Tuxedo

Nejnatahovanější, nejpředvídatelnější, nejsměšnější z Vřískotů. Největší zabiják filmu je ustrašenost tvůrců jakkoliv převrátit zaběhnutý koncept (v úvodu něco takového naznačí, ale odvaha jim vydrží asi deset minut) a ten už tu byl pětkrát uchopený lépe (film dokonce sem tam opisuje od těch horších dílů).

Black Bird má svoje kvality (především herce), ale chci se zaměřit na dvě výrazná negativa, která mi bránila si tuhle minisérii užít tak, jako si ji zřejmě užila většina publika. 1. V některých momentech jde o učebnicovou ukázku, jak nesplnit pravidlo „show, don´t tell“. Ústřední gauner Jimmy je postavami policistů popisován jako charismatický hajzlík, který si každého hned omotá kolem prstu, což z něj činí ideálního kandidáta na post policejního špeha. Nicméně z toho deklarovaného charismatu nevidíme před Jimmyho naverbováním zhola nic, ani vteřinu interakce s jeho spoluvězni. Prostě je nám řečeno, že si se všemi skvěle rozumí, dokonce se přátelí se dvěma znepřátelenými vězeňskými gangy současně. Egerton je skvělý herec, a i zde to potvrzuje, ale ta postava by přece jen potřebovala i trochu interakce s ostatními. 2. Jde o dvouhodinový materiál roztažený na trojnásobnou délku. Potřeba roztáhnout jednoduchou zápletku na motivy skutečné události mj. vyprodukovala nepotřebné vedlejší postavy, které ani nedotvářejí prostředí (jsou to spíš nepříliš rozvinuté postavy typy – mafiánský kápo, šikanózní dozorce), ani nejsou nezbytnou součástí ústřední zápletky (dějová linie s detektivy začne být velmi rychle repetitivní). Naopak plní úlohu v jakýchsi povinných podzápletkách, peripetiích diktovaných šestihodinovou stopáží. Black Bird se snaží dostát potřebě vršit na protagonistu jeden průser za druhým, aby se divák nestihl nudit. Zkrátka ticking clocks. Jejich odstranění nejenže by nemělo prakticky žádný vliv na ústřední fabuli (jeden vězeň musí nenápadně vymámit informace z druhého), ale dalo by mnohem více vyniknout středobodu minisérie – pomalým, dlouhým, někdy až zdánlivě bezobsažným konverzacím dvou odlišných charakterů, jejichž „přátelství“ a interakce je čím dál více poznamenává.

My Little Politics. Má to zajímavý world-building, co se týče každého ze tří světů (poníci, pegasové, jednorožci). Nejzajímavější ho mají poníci, kteří žijí v jakémsi korporátním fašismu, kdy je všudypřítomný iracionální strach z nepřítele přiživován hrůzostrašnými legendami („neponíci“ čtou myšlenky apod.), a především korporátem zaměřujícím se na technologické inovace, které mají poníky ochránit (helma zabraňující čtení myšlenek, brýle, díky kterým lze okamžitě vidět útok pegasů, pasti rozmístěné prakticky na každém kroku…). Monarchističtí pegasové obsahují nejvíce narážek na jevy moderní doby (sociální sítě, status celebrit). Jednorožci žijí ve zřejmě preindustriální době, kde jsou předsudky vůči pegasům a poníkům živeny spíše pohanskou vírou a pověrami než jasně konstruovanou ideologií. O dost méně zajímavé jsou postavy, a byť by základem filmu mělo být jejich přátelství, o „Friendship is Magic“ se tu vzhledem ke slabému budování vztahů dá mluvit těžko. Záporák je narychlo spíchnutý (film má vůbec problém s tím, „upotřebit“ menší představené charaktery), zvláštní je na něm snad jen to, že ve zjevně fašistickém světě „vynalezne“ fašismus jakoby znovu, otevřenější a tentokrát s až příliš okatým odkazováním k nacismu (hej, poníci, volal Lví král, chce tu symboliku zpátky!). „Dospělého“ humoru je tu bohužel poskrovnu, potěší např. vizuální parafráze moderních válečných filmů.

Naštěstí to není jen shot-for-shot předělávka Vorlíčkovy Popelky, tvůrci si všimli jejích zjevných slabin a snažili se z nich poučit. Postavy kromě účelu mají i určitou míru hloubky, kterou jim žánr dovolí: nevlastní sestra Dora tu oproti verzi z roku 1973 není jen záporák, ale spíš mladá naivní dívka manipulovaná svou matkou; princ se odmítá oženit, nejen protože chce být i nadále neřízeným floutkem, ale také protože žádnou z nevěst nezná a nic k ní necítí; princ s Popelkou mají více interakcí než v originále, jejich zalíbení jeden v druhém je daleko uvěřitelnější. Některé dějové nedomyšlenosti z Tří oříšků zde konečně dávají smysl: Popelka nemá závoj, aby prince zlobila svou hádankou, a neutíká z plesu jen tak z plezíru, ale závoj má ze strachu, že bude na plese rozpoznána macechou, a utíká právě ve chvíli, kdy se její obavy začnou naplňovat. Tohle vše je nutno přičíst tvůrcům k dobru a Tři přání pro Popelku tak nejsou úplně zbytečným remakem. Co však oproti české verzi chybí, je jakákoli osobitost. Chybí Svobodova hudba, chybí humor, chybí výraznější herecká akce a není to nijak vizuálně zajímavé. 5/10

Uf! Toy Story i po čtvrtém díle zůstává jedinou smysluplnou pixarovskou sérií. Technická stránka jako vždy bravurní, ale co potěší ještě více, a je to skoro na zamáčknutí slzy, že po delší pauze Pixar vypráví, protože je co vyprávět, srší nápady a nebojí se občas "uhnout" (některé nečekané vtípky, rozřešení některých postav apod.). Pátou hvězdičku nedávám, protože je to až moc rychlé a stopáž bohužel nebyla ke všem postavám spravedlivá.

"Vstávej a krop!" Asi ne rozlučka, jakou by si přál zarytý Švankmajerův fanoušek, ale taková, jaká vyčnívá nad jeho posledními filmy. Animace je poskrovnu a typická práce se zvukem a obrazotvorností je záměrně narušována zcizovacími vsuvkami "filmu o filmu". Právě tehdy však vzniká něco "navíc", nemluvě o tom, že je to velmi vtipné.

Cloverfield série doteď vnášela do žánru něco nového, ať už šlo o formu v prvním, či změnou měřítka v druhém případě. Ale za tímhle horizontem absurdních událostí z jiné dimenze nevidím nic než snahu přiživit se na slavném jméně. Základní chybou, jak už to v příbězích o napadených vesmírných lodích bývá, je anonymita členů posádky, a tudíž naprostý nezájem o jejich další setrvání ve filmu. Scénář si vzhledem k povaze nebezpečí cucá z prstu šokující zvraty, což vás může bavit ze začátku, kdy ještě máte za to, že jde o část plánu, a ne část improvizace čerpající inspiraci z Vetřelce, Sunshine, nedávného Života a bůhvíčeho dalšího. Komické vstupy Chrise O´Dowda sem sice vůbec nezapadají, ale jsou na úrovni, a i to mě utvrdilo v tom, že tomu snímku by bylo daleko lépe jako čisté komedii bez cloverfieldovské nálepky.

Manželé se nemohou přestat hádat, tak začnou své spory aspoň zhudebňovat. Zoe Lister Jones je bezesporu schopná renesanční umělkyně, ale je to přeci jen debut, se všemi klady i nejistotami, které se s tím pojí. Band Aid je silný v promyšlených vyhrocených momentech, ale divák se k nim musí prokousat přes druhořadou improvizovanou komedii snažící se připomenout raného Apatowa. Obzvlášť po nedávném "Pěkně blbě" je ten rozdíl patrný. Písničky jsou vtipné, ale není jich mnoho, nejde o hudební komedii, jak naznačoval trailer.

Návyková detektivka, mockumentary, ve kterém se humor neláme přes koleno, a v závěru i silné teenagerovské drama. American Vandal s až chirurgickou přesností napodobuje postupy kriminalistických dokumentů (hlavně těch z Netflixu). Každá epizoda se zabývá jedním z aspektů zločinu (rekonstrukce, zpochybňování korunního svědka, jiní podezřelí), ke kterému vás vždy naláká dobře umístěná udička na konci předchozího dílu. Není to vůbec absurdní, jak se to jevilo z ukázek, humor je velmi uměřený. Vlastně celé to působí, jako by se to opravdu mohlo odehrát, na čemž má zásluhu propracovaný mikrosvět střední školy. Pozdější díly navíc dokazují, že tvůrci by si poradili i s klasičtějším vyprávěním. Co se dříve jevilo jako legrácka, se v závěru ukáže jako připravování si půdy pro scenáristicky velmi vyspělé drama o školních vztazích a škatulkování.

Po prvním V zajetí démonů nejlepší film z této "série", který s originálem sdílí jeho největší přednosti: sympatické dívčí postavy, mistrovská kamera a pomalé nabírání na intenzitě duchařských projevů. Je až s podivem, že to pravidelné střídání scén klidný den/strašidelná noc není po čase repetitivní, každá noční procházka je vždy něčím trochu jiná a nezapomíná se ani na vedlejší figury, které tak za těmi hlavními nepokulhávají tolik, co obvykle. Rovněž lekaček není tolik (a většina je jich působivá), z úliteb žánru zde najdeme snad jen retardovanější chování postav, které ne a ne si přiznat, že je něco v nepořádku, a slabší úplný závěr. Strašidelné finále funguje, ale ve snaze co nejvíce přitápět pod kotlem se kašle na dříve nastolená pravidla.