liborek_

liborek_

Libor Borák

okres Brno
výpočtář...


ICQ: 243-697-169
Twitter: liborborak

93 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 10 15 19
    • 25.5.2017  12:28
    Co dokáže lež (TV film) (2017)
    ****

    Celkem dobré televizní zpracování výsledků poctivé novinářské práce pánů jako jsou Kundra, Lucas atd. Kdo jejich práci sleduje dlouhodobě, mohl být trošku zklamán tím, že je to opravdu "jen" televizní souhrn již dávno publikovaných věcí (např. rozkrývání pozadí Aeronetu je už celkem notoricky známé; jak vznikl ten nesmysl s červenými kartami už také ví každý, kdo to vědět opravdu chce apod.). Nicméně, jak je zřejmé i ze stupidních komentářů zde na csfd, osvětových dokumentů není nikdy dost... Ty hlavní klady a zápory už velmi dobře shrnul Danixxx. Není to objevný dokument, není to ani curtisovsky laděný příspěvek do nějaké celospolečenské debaty o rostoucí poptávce po kvalitní žurnalistice a o ohrožení demokracie ze strany dezinformačních webů. Je to opravdu jen popularizační a osvětový pokus ukázat (třeba i lidem, kteří věří ryze dezinformačním webům jako Aeronet, Sputnik či "webům dávajícím prostor deziformacím" - jak to označuje Miloš Gregor z MU - typu Parlamentní listy, ale hlavně lidem, kteří se zatím o toto vůbec nezajímali) že tady existuje tento vážný problém a co se s tím dá dělat. Marný pokus to být nemusí. Chce to ale trpělivě toto téma ve společnosti rozvíjet a poctiví novináři ctící elementární žurnalistické normy by dál měli trpělivě pracovat na tom, abychom třeba brzy věděli, kdo je to ten "Vedoucí Kolotoče"...

    • 9.5.2017  13:42

    Velký film, jenž zprostředkovává velké dějiny skrze bohatost těch nejmenších detailů. Serra přišel s novým pohledem, jak dělat historický film, aniž by nás zahltil faktografií a přitom byl maximálně přesvědčivý i esteticky povznášející. Dokonalý Jean-Pierre Léaud jako Král Slunce v posledních týdnech života; krásná šerosvitová kamera čarující živé obrazy, od nichž nelze odtrhnout oči. Svou formou sice film vyžaduje vyšší divácké nároky, které jsou však odměněny výjimečným zážitkem a pocitem, že jste součástí scény.

    • 14.3.2017  10:55

    Velká část debaty, kterou v britském tisku rozpoutal Daniel Blake, se točí kolem toho, zda mechanismy ukázané ve filmu odrážejí realitu, nebo jsou výsledkem přehnaného či vyumělkovaného sociál-porna. Představitelé úřadu práce v Newcastle trvají na tom, že film vůbec nezobrazuje realitu, v níž se oni každý den pohybují. Ken Loach naopak kritiky vyzývá, ať prokáží, které konkrétní slovo ve filmu není pravdivé, poukazuje přitom na detailní analýzy komplikovaného britského sociálního systému a přikládá svědectví stovek konkrétních postižených i bývalých zaměstnanců úřadů prace. Nezávislé průzkumy a statistiky svědčí v Loachův prospěch a je nad slunce jasnější, že např. 1.1 milonů návštěv potravinových bank v letech 2015-16 je asi o 1.1 milionů větší, než by se na jeden vyspělý demokratický stát slušelo...__ Loachův film je děsivou toryovsky-kapitalistickou variantou Hlavy 22, v níž se stárnoucí tesař po infarktu snaží vymanit z odosobněného byrokratického systému, jenž jej nutí hledat si práci, kterou ale rozhodnutím jiné autority nesmí příjmout. Jeho marný boj se systémem a neustálými hrozbami likvidačních sankcí se postupně mění na boj o samotnou lidskou důstojnost. Loach je pověstný svým citlivým ale syrovým přístupem a pozoruhodnou estetikou, kterou dokonale zobrazuje dané prostředí. Přesto po skončení filmu leckterému divákovi okamžitě naskočí myšlenka, že Danielův (a s ním provázaný Katin) příběh je extrémní a neuvěřitelnou konstrukcí, která koncentruje do dvou lidí všechny myslitelné problémy příslušníků nižších tříd. Zprvu mě tento zdánlivý koncentrát také přišel přitažený za vlasy, ale - slovy papeže Františka - kdo jsem já, abych soudil? Příslušníkům středních a vyšších tříd, kterým je film zjevně určen (a jimž se možná trochu snaží implantovat pocity viny), se těžko vžívá do situací, ke kterým se z pozic zcela odlišné části spektra společnosti nikdy nedostanou; pohled spatra bývá zkreslující. Otázka "realističnosti" se v takových úvahách dostává do konfliktu s "pravděpodobností" - a tento příběh je zatraceně pravděpodobný.__ Loachův film je zřetelný political statement, vzkaz toryovcům i lhostejným lidem. Není zbytečně doslovný i když ve svém vyprávění i pointě poměrně průhledný a přímočarý. Současně umožňuje nahlédnout do života voličů brexitu, Trumpa, Zemana, Orbána, Kaczynského apod., protože nenechme se mýlit, jejich voliči nejsou jen hloupí, bigotní, rasističtí a ideologičtí kverulantni či vypočitavci, ale z velké části též slušní a poctiví (často starší) lidé, kteří celý život pracovali, ale nerozumí už modernímu světu a nechápou, proč se mají špatně, když byli celý život pracovití. Frustrace v kombinaci s větší náchylností k tomu být manipulován, je jedním z vedlejších produktů předchozích špatných vlád a katalyzátorem současných i budoucích problémů. Kenu Loachovi se podařilo natočit velice aktuální film, ale vzhledem k zeitgeistu a úrovni dnešní politické scény se obávám, že brzy bude muset natočit ještě depresivnější film... __ As soon as you're born they make you feel small/ By giving you no time instead of it all/ 'Til the pain is so big you feel nothing at all/ Working Class Hero is something to be

    • 10.3.2017  10:56
    Masaryk (2016)
    ***

    Ševčíkův Masaryk má jeden velmi podstatný problém - a to, že jinak řemeslně kvalitní, dobře zahraný a divácky velmi vděčný film klame hned úvodním titulkem "Podle skutečných událostí". Kdyby tam bylo "inspirováno skutečnými událostmi", pak bych sklapnul podpatky a bezezbytku bych si užil dobrou a napínavou mystifikaci à la Amadeus. Takto ale trio Ševčík, Koenigsmark, Kolečko vytvořilo pochybný mýtus o Masarykovi-feťákovi; efektní fikci, která diváky odláká od historických fakt do hájemství alternativních pravd (Masaryk se neléčil v letech 38-39 v žádném sanatoriu, jeho vztah k Benešovi nebyl provázen osobním zklamáním nebo agresivitou, přeměna z velvyslance v exilového ministra nebyla tak krkolomná, diplomatická bitva kolem ultimáta probíhala také jinak.. apod.). Drobné nepřesnosti vem čert (např. zapřísáhlý abstinent Beneš nemohl přijímat francouzské a anglické ultimátum se sklenkou vína na stole, s Marcie Davenportovou se Masaryk seznámil až v průběhu války... apod.), ale pokud je celá kostra scénáře vybudovaná na fabulaci, která se natře barvou v odstínu "takto to bylo", pak s tím budu mít vždycky problém. Přesto mě film zaujal - výpravou, kamerou, Rodenovým herectvím; jen ta přemíra skoků v čase a retrospektivní cyklování působilo dost rušivě až školometsky. Což je problém o to větší, že tento film je víc silná umělecká licence než historicky spolehlivá školní pomůcka. Navíc je Masaryk příliš zaměřený na českého diváka a je to dost znát... U nás může trochu rozčeřit filmovou nudu, v zahraničí ale zapadne (na to je moc eklektický). 3 a 1/2 * __ Appendix: Pseudoskandálek s udílením Českých lvů je celkem směšný. Masaryk splnil pravidla, producentský kalkul využít předávání jako dobré promo je pochopitelný a ničemu se nezpronevěřuje... To, že takřka všechno dostal jeden film, je věc a vizitka hlasujících "akademiků", ne problém producenta nebo jeho filmu...

    • 27.1.2017  09:35

    Jestli mohl tento dokument být něčím cenný, pak tím, že by se pokusil vysvětlit přerod kdysi vynikajícího herce (Buzici, Večerní úbor atd... ) ve směšnou karikaturu sebe sama, v zapšklého, nepříjemného, chamtivého starého dědka, který už nemá co nabídnout (snad kromě potenciálu užitečného idiotství diktátorovi jedné východní říše...). Mohl, ale není... Pro čtenáře jeho autobiografických knih (Naživu!, Prostě je to tak, Ukradené dopisy) je tento dokument jen rozmělněním již známého, pro nováčky spíš jen uctivým a nekonfrontačním hlazením šedivých vlasů prořídlých lesklou tonzurkou.

    • 16.1.2017  13:37

    Bylo to snesitelné a koukatelné. Ale jednu věc asi nikdy nepochopím: Proč film o reálných postavách, reálných historických událostech a snažící se v některých momentech o až křečovité vylíčení dobového kontextu buduje klíčové scény na zbytečných smyšlenkách? Např. Zdeněk Štěpánek neoznamoval v rozhlase přijetí Mnichovské dohody (to premiér Syrový). Jo, jsem hnidopich. Vadí mi ten nesoulad mezi křečovitou doslovností, kde postačí autorská licence, a křiklavou nepřesností, kde se diváctvu vnucuje deformace kontextu.

    • 26.12.2016  23:08

    Následující prezident by měl svůj první vánoční či novoroční projev zahájit citací...: "Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal."

    • 30.11.2016  13:49
    Le Greco (1966)
    ***

    Zajímavý pokus o filmové zpracování toledského období manýristického malíře Doménikose Theotokópoulose (řečeného El Greco). Zajímavý, nikoli však vynikající. Tím nejzajímavějším je tématizování El Grecova uměleckého myšlení a jeho vztahu s církevními i světskými autoritami, které měly rigidní představy o umění, vyžadovaly konvenční náboženskou symboliku a měly problém s nezvyklou emocionalitou El Grecových pláten a přemírou malířovy imaginace. Bohužel příběh samotný je do značné míry scénáristovou (slabou) fabulací. Dvě ústřední dějové zápletky (vztah s Jerónimou de las Cuevas a vyšetřování španělskou inkvizicí) stojí v mlze historické nejistoty a jsou více domýšlením až vymýšlením než dramatizací historických faktů. Nevím, jaké poznatky byly tvůrcům filmu známy v letech 1965-66, nicméně... (SPOILER:) ...ve skutečnosti El Greco žádné problémy s inkvizicí neměl a Jerónima nezemřela během porodu syna Jorgeho v době, kdy byl malíř ve vězení (v němž ve skutečnosti nebyl). Jerónima svého milého Řeka s největší pravděpodobností přežila... (Konec spoileru). Slabiny scénáře podtrhuje nevýrazný závěr filmu, který je velmi rychlý (oproti pomalému plynutí předchozího děje) a rozbředlý (viz malířův pobyt mezi blázny). Zajímavá je ještě vizuální stránka filmu a i Mel Ferrer je v hlavní roli celkem přesvědčivý, ale Morriconeho hudba je nudná a místy rušivá.

    • 4.11.2016  11:44

    Ve chvílích, kdy píši tyto řádky, zbývá do prezidentských voleb v USA pět dní. Favoritkou je demokratická kandidátka Hillary Rodham Clinton (např. NY Times právě teď vyčísluje její šance na vítězství s pravděpodobností 86%), soupeřem jí je milionářský synek Donald Trump a předvolební atmosféra se dá popsat slovem "úchylná"... Trumpa ponechme stranou, neboť toho se tento film netýká, a zaměřme se na MONSTRUM...___ Hillary Clinton není v USA příliš oblíbená, mnoha lidmi je dokonce nenáviděná! A šampiónem v této nenávisti je Dinesh D'Souza - evangelikálský fanatik, reaganovec, autor mnoha špatných knih a několika filmů, muž s nespornými schopnostmi a nadprůměrným intelektem, ale také s velmi diskutabilními povahovými vlastnostmi a vysokým potenciálem k pokrytectví. Tento muž byl před časem odsouzen za podvod v souvislosti s financováním volební kampaně své republikánské kámošky. Toto nezmiňuji kvůli nějaké škodolibé radosti, zmiňuji to proto, že D'Souza sám z této epizody učinil základní kostru tohoto svého filmu. Ne, důvodem není sebereflexe... D'Souza potlačil skutečné důvody svého odsouzení, věznění a nucené psychiatrické terapie a vytvořil ze svého případu politický proces (!), v němž prý byl odsouzen za uvedení kritického filmu o prezidentu Obamovi...___ Ve vězení (obklopen násilníky a vrahy) došel D'Souza k poznání "faktu", že původcem veškerého zla v USA byla a je Demokratická strana! A po úvodní amatérské inscenaci D'Souzova uvěznění se pak naplno rozjede neskutečně manipulativní demagogický mix částečně hraného pseudohistorického dokumentu, pomateného eseje a konspiračních teorií, jehož hlavní premisou je následující: Vše spojeno s Demokratickou stranou je čiré zlo, vše spojeno s Republikánskou stranou je čiré dobro; demokraté vždy byli a jsou rasističtí pokrytci, zkorumpovaní podvodníci, amorální svině a sexuální predátoři, republikáni naproti tomu vždy oplývali takřka svatostí a reprezentovali americký heroismus; jižanské otrokářství Demokratické strany stálo proti severskému abolicionismu republikánů (válka Severu proti Jihu byla vlastně válkou republikánů proti demokratům). To si nevymýšlím! Tahle stupidní nerealistická polarita je skutečně základním narativem filmu...___ Zákeřnost a manipulativnost tohoto filmu spočívá v tom, že D'Souza má v mnohém pravdu. Jenže tu úmyslně deformuje podle potřeby narativu, dezinterpretuje ji, vytrhává z kontextu, mnohé zamlčuje a sem tam přidá vyloženou lež. Tak např. velký prostor věnuje faktickému zakladateli Demokratické strany, 7. prezidentu Andrew Jacksonovi, jenž se opravdu podílel na vyvražďování indiánů a jako otrokář byl zastánce otrokářství. Ale jím páchané sexuální vykořisťování otrokyň, jak to D'Souza ve filmu barvitě inscenuje, je dle vyjádření historiků vylhané, a - což je pikantnější - politické názory tohoto prezidenta i celé jeho strany byly paradoxně velice blízké současným názorům pravičáka D'Souzy: Jacksonovští demokraté spatřovali v centralistické vládě nepřítele lidu a ohrožení lidské svobody, nevěřili na vládní intervence, odmítali jakoukoli roli státu ve věcech sociálních a lidskoprávních. Toto vše D'Souza zamlčuje, protože by mu to zničilo narativ, případně by musel zapřít sám sebe. Vskutku, Dinesh zamlčuje, že jacksonovští demokraté byli na ekonomiku orientovaní dravci s odporem k větší roli státu. Zní to povědomě? Ano! Ve skutečnosti jsou jacksonovští demokraté politicky mnohem bližší dnešním republikánům, což je důsledkem historických procesů ve 20. století, během nichž si demokraté a republikáni doslova prohodili politické platformy. Začalo to za vlády F.D. Roosevelta, mocně k tomu přispěl rozkol Demokratické strany v r. 1948, kdy bílí jižané ("dixiekraté") nejprve zformovali vnitřní opozici, aby následně houfně přešli k republikánům, a rozhodný úder tomu dalo hnutí za lidská práva v 60. letech a oportunistická "jižanská strategie" Republikánské strany navrhnutá R. Nixonem a B. Goldwaterem k nalákání bílého jižanského voliče na populistická a rasistická hesla... D'Souza tento přesun vehementně popírá, důrazně ho nazývá lží, přičemž ignoruje fakta a nenamáhá se ani s nějakým vyvracením nepříjemné pravdy. Podle D'Souzy je mezi jacksonovskými demokraty a clintonovsko-obamovskými demokraty rovnítko; šmitec, žádný historický vývoj nebo přesun nikdy nenastal.___ Příkladů D'Souzovy nečestnosti v tomto filmu je mnoho, proto jen namátkově: 1. Říká o demokratu Woodrow Wilsonovi, že byl rasista a zastánce segregace. To je sice pravda, ale D'Souza zamlčuje, že jeho předchůdce (a protikandidát) republikán Theodore Roosvelt byl v tomto naprosto stejný! (A Teddy navíc ostře vystupoval proti soukromému vlastnictví, což je neskutečně vtipné...) 2. Odsuzuje demokratku Hillary Clinton za oslavná slova na adresu propagátorky eugeniky Margaret Sanger, ale zamlčuje, že naprosto totéž udělala spousta republikánů včetně zmiňovaného Theodora Roosevelta. 3. Obviňuje demokratické prezidenty ze sexuálních skandálů, ale zamlčuje sexuální skandál republikána Warrena Hardinga, jehož server Politico označil za "nejnadrženějšího amerického prezidenta". 4. Poukazuje na korupční skandály demokratických prezidentů, ale mlčí o korupčních skandálech republikánů Benjamina Harrisona, Calvina Coolidge, Ulyssese Granta, Richarda Nixona... Atd. atd. atd. D'Souza se zkrátka důsledně drží linie "Demokrati = ZLO", "Republikání = DOBRO"; za každou cenu vytahuje na jedny jen špínu a u druhých ji zamlčuje; u jedněch mlčí o pozitivních činech, u druhých o negativních.___ Druhá půlka filmu je věnována především samotné Hillary. D'Souza nás provází jejími studentskými léty, setkáním s "odporným komunistou a zlodějem" Saulem Alinskim, fabulujue, že od začátku bylo jejím cílem prezidentství a monstrózní krádež Ameriky. Za tímto účelem prý sbalila děvkaře Billa, kterým by mohla snadno manipulovat a který jí měl (svým prezidentstvím?) umést cestu do Oválné pracovny. D'Souza vytahuje na světlo všechny domnělé i skutečné skandály Clintonových, opakuje evergreeny současné kampaně (emaily, Benghází, Clinton Foundation) a důrazně varuje před tímto ženským monstrem.___ Volby jsou za dveřmi a smysl tohoto fantasmagorického filmu je jasný. D'Souza jako odsouzený zločinec nesmí volit, přičemž volit rozhodně chce, jelikož k smrti nenávidí Obamu a Clintonovou a úpěnlivě touží po návratu reaganovské éry. Volí tímto filmem a doufá, že jím oklame spoustu váhavých voličů, kteří to nakonec hodí Trumpovi; doufá, že utvrdí "fuck you" voliče v jejich frustraci a pomůže roznést "blbou náladu", která do Oválné pracovny konečně zase dostane republikána. Jakéhokoliv! D'Souzův film je z hlediska argumentační úrovně a filmařského vkusu, jako kdyby ho natočila nějaká podivná kombinace Miloše Zemana, Jiřího Ovčáčka, Petra Robejška a Filipa Renče. Je to typický produkt exponenta post-pravdivé společnosti, jemuž jde jen o maximální účinek v bezskrupulózním boji o voliče, bez ohledu na faktickou přesnost a s maximálním důrazem na podráždění nacionalistických senzorů. Odpad, nic víc...

    • 2.11.2016  11:40
    Michael Moore in TrumpLand (divadelní záznam) (2016)
    ***

    Volič Bernieho Sanderse, který nikdy nedal hlas Hillary Clinton, jíž zazlívá tisíc a jednu věc, došel k závěru, že Donald Trump, jemuž zazlívá milion a jednu věc, vyhraje boj o Bílý dům. Proto nelenil a rozhodl se přispět ke zvratu této zdánlivé nevyhnutelnosti, postavil se sám (obklopen fotografiemi Hillary Clinton) před publikum ve městě s vysokou podporou Donalda Trumpa a spustil vpravdě pohotovostní agitaci na podporu demokratické kandidátky. Výsledkem je tento zoufalý pokus o rozhodný apel k váhavým i "fuck you" voličům, který se však s největší pravděpodobností zcela mine účinkem a voličské preference ovlivní minimálně. Moore jako stand-up komik nedosahuje úrovně Louise CK, jeho postřehy, vtip a rétorické schopnosti nedosahují výšin Johna Olivera nebo Stephena Colberta. Sem tam se sice blýskne povedeným vtipem a jeho sdělení je postaveno na celkem pevných základech, celé představení však působí až příliš naléhavě a pateticky. Moore vsadil na přehnanou emocionalitu, spoustou detailních záběrů na souhlasně přikyvující, nevěřícně hlavou kroutící, ba někdy i plačící diváky se snaží vyvolat v divákovi filmu rozhořčení i pocit viny z křivd vůči Hillary. Tato strategie může být dobře myšlená s ohledem na spíše republikánskou cílovku (která patos, kýč a slzičky miluje), je z toho i cítit upřimná snaha něco udělat a upřimná zoufalost z vyhlídky na Trumpovo prezidentství (jež by podle něj mohlo být poslední v dějinách USA), výsledek je ale nepřesvědčivý, upachtěný, s mizivým potenciálem právě dnes něco ovlivnit a nulovým přesahem, který by byl aspoň trochu nadčasový. I kvůli tomu tento film zůstane celkem bezvýznamnou epizodou v Moorově filmografii. Přesto i tento pokus lze považovat za brilantnost samu ve srovnání s podobně zaměřenými filmy s opačnou polaritou, např. s prolhanou, nechutnou, extrémně manipulativní, argumentačně klamnou a dehonestační propagandou Hillary's America: The Secret History of the Democratic Party od pokryteckého republikánského fanatika Dineshe D'Souzy (která dnes v amerických kinech zaujímá přední místo coby filmový republikánský tahák). Letošní americké prezidentské volby jsou v mnoha ohledech úchylné. Ať dopadnou jakkoli, dopadnou v každém případě špatně. Ale snad to povede alespoň k tomu, že povolební dokumenty/pořady (ty rekapitulující prezidentství a jednu éru) budou aspoň o třídu lepší než ty předvolební... Aspoň tedy v Moorově případě.

    • 9.10.2016  01:03

    Dělat dokument o Beatles bez zmínky o Rolling Stones samozřejmě smysl má... Třeba už jen proto, že Beatles byli první a lepší a RS nepotřebovali (mrk mrk). Ale vážně: Mnoho nového toho o Beatles říct nejde. Snad lze z různých soukromých archivů vyšťourat nikdy nepublikované fotky, videa nebo zvukové stopy, ale ty už základní příběh této kapely příliš nezkorigují; vždyť jejich unikátnost beztak poznají jen ti nejzarytější fandové (a i ti si stejně jen řeknou: "jé, tuhle fotku jsem ještě neviděl"). Přínos Howardova filmu je ale v jiném úhlu pohledu, z nějž nás nutí se na onen příběh dívat.___ Beatlemánie byl unikátní fenomén, který se ve většině biografií Beatles spíše jen konstatuje, ale do hloubky jde málokdo. Howard v tomto fimu jde ale docela brutálně na dřeň. Ne že by se mu podařilo beatlemánii vysvětlit (na to by si musel přizvat kádry z jiných oborů), ale ukazuje ji v nečekaných detailech, ve vzpomínkách nečekaných lidí a hlavně pevně vsazenou do kontextu doby, v němž se rýsují zásadní euro-americké rozdíly, převratné sociální změny, teprve se rodící postmoderna, neexistující standardy globální masové popkultury atd... (V kterém jiném dokumentu jsou Beatles takto interpretování v souvislosti s rasovou integrací v USA?) Nefalšovaný fanatismus davů pubescentů převádí "požitek" ze špičkově rekonstruovaných koncertních záznamů do ryze depresivní polohy; přeměna nadšených mladíků užívajících si nával globální slávy ve vyčerpané světoběžníky podprahově volající o pomoc je smutným pravzorem toho, co jsme o mnoho let později mohli poznat např. tady.... Tyto pocity z beatlemánie jsem necítil (nebo ne v takové intenzitě) u žádného jiného dokumentu o Beatles, ani u Antologie. Howard tento fanatismus nevysvětlil, ale pomáhá nám se nad jeho principy zamyslet. A vedle toho jako zákusek dává (opět z jiného úhlu pohledu) nahlednout na způsob, jakým Beatles (i díky tomuto fanatismu) definovali svět popkultury a ony chybějící standardy (překvapí dneska někoho koncert na stadionu pro 56 tisíc lidí?). Jinými slovy, Howard dokázal jako málokdo vyhmátnout význam Beatles pro dějiny popkultury.___ Dokumentu dost pomohlo, že se zaměřuje skutečně jen na jeden časový úsek (zdánlivě ten méně zajímavý v umělecké kariéře kapely) a nerozmělňuje ho předchozími, tehdejšími i následnými historkami & problémy bulvárního rázu. Ale i tato relativně krátká doba (cca 3 roky) změnila mnohé a Howard to ukazuje mistrně. Nad oním příběhem se neustále vznášela otázka "kdy ta bublina praskne?". Generační střet a všeobecná nezkušenost s novým fenoménem často plodily otázky typu: "Jaké místo si myslíte, že tenhle příběh Beatles bude mít v historii západní kultury?" Doteď mi v hlavě zní Paulova fascinující odpověď: “You must be kidding with that question. Culture. It’s not culture. It's a good laugh.” Jak se jen mýlil...

    • 29.1.2016  14:26

    Tento film je natolik zpolitizovaný ze strany samotného Renče a jeho příznivců (včetně současné hradní garnitury), že jakákoli kritika může z tohoto pohledu být nahlížena jako předsudečná, závistivá, nenávistná... Většinou neoprávněně. Tento film je totiž mimořádně špatný an sich (a i kritická obec se v tomto docela vzácně shoduje). Přitom film Lída Baarová má určitou (byť zcela jistě nezamýšlenou) kvalitu: Vyvolává ohlasy, na nichž se perfektně dají demonstrovat některé principy z teorií umění (nejen filmu; např. percepce uměleckého díla), psychologie či sociologie, a které věrně odrážejí aktuální atmosféru v polarizované společnosti. To by si nějakou analýzu určitě zasloužilo.___ Z hlediska mého chápání filmů je v Lídě Baarové špatně naprosto vše: Scénář, režijní pojetí, kamera, střih, herecké výkony (ale spíše režijní vedení herců), hudba.... Film v jednotlivostech i jako celek je naprosto nefunkční; úplně selháva být tím, čím podle autorů i masivní PR má být, tj. romantickým dramatem podle skutečného příběhu. Místo toho je pouze směšným nepodarkem a podobá se více internetovým parodiím než serióznímu filmu. U těch nejtrapnějších scén (soulož, sebevražda ZJ, pokus o sebevraždu LB, Goebbelsovo kňourání apod.) jsem slzel smíchy a kousal se do prstu, abych dlouhými hlasitými projevy nerušil ostatní diváky projekce (ale bylo i dost takových, kteří se smáli bez těchto ohledů).___ Podrobnou analýzu s precizní argumentací nechám na povolanějších, ale zaráží mě ta (alespoň pro divácky trochu zkušenější jedince s vyššími nároky) do očí bijící autorská nesoudnost, neschopnost určení míry, jakákoli absence citu... Tento film je učebnicí nevkusu, kýče, koncentrace klišé, přepálenosti a nevhodnosti výrazových prostředků; o neoriginalitě (až vykrádání) se není třeba příliš rozepisovat - je všudypřítomná. A to nejen kvůli základnímu dramatickému rámování v podobě staré bilancující herečky, kterého se minimálně po prvním dokumentu Heleny Třeštíkové o LB mohlo chopit opravdu jen to nejzoufalejší scénáristické nemehlo... Dabing sám o sobě není tou největší slabinou; nevadí, že "Hitler mluví česky" (zvlášť když uvážíme, kdo je nejpravděpodobnější cílovkou filmu... Cílovkou, která obecně nesnáší čtení titulků). Avšak když česky mluví Hitler s Goebbelsem, proč himbajs americký producent mluví s Baarovou anglicky a je otitulkovaný? Tato zjevná nekonzistence je naprosto příznačná pro celý film.___ Může se zdát, že historická přesnost je u takovéhoto pojetí vedlejší. Vše se prostě alibisticky svede na starou bábu, která hraje svou poslední roli a u níž se navíc kombinuje alkoholismus se senilitou. Toto alibi ale nemůže být všespásné a když dojde na stupidity typu "blížící se poprava" (bez soudu) s následnou "milostí", tak nezbývá než se smát a smát a kousat do prstu... Protože i kdyby celý příběh byl postaven na zmatené fabulaci senilní báby (a že těch "nepřesností" je tam opravdu požehnaně), film sám o sobě zmatený být nemůže a musí aspoň do minimální míry dodržovat vnitřní logiku narace.___ Tímto filmem podle mě Renč spáchal dokonalou uměleckou sebevraždu. Přiznat, že na něčem takovém pracoval 15 let a spotřeboval X desítek milionů (přičemž to financování nebylo úplně košer), a přitom předložit tuto směšnost s dovětkem, že film vypadá přesně tak, jak ho "po léta nosil v hlavě", prostě není normální a svědčí o naprosté nesoudnosti... Stejně jako není normální pozvat na pompézní premiéru prezidenta v plné polní, ministry, primátory apod. a tvrdit, že film politizuje "pražská kavárna". Těším se na velkohubá prohlášení o mimořádné divácké úspěšnosti filmu, známé to projevy neschopnosti rozlišovat návštěvnost a umělecké kvality díla.

    • 8.1.2016  11:33

    Z celého Třeštíkové a Hejnova dokumentu o Baarové je paradoxně nejzajímavější to, co přímo o Baarové není... Málo známé záběry ze zákulisí filmového průmyslu 30. let, kamerové zkoušky, ukázky z málo známých italských filmů, dobové týdeníky, projevy... Jakmile mluví LB nebo je řeč o LB, Třeštíková lacině zvýrazňuje pouze bulvární složku jejího životního příběhu, který je navíc vyprávěn nekonzistentně, neúplně, povrchně až zkreslujícím způsobem. Pro mě osobně je její slavné milenectví s dr. Goebbelsem nezajímavé a to, co v (nejen) jeho kontextu je skutečně důležité a významné, Třeštíková ve filmu nijak nezmíní. Tedy jestli/jak byla využívána německou propagandou, jak ji vnímali filmoví diváci, jaké měly její filmy kritické ohlasy, jaká byla její společenská role, pracovní vztahy s jinými tvůrci, vliv rodinné anamnézy (častých duševních poruch v rodině) na její kariéru...atd. atd. Dobová atmosféra je naznačena díky archivním záběrům relativně dobře, ale role Baarové v jejím kontextu je prakticky zamlžena. Skoro se až chce říct, že tento film o LB je zoufale zbytečný, protože značnou část materiálu už Třeštíková publikovala před dvaceti lety a nic nového už nepřináší. Problém samozřejmě je, že LB si svůj příběh vypráví sama, přičemž celou dobu vlastně jen sledujeme starou nešťastnou ženu se silnou poruchou osobnosti a problémy s alkoholem (což Třeštíková strašně lacině zdůrazňuje dlouhým záběrem na to, jak Baarova pije becherovku přímo z lahve nebo si zapaluje cigaretu na špatném konci). Baarová v kouřovém dýmu pouze zvýrazňuje svůj talent a krásu, vypráví nedůležité historky svých mileneckých eskapád, případně odpovídá na režisérčiny banální dotazy. To je ale trochu málo, ne?

    • 26.12.2015  20:45

    Možnost hodnotit takovýto pořad říká mnoho o úrovni csfd.cz, a to bez ohledu na fakt, že jediný aktér tohoto pořadu sprostě lže ("...velká většina nelegálních migrantů jsou mladí zdraví muži... to, čemu čelíme, je organizovaná invaze...").

    • 2.12.2015  10:50
    Proč Havel? (1991)
    ****

    Pozoruhodný dokument doby, kdy společností prostupovalo polistopadové nadšení, optimismus a všeobecně sdílená sympatie k V. H.; kdy ale také nově se rodící politickou reprezentaci svazovala počáteční naivita nováčků podléhajících lichotivým slovům "velkého světa". Že tento dokument bude z pohledu dnešního (r. 2015) diváka smutné a depresivní pokoukání, naznačil v úvodu filmu jeden z Formanových proslovů, v němž správně upozorňuje, že ta těžší část revoluce teprve přijde... Dnes už si o nadšení, optimismu a jednotě můžeme nechat jen zdát; dnes se potýkáme s epidemií frustrace plynoucí do značné míry ze zklamaných nadějí a typicky české neoprávněné víry v to, že za naše problémy může někdo jiný a že je za nás také vyřeší někdo jiný. Dnes je placka s Havlem na klopě skoro až stigmatem. Dnes připomínky Listopadu degenerují na sebeprezentaci narcistického demagoga, jenž Hrad přeměnil na Ministerstvo pomsty a s pomocí zákusečků a slivovice uplácí burany, jimž se stýská po zlatých husákovských časech. Dnes státní vyznamenání dostávají Štrougalovi ministři, udavači a ředitelé normalizačních koncentráků... Právě pro tento kontrast je Jasného film cenný i přes to, že naivitu vykazuje i styl, kterým je natočen.

    • 1.12.2015  10:45
    Věc Makropulos - L. Janáček (divadelní záznam) (2015)
    ****

    Výborný TV záznam velice povedené inscenace. Věc Makropulos patří mezi Janáčkovy divácky nejméně přístupné opery, protože neobsahuje prakticky žádnou zpěvnou melodickou árii a libreto je janáčkovsky prozaické s typickými (i když zde ne tak častými) janáčkismy. (Nesporná modernost a zdánlivá nesrozumitelnost Janáčkova stylu je také důvodem přetrvávající domácí neobliby tohoto génia). Relativní hudební odtažitost je ale vyvážena čapkovsky silným příběhem s hlubokým filosofickým přesahem, který Janáček přenesl do tragické polohy a vyšperkoval temnějším zpracováním psychologického profilu hlavní postavy. V této inscenaci Radok navíc zdůraznil povahu Janáčkova zpracování ponurými kulisami (advokátní kancelář, zákulisí divadla) a chladným utilitárním erotismem E.M., čímž se pravděpodobně autorovu záměru přiblížil mnohem více než v jiných inscenacích této opery, které jsem měl možnost vidět (např. předchozí brněnská inscenace s G. Beňačkovou). Kořínkovo TV zaznamenání není konzervativně statické, ale dobře kombinuje filmové prostředky s těmi divadelními a v televizi nepůsobí tato opera tak "nudně", jako v jiných případech... Klade důraz na detail, který divákovi v hledišti musí nutně uniknout (tuto inscenaci jsem viděl také "naživo" a ty rozdíly ve vnímání celku jsou fakt překvapující), a zvýrazňuje do detailu propracovanou výtvarnou stránku inscenace. Jedinou slabinou inscenace (ale to už není problém TV záznamu) je obsazení švédské sopranistiky, která se fyzicky na E.M. naprosto nehodí a je také hlavní omezující skutečností při uvádění repríz na jevišti Janáčkova divadla.

    • 23.11.2015  15:59

    Ben Carson je v současnosti (listopad 2015) hvězdou amerických republikánských prezidentských primárek a je tak docela obtížné oddělit na povrch postupně vyplouvající realitu od egocentrické fikce tohoto filmu. Ano, je pravda, že film Zlaté ruce byl natočen podle autobiografické knihy. Její obsah byl však nedávno do jisté míry zpochybněn (zejména onen klíčový okamžik v Carsonově životě, který se v kontextu knihy i filmu může jevit jako křesťansky inspirující) a autor byl dokonce několikrát označen za "sériového lháře". Ano, je pravda, že Carson byl neskutečně nadaný neurochirurg, ale jeho názory a myšlenky mimo medicínu jsou poněkud bizarní, což vyplývá především z jeho zakotvení v církvi adventistů sedmého dne, Carson tím svůj odkaz odborníka dost ničí (viz např. jeho skálopevné přesvědčení, že egyptské pyramidy vystavěl biblický Josef za účelem skladování obilí, že k holocaustu by nedošlo, kdyby všichni Židé v hitlerovském Německu měli bouchačky, nebo že sexuální orientace je výsledkem volby člověka v dospělém věku; o popírání evoluční teorie, názorech na potraty či jeho rasistických poznámkách na adresu imigrantů nemluvě). Nic, co by nějak problematizovalo Carsonův skutečný (!) život, samozřejmě ve sladkobolném filmu nenajdeme. Vše je podřízeno přímočaré trajektorii od chudého dětství k chirurgickému opus magnum, což (v kombinaci s nudným zpracováním) pochopitelně zbavuje film jakéhokoli napětí. (Kdo by v USA psal a točil o neúspěchu, že ano?) Zpracováním nepřekvapující, místy patetické, obsahově předvídatelné, narativně chudé, nevyrovnané... Jedno z primárních poselství, že lze dosáhnout čehokoliv, pokud budeme cílevědomí a pracovití, působí banálně, pokud uvážíme, jak banálně je film natočen. Zlaté ruce jsou zkrátka klasickým kýčem, a proto po sladkém happy endu už divák není "obtěžován" či "znepokojován" dalším (skutečným) vývojem oddělených hošíků. Věta "Nikdy se přes to nepřenesu. Proč jsem je jen nechala oddělit!?", kterou pronesla jejich matka šest let od slavné operace, ve filmu nezazní. Narušilo by to "krásno" příběhu. Jistě... Můžeme skutečnost hodit za hlavu a nechat se opájet i dojímat jakýmsi ideálem... Ale jaký by to mělo smysl?

    • 12.10.2015  16:16
    Mládí (2015)
    ***

    Na první signální vypadá Mládí jako melancholičtější apendix k Velké nádheře. Jenže styl, který Sorrentino ve Velké nádheře vybrousil k dokonalosti a pomohl jím vytvořit komplexní a kompaktní dílo, v Mládí nejednou zabředne do mokřin kýče bez většího smyslu. Velké nádheře podobná rozmáchlost obrazových prostředků, nájezdy kamer, výběr hudby (zejm. vokální party)..., to všechno v Mládí mezi vším tím rozjímáním nad vyčerpanou kreativitou, uplynulým/promarněným potenciálem mládí a nevyhnutelnou degradací sil & paměti v procesu stárnutí působí samoúčelně bez jakékoli vnitřní vazby. Kouzlo římských paláců (akustika jeho sálů), atmosféra římských náměstí a parků tvořily funkční (stylotvorný) prvek Velké nádhery, bez něhož by příběh o zkažené bohaté římské elitě neměl sám o sobě tu pravou sílu. Mládí se ale téměř celé odehrává na jednom místě v jakémsi švýcarském luxusním hotelu a dynamiku mu dodává pouze pár snových scén či samotný závěr filmu (přičemž uzavřenost tohoto konkrétního prostoru není pro probíhající konverzace nijak podstatná). Rozmáchlé obrazy na zasněžené vrcholky hor a pomalé nájezdy kamer pak v daném kontextu působí pouze jako exhibice řemeslného perfekcionismu. Přitom jinak má film v podstatě všechno, co lze od tématicky podobného filmu očekávat: Sentimentální i vtipné vzpomínky, úvahy o tom, jak náš odkaz vnímají druzí (i my sami); banální vzletná "moudra" jsou střídána ironickým zpochybňováním apod. V takto pojatém filmu však nevnímáme celek, ale fragmenty... A není proto divu, když občasnou ironii či úmyslnou banalitu vnímáme smrtelně vážně, což se v důsledku projeví tak, že nás daná scéna děsně irituje. Film má silné momenty a z řemeslného hlediska je takřka dokonalý (výborní jsou Caine, Keitel, Weisz i Fonda...), ale z formálního hlediska je to průšvih. Z celého filmu si vlastně pamatuju jen pár krásných obrazů, vtípky o prostatě, Maradonu, nahé tělo miss universe a plešku prince Phillipa. Na hlubší filosofická rozjímání byl film příliš roztříštěný a emocionálně jen nezřetelným odleskem Velké nádhery.

    • 18.9.2015  09:49
    America (2014)
    odpad!

    Nutné uvedení do kontextu: Dinesh D'Souza je někdejší poradce Ronalda Reagana, křesťanský fanatik, světový šampión ve slabosti argumentace, miláček televize Fox News a soudem usvědčený lhář & podvodník. Pokud jste četli např. jeho (i v češtině vydanou) naprosto příšernou knihu Život po smrti: Důkazy, můžete v souvislosti s filmem America očekávat naprosto stejný přístup. Pokud nečetli (ani jste neviděli žádnou z jeho výživných náboženských debat s Michaelem Shermerem nebo Christopherem Hitchensem), zde je velice stručný nástin D'Souzovy metody: Důsledná a agresivní (až militantní) polarizace MY vs. ONI; zahlcování čtenáře nejrůznějšími (skoro až nahodilými) vědeckými poznatky a myšlenkami vytrženými z kontextu, které pak "úspěšně" vyvrací či naopak začleňuje do své konstrukce; patos; arogance & ostentativní nadřazenost; časté sugestivní/lživé konstatování, že bylo právě něco definitivně "dokázáno" či naopak "vyvráceno"; argumentační twisty typu "budu dokazovat existenci posmrtného života výhradně vědeckými nástroji" -> "tím největším důkazem posmrtného života je vzkříšení Ježíše Krista"... apod.__ S tímto filmem je to velice podobné. D'Souza nechal ve svém filmu mluvit veličiny amerického levicového proudu (Noam Chomsky, Howard Zinn, Michael Moore aj.) čímž buduje iluzi, že půlku svého filmu věnuje svým oponentům (iluze objektivity). Na základě jejich slov vymezuje pět obvinění Ameriky, která hodlá vyvrátit (tj. Amerika: 1. Byla založena na dobývání a genocidě původních obyvatel; 2. Je rasistická a své bohatství založila na zotročení černochů; 3. Těží z toho, že ukradla Mexiku kus země; 4. Je imperialistická a napadá cizí země; 5. Převládá v ní bezohledný kapitalistický systém, který ubližuje chudým). Jeho cílem v tomto filmu je napravit podle něj falešný "narativ americké hanby", který se prý táhne od vydání Zinnovy (=komunista) stěžejní knihy o dějinách Ameriky a byl poháněn politickými aktivitami amerického sociálního demokrata (=komunisty) Saula Alinskeho. Co je ale výsledkem této snahy? Argumenty jako: historii píší vítězové, genocida je definovaná úmyslem; existovali i bílí otroci; někteří svobodní černoši taky vlastnili otroky; vše špatné, co je Americe přisuzováno, není výlučně americké specifikum, ale dělo a děje se to i jinde; Mexičani utíkají do USA, ne Američani do Mexika; válka ve Vietnamu byla správná, protože Amerika chtěla uchránit jihovietnamce od komunismu; Amerika po WWII znovu-vybudovala Německo i Japonsko a dnes krmí Iráčany a Afghánce potravinovou pomocí; hamburger udělaný doma je dražší než koupený v Mekáči...atd. D'Souza ale hlavně zamlčuje, přechází bez povšimnutí, manipuluje...__ Nemá asi smysl podrobně rozebírat logiku jeho argumentů. Zejména když ke konci filmu pochopíte, že celé je to vlastně jen útok na Baracka Obamu (na jeho vnitřní politiku, např. Obamacare; na jeho slabost v mezinárodní politice, tj. málo bombarduje; a vůbec na Obamu jako člověka), volání po návratu éry Ronalda Reagana a také urputná sebeobhajoba po prohraném soudním sporu, v němž byl D'Souza odsouzen za finanční podvody při podpoře volební kampaně protikandidátky Hillary Clintonové v senátních volbách (čímž D'Souza implikuje, že Obama zavírá své kritiky do vězení). Soudce, který D'Souzovi dal podmínku (strávil ale také nějaký čas v nápravném zařízení) a veřejně prospěšné práce (učit angličtinu imigranty), nařídil také psychoterapii, protože "psychologické posudky naznačily, že přestože je pan D'Souza vysoce inteligentní, projevuje pozoruhodně malé pochopení důsledků svého chování; chybí mu sebereflexe, vnímavost, a má sklony vidět své jednání v přehnaně pozitivním světle. (...) Je arogantní a netolerantní k názorům druhých..." (Ve světle jeho častých mediálních komentářů na nejrůznější témata je to trefné hodnocení...). No tak si to přeberte, jak chcete - ale, pokud chcete dokument o USA s argumentací na úrovni, raději se mrkněte na Neznámé dějiny Spojených států Olivera Stonea. Podle mě je D'Souzův film chorým demagogickým propagandistickým odpadem (přesně tak, jako jeho knihy) a dá se očekávat, že jeho připravované budoucí projekty (např. Stealing America) budou ještě explicitnější a patologičtější snahou o pomstu za ono odsouzení...

    • 17.7.2015  10:59
    Mallory (2015)
    ****

    Po nevýrazném Soukromém vesmíru opět zajímavá časosběrná studie, která je navíc unikátní v Třeštíkové filmografii netypickým pozitivním vyústěním. Automaticky se nabízí srovnání s Katkou, ale tyto dvě postavy mají společného jen to, že vědí, jak chutná heroin, jinak mají jejich životní funkce dost rozdílný definiční obor a ještě rozdílnější obor hodnot... Zatímco u Katky se bavíme víceméně o konstantě, Mallory rýsuje (když si odmyslíme nějaké ty lokální extrémy na začátku) zajímavou rostoucí křivku... (Bez ohledu na tu drastickou sedmiletou černou díru, která v konečném zúčtování nemá pro diváka podstatný význam). Kromě trampot jednoho života, jenž je zavrtán v sociální vrstvě protkané alkoholem, špinavými bary, automaty a sexuální upoceností podivných týpků, Třeštíková hezky nastavuje zrcátko také byrokratickému chlívku, v němž úřednická zviřátka soutěží spíše v délkách svých dovolených než v empatii a obětavosti... Jestli bude nějaké pokračování, bylo by pro mě dostatečně škodolibým zadostiučiněním, kdyby Mallory (-!- mikroskopický spoiler -!-) po dostudování našla místo na sociálce a nahradila některého z těch nekompetentních úředníků. :-) Ve výsledku to (naštěstí) není taková ždímárna divákových emocí, není to experimentování s metodou, kterou Třeštíková používá jen jako osvědčený nástroj, ale přesvědčivý dokument jednoho života s minimem stylizací (narozdíl od Katky). __ Jo a Jiří Bartoška je jako tvarůžek... Než ho okusíte, máte vůči němu iracionální předsudky, podivné strachy a projíždí vámi odpor k domnělé chuťové aroganci. Ale pak... Pak zjistíte, že vůbec nesmrdí a chutná božsky...

    • 7.7.2015  09:43
    Mimoni (2015)
    **

    Upozornění pro rodiče: Toto není film pro děti! Pokud však přesto budete slepě věřit distributorské nálepce "rodinný film", vězte následující: Podstatnou část filmu vaše ratolesti nebudou chápat, protože na základní dějovou kostru jsou navěšeny spousty popkulturních odkazů, ke kterým prostě ještě nedorostly; preciznost animace vaše děti neocení, protože pravděpodobně ještě nikdy v New Yorku nebo Londýně nebyly a nemohou srovnávat s předlohami (technické parametery je asi zajímat nebudou...) ; drobné lascivitky pro vaše potomky zřejmě také nebudou to pravé, protože buď ještě na intelektuální úrovni nechápou biologicko-reprodukčně-zábavný koncept sexu, případně jim to na nevědomé úrovni vyvolá zvláštní pocity viny... No a ta dějová kostra samotná jim pravděpodobně bude také činit problémy (opravdu pochopí mimoňskou touhu po padouchovi?). Pokud tedy odseparujeme všechny tyto složky "rodinného filmu", zůstane nám jen jakási variace na Teletubbies - a všichni víme, že když byli Teletubbies před lety v módě, tak je sledovali především VŠ studenti technických oborů, případně děti, které dnes mají poruchy učení, řečové problémy, trpí nespavostí a jsou pasivní... Krom toho mohu poskytnout skromné svědectví přímo z kinosálu, kde byl nezanedbatelný počet dětí: Během projekce se smáli pouze dospělí (fakt!) a jen jednou jsem zaslechl jedno jediné dítě, které se v jedné z vypjatých závěrečných scén rozbrečelo... (opravdu si nevymýšlím!) No a když jsme si právě ukázali, že Mimoni opravdu nejsou film pro děti, už pouze stručně konstatujme, že Mimoni nejsou žádné terno ani pro dospělé. Velmi přiléhavé adjektivum je "tuctový". Všechno to odkazování už je prostě ohrané (to si pak už jen rutinně odškrtáváte - Abbey Road, hm.. Beatles na přechodě...; Mimoň dostane od královny kytaru a začne na ní hrát jak šílenej Van Halenovu Eruption, hm.. rozmlátí kytaru...). Soundtrack skvělý, ale jaksi naprosto nekoncepční - prostě jen výběr klasických šedesátkových hitů. Jistě, občas je to vtipné a sem tam si zabroukáte v rytmu oblíbených songů, ale z prvotního očekávání se to stejně nakonec zvrtne v chaotický akční mišmaš. 90 minut je strašně moc, po půlhodině vítězí nuda... a poznání, že Mimoni jsou pouhou přílohou k popcornu a coca-cole nebo (v mém případě) velmi drahým vychlazeným útočištěm před sedmatřicetistupňovým vedrem.

    • 30.5.2015  15:57

    John Oliver se po uvedení tohoto filmu vtipně ptal: "Who makes a sports film where the heroes are the executives???" Odpověď je samozřejmá: Právě ti fotbaloví bafuňáři, o kterých film pojednává a kteří si o sobě potřebují vytvořit zcela nový, od všech korupčních skandálů odfiltrovaný obraz. Žijíce ve své bublině nevidí, jak průhledná je tato stupidní propaganda, která "neziskovou organizaci" FIFA stála cca 16 milionů liber (přičemž rozpočet filmu byl 19). Joao Havelange je zde vyobrazen skoro jako idealista, který dělá vše jen a pouze pro fotbal, Sepp Blatter nemá daleko k bezohledně a bezdůvodně pronásledovanému feministickému hrdinovi s visačkou "Mr. Clean" na klopě... Avšak i pokud přistoupíme na tuto předkládanou fikci a soustředíme se pouze na film samotný, nebude to o nic lepší. Film v podstatě nemá žádnou jednotící linku, dějovost zajišťují pouze izolované epizody z dějin světových fotbalových šampionátů, interních voleb prezidenta asociace apod. Sotva na začátku filmu dojde k založení FIFA (1904), za pár minut už se hraje finále MS v Uruguayi (1930)... A dál to pokračuje v nesourodém sledu až k volbě pořadatelské země MS 2010. K tomu nám hraje unylá hudba, záběry skutečných slavných fotbalových zápasů působí jako násilná kulisa, která má divákovi připomenout, že jde přece především o fotbal... Dobrá je kamera a rekonstrukce davových scén; herci profesionálně bez chyb plní to, co jim Delfino a Blatter napsali do scénáře. Dvouhodinová nuda s některými nechtěně vtipnými momenty ("Vy potřebujete peníze, my potřebujeme světový šampionát" - uruguyaský činitel prezidentovi FIFA Julesi Rimetovi /G. Depardieu/ před volbou pořadatelské země...; Hail to the bubble!). To je vše... A slovo "Katar" nezaznělo ani jednou.

    • 26.5.2015  14:19
    Stále spolu (2014)
    ***

    Návrh na alternativní název: Pokrytecký psychopat a jeho továrna na asociální neurotiky. __Z hlediska formy je film konvenční, ale z kontextu je cítit, jak omezený prostor režisérka měla: V případě konfrontace by se Petr kousnul a natáčení by skončilo, v případě podlehnutí Petrovým manipulacím by dokument ztratil jakýkoliv smysl. Pokud to nešlo během natáčení, o to víc bych však žadonil po větší vynalézavosti v postprodukci. __ Autorka filmem předává hlavně emoce a atmosféru; informací je pomálu a otázky si klade divák sám - což je vlastně dobrá koncepce. Proč by autorka sama měla řešit sociální singularitu tohoto typu? Zamířením kamery na sebejistého, cholerického a navenek licoměrného (uvnitř zřejmě velmi vypočitavého) člověka poodhalí další hranici našeho společenského uspořádání. Tady totiž nejsou v konfronaci "konzumní" a "přírodní" způsoby života nebo "konvenční" a "alternativní" koncepce rodiny (to jsou jen zcestné interpretace a záminky pro racionalizaci). Tady jsou v konfrontaci sebestředný jedinec, který chce kojit svoje autoritářské (a jiné zvláštní) potřeby a zneužívat slabostí sociálního státu, a státní instituce, které neví, co si počít s parazitem! Z tohoto pohledu je film zajímavým příspěvkem do celospolečenské diskuze.

    • 21.12.2014  12:19

    Především je třeba říct, že toto je zcela jiný příběh, než jaký se vypráví v Mercierově knize, na kterou se film odvolává. To pro případné natěšené čtenáře. Film zcela přetváří mnohé klíčové okamžiky a radikálně zrychluje děj, ale to vše na úkor popisu vnitřního života a motivací hlavní postavy... Raimund Gregorius Jeremyho Ironse není "ten" Mundus, jak si ho pamatuju z četby (což by samo o sobě nemuselo být špatně, ale filmový Mundus je velice neživotný). Film je poměrně těžkopádný, strohý; některé momenty působí (z praktického hlediska) dost neuvěřitelným dojmem a scénář v mnoha ohledech hraje na náhodu, což je dáno zhuštěním velmi obsažné knihy do stominutového filmu. To je také důvod, proč film je oproti knize tak neuvěřitelně plytký: Vedle dějových detailů i myšlenky se ztrácejí v překladu mezi literární a filmovou řečí. Zkrátka typická filmová ilustrace knihy, která se na jedné straně nedokáže od předlohy odpoutat, ale na straně druhé knihu deformuje po narativní i myšlenkové stránce. Film sám o sobě (dost už toho srovnávání) je po technické stránce velmi zdařilý. Skvělá kamera, úžasná atmosféra Lisabonu, herci, co umí hrát... :) Jen ten scénář je prostě slabý...

    • 14.9.2014  12:15
    La Chinoise (1967)
    ****

    Fascinující vhled do sektářství živeného mladickou naivitou a rezistencí vůči myšlení mimo rámec vlastní ideologie. Bylo úžasné sledovat všechny ty úvahy aktérů; jejich komplikované větné konstrukce vyjadřující ve skutečnosti velmi povrchní myšlenky; jejich směšnou a přitom nebezpečnou radikálnost. Nejzajímavější z tohoto pohledu byla konfrontace Veronique s Francisem Jeansonem, diskuse naivitiy se zkušeností, bezmyšlenkovité impulzivnosti s analytičtějším přístupem. Velice zajímavý a vtipný film o jehož obsahové kvalitě svědčí to, že jej nelítostně odsoudila jak Komunistická strana Francie, tak francouzští maoisté, a o jehož vizuální a vůbec kinematografické kvalitě mě přesvědčuje chuť si jej pustit znovu...

    • 6.9.2014  11:38
    Pečený sněhulák (TV pořad) (2014)
    odpad!

    Nějak jsem ty "nekorektnosti", "improvizace" a "nadčasovosti" za celých 26 minut nenašel. Jen namachrovanej primitivismus a ubohost. Akční leták Lidlu je vtipnější než toto...

    • 14.8.2014  15:15
    Ranhojič (2013)
    **

    Spektakulární fantasy-kýč o lásce mezi zrnkami písku. Začnu s nespornými klady: Skvělá kamera, úžasné obrazy (karavana v dunách) a film poměrně odsýpá. Tak a to je vše... A teď zápory: Fantasy příběh si hraje na něco, čím není; pojmenování postav zcela (!) vyfabulovaného příběhu (a s prvky nadpřirozena) podle skutečných historických osobností a vytvoření fikčního světa, jenž klame navozením dojmu skutečných historických souvislostí, je obscénní. Umělecká licence narušující historicitu události je akceptovatelná pouze v případech, kde jde o přiznanou alternativní vizi, mystifikaci či parodii (viz Amadeus, Otčina apod.), nebo kde mlha nevědomosti popouští uzdu fantazii. Proto vytvoření souvislosti mezi Avicennou (či lépe jeho žákem) a apendektomií je zajímavý přínos, a tedy OK (srov. například s jiným podobným filmem evropské produkce - Agorou, kde Hypatia předbíhá Keplera o více než tisíc let; v Ranhojičovi je úspěšné odstranění slepáku provedeno o 698 let dříve). Proto místo, časová osa či životní reálie, které jsou nadevší pochybnost známy, ale které jsou ve filmu zcela popřeny (což trkne každého, kdo pět minut věnuje Wikipedii), neskutečně iritují. Toto není stejné, jako vylíčení Hypatie ve zmíněné Agoře coby mladé krásné ženy (zatímco ve skutečnosti to byla vlastně stará ošklivá bába), kde jde o zjevnou aluzi na uměleckou tradici (viz např. Rafael Santi). Pokud i přesto akceptujeme tento pseudohistorický charakter příběhu a akceptujeme jeho čistou fantasy povahu, film dostatečně sráží už ta naivní a velice jednoduchá milostná zápletka, hojné narativní nelogičnosti a rovněž velice módní islamofobní vyznění (opět související s pseudohistoricitou filmu). Za vším tím pozlátkem, barvami hýřícími filtry a pompézní hudbou se tak skrývá pouhý líbivý nesmysl, který se tváří jako duchaplný velkofilm. Ostatně o jeho duchaplnosti svědčí už to, že když se během Ibn Sínovy přednášky začnou zmiňovat Aristotelovy poznatky, hlavní postava Rob Cole (a s ním i divák) je v myšlenkách odváděn jinam... Autoři filmu si asi mysleli, že myšlenky by mohly nudit, autocirkumcize je zajímavější...

    • 1.8.2014  22:07

    Totálně zbytečný film, který nemůže nikdo myslet vážně jako "prequel" k Planetě opic z r. 1968. Vždyť Úsvit planety opic zcela zničil smysl původního filmu! A k tomu navíc je Úsvit nudnou přehlídkou drasticky zplošťujících humanistických klišé, které tvoří úmornou kostru neoriginálního, černobílým pisátkem napsaného příběhu. Naprosto ideální hrdina César, proti němu naprosto zlý stalinistický padouch Koba; ten nejhodnější Malcolm, ten největší asshole Carver... O ostatních přeživších lidech ani netřeba mnoho hovořit, protože v příběhu vlastně nehrají žádnou důležitější roli, jejich místo dostatečně zastoupí samy opice - naprosto zlidštěné ve smyslu psychologickém, emocionálním, politickém...ve smyslu jakémkoli. Totalitární schémata, která jsou lidstvu vlastní a která jsou násilně bezradným scénáristou přisouzena opicím, základní emoce jako láska, nenávist apod., to vše přispívá k naprostému setření rozdílu mezi lidmi a opicemi. Jediným rozdílem zůstává pouze to, že ony zplošťující humanistická klišé opice pronášejí v primitivní angličtině ("Apes not kill apes"). Úsvit planety opic je pouze nudnou, nezajímavou přehlídkou standardního použití CGI technologií; bez nápadu, bez napětí... Kde je náznak emoce, zůstává kýč; kde je naděje na originalitu, zůstává klišé. A ta totální destrukce smyslu původní Planety opic už nemůže být následujícím filmem zachráněna.

    • 17.7.2014  14:23

    Severská variace na Forresta Gumpa, Zeliga, Byl jsem při tom apod. (nejlépe všech dohromady) a současně vykrádačka vtipů ze spousty jiných filmů. Dokonce mi mladý Allan Karlsson v některých momentech svým vzhledem připomínal Toma Hankse... Co je ještě horší, že film je skutečně zábavný jen první půlhodinu a poté (když se frekvence a amplituda humoru ustálí a naše bránice - nebo jen koutky rtů? - si na ně zvykne) už je to jen rutinní střelba tu povedených, tu trapných anekdotických projektilů. A je to především střelba naslepo, neexistuje terč... Film nic nereflektuje, myslet se u něj moc nemusí, černý humor je až příliš prvoplánový a jednoduchá zápletka je bez silnější pointy. Historické postavy či jejich karikatury jsou tu (často trapně až dětinsky) využity jen pro svůj potenciál pobavit. No a to je tak všechno. Kdo hledá jen jednoduchou oddechovku, je to fajn. Touží-li však někdo po jakémsi kultu nebo dokonce hodnotě, zahrává si s pořádným přešlapem...

    • 10.5.2014  20:35
    Ivan Blatný (TV film) (1990)
    ***

    "Budižkničemu se toulá po ulicích města / always under pressure of the moral institutes // But he won't go to a borstal / louky die Wiesen na něj čekají za městem // Wie sen jak sen how a dream / zbytečná otázka / stejně si nemohu nic pamatovat."

<< předchozí 1 2 3 4 6 10 15 19
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace