Tuxedo

Skvělý procedurální film o závislosti na vydělávání peněz. Energické, téměř bez zbytečných citových výlevů. Jessica Chastain mě poprvé přesvědčila, že dokáže utáhnout film úplně sama, Idris Elba po kratší pauze konečně zase předvádí to, kvůli čemu mu všichni prorokovali velkou hollywoodskou budoucnost.

Úsporné a přitom rychlé vyprávění o dvou vrcholových sportovcích, kteří jsou hned od nástupu na scénu pod neskutečným tlakem. Flashbacky nejsou jen nutným přeříkáním biografie, ale po dlouhé době jsem měl pocit, že se tvůrci snaží osvětlit nějaký konkrétní aspekt postavy. V druhém plánu se těmi výlety do dětských let zřetelněji projevuje podobnost mezi již dospělými soupeři. Nejprve potěší závratné tempo, jakým se film řítí, s přibližujícím se závěrečným aktem si však začnete uvědomovat, že Shia LaBeouf nemá prostor vymodelovat McEnroea výrazně daleko za hranici cholerického spratka, a Sverrir Gudnason tak předvádí mnohem vrstevnatější výkon. Největším zklamáním je však finále. Vlastně je fajn, že se tvůrci nedrželi typického mustru „prvních pár minut ukážeme v kuse a pak pojedem montáž“ a po rychlých střizích sáhli rovnou, ale celé je to ve výsledku příliš monotónní, bez sebemenšího vydechnutí a jakéhokoliv náznaku napětí.

Super Dark Stranger Things. Teen retro s walkmany a synťáky, které nepotřebuje příšeru, vystačí si s jednou (ne)obyčejnou tragédií. Neuvěřitelná režijní i herecká práce s postavami, ať už je řeč o úvodním puberťáckém seznamování nebo o vyrovnávání se s novou situací. Byl by to výjimečný snímek, nebýt poslední půlhodiny, kdy se ukáže, že film míří úplně jiným směrem, a pozornost měl věnovat úplně jiné postavě. Takhle to temné vyústění prostě spadlo z nebe.

Jedinou výraznější motivací pro vznik tohoto filmu byl úspěch jedničky, víc za tím bohužel není. Málo vtípků, jak slovních, tak vizuálních. Jednička využívala toho, že je animovaná, a mohla si tím pádem pustit fantazii na špacír, ale tady se jen přešlapuje. Záporáci z Caped Crusaders jsou upozaděni a nahrazuje je velmi nevyužitý, nezábavný Dent. Dokonce i animace se občas zdá nedodělaná a nekonzistentní (např. obličej Robina se v jedné scéně mezi záběry dost mění).

Těch 15 minut, ve kterých vystupuje Arnold, je docela zábavných. Zbytek je nenápadité mockumentary, s humorem spočívajícím v tom, že ostřílení nájemní vrazi jsou zesměšňováni těmi nejprofláklejšími způsoby (někdo nesnese pohled na krev, hlavní drsňák brečí jak malá holka, inkognito akce nevyjde, protože si všichni vezmou nevhodné převleky).

Z posledních tří pokračování je Cult of Chucky tím nejlepším. Mancini se opět nedokáže odpoutat od přepáleného závěru předchozího filmu, ale tentokrát jej nerozvedl v parodii. Sedmý díl se stejně jako ten předchozí pokouší spíše o seriózní slasher. Mancini naštěstí napsal velmi nápaditý a chytrý scénář, ve kterém ani zdaleka není nejzajímavější hádankou to, kdo zemře jako další. Několik překvapivých zvratů a velmi povedené černohumorné momenty. Škoda toho polovičatého finále, průběh sliboval daleko větší hody a Mancini si možná toho naspořil na příště až příliš. Už proto doufám, že Cult of Chucky vydělá a že nějaké to příště vůbec bude.

Žánrově těžko zařaditelné. Není to komedie z ranku Princ a pruďas, kde si postavy jakoby uvědomují, v jakém jsou žánru, hláškují a vůbec se chovají jako ze současnosti. The Little Hours je daleko umírněnější a svázanější s prostředím a dobou, ve které se odehrává. Jeptišky jsou znuděné a sexuálně frustrované, ale namísto Prciček čekejte spíš něco ve stylu Swanbergových filmů, v nichž na více než jednorázových fórcích záleží na vztazích, sexuálním pnutí a vzpírání se tomu, jakým předvídatelným směrem se život ubírá.

Na jedničku se vzpomíná dodnes, tohle vyšumí tak do měsíce. Zřejmě existuje dobrý důvod, proč se Vaughn dosud pokračováním vyhýbal. Jako by se nedokázal poprat s tím, o čem mají druzí Kingsmani vlastně být. O Eggsyho dvojím životě, o znovunalezeném kolegovi, o Statesmenech? A protože hlavní zápletka by nezabrala víc jak deset minut, je o tom všem a mnohem víc, a Kingsman: Zlatý kruh tak většinu času působí jako dlouhé oddalování finálního střetu, které se naštěstí ukáže být takovou menší náplastí za to předchozí přešlapování na místě. Jedinou opodstatněnou vedlejší linkou je ta s prezidentem, protože tam se prostě tvůrci strefují do černého. Povinné prostřihy na zlověstné plánování v padouchově sídle jako by vypadlo z Austina Powerse, ke kterému se Kingsmani blíží také vršením spotřebních nápadů (robopsi vedou). Jsou tu pořád fajn postavy (ale je jich tolik, že vlastně nikdo pořádně nezazáří), osobitá, byť velmi střídmě dávkovaná akce a slušná sbírka hrubozrnných vtípků, jen se to v tom kolosu nedotažených nápadů tentokrát daleko snáze ztratí.

Několik žánrových filmů smíchaných dohromady. Tvůrci nejenže nejsou schopní přecházet mezi těmito rozličnými tóny tak, aby to neskřípalo, ony i ty jednotlivé segmenty jsou odvyprávěny hrozně, s podivnými přechody a velmi špatnými dialogy, což jde bohužel ruku v ruce s potřebou vše verbalizovat. Soused je zlý, ale Dean Norris ho nedokáže s tím titěrným materiálem, co má k dispozici, zahrát, tak to musí Naomi Watts nahlas říct. Klukovi se líbí holka, ale holka je herecký dřevo, tak to musí Naomi Watts nahlas říct. Hlavní hrdina jde zachránit svého bratra z rukou tyrana, ale po Naomi Watts není ani vidu, ani slechu, tak tyran svou motivaci k šikanování osvětlí sám ("Ty jsi aspoň chytrej, ale co on? Je k ničemu!"). Možná by to všechno fungovalo, kdyby se tolik nespěchalo. Naomi Watts by si tak nemusela projít všemi stádii vyrovnání se se smrtí naráz, v jedné scéně (moment jak ze Simpsonových), a Trevorrow by byl nadále považován za nadějného režiséra. Po téhle školácké práci jsem rád, že z angažmá u Star Wars nakonec nic nebude.

Návyková detektivka, mockumentary, ve kterém se humor neláme přes koleno, a v závěru i silné teenagerovské drama. American Vandal s až chirurgickou přesností napodobuje postupy kriminalistických dokumentů (hlavně těch z Netflixu). Každá epizoda se zabývá jedním z aspektů zločinu (rekonstrukce, zpochybňování korunního svědka, jiní podezřelí), ke kterému vás vždy naláká dobře umístěná udička na konci předchozího dílu. Není to vůbec absurdní, jak se to jevilo z ukázek, humor je velmi uměřený. Vlastně celé to působí, jako by se to opravdu mohlo odehrát, na čemž má zásluhu propracovaný mikrosvět střední školy. Pozdější díly navíc dokazují, že tvůrci by si poradili i s klasičtějším vyprávěním. Co se dříve jevilo jako legrácka, se v závěru ukáže jako připravování si půdy pro scenáristicky velmi vyspělé drama o školních vztazích a škatulkování.