F.W.Colqhoun

F.W.Colqhoun

Pavel Novák

okres Jablonec nad Nisou
Optimista


Skype: f.w.colqhoun

8 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 10 19 27 36
    • 25.12.2018  16:24

    Nejsem ani bílý ani rudý. Jsem prostě chromý. Ruský film je jedním z míst, kde se setkávám s těžko uchopitelnou jinakostí, jejíž zakoušení navozuje intenzivní ambivalentní divácké účinky. Žij a zapomínej nebylo výjimkou, přestože nejde o dílo, z něhož by byl cítit záměr šokovat: Výjevy žen porážejících stromy; žen máchajících prádlo dírou v ledu; žen nechávajících se bez řečí klátit v sauně; krájení jídla sekyrou. Válečné hospodářství, řeknete si. A přesto... Kromě výhledů do zřetelně autentické idyly vybledlého ruského venkova, zcepenělého zimou, která se stala poznávacím znamením ruské kinematografie, jsou možná dosti věrné vhledy do duše ruského venkovana, které se až neuvěřitelně podobají těm z pohádek stejné provenience, jež jsme si zvykli nebrat pro samý žánr dost vážně. Pro mě byla exkurze do interiérů zabydlených nepochopitelnými výroky a bizarními motivy autorsky nezamýšlený, avšak nejsilnější dojem z balady o Nastě a jejím muži, který se neudržel a zamířil z vojny domů. Implicitní protidezertační morál jsem se rozhodl nebrat na vědomí. Nastě bych sice nerozuměl ani slovo, i kdyby hovořila česky, ale její představitelka Darja Moroz má moc hezký kozy.

    • 25.12.2018  15:58
    Vlákna (TV film) (1984)
    *****

    It will be lovely. I just know it will. Vláknům jsem se dlouho vyhýbal. Jako pamětník osmdesátkových braných cvičení ve mě dodnes přetrvávají záchvaty lehké paniky, kterou vyvolávaly frekventované přelety burácejících stíhaček a ozvěny explozí z nedalekého čedičového lomu. Barry Hines a Mick Jackson vytvořili film ne o moc nákladnější a vizuálně bohatší, než jsou textové hry na Atari. V rovině výpravy si vystačí s fascinujícím málem. Scénické a herecké minimum doplňují zpravodajsky suché zprávy formy dálnopisu: Na středním východě explodovaly dvě jaderné nálože. Dvě třetiny domů v Británii leží v oblastech potenciálních požárů. Nemocnice vyklizeny. Východ a Západ si vyměnili 3000 megatun. 210 megatun dopadlo na Spojené království. V UK klesá počet obyvatel na úroveň středověku. Tvůrčí svoboda umožnila tvůrcům doslova i přeneseně nebrat zajatce. Postavy, na něž se zpočátku film soustředí, nejsou výjimeční jedinci, nýbrž průměrné typy, jejichž osud v příběhu po 47. minutě má statistickou vypovídající hodnotu. V objektivní rovině se dostane divákovi lekce z [principu nefunkčního a zoufalého] krizového managementu, sociologie, post-nuklárního populačního vývoje, propagandy, nezvratitelné studenoválečné logiky a dalších, filmově málokdy težených oblastí vědění. Stačí předkládat fakta a oprávněné hypotézy a i protřelému divákovi tuhne krev v žilách. Komu by připadal film jako strašlivá, nicméně pouze připomínka časů, které jsou spolehlivě zažehnány, doporučuji vzít na vědomí nenápadný titul filmu, který spíše než jaderné hlavice a odpovídající megatuny akcentuje rozsáhlou kauzální síť, v níž se svět v minulém století ocitl. Je snad důvod si myslet, že topograficky vzdálené děje budou mít v současnosti spíše menší globální dopad než tomu mohlo být v roce magického letopočtu 1984? Did you recognize what some of those skeletons were?

    • 25.12.2018  15:10

    Vypadáte jako smutný muž. Povězte, proč jste smutný? Postava tiše brilantního, bezvýrazného Julese Amedée Françoise Maigreta představuje přesně to savo, jímž lze z hereckého životopisu vymýt skvrnu tvaru pitvořícího se idiota. Takovou, jíž se Atkinson prokaňkal do srdcí milovníků silvestrovsky krátkometrážní televizní zábavy. Zvlášť když Simenonova předloha nešetří tentokrát nikoho: V jakém vztahu jsou mrtvý Žid, zjizvený Dán, minimalistický Angličan a celá parta Francouzů (alespoň že Češi tentokrát scházejí)? Křižovatky přinášejí do baterie britských zpracování francouzského detektiva noirový případ, temný a nepřehledný jako Evropa. Kam se hrabe Belgičan.

