liborek_

Sociální dilema nepřináší vůbec nic nového. Že uživatelé sociálních sítí jsou sami produktem a kam takový "business model" povede, bylo těm důvtipnějším zřejmé od samého počátku, nejpozději však od skandálů spojených s Cambridge Analytica. Celý problém spočívá především v tom, že se do hybatelských pozic dostali inženýři. Z němčiny na to máme nádherné slovo: Fachidiotismus. Řešení úzce zaměřených technických problémů bez širšího pohledu (sociálního, kulturního, etického...) příp. bez náležité regulace nemůže vést k ničemu jinému, než co alarmisticky zobrazuje tento film. Ostatně o tomto strašáku psal před více než 70 lety (tj. už dávno před vynálezem internetu) např. Josef Šafařík ve svých listech Melinovi: "Jeden z nejpopulárnějších receptů dneška zní: Více technizace, více technického myšlení! (...) Jsme technickým myšlením a nazíráním prosycení do té míry, že již bezmála ničemu přírodnímu a přirozenému nerozumíme." Pokud čistě technicky a neregulovaně optimalizujeme zisk (přičemž nástrojem i produktem je manipulace uživatele), nedivme se rostoucí polarizaci společnosti, nárůstu psychických problémů souvisejících s komplexem méněcennosti, nárůstem sebevražd atd... Tvrzení jednoho ze zpovídaných ex-insiderů, že "toto nás vůbec nenapadlo" je proto charakteristické pro vládu inženýrů: Nemají žádný vzoreček na vztah mezi technickým optimem a mravností. Takový vzoreček ani existovat nemůže, protože algoritmus nepozná pravdu (jak ve filmu správně zaznělo). Ovšem i o tomto psal zmíněný Šafařík před více než sedmdesáti lety: "Hodnoty technické nejsou pravdivé nebo nepravdivé, dobré nebo špatné, krásné nebo ošklivé, jsou správné nebo nesprávné pro (...) konstrukci lešení (...), pro 'zde' a 'nyní' divákovo." Film podává dost přesný popis problému, ale činí tak kontraproduktivně. Namísto většího důrazu na celostní pohled (sociologický, psychologický, filosofický, historický) a slovo nezávislých odborníků je těžiště dokumentu ve zpovídání bývalých členů managementů sociálních sítí, kteří se nějakým způsobem vyviňují... Namísto komplexní diskuze o problému se divákovi hrozba přibližuje podivnou až trapnou dramatizací, v níž jsou algoritmy personifikovány (v jedné scéně si dokonce jeden algoritmus absurdně položí etickou otázku - jak už víme, algoritmus nic takového nikdy umět nebude). V konečném důsledku (a fakt, že film je z produkce Netflixu, je třešnička na dortu) používá tento dokument podobné techniky manipulace k udržení pozornosti, jako kritizované sociální sítě. Snad může přiblížit existující hrozbu masám uživatelů sociálních sítí, ale dost pochybuju o tom, že by to mělo (bude mít), nějaký reálný dopad na zlepšení.

Janáčka není nikdy dost! Příjemný televizní portrét, v němž hlavními průvodci jsou ti nejpovolanější - brněnští janáčkologové Zahrádka & Štědroň. Tyrrellovu monumentální monografii těchto 52 minut sice nahradit nemůže, ale jsou to minuty využité velice dobře. Trochu zamrzí opomenutí obecně nedoceňovaného Osudu.

