu O'Reilly a Beck nazývaly pomatenci a idioty - to v minisérii neuvidíme) na nepokrytě trumpovskou platformu legitimizující a šířící nejrůznější konspirační teorie (což je zásluha právě Ailese, Seana Hannityho a Tuckera Carlsona - a v minisérii se s tím do jisté míry pracuje). Potlačen je také významný fakt, že Fox News těsně před prezidentskými volbami v r. 2016 ututlala informace své vlastní reportérky o Trumpově vztahu s pornoherečkou Stormy Daniels (šéf zpravodajství to měl údajně smést se stolu slovy: "Dobrá práce, děvče. Ale Rupert chce, aby Donald Trump vyhrál, tak to nech bejt."), což mělo potenciál výrazně zasáhnout do výsledku voleb (skandál se provalil až rok po volbách). I přes tuto povrchnost a selektivnost minisérie dobře ukazuje zákulisí konzervativní elity amerického mediálního světa. Bohužel horší to je s popisem toho, proč byl Ailes takový, jaký byl; minisérie se zaměřuje na jeho profesní život a vidíme pouze střípky rodinného zázemí z konce jeho života, kdy se jeho osobnost postupně rozpadala a z Ailese se stával větší a větší paranoik. Ale to by minisérie musela být sérií o několika řadách, kdybychom chtěli sledovat Ailesův život podrobněji, včetně formativních let apod. Nejsilnější hlas je dobrá ukázka kvalitní "Quality TV". Atraktivní téma ze současnosti, skvělé obsazení (perfektně zmaskovaný Russel Crowe je v roli odporného a úlisného Ailese skvělý) a řemeslná profesionalita... A jak to tak bývá, největší problém s ní bude mít hlavně tvrdé jádro Trumpovy fanouškovské základny.

    • 16.9.2019  17:18

    Mediální humbuk kolem tohoto filmu připomněl, jak snadné je vhodnou deformací reality negativně ovlivnit smýšlení poměrně slušného počtu lidí. Přehnané zkazky o brutalitě, hromadném odcházení z projekcí a o tom, že tento film snesou jen otrlejší diváci, které se lavinovitě šířily sociálními sítěmi a diskuzními vlákny, jsou pochopitelně nesmysl; diváky může odradit leda tak délka, pomalé tempo a "artovost" použitého stylu. V exploataci násilí Ptáče dalece zaostává za průměrnými horory, kterých vznikají tucty do měsíce. Nutno dotat, že v tom hodně zaostává i v porovnání s literární předlohou. Ostatně od té se velmi odlišuje i perspektivou vlastního vyprávění, čímž se dost výrazně oslabuje divákův vztah k hlavní postavě. Scénář zcela pominul chlapcovy vnitřní monology, úvahy, záměry... Divákovi je tedy zcela skryt chlapcův duchovní vývoj (a možná i vysvětlení některých detailů, které ve filmu naopak jsou). Z rozhovorů s Marhoulem je ale zřejmé, že toto byl autorský záměr ("Chtěl jsem se té hlavní postavy jen dotýkat, ale moc si ji nepřitahovat k tělu."), který je třeba respektovat (byť se divák obeznámený s předlohou může cítit ochuzen a divák neznalý předlohy občas zmaten, což je ale klasický problém filmových adaptací literatury). Epizodický základ víceméně koresponduje s knihou a já osobně jsem při sledování zažíval podobné myšlenkové & emoční procesy (i když v rozdílné míře) jako při četbě románu. Asi největší rozdíl v percepci obou děl jsem u sebe nacházel v intenzitě zhnusení z lidského pokolení, která je u psaného, velmi barvitého a plastického Kosińského líčení nesrovnatelně větší než u Marhoulových/Smutného obrazů, u nichž se chvějeme spíš z Hanekeovsky pojatého ne-zobrazování vlastního násilí, z domýšlených důsledků. Častou výtkou směrem k tomuto filmu bývá, že divák Marhoulova filmu během těch necelých tří hodin "otupí", a to bez jakékoli katarze. To je asi otázka subjektivního vnímání; já bych řekl, že záměrem (a poměrně zdařile provedeným) naopak bylo ukázat/podtrhnout vnější projevy chlapcova otupení (Marhoul nám zakryl chlapcův vnitřní svět a šel na to tedy takříkajíc behaviorálně...). Nabarvené ptáče není válečný film, ani film o holocaustu. Je to film o bazálním zlu, které je člověku vlastní a které potřebuje určité podmínky k tomu, aby se mohlo plně projevit - a právě ono otupení je jednou z podmínek. Marhoulův film není dokonalý. Smutného kamera je sice krásná, ale občas balancuje na hranici kýče a sama o sobě jakoby křičela: "Všímej si mě, jsem klasicky krásná!". Ve skutečnosti ale Ptáče není vizuálně originální. Až příliš těží z kinematografické tradice, odkazuje se na řadu vzorů, které originální skutečně byly. Srovnávání s Vláčilem či Tarkovským je v tomto případě příliš přitažené za vlasy. A totéž platí i pro samotné vyprávění a režijní pojetí. Marhoul-scénárista vlastně jen zjemnil ohromně silnou literární předlohu a dost oslabil i její vyznění. Herci jsou přesvědčiví, geniální je volba lokací, film jako celek je dost kompaktní; jen je škoda nutnosti (kvůli přízvuku?) nadabování do mezislovanštiny zjevně mezislovansky mluvících zahraničních/neslovanských herců. O co přesvědčivěji působí nemluvný Stellan Skarsgård oproti "ukecenému" nadabovanému Keitelovi? Marhoul se určitě nemusí za výsledek stydět a z mé strany všechna čest Marhoulovi-producentovi. V rámci českého filmu je to mimořádný úkaz. Nicméně nemůžu se zbavit dojmu, že výsledek by mohl být ještě silnější, kdyby se potlačila úcta ke vzorům & tradicím ve prospěch větší originality a autorské nekompromisnosti. Slabší 4*.