    • 25.12.2018  14:46

    Inspirativní osobnost George Hogga by si zasloužila důstojnější filmové memento, než je edukativně plytká oživlá hodina dějepisu z dílny režiséra, který dokázal nevzrušit i eskapády 007. Útěk z války je typický zástupce druhu, který chce poskytovat zábavu i poučení a ve výsledku divákovi nenapízí mnoho od jednoho ani druhého. Zmíním několik nejkřiklavějších důvodů. 1)Časový výsek popisovaných událostí obnáší cca 7 let. Pokrýt ne-příběh necelými dvěma hodinami filmu je nemožné, nejste-li Spielberg v nejlepších letech (vz vnucujícího se srovnání s Říší slunce nevychází Útěk vůbec dobře). Film působí dojmem brutálně zkrácené série o troj až čtyřnásobné stopáži. 2)Z filmu trčí snaha udržet téma na rovině vzrušujícího dobrodružství, přestože přímo před nosem leží scénáristovi i řežii zajímavější motivy - sociální (sirotci vs britský žurnalista), geopolitické (Japonská invaze do Číny), psychologické. Těch se ale tvůrci zjevně báli jako čert kříže a již tak dosti limitovaným prostorem Spottiswwode plýtvá na pseudo-romantickou, historicky nepodloženou linii. Vůle nedeprimovat a nedělat to moc složité je ve výsledku strašně deprimující. 3)Redukce putování sedmi sty kilometry na zrhuba čtvrtinu filmu je nepochopitelná dramaturgická bota. 4)Jonathan Rhys Meyers, jakkoliv jej mám rád, není charakterní herec. Transformace z polohy hejska (kde je doma) do polohy uvědomělé dospělosti neproběhla srozumitelným způsobem notabene ani ve scénáři, natož v Meyersově podání nonšalantního novináře. 4)Spottiswoode má sice k dispozici pěknou, staromilsky pojatou výpravu s minimem CGI, ale vypadá to až na panoramata, která jsou v Číně zadarmo, hrozně lacině. Z úcty k dětem a Hoggovi za tři.

    • 23.12.2018  15:01
    Rédl (TV seriál) (2018)
    ****

    Ze všech cinefilů zde jediný kaliakra zmiňuje Szabóova Plukovníka Redla, jehož celuloidový stín se přes Hřebelkovu sérii natahuje z monarchické minulosti do chmurné budoucnosti. Podkládání detektivky dvěma vrstvami kontextu povznášejí Rédla na cosi lepšího, než bývá prostá žánrová podívaná: vzácnou možnost pozorovat záměny masek nástupce trůnu, důstojníků ve fešných CK uniformách, zklamaných ženštin, oportunistů, špízlů, práskačů. Průsvitné kulisy rozvolňující se monarchie, v jejichž konturách lze rozeznávat cosi hmatatelně nedávného, nemluvě o hrozivě se vnucující extrapolaci toho, co může být dál. Okleštěno o významy souvisení textů se jedná o slušný televizní počin s několika vrcholy a prohlubněmi, charakteristickými pro rukopisy autorů. Miro Šifru, autora scénáře tragického Rudého kapitána, nelze nepoznávat v bulvárně přemrštěných tézích o všemocných estébácích a Jan Hřebejk si ani v nejtemnějších okamžicích neodpustí jarchovský humor, čímž ubírá na konzistenci třeba figurám post-KGB-podlidí s tvářemi Davida Novotného a Martina Hoffmanna. A ty zelené filtry, jež mě tak dráždily už před léty v Horem pádem...! Fantastická výprava dokázala nejspíš nenapravitelně poškodit idylické vzpomínky na devadesátkové jinošství. Těžko říci, zda jaksi banální vyřešení případu nedostávají příslibům prvních dílů záměrně či jde o dramaturgické pochybení. Jako destrukce konspiračních hypotéz jde o zajímavé zaskočení ne-překvapením.

    • 23.12.2018  14:28

    Žánr současné britské komedie je jako minové pole, kde to máte padesát na padesát: buď to bude skvělé, nebo vám imploze amputuje úsměv. Marigold je ryzí hnojůvka, odporná patosem, implicitní přímluvou za outsourcing ještěrů do kolonií a špetkou optimismu, falešného jako kari z Tesca. Ve starobním smradu sociálních pseudo-nejistot se podařilo utopit nejelegantnější ostrovní talenty 65+: Bill Nighy, Maggie Smith, Tom Wilkinson, Judi Dench a Ronald Pickup se promenádují sebelítostivou Cestománií, v níž jde pouze o to, aby všichni stačili mezi gurmánskými a turistickými vsuvkami promluvit se všemi a nakonec po bollywoodsku všechno tak nějak skončilo. Příměs nadhledu v podobě (dostupnějších) indických krásek z nižších kast a woodoidního milionáře z hotelu skoro neznatelná.

    • 23.12.2018  14:08

    Potěšení z filmu umožnila skutečnost, že jsem táta, jsem doma skoro nepřetržitě a na své milované filmy koukám, když mé (milované) děti spí. Jsem jednoduchý člověk, takže k pobavení postačilo, že lapálie prezentovali hezcí, bohatí a nadaní lidé. A od všeho a všech mě dělila neprostupná mříž obrazovky. Zápletka dvojky vaří primitivně vtipnou kaši ze tří ingrediencí: 1)Bezmála skandinávské zápletky ve stylu rodina je od toho, abychom se v jejím lůně nenáviděli resp. osvědčené výbušné situace setkání příslušníků napříč generacemi. 2)Nevyhnutelných vánočních lapaliích, které posloužily stejně dobře Chrisi Columbusovi, Chevymu Chasovi, Stevu Martinovi a mnohým dalším. 3)Střetu výchovných přístupů od progresive fatherhood po starou dobrou nakládačku a ve výchově nenahraditelný nástroj ponižování. Přestože jsou první dvě ingredience nové resp. nově vypůjčené a existuje tedy pokus vyvařenou tekutinu sytit z jiných zdrojů, biják působí mírně redukovaně - rozšíření základního konfliktu mezi různě sráčovitými otci na větší počet jinak dementních rodinných příslušníků ubírá prostor zejména Ferrellovi, z jehož pera bezpochyby pocházejí nevtipnější okamžiky. A také proto, že ani Gibson, ani Wahlberg nejsou takoví lotři, jakými bývali Stiller, de Niro či oni sami v časech televizního vysílání Rona Burgundyho. I tak bez potíží poživatelné: Když je táta doma, nemusí být jeden doma na Vánoce sám.

