F.W.Colqhoun

F.W.Colqhoun

Pavel Novák

okres Jablonec nad Nisou
Optimista


Skype: f.w.colqhoun

8 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 9 18 26 34
    • 28.7.2018  15:48

    Where were you when Kennedy got shot? / Which Kennedy? V roce zasloužené oscarové smršti pro Čínskou čtvrť natočil Arthur Penn svou verzi postmoderní noir s výsledkem, který si s Polanskiho majstrštykem v lecčems nezadá. Na základě rafinovaného scénáře tu máme detektivku, která nejenže obyčejně baví, ale hraje s divákem velmi špinavou hru. V jejím centru figuruje společně s divákem noirový archetyp - detektiv, kterému ani nepopiratelná inteligence nepomáhá kompenzovat podcenění potenciálu lidské zvrhlosti. Film je od začátku do konce nenápadnou konstrukcí nejistoty, v níž se společně s hlavním hrdinou marně zorientovává i leckterý divák. Penn má tu drzost metaforou skutečné šachové partie K. Emmrich (bílé) vs Bruno Moritz (černé) dlouho před rozpletením případu varovat, jak fatální následky může mít jisté přehlédnutí, špatný výklad situace. Dívák, přestože může na základě okatého varování tušit, že je tahán za nos, nejspíš do konce nepochopí jak a kým. O to silnější jsou samy o sobě skvělé poslední okamžiky a záběry filmu. Nenápadným, jakoby spontánním mistrovstvím Penn a Alan Sharp poznovu připomínají tezi, že detektivka je nejfilosofičtějším žánrem. Night Moves navíc uzavírá nepopulárním zjištěním, že vědět cokoliv jistě a úplně je dost možná nemožné. Gene Hackman propůjčuje postavě Harry Mosebyho křehkost, svědčící o jistém marném boji s okolnostmi i vnitřními danostmi - ženou, která hledá útočiště u jiného muže, zaměstnáním, které ne a ne dávat smysl (o penězích nemluvě) a rodinnou anamnézou, připravující prostor pro zneužití. A opět frekventovaně nahá Melanie Griffith. Dálší kredity: Michael Small, obligátně grázlovský James Woods a ošklivě hezká Jeniffer Warren v roli nejpodezřelejší femme fatale ever. Chci vidět víckrát. You're asking the wrong questions. Why don't you just be content? You've solved the case.

    • 28.7.2018  14:35

    Harper, you're not a such tough guy. Newman sršící šarmem kompenzuje nedostatky scénáře a režie, která jakoby nevěděla, kterým směrem produkt žánrově směrovat - zda k jižanské mystice circa Angel Heart, řáchandě ve stylu Live And Let Die s mooreovským žertováním na úkor jižanského buranství, vznášedly a přehlídkou polonahých ženských, či k louisianské verzi Raymonda Chandlera. Jestliže může někdy taková nevyjasněnost bavit, zde neutralizuje: sranda nic moc, drama nefunguje, existenciálno nerezonuje, napětí se nedostavuje. Paul Newman je frajer, který modří kukadel dává zapomenout na leccos, takže utáhl i tenhle ne moc chytrej a intenzivní noir z mícs na jih od Hor šílenství. Za zmínku stojí malá, ale významná role Melanie Griffith, jíž obvykle nemohu přijít na jméno: v těch svých sladkých sedmnácti hrát ještě nemusela.

    • 25.7.2018  15:59
    Lost Highway (1997)
    *****

    Jednu ze znepokojivějších exkurzí do vesmíru Davida Lynche, zabydleném věcmi strašlivými jako poštovní schránka, platan, telefon nebo videokamera, jsem prodělal poprvé prostřednictvím VHS nosiče z půjčovny pana Ištvánka. Scéna, v níž postava Roberta Blakea telefonuje sama sobě do domu hlavního hrdiny, mi navodila ošklivý bolehlav. Takovou paniku bych nezažil, ani kdyby zazvonil telefon s odpočítáváním sedmi dnů... I když jistě lze, jak dokazují jisté fanouškovské diskuze, nikoliv snad rozplést, nýbrž přestříhat, prohnat interpretačním stroječkem, překopat Ztracenou dálnici do komunikace tak americky rovné, aby se skoro nemuselo točit volantem, její hodnota nespočívá v příležitosti odzašmodrchat, ale v umném odčarování jistoty o nejzákladnějších předpokladech času, prostoru, narace. Lynch navíc dokáže tu bazální hrůzu ještě kořenit humorem: Smooth as shit from the ducks ass... Kde jinde můžete tak opravdové nastolení prvotního chaosu v tak přísně racionálním světě zažít? [Snad jen na úřadě Libereckého kraje.] Lost Highway je bakchánálií rozumu, jedním z mála úspěšných popkulturních erupcí moderní americké mystiky. The Smashing Pumpkins: Eye, David Bowie: I'm Deranged; Nine Inch Nails: The Perfect Drug. PERFECT INDEED.

    • 25.7.2018  15:33

    Intrerior and exterior silence... Z čisté neznalosti jsem od filmu čekal láteření na tuhé klášterní poměry, sladký příběh o poutu mezi sestrami či duchovní cestu lite; Sestru (bez) akce. S Audrey Hepburn mám jen průměrné zkušenosti z lehčích žánrů a její působení v seriózním projektu jsem si neuměl představit. Angažmá Freda Zinnemanna jsem zaregistroval až dodatečně. Brzy jsem měl pochopit, že Příběh je jiná bestie. Překvapí již důkladný úvodní exkurz do toho, o čem sestry hovoří jako o holy rule - propracovaném, tradičním způsobu řeholního života. Gabrielle van der Mal prochází jednotlivými zastaveními na cestě dostát svým ambicím, aniž by zpochybňovala svaté pravidlo jinak, než čistě vnitřní, usilovně potlačovanou vzpourou. Svůj boj svádí nicméně vyváženě proti pravidlu i proti sobě. Hepburn ve filmu provozuje sympaticky umírněné herectví a rozpor mezi sebou a požadavky, které na sebe její hrdinka uvaluje, hezky zdůrazňuje hříšný půvab představitelky. Když je boj završen, otevírá se jasná cesta k čemusi na způsob nové, individuálněji pojaté spirituality (ať už si o tom lze myslet cokoliv), nikoliv však proti spiritualitě staré. Jako povrchní divák jsem tak zralé a divácky nevděčné završení od filmu s Audrey Hepburn nečekal :-). Film dochází svého vrcholu v kapitole působení hlavní hrdinky ve vysněném Kongu, kam podle všeho štáb skutečně zavítal a ušetřil tak diváka šaškáren s umělohmotnou vegetací a papundeklovými chatrčemi. Kvazi-dokumentární záběry leprou a dalšími lahůdkami decimovaného obyvatelstva, o něž nezištně pečují bohorovní Evrpané, bohužel též staví působení koloniální mocnosti v Kongu do nemístně lichotivého světla. Obyvatelé s rukama usekanýma kvůli neplnění plánu na kaučokovníkových plantážích nikde k vidění nejsou... No beard, no converts.

    • 25.7.2018  14:54

    Já nechci chodit do školy. Chci chodit do fabriky jako ty! / Než abys dělal to co já, radši tě zabiju. Monicelliho titulem zbaběle lokalizovaní Soudruzi zvou na ponuře industriální sever Itálie, do časů raného kapitalismu, kdy se makalo dvacet hodin v kuse, ve fabrice stroje nejen v přeneseném slova smyslu, nýbrž doslova sešrotovaly alespoň jednoho dělňase denně a za mzdu se nedalo dost dobře ani žrát. I Compagni jsou nejsilnější v momentech, kdy tyto skutečnosti v duchu nejlepší tradice neorealismu ilustrují: Scény z výrobního pekla, pokusy vzdělávat masu a nepříjemné výjevy dětí živořících v nejodpornější bídě by snad šlo označit za vyděračské a nevkusné, jen kdyby nebylo zřejmé, že ani o víc než padesát let po uvedení filmu nejde o fikci. Monicelliho skon ředit drama komedií může v tomto kontextu působit kontraproduktivně, ale navozuje též dojem přirozenosti. Neutralizuje též patos, jehož absencí se film podstatně liší od budovatelský produkcí tuzemské provenience blahé paměti. I když je patrné, na které straně třídního boje jsou sympatie tvůrců, dovolují si podávat problematiku vzácně vyrovnaně: Co si má chudák majitel výrobních prostředků v prostředí konkurence počít, než dřít bližního z kůže jako všichni ostatní?! Povinně volitelné pro čtenáře Martina Urzy.

    • 24.7.2018  16:49

    Filmy, které provází pověst fakt příšerné blbosti, mají zvláštní kouzlo: To pro mě nespočívá ani tak v možnosti zanadávat si [někdy taky fakt rád; hlavně když mám pocit, že mi film cosi dluží - kvantově pojato hlavně čas], ale v ověření mnohokrát odzkoušeného přesvědčení, že punc přísné (alespoň vnitřní) konzistence nese skutečně málokterý film. Milovníky komiksových serií, kteří si tu otevírají tlamu, tímto tedy slavnostně posílám k šípku :-). Čím dráždí The Cloverfield Paradox? Těžko říct, podobných blbostí se točí tuny. Rozpory nikdo neřeší, svazky vědeckých prací nikdo nešustí, skripta a tabulky se necitují. Když přestanete mít dojem, že koukáte na pokus o zfilmování Stručné teorie času nebo něco podobného (přičemž nemám dojem, že by někdo něco takového tvrdil) a naladíte se na slušnou výpravu, důstojné herecké obsazení, pár svérázných nápadů a zajímavé sci-fi a filosofické podněty a odkazy a neupnete se k odkudsi se přikradnušví požadavek přísného vědeckého rámce, jako kvantová komedie to není zlé. Film lze naopak v lecčems ocenit. Příjemně překvapilo rozhodnutí nechat hovořit čínsky i nečínské postavy, výstupy Chrise O'Dowda a prosté angažmá trestuhodně krásné a stejně trestuhodně neobsazované Elizabeth Debicki. Co VÁM dluží The Cloverfield Paradox?

    • 24.7.2018  16:08
    Slon (TV film) (1989)
    *****

    For some of us the problem is an elephant in the room... Nemluvné, výmluvné. Série výjevů lakonického vraždění v lázni, u benzínky, v hangáru, na hřišti, na ulici, ve dvoře, v parku. Sebevědomý, trochu kvapný krok zabijáků, drobné obměny příchodů a odchodů, oběti zastižené zpravidla naprosto nepřipravené. Co tím chtěl básník říci, vnucuje se otázka a zároveň odpověď: právě jen toto. Vakuum vysvětlení a banalita smrti může mít sílu jako slon. Když vás přestane bavit nechat si do hlavy vymílat díru vrtákem typu Na Hromnice o mrtvolu více, dává film kontraproduktivně příležitost přemýšlet o zabíjení i značně technicky: všímáte si detailů mikrodramat, efektivity, tunelového vidění, poznávacích značek automobilů. S určitým smutkem si též uvědomíte, že co Alan Clarke zamýšlel jako zdrcující výpověď, která měla přispět k zastavení nesmyslného násilí, dnešní teenageři formálně skoro identicky aktivně a bez sebemenší reflexe praktikují v GTA.

    • 24.7.2018  15:47
    Řezníci (2003)
    *****

    Je grilovací sezóna, nemám čas se rozcházet. Dojemný příběh může muž mužům vyprávět bez uzardění jen s přísadou kanibalismu. Anders Thomas Jensen je zástupcem typu autora jediné (nikoliv špatné) myšlenky a minimální formální obměny. Fascinace géniem bezchybných Adamových jablek u mě s každým dalším filmem nahrazuje údiv nad tím, jak neskutečně stejné filmy Jensen dokáže produkovat a ještě mu to prochází. Zavání to tvůrčí terapií. Co až zabere? V Řeznících jde jako ve všech ostatních Jensenových filmech o toto: Chlapi jsou citliví a zranitelní, ženy většinou kruté a násilí omluvitelné. To, že někdo přijde k úrazu, není důvod dusit srandu. Jensen zabydluje své filmy pro jistotu i stále stejnými herci, z nichž Mikkelsen jen tím nejvýraznějším a obvykle nejnamaskovanějším. Jeho uzenářský soudce Óka s vyholenou lysinou je naprosto neodolatelný. Jestliže všechny filmy z této dílny poznamenává vzájemná podobnost hraničící s nerozpoznatelností, variací nabývá v kulisách a v množství obsaženého černočerného humoru. Jeviště sedmdesátkového řeznictví s hrozivých sortimentem umožňuje žertovat tím nejhrubozrnějším způsobem: A co je tohle? / Jeden Śvéd z parku. Když překousnete nepatrně falešný patos nevinnosti mužského světa, psychologickou kauzalitu jako z učebnic pro střední školy, několik lidských chrupavek a víc než deset deka misogynství, skvěle se pobavíte. A ženu do toho netahejte, nebylo by to fér. Je skoro mytologické zabít zvíře a nacpat ho do jeho vlastních střev.

    • 24.7.2018  15:23

    Devadesátiminutový prostor přemýšlet o významu filmů, které si na nic nehrají, jak se shovívavě říká. Jsou potřeba - když se potřebujete najíst čokolády a není s kým, když chcete opít a není pivo (což je slovy Petra Fialy škoda), nebo když potřebujete někoho prstit v kině a dělat to na Taxikáři nebo na Lesních jahodách vám přijde nepatřičné. Skautův průvodce je sice zjevným a ne úplně povedeným pokusem povozit se na úspěchu Zombielandu, ale svých účelů dosahuje. Realizuje na plátně všechny možné vlhké sny nerdovskýh půberťáků a do žánru mimoděk přinese několik více či méně hodnotných nápadů: zombie kočky, houpání se na gumovém ptákovi zombie souseda. A trochu té legrace: kulturní komentář k tématu živých mrtvých popkultury (skoro obsedantní komentování fenoménu Dolly Parton), hlášky jako hold on that cock man či navracející se zombík s trikem YOLO; drobné životní radosti. DOD, what the fusk is this?

    • 23.7.2018  15:14

    Na pracovištích koluje mezi dělníky hodně tvrdého porna... Dlouho jsem si myslel, že se ve Skandinávii vůbec nedělají špatné filmy, že je to v nedostižně přátelské a šik společnosti snad nějak legislativně ošetřené. Soudruzi, třeste se! je jedním z mála porušení zákona / pravidla. Nebyl jsem překvapen následným zjištěním, že autorem filmu je etablovaný Hans Petter Moland, jehož Bezva chlap mě též nechal ledovcově chladným. Copak tu máme: Uhlazené retro, parodickou idylu propagandistických plakátů s ostýchavým pokusem o vytvoření, marxisticky řečeno, nadhodnoty. Jednorozměrné figurky, rutinní vývoj událostí (životní rutina → vášeň → angažmá → postupné ochládání → ...) produkují ale jen nudu. Cokoliv, co by mohlo hořké komediování zahustit (jako třeba motiv střetu buržoazní ne-morálky se sektářskými pravidly Strany) je zadušeno či přejito. Od samého počátku se vnucuje srovnání s Vinterbergovou Komunitou, která pojednává cosi velmi podobné se stejným zadržovaně pohrdavým nadhledem na nasalónní revolucionářství. Jestliže Vinterberg dokázal svůj postoj alespoň maskovat uvěřitelným zájmem o motivaci a člověčí rozměr postav, Moland nabízí historii komunistického hnutí Norska jako střídmě legrační a maloměšťácky ostýchavé dějiny prcání: (při nočním šoustání v březovém háji) To by se Maovi líbilo. Kdyby jeden nebyl posledních dvacet let šiškován čímsi podobným, možná by si to užíval víc. Hřebejk / Viewegh po norsku. Aniž bych sám koketoval s myšlenkou násilného převzetí výrobních prostředků, práce s postavami a výklad stranické angažovanosti jakožto čehosi, co je legračně psychologicky i společensky patologické, mi nepřipadá fér. Rebelové vyměkli / Amerika je za rohem / co nemám to si objednám / východ podchodem... Na toho Molanda si budu muset při sázkách na skandinávskou jistotu dávat větší pozor. Tři s přimhouřenými víky. Nerozumíš ničemu. Rozumíš všemu.

    • 14.7.2018  17:49
    Nezvěstný (1982)
    *****

    I don't want to hear any of your anti establishment paranoia! Politický thriller z přehlednějších časů. Kdysi stačilo po zdech interiérů rozvěsit Nixonův portrét a hned bylo jasné, kteří hoši jsou těmi zlými. Dekadence žánru je jaksi symptomatická, stejně jako to, že v osmdesátých stálo zato točit film o případu, kdy se drsní hoši ze CIA při divoké jihoamerické akci možná dost nepostarali o své krajany - jaké to roztomilé starosti těch temných let! Costa-Gavras podává svými 48 dny v Latinské Americe zajímavého křížence thrilleru a generačního rodinného dramatu, dialogu rozumných, odlišně politicky založených lidí. Rozhovor je to vyvážený díky kvalitě scénáře, stejnou měrou ovšem mistrovství civilní Sissy Spacek a Jacka Lemmona v modu circa The China Syndrome, ustaraného, racionálně konzervativního zralého muže, který nespěchá s přehodnocováním svých hodnot. Za zmínku stojí David Clennon za vychutnanou roli konzula. Rafinované nelineární vyprávění porcuje linii zoufalého hledání inovativními vsuvkami výjevů zjištěných skutečností. Pozadí a někdy popředí sureálného chaosu puče ilustruje zmatek, do něhož se svět propadá i mimo banánové republiky. Ostatní skvělé odvedené disciplíny doplňuje soundtrack Vangelise z roku, kdy dodal nápadně podobné kompozice pro Blade Runner; ve filmu se jeho syntetizátory dokonce roztomile střetnou se scénou bílého koně prchajícího ulicí... If you don't mind my asking, what's Christian Science about? / Faith... / Faith in what? / Truth.

    • 14.7.2018  16:51
    Marťan (2015)
    ***

    Fuck you, Mars. Tu otázku si kladu dobře od Dobrého ročníku: Co se stalo Ridleymu Scottovi? Alien a Blade Runner jsou nejlepšími filmy svého druhu - na dřeň jdoucí, nepatetické, navozující palčivé otázky. Zneklidňující, pravdivé, nebojácné. Marťan se neobtěžkává filmovou poezií a filosofií a rovnou vyhrnuje rukávy. Matt Damon dostane po papuli anténou a už pár minut po úvodních panoramatech je z něho vesrmírný Robinson Crusoe resp. pirát Světlovous. Devadesát procent stopáže obnáší dokonale předvídatelná, soudnost urážející oslava lidského / amerického důvtipu, vynalézavosti a schopnosti se o sebe postarat (protože Amerika právě nemůže, i když by hrozně moc chtěla). Příliš mnoho příležitostí zapuzovat otázky po konsekvencích jako jsou finanční rozpočet záchrany jednoho člověka a zda se příběh odehrává v době, kdy lidstvo již zažehnalo problém válek, výdajů na zbrojení, epidemií a hladomoru. Divák paranoidní jako já nemůže nečenichat smrad, který se z příběhu nadčlověčího botanika, zápolícího o holý život se vzdálenou (vesmírnou) pouští line. Podtexty, řeči o kolonizaci a odhodlání nenechat nikoho poušti napospas - ach jo. Ladem leží kromě jiného i psychologie - v zobrazených podmínkách by mohl vzdorovat s podobným entusiasmem pouze psychopat (kterým hlavní hrdina ovšem není). Panákovitost členů posádky bychom kdysi Scottovi neodpustili ani u postav jménem Ash, Bishop či David. Propagandistický obrázek fungování NASA, osázené karikaturami vědeckých mozků, které musí černý nerd na poslední chvíli zasvěcovat do fungování gravitačního praku, a dobrodušně nápomocná Čína pobavily jen do pláče. Zbývá kochat se řemeslem a okázalou vizuální lavinou prachů, která se před kamerami prohání nonstop 144 resp. 151 minut. Přestože je hlavní hrdina v jádru kreaturou, s níž se těžko ztotožnit, v závěru film produkuje alespoň napětí. Od poloviny filmu jsem věděl, že film může ospravedlnit pouze smrt hlavního hrdiny, jíž jsem se empaticky obával, z vypravěčského důvodu ji nicméně vzýval. Bavily mě přesně tři postavy: Nerozpoznatelná Kristen Wiig, Jeff Daniels, který do role ředitele NASA propašoval zrnko sviňáckosti, a Childish Gambino / Donald Glover s projektem Elrond. Otázku po úpadku Ridley Scotta jsem si měl asi klást dříve. I'm gonna have to science the shit out of this.

    • 14.7.2018  15:51

    Thomasem Hardym nepolíben, ale zdostatek informován, do čeho jdu, jsem se odhodlal ke sledování Hlučícího davu z čisté zvědavosti: Co na tom mohlo zaujmout Thomase Vinterberga? Snad honorář? Za cenu částečně promarněného večera jsem si mohl odpovědět, že ne, či nejen ten. Kostýmní srágora totiž rezonuje lecčím, co může být autorovi Dogma 1 blízké: Ironií titulu, citujícího poetickou ódu na klid venkova, zraňujícími vztahy, všeprostupujícím lidským zlem, osudovými neštěstími, napětím mezi motálkou a přirozenými spády, úspěchem korunovaným stoicismem. Humorem tak řídkým jako je potenciál lidského štěstí: Mám také zajímavá prasata... Na druhou stranu je nutno si přiznat, že adaptace se povedla spíš v jednotlivostech než jako celek. Obsazení rolí šlechtice, farmáře a statkáře sedí jako hrnec na viktoriánsky zapáchající zadnici: Především Matthias Schoenaerts a křehký fešák Michael Sheen jsou vynikající. Konečně jsem si mohl objasnit původ anglických vtípků na téma rose is red, violet is blue. Roztomile ironická Carey Mulligan s permanentně křivou hubou nedává odpověď na důvody posedlosti tří vynikajících mužů; vždyť odpovídající emocionální reakci jsem vzýval marně i já. Relativně civilně, dogmaticky podané scény námětu v náležité výpravě velmi sluší, ale květnatý příběh se do Vinterbergova filmu ne a ne vejít, škemraje o šestihodinovou seriálovou adaptaci v produkci BBC. Romantika už pro mě prostě není, ale budu to zkoušet dál :-). Pro ženu je obtížné vyjádřit city jazykem, který muži vytvořili, aby vyjádřili ty své.

    • 14.7.2018  15:19

    Vláčilovo Na samotě u lesa s banderovci je filmem, u kterého se zasmějete přesně jednou - Bartoškově blonďaté paruce. Zbytek je těžký jako olovo a a průzračný jako křišťál. Beskydské hvozdy šumí makabrózními ozvěnami Třiceti případů z pera Zdeňka Lišky. Samozřejmě se vyvarovává mnohomluvnosti a od prvních znamení vypráví krásně komponovanými záběry a důsledně nepateticky o nenápadném půvabu a síle sebezapření, které vítězí i za cenu, že se na jaře už nezaseje. Pochopení, proč někteří tak žerou Juraje Kukuru.

    • 14.7.2018  14:51

    Anthony Minghella oskarové uměl natáčet oskarové filmy jako každý, komu nejsou cizí umělecké ambice, ale kdo je dokáže držet na uzdě přesně tak, aby se lidé v kině necítili ponižovaní: Jde o filmy drahé, skvěle vyrobené a pitomé jen středně. Návrat je jedním z nich a Minghellovy ambice jej trhají ve dví: Za prvé je tu dobrá no-road-movie, počínající se nehollywodsky naturalistickou občanskou řežbou, pokračující několika pamětihodnými epizodami a skvělými charaktery, končící ve sněhu Skalistých hor. Za druhé nejapný doják mezi plastickou chirurgií již pomalu devastovanou Nicole Kidman a úplně mimo mísu obsazeným Judem Law. První segment je středně syrovou a v krásných rumunských exteriérech usazenou ilustrací hrůz války; skvělé i po letech. Milostná linie je naproti tomu směšná: Kidman nevěříte ani zjemnělou intelektuální pózu, ani slabost pro citlivého jižanského burana. Law je ve své roli typově úplně mimo a často jej přistihnete při hraní úplně jiné postavy, což je dobře, protože jeho grázlovské kvality se s charakterem spontánně básnícího romantického prosťáčka naprosto neslučují. Ti dva by spolu sehráli úspěšně spíš Eyes Wide Shut 2 nebo jiné soft-art-porno, cudné sbližování a nevinnost však nikoliv. Trapnost umocňuje troškovsky přehrávající Renée Zellweger a tlumí všichni ti další herci (a hudebníci - kynu mladičkému Jacku Whiteovi) ve vedlejších rolích. Netlumí však dost na to, abych připustil další reprízu.

    • 1.7.2018  16:44

    Jakmile začneš pochybovat, co je dobré a co špatné, tvá sebedůvěra je oslabena. Jasný, chápu. Překvapivě strohý čínský velkofilm o jednom obléhání, s nezanedbatelnou výpravou a triky jako z Opičího krále, kterého dávali ve čtvrtek v Magionu. Jestliže mě příjemně překvapily zaznívající státnické úvahy (nejen) o praktičnosti idealismu, anžto v přímém rozporu s tím, jak se v Zemi středu na nejvyšších pozicích nejspíš uvažuje nyní, tyto na druhou stranu jaksi zabírají místo tomu, co divák od dálnovýchodního produktu čeká: svérázně přestřelenou akci, fotogenické lokality, baletní kreace větru a krve. A bambus; Válka rozumu a cti je co do exteriérů žlutý, pouštní film. Chyba spočívá nejspíš nikoliv ve filmu, ale v očekáváních. Rozpory, které nechávají domácí (rozuměj: čínské) publikum chladné, dráždí. Snadno oceňovat chytrou pitomost, dětinskou velkolepost a další rozpory jsem nebyl vychován. Dá se naštěstí očekávat, že nás české televizní stanice naučí navyšováním poměru čínské produkce tyto kvality doceňovat bezprostředněji.

    • 1.7.2018  16:21
    Skokan (2017)
    ****

    Ty budeš v Cannes na kruháku kouřit čuráky za pomeranč! Jo, smál jsem se. Ty my řídíme osud, a nebo osud řídí nás? Kolik moudře domluvených plánů nevyšlo a kolik nevyjde! Kolik nesmyslných plánů se vydařilo a kolik se jich ještě vydaří. Antiklimatický road-movie Petra Václava, svobodně kočující územími i žánry, si o zavržení českým publikem koleduje okatě. Zatímco komedie o gádžovských pitomcích jsou zlatým barrandovským fondem (zbytečné jmenovat) a film o holce, která je sice černá, ale snaží se, Václavovi jakž tak prošel alespoň u kritiky, rozvolněné vyprávění o trablech černého vola Evropou vyvolává pobouření a stížnosti na nerealističnost. Cigánský kluk, který měl kliku, prostě vadí. Kdo by chtěl na něco takového koukat? Přitom je to zábava, která by v jiném světě mohla mít pro každého něco. Šlehy zemité současné romské komiky (doporučuji tento neviditelný žánr prozkoumat na YouTube) a slovesnosti se střídají s novovlnnými náladami, vyloženě dokumentaristickými pasážemi i zcela žánrovými prvky. Samorost Julius s tváří Julia Oračka, jehož jméno je na ČSFD uvedeno pouze s zajímavostech, byl fascinující postavičkou už v Cestě ven. Své neherecké hlavní role se zhostil se ctí a je s podivem, že tento cigánský bratr Daniela Craiga váhu celého filmu společně se sporadicky se objevujícím lovcem kurev Zděňka Godly na svých bedrech unesli. Petr Václav makal na filmu obsazeném neherci a kriminálníky určitě jako barevnej. To, že drží pohromadě a jde svým způsobem napínavý film, je vlastně zázrak. Tyhle sochy tady zná každej Říman, ty tady chčijou vodu.

    • 1.7.2018  16:02
    Powaqqatsi (1988)
    ****

    Powaqqatsi: Čarodějův život. Život, který pohlcuje síly jiných životů. Prý. Reggiův filmový doprovod k netradičnímu etno-Glassovi. Převaha Philipa nad Godfreyem přetrvává, přestože Reggio Glassovy kompozice obohacuje, tentokrát nikoliv zrychleným, nýbrž zpomaleným kontrapunktem divokého etna v zacyklené repetici. Citát, který by mohl navozovat představu o filmu, zobrazující člověka jako pijavici, stojí ale v dojmu z druhého dílu série v jisté kvadratuře. Powaqqatsi, ač uvádí do Babylonu plného kouzelníků a pinožení napříč všemi odvětvími lidské činnosti, nebudí tak mrazivé pocity jako neosobnější, méně figurální Koyaanisqatsi.

    • 1.7.2018  15:44

    It's an honor to be able to start this 600-mile race here on Memorial Day. Boogity, boogity, boogity! Let's go racing for those who made the ultimate sacrifice, boys! Tím nejlepším na Loganových parťácích je to, co ohlašují: Steven Soderbergh je zpět. Svou na neurčito odloženou filmařskou káru táhne dál přesně jako dřív: nepochopitelně dobrý casting (vždyť kdo z Hollywoodu by přišel dobrovolně o možnost zahrát si skoro zadarmo v chytrém a dobrém filmu), zábava, filmařina, přesah, který můžete brát a nemusíte; nechcete-li. Sociální parťáci pochopitelně staví na současné neradostné americké skutečnosti: Malej jižanskej člověk je zajímavej, jen když maká za málo, utrácí za buranskou zábavu (třeba filmy neba NASCAR) a zblble hlasuje pro navýšení utrpení / prohloubení ponížení. Soderbergh dělá Loganovými parťáky to, co Tarantino (na kterého si vzpomenete nejen při výkladech o pop-music) Hanebnými pancharty: Vnucuje notorickým obětem aktivní, subverzivní roli. Soderbergh vás naučí těm jižanským vidlákům fandit. A je to sranda, i když jsou heist movies tím méně zajímavým žánrem, jemuž se Soderbergh již jaksi historicky věnuje. Část filmu v módu Dannyho parťáků je tou slabší polovinou - koukat se na důmyslné kradení peněz je esteticky jen nepatrně výš, než čumět na automobilové závody. Lahodný pokrm z filmu dělá parodické a jinak šprýmovné koření: scény ze soutěže v hodu záchodovým prkýnkem, persona idiotského magnáta v oboru energydrinků, posezení v baru Duck Tape, ošetření v pojízdné ordinaci, vzbouření vězni požadující do knihovničky nejnovější (nevydanou) knihu ze série Her o trůny. Když ke konci v nečekané souvislosti zazní klasiská vidlácká hymna Take Me Home, Country Roads Johna Denvera, jedno oko nezůstane suché.

    • 1.7.2018  14:59
    Transdarinka (2015)
    ****

    Yeah, I know life is a bitch. God gave me dick! Sean Baker, vycházející hvězda amerického nezávislého filmu, se do širšího povědomí dostal nedávno prostřednictvím slušně obsazeného The Florida Project. Dva roky předtím ale natočil smartfounem, resp. několika smartfouny film, který efektivně civilně uvádí do prostředí, které touží navštívit každý - světa losangeleských šlapajících afro-transek. Opoužívanou šablonu "moment, kdy se osudy protnou", naplňuje natolik originálními charaktery, že divák klišé pohodlně přechází a cestou se dozvídá leccos užitečného, např. že BBBJ znamená bare back blow job, neboli (placenou) felaci bez prezervativu. V hříchu se setkávají arménský taxikář, který potřebuje nutně pokouřit černýho ptáka chlapovi s kozami (zatímco se doma žena s dceruškou a tchyní připravují echt-arménské Vánoce), ebenové krasavice Sin-Dee a Alexandra, jejichž mužné strniště nepřekryje ani nejfortelnější make-up, šlapající ošklivá Annie Hall, pasák, který v tom umí chodit a další figury, na které na české vsi nenarazíte. What have you done to her? You're not Chris Brown, bitch! Baker to niterně tragické trans-pinožení podává s lehkostí, humorem a nadhledem, s níž hlavní postavy nezáviděníhodný identitní úděl přijímají. Lehčí přístup kořeněný cool soundtrackem střídajícím hip hop, electro producenta alb Massive Attack Neila Davidge a klasiku, uvádí do lidského dramatu rozháraného LA obloukem. Místo aby dramatizoval, soustředí se na frašku všedního dne vysvalených šlapajznic, fušky, neplatící štamgasty, kuřby v automyčkách a, inu, lásky. Když no-home-video a štětkobraní všedního dne ve světle stroboskopů hasičských vozů vrcholí, uzříte, že ti chlapi jsou skutečně ženami a nikdo s tím nic nenadělá. What is this. / Its a pussy. / Get back my money and get the fuck out of my car!

    • 30.6.2018  15:59
    Synové hor (1956)
    ***

    (Na Sudeťáka při ochotnické inscenaci, suše:) Tleskejte taky... Byv sám synem hor (či synem podhůří :-)), filmovému zpracovávajícím tragédii sportovního a vlasteneckého šílení jsem se vyhýbal nepochopitelně dlouho. Hradečák a nelyžař Josef Bek, poněkud lépe stravovaný než šampión, byl pro roli v takto pojatém zpracování určitě jedinou volbou. Čeněk Duba podává Hančův život před tragédií a v jejím průběhu jako hrdinský epos, horáckou idylu a důležitou epizodu v zápasu o národní identitu. Přes všechnu snahu ale skrz propagandu prozaické skutečnosti vysvítají: Češi byli fér, ovšem, ale fér jsou i Němci, Norové a fér byli dokonce i Češi s německými jmény. Svatava Hubeňáková v roli Hančové vyhlíží jako věru podezřelá ženská, která na šampiona nasazuje špatné zbraně; její vražedný kukuč by byl dostatečným důvodem nezůstávat doma a raději cvičit smrady v lyžování, mrznout na pláních a věnovat se ochotnickému divadlu, byť by šlo o sebeodpornější agitační kýč. Hanč byl geniální sportovní magor, kterého doma neudržela ani zodpovědnost za rodinu, a pro vítězství jednoduše nasadil krk. V košili, bez šály a bez čepice, kteroužto ztrátu navíc zaplatil životem i jistý Vrbata. Anebo jak to vlastně sakra bylo. Film mi ale udělal radost obrazově dokumentární složkou: Pomlázkou na Rezku, utěšenými výhledy na (hotely nezastavěné) stráně Rokytnice nad Jizerou, starou Labskou boudou a dalšími. Režisér s kameramanem vytvořili v ne-širokoúhlém formátu překvapivě funkční výhledy na dobová panoramata; hory nikoliv netknuté, avšak nedevastované turistickým a sportovním průmyslem. Hory, z nichž by Hanč neblil: Prosím závodníky, aby se dostavili pro odznaky. Nepatetické zpracování legendy z rukou disciplinovaného režiséra by mohl být kinematografický nářez.

    • 30.6.2018  14:51

    Yes, maybe I am a little bit asshole, but the world needs assholes. Otherwise where would the shit go out? Filmy Alexandera Paynea jsou roztomilé, vtipné a hluboce lidské příběhy o tom, že lidé jsou hloupé zlé svině - a kdo není, je prokazatelně nejhloupější ze všech. To vše servírováno s klasickým soundtrackem a v úhledné formě, která trochu mate a tímto zmatením baví - alespoň ty, kteří to tak cítí. K Payneovým idiotům Schmidtovi Jacku Nicholsonovi a degustátorovi vín Milesovi s tváří Paula Giamattiho se připojuje (skoro) doktor Paul Safranek (jehož nový soused se jmenuje Dušan). Dělal koninu matce a dělá ho i manželce, alespoň do okamžiku, než si tato v ne úplně vhodný okamžik uvědomí, že je "třeba začít myslet i na sebe"... Payneovi pokroucené Gulliverovy cesty do světa, kde lze žrát více, aby to stálo méně, nemohou udělat radost nikomu kromě morálních masochistů: Ti, kteří myslí na blaho planety, mají na mysli v první řadě na sebe, další jsou zlí nepoučeně a ti třetí mají z pnutí mezi nevědomostí a pokrytectvím fantastický byznys. Žádný div, že jsou v tomhle světě kataklyzmatické zprávy přijímány s klidem či s úlevou: People sucks. A výjimky jako jednonohé, obsedantně pomáhající vietnamské disidentky nestojí zato, aby se pro ně truchlilo; ty má v pácu Ježíš. Popřejme v duchu Alexanderu Payneovi trochu toho vnitřního klidu a štěstí. Anebo dáváme sobecky přednost jeho chytrým, pravdivým a vtipným filmům?

    • 30.6.2018  14:16

    Všichni šoustají a nechtějí mít děti... Taxislužba asi hraje životě obyvatel Teheránu velkou roli. Jak jinak si vysvětlit, že každý jen trochu významnější politicko-kritický iránský film začíná v taxíku, neodehrává-li se v něm celý? Ali Soozandeh asi některé diváky šokuje: Muslimové chlastají, fetují, paří, honí u péčka stahovaného přes statisíce ilegálních satelitů, potracují, o sto péro smilní nejen se štětkami a ty štětky jsou naopak fajn baby, které prodávají tělo jen proto, aby zajistily existenci svým dětem. Jestliže šlo o to ukázat, že lidi nedokáže umravnit ani šária a morálně autoritativní režimy jsou pokrytecké, je to věrohodné. Jestli jde o to doložit, že se pod šariou žije hůř než jinde (a já jsem na základě jiných dostupných informací přesvědčen, že se pod ní hůře žije i muslimům), výsledek je poněkud kontraproduktivní, neboť většiněc (nikoliv všem) nešvarů, které jsou filmem tepány, jsou občané svobodného světa vystaveni v míře nemenší, spíš naopak. Kolik štětek živí slapáním své děti v ČR? Korupce, šílenci na zodpovědných pozicích, cenzura, domácí násilí a třeba to, že svobodomyslnému nadanému hudebníkovi nikdo nevydá cédéčko, když z toho nekoukají žluťoučký penízky. Film od horšího hodnocení zachraňuje koukavá animace a vynikající soundtrack. Divák snadno zapomene, že se točilo v Rakousku a Německu, i když na něj z plakátů na stěnách iránských libertinů čučí Miles Davis a Motorhead. Nechť jsou všechny bytosti šťastny :-).

    • 24.6.2018  15:36

    The question of death selection may be the most important decision in your life. Na útěcích je nejsmutnější zátěž, kterou chtíc nechtíc vláčíte vždy s sebou. Film o muži, který po zralé úvaze volí nový život, lze dvaapadesát let po uvedení považovat za vizionářský nejen proto, že se filmaři s rozvojem technologií k motivu vracejí se smíšenými výsledky čím dál častěji (Vanilla Sky, Inception). John Frankenheimer nechává sen o možnosti pořídit si existenci na objednávku, vstoupit do programu ochrany svědků podělaného života, zajít k absurdním úspěchům a domýšlí konsekvence. Výsledkem je velmi tísnivý film přesvědčivě ilustrující, že uhrát důstojně nefér partii života lze jen s vlastními kartami. Na cestě tam a zase zpátky provází hlavního hrdinu kromě Frankheimera nenahraditelný Jerry Goldsmith a funkčně experimentující James Wong Howe, který v šestašedesátém šperkuje film tomb-raiderovskými záběry a dalšími kameramanskými vychytávkami, jež měly přijít do režimu běžné o mnoho let později. Za zmínku stojí nepatrná, ale strašlivá role ředitele pekelné Firmy s tváří Willa Geera, připomínajícího stín Albuse Brumbála (včetně půlměsícových obrouček upside down) a živelná centrální scéna bakchanálií a la Wicker Man de Santa Barbara. Málo známá klasika.

    • 24.6.2018  14:43

    You could be my breast friend. Dost možná jsem to už tvrdil o jiném Sandlerově filmu, ale to je fuck: Můj otec je šílenec by mohlo být výkladní skříní toho, co dělá: Jde o bezednou žumpu nechutností, prasáren, incestu, špatného herectví a okázalého neherectví. Tenhle film je k smíchu. Na rozdíl od jiných mě buranský humor neuráží a jediné, co komedii těžko odpouštím, je jeho nedostatek. Sandler je ryzí v tom, že obětuje cokoliv a kohokoliv včetně sebe, jen aby smích vydoloval: sebe, Jamese Caana či Susan Sarandon. Nechá někomu potetovat záda deformovanými xichty New Kids On The Block, černošku se silikonovým poprsím konzumovat hotdog hlavou dolů při pole dance, žáka sedmé třídy rajtovat s nepochopitelně zvrhlou učitelnicí a autenticky trvat na tom, že je to cool. Nepohrdne ani obludami typu Nick Swardson a Vanilla Ice, z nichž druhého nechává hodně "hrát" a žehrat na to, jak ho na autorských právech za Ice Ice Baby odírají Bowie a Queen. V tomto duchu mi to poručili a svým způsobem jsem nebyl zklamanej. Adam sandler ve své nejlepší formě, což je forma zároveň nejhorší. Chad... Adultery is bad... but incest... is FUCKED UP! Odporné :-).

    • 23.6.2018  16:31
    Thelma (2017)
    *****

    Je v zemi Barnevernetu dovoleno mířit dítěti na hlavu ostře nabitou loveckou puškou (když vás fakt hodně nasralo)? Znalosti z nás nedělají nic lepšího, než jsou ostatní. Nic naplat, chce-li jeden navodit guilty-pleasure, nikoliv jen vinu bez potěšení, jsou žánrové filmy skandinávské provenience vzácně spolehlivým zdrojem. Zde se i popkorn podává jako jinde lanýže. Nejste-li patnáctiletí a neviděli-li jste Exorcistu poprvé právě včera, musí vám dekadence škatulky horor / thriller připadat zjevná. Thelma je ale pecka, jakých se z provařené škatulky už moc nesype. Z Friedkinovy klasiky samozřejmě těží a nepůjčuje si jen tam; je tu Dotek medůzy, Kruh a další - Děti z Bullerbynu, Fucking Åmål a Antikrist a další odkazy na neomarxistickou identitní agendu :-). (Ne-ten-)Trier ale dodržuje pravidla dobrého žánrového vychování: přinést na večírek něco svého, původního, což je v tomto případě kromě prvotřídního řemeslného zpravocání originální nápad stran potíží hlavní hrdinky. Koho plně nezaměstná degustace vytříbené, úsporné, disciplované, skoro klinické formy, může mezi mrazivými scénami rozjímat nad peklem splněných přání, hranicemi a konsekvencích křesťanské lásky, bez žaludů bubnujících na střechu chaty a krve stříkající ze stopořeného ptáka. Doporučeno vysokoškolákům pro srovnání, jak mohou vypadat vysokoškolské koleje a pro fanoušky Nirvany, kteří nevědí, že Christ Novoselic dělá kariéru ve filmových rolích poněkud rozpolcených otců :-).

    • 23.6.2018  15:20

    Melrose place is a really good show... [smích]. Celkem realistický obraz raných ambicí Bena Stillera je sympatický crossover Lží, sexu a videa a Singles; bez sexu a bez grunge. Jen s trochou AIDS a devadesátkové nitrozpytu. Podobně jako v případě hitu Camerona Crowea jsem se nicméně ocitl unesen do devadesátek, dekády mládí a tedy neschopen kritického hodnocení. Tváří v tvář Winoně Ryder, Wilhelmině Murray, poprsí vlnícímu se hypnoticky za drapériemi, jsem přehlédl, co by mi jinak neuniklo: To, že vysmívané Melrose Place není tak daleko, nýbrž vlastně za rohem. Ne že by šlo o špatnou šou, se Stillerem, Ryder, Zahnem, Garofalo a Hawkem, zástupců genrace, kteří se hledají, protože nemají žádné následováníhodné vzory, by to bylo přece jen o trochu lepší :-). My goal is like career or something. Nineties Bites. Opojný dojem doplňují (tehdy ještě relevantní) U2, (tehdy ještě mladý) Krenny Levitz, (tehdy ještě kompletní) Sepultura, (tehdy ještě) Crowded House a Lisa Loeb, Lisa Loeb, Lisa Loeb.... (M)TV moves the world.

    • 23.6.2018  14:52

    (Kevin Spacey s xichtem na kozách:) Prominte, promiňte, nechal jsem se unést... Věru. Hodnocení filmu mocně poznamenala osobní intolerance vůči Melanii Griffith, herečce jediné dobré role: Úlohu tupé a zlé matky třináctiletého objektu vášně Humberta Humberta v Lolitě Adriana Laynea, která včas končí k radosti mé i hlavního hrdiny pod koly automobilu, zvládla na jedničku. Oblíbenkyně (I have head for business and a body for sin.) hraje v této oslavě yuppie kultury ambiciózní, povrchní a neoliberarismem lobotomizovanou krávu, která na hranici třicítky vzdor evidenci věří, že cesta k úspěchu vede přes snahu, samostudium, pracovitost a loajalitu k nadřízeným. Přitom jde o sebelítostivou husu, která kníká, postrádá špetku charisma a není snesitelná, ani když luxuje byt nahoře bez. Na cestě k úspěchu, který je tu pro každého, jen si toho většina ke své smůle nedokáže všimnout, Melanii doprovází Ford, pitvořící se ku prospěchu této pohádky jako Woody Allen, a Weaver v uvěřitelné roli korporátní svině, jimiž by v jen trochu realističtějším filmu měli být všichni zúčastnění. Čas mimo pracovní dobu je klíčový. V pozadí lze zahlédnout Davida Duchovnyho atakujícího hranici dvaceti let, lahodná je i atmosféra a estetika osmdesátek, jejichž dekadenci se nám momentálně daří překonávat. Mike Nichols natočil za svou kariéru lepší a chytřejší filmy.

    • 23.6.2018  14:23
    Gyo (2012)
    ***

    Cože, ryba? Ale má nohy. Japan: Producing 78% of the worlds weird shit. Since 1952. Film má pouhopouhých 70 minut, pocitově dvakrát tak dlouhý. Což je zároveň dobře i špatně. Kadence podivností je kulometná: žánrové veletoče od hororu a-la-studio-Asylum přes hentai ke Cthulhu konotacím, kyberpunk, survival, eko, sociální drama, lovestory...; Takajuki Hirao se s tím nemaže. Horší je, že animace je jaksi vypráskaná, neosobitá a místy vyloženě šeredná. Pitomost některých zvratů není ani k smíchu, a to jsem se snažil to brát sportovně. Celou váhu fantasmagoričnosti lze unést jen se značným diváckým úsilím. To smrdí! Je to hovno! ... Uklidni se. Je to jen smrad z mrtvé ryby. Jestli vás ale omrzel předsudek smyslu čehokoliv a vzruší vás už jen anarchie vkusu, pošmáknete si.

    • 19.5.2018  15:12
    Příchozí (2016)
    ****

    Máma a táta mluví se zvířaty. Tvůrčí záměr postavit mainstreamové scifi na suchém pokusu o dorozumění se s emzáky je malé hrdinství a připomnělo mi jiné, jež kdysi udělalo v představách diváka několika generací z archeologie akční disciplínu. Je za ní shodou okolností zodpovědná tatáž osoba, jejíž stručné ztvárnění blízkého setkání představuje jakýsi blueprint pro celý tento film. Je-li Denis Villeneuve, na míle vzdálený jakékoliv legraci, Spielbergem pro třetí tisíciletí, stálo by uvážit, co to vypovídá o divácích. [Asi nic špatného.] Nabízí se též srovnání s Interstellar. Nolan s ním zkoušel cosi podobného, totiž prodávat složité problémy v rodinném balení. I když ani Nolan, ani Villeneuve nedodali své 2001 (ač by oba jistě rádi), druhému se podařilo nevyhnutelný komerční imperativ zaplést nepopcornové fyzikální / lingvistické / filosofické problémy (hardcore verze amor fati) do emocionálně atraktivního hávu přece jen elegantněji. Krása Amy Adams, vizuálního jazyka [filmu i emzáků] vítězí nad ohňostrojem CGI-marnosti. Abbott se nachází v procesu smrti.

<< předchozí 1 2 3 4 9 18 26 34
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace