F.W.Colqhoun

F.W.Colqhoun

Pavel Novák

okres Jablonec nad Nisou
Optimista


Skype: f.w.colqhoun

8 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 9 18 26 34
    • 16.10.2018  14:28

    Takhle mohla dopadnout Čínská čtvrť, kdyby Polanski neprohnal všechny Towneho dobré nápady svou 150 cm nad zem čnící režisérskou hlavinkou a nezměnil konec: Byla by to čtvrť prachbídná, bez tajemství a bez esence, ne tak jako ta, v níž se na rozumu pomátl drsňák J.J. Gittes. Rozhodně by se nejednalo o jeden z nejlepších filmů všech dob - at least in my book, jak by řekl kaskadér Mike Kurt Russell v úplně jiné roli a filmu. Problémem Tequilového úsvitu není tempo (to by mohl třeba Čínské čtvrti někdo vyčítat také), ale roztříštěnost, nedisciplinovanost, abesence kompaktní vize. Budeme-li pokračovat v nefér srovnávání: Zatímco Polanskiho majstrštyk, který Towne z velké části napsal, funguje jako jediný dokonalý trik, který coby svou prestige vykouzlí naprostou nevyzpytatelnost světa, Tequilový úsvit z podobných ingrediencí nevykouzlí nic. Sotva znatelný oblouk příběh spočívá na váhání postavy restauratérky s vizáží Michelle Pfeiffer, zda skočí na Russella, Gibsona, na oba, postupně či zároveň. Jakoby to nebylo fuk, protože fešáci to jsou oba. Noir (a ano, měl jím být), charakteristický pohledem do propasti jménem člověk, řve hlady. Značný temný a autentický potenciál zůstal naprosto ignorován, jakoby si ho nikdo nevšiml. Kdo by to také mohl; Polanski tou dobou též z (částečně) Towneho scénáře destiloval jiné bolestné srovnání, noir jménem 48 hodin v Paříži; pitíčko jinačí tvrdosti! To snad nechte režírovat raději herce než spisovatele... Tequila je též můj první zcela zapomenutý filmový zážitek. Že reprízuji mi došlo až těsně před závěrečnými titulky. Věk, řeknete si a říkal jsem si i já. Ale...

    • 15.10.2018  14:50
    Kapitál (2012)
    ****

    A jaký budeš mít plat, drahý Marku? Costa-Gavras pro jednou opouští svět tajných služeb a noří nás do bahna hedgeových fondů, akciových opcí, skypeových konferencí a personálních optimalizací. Úzkoprsý český divák, nelibující si ve francouzských levičáckých agitkách, se nemusí ošívat: Kapitál představuje ekonomickou detektivku vystavěnou na důsledně ambivalentním ideologickém základě. Na jednu stranu zpravuje o kořistění toho nejhrubšího kalibru, výrobě peněz z ničeho, devalvaci hodnotného a těch, o nich nezle uvažovat než jako o Hitlerech trhu, na stranu druhou netají paradoxy, jež nemůže ignorovat ani nejzarytější kritik. Nejdrtivější je v tomto směru scéna argumentační popravy komoušského strýčka: Svět, o kterém jsi snil, neuměl tyto děti [z rozvojových zemí] nakrmit. Náš internacionalismus si s tím poradil. Daň ze zodpovědného přístupu k tématu je nemalá. Za prvé je to vypravěčsky bordel, byť fascinující. Hrdina Marc, vystavěný (očividně) z autentických, nesourodých postav, osciluje mezi polohou idealisty a krutopřísného pragmatika. Film navíc nedestiluje žádnou jednotící zprávu; není Kapitál jako Kapitál. Nelze-li za syntézu považovat lakonické: [O finančnících.] Jsou to jenom děti. Dospělé děti. Hrají si. Budou si hrát, dokud to neskončí.

    • 14.10.2018  14:58
    Jersey Boys (2014)
    ****

    Fuck Vivaldi. Mezi Sladkým ničemou, The Doors a Mafiány. Clint Eastwood, který se v poslední době nechává slyšet, že Emerika vyměkla, vzpomíná na časy, kdy se showbiz za úzkou vazbu na svět podsvětí nestyděl, logicky rád. Má to sympatické kouzlo vůle k upřímnosti; nestřílí-li se do hlediště ovšem. I kdyby vám neuhranul svět popu v plenkách, musíte před Eastwoodem smeknout za prvotřídní provedení, které jako obvykle mísí to nejlepší z tradice životopisných snímků se spoustou neotřelých režisérských nápadů, na něž si u bývalého představitele málomluvných drsňáků ne a ne zvyknout. naprosto neznámý John Lloyd Young je v roli Franka Valliho fenomenální a mnohem lepší zpěvák, než originál. Jeho verze Can't Take My Eyes Off You - zničující. Film charakterizuje značný záběr: dokáže být prostě zábavný, vtipný, emocionálně úderný, ne-banální. A končí tanečním číslem, po kterém se z kina těch pár šťastlivců, kteří na něj šli, jistě odcházeli s rytmem na patách. Bonus: Joe Pesci nikoliv coby herec, nýbrž filmová postava. Povědomí o tom, kde se vzaly všechny ty pecky. A že The Four Seasons není jen síť docela dobrých hotelů.