    • 2.12.2018  16:28

    Ušetři mě nepovedenýho dramatu! Není divu, že Woody prchá k retro dramatům, produkovaným za milióny kořistěné z online nákupů; konec je blízko a kam se uchylovat, když ne do obrazů mládí, byť snímaných nepatřičně digitálně. I tak se musím přidat na stranu těch, kteří by zaplesali, kdyby se ještě odhodlal čelit umělecky méně idylické přítomnosti. (Tyto mé nároky na jedenaosmdesátiletého tvůrce vyplývají z víry, že potenciál není dosud vyčerpán. I když z představy čehosi méně únikového od osudem zkoušeného Allena jde na jednoho trochu strach.) Takto jde o psychologicky zajímavou, ale velmi povědomou sondu do psyché neurotické ženy, připomínající spíš než vychechtanou Annie Hall a její filmové sestry povedenější Jasmíniny slzy, tedy o výpověď esteticky zastřenou s úhrnem srandy, kolik by se za pěstěný nehet newyorského intelektuála ve vatě vešlo. Sebeklam, neuróza (plus následky) představují motiv umožňující být objektem, pardon, subjektem ženské hrdinky zároveň fascinován i zhnusen; těžko říci, který s pocitů v těchto dnech opanovává Woodyho častěji. Víc škodolibosti bych mu rád odpustil. Pár skvěle diskomfortně rozervaneckých scén Kate Winslet, mnoho stejně dobrých od omezeného sympaťáka Jima Belushiho, prokrvující výhledy na Juno Temple a nevíra, že holobrádek z NSYNC už potřebuje lifting. Don't you ever have kids.

    • 2.12.2018  15:52

    Michael Haneke se instrukcemi k použitému kódu neobtěžuje již tradičně. Tentokrát (či lépe řečeno tenkrát) se nesrozumitelnost dostává do samého těžiště, řekněme, vyprávění. Nerozumění je frekventované: Mezi postavami, generacemi, pohlavími, etniky, mezi jazyky, mezi tvůrce a divákem; záměrně. Vynakládáno tolik umu proti základnímu srozumění bývá málokdy a málokým. Musela to být dřina. Haneke ředí střepiny mozaikové narace příměsemi, které jsou solí filmu - hlukem, sníženou viditelností, neurčeným kontextem, náboženskými přesvědčeními, konfuzí médií. Kořením, které pálí. Hnidopich může klást otázku, zda Haneke dělá dobře: Za prvé, když o záměru frustrovat diváka informuje už titulem. Není výpověď oslabena, když se dává najevo, o co jde? Haneke už nikdy později tuto strategii nezvolil a vždy se důsledně snažil vypadat, že se cosi sdělit pokouší; nejen, nicméně natruc. A za druhé: Co je to za počin, komunikovat nemožnost či obtíže sdělení? Ironie na druhou? Sympaticky samolibé.

    • 2.12.2018  15:36
    Vyšší moc (2014)
    *****

    Připadá mi, že potřebujeme společný obraz... Film pro mladé otce, kteří tuto svou úlohu berou vážně. Už dlouho jsem po filmu neměl takovou chuť si o něm s někým podobně zatíženým důkladně promluvit (což mě dle filmu vlastně identifikuje jako potrefenou husu). Podnět k úvahám, nakolik ženy mohou určovat, čím mají být muži (a naopak), stejně jako o tom, koho náhlá toxičnost maskulinity otravuje nejvíc. Neměl by se jeden začít holit na hladko? Nečekejte výsměch různým emancipačním, rolovým přístupům, ani tradičním formám. Očekávejte jen zatraceně chytrý a krutým způsobem zábavný komentář k diskuzi, jíž se nemusíte účastnit, ale v jejímž rámci dozajisté fungujete, či se o to pokoušíte. Muž se ocitá v prekérní situaci: není potřeba. A začne-li být, stává se často doprdele oběť svých instinktů. Ruben Östlund zvládl téma otázky mužské role v současnosti pojmout nebývale nestranně. Přesto se neomezuje jen na kladení otázek a je úlevné vidět, že vzácně nechybí odvaha na ně i (záludně) odpovídat. Dovolená, v jejímž průběhu dostane otec 0.2 vtěřiny na to, aby ukázal, co v něm je, se proměňuje v hádanku, kdy si všichni rodinní příslušníci a dokonce blízcí známí musí zodpovědět důležité otázky. Společně s maminkou, tatínkem, dětmi a rodinnými přáteli je můžete odhazovat předsudky a přežitky i vy. Zaručeně jich máte plnou ošatku, ať už jste konzervy či studenti gender studies. Nesmírně podnětný a mnohými způsoby (včetně těch formálních a žánrových) bohatý film. Na Östlunda pozor! Mimochodem, švédsky se lavina řekne lavin.