V Americe právě vrcholí prezidentský duel Trump-Biden a Dinesh přispěchal se svým podílem do Trumpovy předvolební kampaně (a mně tím poskytl další bienální dávku guilty pleasure).___ I přes lákavý víceznačný název se film zabývá samotným Trumpem celkem málo. Nicméně i zde se opakují absurdní paralely mezi Trumpem a Lincolnem, které D'Souza rozvinul ve svém předloňském filmu. Zde je Trumpova podnikatelská a politická genialita zářivým briliantem v odpadcích socialistického marastu, v němž se brzy utopí současná Amerika, pokud Demokratická strana převezme moc. Trump Card je totiž adaptací D'Souzovy poslední knihy United States of Socialism.___ Vedle skutečnosti, že těžký narcista D'Souza svými filmy řeší osobní agendu, nechybí zde skoro nic z rejstříku ultrapravicových kýčů: Hrozbou totalitního kolapsu ekonomiky počínaje, přes potraty, omezování zbraní, potlačování náboženských práv, obrovské majetky levicových politiků, antifácký terorismus až po fake-news média. Zapomněl snad jen na levicovou indoktrinaci studentů na amerických univerzitách. Vzhledem k tomu, kdo je Trumpův protikandidát, nemohl si D'Souza pomoct a oživuje poněkud skomírající kauzu podnikatelských aktivit Huntera Bidena na Ukrajině, a kromě jiných fantasmagorií přívádí opět na světlo dávno zapadlou bizarní konspirační teorii o Obamově gay-sexu (na níž demonstruje mediální bias: zatímco Stormy Daniels kouká ze všech mediálních koutů, o Larrym Sinclairovi neví skoro nikdo...)___ D'Souza vlastně ani nějak složitě nezakrývá, že jeho snahou vůbec není kriticky a intelektuálně-poctivě analyzovat demokratický socialismus, jak jej propaguje frakce Demokratické strany reprezentovaná Bernie Sandersem či AOC. Vůbec se nezabývá jejich skutečným politických programem, vůbec se nezabývá ani socialismem jako takovým (v souvislosti s Marxem pouze vidíme, jak D'Souza drží v ruce Kapitál - scéna, jež je o to vtipnější, že jejím protikladem je D'Souza zamyšleně hledící do Trumpovy knihy Umění udělat dohodu...). Nezpovídá nezávislé politology, historiky, ekonomy, filosofy (v jeho pojetí nezávislost neexistuje: buď-anebo), namísto toho akcentuje sovětskou symboliku, straší totalitními diktaturami a rozmlouvá se členy své vlastní rodiny & názorově nakloněnými (často zdiskreditovanými - viz George Papadopoulos) lidmi, které nechá bez uzardění plácat naprosto jakoukoli blbost (např. zcela nepodložené tvrzení, že "socialistka" Ilhan Omar a někteří "socialističtí" novináři jsou placeni a ovládáni Katarem). Socialismus je zde používán jen jako nálepka, strašák, prázdný symbol ve špinavém politickém & kulturním boji. Předchozím prezidentským volbám dominovali migranti a zeď, těmto socialismus a Venezuela...___ Oproti minulým je tento D'Souzův film vlastně nudný. Už nijak nerozčiluje, sem-tam přibylo pár nechtěně vtipných momentů: Rozhovor s extrémně-pravicovým imámem a animované pasáže s unylou imitací Trumpova hlasu jsou za hranicí čisté parodie. Jinak je to ale starý dobrý Dinesh: Cherry-picking levicových autorů "odhaluje" učebnicovým cherry-pickingem (viz např. kritiku Mooreova filmu Sicko nebo "demýtizování" švédského modelu sociálního státu). Celý film, celý D'Souzův přístup k faktům a jeho modus operandi ať při psaní, natáčení nebo veřejných projevech lze nakonec nejlépe charakterizovat na tom, jak pro své účely v tomto filmu používá George Orwella (což je typické pro mnoho ultrapravičáků, kteří znají jen 1984 nebo Farmu zvířat): Ve filmu zazní věta: "Britský spisovatel George Orwell (sám člověk levicového smýšlení) rozpoznal, že všechny formy socialismu se změní v totalitu." Ve skutečnosti však Orwell napsal mj. toto: "Každá seriózní práce, kterou jsem od roku 1936 napsal, byla přímo či nepřímo napsána proti totalitě a pro demokratický socialismus, jak ho chápu já." [Proč píšu, 1949]. Mám-li tedy opravit D'Souzovu charakteristiku a poučit pravičáky zaštiťující se Orwellem, byl tento britský autor sám socialista a propagátor socialismu... A takhle je to u D'Souzy se vším. Film jen pro MAGA-fans a pro zájemce o studium demagogie.

Tento film je pozoruhodný na tolika úrovních, že je docela těžké shrnout dojmy do krátkého odstavce. A je zajímavé, že nepochopení či odmítnutí některé z těchto úrovní občas vede k tak snadnému odsudku filmu. Hlavní kvalitu filmu vidím v té několikaúrovňové konfrontaci autenticity a stylizace: 1. Celý film je tvořen výhradně autentickými záběry a komunikacemi, nicméně finální podoba závisí na selekci materiálu a střihu (což je podstata kinematografie); 2. Film těží především z posedlosti exhibovat na sociálních sítích a permanentně vylepšovat svůj obraz, přičemž realita mimo záběr, prezentovaná ve filmu prostřednictvím soukromých zpráv a policejních záběrů, je zcela jiná (což je charakteristické pro éru narcismu); 3. Předmětem filmu je nepochopitelný čin s jednoznačným viníkem, přesto je část viny přisuzována oběti (což je motiv, s nímž pracuje pachatel, konzumenti dobového zpravodajství i diváci tohoto filmu); 4. Autentické záznamy lze dle autorství obecně klasifikovat jako "insiders" a "outsiders", přičemž pouze jejich vzájemné doplňování vytváří ten správný divácky efekt (zde je důležité zdůraznit, že soukromé záznamy poskytli filmařům členové zúčastněných rodin); 5. V případu, jenž je ve filmu rozplétán, hrají podstatnou úlohu autenticita a stylizace emocí (což je důležitý prvek v rozlišení psychopatické poruchy osobnosti); 6. Pachatel, zdá se, má přehnané sebevědomí a (snad) věří, že mu to nějak projde, ale realitě prostě nedokáže vzdorovat (ten přechod je ve filmu zajímavě zachycený).__ Autenticita X Stylizace. Nemá tedy cenu zabývat se pouze tou nejpovrchnější (a nejšokantnější) částí, jíž je samotný zločin. Tento film nabízí mnohem více. Nemá to cenu i z toho důvodu, že v 80 minutách nelze obsáhnout všechny dostupné záznamy s cílem o jakousi maximální objektivitu nebo informační úplnost (i zasvěcenci se shodují, že ani po prostudování všech dostupných informací se nelze dopátrat odpovědi na otázku "Proč?" - a tento film nemá tuto ambici). Zato má rozhodně cenu vnímat film v širším kontextu jako pozoruhodnou syntézu anatomie jednoho zločinu a dokumentu jedné doby: Ne kvůli tomu, že by se snad podobný zločin nemohl v jiné době stát (to je nesmysl), ale kvůli určitému životnímu stylu, který je pro tuto dobu charakteristický, kvůli vyšetřovacím metodám, podobách zpravodajství, digitální stopě, kterou po sobě všichni zanecháváme (a díky níž je vlastně stále obtížnější páchat "dokonalé" zločiny). Ve svém důsledku velmi nepříjemný, ale myšlenkově podnětný film.

Výstraha je zajímavá snad jen tím, že uvedla do české kinematografie kult osobnosti Klementa Gottwalda... A hned od počátku velkoryse, v barvě, s řadou prvorepublikových hereckých hvězd (Pištěk, Nedbal, Dohnal..) a s plnou podporou silových složek totalitní vlády. Jinak je to propaganda toho nejprimitivnějšího ražení cílená na ty nejméně informované občany (ve stylu "Nejdražší, Jsem XY, advokát. Zemřelých můj klient, jménem pan XZ z vaší země... V mém oddělení, jsem zjistil, opuštěné suma 17,5 L milionů GB. Můj návrh, aby si je získat Váš souhlas se vás jako Next-v-kin a příjemce s názvem mého klienta tak, aby výnosy z tohoto účtu může být vyplacena na vás."). Ukoukatelné jen ze studijních důvodu.

Je vždy velmi pozoruhodné, když je nějaký film zatažen do kulturních válek. Kočičky to tentokrát schytaly vrchovatě a mohou skvěle posloužit jako podklad pro případovou studii toho, jak velkým faktorem ve všech kulturních válkách je iracionálno, absence soudnosti a předsudky. I přesto, že konkrétně tento film vlastně není vůbec ničím kontroverzní a jen nabízí realistický pohled na tlaky, jimž jsou v dnešní době vystavovány dívky v pre-pubertálním věku, budí neopodstatněné vášně a nespravedlivou kritiku pro domnělou sexualizaci dětí (nemohl jsem si nevzpomenout na kontroverze kolem Plechového bubínku). Nechme stranou nejkřiklavější nesmysly z hlav lidí, kteří film prokazatelně neviděli (např. jeden z největších pokrytců americké vrcholové politiky a rádoby-křesťan Ted Cruz, který tvrdí, že ve filmu holčičky pod zákonem odhalují nahá prsa), a položme si otázku, čím Kočičky propagují dětskou sexualitu neřkuli pedofili? Tím, že se 11-12leté dívky vyzývavě oblékají a provozují lascivní tanečky? Kdo vidí jen tyto vnější projevy, je naprosto necitlivý ke kontextu a skutečnému kritickému vyznění filmu.Tento film nesexualizuje děti, ale zdařile reflektuje skutečnou sexualizaci dětí, která je v době éry narcismu ve společnosti stále silnější. Copak nikdo z vášnivých kritiků nikdy neviděl, jak se děti prezentují na TikToku? Nikdy nezavadil o akce typu child beauty pageant, kde jsou dívky objektivizovány vlastními rodiči? Sexualita se na děti valí ze všech stran a děti právě v tomto věku, kdy jsou ve fázi hledání identity a vytváření širších sociálních vazeb, jsou nejzranitelnější a vůči silnému tlaku (ze strany showbusinessu, sociálních sítí apod.) méně imunní. V tomto smyslu je film naprosto průhledný a podsouvat mu ony nečisté motivace či konsekvence je jednoduše výsledkem divácké slepoty. To, co film ukazuje, je záměrně nepatřičné, pocitiy nepatřičnosti jsou v divákovi vyvolávány cíleně. Odsuzovat tento film argumenty z arzenálu jednotek bojujících kulturní války je asi tak stejné jako odsuzovat teploměr, že ukazuje horečku.

Velmi oslavný dokument o ikoně amerického hnutí za občanská práva, která zemřela letos v létě (krátce po uvedení tohoto filmu). Filmařina to není nijak oslňující; jde vcelku o konvenční práci, která by asi v kině působila dost nepatřičně a je určena spíš pro televizní vzpomínání při příležitosti rozličných jubileí. Dokument je dobrý v momentech, které se týkají soukromí a rodinného prostředí Johna Lewise (neboť pomáhají chápat výchozí pozici) a samotného boje za občanská práva z přelomu 50.-60. let, který vyvrcholil pochodem na Washington a schválením Civil Rights Act a Voting Rights Act (neboť pomáhají chápat, proč je ikonou). Horší to je se zbytkem (snad i většinou) dokumentu, který je politizovaným chvalozpěvem. Své vzpomínky a myšlenky zde sdílejí Nancy Pelosi, AOC, Bill & Hillary Clintonovi, Ilhan Omar, Rashida Tlaib...aj. více či méně stále politicky aktivní politici Demokratické strany. Ačkoli je to částečně pochopitelné, protože John Lewis byl nezpochybnitelným zóon politikon a v době uvedení dokumentu byl sám stále aktivním senátorem Demokratické strany (mluví tedy jeho nejbližší kolegové a přátelé), je to přece jen zbytečné, umenšuje to dokumentární hodnotu a zaručeně to odradí tu část diváků, která při pohledu na "The Squad" vidí okamžitě rudě. Ve filmu se prakticky neobjeví historici, nezávislí publicisté, političtí protivníci apod. V celém tom chvalozpěvu je pouze jeden moment, kdy je osoba Johna Lewise problematizována, a to při zmínce voleb do amerického kongresu v roce 1986, kdy proti sobě stáli přátelé a bývalí spolubojovníci v hnutí John Lewis a Julian Bond. Lewis se vůči kamarádovi nezachoval úplně správně, byl následně Bondem obviněn z mccarthyismu a demagogie a jejich přátelství utrpělo hluboké rány. Tato epizoda dost vyčnívá a vzbuzuje otázky, ale film moc otázek klást nechce a už vůbec na ně odpovídat - chce pouze vzdát hold legendě.

V první půlce jde Botostroj ještě docela dobře vnímat jako ohromně vtipnou parodii na propagandistické filmy. Toporná šablonovitost, jasné vymezení rolí, nepřehlédnutelný ideový kontext... a k tomu lahůdkové gagy, jež by se neztratily v leckterém absurdním dramatu (jako např. ten s prezentací prototypu dělnického záchodku, který se panu šéfovi nelíbí pro vysoké pořizovací náklady, a tak ho kladivem poněkud zlevní a poté s nadšením dokonale úlisného kapitalisty příjme zlepšovací návrh paní správcové oddělení pro sociální péči na odstranění zcela zbytečného sedacího prkénka). Ano, můžeme tento film brát jako guilty pleasure a důvodů pro to lze najít dost. Jenže s přibývající stopáží je alespoň pro mě dost obtížné ignorovat fakt, že toto není jen tupý propagandistický film, nad kterým se lze s bezpečným odstupem desítek let a luxusu svobodné společnosti usmívat ("Hlad tam [v Sovětském svazu] rozhodně není!"). Ten film je totiž především dost odporný hejt na Tomáše Baťu, Jana Antonína Baťu a Tomášovu manželku Ludmilu (to má být ta zmiňovaná správcová oddělení pro sociální péči), tj. nepropaguje pouze nějakou ideologii, ale podněcuje nenávist ke konkrétním lidem. Ti se mohli bránit za první republiky (byť mediálně dost sledovaný proces s autorem předlohy Svatoplukem Turkem tehdy trval nějakých pět let), v padesátých letech však zadavatelům nestálo v cestě nic a za pomoci skupinky ochotných (Vávra, Valló aj.) vytvořili neuvěřitelnou dehonestaci plnou krutých lží. A co je na tom všem nejsmutnější, kvůli čemu to od určitého okamžiku nemůžu brát jako jakýkoli pleasure, je poznání, že tato propaganda a tyto děsivé karikatury fungují, a to i dnes, kdy se v určitých bublinách lze v souvislosti s tímto filmem setkat nejen s pochopením pro takto koncipované "sociálně-kritické" dílo, ale i s jeho pozitivním přijetím (včetně zobrazení Baťovy rodiny). A to je děsivé.

The Fountainhead je ukázkovým příkladem filmu, který dalece předčil svoji literární předlohu. Zásluhu na tom má předevšim režisér King Vidor, kameraman Robert Burks a v jistém smyslu i scénáristka Ayn Rand, která svou neskutečně rozvláčnou a literárně bezcennou knihu pro adolescenty s obrovským egem podstatně zredukovala na to nejpodstatnějši a nechtěně tak oslabila svou oslavu racionálního sobectví. To, že film je lepší a zajímavější než kniha, však ještě neznamená, že je dobrý... Randovsko-riefenstahlovskou estetiku sice King Vidor se svým týmem úplně (a dobře) překopal, ale moc to nestačilo. Už tak filosoficky kýčovitý a vztahově sentimentální příběh dál sráží nepřesvědčiví herci v čele s (na svou roli nadčlověka Howarda Roarka přestárlým) Gary Cooperem. A i přes radikální osekání předlohy a zhuštění dialogů (pro které má Ayn Rand úžasný dar proporcionality...) se do filmu přenesla spousta hloupostí, kvůli kterým knihu ani film (jež se berou smrtelně vážně) prostě nelze brát vůbec vážně... Celá filosofická konstrukce, která podpírá román i tento film, a myšlenky, které mají být předány koncovému konzumentovi, mohou být totiž platné jen v tak drasticky zjednodušeném fikčním světě, jakým je ten Randovou vybájený. A do toho: Ploché schématické postavy, rozvíjení konfrontačního narativu s použitím přemíry slaměných panáků, extrémní (falešná) bipolarita (člověk tvůrce vs. člověk, který žije z druhé ruky), naivisticky zjednodušené pojetí diskuzí o architektuře (viz neustálé omílání mramoru, kanelování a iónských sloupů)... Vlastně vrcholem té randovské simplifikace je finální soudní proces, který je v knize pojat bizarně jako snaha dokázat obžalovanému "motiv, který překračuje hranice normálních lidských citů". Tento proces je ve filmu (na rozdíl od knihy) aspoň dodatečně "vysvětlen" předsedajícim soudcem těmito slovy na adresu poroty: "Buďte si při zvažování rozsudku vědomi, že rozsah finančních škod, které utrpěli majitelé budovy, není předmětem tohoto sporu. Zodpovědnost obžalovaného za jakoukoli finanční škodu bude posuzována v občanskoprávním procesu. Vašim úkolem je pouze posoudit trestny čin." V knize se posuzuje "motiv", ve filmu pak "trestný čin", který není vůbec nijak specifikovaný, ale nemá nic společného s majetkovou újmou... Směšný pokus o morální proces. Kniha i scénář k filmu ukazují nejen na uměleckou impotenci Ayn Rand, ale i na její odtrženost od reálného světa. Rand nikdy ve svém díle neřešila reálné problémy (své doby nebo obecně etiky), ale vždy psala jen o svých představách problémů (s notnou dávkou pokrytectvi a vedle patetických slov o integritě též s neskrývanou glorifikací lhaní). A v tom je možná paradoxně nadčasová, protože tento typ myšlení přetrvává i v 21. století.

U této parodie na film jsem si užil zejména dialogy. Ty psal obzvlášť velký znalec života...