F.W.Colqhoun

F.W.Colqhoun

Pavel Novák

okres Jablonec nad Nisou
Optimista


10 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 11 22 32 42
    • 28.6.2020  14:30
    Spoutej mě! (1989)
    *****

    Když do něčeho vložíš srdce a ptáka, je to vždycky osobní. Jeden z nepovedenějších Almodóvarových filmů [o filmu]. Obligátně nepůvabná Victoria Abril, ibersky nevzhledná sestra Scarlett Johanson, čelí poněkud nevybíravým námluvám "šílence" Antonia Banderase. Španělský telenovelař s dobrým vkusem provede diváka příběhem od klasického úvodu, prolnutého s natáčením thrillerového spin-offu, k vyvrcholením, která v kinematografii nemají obdoby. Almodóvar, po všech stránkách na vrcholu (ty nápady! ty barvy! ta kamera!), spojil tentokrát síly s bratrem kýči Ennio Morriconem. Těžko si představit někoho, kdo by stejně jako on dokázal v jediném motivu přirozeněji sloučit atributy thrilleru a melodramatu. Dokonalém zmatení žánrů umocňují zázračně nerušící komediální scény, jako když Banderasův únosce nakupuje v lékárně lepící pásku a přímo před drogistou zkouší, která bude komfortnější na ústech; když drogoví dealeři řeší volby nebo když náhle sledujeme vložený reklamní spot, zobrazující německé důchodce, kteří v mládí (= v nacistických uniformách) sjednávají penzijní připojištění. Nepamatuji se, že bych se u nějaké Almodóvarovy ne-komedie smál nahlas. Skvělý film.

    • 28.6.2020  14:03
    Sanctum (2011)
    **

    Rule number one: Never hold your breath. Ta laciná otázka se vnucuje: Jak hluboko dokáže klesnout James Cameron? Ačkovli v režijní sesli nacházíme Alistera Griersona a "držitel tří cen Akademie" se maskuje v produkci, film nese atributy Cameronovy pozdní tvorby: okázale drahé zpracování, postavy dvourozměrné jako pauzák, prostoduchý scénář a dialogy hloupé tak, že by se za ně styděli i snad i přední čeští scénáristé. Kdyby se tam vůbec nemluvilo a podstatně méně hrálo, mohl bych hodnotit o plných 50% lépe. Sanctum je instruktáž k natočení filmu, v němž ze všech otvorů stříkají tekutiny, ale není to porno. Je to horší. Parta zbohatlických zmrdů zhruba charismatu zhruba Elona Muska se pokouší svá nákladná povyražení prodávat v balení kolumbusovských ideálů. Pýcha předchází pád, ale nevinnost přetrvá. Kdyby dostal námět za utracené peníze příležitost natočit někdo neštítící se nabízejících se béčkových řešení, mohlo to být alespoň dobré. Striktně áčkové putování papuánskými jeskyněmi, prosvětlenými jasněji než suterén u nás v paneláku, vede přes všechna klišé a speleologické deflorace fotogenických děr k logicky zasmrádlému vyústění. Pojmenujte si ho sami.

    • 21.6.2020  14:15

    I'm not killing anybody in cold blood. Nimbus Harryho Palmera, toť měsíční odlesk superhrdinské záře 007. Nezanedbatelný díl potěšení možná nejlepšího špionážního filmu Guye Hamiltona spočívá v průběžném srovnávání hlavní postavy, zlodějíčka ve službách MI6, obrýleného a mastroiannovsky nejistého, který musí škemrat o 800£ na nové auto od "M", s kýmsi, kdo si chodí pro libovolné obnosy do nejbližšího kasina. Pohřeb tuto služebnost flemmingovské frančíze paradoxně nemá zapotřebí. Zápletka si nezadá se cynickými, vícevrstevnatými hádankami Johna le Carré. Ženy jsou krásné a krásně proradné a cockney charisma Michaela Cainea vynáší i přes všechnu zranitelnost jeho postavu do sfér, jež byly některým bondovským představitelům nedostupné. (Tím nemyslím jen Lazenbyho.) Příběh okolo příprav smutečního obřadu rámuje scéna Berlína čtyři roky staršího než první syntezátor Kraftwerk; z bod, kdy Bowie zkoušel prorazit s pseudo-folkovými šlágry Rubber Band či London Boys a Angele Merkelové do vstupu k východoněmeckým svazákům scházely plné dva roky. Neonový líc na rubu z padesáti odstínu šedi, spájený jizvou zdi, snímá Otto Heller tak úchvatně, jakoby očekával kanálové zjevení Třetího muže. Právě se dozvídám, že třetího Palmera natočil Ken Russell. Nemohu být zvědavější.

    • 20.6.2020  14:25
    Pátrání (2018)
    ***

    Jakou to dlouhou cestu jsme urazili od revoluce v podobě dělených obrazovek v Případu Thomase Crowna! Nyní jejich prostřednictvím žijeme a točíme filmy, jež jsou post-Wokny od titulků k titulkům. Ještě horší než hledět do hnisavé rány je estetizovat ji a po tom nejhorším, v rozporu s titulem, nepátrat. Jako to činí Searching, jež realizuje v simulakru báječné dobrodružství bez špetky makabrozity. Nechuť odebrat se na dvě hodiny do předpeklí Fejsu, FaceTime, Skype a dalších apps mi pomohla překonat zvědavost. Aniž bych očekával hackerský hardcore thriller v debianu, striktní omezení vizuálu na aplikace v GUI (graphical user interface) mě otrávila. Terminál nikde, a to je prosím hlavní hrdina, etnicky stereotypní ajťák John Cho, zaměstnancem IT firmy. Chápu, že jednání se zástupci IT gigantů nebylo jednoduché, ale zdůrazňování zabezpečení uživatelských účtů bylo k smíchu. Zaráží též odevzdanost, s níž se hlavní hrdina, zoufalý otec, omezuje na šmírování v jablíčkovém laptopu své dcery, jakoby svět mimo obrazovky ztratil význam, smysl a samotnou bytnost. Jakoby se doufalo, že ztracená Margot vyteče z USB portu, nebyl-li už i ten v honbě za designovou čistotou a online monopolem panensky zacelen. Jakoby vlastně nikde jinde nebyla ani předtím, než začala být postrádána [na svém iPhone]. Dalším zklamáním bylo, když se tvůrci zhruba v polovině filmu opouštějí již tak diskutabilní purismus obrazovky počítače a obohacují projekt úryvky z televizních vysílání. Zajímavý pokus, který poškozuje myšlenková plochost, reklamní podlézavost, jakož i technologická, vypravěčská zbabělost. Jak fascinující mohlo hledání být, kdyby proběhlo pátrání po pravdě v její hrůzné úplnosti. PS Nemám rád lidi, kteří mají bordel na ploše.

    • 20.6.2020  13:29
    Ostrov (2000)
    *****

    Je to cvok. Lije jako z konve a on si chce zašukat. Svéráz jihokorejského rybolovu. A též sexuálních zvyklostí - proč by mělo být vhodnější šukat za slunečného počasí? Kim Ki-duk situuje alegorický příběh do symbolické krajiny z nejsymboličtějších. Topos kempu s různobarevnými plovoucími chatkami a jejich dočasnými obyvateli, izolovanými vodní plochou, představuje model vezdejší existence, navozující nálady přinejlepším melancholické. Oprostí-li se divák od toho, co to všechno může znamenat a zda je to pro Korejce srozumitelnější, musí uznat, že svět minimalistického resortu, halený často artificiální mlhou, fantasticky vypadá. Což může leckomu zlepšit náladu i tehdy, když si vrazí rybářský háček, kam nemá.

    • 20.6.2020  13:13

    Cena firmy Sony bude našim komikům předána na přehlídce 40 let znárodněné kinematografie v Praze U Hybernů. Vskutku velká filmová loupež... Film jsem viděl naposledy na špatně naladěném televizoru Tesla Merkur se zulámanou anténou. Byl konec osmdesátých let a scéna desítek herců vystupujících z polské parodie na Fiat, meta humor a ztřeštěné honičky mě fascinovaly. Jednalo se o období, kdy jsem ujížděl Muži z Hong Kongu. Bylo jasné, že očekávání založená na dětských diváckých zážitcích s Merkurem se nemohou naplnit, ale pocit trapnosti, jemuž jsem se místy neubránil, jsem nečekal. Splácanina vynikajících scének, včetně té "vítězné" z Japonska, odkazů na starší české úspěchy zestátněné kinematografie (Láska z pasáže, Arabela, Vrchní prchni aj.), odvážných výstřelků, zjevně z hlavy chlíváka Zdeňka Podskalského st. (nahotiny na kole) a řady nechtěných přešlapů od bláznivé komedie do nepovedené maškarády circa ČST. Ve své prostotě film klade nemalé nároky na znalost československé filmové tvorby, pro mileniála to musí být naprosté psycho. Místy ovšem nonsensuální crossover jako svině, jehož šílenost může docenit každý: Udělej Lábuse. Za pivo! [Vorlíček:] No tak, jak jsme Tě to učili? (Lambas se mění v havrana a zpět.) Vidíte jak se mu leskne brko? Možná kdyby to nebylo digitálně restaurované, ale vysílal to ten starý Merkur...

    • 14.6.2020  17:59
    Jizva (1976)
    ****

    Kieślowski v Jizvě, neveseloherním zrcadle Kleinova Vážení přátelé, ano, teprve procitá z dokumentární průpravy. Divák jako já, uvyklý na zralé religiózní veletoče, tuší v rozmáchlém procedurálním sledování upgradu malebného polského lesíka v chemičku, která by nezanikla ani v portfoliu Agrofertu, a politických tanečcích jak od Wajdy léčku. Past ale překvapivě nesklapne, přestože to tam všechno - niternost, víra, Bůh - někde hluboko je. Cítíte se vinný? / Ne. Je to horší. Cítím se hloupý.

    • 14.6.2020  17:30

    Řitka Video DVD. (moaning in japanese) Shizuko! Celou dobu jsem musel myslet na to, jak moc museli ve studiích topit, aby nebyla hlavní představitelce zima. Jestli se nesvléknete paní Šizuko, zabijeme vám řidiče. Mnozí srovnávají Hana to hebi s filmy od Lynche, případně Kubrickovým Eyes Wide Shut. Musím tuto dobrou společnost doplnit o Belle de Jour a uzavřít tím, že si Takaši Išii od svých vzorů vypůjčuje hodně eklekticky a naprosto povrchně. Kdy Lynch nabízí důsledný ne-řád, Kubrick temnotu hlubokého ponoru a Bunuel vytříbený surreál, Išii mezi obsedantními záběry na kozy, zadnice a nezastřihnutý japonský kapáček jen artově mlží. Pokus stmelit lacině vyhlížející rychlokurz pokročilých způsobů svazování naroubováním na pseudo-tragédii o muži, který tělem frigidní manželky platí dluhy, trestuhodně průhledný. (A stvrzený Išiiho ochotou za mrzký peníz vytvořit o rok později vyměklý "druhý" díl, ve skutečnosti reboot.) Digitální vizuál těží z improvizovaností z divadelních přenosů a je příležitostně fascinující, většinou ale jen odporný a působící dojmem odfláknutosti; asi jakoby měl Išii plné ruce práce se šmírováním na vlastním placu a "vedením" herců. Prázdnotou filmu duní otravný a repetitivní derivát tang(a), afektovanost představitelů překračovala moji středoevropskou diváckou toleranci o několik řádů. Tinto Brass po japonsku, ale bez nadsázky a humoru. Izolujeme-li pornografickou složku: Aja Sugimoto nestydatá a sexy naprosto výjimečným způsobem. Polohy krkolomné. Násilí věrohodné. Ukázky bondage názorné. Nestojí mi. Proč jsem to tedy všechno dělal?!

    • 30.5.2020  17:18
    Akira (1988)
    *****

    101 scifi filmů, které musíte vidět, než zemřete. Zajímavé připomenout si, co všechno se stalo před rokem [2019] v [Novém] Tokiu, aniž by to bylo zaznamenáno zpravodajskými relacemi: Daňová reforma se dala čekat. Ústřední orgány jsou zatuchlé úplatné kundy, v ulicích dochází ke střetům teroristů s z řetězu utrženými ozbrojenými složkami a mladí Japonci prohánějí motorky a telefonují z pevné linky. Hipsterství prorostlo až na špici vědecké komunity, která než aby osedlala superpočítače, vyhodnocuje údaje z efektně chrlené papírové pásky. Akira získala za 32 let kultovnění tlustou anachronickou patinu, čímž její působivost ještě vzrostla. Dystopické kulisy Nového Tokia poskytují úchvatné pozadí tradičnímu příběhu o mesiášsky působící moci bezmocných. Chovanci děcáků a další živly se v rozhodující okamžik vrcholné dekadence ujímají vesla, aby ryzími záměry v duchu přátelství, lásky a bratrství restartovali svět, ovládaný slabošskými politiky, fízly a lobbistickými vlivy. Neschází ani aluze druhého příchodu. Nemilé, jak se paranoidní představy minulého století o nevyhnutelném nárůstu autoritářství naplňují, mínus světlé zítřky ovšem. Přes znaky věkovitosti, vyplývající z nulového podílu digitální animace, vypadá Akira stále úchvatně. Frustrace obecenstva, s níž Kacuhiro Ótomo kalkuloval, dojde uvolnění v libově animované apokalypse poslední třetiny filmu, která v konkrétnostech pochopitelně uniká do mlhavě psychedelických poloh, umožňujících překlad nabízející se reálné revoluce (jíž vyhlížejí i některé z vedlejších postav) do niterných / kosmologických výjevů. Odpovědí se tedy nedočkáme, ale na pohled je to věru pěkné.

    • 24.5.2020  15:20

    Tis cool beneath they willow trees! Chlast, iluze, sny, pravda, štěstí. Nehodící se škrtněte. Hospoda může být poučné a inspirativní místo, ale už dlouho jsem se ve společnosti štamgastů nezdržel 239 minut. Kdybych se nicméně rozhodl učinit něco tak pošetilého a zvolil libovolný pajzlík nižší cenové skupiny, neuzřel bych nejspíš cosi moc odlišného od O'Neillova Lokálu U mrtvýho času. Bandu těžko snesitelných nešťastných individuí, která si vzájemně nemotorně vypomáhají v lakování skutečnosti za účelem učinit zbytek dní snesitelnějším. John Frankenheimer na základě divadelní hry Eugena O'Neilla rozehrává podroušenou čtyřhodinovou konverzačku, která si klade za cíl vrhnout trochu světla na podivně spletitý vztah pravdy, chlastu, lži a štěstí. Ne zcela překvapivě vyplouvá na hladinu, že ani jedno z výše uvedeného není pro každého a především že pravda může být jed smrtelnější než absint. Frankenheimerovi nutno připočítat ke cti, že se odvážil nalít divákovi plnou míru. Jestliže je první hodina v lokálu tížívá a s přibývajícími minutami úroveň nesnesitelnosti strmě narůstá, v určitém okamžiku divák nadýchá tolik výparů, že je z udělání jako doma. A je to domov natolik nevlídný, že není těžké si představit, že začne existenciální děs zahánět spontánním zpěvem. A už nepřestane objednávat. Opojné v tom nejodpornějším smyslu. Skála approves.

    • 24.5.2020  14:44

    Oooooh Marvel gonna sue somebody! Pohled na ty dva stále rozjařuje očekáváním bžundy, stroboskopického mrkání na kameru, popkulturních a huličkých aforismů na úrovni / bez úrovně v poměru zhruba 1:1. A klukovské chemie, jaká před nimi nebyla, i když jde o očekávání zakalené úvahami, co škodí víc - tvrdé drogy (=Jay) nebo vegetofu (=Bob)? [Jednoznačně heroin; jako Jason Mewes ve čtyřiačtyřiceti letech vypadat nechci.] Reboot obsahuje tak nestřídmý podíl meta-složky, camea a pseudo-camea bezpochyby nikoliv proto, že by Smith býval v devadesátých letech subtilnějším filmařem, jako spíš proto, že jich je dnes, obestřen nimbem selfmademana s to vyjednat řádově více, než tomu bylo v časech takového Dogma. Smith vyzobává a komentuje nejblyštivější střípky své filmařské historie ústy Bena Afflecka, Rosario Dawson, Justina Longa, Jasona Lee, Vala Kilmera a mnohých dalších, z nichž někteří potřebovali Smitha víc, než on je (chudák Kilmer, téměř zapomenutý Lee). I když film takto připomíná spíš produkčně vysteroidovanou relaci Kinoboxu či nějakou anarchistickou reportáž ze Sundace, moje potřeby uspokojil, protože jsem nic jiného nečekal. A Kinobox jsem měl rád. Smithova dcera Harley Quinn Smith je nicméně vážně ohyzdná. Welcum!

    • 24.5.2020  14:17
    Hostel (2005)
    ****

    I'm so happy I shaved my balls. Czexplotation. Hejt komunity CSFD vůči Hostelu a Eli Rothovi překvapuje. V racionálním světě by amatérští filmoví kritici měli amatérskému filmovému tvůrci fandit. Film navíc není vyloženě špatný, ani když pomineme všechny bonusy pro tuzemského diváka. Roth správně pochopil, že základem dobrého audiovizuálního díla jsou kozy a těch je tu nepočítaně. Dlužno též gentlemansky dodat, že ňadra Barbary Nedeljákové jsou tím nejlepším, co lze v branži i mimo ní spatřit. Roth celkem zručně buduje atmosféru vzrůstající paranoie, děj nešetří ani přiměřeně přiblblým humorem a když dojde na řezničinu, kterou sotva může někdo žánrovému snímku vyčítat, i na tu se dá koukat. S morálem ve smyslu jedete-li prcat na východ, nemůžete se divit, když někdo oprcá i vás, se dokážu do jisté míry ztotožnit. Rotha ale s instinktem ne úplně marného tvůrce vsadil na genia loci. Kdo zná trochu Doksany a Krumlov, který je v obležení asijských turistů vlastně ještě strašidelnější než ve filmu, ten bude mít celou dobu důvod usmívat se tomu, jak se Rothovi povedlo otravnou turistickou destinaci proměnit v démonické východoevropské inferno. Roth nebyl skoupý ani co do angažmá českých herců, takže svých 15 vteřin-minut ve světových kinosálech obdrželi takoví jako Miroslav Táborský, notorický vorlák Radomil Uhlíř či především Jan Vlasák, jehož albínský amatérský chirurg vedle svých sadistických filmových vzorů nezapadne. Se zvrhlým humorem sobě vlastním Roth naposlouchal českou diskotékovou klasiku, v níž nepostiženým uchem identifikoval makabrózní názvuky. Každý, komu se podařilo vymknout se trochu měřítkům normalizační estetiky, je jasné, že Michal David, Elán a Pavol Habera jsou v hororu jako doma. Za zmínku stojí též duchapřítomnost, s níž Roth zakomponoval do filmu partu cigánských capartů. Kluci z Větřní, vyloučené lokality nedaleko Krumlova, kde Roth verboval, totiž nakonec v jeho filmu dostali nebývale důstojnou roli. Na základě osobních rozhovorů vím, že za ni byli vděční.

    • 22.5.2020  15:37

    Allenovo odhodlání nepřipustit, že se časy mění, jeho nové filmy tlačí přes tenkou hranici nostalgie do žánru utopické/dystopické sci-fi. Jestliže jeho hrdiny sedmdesátých let definovala slabost pro Gershwina a Parkera jako excentrické, ale uvěřitelné staromilce, eskapády Gatsbyho Wellese se zalíbením v pokeru, klavírním jazzu a starých filmech, kterého matka nutí do Henryho Jamese, jsou mimo tento svět. Tuto tvrdošíjnost by šlo odsuzovat, kdybychom mohli Woodyho Allena podezírat, že si není vědom devoluce, jež z jeho milovaného města udělala (asi nejen v jeho očích) v lepším případě žumpu. Allen ale nejednou umělecky formuloval stanovisko, že není na škodu, když jsou filmy odtržené, zvlášť když časy stojí za starou bačkoru; vzpomeňme na ceněnou, mnou nijak oblíbenou Purpurovou růži z Káhiry. A toto stanovisko nemění. Některé momenty navíc dokládají, že si posunů vědom je, ale z estetických důvodů je lepší to zmínit jen v náznacích či vtipu: You are going to like Soho. It's filled with creative people. Then it got commercially expensive, so all the creative people moved to Tribeka. And that got expensive, so they all moved to Brooklyn. Next move is back in with their parents. Tolik sociálního uvědomění bych od něho vlastně nečekal :-) Film si tak vychutnají spíše příznivci Allenovy sladkobolnější tvorby. Paralelní jízda Gatsbyho a jeho arizonské dívky Ashleigh simulakrem zmraženého Manhattanu, která vrcholí na pohřebním kočáru odhalené nelásky, v divákovi zanechá paradoxně úplně poprvé nejen stesk po zašlých časech, ale až dojmy až makabrózní, které v mém řípadě nezahnaly ani četné povedené vtipy: Film is my total thing. I've seen all the american classics. Particularly the europeans. Kurosawa is my favourite.

    • 19.5.2020  15:17
    Miss Hanoi (2018)
    ***

    [Z autorádia buráci metal.] Nemusíme poslouchat tohle. Já nejsem vybíravej. Co posloucháte vy? / Já nevím, třeba Lanu del Rey. / To je někdo tam od vás, jo? Ha Thanh Špetlíková je krásná žena, která to má s herectvím na štíru. David Novotný je typický středoevropský ošklivinec, který hrát umí, je-li co. Není to protiklad, ale spíš kvadratura - prostě jim to nejde dohromady. Klíšový nesoulad bohužel nekompenzují ostatní kvality Missky. Kriminální zápletka působí zcela nevěrohodně, nejen z toho důvodu, v jak obrovském, nikým neřešeném střetu zájmů hlavní hrdinka z řad policie se po celou dobu nachází. Když okolo sebe ve filmu tancují Slováci, Češi, Vietnamci a Romové, a jde o vraždu či dvě, ohledy žádají nikoho neurazit. Na koho tu špínu potom hodit, aby šla pochopit a omluvit, a zároveň to celé korespondovalo s obecnými předsudky diváka, zejména těmi kladnými? Hlavní hrdina představuje příklad prostořekého nekorektního Čecha, který svým hovadstvím maskuje zranitelnost a vrozenou bodrost; Cigán krade, ale jen z nouze; Slovenky jsou krásné a svlékají se za peníze. Pokud jde o zástupce vietnamské komunity, svými zvyky a kulturou pro našince stiženého zdravým rozumem naprosto neproniknutelné, klouže se po povrchu rodinné a profesní cti, pracovitosti a stánkařství. Úzkostlivá opatrnost, abychom se nedozvěděli nic překvapivého, je hmatatelná, takže jediné nové zjištění je, že SAPA je název jediné vietnamské oblasti, kde sněží. A u nás sněží, takže... Možná je to i pravda. Úkol vykřesat z toho něco potentního by byl obtížný i pro vynalézavějšího režiséra, než je Zdeněk Viktora, ošlehaný linkou nízkonákladových televizních seriálů. Vedení nesourodé herecké party se nedaří, obrazově je to hnus a úlohu univerzální hnědé omáčky podivuhodně zaměnitelné chuti plní generický soundtrack Jiřího Hájka. Občas pobavilo: Upřímně, trápí mě věci okolo Polanského případu [vraždy a znásilnění]. :-)

    • 18.5.2020  14:18
    Lov (2020)
    *****

    How'd you know he was lying? / Because everyone is lying. SPOILERY. Jsem rád, že nejsem jediný, kdo si toho všiml. Ačkoliv je škoda, že jsem nebyl první. Na Datalounge.com jsou objevil téma Betty Gilpin is the female Benedict Cumberbatch. Dlužno ale dodat, že jde o Benedicta mladšího a podstatně přitažlivějšího. Pokusy Gilpin hrát entitu z Mississippi jsou velmi podivné, ale dodávají ústřední postavě když ne na uvěřitelnosti, tedy jistě na jedinečnosti. Děti těch dvou by mohli mít vertikálně mrkající oči. Po neuvedení Lovu do emerických kin a stopách Trumpovy zášti vůči filmu jsem čekal něco jiného než potýkání se vidláků s kulturními (nikoliv výhradně ekonomickými) liberály. Odkdy kope americký prezident za kulturní liberály? Z toho, že by mu vadilo rozdělování společnosti, ho nepodezírám. Vadí mu snad to, že se to někomu daří lépe? Na druhou stranu Lov rozděluje společnost stejně, jako ji sjednocuje souhrnným mravním hodnocením, že si strany "sporu" nemají co vyčítat. Oběti jsou (až na výjimky) pečlivě vybírány podle kritéria pokročilého buranství, liberálové dodatečně potvrzují to nejhorší, co se šíří na vlnách konfederačních podcastů. Anděl zkázy Crystal nestojí uprostřed, nýbrž mimo. Četla Farmu zvířat, ale nerozpakuje se odstřelit elitářské babizně obličej z hlavy když se ukáže, že neví, za kolik se v Arkansasu prodávají cigára. Myšlenku, že plození a šíření konspiračních teorií může mít zcela reálný otisk ve skutečnosti není nová, ale v žánru slasheru stopa řekněme Umberta Eca potěší. Lov sice neobohatí povědomí o problému kulturní války vyjma podezření, že označení válka už málem není bezpředmětné. Popliváním obou stran a lehkým tónem zpracování umožňuje ale uvolnit se a nahlédnout, že jde veskrze o hovno. Quentin Tarantino approves.

    • 18.5.2020  13:33
    2012 (2009)
    ***

    Not good. That is not good. SPOILERY. Nepočítaje jalovou parafrázi 2001 v úvodu, Roland Emmerich si alespoň formálně na nic nehraje. Což je svým způsobem sympatické. Scénami vyhlazování lidstva, tolik hýčkanými obecenstvem nasyceným pudem k smrti, ryze baví. Odhlédnemě-li od výjevů vlnobití pod Mt Everestem, pukajících bulvárů Los Angeles, kácejících se mrakodrapů Las Vegas, sopek ejakulujících magmatickou frustraci, zbývá příběh, v jehož centru trčí fascinující myšlenka, že si lze penězi, které v-a-po Armagedonu nemají žádnou cenu, zajistit vykoupení. Jakoby byla šance po tom všem pokračovat s plnými konty, jakoby se nechumelilo! Emmerich jako vždy uvrhne do víru událostí "reprezentativní" vzorek postav: nefunkčního tatínka, sexy maminku, menší dítě, teenagera, vědce, pošuka, miliardáře, děvku, politika, psa, prezidenta. A jeho dceru. Nevěda, které složce publika podkouřit dřív a víc, podkouří Emmerich každému zvlášť, aniž by promiskuitu maskoval. Kličkováním mezi nástrahami neurazit někoho z těch, kdo platí (jeho) popkorn, žongluje střídavě s mantrami neoliberalismu, rovnostářství, elitářtsví, nepotismu a pokryteckého uctívání rodinných pout (černí s černými, bílí s bílými a ti ostatní taky nemíchat) tak, aby každý alespoň několikrát slyšel to, co slyšet chce. Zároveň nakonec osudově potrestá každého, kdo si něco myslí. Zbytek přečká. Vrcholem nezamýšlené ironie je dvě a půl hodiny odkládané, na závěr avizované přistání "archy" u břehů Afriky, která byla během tektonického uragánu "vyzvednuta o 1000 m". U málokterého filmu bych si přál alespoň zahlédnout trailer pokračování. Uvítání čínských lodí naplněných západními boháči by bylo jistě srdečné. Vítejte zpět! Film postavený solidně na legrační trikové složce a eklektickém přístupu k hodnotám tak nakonec zachraňuje to jediné, co si rozumí stejně jako Emmerich s každým: Humor. Jako když kalifornské občany uklidňuje guvernér s rakouským přízvukem - The guy's an actor! He's reading a script! When they tell you not to panic... that's when you run! Nebo když Bílý dům smete z povrchu zemského letadlová loď JFK.

    • 18.5.2020  12:48
    Raw (2016)
    *****

    Medicína není exaktní věda. Uvidíš. Filmy pojednávající slabost pro maso mi byly blízké, o čemž svědčí můj místní nick, vypůjčený od postavy ztvárněné Robertem Carlylem v sympaticky nedokonalém, v jednotlivostech brilantním Ravenous (1999, Antonia Bird - kupodivu též ženská režisérka, bohužel již pozřená všehomírem). Vášnivé masoužroutství, jejž je kanibalismus vyhrocenou variantu, představuje radikální přitakání světu v jeho zkušenosti se vnucující podobě - jako příležitostně krásnému, napínavému, sebestravujícímu se monstru, které nebere zajatce. Raw je fascinující podívaná, která sice s kanibalismem pracuje důsledně netranscendentně, ale vyjadřuje se i tím, co neříká. Hlavní hrdinka Justine se přesunem na veterinu vymaňuje z přísně veganského rodinného prostředí. Uvrhnuta do tribálních poměrů školy, ocitá se ve víru silně formujících vjemů a nezabrzdí u kebabu. Události akcelerují v momentě, kdy si uvědomí, že jisté své libůstky sdílí se starší sestrou. Film, který není hororem, jak se nám někteří snaží namluvit prostě proto, že obsahuje hnusné scény a krev, nelze nechápat jako jeden z nemnohých úspěšných pokusů o dekastraci ženské filmové postavy. Nemá ambici produkovat napětí a děj je jen kulisou pro osobní posun postav. Procitání nevinně, ale ne tuctově vyhlížející Justine, je kořeněno i lehkým humorem, který by nebyl mimo mísu v komerčním filmu pro náctileté. To dodává snímku na vitalitě, který jinak artová kinematografie někdy postrádá.

    • 10.5.2020  17:09

    I never dance. I mean, it's not my thing. Abe je něco jako nezvedec. Nikoliv zlý, nikoliv hrozný, ale člověk se neubrání dojmu, že pro své bližní představuje zklamání. Kromě jiného mu jde vyčítat, jako spousta z nás v těchto zvláštních časech, že nedospěl. Obvykle méně subtilní moralista Solondz odměřuje vinu za to všechno na lékarnických vahách. Může za to kdekdo a zároveň nikdo; prostě se to stalo. Abe kompenzuje, čím se dá - řídí humvee, nanicovatě machruje, zveličuje svou roli v otcově firmě, morál tuní poslechem dívčího motivačního popu, sbírá hračky, nic naplat - nefunguje to dokonce ani na maminku, která dělá co je v jejích silách, aby na sobě nedala nic znát. A o tom, jak se Mia Farrow dokáže položit do rodičovské role, jsme poučeni z mnohých filmových i nefilmových případů. Představitel Jordan Gelber evokuje méně expresivního a podstatně méně sympatického Jacka Blacka a jeho ztvárnění činí z Abea osobu, v jejíž společnosti se cítíte nesví i přes nezpochybňovanou čtvrtou stěnu. Todd Solondz zacílil Černým koněm na dosud málo tématizovanou tragédii dneška, jež spočívá v tom nebýt skvělý (a nemít zdroje to předstírat). Obecně vzato být mírně podprůměrný je nejhorší varianta ze všech, protože přijdete i o cenu útěchy. Dark Horse zdatně balancuje mezi apologií podprůměrnosti, možností zasmát se jí a uvážit, proč je takový problém přiznat si, že být statisticky vzato jako většina ostatních je vlastně oukej. You want something to drink? / Diet coke.

    • 10.5.2020  16:47

    This guy is a trained killer! We made him! He's a security risk! Threadstone, Blackbriar, Ultra. S Ludlumovým odkazem to jde z kopce. Co začalo kdysi s ptákem v trní Richardem Chamberlainem na palubě jako zajímavá filmová verze hrátky s utvářením identity, degenerovalo do teenagerské břečky, která dává deprimovaným konzumentům lehkých drog marnou naději, že jsou možná mimo nikoliv od přirození, ale následkem vytěsněného angažmá v tajném programu CIA. Jelikož American Ultra postrádá humor, který by býval špionážní zápletce z díry zvané [Doug] Liman pomohl a který by fungoval třeba s huličkých chraptěním Setha Rogena, snaží se být cool a brnkat na romantickou strunu. Eisenberg, který se v rozhovorech chvástá pečlivostí výběru projektů, hraje stále dokola jedinou postavu a je tedy k nerozeznání od Columbuse, Zuckerberga i Woodyho Allena. Kristen Stewart mu zdatně sekunduje tím, že nehraje vůbec a není tedy divu, že pod taktovkou rutinního režiséra produkují iluzi vzájemných sympatií svých postav na nulové úrovní a efektivně pouze nudí. Pokusy ozvláštnit rutinu pamětihodnými scénami a postavami (John Leguizamo jako nápomocný poťouchlý dealer, odražení projektilu pánví, záběry pod modrou zářivkou) jsou tak nucené, že je divákovi skoro líto, jak málo to celé funguje; má soucitná část to Nourizadehovi přála. Většinou ale marně, a tak převážila zlost, že jsem tím marným fanděním ztrácel čas. Celá jedna hvězdička za zadek slečny Stewart ve vidláckých elasťácích.

    • 8.5.2020  14:22

    I ran into this fabulous blonde. She was lying in a snowdrift. Když kradete umně, můžete se retrospektivně obtisknout do snímků, které byly natočeny ve věku vašich pěti let. Do filmu se nezaměnitelným způsobem podepsal mateřskou školou povinný Quentin Tarantino, "jehož" rukopis se táhne napříč plnými sto padesáti osmi minutami. Časem cestující Tarantinův modus operandi vedl Huttona k zasazení přímočaré, nikoliv hloupé náckovské vyvražďovačky circa The Fourteen Fists of McCluskey do úžasných horských lokací, připomínajících Polanskiho Ples upírů, kterýžto dojem podtrhuje angažmá Ferdy Maynea v roli nacistického hradního pána. Špionážní rafinovanost nedosahuje s výjimkou klíčové "krbové" scény ani úrovně Return To The Castle Wolfenstein, vše ale bohatě vynahrazuje kaskádová explozivita sloučeniny Eastwood / Burton, z nichž druhý jmenovaný tahá v roli suše hláškujícího britského rozvědčíka překvapivě za delší konec hrdinské vazby. Distribuce potěšení z ponižování směšně démonických Hitlerových pohůnků v atmosféře zimní dovolené v Říši nezakolísá v průběhu dvou a půl hodnového filmu ani jednou. Do sněhu na motorce se sajdkárou by se neodvážil ani Steve McQueen.

    • 8.5.2020  13:46

    Devadesátkový horor/thriller, který přetekl do třetího tisíciletí. Mark Pellington vysílá pátrat truchlícího redaktora Washingon Post Richarda Gerea v místě, které se jmenuje Pleasant Point, po zjevení, která navštěvují nikoliv town speed freak, nýbrž honest, church going people a sdělují jim ozvěnami v odpadním potrubí děsivé zprávy o nadcházejících katastrofách. Pisálek poznamenaný úmrtím manželky kupodivu bere záležitost velmi vážně. Bobovské Ingrid Cold je strašidlo respektující patriotismus obecenstva, počty úmrtí v afrických hladomorech nezmiňuje a soustředí se na řádově méně četná úmrtí v regionech, o nichž místní alespoň slyšeli. Místo pily čmadí chemička, policejní dozor zajišťuje půvabná Laura Linney. Motely jsou tu nachové, vidláci osvícení. Jen dobrá káva, třešňový koláč a humor, který by vší emericky gotické hrůze zajistil kontrapunkt věrohodnosti, schází. Jako komedie by to nemuselo být zlé. Na druhou stranu pět let poté narazil divák středního proudu na dno žánru ve formě první Paranormal Activity.

    • 8.5.2020  13:14
    Roky a roky (TV seriál) (2019)
    ****

    It's a terrible world but i want to see every second of it. Záměr zkusit na ploše šestidílné televizní série extrapolovat vývoj zmršeného světa na deset let dopředu zasluhuje uznání i proto, že každý, kdo disponuje názorem, bude mít výhrady - a to už předtím, než se vykrátí početná skupina diváků, kteří považují fenomény populismu, nacionalismu a tzv. konzervativismu a "návratu zdravého selského rozumu" za svěží vítr a směr, který nakonec vyřeší všechny množící se trable. Zákonitá daň z pokusu o vyváženost. Výhrady mám samozřejmě i já, a to především k ničím nepodloženému optimismu, který série vkládá do generation next a obvyklému pranýřování heterosexuálního bílého muže, zde s obyčejňáckou vizáží Roryho Kinneara & spol. Seriál jako tento by se možná bez lakování na růžovo a podkuřování cílové skupině obešel. Spása online? Really? Edith, is that you?

    • 1.5.2020  15:29

    What lame little self-help book did you get that from? Film začal tak, že jsem se skutečně nemohl dočkat, až začnou umírat lidi. A jak by měl pokračovat, když slibuje smyčku bezmála téhož až do definitivního komba závěrečných titulků? Řekněme, že jsem co do kvalit obětí vybíravý: Jessica Rothe nejenže není hezká, ale prožitku i morálu filmu podráží nohy především to, jak přirozeně servíruje bi*a*tch na začátku a jak nevěrohodně působí její hodná/poučená holka na konci. Film skýtá příležitost v negativním smyslu ocenit, jak těžké je napsat a natočit události dokola se opakujícího jediného dne, aby na straně diváka nedostavila nuda. Naskytla se spousta prostoru pojmout podezření, že k vykradení Hromnic dospěli tvůrci na základě cynické ekonomické rozvahy: Lze spočítat, kolik ti hororoví fušeři ušetřili, když točili všechny scény nechronologicky v několika málo kulisách? Who's Bill Murray? → To je ten, který povznesl vousatý morál na úplně jinou úroveň, holčičko.

    • 1.5.2020  15:14

    Chci být spisovatelem, ale jak, když nemám náladu na lidi? Wim Wenders navazuje Falešným pohybem na Alici ve městech. Pointu další ze svých cestopisů odněkud nikam odbývá už v titulu a nechává diváka strádat iluzí posunu, po němž jde blazeovaný hlavní hrdina jako slepice po flusu, aby se nakonec nechal lanovkou vyvézt na Zugspitze. Sám. Poněkud autisticky působící Rüdiger Vogler jako mladý spisovatel Wilhelm opouští svou matku a vydává se na cestu Německem od severu na jih. Cestou kolem sebe spontánně shromažďuje svitu existencí jako z anekdoty: muzikant, artistka, herečka, básník, továrník-filosof a spisovatel(-filmař). Hovory, z nichž se ten nejintenzivnější odbude na vinicích nad Rýnem, připomínají paralelně plynoucí samomluvu - prezentující sebe, rezignující na sdělení, porozumění se vysmívajíc. Ženy hrdinovi, co do půvabu circa Martin Gore (→ tedy vůbec), v sošných vtěleních Hanny Schygully a herecky němé "debutantky" Nastassji Kinski, lezou do postele, odkud je tento postupně vyhání. Druhá jmenovaná film obohatí výběhem čtrnáctiletých koziček. (To už by dnes nebylo možné ani v Německu.) Jako ignorant nemohu docenit dialog Falešného pohybu s Goetheovou předlohou, ale ironie nejspíš byla do jisté míry přítomna. Wenders špounuje usazenost svého filmu v sedmdesátých letech výpravou i kulturními odkazy (The Troggs: Wild Things), do níž nechává prorůstat strukturu předlohy včetně doslovných citací, nebo čehosi, co by jimi mohlo být. Wenders na každý pád uspěl vrchovatě v tom, co mu jde nejlépe: Sugestivním navozením nálady putování, v němž je myšlenka cíle byť v podobě cesty jako ceny útěchy směšná. Co na tom, když k tomu preluduje Jürgen Knieper? Lidé uvěznění v povolání jí připadali nízcí jako šneci v trávě.

    • 1.5.2020  14:06

    Nevím z jakého zapadákova jsi přišel, kámo, ale vypadáš jako ňouma. Ichi je v hrubém nástinu gangsterská mlátička, kterou nepovznáší ani tak explicitní násilí, ani bizarní trikařská práce (a jen trochu podivná dálno-východnost), nýbrž velezajímavá dvojice postav, jež skutečně nejsou jako z orloje. Bytostně znuděný juniorský boss Kakihara, který je ochoten skočit pro trochu toho vzrušení do světlíku vs. sebelítostivý, morálně rozpolcený Ichi, spontánně aplikující na lidi komba z Tekkenu, vyměřují osu, kolem níž budou mé divácké myšlenky na tento zajímavě natočený a zajímavě ozvučený film ještě jistou dobu kroužit. Já tu snad zůstanu na ocet. Nikdo mě nechce zabít.

    • 1.5.2020  13:43

    All the rotten eggs in one basket. John Sturges natočil klukovský film, který sugeruje, že s partou kámošů může být útěk z lágru vlastně legrace, téměř dokonale prostá závažnosti, s níž se od jistého okamžiku v dějinách kinematografie přistupuje k válečným tématům jaksi povinně. Kromě gentlemanského štengrování mezi Angličany, Němci, Američany (a Australany) film tři hodiny baví vlastně jen receptářem triků, jak vykopat tunel, kde vzít v táboře podpěry, oblečení a doklady, čím zamaskovat vchod, a jak to celé zorganizovat, aby Skopčaci neměli tucha. Jestliže mě zpočátku dráždilo, jak sportovně důstojničtí muklové situaci berou, aniž by kdo zmínil orgie, šikanu a další piškuntálie, k nimž muselo na takových místech docházet, postupně jsme si na mužně nezávazný přístup k situaci zvykal a ke konci téměř tříhodinového filmu nejasně pociťoval, že podobně odlehčený a zároveň nevulgární způsob referování o válce (bez ohledu na to, jak věrný může být prožívání těm, kteří útrapami prošli) trochu schází. Tea without milk is so uncivilized. Už dlouho jsem nebyl tak rád, že se někomu povedlo utéct. Sturges nacpal letní dobrodružsví v okupované Evropě skutečně kupou hvězd. Mně udělal největší radost gentleman Gordon "Cowley" Jackson: Good luck! / Oh, thank you. ... This is indecentely briliant.

    • 20.4.2020  15:10

    (V původním znění česky:) Co to má znamenat? Ty svině, ty nemáš žádnýho čuráka! Ty jsi ženská! To je ale kunda... Elvíra to nemá jednoduché. Elvíra je totiž chlap, který si nechal extrahovat identitu v Casablance. A nebyl to začátek tak nádherného přátelství, jak by si možná přál/a. Fassbinder udělal vše možné, aby diváka propastem Elvířina zoufalství přiblížil - vzal ho na jatka, kde by Elvíra v souladu se svým profesním zaměřením opět ráda pracovala. Pouští [Viscontiho/Mannova] Gustava Mahlera a Roxy Music. Nechává podstupovat utýranou osobu nikdy neustupujícímu ponižování. Hrdina, jehož sexuální naturel zůstává přes všechny křiklavé nápovědy poněkud nejasný, prochází kafkovsky temnou poutí z prošlapaného bytu do 16. patra kanceláří bývalého přítele Antona Saitze a zpět do podzámčí, aby nenašla nic, co by poskytlo možnosti utišit zoufalství. Byv v jistých ohledech ne-senzitivní ignorant, na příčiny Elvířiny bolesti jsem se napojoval jen obtížně. Fassbinder s publikem ignorantů bezpochyby počítal a proto vše zařídil tak, aby bylo enigma obestírající hlavní postavu dokonale neodolatelné a odhalování striptýzově rafinované. Jestliže pod sukni nechává hrdince nahlédnout pod sukni již před úvodními titulky, hrdinčinu minulost odhaluje stydlivě. Drobty vedou od jedné falešné stopy k další, abychom vyšlo najevo, že pod negližé příčin je jen tma. A že některým lidem (v jistých dosti konkrétních situacích) není pomoci. Tragédie má ale poskytovat dle autorit na slovo vzatých když nic jiného, alespoň katarzi těm, kteří jsou vzdáleni alespoň na šířku tří diváckých řad. Fajn. Naštěstí jsem tentokrát neseděl úplně vpředu.

    • 20.4.2020  14:20

    War is economy. Je zároveň dojemné a otravné, jak moc chce být Todd Phillips Martinem Scorsesem. Jeden by optimisticky řekl, že následováním vzorů dosáhne člověk lepších výsledků. Asi to platí v případě, když se člověk nedostane na scestí. A společensky uvědomělé gangsterky pro filmaře, který dobře točil filmy o chlastačkách ve Vegas, tímto scestím možná jsou. Tím, jak zjevně Philips točí Vlka z Wall Streetu, si na toto neférové srovnání nabíhá. Oproti Scorseseho životopisům bezskrupulóznich kšeftařů s čímkoliv se ve Philipsově filmu nic moc nestane a tempem odpovídá zhruba Mlčení, tedy filmu, jímž klasik od svých gangsterek schválně ukročil. Voice over hlavního hrdiny a ani tento sám není dost cool, Ana de Armas působí jako přiliš mateřská verze Scorseseho představy femme fatale. Philipsovi se bohužel též nedaří dostatečně věrohodně změřit hlubinu žumpy, jímž je praxe vojensko-průmyslového komplexu a jejího napojení na U.S. Army, i když se sluší připustit, že Philips na edukativní rozměr filmu úplně nerezignoval. Když to ale jeden srovná s barvitou výmluvností, s níž Scorsese nedávno vykreslil situaci v odborech... Čajíček. Jonah Hill, který aspiruje volbou rolí na nového Joe Pesciho (mimo jiné ve Vlkovi) je jedinou položkou na seznamu scorsesovin, která dostojí vysoko nastaveným standardům. Kromě několika vtípků (This is why I like arm business. There's no women.) potěšil Philips už jen slušným sountrackem a drobnostmi jako je hudební výpůjčka z vynikající Soderbergovy Nákazy: Forsythia od Cliffa Martineze. God bless Dick Cheney's America.

    • 20.4.2020  13:43
    Wiener-Dog (2016)
    ****

    Fuck Damien Hirst! Amerika Todda Solondze je místem odpornějším než Guantanamo a Solondz v tom jistě shledává jisté zadostiučinění. Jak tvrdí očividně deprimovaní Mexičtí hudebníci postávající u benzínové pumpy: We prefer Mexico. (...) In America, so lonely. And sad. And depressing. Like a big, fat elephant drowning in a sea of despair. Sometimes it's just too hard to lose weight. Symbol jezevčice, putovní psa, který jde z ruky do ruky, pomáhá Solondzovi propojit jako v jiných filmech nesourodou skupinu různě stižených duševních mrzáků. Ukazuje nám je proto, abychom pochopili, jak hluboko dokázala Amerika klesnout a proč se bárka stále více naklání: Člověk je ubohé, naprosto beznadějné stvoření a pro Američany to platí dvojnásob. Současnost navíc nahrává sžíravě soucitnému Solondzovi na několik hodně ošklivých satyrickým smečí. Pro vyřízenou Ameriku je ovšem příznačné, že se podařilo snímek realizovat v produkci Amazonu a ke stvárnění nebožáků sehnat zajímavou snůšku různě kultovních herců, z nichž nejlépe obsazeným je Kieran Culkin, jehož filmový bratr trpí Downovým syndromem :-) Kolik dalších se ucházelo o roli, kterou nakonec ukořistila Woodyho zrádkyně Greta Gerwig (ten ostatně též přijde na přetřes), lze načíst v zajímavostech. Na kytárku brnká Devendra Banhart a smyčce pokryl Debussy. Sranda se vším všudy.

    • 16.4.2020  16:08

    Co to je? Jaký krásný pták! Casanova nabízí opulentní felliniovský tyjátr na pozadí osudu, který F. nemohl neoslovit. Sice se neubrání nasnímat několik bohatých holých zadnic a asi dvoje cecky (německý hampejz), ale jinak je erotika Casanovy přísně stylizovaná. Byly okamžiky, kdy jsem litoval, že v sobě hedonistický moralista nenašel svého Tinta Brasse, ale bez prostocvičné povahy Giacomových souloží přes kalhoty (helicopter-fuck!) by tragický rozměr života muže zadusila lavina těl: Měl to naopak. Chtěl víc než prcat, ale nebylo mu přáno. Na ose zastavení Benátky → Paříž → Parma → Londýn → Řím → Bern → Drážďany → Württemberg → Duchcov, z nichž až na poslední je hrdinovi každé městem žen, provází labužníka s pierotovskou tváří Donalda Sutherlanda kromě mechanického ptáka jen jedna stálá známost jménem Rota. Máme tu jednu hrbatou holku, není nic co by neudělala. Ukaž mu jazyk, huso! Už dlouho jsem neviděl tak dobrý feministický film. Casanova ženy obdivuje a respektuje. Jeho spontánní ladné přechody od polohy muže obdivujícího do polohy misionářské, doprovázené POV záběry Sutherlandova strojového přirážení, se rodí z opojení. Muž, který o ženách nikdy nemluví špatně, je nemiluje. A taky jsem dosud neviděl žádný Felliniho film, v němž by v původním znění zaznívala hovorová čeština: Žádnej had se neumí kroutit jako krásná Hendéka. Obdivujte, jak vohýbá svý kosti, Hendéka kroutící žena... Která se škrábe ta ušima [nohou]... Z úst neviděného obyvatele čehosi, co vypadá jako cigánské tábořiště u břehů Temže.

<< předchozí 1 2 3 4 11 22 32 42