    • 1.12.2018  16:37
    Spoutaná (1998)
    ****

    I don't understand this music! Zpráva o Bertolucciho skonu a dojemný nekrolog Evy Zaoralové mě přivedly k rozhodnutí to s mistrem, kterému jsem neměl to štěstí porozumět, po minulých nezdrarech [Poslední svůdně krásní Snílci v Paříži] opět zkusit. Jelikož jsem byl připraven, měl jsem možnost příčiny jistého odporu (ovšemže se dostavil i tentokrát) pečlivěji pozorovat. Došlo mi, že mám nejspíš potíže s Bertoluccim-člověkem a Bertoluccim-postavou, jimiž jsou podobně jako ve snu všechny filmové projekce, než s Bertoluccim-režisérem. Co BB evidentně považuje za cool, sensuální, opravdové a hrozitánsky romatické je v mém rejstříku daleko za hranicí patetičnosti, samolibé obscénnosti a osobnostního kýče. Rozpaky se dostavují prakticky kdykoliv, když postavy hovoří, zejména spolu. A nemohl jsem se zbavit dojmu, že o potenciálu nechutnosti představitelé hlavních postav Thandie Newton a David Thewlis vědí, což se tan druhý pokouší vyrovnávat eskalací svého úchylného potenciálu. Místy to funguje, většinou ale ne. Další rozměr Spoutané představují obrazy a hudba, další komunikační kanál, jímž mezi postavami probíhá vztah. Tomu jsem byl schopen porozumět lépe než aplikaci burákového másla na prdel (a všemu, co tomu v Bertolucciho rejstříku odpovídá). Promlouval-li ke mě Bertolucci řečí barev, afro-popu a klavírními kompozicemi Alessia Vlada (skvělé Ostinato), dokázal jsem se přiblížit k pochopení uznání, jež si Bernardo Bertolucci jako filmový tvůrce vydobyl. Velké štěstí, že Spoutaná není moc ukecaná a lze si ji na úrovni distingovaného romantického filmu i užít. Pozoruhodným rozměrem filmu je alegorický přesah vztahu dekadentního pana Kinskyho a afroevropanky Šanduraj. A doporučuji o něm raději moc nepřemýšlet. O mrtvých jen dobře, takže za tři a půl, zaokrouhleno nahoru: I am just not good enough.

    • 1.12.2018  15:54
    Nemilovaní (2017)
    *****

    Radiohead: How To Disappear Completely. Přirovnávat Zvjaginceva k Tarkovskému, jak se to občas děje, je trochu silná káva a navíc mimo. To ale nic nemění na tom, že jde o jedinečný zjev v ruské kinematografii současnosti, alespoň pokud se pohledu zvenčí týče. Říká se, že na úroveň kultury lze usuzovat nakládání s mrtvými. A dětmi, dodávám. Zvjagincev přichystal nahlédnutí do rodiny, pro níž je označení dysfunkční eufemismem. Představitelka matky Marjana Spivak byla vybrána i proto, že její herecká emulace zlé píči hraničí s dokonalostí. Slabošký konformí tatínek není lepší. To, co připravují ti dva malému Aljošovi resp. co dokázal Zvjagincev perfektně vystihnout a geniální filmovou zkratkou (jde o zhruba první čtvrtinu filmu) podat, je hrozné, ale síla zla slouží jen jako výchozí bod ke Komerníkovskému orbatu. K tomu dochází po zmizení. Není nečekaný ani okamžitý, ale to na efektu nic nemění; Nemilovaní necílí na diváky Šestého smyslu. V titulu zaznívá plurál. Kdo jsou ti nemilovaní? Hádejte bez starostí, nespletete se. Ačkoliv je film očividně směřován na zahraniční festivalový trh, kritika poměrů nezabírá zdaleka takový prostor a není tak černobílá jako třeba v Leviathanovi. Omezuje se na letmé výjevy z pracovišť, styk s nefunkčními orgány a eschatologické blábolení z rádia. I establišment má své kladné postavy, byť kladné nenápadně: například policistu, který otevřeně dozná naprostou bezzubost a odkazuje zoufalé rodiče na neziskové organizace, které to [na rozdíl od policie] umí a mají dobré výsledky. V jádru jsou ale Nemilovaní více oknem do duše zrůdy-člověka, ovládaného dědičným zlem a bludy o sporné podobě štěstí, na které má přece každý právo. Skutečnost, že se příběh odehrává v Rusku, určuje jen odkrytost nechutností, která možná ani není nectností: Méně vůle a umu k pokrytectví: Napijeme se na lásku a na selfíčka. Ve výsledku připomíná Zvjagincevo podání O rodičích a dětech spíš severskou než ruskou filmovou řeč. Se vším dobrým a špatným, co z toho vyplývá.

    • 25.11.2018  14:16
    Psycho (1998)
    *****

    A boy's best friend is his mother. V doslovném tlumočení über-klasiky typu Psycho nutno spatřovat v první řadě pokus o vtip. Gus van Sant je kopa vpravdě veselá a jeho filmová pantomima nese pečeť naprosté dokonanosti. Především je třeba si uvědomit, že výroba repliky je ve filmové branži naprosto originální počin. Ne snad že by bylo zlodějů mezi filmaři méně než kde jinde, ale van Sant vystrčil loupež do světla reflektorů - to ona je hlavním zločinem ve filmu, kde se to mordy jen hemží. Výsledek skýtá rozhodně víc možností pobavit se, než leckterý rádoby původnější film, protože přidává vrstvu nepřetržitého srovnávání. Korespondence mezi originálem a replikou těší identičností i rozdíly, počínaje perkinsovsky zženštilými pohyby Vince Vaughna, pokračujíce barvou, opsanými drobty podivnůstek Hitchcockova rukopisu, konče jaksi rafinovanějším vzorem na sprchovém závěsu. Jaká to podivná legrace, když se devadesátkové postavy vykazují chování šedesátkových předloh. Lahodné rouhání. Je to film vrhající trochu světla na mysterium replikace. Výsledek je nečekaně trochu její obranou, i když to ne každý docení.

