Ediebalboa

Vyhrocená tenisová lovestory plná ega, neopětované lásky a touze po vítězství/Zendaye. Jako tenisová bohyně, jíž princ Charles pokleslých mravů a jeho hodný sekundant zobou z ruky, nemá chybu. To samé platí pro zápletku, kdy do poslední chvíle nevíte, jak to celé dopadne. Čeho ubrat jsou zpomalovačky. K natáčení rychlého sportu typu tenis dávají pro zdramatizování úderů smysl, ale v závěru se s nimi Guadagnino utrhává ze řetězu natolik, že tím vyvrcholení příběhu paradoxně trochu otupuje. Údernost přitom zápasům jinak vůbec nechybí, protože jak nazvučení, tak i soundtrack a hrátky s kamerou při každé výměně dodávají filmu živelnost, která mi u tenisových snímků dlouhá léta chyběla.

Osvětim bez bezprostřední střelby, naříkání a umírání. Originální námět, kde lze ledacos vymyslet, nicméně kde také konstantě hrozí, že bez emocí nastane nuda. Glazer přichází s verzí, která v pravidelných intervalech disponuje nápady, jak dokreslit typický den "největšího" šéfa koncentráku před branami Auschwitzu. Vyloženě hluchá místa tu proto nejsou. Jako celek však snímek ve vší své artové všednosti nedokáže úplně strhnout. Všechna čest pouze některým výborným scénám, najmě nedělnímu rybaření nebo uvěznění ve skleníku.

Víc zábavné, než vyloženě dramaticky strhující. Místy jsem si vzpomněl dokonce na Yorgosovu Favoritku. V Napoleonovi pravděpodobně na place skvěle fungovala chemie Ridley-Joaquin-Vanessa, ale pokud by "vypravěči" Scarpovi při psaní nepomáhala sama historie, tak se obávám, že by se i zmiňované trio neubránilo utonutí ve vodách průměru. Velká výstraha před 2. Gladiátorem, který už bude jen čistě z jeho kebule. Nejlepší scény jsou proto spíš v malých hereckých detailech a když maestro historických velkofilmů začne malovat epické výjevy na bitevním poli. Waterloo po ridleyovsku mě rozhodně nezklamalo.

Agnieszka přináší až nepříjemně autentické svědectví z polsko-běloruského pohraničí a rozhodně se přitom nebojí rýpat do místních režimů. Běloruská i již dnes bývalá polská garnitura tuhle imigrantskou noční můru napsaly de facto samy, tak proč také zbytečně chodit kolem horké kaše, že. "Nechtění" si v příhraničních lesech plných zákeřných močálů prochází peklem, kde logika i lidská práva berou za své, a nezbývá proto, než se ve výsledku spoléhat pouze na charaktery jednotlivců. Snad jen vyprávěných linek bych trochu ubral, ale chápu. Cílem bylo zachytit situaci komplexně, nikoli jedním velkým dramatickým příběhem. A to se v rukách zkušené režisérky podařilo. [Viennale 2023]

"Horší než hladovět, je mít jídlo už jen za každodenní palivo bez toho, abyste pořádně věděli, co jíte." Dodinovi přátelé během hodování vyprodukují mnoho mouder a tohle by mohlo být klidně další. Na konci 19. století ve Francii vskutku žádný natlakovaný Bod Varu nenaleznete. Mistrovsky nasnímaných prvních 20 minut je toho důkazem. Vypařování páry, prskání vytékajícího tuku, pomalu probublávající hrnce a uvnitř nich desítky bioingrediencí, o kterých by se vám při nákupu v Lidlu mohlo nechat jen zdát. Aby všechno to řinčení či šumění vyniklo, absentuje ve filmu navíc jakákoliv hudba. Stran vaření a labužnictví jde o ryzí onanii. Co však překvapuje, že ani romantická linka na pozadí tohoto gastroráje za vařením nezaostává. Ústřední dvojice v podzimu svého života dokáže prodat jakoukoliv emoci jak v kuchyni, tak v ložnici. Anh Hung Tran zkrátka do světa poslal nejvíc francouzský film "z té staré dobré Francie" za poslední léta, u kterého mějte po skončení titulků opravdu dobře promyšleno, kam zajdete na jídlo. [Viennale 2023]

Kdo by řekl, že jedno z nejvíc cool sci-fi posledních let přinesou v animované podobě Francouzi? Mars Express funguje zdatně na všech úrovních. Jako sci-fi má nepřeberné množství nápadů v detailně propracovaném světě, jako kriminálka chytrou zápletku plnou promyšlených zvratů a jako futuristické společenské drama nás přivádí k úvaze, jestli roboti musí být nutně to nejhorší, co nás jednoho dne potká. Jen přidat nějaké minuty navíc a bylo by to dokonalé. Snímek je natolik myšlenkové i dějově bohatý, že by si je zasloužil, než aby všechno prosvištěl rychlostí TGV. [Viennale 2023]

Johannes odjede do Alp na kongres vysoce chytrých lidí, avšak na místě se začnou dít věci, které ani jeho hlava nepobírá. Bohužel, ta má také ne, protože v zasněžené krajině jsem se od druhé poloviny začal dějově ztrácet. Přesto nelze Timmu Krögerovi upřít, že na dnešní dobu se mu podařilo natočit poctivý retro-noir s pořádně hutnou atmosférou, dobovým hudebním doprovodem, výraznými herci a pečlivě budovaným napětím. Jen ten scénář by si chtělo do příště lépe okoučovat. [Viennale 2023]

Poetické nahlédnutí do každodenního života uklízeče tokijských záchodů plyne zprvu jako dokument, ale s postupem stopáže do něj vstupují dějové linky. Komplikované rodinné vztahy jsou v tomto případě rozhodně zajímavější než hysterický mládenec japonské generace Z. S rostoucí příběhovostí jsem cítil, jako by mi Wenders dával příslib ještě velkých věcí, jenže na ty nikdy nedojde. Vše nevšední postupně vyšumí do éteru a zbyde opět jen rutinní den. Bezprostředně po titulcích jsem s tím měl lehký problém, nicméně po více než týdnu jsem již shovívavější. Každé drama opravdu nemusí mít svou bezprostřední dohru, pokud jde o každodenní život. A ten Dokonalé dny prezentují učebnicově. [Viennale 2023]

Řemeslně skvěle odvedený životopisný dokument, jenž plnými doušky čerpá z bohatého života Joan Baez. Materiálu o této výjimečné ženě, která se přátelila s Martinem Lutherem Kingem nebo stála u zrodu Boba Dylana se nabízelo přehršel. S trochou nadsázky lze dokonce říct, že se nešlo při adekvátním výběru úseků z jejího života spálit. Samotná Joan byla při natáčení nadměrně upřímná, protože jak sama po promítání při rozhovoru sebeuvědoměle poznamenala, času mezi námi jí už tolik nezbývá, takže nemá zapotřebí schovávat své kostlivce ve skříni. Dokument z toho důvodu nepůsobí jako pouhý souhrn faktů ale podstatně osobněji jako její zpověď, možná i psychoterapie, kdy dojde k nejednomu přiznání včetně komplikovaného vztahu s naoko idylickým otcem. [Viennale 2023]

Japonská firma chce na venkově postavit glampingové centrum a starousedlíci by měli jedině přitakávat, protože co víc si přát než přísun kapitálu a tokijských turistů. Chyba lávky. Místní zastávají svoje vlastní hodnoty, které jsou jen těžko uchopitelné pro měšťany, co se v životě nedotkli ani sekery na dříví. Firemní vyjednavači přitom nejsou žádní kapitalističtí zloduši (ve srovnání s např. Europa), akorát žijí, a i vyrůstali ve světě na hony vzdáleném tomu vesnickému. Karty jsou tudíž rozdány velice nadějně, ale nebyl by to Hamaguči, kdyby neměl ještě žolíky v rukávu. Normálně nejsem fanouškem dlouhých rádoby uměleckých statických záběrů, jenomže zde má promyšlené dávkování tempa i střihu pro vykreslení kontrastu město/venkov své opodstatnění. Mnohé rozvleklé pasáže z úvodu filmu nabývají významu až s jeho postupným plynutím. Jako herce tu totiž musíte vnímat nejen lidi, nýbrž i přírodní elementy. Celé to vytváří téměř magický genius loci, kde si nejste jisti, jestli ta úcta místních k přírodě není trochu iracionální, anebo je oprávněná a za její nerespektování přijde trest. V závěru filmu si budete muset svou odpověď nalézt sami. Ale být přitom je rozhodně fascinující. [Viennale 2023]