liborek_

Cieslar chce nominaci na Oscara? Mezinárodní obsazení, angličtina, holokaust, láska, dobro vs zlo, pravda vs lež.... Ó jak dojemné! Ve skutečnosti vrcholný kýč a parazitování na holokaustu - nebojím se říct přímo využití holokaustu pro komerční účely. Někdo mluví i o citovém vydírání, ale to by tam nějaké city musely nejprve být. Film obsahuje pouze tragicky nepřesvědčivou love story se spoustu vzletných a patetických slov, které se mnou (a to jsem docela citlivá duše) neudělaly naprosto nic; žádné emoce, jen klišé kupící se do monstrózního počtu. Colette je první film o holokaustu, u kterého mi bylo skoro jedno, že esesák zastřelí náhodného vězně, že hlavním hrdinům permanentně hrozí smrt, že komínem mizí životy statisíců lidí. Je to inženýrsky chladné a prázdné hraní si na Velký Film o Velkém Tématu s Hlubokou Myšlenkou a Silnými Emocemi... Hraní si... A přesně tohle je na celém filmu to nejhorší - rozmělňuje téma Osvětimi do tezovitého učebnicového ležáku infikovaného syndromem Babičky (každý zná, nikdo nečetl). Po filmech jako je tento bude také každý "znát" Osvětim, ale jen jako jakýsi tábor z jedné špatné pohádky... Lustig v závěru života rozmělňoval svoje dílo do až nedůstojné podoby, Cieslar je zase autorem takových "skvostů" jako Duše jako kaviár, Krev zmizelého či Láska je láska - mohl jsem tedy čekat od tohoto filmu něco jiného? Dobře mi tak...

Ozon se tímto filmem pustil do zajímavého fenoménu, který zpracoval poctivým francouzským filmovým řemeslem, takže se na to dobře kouká, ale hledíce více pod povrch dojdeme k závěru, že se drží v mělkých vodách; v něčem je plytký, ve spoustě věcí nepřesvědčivý. Neřekne nám všechno (což by nemuselo být na závadu), ale těžko se chytají i jakékoli náznaky: Proč se krásná sedmnáctiletá Isabelle vlastně pustí do sex-byznysu? Je to z nudy, z mladického vzdoru, touhy experimentovat, nebo je to jen zoufalé hledání štěstí materiálně naprosto zabezpečené dívky s dobrým rodinným zázemím, přesto z nějakého důvodu nešťastné (psychicky nevyrovnané)? Je to kvůli penězům (ve filmu je jim věnován silný důraz; k čemu je potřebuje?), nebo kvůli ukojení její specifické sexuální úchylky, touhy dominovat, manipulovat? Protože Ozon nenabízí žádné vysvětlení, můžeme si pouze domýšlet vlastní teorie - čímž se ale vytrácí smysl celého filmu. Málo (nebo spíš vůbec) se věnuje vnitřnímu životu Isabelle (jejím problémům, touhám apod), zato velmi mnoho se věnuje jejímu tělu (což je z uměleckého hlediska fiasko, protože to zavání prvoplánovostí a v době snadno přístupného porna extrémní nekonkurenceschopností). Ještě plytčejší a nepřesvědčivější je Ozon v popisu praxe sexuální profesionálky: Popírá ekonomické zákonitosti byznysu, v kterém je jistě obrovská konkurence (jednou si řekne o 300e, jindy střelí požadavek na 500e - a ti chlapi bez problému solí), nezabývá se mechanismem získávání zákazníků (že má nějaký profil na internetu mi nestačí), bezpečnost je adresovaná jen několika banalitami. Nejzajímavější částí byl vztah k zákazníkovi Georgesovi, ale Ozon to docela zabil hloupým monologem jeho ženy v závěru filmu. La conclusion: Jednou se na tento film podívat dá, ale jinak je poměrně prázdný (srov. s Bunuelovou Kráskou dne, kde je sice méně nahoty, ale více všeho ostatního...).

