nerrti

Pro mě bylo Hello, welcome velmi příjemným překvapením a v podstatě zjevením. Lehkost s jakou Holý pracuje jak s herečkami tak s existenciálními tématy je velice svěží a působí autenticky. Emocionální inteligence režiséra je z filmu velice zjevná a v tomto případě se snoubí taky s chytrým tahem postupně upřednostnit jednu z postav, tu "nejméně výraznou", respektive nejvíce nejistou "samasebou", ačkoliv bychom od takové dívky na první pohled očekávali hlavně sebevědomí. Sebevědomí je pro mě v tomto filmu hlavním tématem, je to problém každého umělce, který bojuje se svou vlastní hodnotou a chybí mu pořádná zpětná vazba. Film obdivuji také proto, za jakých okolností vznikl a tak mu odpouštím i tu jednu část, která mi maličko skřípla (scéna v lese mi připadala méně vybudovaná než zbytek), protože vyvinout takový film a natočit za pět dnů, to už chce odvahu, energii a důvěru všech okolo.

Film, který na mě působí naléhavě především kvůli motivu alkoholismu a psychologického vězení. Jane Campion v Síle psa přechází z postavy na postavu, vyprávění je rozděleno na akty a pozornost se přelévá. Nejsilnější jsou jednoznačně části, kde je fokus na postavu Kirsten Dunst, ženu/matku uvězněnou v nejistotě a psychicky abuzivním vztahu se švagrem. Režisérka se na moment vrací ke svému ikonickému motivu piana, nyní ale ve zcela převrácené podobě, ženská hrdinka na piano hrát ve skutečnosti neumí a je do hry tlačena a ponižována. Film cením právě kvůli těmto scénám a kvůli extrémně autentickému obrazu alkoholismu a deprese. Tyto motivy jsou o to silnější v kontextu samotné Dunst, která se tímto filmem vrací na stříbrné plátno po těžkém boji s obojím, což upřímně obdivuji a cením. Po druhém shlédnutí jsem pět hvězdiček stáhnul na čtyři, protože na mě ten film působil tak dokonale, že v občasných místech (zvlášť ke konci) působil až strojově, mechanicky a příliš hladce.

V dnešní době velice urgentní satira a pro mě osobně jedním z nejoblíbenějších z výběru krátkých filmů na Mezipatrech 2023. Autoři si zvolili divokou kvazidokumentární formu a epizodické vyprávění. Příběh připomíná pohádku o Slepičce a kohoutkovi, kdy se hlavní hrdina musí přes četné zdravotní, osobní a finanční problémy obejít nabídky spolubydlení. Tento rámec autorům dovoluje vrstvit různá téma, skládat za sebou bizarní scénky a vykreslovat jimi smutnou reflexi dnešní doby.