    • 25.11.2018  13:53
    Dunkerk (2017)
    *****

    Zná to každý, jehož přítelkyně / přítel se rád/a sluní: Jste na pláži, trvá to dlouho a domů nemůžete. Tíseň. Když má filmař omezený rejstřík, závisí jeho úspěch na volbě tématu. Nolanově odosobněné, technicistní, trochu autistické formě sedne mapování válečné operace se skupinovým hrdinou jako hrnec na zadek. V topologickém členění THE SEA, THE AIR, THE MOLE atd. by sklon pracovat s postavami člověčím způsobem byla na obtíž. Nolan se přirozeně pasuje na generála operace, v níž posouvá figurkami, které mají tváře jen příležitostně. Mezi další patří lodě, letadla, ponorky, domy, vlny, torpéda. Nolanův způsob práce přesně koresponduje s tím, jak se zachází s vojáky na pláži: Wars are not won by evacuation. Lze říci něco takového o filmech a v nich vystupujících postavách? Střetů je tu pomálu, skopčáka nezahlédnete, jen je slyšíte; některé z povzdálí, jednoho bezprostředně blízko, nepřetržitě. Jeho jméno je Hans Zimmer a jeho nelidské audio je spíš než hudbou vrčením mašinérie požírající těla britských (a francouzských) voláků. Nebýt kašírovaného pokusu o vlastnectví v závěru, těžko uvěřitelného, kontraproduktivního (a jakoby přišitého k hmotě, která je patosu netečná), šlo by o perfektně nelidský film. I tak za pět.

    • 24.11.2018  15:25
    Sledování (1998)
    ****

    Everyone has a box. You take it away... to show them what they had. Už jsem asi starý, když Christophera Nolana vydávají v The Criterion Collection. Debut a už je to všechno tam: To dobré, to špatné, vše. Před dvaceti lety bylo vše jako dnes, snad kromě absence burácení z pera Hanse Zimmera. Nolan již Following konstruoval jako dokonalý trik, the prestige. Nechá vás pozorovat, zašmodrchá hlavu nechronologickým vyprávěním a posléze ohromí. Je to něco víc než mindfuck? Kolik úrovní má tenhle sen? K hodnocení Nolanových filmů postačí váš názor na iluzionisty. Baviči, umělci nebo šarlatáni?

    • 24.11.2018  15:05
    Jako nikdy (2013)
    *****

    Zasraný, zkurvený, podělaný baby. Zdeněk Tyc točí jen velmi dobré a velmi špatné filmy. Jako nikdy je ten první druh a Tyc potvrzuje pověst režiséra, který to umí takříkajíc civilně, v malém a lákají ho vytěsněná, nepopulární témata. Hodina a půl Schmitzerova chcípání tedy jistě není něco, co si na zažívání pustíte mezi večeří a romantickou dvacetiminutovkou před spaním. Malíř Vladimír Holas jde do finiše a sekundují mu v tom dvě milenky (jedna stará a druhá mladá), syn a jeho přítelkyně. Tyc provází diváka končícím časem bez velkého patosu a též bez marných příslibů smíření, na druhou stranu nic nevylučuje. Z Jako nikdy se samozřejmě o smrti nic nedozvíte (kdybyste v to chtěli náhodou doufat). Sledování ale možná ozřejmí, jaká to bude dřina, a že může mít určité dílčí výsledky. Holasova smrt je velkolepě obyčejná, i naopak, ne nepodobná Bartoňovým obrazům. Ty jsou potom o mnoho lepší, než jak je hodnotí některé postavy, které tomu [notabene] nerozumí. Se poser, babo.

    • 24.11.2018  14:42
    Panna (1940)
    ***

    Jaké je to když tě někdo políbí? / Nech se políbit od toho staříka a uvidíš. Jako pamětníka časů, kdy dávali filmy pro pamětníky, mě zaskočily momenty, které jsem jako dítě před obrazovkou televizoru Merkur s vysuvnou anténkou nevnímal: Skákajici kozy Věry Ferbasové, překvapivě lascivní dialogy a mimojidní scény, jako když hlavní hrdinka spustí mimo dramaturgický plán neohlášené pěvecké číslo (hlasem jiné ženy). Kromě výše uvedeného ale film moc nenabídne. Zápletka plná náhodných setkání, nabídek k sňatku, instantních objevů uhelných dolů, vztahovych zmatků, bankéřů a architektů představuje konglomerát toho nejobvyklejšího z dobové tvorby. Film, který nejspíš nejednomu pamětníkovi po zásluze vykouřil z hlavy.

    • 24.11.2018  14:24

    Hey, if we can't laugh at cancer, who are we? Hail Satan. Steven Soderbergh se ke komerčního rozměru léčení vrací rád. Není divu: Farmaceuticko-medicínský komplex udržuje valnou část z nás v provozu dlouho po záruce, nechává si za to náležitě platit po ďábelsku nejen penězi, i když těmi především. Nemálo to materiálu pro kritického, nezávislého filmaře, který se nechce vzdát možnosti produkovat hitchcockovskou zábavu. Unsane je dle očekávání netradiční kontra-žánrová podívaná, udivující podobou i výrobou. (Natočeno za 10 dnů a cca 1.5 mil.USD, na mobil). Syžet, který by šel hravě proměnit v céčkovou srágoru, zpracovává hollywoodský Midas v odtažitou, thrillerově se maskující sondu do nevalných poměrů emerického zdravotnictví. Braková storka o ženě, která se ocitla za katrem, je záminkou pro poutavou exkurzi po nechutné praxi, v níž pacient představuje jen položku v uskutečnění transakce mezi pojišťovnou a léčebnou. Od obvyklých žánrových excesů odlišuje Unsane leccos, ale zvláštní pozornost si zasluhuje mrazivě vtipného zapracování slizkého způsobu, jímž si komplex přisvojil k maskování vlastní rutiny slovníkem lidských práv: The door's locked ... For your privacy. Laciný casting zdobí ambivalentně záměrně protivná Claire Foy a dojemná ochota Matta Damona účinkovat v čemkoliv, co Soderbergh navrhne, byť by to měl být skeč nasnímaný telefonem. Rolička bezpečnostního experta vtipně koresponduje s hercovou bourneovskou (doufejme že) minulostí.. Přelet nad doupětem zmijí prostřednictvím Lží, sexu a iPhone

