alonsanfan

V rozhovoru s profesorem východoasijské kinematografie z Yaleské univerzity, Aaronem Gerowem, popsal Tacuja Nakadai (Hanbei Muroto) natáčení závěrečného souboje s Toširó Mifunem (Sanjuro). Nakadai řekl, že technický scénář filmu k této scéně uváděl, že je nemožné ji popsat slovy. Dokud scéna nebyla natočena, Mifune ani Nakadai nevěděli, co konkrétně udělá v souboji ten druhý, Nakadai pouze věděl, že prohraje. Pod jeho kimonem v oblasti srdce a předpokládaného seku byla umístěna hadička, kterou měla prýštit krev. Když tasili, Mifune byl rychlejší (použil opět obráceného uchopení meče, podobnou techniku jako v úvodním souboji filmu Yojimbo, tentokrát ovšem levou rukou) a z Nakadaie hadičkou vystříkl obrovský proud krve. V záběru okolostojící a vše pozorující herci byli v šoku a mysleli si, že Mifune Nakadaie opravdu sekl. Vše se podařilo natočit na jeden záběr.

Producent Mel Brooks žádal odstranění svého jména z titulků filmu. Domníval se, že by jeho pověst slavného komika mohla u diváků snížit vážnost snímku.

Film nebyl nominován na Oscara za masky z prostého důvodu: tato kategorie v té době ještě neexistovala, ve výjimečných případech bylo pouze uděleno zvláštní ocenění. V důsledku mnoha kritických poznámek a stížností, proč nebyli oceněni tvůrci masek Sloního muže, uděluje americká Akademie filmových umění a věd od roku 1982 Oscara za nejlepší masky (Academy Award for Achievement in Make-up).

Bradley Cooper opakovaně uvedl, že se rozhodl stát hercem po zhlédnutí filmu Sloní muž.

Zpěvák David Bowie postavou Johna Merricka, tedy Sloního muže, debutoval na divadelním pódiu. Režisér David Lynch ho proto chtěl obsadit do stejné role i ve filmu. Oba projekty byly realizovány přibližně ve stejnou dobu, navzájem si však nekonkurovaly a ve svých oborech sklidily patřičné uznání.

Lví podíl na nalezení skvělé lokace pro Peklo v jeskyních nedaleko Sloupu v severních Čechách měl architekt Zbyněk Hloch.

Režisér Hynek Bočan měl trable s pyrotechniky, které nakonec vyřešil spoluprací s armádou. Postěžoval si: „Potřebovali jsme spoustu pyrotechnických triků. Když jsem dal požadavek na Barrandov, tak mi řekli, že na to nemají čas, že by museli dát na ten film dva nebo tři lidi a že oni tam jsou tři na třicet filmů. Tak jsme se externě spojili s vojenskými pyrotechniky. Vymysleli tam plamenomety a aceton, aby to dobře hořelo, a všechny ty věci udělali naprosto dokonale.“

Každý den po natáčení ve mlýně, kde vládla macecha Dora v podání Jaroslavy Kretschmerové, bylo pěkně veselo. „Bydleli jsme na statku, kde se natáčel mlýn, a každý večer tam byl oheň, pekla se masíčka a staří herci říkali historky. Nás akorát štáb předčasně zaháněl se slovy: ‚Princezny, po desátý spát. Ať nemáte pod očima pytle.‘ Ale je jasný, že když nás zahnali, že jsme se druhou stranou vrátili. Ráno jsme si pak kapali kapky do očí,“ prozradila představitelka princezny Angelíny Dana Bartůňková.

Režisér Juraj Herz uvedl: „No já si cením nejvíce ‚Spalovače mrtvol‘, protože jednak to byl rok 1968 a já jsem měl naprostou svobodu natočit ho tak, jak jsem chtěl. Nikdo mi do toho nemluvil, žádný komunistický dramaturgové, takže od začátku do konce je to můj film.“

Režisér Juraj Herz sdělil: „To bylo dobré natáčení a hlavně velmi rychlé. Herci všechno uměli, všechno rychle natočili. Každý den ve 3 hodiny jsme byli hotoví, protože nikdo nechtěl v těch třech krematoriích, kde jsme točili, být.“

Režisér Juraj Herz prohlásil, že Ladislava Fukse, autora knižní předlohy a spoluautora scénáře, hlavně zajímalo, jestli bude mít režisér skutečné mrtvoly nebo to budou komparzisté či herci a jestli nebudou cukat očima. Na to mu Juraj Herz řekl: „Ládíku, až tady budou, tak já tě pozvu a já tě nechám s těma mrtvolama 10 minut samotnýho.“ S čímž byl Ladislav Fuks strašně spokojen.

Na step i tance, zejména latinské, měli herci současné učitele, když už se všechno naučili tak štáb našel starého učitele tance, který ještě na Žofíně ve válečných a poválečných letech tančil a pamatoval si, jak tance i step v té době vypadaly a herci se pak museli všechno přeučit. [Zdroj: Lidovky.cz]

Natáčení probíhalo za plného a nepřerušeného provozu Kojeneckého ústavu při Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze. V té době tam bylo asi 80 dětí a personál musel dbát na to, aby např. neplakaly a nerušily tak natáčení, navíc byla k dispozici 1 chůva, která rozdávala dětem dudlíky. I přesto se mnoho záběrů muselo právě kvůli pláči dětí opakovat. Na uspávání dětí se v případě potřeby podílely i dámské členky štábu. [Zdroj: Lidovky.cz]

Na výtku známého odborníka na heydrichiádu Jaroslava Čvančary ohledně zobrazení atentátu, že Jan Kubiš před Heydrichovým vozem neproběhl, ale vyčkával v ohbí zatáčky, reagoval režisér Jiří Sequens slovy, že on je přece filmový režisér a musel scénu atentátu rozpohybovat.

Jako poradci, zejména pro scény výcviku v Anglii, působili Rudolf Pernický a Rudolf Krzák, bývalí skuteční parašutisté a instruktoři.

Aby režisér Steven Spielberg v úvodní scéně útěku z paláce v džungli získal záběry podle svých představ, musel Indy (Harrison Ford) utéct před 130 kilogramovým balvanem celkem 10x.

Natáčelo se v podzemí bývalého Stalinova pomníku na Letné v Praze a u rybníku Věžák v Českém ráji.

Bellu si zahrál pes Flanker, který se díky chundelatému ochlupení mohl ujmout i role fenky. Jednoho dne ho však našli jeho majitelé mrtvého, jelikož ho otrávili závistiví sousedé. Při natáčení jej pak nahradil další pyrenejský horský pes jménem Yalov.

Představitel Sebastiána (Mehdi El Glaoui) je synem autorky předlohy filmu a režisérky Cécile Aubry.

Hlavní zvířecí roli si zahrál medvěd Malyš. Přestože byl do té doby zvyklý pohybovat se pouze v cirkuse a zoo, natáčení v divočině zvládl skvěle.