    • 14.10.2018  14:27
    Odpad (2014)
    ***

    Sejdeme se na faře. Stephen Daldry a ukrutně sociální mladí, správní, nadaní a cílevědomí kluci. To by mohlo fungovat, řekl by jeden. Jenže. Billy Elliot měl Town Called Malice, Jamieho Bella stepujícího na cihlové zdi a na plátno neuvádělo jej démonické logo Universalu (nebo jen v USA :-)). Odpad, podobně jako jiné populárně osvětové filmy, poškozuje zjednodušování, které má sice někdo za nutné, aby se něco ze smutných skutečností podařilo předat většinovému publiku, ale jenž zároveň umožňuje cynikům označovat předkládané skutečnosti za zkreslené a úvahy o změnách za sluníčkářský kýč; v této formě oprávněně. Kde příbuzné, nesrovnatelně lepší Město bohů neváhalo chrstnout divákovi špínu velkoměsta do popkornu, Daldry pracuje s reáliemi jako fotograf cestovní kanceláře a scénář má coby s prostředek prezentovat divákovi vše, co je ve slumu cool: parkour, jízdy na motorkách, noční karnevaly a pěkně nasvícené kanály a krchovy. Svět kluků ze smeťáku je vlastně idylický a trestuhodně fotogenický. Někdy má prostá zajímavost potenciál nahradit celý komentář: Skládka byla z hygienických důvodů uměle vytvořena speciálně pro natáčení.... Výmluvné. Postavy chlapců ze smeťáku (a fary) jsou příliš velcí světci, než aby mohl biják fungovat alespoň jako latinskoameričtí Páni kluci. Martin Sheen a Rooney Mara zde platí za neobratně naroubovaná čistá plakátová lákadla. Nalakovaný příběh končí tam, kde Pán much začíná.

    • 14.10.2018  13:55
    Rozsudek (1982)
    ****

    Ráno jsem se řízl při holení tak, že jsem málem vystřízlivěl. Soudní dramata Sidneho Lumeta se od sebe liší především počtem rozhněvaných mužů. Zde jsou dva: Jack Warden si rolí zodpovědného přihravače vylepšuje pověst po snad až příliš věrohodné svini v Lumetově klasice a Newman hraje ztroskotance a ožralu dobře, přestože po divácích nelze chtít, aby uvěřili, že by někdo s podobnou fazonou mohl padnout až na dno. Sdílím Lumetovu fascinaci procesem produkce spravedlnosti a některé jeho předsudky a touhy: Totiž že by se vzácně mohla potkat alespoň na dohled s pravdou. Lumet z dokumentárních i dramaturgických důvodů podtrhává mnohaúrovňovou nerovnost, postihující soudní praxi - zaujatost soudců, propastné rozdíly mezi možnostmi různých aktérů, možnosti ovlivňování, špionáže a kličkování. Roztomile starosvětská americká touha po tom, aby každý dostal, co jeho jest, ústí i v tomto Lumetově filmu v erupci patosu, která schází čím dál víc nejen ve skutečnosti. Je vždycky úleva, když se objeví svědek, který není Žid.

    • 14.10.2018  13:21
    Hrabě Drakula (TV film) (1970)
    ****

    Chtěl jsem vás požádat o povolení otevřít rakev slečny Westwoodové a užíznout jí hlavu. Další z četných důkazů tvárnosti Stokerovy předlohy. Zde funguje ve formátu minimalistické televizní inscenace. To, že má Drákula na podlahách rozpadlého hradu parkety a po lesích mu vyjí vlčáci, nevadí. Z logiky věci to táhnou dialogy a herci resp. herec. Racek jako netopýr dostává příležitost rozvinout naplno sklon k intenzívnímu herectví a svým karpatský charisma posouvá zážitek k one-man-show. Atmosféru tvrdí Holečkův soundtrack připomínající Morriconeho noty pro Vlka Mikea Nicholse. Jedna z mála verzí, v níž je Lucy (Hana Maciuchová) nesrovnatelně půvabnější než Mína Harkerová (nepochopitelně obsazená matadorka dabingových studií Klára Jerneková).

