Ediebalboa

Kdo se ujme trůnu? Toxický vizionář, malopérák, tatínkova holčička anebo se tatínek na své marné potomstvo definitivně vyprdne a věnuje své království Seveřanovi? Hned v úvodu série se naštěstí karty perfektně promíchají a zamezí se tím dalším etudám nekonečného pletichaření, které ne že by tentokrát chybělo, avšak probíhá ve zcela jiném kontextu než dřív. Jednotlivé charaktery si ušly od začátku opravdu dlouhou cestu. Někdo zmoudřel, někdo se naučil bájnému umění „korporátního slalomu“ a někdo vykonal náročnou pouť, jen aby si uvědomil, že jiný být prostě nedokáže. Poslední série zkrátka kulminuje ve všech ohledech a zasluhuje čestné místo po boku Breaking Bad v kategorii nejlepších seriálových završení všech dob.

Napotřetí a nejlíp. Rocketův origin společně s citově vyčerpaným Star-Lordem a zatím nejsuverénnější režií Gunna přináší Strážce Galaxie, kteří dospěli. Teda téměř. V serióznějších momentech atmosféra houstne víc než kdy předtím, jenže co naplat, když vzápětí přijde další vtip nebo třicátá písnička. V tom zůstává tato rozjívená banda věrná sama sobě se vším dobrým (hlavně), ale občas i něčím tím špatným. K dokonalosti mi však tentokrát chybělo nejméně.

Jak Netflix ve 3. sérii seriál famózně nakopl, tak nyní ho naopak se vší parádou zařízl. Přál bych Uthredovi lepší osud, ale tato bitva se zdála od začátku tak trochu prohraná. Napěchovat motivy 3 knih do jednoho ani ne dvě hodiny dlouhého filmu nevěstilo nic dobrého a navzdory pár obstojným zkratkám se to projevuje na každém kroku. Podobně jako v prvním dílu celého seriálu (a zároveň jednom z nejslabších) vlastní Uthred teleport, který způsobuje, že se lokace i emoce střídají lusknutím prstu. S některými starými hrdiny se tudíž loučíte ve shonu, zatímco jiní vám akorát stihnou říct: „Jsem Anlaf, budu zlý“. Což není pro vyvrcholení mnohaleté ságy zrovna dvakrát důstojné. Obzvlášť Uthredovo „vyhnanství“ je naprostý výsměch. Jako fanoušek si cením akorát pasáže s Valhallou. Jen za ní a za ucházející závěrečnou bitvu uděluji nakonec tomuto epilogu milost.

V závěrečném dění Parabella jsem i přes jeho nesporné kvality cítil už jistou ohrannost. Tentokrát tomu tak bylo v opačném gardu. Čtvrtý Wick v první polovině nabízí tuny perfektních, leč lehce repetitivních, bojových scén a skutečně dupá na plyn až po německém intermezzu. Ohňostroj těl, pomsta mazlíčků nebo nečekané problémy typu „Chytil tě grumpy Latino – Musíš o pět poschodí zpět“ teprve přináší to pravé bolestivé. Výplň mezi bitkami dosahuje díky skvělému ansámblu na poměry celé série svého vrcholu, a to včetně osvíceného hejska Billa Skarsgårda, kterému i bez masky krvežíznivého klauna budete přát jen to nejhorší.

Pro mě největší překvapení letošní sezóny. Strhující podívaná, která je především ve svém úvodu až extaticky nadupaná, ale de facto i po zbytek své stopáže hýří nápady a v rámci zkostnatělého žánru "životopisný" z materiálu vymačkává opravdu maximum. A to jinak fanoušek Luhrmanna ani Elvise nejsem.

Vikingy jsem možná viděl až příliš brzo. V opačném případě bych však přišel o svůj nejzásadnější pobroukávací motiv při tahání rytířů po podlaze, což by byla pro rodiče určitě nesmírná škoda. Jerry Goldsmith u mě tenkrát dokázal úspěšně vyřadit všechny Zimmery, Williamse a dokonce i do té doby kralujícího Howarda Shora s Pánem prstenů. Se samotným filmem to dopadlo o několik lig hůř, nicméně i po letech nemám při sledování pocit vyloženého zmaru. Spíš jen otřesně nevyužitého potenciálu, jenž by za jiných okolností mohl vést k nejepičtější vikingské řežbě, co kdy vznikla.

S třicátými léty přichází to nejlepší, s čím na nás dosud Babylon Berlin vyrukoval. Hned několik scén je díky výbornému střihu vyloženě památných. Tvůrci se opět nebáli děj pořádně rozkročit, takže se dostane na nacisty, gangstery, židy, židovské gangstery, novináře, komunisty nebo děti s podvýživou ze stanice Zoo (akorát noční můry a patálie s psychobratrem mě už fakt neba). Vše nicméně spěje do závěru, kde žádná linie nezůstane nedořešená. Tenhle scénář Tykwer a spol. za covidu vskutku parádně vytunili.

Obezitu či bulimii zatím Hollywood příliš nereflektoval. Proto kvituji, že tato první objemná vlaštovka problematiku nebagatelizuje, ani se v ní nevyžívá. Na Aronofskyho standardy se jedná o poměrně normální příběh, který je až nečekaně vstřícný k davu, s jehož city si rád hraje. Směrem k závěru však emoce doluje nehorázným způsobem, a v důsledku toho bere veškerá dosavadní uvěřitelnost za své. Zamrzí to dost, ale ne natolik, aby tím bylo zazděno to nejdůležitější. Brendon Fraser se vrátil po letech zpět při plné síle a pokud si někdo v příštích měsících za tento počin bezpočet ocenění zaslouží, tak je to jedině on. [Viennale 2022]

The Gray Man dokazuje, že Netflix může mít stamilionů, kolik se mu zachce, ale syndromu laciné zábavy na na jedno použití se nezbaví. Co to proboha bylo ty ztřeštěné průlety dronů? To fakt ani Russoovci nemají na pořádnou techniku? A na pořádné efekty? Svým zpatlaným Bournem dokazují, že možná toho dohledu pod Marvelem bylo opravdu víc, než jsme si dosud připouštěli. Takhle tady máme akorát nezamýšlené béčko. Film, kterému chybí ksicht, napětí i punc události. A přitom za současné letní sezóny stačilo tak málo...

Duchovní následovník The Wire se snaží co nejvíc nastínit komplexnost současných problémů v Baltimoru, ale cesta, kterou si zvolil je velice krkolomná. Kritizuje světlé policajty, kritizuje tmavé policajty, kritizuje radní, rýpe pravidelně do Trumpovy administrativy... To vše by bylo relativně v pořádku, kdyby se seriál rozhodl, jestli chce být dokumentem, nebo skutečně kriminálkou. Osobně se přikláním k druhé možnosti, protože jakákoliv "příběhová" scéna s již tradičně perfektním Bernthalem nám ukazuje, že vše mohlo šlapat bez klopýtání. Naneštěstí je jeho pasáží jen pomálu a daleko víc času se tvůrci věnují no name vyšetřovatelům nebo plochým postavám jako Wunmi Mosaku, jejíž jediný účel spočívá v tom mít po celou dobu udivený výraz ve stylu: "Jak je to všechno možné?!".