    • 20.8.2019  10:43

    Ideální film pro pamětníky & fajnšmekry pro nějž do jisté (!) míry platí to, co kdysi Jaromír Blažejovský napsal o filmech Umělec, Holy Motors nebo Hugo a jeho bratři, tedy že jde o dojímání se nad zašlou slávou média zvaného klasická kinematografie... A ještě víc je tento film prubířským kamenem tarantinovského fanouškovství, protože na jeho přijetí/nepřijetí se celkem dobře ukazuje, nakolik mají diváci Tarantinovy filmy rádi pro jejich rafinovanou strukturu, vtipné detaily, práci s postavami, práci s pop-kulturními odkazy apod.... a nakolik kvůli povrchnějším aspektům jako jsou estetizace násilí či humorné "hlášky". Protože v tomto případě budou milovníci povrchních slupek zřejmě velmi zklamáni. Ale jestli Tarantino v něčem tímto filmem dosáhl svého dosavadního maxima, pak v rekonstrukci dobové atmosféry, hrátkami se symbolikou, v budování napětí a práci s divákovým očekáváním. Nicméně vzhledem k tomu, že film je situován do konkrétní doby a je rámován konkrétními historickými událostmi, je zřejmé, že požitek filmu je do značné míry závislý na divácké zkušenosti a také znalosti dobových kontextů (Pozn.: I když z diskuzí s přáteli a kolegy jsem poznal, že film pozitivně vnímají i ti, kdo v životě neslyšeli - a to opravdu nekecám - o Charlesu Mansonovi, Sharon Tate, Romanu Polanskem atd. Jejich čtení filmu je prostě jiné, zaměřují se na jiné vrstvy vyprávění). A od věci není rozhodně ani divácká pozornost: Je např. celkem užitečné vnímat rozdíl mezi současností děje a vzpomínkami postav (viz např. scéna s Bruce Leem) což umožňuje lépe interpretovat psychologii hlavních postav i další vrstvu dobového kontextu. Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinův nejkomplexnější film, jenž ale maximálně těží z minulosti a současných témat se dotýká pouze v náznacích, které navíc budou pro značnou část diváků neviditelné (viz např. téma rasismu v adoraci Walta Disneye ze strany nevinné dívenky a v zamlčení motivů Mansonovy sekty). No a moc dobře se na to všechno kouká...

    • 14.8.2019  13:31
    Slunovrat (2019)
    ***

    Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé...

    • 13.8.2019  10:39

    Z několika důvodů pozoruhodný film: 1. Kapadiovi se podařilo vytvořit vzrušující a napínavý dokument (!), který nabízí zážitek srovnatelný se sledováním hraného filmu, a to bez ohledu na to, zda holdujete fotbalu, či nikoli. (Ačkoli jsem např. věděl, jak dopadlo MS '90 v Itálii, v některých momentech jsem pod momentálním napětím opravdu znejistěl...) 2. Zajímavým způsobem rozvíjí úvahu Maradonova osobního trenéra Signoriniho o dualitě fotbalistovy osobnosti, což se odráží i v názvu filmu, který narozdíl od Kapadiových předchozích dokumentů Amy a Senna obsahuje jméno i příjmení. 3. Cíleným zaměřením na Maradonovo působení v Neapoli Kapadia hutně zprostředkovává atmosféru na Apeninském poloostrově v druhé polovině 80. let (s akcentem na třídní rozdělení, vnitropolitické pnutí, moc mafie apod.). 4. Tím, že prakticky celý dokument je sestaven z dobových (často unikátních) záběrů, vyjevuje se dnešnímu divákovi v maximální šíři technologický pokrok, který byl za těch cca 35 let učiněn. V době, která je do značné míry založená na vizualitě (youtube, instagram, HD, 4K apod.), musí být pro řadu mladších diváků dvouhodinové sledování nekvalitních VHS záběrů zajímavým zážitkem (nehledě na způsob zpravodajského zpracování profesionálních fotbalových zápasů v předinternetové době).___ Přes tyto nesporně pozoruhodné rysy film trpí i určitými (avšak z důvodu zvolené koncepce zřejmě nevyhnutelnými) problémy. Tím hlavním je asi útržkovitost a v mnoha ohledech povrchnost, která je dána závislostí na existenci příslušných (televizních nebo soukromých) záběrů. Kdo je byť jen trochu obeznámen s Maradonovým životem a kariérou, tak těžko najde v tomto dokumentu něco nového. Z vypravěčského hlediska je volba těžiště dokumentu o Maradonovi (Neapol) více než skvělá - střetává se zde sport, láska, mafie, zrada, nenávist, bohatství, chudoba, drogy, sex... Nicméně jsou tím dost upozaděny další dramatické stránky Maradonovy kariéry. Např. slavné diskuze o tvrdosti fotbalu vyvolané likvidačním Goikoetxeovým zákrokem na Maradonu v průběhu již rozhodnutého zápasu FC Barcelona - Atlético Bilbao v roce 1984 jsou zcela potlačeny a slavná brutální hromadná bitka přímo na hřišti po skončení finále Copa del rey mezi týmiž kluby (která byla vnímána jako odveta či pomsta za směšně nízký trest pro Goika) byla v úvodu dokumentu ukázána bez kontextu a bližšího vysvětlení (ačkoli dokonale symbolizovala onen přestup do "klidnější" Neapole). Podobně návrat do španělské a později argentinské ligy - a s tím související osobní Maradonův život - je zcela mimo zorné pole dokumentu (i když italské angažmá tvořilo pouhou 1/3 Maradonovy profesionální kariéry fotbalisty). Přesto film vyčnívá, a pokud zapomeneme na chvíli na konkrétní jméno, má v jistém ohledu Maradonův fascinující příběh svou nadčasovostí co říct i dnes (o roli celebrity v mediálním světě, o vlivu nabyté slávy na psychiku nezralého jedince, o vlivu masové zábavy na chování prekariátu apod.)