    • 18.11.2018  15:06

    [To randomly pissing Fiennes] Harry, come on, that's a grave. / Yeah, well, Europe is a grave. Derayův Bazén je dobrý, pomalu hořící film. Není divu, že je takový i remake Luca Guadagnino. Překvapí ale, jak moc je jiný, když se oproti předloze změnilo tak málo. Ve středomořské rezidenci, která připomíná spíš dům z Goddardova Pohrdání než tu z Derayova originálu, se setkávají čtyři osoby, jejichž vzájemný poměr neumožňuje užívat dovolenou v žádoucí pohodě. Rozpory vedou po několika liniích: pohlaví, věku, společenského statusu, touhy, naturelu, majetku, profese. Favorita si může divák vyvolit jen bude-li nespravedlivý, přesto akcelerace pudí přinejmenším jednoho kamsi ven... Mnohé dialogy (prý) pocházejí přímo z předlohy, optika remaku ale opouští příležitostně uzavřenost kvadratury a naznačuje sympaticky, že postavy řeší tzv. problémy prvního světa, snad aby nebyly ohrožovány čímsi palčivějším. Vítaná skoro neznatelná nadstavba: Několikeré mihnutí se kdesi poblíž se vylodivších migrantů- Mile starosvětský filmový zážitek by nebyl v této minimální konstelaci možný bez solidních herců, z nichž by nejníže stála Dakota Johnson, kdyby frekventovaně nesubstituovala charisma a omezené možnosti postavy nahotou, a nejvýše živelně nesnesitelný Ralph Fiennes, obstarávající 90% monologů i dialogů a tanečními čísly mistrně karikující Micka Jaggera. Zvláštní nutkání pustit si film ještě jednou.

    • 18.11.2018  14:30

    Mellon Collie & The Infinite Sadness will last forever. Floresta byl pro mě zážitkem dvou částí: V té první jsem se kochal bludem, že bych film dokázal napsat, natočit a ufinancovat z kapseného (a být na sebe proto pyšný); tak v dobrém slova smyslu lacině produkce působí. Druhá polovina se ocitla v zásadním rozporu s tím, jak bych býval slibnou premisu setkání dvou suicidálních postav rozvíjel, což jsem bohužel nedokázal filmu odpustit. Řekla jsem, že jsem na hudebním festivalu. Viděla jsem jen Arcade Fire a jela hned sem. Jarmushovský díl, říznutý proto-emo-lookem devadesátkových videoklipů The Smashing Pumpkins, baví dialogem a asketicky černobílou paletou lesa, jemužby to v barvě nejspíš slušelo daleko víc. Béčkový zvrat překvapí, ale nedokáže udělat nic moc víc. Sledovat dvě třetiny filmu, jak se o to neohrabaně snaží, je přes rozkošné rozvíjení estetiky laciného filmu bolestivé.

    • 18.11.2018  14:12
    Calibre (2018)
    ****

    Netflix navazuje na dobrou tradici nízkorozpočtových, nikoliv pitomých britských slasherů. Calibre jako každý alespoň slušný film, který vykazuje ambici napínat a děsit, staví na existující, zpravidla neuvědomělé kolektivní obavě. Dva mladí, perspektivní muži se odjíždějí zrekreovat na venkov, kde jsou následně nuceni čelit všemu možnému, co známe ze Straw Dogs, The Wicker Man a Deliverance. V souladu s reflexi a senzibilitou, která byla počátku 70. let nepřístupná, jsou karty rozdány korektně. Hrůza z vidláků sice není neopodstatněná, nicméně zatěžko je fandit i arogantním městským hejskům, natahujícím do nevinných končin puch investic, grantů a dalších hoven, aniž by své bližní považovali za něco víc než standardní un-people. Dynamiku tragédie nepohání konflikt dobra a zla, nýbrž osudová rozesranost světa, v němž se různě pošramocení lidé dostávají do velmi nepříjemných situací. Jednotu místa a času zajišťuje nepříjemně dlouhý víkend ve skotském prdelákově v rámci pohanského svátku Alban Eiler; Aischylos Scotus. Antické proporce dramatu jdou k duhu příběhu, svědčí ale i žánru? Nemohou, jsou s nimi v rozporu. Sledovat vážně neutěšený vývoj událostí může mít katarzní účinek, ale když čekáte cosi jiného, dostaví se prostě dřina.

    • 30.10.2018  15:59

    God will strike you down. V osobě Tommy Lee Jonese lze vytušit zastávání podobných názorů, jimiž se netají parťák, herec-režisér, tradiconalista a skoro-vrstevník Clint Eastwood, který pomáhal budovat a o řadu let později též křísit western: Emerika vyměkla. Volba způsobu, jímž se to tu říká, je ale paradoxní: Feministický anti-western není první nabízející se možnost, jak oslavovat tradici osidlování západu bílými muži. Přesně to je ale to, co se Jonesovi s pomocí Boží podařilo. K filmu jsem usedl v očekávání příležitosti k rozvinutí nudy, aby ze mě The Homesman začal od začátku osekávat celé porce divácké nevíry; na konci nezbylo nic ze mě ani z ní. Tommy Lee Jones režisérsky překonává své limity, stáke patrné, a dává vyniknout těm v branži ještě o něco lepším - pozoruhodné skupině herců v čele s přímočarou Hillary Swank (a takovými jako sporadický James Spader, David Dencik či Meryl Streep v týlu), Marcu Beltramimu v režimu Jacka Whitea a kameramanu Rodrigu Prietovi, skrz jehož dlouhé sklo uzříte Nebrasku jako bezútěšnou rudohnědou pustinu ne nepodobnou Marsu. Jones, spoluautor scénáře, slouží duchu předlohy Glendona Swarthouta, připomnajícímu krutostí a afirmací života v těch nejnehostinnějších podmínkách cosi od Cormaca McCarthyho. Na děsivou nepředvídatelnost road movie a scény neobyčejné drsnosti jsem nebyl připraven a měl jsem po dlouhé době pocit, že někdo naráží na hranice mé divácké otrlosti. Zde nutno hledat Jonesovu zprávu divákovi: To, že jsme (byli) tvrdí, neznamená, že jsme (byli) nelidští. Dávejme si pozor, zda nepřicházíme o cosi důležitého. Taková deklarace úcty k tradici, včetně všech jejich temných stránek, zasluhuje respekt. Nedoceněný film.

