liborek_

Francouzské drama Psi se odehrává ve městě, jehož zvláštností je, že nejčastějším zraněním, ke kterému zde dochází, bývá psí kousnutí. To se samozřejmě musí nepozdávat hlavnímu hrdinovi, nově příchozímu lékaři Henri Ferretovi (Victour Lanoux). Ten postupně pochopí místní poměry a zjistí, že na samém počátku onoho nešťastného řetězce je místní chovatel a cvičitel psů Morel (Gerard Depardieu). Morel dodává psy většině lidem ve městě, kteří se tak snaží chránit před vnějším nebezpečím (znásilnění apod.). Ovšem v nepřátelském ovzduší, jemuž vládne netolerance, rasismus atd., se obyčejní maloměšťáci, kteří si psa pořídili a nepozorovaně se tak podřídili Morelovým skrytým fašistickým myšlenkám, mění v agresivní a zuřivé bytosti. Násilnosti proto neutuchají. Režisér Jessua to popsal stručně: "Můj film je fikcí o lidské sebeobraně - reflexu, který je v dnešním světě ovládaném nejistotou, stále zřetelnější (...) Sebeobrana si ve skutečnosti zahrává se zákonem, plodí nenávist, podezření a intoleranci. A intolerance a rasismus vůbec - namířený proti cizincům nebo mládeži - je hlavním tématem filmu" Film má tedy zajímavou myšlenku a hodně dobré zpracování. Depardieu hraje jednu z mála záporných rolí a ve filmu si svou první větší roli střihne Fanny Ardant.

Volba zbraní je hodně slušné drama o konfliktu dvou mužů - uprchlého gangstera a bývalého boxera Mickeyho (Gerard Depardieu) s usedlým chovatelem koní Noelem (Yves Montand). Na útěku z vězení je při přestřelce těžce raněn Mickeyův parťák Serge, který svým zraněním podlehne a Mickey podezírá starého přítele Noela, který má také zločineckou minulost, že je zradil, a slibuje mu pomstu. Všechno je ale trochu jinak, jde totiž o nedorozumění, kterých je ve filmu vícero a činí příběh ještě tragičtějším. Noel, který měl v plánu žít klidný život se svoji milovanou manželkou Nicole (Catherine Deneuve), je tak přinucen znovu nahlédnout do své minulosti a s využítím starých kontaktů čelit této konfrontaci. Sám režisér Corneau o tomto snímku napsal: "Chtěl jsem vylíčit střet dvou mužů, kteří nemají nic společného - mladého zločince na útěku a staršího muže, který pod svou měšťáckou fasádou opět najde své mládí a minulost. Srážka těchto dvou vyděděnců je doprovázena mnoha násilnostmi." Volba zbraní má svůj spád, atmosféru i slušné hercké výkony Depradieua a Montanda. Určitě stojí za vidění, protože nejde o klasickou detektivku, ale o tragický příběh zpackaných životů, které se žijí v kruhu - nikdy z něj totiž člověk nemůže vystoupit ven a žít jinak...

Už dlouho jsem neviděl tak výbornou romantickou komedii !!! Možná je to opravdu proto, že jde o korejskou produkci, která vnáší do tohto žánru cosi jiného (a nového), než tomu bývá u hollywoodských sestřiček. První půlka byla neskutečně vtipná a vztah citlivý frajírek - drzá a nespoutaná holka se vyvíjel neočekávaným a velice zábavným způsobem. Druhá půlka (nebo spíš poslední třetina) pak byla naopak dojemná, ale svůj vtip film neztratil ani zde ! Oba hlavní představitelé byli skvělí, především Ji-hyun Jun v roli drzé holky. A že byl film pridlhý? Ani náhodou...! Naopak jsem byl se závěrečnými titulky zklamaný, že už je konec. Za tu pointu a vůbec celý závěr by si film zasloužil pět hvězdiček, i když je pravda, že občas se tam vyskytly takové naivnůstky a některé věci se zdály přitažené za vlasy. Ale čert to vem...4 *

Návrat Martina Guerra je výborný historický film, který je navíc natočený podle skutečných událostí, odehrávajících se kdesi ve Francii v půlce 16. století. Martin Guerre (Gerard Depardieu) si jako ještě poměrně mladý vzal za ženu Bertrande de Rolsovou (Nathalie Baye), avšak k plnohodnotnému manželství jim musela dopomoct až černá magie. Přesto se Martin brzy po narození dítěte beze stopy ztratil a jakoby se po něm slehla zem. Vrátil se až po osmi letech a po vcelku vřelém přijetí pár klidných měsíců (let?) žil spokojeně se svojí ženou a brzy se jim narodila dcerka. Vše ale dopadlo jinak, než si to plánoval. Začalo se rozjíždět nelítostné kolo osudu... Nebudu prozrazovat, rozhodně stojí za to vidět! Depardieu hraje jako vždycky výborně a také za to zaslouženě dostal Cenu amerických filmových kritiků.

Kdesi v bezejmenném přístavu neznámé země pronásleduje muž ženu v bílých šatech... Úvodní scéna skončí tragicky a bratr oné ženy Gerard (Gerard Depardieu) se vydává hledat domnělého vraha. Doufá, že v podivném "Mikado baru" najde stopy, které ho k němu dovedou. Do cesty se mu však dostane krásná Loretta (Nastassja Kinski), která Gerarda silně přitahuje... Režisér Beineix tenhle film pojal specifickým způsobem - potlačil samotný děj a postavy a soustředil se na vizuální stránku, jakési umělecké vyjádření atmosféry. Moc se mu to ale nepovedlo. Film docela nudí a tento přístup, kdy forma zcela zatlačuje obsah, se tady míjí účinkem. Ostatně tento snímek propadl u diváků i u kritiky a i samotný Depardieu se od filmu distancoval, přičemž Beineixe označil za přeceňovaného režiséra. Váhal jsem mezi 2 a 3 hvězdičkami, ale když uvážím, že jsem se dost nudil a nebavilo mě to... Depardieu hrál dobře, o to nejde (docela nápadná je jeho podobnost s Marlonem Brandonem v Kazanově filmu V přístavu), ale film jako celek je spíš zklamáním...

Když jsem se po roce opět díval na Samaritánku, tak jsem se divil, že jsem tomu původně dal jen tři hvězdičky. První půlka filmu byla prostě výborná. Jakmile ale otec Yeo-jin začal uskutečňovat svoji pomstu či trest, tak to začlo skřípat a potácet se ve větru nevyrovnanosti. Stručně řečeno střídá se výborná pasáž (scéna s mobilem, scéna v hospodě nebo v rodinném kruhu jednoho chlípníka) s vyloženě slabou, např. kdy otec jede se svou dcerou na výlet. Tato část mi přišla zbytečně natahovaná a překombinovaná. Smysl snímku ale zustal jasný a směs násilí, sexu, náboženských významů, obrazu morálky atd. je tam zřetelná. Navíc v součinnosti s krásnou hudbou a docela realistickým zpracováním má film své nesporné kvality. Nicméně trvám na tom, že vedle Drsňáka je to pro mě slabší Kimovo dílko. Takže ty tři hvězdičky, o nichž jsem na začátku tak usilovně přemýšlel, jsou vlastně velice trefné a tímto je můžu jen potvrdit...

Ve své době hodně kontroverzní film, po jehož uvedení si prý celá Francie myslela, že Depardieu je na kluky... Není divu, když svoji roli zahrál dokonale, podobně jako Miou-Miou či Michel Blanc. Večerní úbor je hořká komedie, při které se člověk válí smíchy, ale na druhou stranu, jakmile mu to začne docházet, tak smích hořkne a v samém závěru, který je pro Bliera typicky absurdně laděný, se celý film zvrátí do protichůdné polohy a převáží ten smutek. Ostatně dějových zvratů je toto dílko plné. Snímek se odvíjí od mileneckého trojúhelníku Bob - Antoine - Monique, který je ale propojen jinak, než tomu bývá obvykle. Antoine miluje Monique, Monique touží po Bobovi a Bob svádí Antoina... Večerní úbor je film o homosexuálech, který je však zcela výjimečný: "Homosexualita, která je v tom filmu, nemá nic společného se všemi těmi gay kluby, s Jeanem Maraisem nebo s mediálně sledovanými homosexuálními svatbami. O takové homosexualitě se v médiích nikdy nemluví. Myslím, že ten film předběhl svou dobu nejméně o patnáct let," řekl sám Depardieu (z knížky Naživu)... Vyplatí se vyčkat do závěrečných titulků, protože závěr filmu opravdu dodává jiný rozměr, ačkoli pointa se dá tušit už předem. Večerní úbor je tak vážným konkurentem jiného Blierova skvělého díla - Buzici

Vizuálně nádherný film, s krásnou hudbou a perfektně promyšlenou zápletkou, jejíž ústřední téma je v případě Chan-wook Parka nasnadě - tento snímek je totiž závěrečným dílem Trilogie pomsty... Žena se vrací po letech z vězení, kde si nespravedlivě odpykávala trest za zabití pětiletého chlapce. Touží po jediném, a to pomstít nejen sebe, ale i ostatní lidi, jimž skutečný vrah tak neskutečně ublížil. Abych pravdu řekl, tak tento snímek na mě zapůsobil ještě víc, než předchozí díl trilogie Old Boy, i když i tam Park kouzlil a vyčaroval ohromně zajímavý film. Nebohá paní Pomsta je však u mě ještě o něco výš, i když zatím nechci jít s hodnocením až na samý vrchol. Zatím...

Lauer a Hardy ve zvukovém filmu nedosahují takových kvalit jako ve svých němých počátcích. V Kanónech jsou už jenom řadovými situačními komiky, kteří těží z dob své největší slávy. Krátce řečeno, vtípky a fórky se střídají jak na běžícím pásu, ale jsou mezi nimi jak výborné tak i tuctové. Je to prostě průměr. V situačním a slovním humoru Lauer a Hardy jednoduše nejsou to pravé ořechové a nevyrovnají se např. bratrům Marxům.

Vtipná a krásná komedie s úžasnou Gretou Garbo v hlavní roli. Reklamní slogan z 30. let "Garbo se směje" je sice kapku zavádějící, ale přesto jde skutečně o její první komediální film a hned napoprvé výborný. I když je zde co vytýkat. Nepřekonatelnými jsou první a poslední třetina filmu, prostředek je trošku (aspoň pro mě) nadnesený, až přehnaný a nedomyšlený. Stručně řečeno se mi nepozdával způsob, jakým se tvrdá a neprostupná soudružka změnila v divákových očích na půvabnou a citlivou dívku... Byl to příliš velký skok na to, abych mu uvěřil, ale to je jen detail, který neubírá celému filmu na kráse. Ninočka je z těch filmů, kterým se obvykle říkává nestárnoucí, a Greta je herečka, kterým se pateticky říká bohyně... Prostě výborné! A ještě něco - miluju Gretin smích a nezáleží na tom, jestli se směje jako soudružka Ninočka nebo jako královna Kristýna či dáma s kaméliemi...