    • 7.8.2019  12:39

    Francois Truffaut kdysi napsal, že tento "Chabrolův film začíná psychologií a končí metafyzikou." A opravdu! Film začíná příjezdem Francoise do rodné vesnice, kde se chce zotavit po těžké nemoci. Francois ale velmi rychle zjišťuje, že "nemocná" je sama vesnice, její obyvatelé a zejména Serge - Francoisův někdejší kamarád a kumpán, který byl v mládí "krásným Sergem"; kingem, kterému patřil svět, ale ze kterého čas, prostředí a manželství bez lásky udělali trosku utápějící se v alkoholu, depresích a deziluzi. Z úvodní psychologické črty Chabrol rozvíjí nadčasový a v mnoha ohledech až děsivě aktuální příběh zapomenutých frustrovaných lidí s minulostí a bez budoucnosti, vědomě pasivních jedinců volících pudovost před aktivním vzdorem vůči nepřízni okolností. Přestože má Francois stejné kořeny, představuje v tomto prostředí cizí element. Serge a Francois jsou v jádru stejní a film tuto podobnost & vzájemnost reflektuje v mnoha situacích. "Osud" ale jejich role pozměnil a vedle tápajícího drsného Serge vidíme uhlazeného Francoise, v němž rostou mesiášské snahy, vrcholící v mnohovrstevnatém, takřka snovém, metafyzickém závěru. Již zmíněný Truffaut také napsal, že tento film je jako "šachová partie dvou mužů. Gérard Blain [Serge] má černé figurky a Jean-Claude Brialy [Francois] hraje bílými. V okamžiku, kdy se setkají, si barvy vymění a hra skončí remízou." Dalo by se sice polemizovat o pořadí těch barev, nicméně ten příměr je opět docela trefný. Krásný Serge je vyzrálý film, který v ničem nepřipomíná debut. Technicky perfektní se skvělou kamerou. Povedený mix neherců se skvělými profesionálními herci významně zvyšuje autenticitu snímku, který balancuje někde na pomezí nové vlny a neorealismu.

    • 6.8.2019  11:24
    Pasťák (1968)
    **

    Tento jinak velmi syrový film s hutnou ponurou atmosférou vyloženě ničí naprosto příšerná herecká kreace Ivana Vyskočila a vzhledem k rychlému závěru také nejasné vyznění příběhu.

    • 5.8.2019  11:29
    Staříci (2019)
    ****

    Staříci jsou pro mě největším překvapením tohoto roku, co se česko-slovenské kinematografie týče. Bál jsem se taškařice, která by stavěla na nemotornosti starých lidí (viz ten nešťastný název filmu) a na dalším laciném vytěžování antikomunistické tématiky (viz synopse). Ve skutečnosti jde ale o velmi empatický a autentický film o každodenních problémech starých lidí, jejichž rutinu ovšem naruší nespravedlnost, která se jich osobně dotýká a kterou chtějí napravit. Příběh, zjevně inspirováný osudy plukovníka Pravomila Raichla a generálmajora Miroslava Káchy, kteří se odmítli smířit s nepotrestáním komunistické zrůdy Vaše, může sice nahrávat názorům o vyčpělosti (opožděného) českého antikomunismu, ale vzhledem k silnému akcentu na stáří protagonistů a také k blížícímu se 30. výročí Listopadu jde myslím o velmi zdařilé ohlédnutí za tím, jak se česká společnost vypořádala se svou minulostí. Je to film především o současnosti; minulost je sice přítomná v motivacích postav, ale impulsem k jejich konání je především (stále trvající) neschopnost současné společnosti dostatečně svoji temnou stránku reflektovat. (O opožděnosti tématu vlastně nemůže být vůbec řeč vzhledem k rostoucí relativizaci skutků komunistického režimu, nostalgii po husákovském "pořádku" a znovurostoucí moci normalizačních estébáků). Nemotornost starců (skvělí Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička) a jejich fyzická indispozice, jejich zarputilost (Schmitzer) i odevzdanost (Mrkvička) sice občas nutí vnímat film jako komedii, ale ten smích, který se při projekci ozýval z publika i v těch nejvypjatějších a vlastně nejsmutnějších chvílích, působil dost nepatřičně a vzbuzuje otázky, nakolik tato pomalá road-movie o stáří může být vlastně pro mladé publikum (které je poměrně často zvyklé na dynamický střih, vytěsňování ošklivosti a smrti ze života a pro které jsou Gottwald a Hus takřka vrstevníci) pochopitelná. To ale není problém filmu, spíš jeho recepce.