    • 30.10.2018  15:15
    Brouk v hlavě (TV film) (2002)
    ****

    Boutone, ty dobytku! Televizní divadelní zážitek, úspěšný důsledným vytěžením motivů jako jsou dvojníci; otočné postele; šišlání a další vady řeči; nevěra, alkoholismus a nešvary všeho druhu; dveří, které se v bordelu netrhnou. Když vypnete u scén Preiss / Němec obraz, můžete si představovat neexistující díly Jistě, pane ministře!. Příležitost konfrontovat příjemně vlastní ubohost a připomenout si, jak hluboko v tradici frašky vězí uctívaný zlatý fond české filmové komedie, na kterou se nedaří (a asi ani nechce) nikomu navázat. A já zůstanu své ženě věrný, bohužel...

    • 30.10.2018  14:46
    Vzteklina (TV seriál) (2018)
    ****

    [Nad kádí s kyselinou:] Někdo mu řekl, ať rozpustí chov. Tak to udělal. Působivé pohledy do lesů; lišky, které nejsou, čím se zdají být; skoro seriózně míněný sociologický (či veterinářský, chcete-li) rozbor české vesnice; návaznost na historický kontext; vzteklina jakožto společenská diagnóza: Devalvují to jen drobná nedůslednost a tušené obavy, zda jsou diváci na nemilosrdnost zrcadla připraveni i v rámci tvorby veřejnoprávní televize, projevující se jemným růžovým závojem sebeklamu. ČT sice nepovila druhou Pustinu (z jejíž bezchybnosti mi při vzpomínce dosud naskakuje husí kůže), ale české seriálové tvorbě tato ambice rozhodně prospívá. Laťka je nadlouho nastavena vysoko a než jí někdo přeskočí, můžeme se snad těšit na víc povedených produkcí, pokoušejících se o salto mortale. [Odporným ožraleckým hlasem:] Ať mííír dááál zůstáváááá s touto krajinou...

    • 30.10.2018  14:19

    Don't touch me unless you love me. Kdysi jsem měl zato, že Parallax je prostředek na snížení zvýšené teploty. Jde o trochu něco jiného a v souvislosti s motivem filmu, jímž je střílení amerických politiků, vyznívá titul resp. jméno společnosti jako filmařské pomrkávání na zastánce teorie dvou střelců. Výchozí teze druhého dílu tzv. Pakulovy paranoidní trilogie jsou těmi nejodvážnějšími a rozhodně nejparanoidnějšími. Parallax více než Klute a Všichni prezidentovi muži pracuje s žánrovým repertoárem jako jsou automobilové honičky, bitky na barech a pod přehradami (divokého střihu, dlužno dodat), i tak ale zbývá dost prostoru k práci s motivy, jež lze s odstupem času hodnotit jako jasnozřivé (výběr zabijáků prostřednictvím psychologického dotazníku). Alan J. Pakula přetavuje scénář (přepsaný Robertem Townem) do klasiky s rysy toho nejlepšího, co bylo v 70. letech v Hollywoodu vyrobeno. Nikoliv moc složitou zápletku zpracovává autentickou, odtažitě kvazi-dokumentární kamerou, v níž fungují i akční scény typu vraždy a výbuchy výjimečně efektivně a dokonce i nadsamčí kvalita Warrena Beattyho působí skoro přirozeně, přestože jako žurnalista nepřesvědčí. Matoucí vyznění Parallaxu k ještě větší nejasnosti posouvá kongeniální soundrack Michaela Smalla, postavený na mrzačení vzletných vlastneckých a rurálních motivů kakofonními intruzemi a zvraty. Za originální DVD děkuji Terryho ponožkám! Čtyři a půl.

    • 29.10.2018  15:57
    Rocco (2016)
    ****

    Nevěřím. Rocco Siffredi je jedním z mála prolétů, jemuž píchačky v práci nevadily. Ale to už (prý) neplatí. Demagogové vědí, že lež je nejúčinnější jako přísada pravdy. Mám silný pocit, že si toho byli dobře vědomi i dokumentaristé Thierry Demaizière a Alban Teurlai. Z jejich portrétu charismatického plešatícího péráka pravda vysvítá ve vzácných okamžicích vhledů do porno-provozu (objevení fotografií, na níž jsou se Siffrediho titulkou vyfotografováni afghánští Talibánci), nebo když kamera vypadne z rytmu a snímá neslušně trochu déle: Chci být dobrá herečka. Už jsem stará. 25 let. Když se Rocco zpovídá na kameru; pláče; prezentuje svou křehkost chlíváka nebo intelektuální nadhled; vypráví o oklácení hlavy matčiny kamarádky (v předvečer jejího pohřbu); když porno-dělníci hrají tvůrčí neshody - je to slabší, ale stejně dost zábavné. Vlastně ve srovnání s tzv. áčkovými herci neservíruje Siffredi vůbec špatně, což překvapí ale jen ty, kteří nevnímají pornografický rozměr produkce velkých studií. Vnucuje se srovnání s JCVD (titul i film) s nímž Rocco (Siffredi) sdílí nejen podobné rysy, ale i čitelný záměr nějak umělecky posvětit celoživotní produkci audiovizuální břečky. Vlastně záleží jen na tom, jestli je máte rádi.

    • 29.10.2018  15:07

    Fuck off, Adolf! Horory jdou Verbinskimu daleko lépe, než řekněme Piráti v Karibiku, mohu-li snobsky soudit jako divák, který se neobtěžoval :-). Mladší ošklivý bratr Leonarda DiCapria nachází svůj prokletý ostrov v alpských lázních. Ve fantasmagorické změti záměrných i mimovolných odkazů (Lovecraft, Duna, Rosemary's Baby, Zámek, Dr. Strangelove atd. atd.) fungují bezchybně dvě věci: obrazy a atmosféra. Putování hrdiny labyrintem lázeňských tunelů od jednoho priessnitzu k dalšímu dává každou chvíli trochu jiný smysl (symbol sem, symbol tam), aby ke konci vyšlo najevo, že kakofonní paranoia končí žánrově prostě v B minor. Ztráty těch dvou a půl hodin nelituji ani v nejmenším: Jako vizuálně opulentní předehra pobytu v Lázních Libverda naprosto dostačující.

    • 29.10.2018  14:33

    Celkovou anestezii? Celkovou anestezii. Kardiochirurg Collina Farrella, opatřený biblickým plnovousem, vyjednává se smrtí o splacení jistých profesních a potažmo lidských hříchů; podnik to nevděčný a marný, film tudíž velmi frustrující. Nic samozřejmě nedává smysl a baterie strategií se tenčí; zeptejte se Antonia Blocka nebo třeba Sophie Zawistowské. V tvůrčím počinu lze identifikovat sadismus, který je Lanthimosovi asi vlastní. Hodně je investováno do navození nepohodlí diváka: Dialogy holé jako větve listopadových osik, bezútěšně elegantní výprava, kubrickovské jízdy prostorami navozujícími úzkost a představitel "chlapce" Barry Keoghan, kterého by jeden neváhal pro potěšení Boha ošklivě pošikanovat. Lantimos nabízí filmu a filmem jediné posvěcení, které přichází v úvahu v tomto specifickém případě i ve frašce života a smrti jako takové. V závěru se lze buď smát (Yorgos Lanthimos hovoří o filmu jako o komedii), ale velkou úlevu nečekejte. Ať už souhlasíte či ne, musíte zaujmout stanovisko. A nebude to v životě naposledy.

    • 28.10.2018  14:25
    Brexitannia (2017)
    *****

    Vox populi, vox Dei. Pro každého, kdo touží po vhledu do motivů britských voličů resp. voličů obecně poučná až fascinující podívaná. Australský dokumentarista Timothy George Kelly prezentuje výpovědi leave a remain voters skoro nezaujatě. Ani ty nejdětinštější úvahy nejsou zesměšněny nikým jiným, než samotnými mluvčími a manipulační práce ryze filmovými prostředky (střih, scéna, řazení názorů) není skoro znát. Zdánlivě tendenční je výběr mluvících hlav v druhé, bohužel stručnější části the Experts, ale nabízí se vysvětlení proč tomu tak je; optimisty mezi poučenými těžko hledat. Od Nohama Chomskyho neslyšíme povzbudivá slova v žádném případě a hrozivými, ale výstižnými vsuvkami prosvětlí téma Saskia Sassen a další, jejichž texty nejsou v českém jazyce bohužel k dostání. Experti dle očekávání nevynáší verdikt, nýbrž různě nyznačují, že problém leží trochu jinde, než kde jej identifikují ať tak či onak zglajchšaltovaní voliči, tedy my - my, na jejichž adresu Churchill drze poznamenal: The best argument against Democracy is a five-minute conversation with the average voter. Zatímco se mnozí zabývají kravinami, jiní získávají klid na práci, která by pro dobro 99ti procentní většiny měla zůstat nevykonána. Výsledný obrázek může navodit zádumčivost z časů, které se předbíhají a nejsou s to sebe samé uchopit, přestože se o to heroicky snaží.

    • 28.10.2018  14:02
    Uprchlík (1993)
    ****

    Would you change your bullshit story, sir? Alfred Hitchcock prohnaný masomlejnkem devadesátých let, aneb Muž, který věděl příliš málo: klasický motiv křivě obviněného muže, ředěný davesátkovou kaší scén honiček s vrtulníky a soundtrackem James Newton Howarda, chabě připomínajícím Total Recall Jerryho Goldsmitha. Oproštěno od nostalgie, kterou může zaslepit každého, kdo si přivezl uprchlíka kdysi na kole v baťůžku z videopůjčovny, jde o záležitost výhradně konzumní: lahodnou, ale bez signifikance. Vnější kvality zajišťují výkony Tommy Lee Jonese (nejzajímavější postava), Jeroena Krabbého (skvělý, přestože příliš očividný), Joe Pantoliana (šašek) a Harrisona Forda, jenž svůj výjimečný talent pro nemotorně maskulinní ztvárnění felčara v úzkých dokázal o pět let dříve v Polanskiho jedinečných 48 hodinách v Pařiži (které utekly příliš rychle). Pro mě bohužel srovnání s Polanskiho uchopením Hitchcocka nutí hledět na Uprchlíka s jistým despektem. Jestliže vyhoštěný velikán dokázal přetavit žánrovou podívanou v podstatnější výpověď o lidské situaci, Andrew Davis zůstává rutinní a spokojuje se s čistým napínání a bavením diváka.

<< předchozí 1 2 3 4 10 19 27 36
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace