radekgfx

Překvapení roku a zároveň ultimátní odpověď na povzdechy, že je škoda, že už se dnes moc netočí filmy jako Den nezávislosti (1996). Skvěle obsazené a zahrané, odlehčené a zároveň hluboké, zábavné a přesto velmi emocionální. Tvůrci se vydali tou nejchytřejší možnou cestou a tuctový příběh o emzácích a cestování v čase podepřeli samonosnou rodinou linkou, která film „udělá“, pokud jí to člověk dovolí. Dvacetiminutová úvodní expozice vazeb rodiče–potomci působí úmorně, ale má svůj účel a film z ní až do konce těží. Všechny unylé kolonky „povinných“ postav – jako zábavný, neohrabaný vědec nebo málomluvný John Rambo – pak s přehledem vyváží Yvonne Strahovski. Člověk tam prostě tu Mirandu pořád vidí a nejenom její monolog na pláži by mohl Cinefix bez sebemenšího problému zařadit do nového videa o netuctových okamžicích v jinak tuctových filmech.

Noční záběry level Michael Mann. Absolutní špička mezi dobovými sondami z analogových devadesátek, v tomto případě z Japonska. Pokud by film nebyl tak umíněný v tom, co a jak chce sdělit, mohl by si nárokovat titul skrytého pokladu nejen japonské kinematografie. Film na jedné straně ohromí záběry nočních ulic zkrápěných deštěm a prosvícených zářivkami neonů a na straně druhé na člověka nahází tematický mix těch nejdepresivnějších scén z Apokalypsy (1979), Sonatine (1993) či pozdějšího a mnohem známějšího Brother (2000); což jsou věci, co člověk podvědomě prostě nechce vidět.

Značkový pytel s pískem. Herbertova Duna je pro mě etalon kultivovaného a inteligentního stylu psaní v rámci žánru science fiction. To samé by se dalo přeneseně říct i o Villeneuveově tvorbě, zejména pak o Příchozím (2016) a jeho úsporných dialozích, vyčištěných kulisách a celistvých plochách. Tahle sirka vyrobená v nebi nakonec hoří docela dobře, ale toho dřeva na podpal je překvapivě málo. Produkční hodnoty a měřítko se tu perou s dichotomií postav a mytologie, a to je možná ten hlavní důvod, proč Duna místy působí tak překvapivě prázdně, zkratkovitě a proč z příběhu tak okatě vystupují ta pověstná nezavřená zadní vrátka, která příběh posouvají kupředu. Není to o nedostatku emocí – Villeneuveoův přístup byl vždy hodně subtilní (viz scéna s převlékáním) –, jde spíše o kostrbaté propojení motivací postav a neustávající expozice a též o bazírování na detailech (viz snové záběry, opakující se záběry dýky, prstenu apod.) v okamžiku, kdy film nemá pořádně definovanou důležitost celku. Film tak sám sebe – možná neúmyslně – relativizuje v rovině toho, co a proč je důležité; viz Fincherova slova o detailních záběrech. Duna možná má pověst obtížně zfilmovatelné knižní předlohy, ale tohle dlouho platilo i o Pánovi Prstenů, dokud se látky nechopil Jackson. Duna dle mě na „svého“ Jacksona buď teprve čeká, nebo z ní prostě více vytáhnout nelze. Předchozí Villeneuveovy „cvičné“ pokusy Blade Runner (2017) a Arrival (2016) mají dle mě mnohem lepší atmosféru. „Villeneuve has pulled off an impressive feat of sheer craft that is very large yet very empty, full of wondrous sights but shot with a staunch lack of wonder,“ (Inside Hook, 2021). Překvapilo mě, jak moc digitálně a procedurálně Duna ve výsledku vypadala.

Neon-noirové komorní drama evokující nezávislé nadšenecké pokusy jako Bunraku (2010) nebo Girl Walks Into a Bar (2011). V hlavní roli Margot Robbie a přepálený saturovaný vizuál, který, na rozdíl od vizuálu většiny soudobé produkce, nepůsobí nemístně a unifikovaně. Vaz se tu začne lámat v poslední třetině během snahy vše zarámovat, vysvětlit a propojit. Kdyby tenhle vlak zastavil ve stanici Lynch a kavárna Terminál byla otevřena někde v neurčitém, metaforickém předpeklí, tohle latte macchiato by si člověk vychutnal mnohem víc.

Geniální mix akce a humoru. Wirkola exceluje ve schopnosti bezešvě přepínat mezi žánry, a to tak, že se ani jeden neprolíná do toho druhého. Otcovsko-synovský dialog o respektu a ustřelených genitáliích tu může koexistovat se situací, kdy jde některé z postav o život, přičemž divák se může u jednoho naprosto vážně bavit a u druhého naprosto vážně bát. Dobrá práce.

České dráhy a kino Hvězda Space Industries. Jeden z nejdepresivnějších filmů dekády. U posledních dvou časových oken vyloženě mrazí.

Chaos. Stejné stigma jako Prison Break (2005). První série Spartaka měla dost jasně definované styčné body svého úspěchu – hermetické kulisy arény, cvičiště a Batiatusovy vily a koncentrovaný děj v jejich rámci. Druhá série tohle všechno zboří, ale nijak nevytěží. Z přívalu nových možností se jí totiž rozklepou kolena a začne tápat. Tvůrci se to bohužel snaží řešit tím úplně nejhorším a nejméně produktivním způsobem – začnou oživovat mrtvé postavy, nelogicky vracejí děj do již viděných kulis a velké části stopáží vyplňují dialogy známých postav, které pouze zdržují a děj nikam neposunují. McIntyre není Whitfield a toho nového a kreativního je zoufale málo. Jsou to právě pokračování jako druhá řada Spartaka, díky nimž člověk docení „nedokončená“ díla jako Okamotovu Zběsilost (1966). Jdu jí zvednout hodnocení.

Zdaleka nejlépe se filmu daří replikovat takový ten pocit nicoty a omezenosti, který na člověka padne po pár desítkách hodin v otevřeném světě jeho oblíbené videohry. Pokud tedy daný člověk vůbec je takové reflexe schopen. Pro člověka, který takové reflexe zatím není schopen, jsou tu známé tváře, značky, Pavlovův reflex a sebeklamný pocit relevance.

Loweryho hra se slovy aneb v postprodukci artušovský mýtus nedekonstruuješ. Má-li být Zelený rytíř niterným příběhem o hledání identity jednoho nejistého rytíře, pak celá kontemplativní pouť končí někde na výspě různorodých symbolů a motivů, jež se tvůrci snaží přemostit s pomocí umělého, saturovaného vizuálu a hromady kompromisů. Patnáctimilionová mlha ale není tak hustá, aby se dala krájet, a i ten celkový emoční dopad je ve výsledku spíše takovým emočním plácnutím. (…) Zpovzdálí to pak vše sleduje jednooký Mads Mikkelsen (Valhalla Rising, 2009).

Klaustrofobní, psychologický mix Moonu (2009) a Tichého běhu (1972) s fantastickou kamerou a skvělými herci, který je hodně nekompromisní v otázce toho, co a jak chce sdělit. Jihoafrické kulisy marsovské pouště, málomluvné charaktery a statické záběry se tu nesnaží aspirovat na titul diváckého těšitele a já Wyattovi Rockefellerovi nepřeji nic jiného, než aby se mu tento přístup podařilo udržet i u jeho dalších projektů.