Ediebalboa

Japonská firma chce na venkově postavit glampingové centrum a starousedlíci by měli jedině přitakávat, protože co víc si přát než přísun kapitálu a tokijských turistů. Chyba lávky. Místní zastávají svoje vlastní hodnoty, které jsou jen těžko uchopitelné pro měšťany, co se v životě nedotkli ani sekery na dříví. Firemní vyjednavači přitom nejsou žádní kapitalističtí zloduši (ve srovnání s např. Europa), akorát žijí, a i vyrůstali ve světě na hony vzdáleném tomu vesnickému. Karty jsou tudíž rozdány velice nadějně, ale nebyl by to Hamaguči, kdyby neměl ještě žolíky v rukávu. Normálně nejsem fanouškem dlouhých rádoby uměleckých statických záběrů, jenomže zde má promyšlené dávkování tempa i střihu pro vykreslení kontrastu město/venkov své opodstatnění. Mnohé rozvleklé pasáže z úvodu filmu nabývají významu až s jeho postupným plynutím. Jako herce tu totiž musíte vnímat nejen lidi, nýbrž i přírodní elementy. Celé to vytváří téměř magický genius loci, kde si nejste jisti, jestli ta úcta místních k přírodě není trochu iracionální, anebo je oprávněná a za její nerespektování přijde trest. V závěru filmu si budete muset svou odpověď nalézt sami. Ale být přitom je rozhodně fascinující. [Viennale 2023]

Na poměry příběhů z londýnských věžáků dobré drámo. Co dobré, vlastně úplně jedinečné. A to, prosím pěkně, za beatů Pet Shop Boys?! Jeden osamělý muž v bytě zde dokázal rozjet podívanou, o které se mi ani nesnilo. Andrew Haigh vytunil předlohu Taiči Jamady pro 21. století a přináší emoční nálož jak z pohledu rodičovství, tak i prostřednictvím neméně důležité linie queer. Herecky není třeba nijak komentovat. Stačí se jen podívat na ta čtyři hlavní jména v titulkách. PS: Snad jen, že už nám Paul hezky začíná svým charismatem růst z nedospělého otce v dospělého gladiátora :) [Viennale 2023]

Napínavé, dobře zahrané všemi herci, kteří byli trefně vybráni, důvěryhodné... Toho Oscara si Argo zasloužilo. Už v předešlých filmech dokázal Ben Affleck, že by se mohl nakonec prosadit víc z pozice režiséra než herce, no a zde se opět posunul o úroveň dál. Po celou dobu filmu člověk věřil beznadějné situaci, ve které se američtí diplomaté v Íránu nacházeli. V závěru mi sice připadalo, že už je to s tím, jak při útěku stíhají vše na poslední chvíli trochu přehnané. Přeci jenom zas tak vyhrocené to reálně být nemohlo a i konec nemusel podle mě tolik bít do očí happyendem. Navzdory tomu bych ale film díky skvěle vybrané předloze označil za jeden z vrcholných snímků roku.

Upřímně, že to bude tak skvělé, jsem doopravdy nečekal a už vůbec ne, že se polovinu filmu budu smát různým bezchybným narážkám, gagům a vzájemnému popichování mezi samotnými hrdiny. Rozhodně se ale nejedná pouze o komedii. Z filmu číší i silná atmosféra a několik scén se nekompromisně zapíše do divákovy paměti. Až mě udivilo, nakolik byl film v některých fázích spíš sci-fi nebo z daleké budoucnosti. Třikrát hurá režiséru Whedonovi, který se ukázal jako trefa do černého a v budoucnu určitě do světa kinematografie ještě mnohokrát promluví.

Ze seriálu se snadno mohla stát obyčejná kriminálka v hávu Berlína 1929, ale to by u toho nesmělo být známé duo Tykwer-Klimek. Nechci tím zpochybňovat zásluhy ostatních tvůrců, ovšem jen málokdo by takto ladně dokázal obeznámit o politické situaci Výmarské republiky, provést nočním životem berlínských bohémů za doprovodu spektakulárních hudebních čísel a vyřešit přitom přes tucet konspirací od monarchistů po komunisty. S dobovým soundtrackem, který dokazuje, že i hudba v duchu 20. let může být „cool“, to jde fakt lehce. Nebýt poněkud zbrklého finále, bylo by to bezchybné, protože hlavní příběh je zakončen hned několika výbornými zvraty, avšak dohry vedlejších postav kvůli němu trochu ostrouhají. Jinak paráda.

S třicátými léty přichází to nejlepší, s čím na nás dosud Babylon Berlin vyrukoval. Hned několik scén je díky výbornému střihu vyloženě památných. Tvůrci se opět nebáli děj pořádně rozkročit, takže se dostane na nacisty, gangstery, židy, židovské gangstery, novináře, komunisty nebo děti s podvýživou ze stanice Zoo (akorát noční můry a patálie s psychobratrem mě už fakt neba). Vše nicméně spěje do závěru, kde žádná linie nezůstane nedořešená. Tenhle scénář Tykwer a spol. za covidu vskutku parádně vytunili.

O Batman v Superman se dá mluvit jako o průměrném jen po okamžik, kdy se vezme v potaz jeho obrovský potenciál, který byl zbytečnými chybami víceméně pohřben. Počínaje rutinérem Snyderem, konče primitivním scénářem bez pořádných emocí, postav i zvratů je film nuda, naivně chápající temnotu jako víc černých barev na plátně. Primitivní uvažování je spjato ale i se dvěma hlavními hrdiny. Místo vyvolených strážců pořádku dostáváme spíš dva malé haranty, co se perou na pískovišti o bagr. Jedinou útěchou je, že nabouchaný Affleckův Batman při tom tupém mlácení vypadá aspoň daleko přirozeněji, než kdyby nám zde ve stejném kostýmu pobíhal Bale. DC tápe a je jen otázka, za jak dlouho se samo nadobro vyšachuje ze hry.

Přes svou průlomovost byl pro mne Blade Runner vždy filmem, jehož hlavní podstata mi unikala a unášel mě spíš jeho vypiplaný audiovizuál. Villeneuve už zvládá obojí. Společně s obrazovým mágem Deakinsem doručuje fascinující podívanou s přehledným vyprávěním a zodpovídá nám zároveň vše, co zůstalo z minula nevyřčené. Při délce stopáže se ovšem není čemu divit. Villeneuve si dává na čas téměř se vším a nebyl by to problém, kdyby pak za odměnu přišla katarze jako třeba v Sicariovi. Zde jsou však jediným vrcholem scény Harrisona Forda a zbytek zůstává tak trochu upozaděn. Na sequel ale stále mimořádná kvalita.

Brian s Rogerem chtěli velkou rodinnou podívanou a dostali ji. Pokud chcete Freddieho plazícího se v depkách po podlaze, jděte jinam. Bohemian Rhapsody je ztělesněním ryzí zábavy doručující queenovské Best of the Best se čtyřmi individui, která by jako z oka vypadla členům slavné kapely. Kde mě ale osobně toto kvarteto zdrtí, je téměř kompletní a v hlasitosti megaosolený Live Aid, jenž si v atmosféře v ničem nezadá s originálem z roku 1985. Až tam si opravdu uvědomíte, jak moc byste si přáli, aby koncert, film a hlavně život Mercuryho nikdy nedospěl tak brzkého konce.

Kdo se ujme trůnu? Toxický vizionář, malopérák, tatínkova holčička anebo se tatínek na své marné potomstvo definitivně vyprdne a věnuje své království Seveřanovi? Hned v úvodu série se naštěstí karty perfektně promíchají a zamezí se tím dalším etudám nekonečného pletichaření, které ne že by tentokrát chybělo, avšak probíhá ve zcela jiném kontextu než dřív. Jednotlivé charaktery si ušly od začátku opravdu dlouhou cestu. Někdo zmoudřel, někdo se naučil bájnému umění „korporátního slalomu“ a někdo vykonal náročnou pouť, jen aby si uvědomil, že jiný být prostě nedokáže. Poslední série zkrátka kulminuje ve všech ohledech a zasluhuje čestné místo po boku Breaking Bad v kategorii nejlepších seriálových završení všech dob.