    • 31.5.2019  10:14

    Průměrný dokument, který je víc o Erós a Psyché, než o Klimtovi a Schielem. Životy těchto dvou malířů jsou zde pouhou kostrou pro vyprávění o celém vídeňském tlakovém hrnci, v němž se vařila kultura a myšlení (např. pohled na ženskou sexualitu) pro 20. století. Skvělé zasazení do kontextu, detailní záběry na nádherná plátna a kresby a velmi zajímavý výklad relevantních odborníků (historiků umění, muzikologů, galeristů...) poněkud sráží zbytečně patetický a přehrávající průvodce filmem Lorenzo Richelmy a také Lily Cole, která čte - velmi nevýrazně - úryvky např. ze Schnitzlerovy Slečny Elsy. Z mluvících hlav si film pro sebe ukradl (v pozitivním smyslu) rakousko-americký nobelista Erik Kandel...

    • 22.5.2019  12:14

    Líp než xxmartinxx bych svoje dojmy z Minding the Gap asi neshrnul, a to včetně srovnání s českým (do sebe zahleděným) King Skate. Proto odkazuju na jeho výborný komentář a sám budu stručný: Autenticita, empatie a komplexnost! To jsou hlavní přednosti filmu. Není to film jen o skateboardingu, ale zasazuje tento fenomén do kontextu, který tak moc chyběl např. u zmiňovaného King Skate. Právě díky tomu se dá porozumět, co pro hrdiny filmu skateboard znamená. Protože Minding the Gap není film jen o skatu, ale také o dětském zneužívání, alkoholismu, předsudcích, chudobě, zodpovědnosti... [4 a 1/2]

    • 21.5.2019  11:04

    Jestliže u hraného filmu Kler, který v Polsku rozvířil vášně loni, mohla být problémem uvěřitelnost, "Tylko nie mów nikomu" můžeme brát jako dodatečný "důkazní" materiál. Tento nezávislý film, který vznikl bez podpory extrémním katolicismem prorostlého polského establishmentu, nekompromisně, bez přílišného zjednodušování a s maximálním důrazem na šokový efekt odhaluje hříšnou podstatu církve a pokrytectví jejích vrcholných představitelů i řadových pěšáků. O upřímnosti slov samotných pachatelů zaznamenaných při konfrontaci skrytou kamerou a potvrzujících obvinění ze systematického zneužívání dětí nemůže být mnoho pochyb; jejich racionalizace dřívějších skutků a aktuální "snaha" se s nimi "vypořádat" je však ohromující (od nabídky finanční kompenzace až po tvrzení "taky se ti to líbilo"). Ve filmu prakticky žádný duchovní není tím, čím by dle teorie měl být. Naopak se odhaluje rozsáhlá provázanost mafiánského církevnictví se sektářským étosem (viz ty poutní "sabaty", podivné tiskovky apod.), díky níž jsou kriminální činy zahlazovány se systematickou pečlivostí. Film samotný není bez vad. Skoky mezi jednotlivými případy jsou nahodilé (nerozpoznal jsem nějaký jasný koncept), místo nějakého výraznějšího rámování/zobecnění jdou autoři po co největším počtu chapadel oné církevní chobotnice (včetně útoku na ikonu polského katolictví Jana Pavla II, a to bez detailnější diskuze či dokazování) a po vizuální stránce se film veze na podivné módě posledních let natahovat stopáž zbytečnými (přetože efektními) záběry na krajinu z letícího dronu. Přesto film ťal do živého masa polské společnosti a může být důležitým impluzem ke společenské změně (polská vláda sice v reakci na tento dokument začala novelizovat trestní zákoník, ale problém je mnohem hlouběji, než v nepotrestání odhalených predátorů v kněžských sutanách; ty dětské botičky, které se v rozvášněném Sejmu snažil položit opoziční poslanec na lavici Jarosława Kaczyńského, jsou výmluvným symbolem...). Otázka ale je, nakolik tento film (podobně jako zmíněný Kler) zasáhne tu správnou cílovku. V polské veřejnoprávní TV zcela určitě nepoběží, k prostým věřícím se dostane v omezené míře a u těch, kteří ve filmu vidí sprostý útok na církev a polskou identitu, může mít opačný efekt. [3 a 1/2]

    • 20.5.2019  22:53

    Z dokumentu mám smíšené dojmy. Na jednu stranu duo Janeček & Piussi zpracovalo velmi důležité a ožehavé téma komercializace a masifikace vysokého školství se všemi souvisejícími důsledky, na druhou stranu se mi ale (i když to je asi hlavně můj problém) jejich styl začíná dost zajídat: Ta poměrně nezajímavá syrovost a neurotická kamera, až příliš rušivá osobní rovina a silná orientace na FAMU, přílišná rozmáchlost a rozkročenost (časová i epizodická)... Chybělo mi tam cosi sjednocujícího, nějaké vyústění a možná i serióznější (třebas konfrontační) pohled "z druhé strany" (např. pohled vedení kritizovaných soukromých škol, či zadavatelů těch stupidních sexistických náborových spotů z veřejných vysokých škol). Film je sice členěn do jasně ohraničených kapitol, ale výsledek na mě působil dojmem neuspořádaného slepence nejzajímavějších momentů sesbíraných za těch 7 let, navíc silně ovlivněného tím, že jeden z autorů je i jedním z protagonistů. Nicméně "Univerzity a svoboda" může sloužit jako dobrý výchozí bod pro debatu o stavu českého vysokého školství. Obsahuje do určité míry v podstatě všechno, od čeho se taková debata může odvíjet (kupováním titulů - a jejich smyslem vůbec - počínaje a podvody ve vědeckém bádání konče). Ale nejde jen o české VŠ: Některé problémy jsou univerzální, jak naznačují i přizvaní Chomsky s Furedim (avšak jejichž celkový vklad byl podle mě v kontextu filmu zbytný).___ Film skvěle vystihuje určité fenomény, které jsou platné nejen uvnitř akademického světa, ale celospolečensky (srov. např. mechaniky konfliktů Holý-Janeček v tomto dokumentu a Staněk-Fajt na aktuální české kulturně-politické scéně). Velmi povedeným momentem filmu je také rozhovor s Jeffrey Beallem (který se také osobně účastnil brněnské premiéry) a vysvětlení okolností jeho konce na University of Colorado. V této souvislosti mi ve filmu chyběl pohled na tzv. Beallovy seznamy z perspektivy běžného akademického provozu. Ten efektní pokus pražských sociologů s fejkovým článkem je už docela známý, ale běžná praxe je ve filmu poněkud upozaděna. Z vlastní zkušenosti můžu řict, že spousta výzkumníků vůbec nechápe, co je špatného na publikování v predátorských časopisech, nebo je jim to úplně jedno... Takto by se ale daly vyčleňovat a diskutovat další a další jednotlivosti (např. nízká úroveň státnic, plagiátorství, střety zájmů, autonomie VŠ, publikování bezcenných článků & knih jen kvuli RIV bodům a vidinám úspěšných habilitací, upřednostňování "výzkumu" nebo čistě komerčních projektů na úkor výuky - což je naprosto běžná praxe na technických školách atd. atd.), ale věnovat se jim podrobněji by bylo nad rámec sedmdesátiminutového dokumentu. Proto i za pouhé jejich naznačení nebo letmé představení a vůbec za uvedení tohoto tématu na plátna kin (a brzy snad i na TV obrazovky) rozhodně zvedám palec nahoru.

    • 19.5.2019  10:58
    Sezn@mka (2016)
    odpad!

    Pozor! Varování: Nadlimitní úroveň nesoudnosti. Toxické pro intelekt i pro duši...

    • 14.5.2019  11:35
    King Skate (2018)
    ***

    Jakkoli jsem se u sledování tohoto dokumentu docela bavil (hlavně díky dynamickému stylu a skvělém výběru hudby) i v lecčems poučil, nesdílím většinové nadšení... King Skate je totiž pouhým nostalgickým nekritickým vzpomínáním úzkého výseku jedné komunity, u nějž paradoxně historická lokalizace - a teď mluvím o tom, jak to na mě působí z filmu, ne jak to možná bylo ve skutečnosti - vlastně nehraje významnější roli (snad jen v utužení komunity a relativním materiálním nedostatku). Z celého dokumentu mám totiž dojem absolutní selanky; žádný konflikt, žádný stres... Kromě toho se neustále mluví o svobodě, skoro o jakémsi paralelním životě vedle režimu, jemuž se skejtovalo navzdory, ale na druhou stranu se ukazuje, že když jste se vhodně formálně zorganizovali a byli s režimem konformní, tak nebyl problém vyjet na světový šampionát do Vancouveru a tam, pokud jste byli fakt dobří, rozbít bank a šampionát vyhrát... Anebo s posvěcením Strany uspořádat v hlavním městě husákovského skanzenu neoficiální mistrovství Evropy... Vlastně všechno bylo takřka absolutně fajn, dokonalá jízda; sex, chlast & skejt. Pouze v devadesátkách se to jaksi začalo kazit, protože do toho "vlezly prachy", ale bez toho - bez té jasně definované ohraničenosti - by to zpětné nostalgické vzpomínání nemělo tu správnou šťávu.__ Co dokumentu chybělo nejvíc byl právě hlubší kontext. Omezit přehnanou sebeprezentaci několika postav a ponořit se víc do života komunity se všemi problémy, které s tím souvisely. Výroky typu "když jsem narazil na skejťáka, věděl jsem, kde budu ten večer spát" jsou sice fajn, ale jak vypadala za Husáka skejťácká scéna v Brně, Ostravě, Plzni, Bratislavě nebo Košicích, to je mimo rámec filmu (asi tamní skejťáci neměli kameru...). Co se třeba povedlo Vladimíru 518 v jeho popisu městských subkultur (Kmeny), to tady prostě není. Ale vzhledem k té míře sebereflexe, to asi ani nebylo cílem - což je možná legitimní autorské pojetí, ale já jako divák mám zase právo to interpretovat jako podstatné selhání.

    • 12.4.2019  16:18

    Z filmařského hlediska je Leaving Neverland nezajímavý. Trpí přemírou vaty v podobě nudných záběrů Hollywoodu z ptačí perspektivy, které jsou v pravidelných rytmech střídány s promluvami mluvících hlav a archivními nahrávkami & fotografiemi. V tomto smyslu pak může tento styl leckteré diváky mást, či dokonce znevěrohodňovat celý projekt, protože autenticita výpovědí obou hlavních postav příběhu je střihem poněkud narušena (přičemž červ pochyb s sebou může začít mrskat i se související postupnou emocionální gradací, za kterou může leckdo vidět jasný kalkul). Přesto - pokud se oprostím od formální stránky - má dokument významnou hodnotu díky svému obsahu; detailům, které hlavní protagonisté chrlí na diváky s ohromnou dávkou přesvědčivosti (bez ohledu na střih maximalizující účin na diváka). Film ani jeho protagonisté sice neposkytují žádný přímý důkaz skutků, které jsou Jacksonovi přičítány, nicméně ten sled indicií, které nabízejí všechny mluvící hlavy, je maximálně konzistentní s jinými případy dětského zneužívání (nesouvisejících s MJ), které již byly mnohokrát v minulosti prokázány a na jejichž projevech & důsledcích se shodují i psychiatři a psychologové. Dá se namítnout, že i tomuto se dají výpovědi přizpůsobit, ovšem v kombinaci právě s těmi archiváliemi a se znalostí dobových a místních reálií (např. justičního systému a právních zvyklostí v USA) tyto výpovědi tvoří poměrně silný celek, který lze zpochybnit snad pouze se současným uznáním herecké geniality obou protagonistů. Pro mě je první půlka dokumentu velmi dobrým popisem mechanismů zneužívání moci a autority. Ale větší sílu ma půlka druhá, která je o důsledcích sexuálního zneužívání dětí a jeho vlivu na psychiku dospělého člověka, který tímto prošel. A především tato druhá půlka sama o sobě více než přesvědčivě odpovídá na otázky nelítostných kritiků filmu: Proč o tom mluví ti dva až teď? Proč předtím říkali něco jiného? Proč se to teď řeší, když soudy MJ ve své době očistily? To všechno tam přece je zdůvodněno... Z tohoto pohledu je Leaving Neverland cenný. A o to víc je mi líto té nepovedené formy.

    • 27.3.2019  10:51

    Průměrný životopisný film, který se zaměřuje pouze na úzký výsek kariéry francouzského komika Coluche, a to navíc na výsek mimoumělecký: Na jeho proslulou kandidaturu na francouzského prezidenta. Námět zajímavý, první půlka filmu dobře rozehraná, v druhé půlce převažuje nuda. Přesto film docela pěkně připomíná, že v těch základních rysech se politika za těch 40 let vůbec nezměnila. To jen lidi zapomínají... Demaison v roli Coluche je výborný, typově dobře vybraný.

    • 14.3.2019  10:22

    Marně teď vzpomínám, kdy naposledy jsem byl takto zklamaný výsledkem, který čerpal z tak silného námětu (i když to možná bylo částečně i mou neznalostí Mawerovy předlohy, o které jsem věděl pouze to, že byla inspirována příběhem vily Tugendhat; ovšem tuším, že adaptace je stejně jen vykostěným torzem předlohy...). Nehledě však na Mawerovu předlohu, film samotný u mě selhal takřka ve všem: Avizovaný "příběh vily" (zde vily "Landauer", jelikož jde o zhola fiktivní příběh), je zcela zastíněn naprosto tuctovým a poměrně prázdným milostným příběhem dvou žen z vyšší společnosti, kterým nepřeje osud (a o nichž nevíme prakticky nic, než že jejich manželé jsou z nějakého důvodu velmi bohatí); příběhem, který tak úspěšně zamlčuje jakýkoli vztahový kontext, že není moc jasné, o co mezi těmi postavami vlastně jde. Např. role obou manželů zmíněných dam je upozaděná do té míry, že si u jednoho zpětně vybavuju pouze jednu emoční chvilku na letišti při odletu do Švýcar a u druhého pouze jednu emoční chvliku se špagátem. (Á propos české hvězdy Roden a Hofmann hrají ve filmu každý tak 20 minut, přičemž druhý jmenovaný řekne míň vět, než kolik si napočítáte prstů... ) Celý film je doslova naňahňaný na klasické schéma "první republika - protektorát - komunistická diktatura - Pražské jaro", přičemž přechody mezi obdobími jsou bizarní až směšné (viz např. scéna noci na 21. srpna 68, kdy se už vážně nešlo ubránit smíchu: helikoptéra přelétává zrovinka nad vilou, do toho zvuky motorů a dusotu tanků a zmatené pobíhání lidí...) a jednotlivá období jsou příliš zkratkovitá, než aby fungovala víc než jako záminka pro změnu dekorací. A aby nikdo nebyl na pochybách, v jaké době se zrovna nacházíme, tak jsou na stěnách velmi viditelně umístěny portréty Hitlera, Chruščova & Novotného, Brežněva & Dubčeka... Ševčíkova obsese lesbickými & autoerotickými scénami by byla pochopitelná, kdyby ty scény nebyly ve výsledku tak podivně cudné a při absenci jakýchkoli uvěřitelných emocí vlastně i dosti nepatřičné. Vedle extrémně slaboučkého scénáře a jalových dialogů by se mohla Štrbova kamera ucházet o Oscara, nicméně ani u té se občas nejde ubránit dojmu (hlavně ze začátku filmu), že se koukáme na jakési propagační video Muzea města Brna lákající k návštěvě vily Tugendhat (viz samoúčelné průlety schodišti, mezi pokoji apod.). Pomalé plynutí děje by vůbec nebylo na škodu, pokud by příběh byl skutečně orientován na samotnou vilu a její místo v historii rodiny & města (její příběh je víceméně redukován pouze do postavy oportunistického Láníka (Karel Dobrý)), takhle to ale v kombinaci s "poetickými" záběry na vodu, křoví a stromy a s přemírou uplatněných klišé funguje víc jako spolehlivý generátor nudy. Bez ironie nejsilnější moment tak nastane až v posledních dvou minutách filmu, a to zase jen díky tomu baráku, kterému je nějaký hloupý milostný příběh ukradený (jako bude i spoustě diváků...). Ale to je dost málo. Nabubřelý film, který si hraje na světovost, z kterého ale provinčnost a banalita sálá každým coulem...

    • 5.3.2019  13:54

    Pozoruhodný film o vyrovnávání se s minulostí a o schopnosti dialogu názorově & hodnotově opozičních stran; o aktivismu a jeho korekci skrze diskuzi; o nutnosti mluvit "přes ploty" (jak by řekl Fedor Gál). Prostřednictvím provokativní historické rekonstrukce masakru v Oděse chce mladá divadelní režisérka vyvolat debatu o podílu Rumunska na holocaustu a o neschopnosti se s touto potlačovanou/popíranou zkušeností na národní úrovni nějak smysluplně vypořádat. Namísto nacionalisticky-konzervativní zvyklosti pouze oslavovat hrdinství rumunských vojáků, která je jí v průběhu zkoušek vnucována ze strany představitele pořádajícího města, se pustila do podrobného studia dobových událostí ve snaze demýtizovat rumunského vůdce Antonesca, poukázat na zvěrstva, která inicioval a která běžní Rumuni bez většího váhání páchali - a přitom mít každý detail své hry perfektně zdokladovaný. V zajímavých a obsáhlých debatách se však setkává s historickým relativismem, neochotou reflektovat svoji minulost, avyzaseismem, hluboce zakořeněným antisemitismem a rasismem... Zkoušená a nakonec i inscenovaná hra se sice týká rumunské historie, film samotný však má mnohem větší přesah. Problém reflexe vlastní minulostí je univerzální. Když teď - kdy píšu tyto řádky - např. vyhlédnu z okna, vidím Vídeňskou ulici, po níž se v květnu 1945 táhla od brněnského Mendlova náměstí na Rajhrad a Pohořelice několikakilometrová kolona tisícovek účastníků tzv. brněnského pochodu smrti, tj. události z období divokého poválečného odsunu německého obyvatelstva, která je stále předmětem vzrušených debat (v nichž se zvlášť agresivně angažují hlavně brněnští komunisté) souvisejících právě s národní sebereflexí. Tyto debaty mají v lecčems blízko k těm, které jsme mohli vidět v tomto filmu. Radu Jude natočil skvělý film v módu Truffautovy Americké noci a se skvělou Ioanou Iacob v hlavní roli. Formálně originální, spojující různé druhy uměleckého vyjádření (literaturu, film, fotografii, divadlo...). Film ale není pro každého: Kdo není schopen chvíli soustředěně poslouchat/číst pár stránek z knihy Isaaca Babela, trpělivě naslouchat argumentům všech stran, nebo si bez těkání prohlížet dobové fotografie, pro toho budou 2 hodiny 20 minut asi docela nesnesitelné. Mně utekly strašně rychle.

    • 3.3.2019  20:50
    Sedm písní a pochybnost (TV pořad) (1967)
    ***

    Koncept "absolutní Jitušky" mě zaujal! Debaty s osobními zpovědníky mohou být, zdá se, intelektuálně velmi plodné...

    • 28.2.2019  13:17

    Prvotřídní obsazení, skvělá režie, dobrá kamera i výprava. Vlastně 2/3 filmu jsou vynikající a odpovídají Farhadiho pověsti. Jenže pak se film zlomí a strašlivě mu ublíží velmi nepřesvědčivé rozuzlení. Jakmile se začne vše přímočaře vysvětlovat, veškeré předchozí pečlivě budované napětí opadne, tajemství se utopí v banalitě bez překvapení. Vlastně už ve chvíli, kdy se na scéně objeví Alejandro, začnou vyvstávat určité pochybnosti. Mezi Laurou a Pacem to jiskří. Na jejich minulém vztahu je celá zápletka vystavěna, a proto je i v samotném vyprávění síla: Nejprve radost, štěstí, pak šok, nervozita, průběh horečného pátrání a shánění peněz.... Divákovi se odhalují střípky minulosti, napětí i díky Irenině nemoci s časem narůstá. Pořád to dává smysl a drží příběh pohromadě (byť kvůli vší přímočarosti se otupují jakákoli případná dilemata, před kterými Paco nutně musí stát; všechna rozhodnutí jsou přijímána bez větších cavyků). Alejandro do tohoto vyprávění však přináš WTF moment: Proč jsou Alejandro a Laura - při znalosti všech těch postupně odlupujících střípků - vlastně spolu? Celá konstrukce příběhu se začíná otřásat, gradace napětí ochabne, dějový posun ztěžkopádní, až nakonec přijde finále... Divák se dozví "kdo je pachatel" a předchozí střípky jsou na nic; výsledné torzo mozaiky je nejasné, nepřesvědčivé; "kauza" je vyřešena, nedostaví se však uspokojení, zůstane pouze záhada vztahu Laury s Alejandrem... Film končí v okamžiku, kdy si řeknete, že to, co bude po tomto odhalení následovat, by bylo mnohem zajímavější, než celé předchozí dvě hodiny, během nichž motivace všech postav vybledly do nezajímava...

    • 25.2.2019  14:34
    Neviňátka (1961)
    ****

    Úchvatná propagace antinatalismu, která ze své přesvědčivosti nic neztratila ani po 58 letech... Film má sice dvě nevyrovnané dimenze (na makroúrovni je to nedotažené, se slabým vyvrcholením & pointou; na mikroúrovni naopak nedostižné, s dokonalými dětskými herci a drtivě tísnivou atmosférou jednotlivých scén), přesto u mě - hororofobika - převažuje veskrze nadšený dojem z příjemně strávených děsuplných chvil.

    • 25.2.2019  13:30
    Climax (2018)
    ****

    Nepříjemná, děsivá (až nechutná), avšak precizní anatomie perverzity & dekadence lidské zvířeckosti. Takto si představuju artistní vizualizaci odborného článku v Journal of Experimental Psychology: Ve struktuře filmu se dá najít abstrakt, úvod, popis metody, diskuze i závěr; přičemž celé je to propojeno neustálým pohybem, neutuchající jízdou na vlnách beatů a konstantním napětím, od kterého se divák zrelaxuje až hodinu poté, co odejde z kina... Climax nabízí intenzivní prožitek, je maximálně vtahující: Pokud se divák nezablokuje hned na začátku, stane se v průběhu filmu skoro jeho součástí, což vyvrcholí v dlouhé závěrečné scéně totálního vizuálního & akustického chaosu, vyvolávajícího v divákovi pocity vlastního "sjetí"... Tak jak kdosi přidal acid do sangrii, Noé s Debiem namíchali audiovizuální koktejl, po němž je zážitek návštěvy kina připodobnitelný jízdě na horské dráze, na jejíž spodní úvrati je náraz do zdi. Vzrušení se prolne s panikou a končí hororem & totálním emočním vyčerpáním. Skvělá kamera s úchvatnými úhly záběru, famózní choreografie. Žádnou filosofii nebo poselství však v Climaxu nehladat! Pouze čistou deskripci a intenzivní prožitek.