John Constantine je taková cool verze Lorny Byrne, která vymění pero za plamenomet, jemuž se poeticky říká Dračí dech, a využívaje svých hustých schopností vyrazí do boje proti pekelníkům, kteří se mermo-mamon-mocí snaží dostat do našeho světa. Je to blbé, je to akční, je to plné "skvělejch" hlášek, kouře a slaboduchého parazitování na čísi religiozitě. Fakt, že je to adaptace čehokoliv, je irelevantní; zůstává jen hloupý film. Pompézní nuda a mamonizace hlouposti. Film vskutku jen pro "labužníky".

Rok 1968: Z rádií na západní polokouli je slyšet Hey Jude, Just Like A Woman, Out of Time, Born to Be Wild..., na východní polokouli ve Vietnamu probíhá ofenzíva Tet a Američani páchají masakr v My Lai... Kdo se z Vietnamu vrátí domů živý, vrátí se jako jiný člověk; poznamenaný nesmyslnou válkou a oklamaný těmi, kteří jej do ní poslali. Ashbyho Návrat domů je svého druhu politické prohlášení, které sice odkazuje na již skončený konflikt (film vznikl 3 roky po skončení války ve Vietnamu), které je však stále platné a potřebné. Toto neobyčejně silné drama ukazuje, jak nebezpečný je nacionalismus a slepý patriotismus, jak nebezpečné jsou fráze typu "...the Marine Corps builds body, mind and spirit..." Kpt. Bob Hyde zblbnutý podobnou propagandou a nasáklý neurčitým patriotismem odjíždí do Vietnamu bojovat za svou vlast, jeho žena Sally při něm stojí loajálně a přijímá roli dokonalé občanky. Dál by mohl příběh pokračovat v tomto stylu jako hrdinský epos placený Pentagonem, ale to by se Sally nesměla setkat s ochrnutým veteránem Lukem, který jí i nám všem ukáže, jak špatná je patologická podřízenost, slepá víra a loajalita, a to jak ve vztahu muž-vlast, tak i ve vztahu muž-žena. Ukazuje nám, jak potřebná a nutná je emancipace. Jednoduché vize a poučky, kterým podlehl Bob a jiní, se totiž v realitě podstatně komplikují: Z hrdých patriotů se stávají pouhé figurky na šachovnici, které, jakmile jsou ze hry vyřazeny, jsou již k ničemu, uklizené v ústavech pro mrzáky (maximálně s bezcennou frčkou na klopě). Tváří v tvář všem těm zvěrstvům a faktické marnosti toho všeho se rázem problematizuje i samotný obsah pojmu "hrdina". Luke v emotivní řeči před studenty zdůrazňuje zdánlivě samozřejmou věc spojenou s jakoukoli válkou: "Neexistuje dostatečný důvod pro to, aby nám v náručí umíral jiný člověk, či vidět nejlepšího kamaráda roztrhaného na kusy... Musíte si zvolit, teď..." A skutečná volba není možná, pokud nezapojíme vlastní úsudek oproštěný od frází a přístupu "dělat-co-se-sluší". (Možný SPOILER:) Silný emocionální náboj filmu dodává také milostný vztah Sally a Luka, který v mnohém podtrhuje ústřední motiv filmu: Sally se emancipuje, její život je smysluplnější a ona sama zralejší (=symbolický význam prvního orgasmu?). Přestože Luke představuje v jejím životě důležitého muže, stále miluje Boba a nehodlá ho opustit. Už to prostě není jen ta "pravá občanka" na šachovnici života a vlasti, ale člověk s autentickými prožitky, myšlenkami a zkušenostmi; člověk, který se vymanil z bytí v podřízenosti. Nepřítel je válka a bylo by fajn, kdyby toto poznání vycházelo už jen ze sledování těchto filmů a ne z vlastní participace na ní; kdyby si už mladí kluci nemuseli z kolečkového křesla říkat "I'm a lot fucking smarter now than when I went".

Skvělá studie mechanismu iniciace rasových konfliktů, která i přes stáří 38 let nepozbyla nic ze své platnosti, aktuálnosti a naléhavosti. Vždyť v dnešní společnosti můžeme pozorovat naprosto stejné příznaky: Členové majority bojují se svými osobními frustracemi (a nejen těmi sexuálními jako u pana Lajoie), které se snaží mimo jiné zmírnit útokem na minority (frustrace->projekce->agrese); členové minority se kvůli citelné nesnášenlivosti a předsudkům uzavírají do komunit, čímž předsudky ještě zintenzivňují; jakákoli mimořádná událost, která se odehraje v těsné blízkosti členů minority, zaktivizuje nesnášenlivé členy majority k útoku na minoritu jako celek (bez ohledu na to, jestli někdo z jejích členů se na ní skutečně podílel). (SPOILER!): Ve filmu jsou všechny tyto prvky xenofobních a rasistických tendencí ukázány na možná poněkud extrémním případu vraždy mladé dívky, ale přesto je tento případ principiálně modelový. Při vyšetřování vraždy krásné Bridgitte (I. Huppert), kterou má na svědomí nenápadný přítel jejího otce Georges Lajoie (J. Carmet) je od začátku nedůvěřováno policii. Dav má totiž ve všem jasno: Udělali to ti hrozní Arabové od vedle - naprosto vše to dokazuje!!! Pravda je podřízena iracionálním emocím, latentní či explicitní nenávisti a touze zbavit se cizáctví. Co pak brání lynči a dalšímu prohlubování nesnášenlivosti? Název filmu Pan Dupont (nebo Dupont-Lajoie) není tak přiléhavý jako anglický název "The Common Man", protože je to právě ten "obyčejný člověk", který je motorem těchto tendencí. Oportunističtí a pokrytečtí představitelé "elit" (viz Léo Tartaffione v podání J.-P. Mariellea) z tohoto můžou těžit a budovat si kariéru, ale lví podíl viny leží právě na tom dupontovském obyčejném člověku, který nesnáší Araby, cikány, homosexuály (atd.) a vymýšlí si storky o jejich nebezpečnosti, zneužívání sociálních systémů, protěžování či získávání výsad... Dobrý film!

Už samotná konstrukce, na níž stojí celý film (=jeden den, během nějž je - takřka - vše povoleno), je šíleně chatrná; žádný zajímavý nápad, originální námět nebo "silný potenciál", ale pouze spektakulární neschopnost domyslet nejzákladnější konsekvence jediné myšlenky. Na tuto myšlenku je pak už jen naroubována prvoplánová akčňárna s primitivním rádoby-sociálním vyvrcholením (SPOILER: Pronásledovaným nešťastníkem je černoch a ve výsledku ty největší svině jsou závistivé sousedky... Konec spoileru). Jinými slovy: myšlenka "očisty" je zde použita jen jako slabá záminka k vražednému dramatu odehrávajícího se uvnitř domu, a to bez nějakých dalších ambicí tuto myšlenku nějak hlouběji řešit a bez ohledu na to, že celá myšlenka je blbost v reálném světě a v tom fikčním je extrémně nepřesvědčivá. Komicky působí už oficiální TV zahájení "očisty", během níž moderátorka zdůrazňuje, že se stávají legálními všechny zločiny "...including murders!" Nemůžu si pomoct, ale na mě tohle zbytečné upozornění působí tak, že divák je úplně blbý, a proto se mu to musí říct polopaticky... Ale nejen proto je film (i v rámci žánru) dost mizerný. Veškeré (ale opravdu doslova veškeré) napětí ve filmu je budované na základě naprosto chybných až hloupých rozhodnutí postav; napětí vzniká pouze z toho, že se divák nedokáže srovnat s tím, že někdo může být tak hloupý (např. SPOILER: vpuštění cizího pronásledovaného člověka do zabarikádovaného domu; řešení dilematu jestli nechat zabít jeho, nebo jeho a celou svoji rodinu; snažit se zavraždit otce své milé a myslet si, že milá mě bude mít ještě radši... apod. Konec spoileru). Nelogičnosti nebo přinejmenším strategické chyby útočníků jsou už jen takové drobnosti... Suma sumárum, součet součtů: Dost hloupý film, který je ale inspirativní v domýšlení absurdních důsledků "očisty" (což měla ale být DeMonacova práce) a zábavný při hledání nejrůznějších klišé.

Celkem zapomenutelný (a takyže evidentně zapomenutý) film o bývalém humpoláckém boxerovi, který se snaží uspět ve vyšší společnosti a který se zamiluje do dívky, která nikým doprovázená navštěvuje opulentní večírky v jeho domě. Neúčastní se zábavy, pouze sedí osamocená u jednoho stolku a prohlíží si interiér domu, který, jak se hned zkraje dozvíme, je někdejším domem jejího dětství. Nic převratného... dokud se na scéně neobjeví Mae West v roli bývalé boxerovy přítelkyně, která si v této vedlejší roli ukradne celý film pro sebe. West, která zde debutuje, se ve filmu ukáže jen v několika málo scénách, ale v těch drtí všechno a všechny - suverénním vystupováním, chrlením bonmotů a opanováním prostoru á la Miloš Zeman... Díky West je film obohacen o několik neuvěřitelných scén s náznaky lesbického kontextu (viz. legrační postelová scéna s postarší boxerovou učitelkou slušného chování...) a řadu vtipných replik (z nichž zřejmě nejpopulárnější jsou: "Božínku! Jaké krásné diamanty! - Božínek s tím nemá co dělat, drahoušku..." nebo "Maudie, věříš na lásku na první pohled? - Nemám tucha, ale ušetří to děsně moc času"). Film jako celek je slabý koktejl sentimentu, napětí a humoru; bez Mae West by tam chyběl i ten humor.

Kdy už si konečně příslušní lidé uvědomí, že reality show je formát patřící na soukromou stanici, která má produkci kulturního bahna v popisu práce, a ne do televize placené z veřejných peněz? Po hrůze jménem Navždy svoji nám ČT připravila další porci něčeho, co se prezentuje jako dokument "sledující" určitý fenomén, co je ale ve skutečnosti jen pouhým prostředkem pro generování dalších a dalších hloupých diskuzí na facebooku a jiných "sociálních" sítích. O těhotenství, porod a rodičovství tady totiž vůbec nejde! Jde jen o to, aby potenciální znuděný divák voyersky nakukoval do cizího soukromí, bavil se nad problémy jiných, a komentoval, jak ten který pár či matka dělá to či ono blbě. Podle toho je vybudována celá koncepce tohoto typu pořadu - záměrně silně kontrastní aktéři a pokud možno co nejextrémnější, co nejvíce náhledů do jejich soukromí a co nejméně odborných vsuvek. Zájemci o problematiku těhotenství tato reality show neřekne vůbec nic (je to prostě jenom "zábavná" šou, ne dokument) a samotným aktérům jsou hraběcí rady znuděných "diskutérů" k ničemu (dostanou honorář, předvedou se národu a tím to hasne). Pokud by měli nastávající matky a otcové čerpat zkušenosti a znalosti pouze z tohoto pořadu, to raději ať jako národ vyhynem. A pokud by toto měl být trend zábavných TV pořadů oblíbených mezi obecným lidem (teď 73%), tak vlastně raději taky...

Je pravda, že Ich klage an představoval důležitý propagandistický prvek v celkovém nacistickém plánu využití "eutanazie" k systematickému vraždění "neužitečných" lidí (viz Akce T4 apod.). Hleděno s odstupem a kritičtějším okem však není možné tento film jednoznačně zatratit a zhnuseně poplivat jen proto, že nám před projekcí nebo z psané anotace někdo řekne, že jde o nacistickou propagandu... Na to je film příliš dobře napsán a natočen a navíc postaven na vcelku relevantních argumentech, se kterými se vážně potýká lékařská etika i v dnešní době. Není snad dnes stále častěji kritizována idea "smrt = lékařova prohra"? Není rozhořčený výrok "Medicína, se všemi jejími prášky a léky... Trvá na umělém oddalování spásy v podobě rychlé smrti...", který mj. ve filmu zazní, často ke slyšení i dnes, kdy je tzv. dystanazie stále častěji terčem kritiky? (více viz Thanatologie, Helena Haškovcová, Galen, 2007). Ve filmu se neprobírá dobová politika, není vidět hakenkrajc, takřka se nehajluje (snad jen jednou, a to ještě částečně ve střihu - tohle asi cenzorům z ministerstva propagandy uniklo) a film se vůbec tváří dost neutrálně (v čemž je často spatřována zákeřnost propagandy). Film je nebezpečný (tehdy i dnes) jen jedním jediným okamžikem, a to sugestivní větou, kterou pronese při poradě během soudního přelíčení jeden ze soudců: "Právo zabít by nemělo být dáno lékaři samotnému. Toto konečné lékařské rozhodnutí by mělo být ponecháno státu." Tento naprosto nepřípustný požadavek je typický pro nacistický režim a v tomto lze spatřovat klíčový propagandistický záměr. Stát ani lékař nesmí mít takové právo; toto právo přísluší pouze tomu, koho se týká - pacientovi (a i to je diskutabilní). Nebýt tohoto excesu a snad ještě některých dalších drobností, film by mohl bez problémů být natočen v nezměněné podobě i dnes. Je to totiž jinak vcelku dojemný příběh lékaře, jemuž onemocní žena a který se snaží ze všech sil její nemoc porazit. Nejde o nedobrovolnou eutanázii dětí a mentálně postižených; nejde o vraždy, ale o boj o život; jde o milosrdenství. V tomto film zasluhuje pozornost a trochu zamyšlení i dnes. Na druhou stranu uznávám, že film s podobným tématem působí v dobovém kontextu všeobecného vražedného šílenství a ztráty humanity dost zrůdně... (Stejně zrůdná je pochopitelně i zřejmá motivace k natočení tohoto filmu, ale mojí snahou bylo zkusit se od tohoto oprostit a posoudit film takříkajíc an sich.)

Zoufalý pokus o humor, který je charakterizován už plakátem k filmu: Tisíckrát parodovaná ikonická fotografie Beatles z desky Abbey Road je zde parodována po tisící a prvé... No a pak už to jde v podobném tempu: Nevkusné zesměšňování tématu stárnutí a umírání; děravý příběh kapely kombinující nejotřepanější stereotypy, které rocková historie dokáže nabídnout (věčně nadrženým zpěvákem počínaje a parodií na Yoko Ono konče); trapný motiv bulvárního šoubyznysu se vším, co k tomu patří (to je u rockové, skoro-až-disidentské kapely pikantní, obzvláště, když film je natočený díky product placementům); ještě trapnější vtipy na účet slepců; vůbec netrapnější motiv plánování předstíraného infarktu atd. atd. Samozřejmě divák se má nejhlasitěji smát, když se mluví vulgárně, když stárnoucí zpěvák na pódiu mluví jak nadržený puberťák.... Proboha! Nedávno jsem viděl na podiu Mišíka (66 let), McCartneyho (71 let), ze záznamu Jaggera (70 let) aj. Ti se chovali úplně jinak... Několik jednotlivých vtipných momentů se dá najít, ale já osobně jsem po většinu času v kinosále pociťoval trapnost, nucený humor a slabý příběh s obrovskými dírami.