Aleee89

(viděno 2. 1. 2012) Vcelku nenápadný film, který by mi asi unikl, i když v něm hraje má oblíbenkyně Kate Winslet. Zaujal mě, protože se zjevuje v nominacích na Glóby. Je to klasická konverzačka, kde je znát divadelní předloha. Ale i ve filmu vše funguje, sice se nic nevyřeší, ale to není podstatné. Ten film je o něčem jiném. Líbilo se mi, jak se upjaté a korektní manželské páry postupně odhalovaly a najednou jsme před sebou měli málem monstra. Líbilo se mi, jak šel film až na dřeň, jak si nebral servítky a jak se mnohdy dotýkal mnohem závažnějších věcí, než "jen" vyražených zubů. Dialogy byly mnohdy parádní, dokonce jsem se sem tam od srdce zasmála. I zahráno to bylo výtečně, i když myslím, že z toho budou maximálně ty nominace. Možná se podivíte, proč i přes samou chválu dávám jen sedmdesát procent. Já vlastně ani sama nevím. Hodnotím čistě subjektivně a aby ode mě film dostal více, musí v sobě mít ještě NĚCO navíc. Něco nespecifikovatelného, ale na druhou stranu něco, co bezpečně poznáte. Tady mi to chybělo.

(viděno 25. 12. 2011) Další z těch filmů, které před sebou mají nějaké oscarové úspěchy v letošním roce. Lákalo mě téma a jméno herečky Tildy Swinton, která je tak škaredá, až je zajímavá. A samozřejmě umí hrát. Asi jsem si ale pro zhlédnutí tohoto filmu nevybrala úplně ten nejlepší čas, protože k Vánocům mi tak depresivní film moc nesedl. We Need to Talk About Kevin je jedním slovem nářez. Po celou dobu se spolu s postavami nevyhrabete ze sra.ek, valí se na vás jedna depresivní scéna za druhou, až nakonec té depresi skoro sami propadnete. A pak vás napadají hříšné myšlenky, protože mít takové dítě, jako byl Kevin, tak buď zabít jeho, nebo sebe. Jinak je to o hu.u. Tady vidíte, jak se film dokáže dostat divákovi pod kůži, což určitě bylo jedním z cílů. Tilda Swinton si zaslouží oscarovou nominaci, ale celý film má u mě jen sedmdesát procent. Byla to taková sada, až to často bylo nepříjemné... A něco tomu přece jenom chybělo.

(viděno 25. 12. 2011) Tohle je film, od kterého dopředu víte, co asi tak můžete čekat. George Clooney už několikrát předvedl, že je nejen zdatný herec, ale i režisér. Den zrady má pevně v rukách, přesně ví, co a jak má a chce říci. Clooney si našel svou polohu - politická dramata, která mu sedí. Den zrady nabídne spoustu otázek k přemýšlení, zajímavé téma. Určitě má šanci na letošních výročních cenách. Možná mi ve filmu chybělo více napětí, emocí, ale jinak Den zrady hodnotím veskrze pozitivně. Lepších 70 procent.

(viděno 16. 12. 2011) U Aut 2 jsem tak nějak dopředu tušila, že to nebude ono. Bohužel jsem se nemýlila. Pixar mě sem tam štval svým monopolem na animované filmy, štval mě tím, že nejen Akademie není schopna připustit, že animovaný film není jen počítačová grafika dělaná v Pixaru, že klasické kreslené či jiné animované filmy jsou mnohdy mnohem lepší. Nepopírám, že spousta filmů od Pixaru je skvělých, ale zase nelze tvrdit, že Pixar = skvělý animovaný film. Pár filmů od tohoto studia mě už zklamalo nebo lehce nakrklo, Auta 2 patří mezi ně. Ani jednička pro mě nebyla bůhví jakým zázrakem, ale dvojka je přetavená jednička se spoustou klišé, se spoustou stupidních scén, s žádnou legrací. Hlavní hrdina nic moc (myslím Buráka), místy film otravuje. Pixar klesl docela hluboko, a to nástavbu udělat umí, viz loňské Toy Story, které bylo výborné. Možná moc haním, a přesto to hodnocení nakonec není tak strašné. Procenta má film hlavně za formální stránku věci, ta nezklamala. Ale k dalším pixarovským filmům budu hodně skeptická a doufám, že Auta žádné ceny sbírat nebudou. To bych si myslela, že se všichni asi zbláznili.

(viděno 14. 12. 2011) The Help, který má v češtině vcelku výstižný název Černobílý svět, je jeden z těch filmů, které na Oscarech pravděpodobně zazáří a které mi tudíž nemohou uniknout. Ten film má to, co mají akademici rádi. Jednomu to může připadat příliš naivní, prvoplánové apod., ale já tyhle přívlastky směle hážu do koše. Ano, uznávám, že ten film je možná až příliš černobílý, ale zase chápu, že právě tak vyniknou charaktery a poselství. Nepopírám, že mě The Help dojalo. Že ženské herečky předvedly herecký koncert. A tak dále a tak dále. Je to silný film. Je to film o ženách a myslím, že právě ženy z něj budou nadšené více...

Doháním resty, které mám v rámci evropského filmu, a vrhla jsem se na klasika - Andrzeje Wajdu. Musím se přiznat, že doposud jsem s ním tu čest neměla a jeho díla jsem znala jen teoreticky. Po zhlédnutí Člověka z mramoru jsem ráda, že jsem se s ním konečně seznámila. Ač mě tento film na zadek úplně neposadil, navnadil mě minimálně na Wajdovo volné pokračování Člověk ze železa. Člověk z mramoru evokuje svým stylem Občana Kanea, jelikož se řadí k polskému filmu morálního neklidu, nalezneme tu samozřejmě kritiku socialistické společnosti v Polsku. Vyváženě se střídají dvě časové roviny, dobře působí dobové materiály, týdeníky a dokumenty, jejichž prostřednictvím se nám režisér pokouší sestavit podobu socialistického hrdiny, kterého režim zavrhnul. Otevřený konec nutí k zamyšlení, postava Agnieszky je sympatická svou odhodlaností, líbila se mi i rovina natáčení filmu, když vám ostatní hážou klacky pod nohy. Agnieszka, to byla taková naše Chytilová. Hodnotím sedmdesáti procenty, čekala jsem víc. To ale nemění nic na tom, že Wajda je výborný režisér, že toto je film, na který stojí za to se podívat, a že stojí za to seznámit se s polskou kinematografií té doby jako takovou.

Zjišťuji, že dokumenty Věry Chytilové mě mnohdy baví více než některé její hrané filmy. Ač třeba Vzlety a pády jsou na tom ještě o něco lépe, Pátrání po Ester řadím ke kvalitním filmům. Nosné a zajímavé je především téma. Ester Krumbachová byla výrazná osobnost, která ovlivnila celou jednu generaci filmařů a vůbec celou kulturu tehdejší doby. Kéž by se její vliv projevoval dodnes, protože byla jiná a progresivní. Chytilová se snaží odkrýt složitou osobnost Krumbachové. Já s povděkem kvituji také to, kolika osobnostem byl dán prostor vyjádřit se a já se díky nim mohla dozvědět mnoho nejen o Ester, ale i o nich samých. Dokument má náboj, ale někdy jiskru přece jenom ztrácí, možná by mu prospělo menší prostříhání, přece jenom délka více než dvě hodiny se nejeví vždy jako šťastně zvolená.

O Chytilové jsem napsala bakalářskou práci, viděla jsem všechny její hrané filmy, ale na dokumenty z její režie jsem se prozatím nezaměřovala, což byla asi chyba, protože hned Vzlety a pády mě přesvědčily a dostaly. Výborné téma, které je citlivě nasnímáno. Životy všech hlavních hrdinů jsou nesmírně zajímavé a poučné, ale ten film má něco víc. Je taky nesmírně edukativní sám o sobě, protože se z něj dozvíme spoustu věcí o fotografování jako takovém, ale především si dokážeme udělat komplexní obrázek několika desetiletí československých dějin. Vidíme, jak doba ovlivňovala své tvůrce, jak vypadalo zdejší umělecké prostředí. A navíc je přítomen humor, který nevnášejí jen osobití fotografové v hlavních rolích. Pro mě ještě trochu osobní film - tak jsem si říkala, že bych aspoň na chvíli chtěla potkat svého Karla Ludwiga. Stejně tak, jako ho v jedné etapě potkala sama Chytilová. Podle mě se jedná o jeden z nejlepších filmů Chytilové - srovnávám dokument i hraný film. A dost možná je Chytilová na poli dokumentu ještě silnější než na poli hraného filmu především v 60. letech. To proto, že točila vždy o tom, čemu sama dobře rozuměla.

Porevoluční filmy Chytilové jsou vesměs bída, to jsem tu alespoň jednou psala. Od Hezkých chvilek bez záruky jsem proto raději už nic nečekala. Ale ony mě docela překvapily a více méně bavily. Neříkám, že je to suprový film, to vůbec ne, mám k němu dost výtek, ale bavily mě osudy některých postav, bavila mě Jana Krausová i Jana Janěková, vcelku příjemně mi to uteklo... Jsem ráda, že se s Chytilovou loučím na docela pozitivní vlně.

Věrko, Věrko, s novými filmy to jde opravdu s kopce. Normálně bych Vyhnání z ráje asi vynechala, ale když koukám kvůli bakalářce na všechno, tak prostě na všechno. Ano, tento film je pro mě ztráta času. Tragické "výkony" neherců, ač jindy to u Chytilové s neherci docela fungovalo, celé to působí jako trapná exhibice, manýra. Ano, našla by se hluboko pod povrchem i nějaká důležitá myšlenka, kterou nám chce Chytilová sdělit, leč museli byste hledat důkladně. A možná byste ani nic nenašli. Navíc pohledy na rozteklá nahá těla byly opravdu nechutné. Je to holt hodně kontroverzní a já jsem to nedokázala strávit.