    • 21.2.2019  15:55
    Klér (2018)
    ****

    Na Kleru je snad nejpozoruhodnější, že takový film vůbec v současném Polsku ovládaném Kaczyńskim a jeho PiS vznikl, že se dostal masově do kin a vidělo jej tolik lidí. A především polským věřícím je tento film zjevně primárně určený; není to biják pro festivalové liberálně orientované publikum, které si na něm potvrdí svoje hotové anti-katolické přesvědčení a odškrtnou si Kler jako další v dlouhé řadě filmů o zneužívání v katolické církvi (namátkou Spotlight, Špatná výchova, Padlé ženy, případně zbrusu nový Ozonův film Grâce à Dieu atd.). Tento film je brutálním útokem na polskou katolickou církev, na se státem provázaný systém, v němž dominantní roli hraje pokrytectví. To, co se na začátku tváří jako parodie - se vším tím neustálým klením, pitím, dětinskými chlastacími hrami apod. - se postupem času rozvine v depresivní obžalobu institucionalizovaného zla; obžalobu systému, který je prolezlý korupcí, programově kryje zločiny svých představitelů a zpochybňuje traumata obětí, v němž duchovní se bez skrupulí oddávají chtíči, propadají alkoholismu a podléhají velmi neduchovním mocenským ambicím - tedy žijí konstantně v hříchu... Film není obžalobou víry jako takové, ta může být čistá a upřímná (na obou stranách, v kléru i mezi laiky - a film to i ukazuje). Ale řadoví věřící by si dle Smarzowského měli po zhlédnutí filmu položit otázku, zda sami nejsou svým přístupem nějak spoluzodpovědní za zobrazovaný stav Polska. Možná i kvuli maximalizaci efektu jsou pro tento účel některé nešvary (mírně řečeno) koncentrovány ve dvouhodinové stopáži poměrně silně. Film tak téměř hraničí s prostou uvěřitelností. Nicméně základ je nezpochybnitelný a sám o sobě drtivý. Film stojí na vynikajících hercích, kteří dokázali vytvořit velmi komplexní a životné postavy, a na dobře napsaném příběhu tří povahově i kariérně odlišných kněží, jejichž osudy se nějakým způsobem proplétají.

    • 14.2.2019  11:30

    "Historický film", který je extrémně ahistorický, plný nepřesností, dělaný moderním člověkem 21. století bez citu pro Zeitgeist. Paradoxně ty "nepřesnosti", které jsou nejviditelnější (a které divákům zjevně nejvíc pijou krev), mi ale vadí úplně ze všeho nejmíň. ** SPOILER alert! ->> ** Např. inscenace setkání Alžběty s Marií Stuartovnou (ke kterému ve skutečnosti nikdy nedošlo) vychází z představy Friedricha Schillera a je přiznanou fabulací, která nemá zásadní vliv na následnost děje, nic se z tohoto setkání dále neodvíjí. Nevadí mi, je to dobrá umělecká licence. Ještě víc lidem zjevně vadí černoši... Zajímavé... V 16. století v Anglii samozřejmě lidé tmavé pleti byli a byli dokonce velmi vyhledávanou "zajímavostí" mj. alžbětinského dvora (i když netvořili součást nejvyšších společenských vrstev, jak chybně/aktivisticky/lhostejně(?) ukazuje tento film). Ale v tomto ohledu mi rozhodně mnohem víc vadí, že v průběhu filmu Alžběta prochází vizuální proměnou, zatímco Marie vůbec nestárne... Historické nepřesnosti, které mi opravdu vadí, jsou ty, které běžný divák nevnímá na první pohled, ale které mají přímý vliv na vývoj příběhu: Lord Darnley nebyl součástí plánu na zavraždění Rizzia (žádný podpis nikdy neexistoval a Darnley nebyl nikdy ani obviněn); zobrazovaná úloha Johna Knoxe ve filmu je zcela mimo dobové reálie (nikdy se neúčastnil zasedání královské rady, nebyl dokonce nikdy součástí skotského královského dvora, Marii plamenně odsuzoval z cizoložství a zavraždění svého manžela atp. až po jejím sesazení...); Marie neměla skotský přízvuk, ale francouzský; Darnleyho homosexualita a Rizziho zženštilost jsou čistou efektní fabulací... Většina postav ve filmu je černobílá, plochá. Marie je vykreslena jako slabá žena a vlastně ani není moc zřejmé, proč by se jí měla Alžběta bát. Neustálé proklamování nástupnických nároků nestačí, necítil jsem reálnou hrozbu. Vlastně i ten závěrečný obrovský skok v čase a následná poprava se vlastně odehrála bez jasnější motivace a ve filmu vypadala více jako Alžbětin cynický plezír než důsledek Mariiny konspirace s Babingtonem. Přesto film celkem odsýpal a měl pár opravdu dobrých momentů. Nudou bych to nenazval. (Slabší 3*)

<< předchozí 1 2 3 4 6 11 16 21