Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Horor

Oblíbené filmy (10)

48 hodin v Paříži

48 hodin v Paříži (1988)

Asi každý obsedantní cinefil má favorita, na němž se s nikým neshodne. Pro mě představuje po dlouhou epizodu divácké dospělosti Frantic po všech stránkách perfektní film, reprezentující jako celek i jednotlivými složkami model toho, jak se má film dělat. A taky zdroj nedůvěry ke kufrům značky Samsonite. Šestákový námět odkazuje zdánlivě kamsi k Muži, který věděl příliš mnoho, ale nemá hitchcockovské dětinskosti, patriotské pomýlenosti a dalších hollywoodských atributů ani co by se za nehet vešlo. Chatrnou kostřičku obohacuje Polanski o realistické, neotřelé postavy [Dr. Walker nemá obdoby], vklad vícero-méněro virtuózní a disciplinované režie a jedinečný smysl pro atmosféru, tvůrčí sadismus a neposlední řadě svérázný humor. To, neuspokojivé tempo děje a vzdor diváckým očekáváním obrací námět naruby a výsledek vrhá mimo mapu běžného thrillerového syžetu, spíše někam do kafkovského univerza - viz hodnocení. Polanskiho muž ví totiž málo, ne-li přímo nic. V těžišti snímku trčí tedy postava ne-hrdiny, idol existenciálního mužství, vržený do absurdní situace, na neznámé místo, mezi lidi, s nimiž je obtížně nachází společnou řeč - v přeneseném smyslu i doslova. Dr. Walker bojuje nejen s cizími s úřady [a komisařem Moulinem], nachází pochopení a pomoc spíš mezi spodinou a v hlavně nepřetržitě ždímá šrajtofli o další-a-další doláče. Model života. Polanski s Brachem nechávají středostavovského nešťastníka před-i-za-obrazovkou podstupovat jedno vybroušené euro-nedorozumění za druhým a jejich gusto plodí několik gagů, jež vzdor žánru nelze hodnotit jinak než smrtící. K mému top ten jich paří hned několik - Fordova procházka po střeše doprovázená tklivým motivem nebo taneček v klubu Touch Of Class mne při každé z četných repríz dohání k sadistickému smíchu. Polanski pracuje pouze se kvělými skladateli, tentokrát se vška překonává. Dvě jména - Morricone a Grace Jones. Když slyším I‘ve Seen That Face Before (Libertango), mám dodnes chuť si po zubech začít roztírat skvělej koks přinejmenším za 500 franků. Harrison Ford může Polanskimu děkovat za svou s velkým náskokem nejlepší roli, Emanuelle Seigner dodnes platí věhlasnému dobytkovi v naturáliích. Na světě pro mě není spolehlivější spouštěč diváckého štěstí, než tento film. Nejlepší noir! PS Dal bych nevím co za možnost zhlédnout [možná zcestnými] mýty opředenou verzi, vysílanou v osmdesátých letech na německé kabelovce, završenou alternativním koncem, jenž Walkerovu ženu odhaluje ve spojení s teroristy. PPS Skutečnost, že tento film nejspíš v ČR vůbec nevyšel na DVD (stejně jako Čínská čtvrť a na rozdíl od Let's Dance: Revolution), považuji za takový malý kulturní skandál.

Bazén

Bazén (2003)

SPOILERY There's a swimming pool... Žánr je dobrý sluha, ale špatný pán. Vztah mezi ním a etablovaným francouzským tvůrcem je v kvazi-hitchcockovské detektivce hezky vyjádřen tím, jak se film s příslibem příběhu nekompromisně stáčí k postavám a pod zástěrkou zápletky ohmatává mysterium jejího navíjení - u bazénu plného inspirace. Tím je pro vyprahlou autorku detektivek jako Dorwell nosí kilt (úžasná a bilingvní Charlotte Rampling) dcera jejího nakladatele (úžasná a taky trochu bilingvní Ludivine Sagnier). Jejich samičí taneček okolo betonové díry zanesené listím vrcholí nad dírou s tělem a kyprou zeminou, zločinem beze stopy [thrillerového vzrušení]. Roztomile zbytečné mužské postavy, nakladatel, fešný číšník, dvojice směšných prcalíků a pochopitelně zahradník, dodávají výhradně těla, každý jinému účelu. Modř průměrného hodnocení tohoto okouzlujícího filmu lze akceptovat jen jako přitakání obvyklé barvě voděodolného nátěru.

Ztraceno v překladu

Ztraceno v překladu (2003)

Sofie, jak ji známe, v nejlepší formě a dosud s nejlepším playlistem. Od toho se v jejím případě odvíjí téměř všechno, protože její filmy jsou jen něčím nepatrně víc, než impresemi k oblíbeným písničkám. Z výsledku můžeme vinit režisérské geny, autorčinu evidentní zálibu v nové vlně i girls-touch, já vidím geniální volbu spolupracovníků (Bill Murray, který volné tempo sytí humorem, Kevin Shields, jenž do záběrů kydá emoce, Scarlett, která upoutá hned na začátku svým zadkem) a notnou dávku tvůrčího štěstí. To zní skoro jako bych jí podceňoval, že jo?

Kráska dne

Kráska dne (1967)

Buñuelovy filmy o ženách [až na pár výjimek vícero-méněro všechny] mám rád. Nastolují témata, k nimž by se jeden v hyper-korektním poli současného filmu nedostal a sám by neměl z úcty k ženám odvahu se jimi soustavněji zaobírat [ha ha ha]. Schizofrenie, ambivalence, rozštěpení chtíče a citu, nepředvídatelnost, nekonzistence, pasivní rezistence, únik, izolace, tajemství, chaos - v moderní kinematografii neznám filmaře, který by vyzněním svých děl tolik přibližoval tomu, jak se s archetypem ženství pracovalo předtím, než někoho napadlo, že by měl být takovým úkolem pověřen rozum. Krásku dne si dopřávám opakovaně hlavně proto, že (ne-)jednu znám a těším se iluzí, že mi skýtá klíč. Označovat ale za klíč k pochopení Buñuelův film je samozřejmě ošidné. Přestože zpočátku je hranice mezi Severiiným fantazírováním a skutečností zdánlivě jasná a občas divák obdrží cosi jako zařaditelný motiv, s progresí stopáže se stírá [existují sice "návody" - rolničky, kočár apod. ale ty Bunuel vložil zřejmě jen jako šálivou vějičku], stopy se vytrácí a před koncem už osciluje výchylka pravděpodobnosti tak rychle, že jeden vážně jaksi neví - nebo lépe řečeno dochází k matoucím poznání surrealistické povahy ženy-skutečnosti. Přes situovaost ženství v těžišti filmu totiž vyvstává otázka, jde-li o něj především, nebo zda se prostřednictvím jednoho motivu dostáváme k čemusi důležitějšímu, širšímu - represivní podstatě společnosti a kultury, pronikání snu do chatrného konceptu reality / fenoménu reality v širé říši snu, institucím, jichž jsou nejen surreálné ženy snadno sežvýkatelnou potravou, nebo z jiné strany mužská nedostatečnost, neschopnost ženám porozumět. Nadržovat realitě v souvislosti s ženským světem / světem ženy se po zhlédnutí Krásky jeví vyloženě neudržitelné. Hlavně neztrácet naději a pevné mužské ...odhodlání. Jedinečně otevřený, upřímný a nekonečně inspirující film. Z obsazení vedlejších (mužských) postav hlavně dokonalý Piccoli, na výkonu Catherine Deneuve může diváky mrzet jen rmutně plochý zadek.

Devátá brána

Devátá brána (1999)

I'll be damned... Film o tom, že spíš než vroucní obdivovatelé jsou čertovi milejší ti, kteří jsou mu podobní. Kdekdo má zájem o titul Devět bran Království stínů (TORCHIA, Aristide. Devět bran Království stínů. 1.Benátky: -, 1666, ISBN -), který údajně obsahuje spolehlivý návod na vyvolání Pána temnot. Dean Corso, knižní detektiv, zjišťuje, který ze tři dochovaných výtisků je ten pravý. A jestli všechny, proč se tedy čert neukazuje. Roman Polanski uplatňuje vlastní recept, který se mu osvědčil už několikrát: V podstatě brakový námět zpracovává nedivácky pomalým, vytříbeným způsobem, který k nelibosti diváků i v žánrových scénách neakcentuje hrdinství, romantiku a napětí, nýbrž nudu, bizarnost a existenciální trapnost. Co by se mohlo v rukách méně subtilního tvůrce změnit (resp. nezměnit) v obyčejný satanský horor, je takřka komedií o sběratelské vášni, knihách a zábavným exkurzem do společnosti salónní satanistické buržoazie, prosté půvabu, nikoliv však směšnosti.  Události zobrazené ve filmu oscilují mezi Foucaltovým kyvadlem (tajné společnosti, soustavy znaků, knihy), iniciačním příběhem ne nepodobným Angel Heart a 48 hodinami v Paříži (fascinace francouzským hotelovým personálem - a Emmanulle Seigner). Hru na schovávanou s čertem dochucují sardonické dialogy, mile tlumený Depp, věrohodně zlý Frank Langella, věrohodně hysterická, polonahá Lena Olin a především soundtrack Wojciecha Kilara, balancující na hraně mezi vážností a legrací (a geniality) stejně jako film sám.

Amatér

Amatér (1979)

Máte kameru, umí točit filmy. / Tak se to píše v návodu. / Chválabohu. Chválabohu, chválabohu. Přestože materiálním zázemím natočit celovečerák disponuje dnes každý vlastník smartfounu, Amatér svou davidovskou filmovou sílu nepoztrácel. Snad dokonce naopak. Film představuje dokonalý průnik tří vzácných kvalit: lidské a tvůrčí zralosti, vůle k promyšlenému zpracování osobního tématu a absolutního filmařského mistrovství. Na praxi amatéra okusíme leccos z toho, s čím se potýká každý filmař - vnější tlaky, pohlcující kvalitu filmařiny, žárlivost nejbližšího okolí i s etická dilemata, jejichž složitosti se loupou jako cibule. Skutečnost, že umění osvobozuje i od toho, co si tvořící člověk přeje mít nejvíc. Kieslowski v příběhu tvůrčího procitnutí hlavního hrdiny havlovského střihu nahlíží film jako filosofii, způsob vztahování se ke světu, který disponuje mocí odhalovat pravdu. Činí tak s přesvědčivostí, která z plátna udeří jen málokdy. Těžko si představit, že diváka, který bere film jen trochu vážně, nepohltí a na dlouho neovlivní. Absolutní film o filmu. Nejčistších možných pět pro snímek, který svou bezchybností inspiruje ke změně většiny předchozích hodnocení. Prostě jeden z nejlepších.

Vlákna

Vlákna (1984)

It will be lovely. I just know it will. Vláknům jsem se dlouho vyhýbal. Jako pamětník osmdesátkových braných cvičení ve mě dodnes přetrvávají záchvaty lehké paniky, kterou vyvolávaly frekventované přelety burácejících stíhaček a ozvěny explozí z nedalekého čedičového lomu. Barry Hines a Mick Jackson vytvořili film ne o moc nákladnější a vizuálně bohatší, než jsou textové hry na Atari. V rovině výpravy si vystačí s fascinujícím málem. Scénické a herecké minimum doplňují zpravodajsky suché zprávy formy dálnopisu: Na středním východě explodovaly dvě jaderné nálože. Dvě třetiny domů v Británii leží v oblastech potenciálních požárů. Nemocnice vyklizeny. Východ a Západ si vyměnili 3000 megatun. 210 megatun dopadlo na Spojené království. V UK klesá počet obyvatel na úroveň středověku. Tvůrčí svoboda umožnila tvůrcům doslova i přeneseně nebrat zajatce. Postavy, na něž se zpočátku film soustředí, nejsou výjimeční jedinci, nýbrž průměrné typy, jejichž osud v příběhu po 47. minutě má statistickou vypovídající hodnotu. V objektivní rovině se dostane divákovi lekce z [principu nefunkčního a zoufalého] krizového managementu, sociologie, post-nuklárního populačního vývoje, propagandy, nezvratitelné studenoválečné logiky a dalších, filmově málokdy težených oblastí vědění. Stačí předkládat fakta a oprávněné hypotézy a i protřelému divákovi tuhne krev v žilách. Komu by připadal film jako strašlivá, nicméně pouze připomínka časů, které jsou spolehlivě zažehnány, doporučuji vzít na vědomí nenápadný titul filmu, který spíše než jaderné hlavice a odpovídající megatuny akcentuje rozsáhlou kauzální síť, v níž se svět v minulém století ocitl. Je snad důvod si myslet, že topograficky vzdálené děje budou mít v současnosti spíše menší globální dopad než tomu mohlo být v roce magického letopočtu 1984? Did you recognize what some of those skeletons were?

Nebe nad Berlínem

Nebe nad Berlínem (1987)

Als das Kind Kind war... CIRKUS ALEKAN → Přesně. DVD edice ZÓNA / AEROFILMS; zakoupeno v Terryho ponožkách; 650 Kč. Když nám vyučující ZSV v 1. ročníku Nebe nad Berlínem promítl (VHS-rip z ČT2, úhlopříčka televizoru cca 10 palců, 4:3 ovšem), postaral se některým z nás o první setkání s kinematografií, která stojí za řeč. Byl to náraz, vůbec se to nepodobalo Dvojitému zásahu ani Na samotě u lesa (což byl obsah vůbec první videokazety, kterou jsme doma měli). Třicet minut jsem tehdy dokonale tápal, dlouho mi unikala i zásadní skutečnost, že Ganz a Sander 'jsou' andělé. Dost dobře mohlo jít o nějaké stalkující smažky. Když dnes hledím po cca dvaceti letech na Nebe znovu, vzdělán dvěma+ dekádami seriózního čumilství, prožívám obnovený divácký úžas, který jak věřím se jen málo odvíjí od jisté nostalgie: Jak vůbec může vzniknout takhle dokonalý film? Všechno se to potkalo ve správné náladě, ve správný čas, ve správné sestavě poblíž někde mezi Potsdamer Platz, Siegessäule a Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche. Wim Wenders učinil v roce 1987 jakýsi kamsi-skok. Meditativní, atmosférické snímky, úzce navázané na konkrétní regiony, snivá atmosféra, rock'n'roll, dialogy jako útržky aforismů a básní v próze vytržených režisérova poznámkového bloku - prosím. Máloco v jeho dosavadní tvorbě ohlašovalo přeskupení prvků ve stylizované nebešťanské fantasy, snímané přes staré punčochy, v níž andělé ('boží' výhradně v duchu radikálního humanismu) s nestoudností, nikoliv nemilosrdností NSA skenují lidská nitra. Mýtu, že se natáčelo bez scénáře nevěřím. Jde o podobnou pravděpodobnost, jako že šimpanz nadatluje na psacím stroji Iliadu (přestože to prý není vyloučené a která ostatně též přichází na přetřes). Silnému dojmu nově nabyté tvůrčí jednoty asi přispělo angažmá Henriho Alekana, který Wendersův volný přístup spoutal ocelovou obručí prorocky klasického stylu a otevřel potenciál působivosti, která dřív z Wendersových filmů vystupovala příležitostně; zde však prakticky bez přerušení. Nákal. Nick Cave & The Bad Seeds: The Carny.

Zvětšenina

Zvětšenina (1966)

What's so important about my bloody pictures? Výsek z života hyper-povrchního fotografa Thomase, který se poprvé v životě propadá za obraz v totálním filmu Michelangela Antonioniho. Nedozvíme se toho spoustu - v životě obrazů to nehraje roli a ve světě 'za obrazem' je to běžné. Nedozvíme se ani to, jaké následky zkušenost zanechá na Thomasově kariéře. Kdo chce fotografa, který hledí za obraz? Následující množina obsahuje prvky, které v tomto filmu nejsou dokonalé: (  ). Snad jen ten tenisový míček... I thought you were supposed to be in Paris. (...) I am in Paris. ///// Get rid of that bag. It's diabolical.

Vlk

Vlk (1994)

Did he sign the contract? / Yes. / You're a genius. How did you do it? / I did it the old-fashioned way. / What do you mean? / I begged. Stáří jako lykantropie ve zvláštním filmu poznamenaném evropskými zvláštnůstkami z dílny Nichols-Rotunno-Morricone. Po všech stránkách vynikajícímu Vlkovi lze vyčítat jediné - že takříkajíc 'klame plakátem'. I to ale může být součástí potěšení. Jakmile mu odpustíte, že neděsí, můžete ocenit netradiční polohu jiných [pokleslých] žánrů, dramatu a romantické komedie, které divák možná není připraven konzumovat v tomto gotickém balení. Stylizované, zpomalené trikové scény, vrčení, které prý Nicholson trénoval příležitostně na různých nešťastnících plných 12 let, kdy se snažil podezřelý projekt prosadit, spinet  - to vše budí spíš než hrůzu náměsíčnou melancholii po časech, kdy se starý bílý muž těšili lepší formě a pověsti než dnes. Film, ke kterému se budu přinejmenším do klimakteria rád vracet.