liborek_

Klasický problém: Zajímavé téma zpracované banálně, místy trapně, s využitím všech možných stereotypů a typicky česky rozjuchaně. Přidanou hodnotou v kontextu české kinematografie je alespoň větší rozsah nahoty, čímž je překročen jakýsi mezník mezi lascivitou a autentickou erotikou - Srovnej např. s lascivním Cieslarovým filmem Láska je láska apod., v němž jsou narážky na sex i v těch nejstupidnějších situacích (ačkoli hlavním tématem má být něco jiného), ale nahota je "cudně" ignorována. Zde je to aspoň víceméně explicitní a sex je i s nahotou přímo tématizován (a realitě je snad i díky tomu mnohem blíže). Nicméně banální Vieweghův scénář se soustřeďuje zejména na samotný akt přemlouvání k výměně manželek a ostatní postavy kolem "svaté" čtveřice hrají pouze vycpávkovou roli - což je patrné z marnosti a trapnosti jejich reakcí na chování čtveřice. Kvuli tomu i náznak jakéhosi morálního ponaučení vyznívá do ztracena (podstatnou otázkou ale je, zda to jejich chování je vůbec nemorální nebo aspoň nesprávné...). Hřebejk je ale poměrně talentovaný a zručný filmař (jo, je..), takže film není úplná katastrofa; znakem jeho tvůrčí krize je ale mj. rutina, se kterou tento film natočil. A to pomíjím silný křesťanský prvek v ateistickém Česku, poměrnou nevinnost (i když zajímavost) tématizovaného sexuálního fenoménu ve světě, kde lid je vychováván běžně dostupnou tvrdou pornografií, a malebnost ostrova v Karibiku, kde i ruiny po hurikánu či zemětřesení vypadají krásně romanticky... (2 a 1/2*)

Podle mého soudu jsou Šmejdi z koncepčního hlediska poměrně špatně udělaný film, který (sám o sobě) nebude mít ten zamýšlený preventivní účinek, který zřejmě chce mít. Podstatná část filmu je postavena na paní Daně, která už ale předváděčkové vášni zcela propadla a u níž se dá hovořit o čisté závislosti. Jenže paní Dana reprezentuje jen jeden typ návštěvníků těchto akcí - typ v závěrečné fázi; typ, který cíleně jede na předváděčku a ví, co ho čeká; typ s již zjevnou patologickou poruchou; typ, který nějakým dokumentem už odrazený od svého konání býti nemůže - a navíc tou svou extrémností může paradoxně snižovat preventivní odstrašující účinek, protože divák si nepřipustí, že by mohl dojít až tak daleko. Na začátku filmu mělo být jasně řečeno, kdo všechno se předváděčkových akcí účastní a z jakého důvodu. To se ale dozvídáme postupně a jakoby mimochodem - viz paní Boženka, která tam zjevně byla jen jednou (či jen párkrát) a stala se obětí jen jedinkrát (ale o to silněji to prožívá), nebo paní Marie v samém závěru filmu, která prostě chtěla jen jet na výlet na zámek. Zatímco u paní Dany si většina lidí odfrkne: "Tohle se mně stát nemůže, takhle blbý být nemůžu, může si za to sama", u těch dvou dalších dam jsou praktiky nemorálních prodejců mnohem zřetelnější a jejich příběh se může zopakovat u samotných diváků mnohem pravděpodobněji. Z těchto dvou případů bych rozvíjel celý dokument. Kromě toho film působí velmi amatérským dojmem, jakoby spíchnutý horkou jehlou: Skáče z myšlenky na myšlenku, v rychlém sledu vysvětluje různé praktiky a snáší argumenty (což starší nezkušený divák vůbec nemusí stíhat pobírat), v přímých rozhovorech na kameru autorka neklade naléhavější otázky a vlastně nemá žádou jasnou koncepci. Film sám o sobě proto asi nemůže mít ten správný účinek. Ale pozadí celého projektu, prvotní myšlenka a doprovodné akce (spolu s masivní medializací) jsou naopak záslužné a strategicky dobře promyšlené. Film jako takový je ale spíš průměrný a kinosál je pro něj příliš velkým soustem.