    • 13.10.2018  15:22
    Fany (1995)
    ****

    Fany? Nijak zvlášť. Nejslabší jsou ty momenty, které se netají komediálními ambicemi, a jejich protagonisté; Oldřich Vlach s Petrem Čtvrtníčkem v rolích kostelních čórkařů ujdou, ale Miroslav Donutil nebyl ve své předchozí kariéře více mimo, přestože později mnohokrát. Nebýt intruzí komiky, jde o film, který oligofrenii pojednává citlivěji, než bývalo zvykem. Kachyňu s Hubačem šlechtí, že fóry jsou zřídkakdy na účet prostoduché Fany. Naopak srovnání různých druhů duševního mrzáctví i díky čím dál vzácnější čistotě filmové formy nepozbývá na aktuálnosti, naopak. Bohdalová fascinuje při bližším zkoumání tím, že svou postavu nepojímá výrazově jinak než jiné [dejme tomu notorická Dáša Fuchsová] a blbost z ní i tak prýští. I bez vyděračského potenciálu pramenícího z politováníhodné slaboduchosti excelují Jiřina Jirásková v roli cynické primářky a Martin Huba, ne-československy předabovaný Luďkem Munzarem. Zásluhu na jedinečně melancholické náladě filmu mají Petr Hapka a Eric Satie, jemuž tentokrát mnohé dluží, aniž by to stálo za zmínku v titulkách (Gymnopedie no.2). Ty bys mohla vystupovat v televizi.

    • 13.10.2018  14:44

    Osudový (filmový) mejdan. Divácké zisky naprosto mizivé: Nabyté, dosud neodzkoušené povědomí o sexuální tricích známých jako turecká facka a donkey punch, pár dobrých skandinávských písniček (upískaná Young Folks od Peter Bjorn & John resp. Heartbeats z pera The Knife) v Ibize poplatném remixu a několik pornografických záběrů na fakt hezké britské kozy velikosti 3-4. Jeden dobrý a spousta nevyžádaných fullfrontalů. To nevyváží skutečnost, že jde od základu (scénář) po konstrukci a exekuci (režie) o strašně špatný film. Z lodní klastrofobie nastalé po nehodě, již divák nemůže nečekat, se nepodařilo vytěžit zhola nic. Blbost a stopové hodnoty osobního kouzla hrdinů dosti neomlouvá fakt, že jde o Brity na Baleárách. Nejhůře zfušované jsou paradoxně žánrově klíčové scény četných úmrtí, v nich jakoby střihač pokoušel eliminovat ty nejhorší režiserské průšvihy, a nezbývá z nich tedy takřka nic. Nejhorší možný výsledek: Film mnohem lépe začíná, než končí.

    • 13.10.2018  14:28

    Kontext vždycky strašně rychle zmizí. Což dává některým vykukům příležitost jej rekonstruovat po svém. Hodnocení ve smyslu intelektuálské onanie se vnucuje silně. Ne každý specialista na sólové potěšení má ale stejnou techniku a něčí výkony na tomto poli stojí za pozornost, jak vědí i mnozí, kteří třeba pornografii sledují spíše z zpovzdálí (což není můj případ :-)). Greenaway tahá zdatně. V první řadě ohromí koncept: Pojetí životopisného filmu jakožto detektivky proporcí Amadea šmrncnutého Zvětšeninou a ze zrůdné legrace různými Šiframi je troufalé. Divadelní manýra otravná, ale jako odkaz na umělcovy kompozice pochopitelná a logická. Meze interpretace překročeny všemi směry. Kadence dialogů bez vysvětlivek smrtící a ponechání diváka neznalého problematiky osudu čistě arogantní. Výsledný tvar a to, že postmoderní slepenec dokáže inspirovat, jsou potom skoro zázračnými výstupy. Už dlouho jsem neviděl film, který by přesvědčil, že hnus vezdejší lze nějak povznést, byť výhradně skrze umění. Stejně zřídka se cítím nucen okamžitě po zhlédnutí běžet studovat. Where is the light?

    • 13.10.2018  13:59

    Hospoda už není tvoje, ale žena snad ještě jo... V Černé sobotě se chlastá fest. Většina ansámblu sestává z upocených vrásčitých trosek a kdo nevypadá notoricky takříkajíc od přirození, je buď slabá žena [Medřická], nebo se na něm vyřádil maskér [Bekovo proletářsky bujné obočí]. Coby dokument celonárodní otravy přesvědčivé. Režie Miroslava Hubáčka šponuje napětí do stratosféry pokaždé, když se něčí ústa přiblíží ke štamprleti / demižónu / lahvi / půllitru. Na tom, že je divák ponouknut si oddychnout, když jde jen o ethanol, jakoby šlo o méně nebezpečný jed, je cosi hrozivého. Film o české slepotě.

    • 13.10.2018  13:34

    O osm let později ... Ve tři hodiny ráno ... O šestnáct let dříve ... Na jaře. Francouzsko-španělšký tandem v roce 1929 rozdrtil svět na prach a šestnáct minut jej sypal divákům do očí zděšených diváků. Paniku, jakou film vyvolal, si nejspíš neumíme představit a není divu: kafilérka prostoru, času, kauzality, kontinuity jede od začátku revolty vůči racionalitě naplno. Propastná hrůza nicméně jednoho nejímá z toho, že film nedává smysl, nýbrž ze skutečnosti, jak marného počínání jsme svědky - že totiž smysl zcela destruovat nelze. Ať děláte co děláte, rezidua racionality bují i v té nejfantasknější fantasmagorii dál. Teologicky pojato: Dokument hrdinné, leč marné vzpoury proti vrchnosti.

    • 23.9.2018  15:40
    Summer of 84 (2018)
    ****

    Tape doesn't lie. Filmový ekvivalent hudebního žánru synthwave, který sám jest ve formě stylového sountracku z pera Le Matmos hustě zastoupen: Ambivalentní iluze nevinného světa bez internetu, kde kluci sjíždějí péčko v časopisech, telefonují přes pevnou linku, očumují holky dalekohledem, čtou knihy a po večerech hrají manhunt. Objevení osmdesátých let jakožto ztraceného ráje, jehož ďábělskost se odkrývá nutně avšak pomalu, vykazuje společné víc současných populárních produkcí. (Stranger Things jsem ještě neviděl, ale tuším, že se jedná o podobný případ.) V podstatě Twin Peaks pro mileniály: I ti už vědí, že není děsivějšího, než zdánlivý mír a dobro v duších obyvatel předměstí. V duších lidí. I když už ale všichni seznali, že se sovy snaží zdát se sovami marně, demaskování světa, který nebyl, zjemnělého synthpopovou melancholií, funguje skvěle. Tedy, spíš dobře: Ani jeden ze tří režisérů Léta není David Lynch / Steven Spielberg / John Carpenter. Krásný zlý sen. Reagan/Bush.

    • 23.9.2018  15:03
    Žít (1952)
    *****

    Tohle není umění, v tomhle je víc pravdy. Jo. Žít mi potvrzuje osobní náklonnost ke Kurosavovým dílům situovaným do poválečného Japonska. Titul filmu, ironický i vážný, podtrhuje smutný fakt, že k myšlence na autentické bytí se lze dopracovat jen tváří v tvář smrti. Vedoucí městkého oddělení veřejně prospěšných staveb pan Watanabe s minimalisticky výmluvnou tváří Takaši Šimura má to pochybné štěstí, že dostane trochu času, aby dal všechno do kupy. Příběh rakoviny žaludku, navozené úředním nicneděláním, sleduje linii vzorového uvědomění si konečnosti: Přes chlast a děvky a další marné pokusy chytit to za správný konec směřuje k těm druhým, jimiž jsou v tomto případě děti, nemající si kde hrát. To, co by se mohlo v rukách někoho méně kompetentního snadno změnit v dosti nechutný kýč, zpracovává Kurosawa nanejvýš citlivě a hlavně s nedostižnou tvůrčí odvahou a originalitou; jako obvykle, chtělo by se říct. Ta se projevuje v drobnostech, ale především ve velkorysém rozvrhu, který uzavírá kapitola po smrti Watanabeho, která samotná je vystřižena. Finále, pečeť filmu sestává s výměny názorů smutečních hostí na nečekanou osobnostní změnu, kterou hrdina těsně před srtí prodělal. Tato kapitola, jíž někteří kritici na ČSFD označují za postradatelnou, svou situovaností a intenzitou v dialogu připomíná Dvanáct rozhněvaných mužů (ale akcentem subjektivity třeba i toho Rašómona) a je k pozvednutí filmu na klasický kus naprosto zásadní a nezbytná. Pro ty filmové fandy, kteří občas stopnou smršť obrazů sytících mysl, aby popřemýšleli, jak bytí vezdejší neposrat, jde o zásadní záležitost. Kurosawa poskytl pár záchytných bodů. Micuo, Micuo, Micuo...

    • 23.9.2018  14:39
    Annihilation (2018)
    ****

    Myslíš na svou další misi? / Ne, jen se dívám na měsíc. Protože koukat na Stalkera je nudný, že jo, nemluvě o tom, že na Netflixu nepromítají. Asi je zbytenčné zdůrazňovat, že sci-fi je víc než cokoliv způsob, jak nahlížet témata a především strachy optikou čehosi vzdáleného. Annihilation je o rakovině a jejich ontologických zrcdleních. (Uživatelka Morien dospěla ke podobnému závěru.) Dobrý nápad (a dobré nápady v současné filmové sci-fi oběcně) trochu poškozuje to, že jejich zpracování lze čí dál častěji komentovat výhradně odkazem na klasická díla. V toto případě: (Tarkovského přeskakuji), Věc, Kmen Andromeda. Invoativně uloupená Barva z kosmu. Nahradit mužské hrdiny ženskými, prohodit role už dnes nestačí. Na druhou stranu: Vezme-li jeden v úvahu, že tohle vzniklo vlastně pro telku... Myslel jsem že jsem člověk, ale teď si tím nejsem tak jistý.

    • 22.9.2018  14:49
    Spiknutí (1975)
    ****

    Come to the wonderfull south Africa.: Búrové musejí být šílení. Cestománie, Růžový Panter, Honba za diamantem a Biko se potkávají v pojetí, v jehož rámci je apartheid docela sranda; tedy ne jako ve vlhkých snech osob postávajících u volebního stánku SPD. Wilby Conspiracy je biják, z něhož bych byl ve dvanácti letech na větvi. Pokus o zkřížení zábavy s edukací koření momenty, které by v prudérní současnosti nejspíš neprošly, třeba když Poitierova postava, ztrápená vězeňským celibátem, oklátí celkem bez ptaní postavu indické dentistky; osvěžující. Caine, mladičký Rutger Hauer, velmi pohledná Prunella Gee, afrikánský Cowley Nicol Williamson a Poitier, another helpless Kaffir, táhnou tuhle uvědomělou akční komedii scenériemi, v nichž schází jen Xi Xao, od prvního do posledního dobrodružného gagu bez větších škobrtnutí.

    • 16.9.2018  16:56
    Jeden den (2011)
    ****

    I paid the mortgage! You just sat around farting and watching the bloody Wrath of Khan! Za film jsem zaplatil, neboť mi synopse připomněla jeden nejamorálnějších romantických filmů vůbec, Příští rok ve stejnou dobu Alana Aldy. I když se současný romanťák na tak tenký led před současným publikem ve spárech úzkoprsosti pustit nemůže, nebylo to ve svém žánrů zlé: Herci bytostně neurčitého věku, Anne Hathaway a Jim Sturgess, si několik let ujasňují, zda jsu přátelé či něco míň, milenci. Kdo by to neznal. A činí tak vkusně, s dobrým uvědomělým dobovým soundtrackem Tracy Chapman, Tears For Fears, Primal Scream, Tricky a třeba Stereo MCs. Po několika diváckých nezdarech připouštím, že Britové natočit dobrý romantický film stále umí. Ale to, že dával Sturgess přednost neduživé Hathaway před plnokrevnou Romolou Garai, uráží můj smysl pro realitu. Vždyť smysl pro humor je peceněnej :-).

    • 16.9.2018  16:43

    Jednotaktovka o tom, že Voight-Kampffův test není vždy potřeba, aneb jak se Sapper Morton s dobráckou tváří Davea Bautisty na rušné ulici odkopal.

    • 16.9.2018  16:38

    Nexus Dawn není samo o sobě žádná sláva, ale zabíjí ho především nepravděpodobnost zasazení do kulis a kontextu. Skutečně by jednání s největším průmyslníkem doby o obnovení masové výroby lidí probíhalo takto? Bullshit.

    • 16.9.2018  16:31

    Krátký film, ještě kratší komentář: I když se v anime jednohubce Blade Runner trochu vrací tam, odkud přišel, dostavil se mi pocit zcizení univerza. Replikantům sluší (lidská) zranitelnost, již jim Watanabe v kreslené vybíjené nepopřál.

    • 16.9.2018  16:21
    Paterno (TV film) (2018)
    ***

    Victim two, ten years, anal intercourse. Al Pacino se pro role mužů s tajemstvím narodil. Jeho pojetí čtyřiaosmdesátiletého trenéra, jehož dlouholetý kolega prcá ve sprchách mladé fotbalisty z nuzných poměrů do zadku, je koukavé. Stejně vítaná je možnost zamyslet se o mlhavých hranicích profesní a občanské odpovědnosti, polodokumentární nahlédnutí univerzitních institucí instituce v mediální defenzivě a kladení nepříjemné otázky, kolik zla je nutno přehlédnout, když chcete spáchat velké dobro. Na druhou stranu mě fotbal, i ten americký, zajímá dost málo na to, abych mohl nějak intenzivněji prožít hrozbu, že nějaký trenér možná pověsí krátce před pětaosmdesátými narozkami (a smrtí) job na hřebík. Že je Pacino kmotr víme od dvaasedmdesátého. Nebo sedmdesátého devátého?

    • 16.9.2018  16:05
    Stalo se (2008)
    ***

    I feel like I'm going to take a shower and see your silhouette on the shower curtain! Filmy jako tento nutí k tázání: Kdo (režisér, scénárista, producent) je blbec? M. Night Shyamalan, utržený ze řetězu a stále na vlně přesvědčení o své genialitě, natočil film, ve kterém je toho strašně moc špatně. Mark Wahlberg jako přemýšlivý učitel je nápad vhodný do komedie, nikoliv hororu, stejne jako John Leguizamo, kterému kromě role nepadnou ani brýle. Třetí do party je Zooey Deschanel, idol náctiletých romantiků, jako (po-)chybující matka (resp. špatně utajená kráva). Trojlístek špatně obsazených se protlouká mystériem vraždící květeny, které je pro všechny díry cedníkem, jímž protéká na zem poslední pinta trpělivosti, jež mohla s nadějným režisérem zbývat i tomu nejvěrnějšímu divákovi. Pitomostí je ve filmu tolik a jsou natolik bolestné, že se mi k nim nechce vracet ani výčtem. Jak to, že si zprvu Shyamalanovy zrůdnosti nikdo nevšiml? O to víc zamrzí, že režie vlastně není zlá a kdyby ve filmu dávalo smysl alespoň něco, mohlo to být celkem děsivé. Stejně jako vše nejpozději po Vesnici: Film fascinující rozkročením mezi docela dobrým a naprosto tragickým.

    • 16.9.2018  15:35
    Láska (2012)
    *****

    Michael Haneke, filmař nepříjemných pravd a hlodavých podezření o těch nejčistších věcech, se v Lásce zaměřil na trable Starého kontinentu: Film, nasnímaný téměř výhradně v prostoru nádherného bytu, je cítit odcházejícími hodnotami, láskou a eldéenkou. A nejde o žádné Babí léto, i když brokovnice by mu slušela. (Zapomněl jsem, že na brokovnici vlastně došlo až "potom".) O koncích se toho dozvíte víc, než si přejete. Přechod od plodného života k bezmoci vyčkávání je plíživý jako náhlý, jednotlivá zastavení, zjevně důkladně nastudovaná a promýšlená, jsou prezentována chirurgicky přesně a zároveň přirozeně, k čemuž filmu dopomohli Trintignant a hlavně Emanuelle Riva (mon amour), z jejíhož vyprázdněného pohledu na plakátu má jeden dojem, že filmu odevzdala víc než chtěla. Co jsem se naučil? Že pro chytré lidi je smrt mozku asi bolestnější a že v rozporu s tím, čím nás bombarduje populární psycho-propaganda, je je důležité umět žít i pouze tím, co už bylo. Vyvrcholení filmu v duchu Hanekeho obligátního triku, "nečekané" erupce násilí, se dostavuje, ale vlastně není potřeba. To hrozné, neodvratné a pravdivé se odehrává předtím.

    • 15.9.2018  15:52

    Dear Diary, my teen-angst bullshit now has a body count. Filmový dokument rozporující módní tvrzení, že před Facebookem bývala střední škola nevinnějším místem. Povrchnost a popularita vládne. Střílí se tu. Sbor je tragicky mimo. Učení až na posledním místě. Tlustoprdi nemají šanci. Jako přes kopírák; až na to, že se psychopati před nástupem epidemie digitální demence dokázali alespoň dobře vyjadřovat a oběti / publikum bylo (někdy) dostečně kompetentní, aby jim rozumělo. Heathers jsou totiž kromě prezentace půvabů a půvabů Wynony Rider a půvabů a netalentu Christiana Slatera hlavně snůškou hlášek, které bych si jako středoškolák býval vyrýval hrotem kružítka do lavice, kdybych je býval znal. The only place different social types can genuinely get along with each other is in heaven.

    • 15.9.2018  15:34
    Babadook (2014)
    ****

    SPOILERŮ VÍC NEŽ JINDE. (Bohužel nikoliv) Sám doma. Máloco je děsivější než strach z dětí, téma, který žánr sice sytí průběžně, ale který jakoby symptomaticky v posledních dekádám podivně zesílil. Skvěle obsazená směska odkazů na vlivné originály, počínaje Rosemary má děťátko, pokračujíce Exorcistou, Mláďaty, konče Osvícením, dobře funguje a slušně končí. Profesionálně odvedený a v jednotlivostech původní horůrek hendikepuje dvojí. Tím prvním je průhlednost. Každému, kdo má (doma) pět pohromadě, je od začátku jasné, že zlo je v duchu Klubu ilustrátorů matka. Ani tato skutečnost však nevyvažuje nakládání s motivem zla dítěte, který je sice vyvrácen, ale jehož prezentace v první polovině filmu je podezřelá. Tím druhým je naprosto nedostatečně "strašidelná" kniha o Babadookovi, jak ví pro změnu každý, kdo ví, jaké srágory jsou v oddělení dětské literatury k zakoupení u Dobrovského. Váš syn má zavažné poruchy chování. Skippy!!!

    • 15.9.2018  15:06
    Uteč (2017)
    *****

    Chudáci gádžové musí tohle žehrání na znevýhodnění, latentní rasismus a další drobné prohřešky snášet i u telky a v kině čím dál častěji, říkají si asi mnozí. Nač si to ty černý huby stále stěžují? Co jim kdo kdy udělal a dělá? Moralitka je asi to poslední, u čeho by chtěl slušný středoevropan trávit večer po námezdní dřině pro židácké korporace, ale připomenutí, že žijeme ve světě pokrytectví, může být sotva zábavnější než zde, tak to vydržte. Jordan Peele vystavil svůj skvělý filmeček na zkušenosti, která je univerzální, jak ví každý, kdo má již za sebou první setkání s rodiči nevinného děvčete, které šoustá. Nadstavba etnické odlišnosti možnost identifikace jen umocňuje. Utkání hlavního hrdiny s rodinkou svérázných liberálů lemuje množství lahodných momentů: Mého otce předběhl v kvalifikaci na olympiádu v Berlíně Jessie Owens. Málem se přes to přenesl ... Ve sklepě nám řádí černá plíseň ... Kdybych mohl, volil bych Obamu i potřetí ... Fucking liberals. Rovnováha mezi komedií, hororem, paranoiou v duchu Shutter Island a sociálně uvědomělým komentářem je pozoruhodná. Nebere se to moc vážně, i když by mohlo, když to disponuje one-linery typu potom jsem začal obchodovat s umění a můj zrak šel do háje. Soundtrack z nebe.

    • 15.9.2018  14:36

    Tento způsob dialogu zdá se mi poněkud netransparentní. Vím o jediném tvůrci, který je schopen ve světě vymknutém z kloubů produkovat smysluplnou satiru. Jediném, který je schopen vyhrotit komedii za hranice, kam ji posouvají Trump, Zeman, Orbán a další komedianti na prknech, která svět neznamenají, ale která světem jsou. Marek Daniel, herec, jehož si jinak velice vážím, jím ale není. Za každý jemnější a dobrý moment (Kdo je nejlepší? Renč. A na muziku Krajčo.) divák zaplatí přinejmenším jedním, u něhož nemůže než trnout. Danielovo buranství - snad až příliš věrohodné. Již po půlhodině je člověk z té nezakryté pravdy podivně unavený. Jděte do prdele, pane prezidente. Na druhou stranu není vyloučené, že pocit je pocit trapnosti čímsi, co je od reflexe politiky v současnosti neoddělitelné. Kdyby právě trapnost a její prožitek mohly být hybným momentem, který by politiku mohl pohnout ke změnám k čemusi snesitelnějšímu, změna není daleko. Protože pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, vy čuráci.

    • 28.7.2018  15:48

    Where were you when Kennedy got shot? / Which Kennedy? V roce zasloužené oscarové smršti pro Čínskou čtvrť natočil Arthur Penn svou verzi postmoderní noir s výsledkem, který si s Polanskiho majstrštykem v lecčems nezadá. Na základě rafinovaného scénáře tu máme detektivku, která nejenže obyčejně baví, ale hraje s divákem velmi špinavou hru. V jejím centru figuruje společně s divákem noirový archetyp - detektiv, kterému ani nepopiratelná inteligence nepomáhá kompenzovat podcenění potenciálu lidské zvrhlosti. Film je od začátku do konce nenápadnou konstrukcí nejistoty, v níž se společně s hlavním hrdinou marně zorientovává i leckterý divák. Penn má tu drzost metaforou skutečné šachové partie K. Emmrich (bílé) vs Bruno Moritz (černé) dlouho před rozpletením případu varovat, jak fatální následky může mít jisté přehlédnutí, špatný výklad situace. Dívák, přestože může na základě okatého varování tušit, že je tahán za nos, nejspíš do konce nepochopí jak a kým. O to silnější jsou samy o sobě skvělé poslední okamžiky a záběry filmu. Nenápadným, jakoby spontánním mistrovstvím Penn a Alan Sharp poznovu připomínají tezi, že detektivka je nejfilosofičtějším žánrem. Night Moves navíc uzavírá nepopulárním zjištěním, že vědět cokoliv jistě a úplně je dost možná nemožné. Gene Hackman propůjčuje postavě Harry Mosebyho křehkost, svědčící o jistém marném boji s okolnostmi i vnitřními danostmi - ženou, která hledá útočiště u jiného muže, zaměstnáním, které ne a ne dávat smysl (o penězích nemluvě) a rodinnou anamnézou, připravující prostor pro zneužití. A opět frekventovaně nahá Melanie Griffith. Dálší kredity: Michael Small, obligátně grázlovský James Woods a ošklivě hezká Jeniffer Warren v roli nejpodezřelejší femme fatale ever. Chci vidět víckrát. You're asking the wrong questions. Why don't you just be content? You've solved the case.

    • 28.7.2018  14:35

    Harper, you're not a such tough guy. Newman sršící šarmem kompenzuje nedostatky scénáře a režie, která jakoby nevěděla, kterým směrem produkt žánrově směrovat - zda k jižanské mystice circa Angel Heart, řáchandě ve stylu Live And Let Die s mooreovským žertováním na úkor jižanského buranství, vznášedly a přehlídkou polonahých ženských, či k louisianské verzi Raymonda Chandlera. Jestliže může někdy taková nevyjasněnost bavit, zde neutralizuje: sranda nic moc, drama nefunguje, existenciálno nerezonuje, napětí se nedostavuje. Paul Newman je frajer, který modří kukadel dává zapomenout na leccos, takže utáhl i tenhle ne moc chytrej a intenzivní noir z mícs na jih od Hor šílenství. Za zmínku stojí malá, ale významná role Melanie Griffith, jíž obvykle nemohu přijít na jméno: v těch svých sladkých sedmnácti hrát ještě nemusela.

    • 25.7.2018  15:59
    Lost Highway (1997)
    *****

    Jednu ze znepokojivějších exkurzí do vesmíru Davida Lynche, zabydleném věcmi strašlivými jako poštovní schránka, platan, telefon nebo videokamera, jsem prodělal poprvé prostřednictvím VHS nosiče z půjčovny pana Ištvánka. Scéna, v níž postava Roberta Blakea telefonuje sama sobě do domu hlavního hrdiny, mi navodila ošklivý bolehlav. Takovou paniku bych nezažil, ani kdyby zazvonil telefon s odpočítáváním sedmi dnů... I když jistě lze, jak dokazují jisté fanouškovské diskuze, nikoliv snad rozplést, nýbrž přestříhat, prohnat interpretačním stroječkem, překopat Ztracenou dálnici do komunikace tak americky rovné, aby se skoro nemuselo točit volantem, její hodnota nespočívá v příležitosti odzašmodrchat, ale v umném odčarování jistoty o nejzákladnějších předpokladech času, prostoru, narace. Lynch navíc dokáže tu bazální hrůzu ještě kořenit humorem: Smooth as shit from the ducks ass... Kde jinde můžete tak opravdové nastolení prvotního chaosu v tak přísně racionálním světě zažít? [Snad jen na úřadě Libereckého kraje.] Lost Highway je bakchánálií rozumu, jedním z mála úspěšných popkulturních erupcí moderní americké mystiky. The Smashing Pumpkins: Eye, David Bowie: I'm Deranged; Nine Inch Nails: The Perfect Drug. PERFECT INDEED.

    • 25.7.2018  15:33

    Intrerior and exterior silence... Z čisté neznalosti jsem od filmu čekal láteření na tuhé klášterní poměry, sladký příběh o poutu mezi sestrami či duchovní cestu lite; Sestru (bez) akce. S Audrey Hepburn mám jen průměrné zkušenosti z lehčích žánrů a její působení v seriózním projektu jsem si neuměl představit. Angažmá Freda Zinnemanna jsem zaregistroval až dodatečně. Brzy jsem měl pochopit, že Příběh je jiná bestie. Překvapí již důkladný úvodní exkurz do toho, o čem sestry hovoří jako o holy rule - propracovaném, tradičním způsobu řeholního života. Gabrielle van der Mal prochází jednotlivými zastaveními na cestě dostát svým ambicím, aniž by zpochybňovala svaté pravidlo jinak, než čistě vnitřní, usilovně potlačovanou vzpourou. Svůj boj svádí nicméně vyváženě proti pravidlu i proti sobě. Hepburn ve filmu provozuje sympaticky umírněné herectví a rozpor mezi sebou a požadavky, které na sebe její hrdinka uvaluje, hezky zdůrazňuje hříšný půvab představitelky. Když je boj završen, otevírá se jasná cesta k čemusi na způsob nové, individuálněji pojaté spirituality (ať už si o tom lze myslet cokoliv), nikoliv však proti spiritualitě staré. Jako povrchní divák jsem tak zralé a divácky nevděčné završení od filmu s Audrey Hepburn nečekal :-). Film dochází svého vrcholu v kapitole působení hlavní hrdinky ve vysněném Kongu, kam podle všeho štáb skutečně zavítal a ušetřil tak diváka šaškáren s umělohmotnou vegetací a papundeklovými chatrčemi. Kvazi-dokumentární záběry leprou a dalšími lahůdkami decimovaného obyvatelstva, o něž nezištně pečují bohorovní Evrpané, bohužel též staví působení koloniální mocnosti v Kongu do nemístně lichotivého světla. Obyvatelé s rukama usekanýma kvůli neplnění plánu na kaučokovníkových plantážích nikde k vidění nejsou... No beard, no converts.

<< předchozí 1 2 3 4 9 18 26 34
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace