liborek_

Nejlepší Osud, jaký jsem dosud viděl (a to jsem těch zpracování neviděl málo...). To, co Carsen dokázal vytěžit z nepovedeného libreta slečny Bartošové, jejíž jedinou kompetencí k jeho napsání byl kamarádšoft se slečnou Janáčkovou, je neuvěřitelné a dokonale přesvědčivé. Zdvojením hlavní postavy Živného a použitím retrospekce, které by se striktní realista Janáček (zapomeneme-li na chvilku na broučkiádu...) možná bránil, vnesl Carsen do vyprávění řád a (aleluja!) logiku... Kdyby skladatel výsledný tvar viděl, jistě by si pod knírem spokojeně mručel, co že to s tím jeho nešťastným operním děckem, které nikdo nechce (Janáček se inscenace své komplikované čtvrté opery nedožil), ten šikovný Kanaďan vlastně udělal... Vedle snů, vzpomínek a umně zakomponované retrospekce Carsen zvýraznil autobiografické momenty, čímž se zintenzivnila i ta zvláštní melancholie, která celou operou prostupuje. Nemluvě o práci s psychologií postav, o níž šlo Janáčkovi v případě Osudu především (viz např. skvěle uchopená Mílina "já-nejsem-blázen" matka). Robert Carsen zkrátka spolu s efektní scénografií a výborným hudebním nastudováním Marka Ivanoviće nastavil touto inscenací laťku, kterou budoucí inscenátoři Osudu nebudou moct ignorovat. Moje hodnocení odráží především Carsenovu režii, geniální hudbu a dojmy z dvojího zhlédnutí inscenace naživo. TV přenos je standardní.

Revoluční dokument, jemuž se nic z minulosti nepodobá, a je vysoce pravděpodobné, že co do hloubky, rozsahu a významu jej dlouho (pokud vůbec někdy) nic nepřekoná. A pokud si někdo stěžuje na délku, nechápe, co se tady doopravdy děje. Obávám se, že v krátkém komentáři není možné v úplnosti vystihnout, v čem je tento observační dokument tak unikátní, nicméně pokusím se alespoň heslovitě vyzdvihnout základní témata, z nichž mnohá budou jistě zajímavá i pro ty, kteří o The Beatles neví vůbec nic.___ 1. Jacksonovi se konečně podařilo rozbít desítky let tradovaný mýtus o rozpadu skupiny (a definitivně "očistit" Yoko Ono). Řečeno s nadsázkou: Po tomto dokumentu už se na propagátory onoho mýtu můžeme dívat svrchu jako na "popírače"... Příběh o tísnivé atmosféře a rozhádanosti, kterou eskaluje neustálá přítomnost malé černovlasé Japonky, je už zkrátka neudržitelný. Ve skutečnosti vidíme dospělé muže na prahu třicítky, jejichž vztahy jsou přátelské a u nichž lze pozorovat pochopitelné zrání a posun v životních prioritách, ale rozhodně ne ve smyslu destrukce značky The Beatles. Lze u nich cítit profesní frustraci, tvůrčí krizi a nejistotu ohledně dalšího směřování po smrti Briana Epsteina, nicméně Yoko do atmosféry oněch lednových dnů roku 1969 vnáší oproti zažitému mýtu pozitivní prvek (negativitou občas do jisté míry srší stále-ještě-dětinský Harrison).___ 2. V osmihodinovém sestřihu (!) máme možnost sledovat detailní anatomii tvůrčího procesu. V některých případech (píseň Get Back) dokonce od okamžiku vzniku prvního nápadu, přes postupný vývoj (včetně slepých uliček) melodií, harmonií, textu apod., až po zkoušení písně včetně pořízení finální nahrávky. To je unikátní samo o sobě, zvláště pokud jde o hit toho největšího kalibru.___  3. Tomu, kdo zná osmdesátiminutový dokument Let It Be z roku 1970, který vychází ze stejného materiálu, Jacksonův dokument až brutálním způsobem odhaluje manipulativní potenciál střihu. Vyznění finálního díla pod vedením Michaela Lindsay-Hogga je naprosto odlišné od toho, které nám po padesáti letech předložil Peter Jackson. Film Let It Be lze považovat za jeden ze základních kamenů onoho mýtu a my teď zcela zřetelně vidíme proč...___ 4. Jackson ukazuje členy Beatles jako lidi z masa a kostí; neodděluje jejich uměleckou stránku od jiných. Vidíme jejich spontánnost, přemýšlivost, zaujetí, tvořivost... Vidíme jejich schopnost reflexe, jak se vnímají navzájem nebo jak je vnímá okolí. Přímo vizionářsky vyzní McCartneyho hláška, kterou během jednoho klábosení pronese, když jsou zrovna John s Yoko pryč: "Za 50 let se bude říkat, že se Beatles rozpadli kvůli tomu, že tu s náma Yoko seděla na zesilovačích..." Význam té věty samotné se také dá interpretovat různě (viz bod. 3), ale právě kontext, situace a nálada, během nichž byla ta věta pronesena, jsou významotvorné (a to je jeden z důvodů, proč je ta délka dokumentu podstatná). Btw. veselé jamování, během něhož Yoko kvílí a Paul ji doprovází na bicí, je jeden z nejkouzelnějších okamžiků, které zpochybňují onen zažitý mýtus o jejich vzájemné nevraživosti.___ 5. Jackson se rozhodl zprostředkovat divákovi běžnou rutinu i hluché neproduktivní okamžiky. A bylo to chytré rozhodnutí. Jde proti obecnému trendu dnešní doby vyhýbat se rutině a nudě, vše urychlovat, lakovat vše narůžovo a vyvolávat iluze.... Právě tahle rutina způsobuje, že je osmihodinový dokument tak vtahující. Tvůrčí proces je odlehčen jednoduchými vtípky (Ringo: "I've farted. I thought I've just let you know."; George Martin: "Thank you."), kouzelnými rodinnými okamžiky (stydlivá Heather), diskuzemi o různých událostech, čtením bulvárních článků o sobě samých..., občas se na něco/někoho čeká, po x-té se zkouší jedna a táž skladba nebo se prostě jen tak blbne... Máme pocit, že jsme tam s nimi. Blíž už jim být bohužel nemůžeme.___ 6. V jedné z vrstev dokument nenásilně připomíná, jak se některé narativy ve společnosti neustále vrací: V jedné fázi vzniku Get Back slyšíme poněkud jiný text, než ten o sladké Lorettě Martin, na který jsme zvyklí. Namísto něho slyšíme rasistická slova o Pakistáncích, kteří berou lidem práci, čímž Paul sarkasticky narážel na (tehdy nedávný) projev konzervativního politika Enocha Powella, kritika členství Velké Británie v Evropské Unii a zapáleného bojovníka proti migraci. Povědomé...___ Dalo by se pokračovat. To cut the long story short: Je to celé fascinující a jako spokojený fanoušek žádám 60-hodinový director's cut..!

Sledování tři a půl hodinového, zdánlivě bezdějového setkání lidí z vyšších kruhů vyžaduje maximální pozornost a právě kvůli nárokům, které film na diváka klade, bude mnohým vstup do tohoto Puiuova světa uzavřen. Pokud ale na podmínky (přiznané už v prvních minutách filmu) přistoupíme, oprostíme se od těkavého diváctví a nenecháme se rušit & rozptylovat okolním prostředím, pocítíme skoro až fyzickou přítomnost v sídle aristokrata Nikolaje, pocítíme chuť aktivně zasahovat do neustálého toku diskuzí, které pán domu vede se svou společností. Diskuze se točí kolem klasických otázek typu "je vražda ospravedlnitelná?", řeší se vztah dobra a zla, "dobré války a špatného míru", budoucnosti Evropy a roli Antikrista v ní... Malmkrog ale není pouze strhující debatní výměnou, kterou si užijete tím lépe, čím víc máte načteno. Ostatně tyto diskuze už z podstaty probíraných témat nemohou mít jasný výsledek (pro postavy filmu, ani o více než sto let mladší diváky), protože debaty tohoto typu jsou historicky a kulturně podmíněné a každá doba si je musí absolvovat znovu (se změněnými výchozími podmínkami a jinou historickou zkušeností). Malmkrog je ale také úžasným psychologickým dramatem, v němž vztahy mezi postavami jsou odhalovány postupně s každým detailem, přičemž rostoucí napětí lze cítit nejen z vášnivé argumentace, ale i z pouhého odkašlání, otočení hlavy... Bezdějovost v Malmkrogu je zdánlivá, děje se toho tam tolik! A to i mimo samotný debatní kroužek - v pozadí mezi služebnictvem nebo díky dalším obyvatelům domu. Toto by nebylo možné bez puntičkářské režie, skvělých herců a naprosto úchvatné práce se zvukem. Je to velkolepé dílo, rozkročené mezi kinematografií, divadlem, literaturou, filosofií a vlastně i výtvarným uměním. Tři a půl hodiny...? Nicneříkající bezvýznamný časový údaj...

Joker je vlastně perfektním extraktem naší doby (řekněme desátých let 21. století), která se vyznačuje recyklací & referencováním ("zapomenutých") vzorců - ať už v kultuře, politice či společnosti. Ano, Joker je vykrádačka Scorseseho nejlepších filmů a stojí na ramenou obrů; je to film vystavěný na nepřeberném množství inspiračních zdrojů a do značné míry předvídatelný, ale je to současně film tak dobře a chytře napsaný, natočený a zahraný, že ho můžeme považovat za vyvrcholení současné ohlížecí tendence, za vyvrcholení syntetické formy s aktualizovaným poselstvím. A z té záplavy zjevné neoriginality vystupují dva zářivé originály: Způsob zpracování komiksového tématu a neotřelý filmový model padoucha, který typově odpovídá spoustě reálných "hodných hochů odvedle" (incely počínaje a islamistickými vlčáky konče).__ Arthurův příběh je precizní studií psychopata (ať už subjektivně nebo objektivně zneužívaného, zesměšňovaného a/nebo marginalizovaného) a Gotham temnou metaforou světa vyšinutého do extrémní sociálně-ekonomické nerovnováhy. V Arthurově nespolehlivě vyprávěném příběhu můžeme sledovat komplexní psychologickou pitvu (potlačená minulost, nepřekonatelný střet tužeb a schopností, frustrace, utkvělé představy, emoční chlad, vztek apod.), v příběhu Gothamu (modelovaném po vzoru New Yorku 70. let) můžeme naopak pitvat psychologii mas (v Canettiho smyslu, tj. agresivních manipulovatelných mas jako anonymních jednotek, opět - chcete-li - zneužívaných, zesměšňovaných a/nebo marginalizovaných), které se v nadlimitní frustraci bouří proti elitám (ať už jimi myslíme cokoli). Arthura s masami chytře pojí symbolika masky, která v obou případech dodává odvahu a odstraňuje zábrany (až mění samotný charakter: srovnej Arthura v rozhovoru s matkou nebo Arthura na pódiu před publikem s Jokerem hovořícím s Murrayem Franklinem). Závěr pak zajímavě naznačuje, jak si masy libují v symbolech, představách, dramatické choreografii, vnější prezentaci svých vůdců... (zde Jokerův taneček v okamžiku závěrečného navázání spojení s masou). Celek drží skvěle pohromadě, má dobrý spád a několik nezapomenutelných momentů (za všechny např. Jokerův výstup na schodech v rytmu písně Rock and Roll Garyho Glittera, mimochodem odsouzeného před časem na 16 let do vězení za dětskou pornografii a sex s nezletilými, což dodává scéně zajímavý podtext).__ Phillipsův Joker je zřejmě odsouzen ke kontroverzím, ale pokud odhlédnu od častých námitek, že Joker může být návodný (což je ostatně skvělá pocta, protože jeden z hlavních inspiračních zdrojů - Scorseseho Taxikář - byl přiznanou inspirací k atentátu na Reagana), kritické recenze, na které jsem zatím narazil, byly většinou poměrně plytké a nepřesvědčivé ("favoritem" je pro mě zatím Brodyho recenze v New Yorkeru, která filmu mj. vyčítá, že klíčová scéna střelby v metru - inspirovaná skutečnou událostí z r. 1984 - je ve filmu zbavena rasistického podtextu své reálné předlohy...). Zato se mi docela líbil impulzivní komentář Michaela Moorea ("... Our country is in deep despair, our constitution is in shreds, a rogue maniac from Queens has access to the nuclear codes — but for some reason, it’s a movie we should be afraid of. I would suggest the opposite: The greater danger to society may be if you DON’T go see this movie. Because the story it tells and the issues it raises are so profound, so necessary, that if you look away from the genius of this work of art, you will miss the gift of the mirror it is offering us...."). 5* je za první dojem, ale ještě ten film v sobě zpracovávám...

Velký film, jenž zprostředkovává velké dějiny skrze bohatost těch nejmenších detailů. Serra přišel s novým pohledem, jak dělat historický film, aniž by nás zahltil faktografií a přitom byl maximálně přesvědčivý i esteticky povznášející. Dokonalý Jean-Pierre Léaud jako Král Slunce v posledních týdnech života; krásná šerosvitová kamera čarující živé obrazy, od nichž nelze odtrhnout oči. Svou formou sice film vyžaduje vyšší divácké nároky, které jsou však odměněny výjimečným zážitkem a pocitem, že jste součástí scény.

Dělat dokument o Beatles bez zmínky o Rolling Stones samozřejmě smysl má... Třeba už jen proto, že Beatles byli první a lepší a RS nepotřebovali (mrk mrk). Ale vážně: Mnoho nového toho o Beatles říct nejde. Snad lze z různých soukromých archivů vyšťourat nikdy nepublikované fotky, videa nebo zvukové stopy, ale ty už základní příběh této kapely příliš nezkorigují; vždyť jejich unikátnost beztak poznají jen ti nejzarytější fandové (a i ti si stejně jen řeknou: "jé, tuhle fotku jsem ještě neviděl"). Přínos Howardova filmu je ale v jiném úhlu pohledu, z nějž nás nutí se na onen příběh dívat.___ Beatlemánie byl unikátní fenomén, který se ve většině biografií Beatles spíše jen konstatuje, ale do hloubky jde málokdo. Howard v tomto fimu jde ale docela brutálně na dřeň. Ne že by se mu podařilo beatlemánii vysvětlit (na to by si musel přizvat kádry z jiných oborů), ale ukazuje ji v nečekaných detailech, ve vzpomínkách nečekaných lidí a hlavně pevně vsazenou do kontextu doby, v němž se rýsují zásadní euro-americké rozdíly, převratné sociální změny, teprve se rodící postmoderna, neexistující standardy globální masové popkultury atd... (V kterém jiném dokumentu jsou Beatles takto interpretování v souvislosti s rasovou integrací v USA?) Nefalšovaný fanatismus davů pubescentů převádí "požitek" ze špičkově rekonstruovaných koncertních záznamů do ryze depresivní polohy; přeměna nadšených mladíků užívajících si nával globální slávy ve vyčerpané světoběžníky podprahově volající o pomoc je smutným pravzorem toho, co jsme o mnoho let později mohli poznat např. tady.... Tyto pocity z beatlemánie jsem necítil (nebo ne v takové intenzitě) u žádného jiného dokumentu o Beatles, ani u Antologie. Howard tento fanatismus nevysvětlil, ale pomáhá nám se nad jeho principy zamyslet. A vedle toho jako zákusek dává (opět z jiného úhlu pohledu) nahlednout na způsob, jakým Beatles (i díky tomuto fanatismu) definovali svět popkultury a ony chybějící standardy (překvapí dneska někoho koncert na stadionu pro 56 tisíc lidí?). Jinými slovy, Howard dokázal jako málokdo vyhmátnout význam Beatles pro dějiny popkultury.___ Dokumentu dost pomohlo, že se zaměřuje skutečně jen na jeden časový úsek (zdánlivě ten méně zajímavý v umělecké kariéře kapely) a nerozmělňuje ho předchozími, tehdejšími i následnými historkami & problémy bulvárního rázu. Ale i tato relativně krátká doba (cca 3 roky) změnila mnohé a Howard to ukazuje mistrně. Nad oním příběhem se neustále vznášela otázka "kdy ta bublina praskne?". Generační střet a všeobecná nezkušenost s novým fenoménem často plodily otázky typu: "Jaké místo si myslíte, že tenhle příběh Beatles bude mít v historii západní kultury?" Doteď mi v hlavě zní Paulova fascinující odpověď: “You must be kidding with that question. Culture. It’s not culture. It's a good laugh.” Jak se jen mýlil...

(možný spoiler!) Jeden z nejchytřejších filmů poslední doby, který více než vizionářskou futorologickou fikcí je delikátní anatomií lásky, romantiky a také role člověka v moderním světě ovládaném všudypřítomnou IT. Děj se odehrává v nedefinované budoucnosti, která však vykazuje zřetelnou kontinuitu s naší současností. Nevidíme vlastně nic, co bychom neznali z našich každodenních životů; dnešní technologie jsou ve filmu pouze - logicky - na vyšší úrovni (povědomý je i onen retro styl oblékání, který koresponduje s pravidelnými módními cykly, jak je známe i teď). __Osamělý Theodore prochází složitým obdobím. Rozvádí se a má pocit, že vše podstatné v životě si už prožil. Je citlivý, vnímavý, ale současně pociťuje prázdnotu, kterou vyplňuje hraním her a různými náhražkami (např. na internetu: v chatovacích místnostech, virtuálním sexem apod.). Zlom přichází se Samanthou, operačním systémem jeho PC, který má vysoký stupeň umělé inteligence a do nějž se Theodore zamiluje. Výjimečnost filmu spočívá v tom, že Theodor i divák beznadějně podlehnou iluzi, že i Samantha se zamiluje do Theodora. Jejich vztah je totiž tak něžný, tak krásný, tak skutečný. Jejich rozhovory jsou tak vtipné a duchaplné! V této záplavě emocí se snadno ztratí podstatné detaily: Samantha je umělý (!) komerční (!) produkt (!), o kterém se Theodore dozvěděl z reklamy. Je to složitý algoritmus, který byl nějakou korporací vytvořen tak, aby po vstupní diagnostice byl naprosto customer-specific a aby se choval zcela přirozeně (včetně pochyb o sobě samém a domnělých emocí). Tím nejdůležitějším detailem (pro mou interpretaci klíčovým) je však Theodorovo cyranovské zaměstnání: Píše osobní dopisy za ty, kteří nejsou schopni (nebo nemají čas) své city dostatečně vyjádřit. Vědomě se obracejí k náhražce a Theodore se tak účastní grandiózního podvodu (a jistě dobrého byznysu) na adresátech, kteří podléhají iluzi, že city z řádků dopisů jsou autentické. Stejným způsobem je však podveden Theodore sám prostřednictvím Samanthy, která navzdory různým (projektovaným) náznakům vymanění se z rámce pouhého umělého algoritmu stále zůstává neživým produktem IT vývojářů - a tedy neživou náhražkou. Z tohoto pohledu může být následné ukončení vztahu se Samanthou (její "odchod") např. výsledkem snah producenta OS1 o omezení životnosti produktu (o licenční politice softwarových firem v nedefinované budoucnosti můžeme různě fantazírovat). __Jelikož Samantha je customer-specific (dokonale zná Theodorovy záliby, práci, minulé vztahy, sexuální preference), zintenzivňuje nám náhled na Theodorovu osobnost. Theodor touží po lásce, ale díky Samantě si můžeme uvědomit, že láska je do značné míry sobecká emoce, která je korigována kompromisy, jež reálný vztah nutně přináší. Se Samanthou je to jiné, protože Theodore fakticky stále zůstává osamocen, zůstává sám se sebou; Samantha mu pouze umožňuje ventilovat přemíru emocí, které v sobě dusí. Theodor se nechává obelhávat náhražkou a dostává za to částečné uvolnění tíhy duše a iluzi krásného vztahu (který se líbí i nám divákům, protože má rysy přirozenosti a je prost klišé - bylo by zajímavé sledovat OS1 ve vztahu s nějakým buranem). Podstatným rysem popisované společnosti budoucnosti pak je, že se nikdo nepozastavuje nad tím, že chlap randí s počítačem. Vztah člověka a elektroniky se stává přirozeným a všeobecné podlehnutí náhražkám se stalo normou. __Přetrvávající osamělost, sociální uzavřenost, obklopování se (krátkodobými) náhražkami, ovlivňování nejintimnějších sfér našeho soukromí komerčními firmami a individualismus jsou fenomény dneška, které film zajímavým způsobem extrapoluje do celkem realistické podoby budoucnosti. Zda je to pozitivní nebo negativní představa, záleží na každém z nás... Když se pak k výbornému scénáři připočítají skvělí Joaquin Phoenix a Scarlett Johansson, výborná hudba i kamera, dostaneme jeden z nejsilnějších a myšlenkově nejpodnětnějších filmů, jakých byl Hollywood v posledních letech schopen.

Rok 1968: Z rádií na západní polokouli je slyšet Hey Jude, Just Like A Woman, Out of Time, Born to Be Wild..., na východní polokouli ve Vietnamu probíhá ofenzíva Tet a Američani páchají masakr v My Lai... Kdo se z Vietnamu vrátí domů živý, vrátí se jako jiný člověk; poznamenaný nesmyslnou válkou a oklamaný těmi, kteří jej do ní poslali. Ashbyho Návrat domů je svého druhu politické prohlášení, které sice odkazuje na již skončený konflikt (film vznikl 3 roky po skončení války ve Vietnamu), které je však stále platné a potřebné. Toto neobyčejně silné drama ukazuje, jak nebezpečný je nacionalismus a slepý patriotismus, jak nebezpečné jsou fráze typu "...the Marine Corps builds body, mind and spirit..." Kpt. Bob Hyde zblbnutý podobnou propagandou a nasáklý neurčitým patriotismem odjíždí do Vietnamu bojovat za svou vlast, jeho žena Sally při něm stojí loajálně a přijímá roli dokonalé občanky. Dál by mohl příběh pokračovat v tomto stylu jako hrdinský epos placený Pentagonem, ale to by se Sally nesměla setkat s ochrnutým veteránem Lukem, který jí i nám všem ukáže, jak špatná je patologická podřízenost, slepá víra a loajalita, a to jak ve vztahu muž-vlast, tak i ve vztahu muž-žena. Ukazuje nám, jak potřebná a nutná je emancipace. Jednoduché vize a poučky, kterým podlehl Bob a jiní, se totiž v realitě podstatně komplikují: Z hrdých patriotů se stávají pouhé figurky na šachovnici, které, jakmile jsou ze hry vyřazeny, jsou již k ničemu, uklizené v ústavech pro mrzáky (maximálně s bezcennou frčkou na klopě). Tváří v tvář všem těm zvěrstvům a faktické marnosti toho všeho se rázem problematizuje i samotný obsah pojmu "hrdina". Luke v emotivní řeči před studenty zdůrazňuje zdánlivě samozřejmou věc spojenou s jakoukoli válkou: "Neexistuje dostatečný důvod pro to, aby nám v náručí umíral jiný člověk, či vidět nejlepšího kamaráda roztrhaného na kusy... Musíte si zvolit, teď..." A skutečná volba není možná, pokud nezapojíme vlastní úsudek oproštěný od frází a přístupu "dělat-co-se-sluší". (Možný SPOILER:) Silný emocionální náboj filmu dodává také milostný vztah Sally a Luka, který v mnohém podtrhuje ústřední motiv filmu: Sally se emancipuje, její život je smysluplnější a ona sama zralejší (=symbolický význam prvního orgasmu?). Přestože Luke představuje v jejím životě důležitého muže, stále miluje Boba a nehodlá ho opustit. Už to prostě není jen ta "pravá občanka" na šachovnici života a vlasti, ale člověk s autentickými prožitky, myšlenkami a zkušenostmi; člověk, který se vymanil z bytí v podřízenosti. Nepřítel je válka a bylo by fajn, kdyby toto poznání vycházelo už jen ze sledování těchto filmů a ne z vlastní participace na ní; kdyby si už mladí kluci nemuseli z kolečkového křesla říkat "I'm a lot fucking smarter now than when I went".

Když mi bylo cca 14-15 let, tak videokazeta s tímto sestřihem Paulova světového turné byla mou zásluhou jednoznačně nejohranější ze všech v naší domácí videotéce. Záznam má pěkný playlist, který kombinuje klasické hity Beatles s výběrem největších pecek Paulovy sólové dráhy a také se singly z tehdy aktuálního alba Flowers In the Dirt (od vydání výborného Tug of War v r. 1982 a následného tápání konečně zase nadprůměrného). Ty koncerty, ze kterých je záznam poskládán, měly výbornou atmosféru, Paul byl ve skvělé formě a kapele to také pěkně šlapalo. Lester záznam hezky prostříhal a doplnil "tématickými záběry odjinud", čímž dosáhl toho, že od té doby a navždy mám Back In the USSR spojenou s obří Stalinovou hlavou převáženou na korbě vétřiesky :-) Get Back asi po technické stránce není špička v oboru koncertních filmů, ale sentimentální vzpomínka na teenagerovský kult mi ani po opětovném zhlédnutí nedovoluje nedat plný počet.... Ale není to JEN ze sentimentality - ta hudba je tam prostě skvělá!

Naprostá dokonalost a ideál opera-filmu! Silný tragický příběh divy Florie Toscy a jejího milého, malíře Cavaradossiho, odehrávající se v Římě roku 1800 v mezidobí Napoleonova ústupu z obsazeného Papežského státu a jeho opětovného získání (a vlastně na samém prapočátku Risorgimenta), je vyprávěn ne z prken operního domu, ale v reálných lokacích, kam ho Pucciniho libretisti zasadili: V kostele Sant'Andrea della Valle, v nedalekém Pallazzo Farnese a na Andělském hradě. Tyto působivé interiéry a exteriéry umocňují (či dokonce maximalizují) zážitek z excelentních pěveckých i hereckých výkonů trojice Raina Kabaivanska - Plácido Domingo - Sherrill Milnes, z nichž posledně jmenovaný v roli policejního šéfa Scarpii má u mě od teď schovaný červený diplom a rámeček s nejvyšším čestným uznáním... Scarpia se dá zahrát různými způsoby, dá se mu vdechnout různý charakter a povaha, ale Milnesova aristokratická vznešenost a elegance zakrývající faktickou Scarpiovu brutalitu je nepřekonatelná - viz např. jeho arie během Te Deum v závěru prvního dějství. Ale u tohoto opera-filmu se lze pochvalně zastavit u každé árie (E lucevan le stelle je samozřejmost :-) ) Někdy bych to chtěl vidět na velkém plátně. Zatím dávám 6*.