Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Horor

Recenze (1 006)

plakát

Tři přání pro Popelku (2021) 

Naštěstí to není jen shot-for-shot předělávka Vorlíčkovy Popelky, tvůrci si všimli jejích zjevných slabin a snažili se z nich poučit. Postavy kromě účelu mají i určitou míru hloubky, kterou jim žánr dovolí: nevlastní sestra Dora tu oproti verzi z roku 1973 není jen záporák, ale spíš mladá naivní dívka manipulovaná svou matkou; princ se odmítá oženit, nejen protože chce být i nadále neřízeným floutkem, ale také protože žádnou z nevěst nezná a nic k ní necítí; princ s Popelkou mají více interakcí než v originále, jejich zalíbení jeden v druhém je daleko uvěřitelnější. Některé dějové nedomyšlenosti z Tří oříšků zde konečně dávají smysl: Popelka nemá závoj, aby prince zlobila svou hádankou, a neutíká z plesu jen tak z plezíru, ale závoj má ze strachu, že bude na plese rozpoznána macechou, a utíká právě ve chvíli, kdy se její obavy začnou naplňovat. Tohle vše je nutno přičíst tvůrcům k dobru a Tři přání pro Popelku tak nejsou úplně zbytečným remakem. Co však oproti české verzi chybí, je jakákoli osobitost. Chybí Svobodova hudba, chybí humor, chybí výraznější herecká akce a není to nijak vizuálně zajímavé. 5/10

plakát

My Little Pony: Nová generace (2021) 

My Little Politics. Má to zajímavý world-building, co se týče každého ze tří světů (poníci, pegasové, jednorožci). Nejzajímavější ho mají poníci, kteří žijí v jakémsi korporátním fašismu, kdy je všudypřítomný iracionální strach z nepřítele přiživován hrůzostrašnými legendami („neponíci“ čtou myšlenky apod.), a především korporátem zaměřujícím se na technologické inovace, které mají poníky ochránit (helma zabraňující čtení myšlenek, brýle, díky kterým lze okamžitě vidět útok pegasů, pasti rozmístěné prakticky na každém kroku…). Monarchističtí pegasové obsahují nejvíce narážek na jevy moderní doby (sociální sítě, status celebrit). Jednorožci žijí ve zřejmě preindustriální době, kde jsou předsudky vůči pegasům a poníkům živeny spíše pohanskou vírou a pověrami než jasně konstruovanou ideologií. O dost méně zajímavé jsou postavy, a byť by základem filmu mělo být jejich přátelství, o „Friendship is Magic“ se tu vzhledem ke slabému budování vztahů dá mluvit těžko. Záporák je narychlo spíchnutý (film má vůbec problém s tím, „upotřebit“ menší představené charaktery), zvláštní je na něm snad jen to, že ve zjevně fašistickém světě „vynalezne“ fašismus jakoby znovu, otevřenější a tentokrát s až příliš okatým odkazováním k nacismu (hej, poníci, volal Lví král, chce tu symboliku zpátky!). „Dospělého“ humoru je tu bohužel poskrovnu, potěší např. vizuální parafráze moderních válečných filmů.

plakát

Toy Story 4: Příběh hraček (2019) 

Uf! Toy Story i po čtvrtém díle zůstává jedinou smysluplnou pixarovskou sérií. Technická stránka jako vždy bravurní, ale co potěší ještě více, a je to skoro na zamáčknutí slzy, že po delší pauze Pixar vypráví, protože je co vyprávět, srší nápady a nebojí se občas "uhnout" (některé nečekané vtípky, rozřešení některých postav apod.). Pátou hvězdičku nedávám, protože je to až moc rychlé a stopáž bohužel nebyla ke všem postavám spravedlivá.

plakát

Hmyz (2018) 

"Vstávej a krop!" Asi ne rozlučka, jakou by si přál zarytý Švankmajerův fanoušek, ale taková, jaká vyčnívá nad jeho posledními filmy. Animace je poskrovnu a typická práce se zvukem a obrazotvorností je záměrně narušována zcizovacími vsuvkami "filmu o filmu". Právě tehdy však vzniká něco "navíc", nemluvě o tom, že je to velmi vtipné.

plakát

The Ritual (2017) 

Výborná první třetina nastaví laťku hodně vysoko – perfektně nasnímaný chladný les, sympaticky sžitá parta postav a také třeba existence i jiného tématu než obvyklého „všichni tu umřeme!“. I proto je druhá třetina trochu zklamáním. Postavy své chování hodně uzpůsobují scénáři, který nás potřebuju zatáhnout hloubš a hloubš do lesa, zmíněné téma se vytahuje na povrch rychle, a tím pádem uměle a chvíli to skoro vypadá, že tvůrci nevědí, co s navařeným koktejlem s výtažky z Blair Witch, Predátora a Wicker Mana. Na rozdíl od většiny ostatních komentujících jsem uvítal závěr, který se konečně nějakému stylu, navíc dosti nečekanému s ohledem k předchozímu směřování filmu, upsal a držel se jej.

plakát

The Cloverfield Paradox (2018) 

Cloverfield série doteď vnášela do žánru něco nového, ať už šlo o formu v prvním, či změnou měřítka v druhém případě. Ale za tímhle horizontem absurdních událostí z jiné dimenze nevidím nic než snahu přiživit se na slavném jméně. Základní chybou, jak už to v příbězích o napadených vesmírných lodích bývá, je anonymita členů posádky, a tudíž naprostý nezájem o jejich další setrvání ve filmu. Scénář si vzhledem k povaze nebezpečí cucá z prstu šokující zvraty, což vás může bavit ze začátku, kdy ještě máte za to, že jde o část plánu, a ne část improvizace čerpající inspiraci z Vetřelce, Sunshine, nedávného Života a bůhvíčeho dalšího. Komické vstupy Chrise O´Dowda sem sice vůbec nezapadají, ale jsou na úrovni, a i to mě utvrdilo v tom, že tomu snímku by bylo daleko lépe jako čisté komedii bez cloverfieldovské nálepky.

plakát

Zmenšování (2017) 

Film o to, že méně je někdy více, radovat se máme z maličkostí a že i malá pomoc může pro někoho znamenat velkou věc. Ano, je to skutečně tak průhledné, co je však horší, je to hrozně unylé a hodné minimálně půlhodinového zkracování. Koho nalákal trailer, tak pár vtípků pramenících ze zmenšení tu je, ale obecně je ten koncept nevyužitý a zhruba od půlky vlastně hozený do koše.

plakát

The Disaster Artist: Úžasný propadák (2017) 

Naprosto sterilně odvyprávěné, vršící jednu povinnou scénu za druhou. Oproti knize, podle které byl The Disaster Artist natočen, zde chybí perspektiva Grega Sestera, jež dodávala potřebný kontext in medias res situacím a především poměrně věrohodně interpretovala zdánlivě nesmyslné Wiseauovo chování. The Disaster Artist trpí podobnými nedostatky jako The Room (zbytečné vedlejší postavy, nenavazování scén), aniž by to režie nějak reflektovala, a je mnohem méně úsměvnějším zážitkem než onen hrůzostrašný originál. Oscarové řeči jsou velkou bublinou.

plakát

Velká hra (2017) 

Skvělý procedurální film o závislosti na vydělávání peněz. Energické, téměř bez zbytečných citových výlevů. Jessica Chastain mě poprvé přesvědčila, že dokáže utáhnout film úplně sama, Idris Elba po kratší pauze konečně zase předvádí to, kvůli čemu mu všichni prorokovali velkou hollywoodskou budoucnost.

plakát

Borg/McEnroe (2017) 

Úsporné a přitom rychlé vyprávění o dvou vrcholových sportovcích, kteří jsou hned od nástupu na scénu pod neskutečným tlakem. Flashbacky nejsou jen nutným přeříkáním biografie, ale po dlouhé době jsem měl pocit, že se tvůrci snaží osvětlit nějaký konkrétní aspekt postavy. V druhém plánu se těmi výlety do dětských let zřetelněji projevuje podobnost mezi již dospělými soupeři. Nejprve potěší závratné tempo, jakým se film řítí, s přibližujícím se závěrečným aktem si však začnete uvědomovat, že Shia LaBeouf nemá prostor vymodelovat McEnroea výrazně daleko za hranici cholerického spratka, a Sverrir Gudnason tak předvádí mnohem vrstevnatější výkon. Největším zklamáním je však finále. Vlastně je fajn, že se tvůrci nedrželi typického mustru „prvních pár minut ukážeme v kuse a pak pojedem montáž“ a po rychlých střizích sáhli rovnou, ale celé je to ve výsledku příliš monotónní, bez sebemenšího vydechnutí a jakéhokoliv náznaku napětí.

Ovládací panel
115. nej uživatel Česko
184 bodů

Reklama

Reklama