Když mi bylo cca 14-15 let, tak videokazeta s tímto sestřihem Paulova světového turné byla mou zásluhou jednoznačně nejohranější ze všech v naší domácí videotéce. Záznam má pěkný playlist, který kombinuje klasické hity Beatles s výběrem největších pecek Paulovy sólové dráhy a také se singly z tehdy aktuálního alba Flowers In the Dirt (od vydání výborného Tug of War v r. 1982 a následného tápání konečně zase nadprůměrného). Ty koncerty, ze kterých je záznam poskládán, měly výbornou atmosféru, Paul byl ve skvělé formě a kapele to také pěkně šlapalo. Lester záznam hezky prostříhal a doplnil "tématickými záběry odjinud", čímž dosáhl toho, že od té doby a navždy mám Back In the USSR spojenou s obří Stalinovou hlavou převáženou na korbě vétřiesky :-) Get Back asi po technické stránce není špička v oboru koncertních filmů, ale sentimentální vzpomínka na teenagerovský kult mi ani po opětovném zhlédnutí nedovoluje nedat plný počet.... Ale není to JEN ze sentimentality - ta hudba je tam prostě skvělá!

Horor, který nijak neděsí (ale fakt vůbec!), nemá žádnou zajímavou atmosféru ani děj a staví pouze na maximalizaci nechutností a neustálém oddalování nevyhnutelného konce. Koukat se půldruhé hodiny jen na to, jak maskéři a chlapíci s kompjůtrem umí rozsekat partu mizerných herců, je zbytečná ztráta času. Možná se pravověrný fanoušek žánru bude bavit odkazy na starší klasické horory, ale pokud já k tomu můžu něco říct, tak na další dávku hororových klišé a nechutnou intenzivní vyvražďovačku nebudu zvědavý zase hooodně dlouho.

Spektákl založený ne na počítačových kouzlech, efektním střihu nebo masových scénách, ale prostě a JEN na úžasném herectví a silném příběhu s velmi lidským rozměrem. V suchem vyprahlém Třívršku chřadnou vedle krav a úrody i naděje Lizzie Curry a jejích bratrů na splnění celkem všedních snů. Zejména Lizzie, která je chytrá a vzdělaná (ale kapku zakomplexovaná) ztrácí víru v sebe sama, a nebýt nečekaného setkání s optimistickým přivolávačem deště Starbuckem, zakuklila by se do svého pesimismu nadobro a všechny její sny by se rozpustily v potu z domácích prací, vykonávaných rezignovaně pro ulehčení rezignace vlastních bratrů. Starbuck slibuje déšť (v který ale sám také nevěří) a ukazuje svým "zákazníkům" nový pohled: sny se sní, ale pokud není víra, není ani naděje na jejich splnění. Sucho, které sužuje Třívršek, znamená také usychání nadějí - déšť, který Starbuck slibuje, dokáže smýt rezignaci a naději oživit. Vždyť nejde o nějaké přemrštěné a nereální sny... Stačí zapomenout na dávný pohled do zrcadla a podívat se na sebe, život a svět novým pohledem. Obchodník s deštěm není ani western, ani thriller, ani komedie. Je to dojemný příběh o dvou polibcích: Jeden dokáže uvěznit a druhý osvbobodit. (Jestliže někomu vadí, že Lizzie hraje 49letá Katharine Hepburn, pak mu odpovídám, že o to silnější symboliku má ve filmu hledat).

Extrémně sebeparodická óda na barrandovskou blbost třicátých let s velice vyumělkovaným trapným scénářem, ultimativním přehráváním a nepřehlédnutelným sexuálním podtextem. Tak takhle vidím tuhle slavnou operetní taškařici, kde 23letá Ferbasová geniálně hraje třináctiletou nadrženou sirotečku ("oficiálního mazlíčka domu"), Jiří Dohnal nechápavého Matěje, Plachta dobrosrdečného podpantofláka a Zdeňka Baldová zbohatlickou "vyšší sféry" kravičku, která se lísá k hraběti "buona-sera-mama" Morreti-Novému... Nevím, nakolik byla tahle sebeparodická hříčka chtěná či nechtěná, každopádně z filmu jde cítit, že herci si natáčení užívali a měli z toho dost velký kopec srandy. Ono je to totiž opravdu tak blbé, že se u toho musím pokaždé smát...."Tak, s chutí do toho! Zde jsou mé luzné rty... Pořádně obejmout, fušerství nesnesu!"

Film tématicky i formou připomíná Katku od Třeštíkové, je ale ještě autentičtější, se silnějším průvodním motivem hřbitova a běžnému člověku "bližším" prostředím bezdomovecké komunity. Nelehce se na to kouká, pokud člověk má zažitý určitý životní standard a nedovede si představit, že by např. sám pozřel jakési masné špinavé chuchvalce ukryté v odpadovém plastikovém pytli v kontejneru za nějakou jídelnou a ještě si to pochvaloval. Lze ale takto nahlédnout až k samým hranicím společenské degradace a k s tím spojené redukci lidských potřeb a nároků, jež jsou pro většinovou společnost nepředstavitelné. Nehodlám film pitvat, jen se pozastavím nad tím, jak se Jan snažil vnutit pocit, že bezdomovectví může být jinou - svobodnější - formou žití (jakési životní paradigma zcela odlišné od "normy"). Tato iluze se odhalí v momentě, kdy Jan přinese Janě natrhané kytky a ta mu místo poděkování řekne: "No ty kytky jsou mi ale k h***u, když nemám žadný peníze." Bezdomovectví, jak ho prezentuje a omlouvá Jan, nemůže být svobodnější alternativa žití, pokud ke svému ukutečnění a udržení potřebuje prostředky odvrženého paradigmatu... Není svobodnější, protože možnost volby se jim redukuje na minimum ovládané nutností sehnat pár korun na jídlo a chlast a na boj s delirickým alkoholismem. Jinými slovy, jejich poslední skutečnou svobodnou volbou je volba, že na vše budou kašlat a žít v nesvobodě lenosti a vlastních závislostí.

Je to taková docela sympatická brněnská miniatura, která má sice blíže do televize než do biografu, ale na plátně se úplně neztratila a celkem příjemně překvapila. Příběh není nijak originální a ani onen jakýsi morální podtext diváka neprofackuje svou silou, přesto Posel dokáže zaujmout svou přirozeností a velmi dobrými hereckými výkony (především Hádek a reduťáčtí Vyorálek s Mikulkovou) - což jsou poměrně výjimky v současném českém filmu, který se vyznačuje hlavně křečovitostí. Třicetiletý Petr je veskrze záporná postava, prototyp inteligentního idiota až gaunera, který neustále prchá před důsledky vlastního jednání a který není schopen myslet na nic jiného než na sebe, sex a své kolo. Od toho se rozvíjí klasické vztahové peripetie a také (ve světovém měřítku již trochu ohraný) vozíčkářský minipříběh s předvídatelným rozuzlením. Znovu ale musím vyzdvihnout přirozenost, s jakou Michálek režíruje ne úplně dokonalý a sytý Epsteinův scénář *. Výsledek není ani trochu blbý, nevkusný a prázdný - přestože jde asi o nejslabší Michálkův film. Jako oddechovka je to ale opravdu sympatický film (o nesympatických mužských postavách). __*) Marek Epstein je snad nejpřeceňovanější scénárista současnosti.

Překladatel českých titulků sice z uvodního "Frei nach Johann Wolfgang von Goethe" vypustil ono veledůležité slovíčko "frei", nicméně i ten "Goethe" samotný je trochu na hraně. Sokurov udělal spíše adaptaci staroněmecké legendy než Goethova dramatu (i ten Goethe je adaptace..). Sokurov od svého německého kolegy vzal jen pár příběhových prvků a s jejich pomocí Fausta interpretoval tak radikálně, že se to mnohému divákovi vůbec nemusí líbit. Vytvořil fantaskní, snový, přitom skoro až primitivní svět ohlodaný až na samu podstatu chtíče, jenž by současně s marným hledáním podstaty lidského bytí mohl být originální uměleckou interpretací freudových pudů života a smrti. Sokurov vytvořil svět, jehož procházení je doslova výletem po lidském podvědomí. Žádná z důležitých postav filmu není "normální", každá je nějakým způsobem chorá a vyšinutá a dohromady je jejich chování příčinou hnusu, který se na nás neustále valí. Sokurov tady pracuje doslova s antikýčem; skutečná krása ve filmu je jen to, co není spojené s člověkem (příroda..), vše spojené s člověkem je hnusné a choré. Faust je vyobrazen se všemi svými nejnižšími pudy a frustracemi (slovo das Geld je v jeho ústech velmi často), jeho touha po vědění či limitech lidských znalostí je tím víc upozaďována. Chtíč je vůbec silným motivem; vždyť vůbec první záběr filmu (detail genitálií pitvané mrtvoly) dává vzpomenout na Schopenhauerovu myšlenku, že právě genitálie jsou ohniskem vůle (jako protipól rozumu).__ Film je obrazově výjimečný. A taky trochu uvřeštěný... Ale stále si Sokurov zachovává svůj styl, který v mnohém připomíná předchozí filmy tetralogie moci (dialogy/monology mimo obraz kamery, výtvarné pojetí atd.). Na první pohled by mohlo být zvláštní, že tetralogii po skutečných postavách Hitlera, Lenina a Hirohita uzavírá fiktivní postava. Ale ono to vlastně dává smysl..: Po portrétech duší výrazných individualit přichází pohled do nejskrytějších černých koutů duše člověka jako takového. Oproti předchozím filmům je ale Faust viditelně slabší, nemá sílu např. přesně cíleného Molocha - snad proto, že je příliš obecný a není snadné se dobře orientovat v záplavě (možných?) symbolů. (3 a 1/2*)

Docela kýčovitý film o literatuře, morálních dilematech, plagiátorství, touze po úspěchu & uznání a o důsledcích pošetilých rozhodnutí. Tedy lépe řečeno "rádoby o"... Vyprávění se vrství do několika rovin, které se tváří jako dílčí důmyslné nositelky hlubokých myšlenek, ale ve výsledku film tragicky líže povrch a nakonec zůstává opravdu jen u toho vyprávění tří samostatných příběhů, spojených celkem nezajímavými styčníky... Literatura nejsou pouhé "vyprávěnky" (byť tragických) příběhů, literatura není historka natažená na dvěstěpadesát stran... Z úryvků autorského čtení Claye Hammonda, vyprávění Starého muže i letmých náhledů do "geniálního románu", který Rory Jansen ukradne, snad každý knihomol vycítí, že "literatura" v tomto filmu má blíž k rodokapsu (banální styl, klišé) než např. k odkazovanému Hemingwayi. Ono by to tak nevadilo, kdyby se toto sahání po "vysoké kultuře" neopíralo o ten nejprůměrnější styl hollywoodského filmkunstu se všemi těmi známými nešvary (pomalou jízdou kamery při každém druhém záběru počínaje a patetickou hudbou konče; o banálních dialozích nemluvě). Čert vem krásnou výpravu, perfektní vypucované interiéry (a zuby) a dokonalou kameru - to je snad u takového filmu samozřejmost... Pro mě je podstatné, že film položí otázku (morální dilema), ale dál se vykašle na jakékoli rozvíjení daného tématu. Pouze naznačí, že jsou tu možná jakési souvislosti s autorem na nejvyšším stupni vyprávění, tj. s Clayem Hammondem (nazvěme to "syndrom točící se káči z Počátku"). Žádná skutečná myšlenka, pouze příběhový výlet do ztracena...Velmi se mi líbil Jeremy Irons a i jeho postava byla asi to nejzajímavější z celého filmu. Vše ostatní ale bohužel líbivý průměr.