Sandiego

Při psaní tohoto deníčku mě už od dohasínajícího ročníku karlovarského festivalu dělí půl republiky. I tak jsem však duchem stále ve Varech a v hlavě mi zůstává mnoho zážitků, které dle mého osobního názoru dosud nejlepší ročník přinesl. Příčina zčásti tkvěla i v počasí, které letos bylo asi už příliš unavené na zlomyslné hrátky. Přesto mi přišlo trochu nepatřičné , že jsem ani jednou nepromokl na kost, nemodlil jsem se během bouřky, aby Espace d´Orléans odolal vychřici a nepohřbil nás v gumové pasti, večer jsem nemusel stát na kanálech vedle vřídla, abych alespoň na chvíli unikl lezavému chladu.

Jinak ale samozřejmě úspěch letošního ročníku tkvěl ve festivalovém programu, z něhož se mi podařilo sestavit opravdu silnou sestavu. Dlouho budu vzpomínat na prostořekou a bezelstnou Wadjdu, které není žádný Korán svatý, na Sobeckého obra a jeho nervní existenci uprostřed industriálních pustin ubíjejících poslední zbytky jeho dětství, i na Toreho, s nímž jsem se jako divák musel těžce trmácet na pomyslnou Golgotu a na jejím vrcholu se mi film odvděčil velkolepým vykoupením. Z celkem 33 zhlédnutých snímků jsem pětkrát rozdal absolutní hodnocení (včetně vítěze křišťálového globusu, filmu Velký sešit, jemuž jsem sošku navzdory rozpačitým reakcím řady kritiků ze srdce přál) a šestnáctkrát čtyři hvězdy. Průměrné či podprůměrné zážitky tudíž nakonec zůstaly ve výrazné menšině a oproti minulým letům se mi obloukem vyhnul opravdový filmový průšvih. 

Z hlavy mi také jen tak nezmizí ani Obludárium bratří Formanů, k němuž jsem zběhl od filmového kolotoče a dostalo se mi nejneobvyklejšího divadelního zážitku v mém životě, prožitého doslova všemi smysly. A rovněž obědvání na novinářské párty téměř u nohou Vojtěcha Jasného, který se pro mě stal daleko působivější podívanou, než pekelné moderátorské fiasko Jitky Čvančarové a Filipa Rajmonta, z něhož mi málem zaskočilo. Díky několika krabicím lázeňských oplatků si karlovarský zážitek prodloužím o několik dní alespoň chuťově, a pak už nezbyde než se těšit na příští rok a tajně doufat, že už tak vysoká laťka bude opět posazena ještě o kousíček výš.

Nejvíce okouzlující  začátek festivalového dne - určitě ta by se dalo nazvat čtvrteční dopoledne ve velkém sále. Sympatická indická novinářka a zároveň členka poroty Meenakshi Shedde zde uvedla indickou tragikomedii Cizí oběd zasvěcením do problematiky stravování movitějších indických úředníků. Je totiž pod jejich úroveň stravovat se v restauracích a proto jejich manželky tráví celé dopoledne v kuchyni, aby při polední pauze už stály na pracovních stolech pilných zaměstnanců  přepravky s horkým jídlem. Mezi šikovnýma rukama kuchařek a trávicími trakty jejich partnerů se rozprostírá efektivní dopravní síť, jež má spolehlivě dopravit tisíce ešusů na svá místa. Ovšem v zápletce komedie něco v tomto molochu přeskočí a oběd vařený s upřímné lásky se dostává na stůl zatrpklého úředníčka odcházejícího do penze...

Meenakshi Shedde na závěr vyjádřila potěšení nad úvodní scénou minisérie Hořící keř, v níž první svědek Palachovy oběti pojídá z kastrůlku oběd a našla v ní překvapivou spojnici mezi oběma tak vzdálenými národy. Její tradiční indickou úklonu ladným pohybem zopakoval nevyzpytatelný "pán od mikrofonu" a pak již jsem byl oběma nohama vržen do světa, kde dobré jídlo dokáže rozhýbat lidské osudy. Pokud jste jedinou karlovarskou projekci pozoruhodného indického snímku, jenž si podmanil benátské publikum a byl již zakoupen do desítek zemí, propásli, není třeba zoufat. Film v českých kinech brzy uvede distribuční společnost Aerofilms. Naskýtá se tedy druhá příležitost pro ty, kteří Bollywood vnímají pouze v tradiční podobě nestravitelné směsice prapodivných tanců a zpěvů, a proto se filmu v letošním karlovarském programu raději vyhnuli.

Cizí oběd je skutečně jiný, jako stvořený pro západní publikum, u nějž stejně jako hlavní postava hledá láskyplný vztah prostřednictvím magického účinku lahodně vyhlížejících pokrmů. Tímto apeluji i na milovníky indické kuchyně, aby si už ve svých diářích zaškrtli datum 14. listopadu, tedy den, kdy Cizí oběd vstupuje na plátna českých kin.

Předposlední festivalový den si konečně dám odkládaný rumunský opus Les oběšených, cenný klenot rumunské kinematografie i světového válečného filmu. Je velká škoda nechat na pokladně tu stovku lístků, co tam před chvílí ještě svítila z obrazovky. Film sice má téměř tři hodiny, je černobílý a rumunská kinematografie minulého režimu příliš dobrý zvuk neměla. Ti, kdo se odváží odhodit tyto předsudky a obavy stranou by mohli být odměněni velkým filmovým zážitkem. Dalšími dvěma filmy jdu více s davem. Nadšené ohlasy nad vizionářským filmem Futurologický kongres mě nakonec přesvědčily o tom, že by asi byla skutečně škoda film v letošním programu ignorovat. Den zakončím v divadle nad novinkou Alice Nellis Revival, i když má tato režisérka u mě v poslední době pošramocenou pověst. Doufám, že její nový počin, který vzbudil již ve fázi scénáře pozornost i u zahraničních zdrojů financí, nebude pouhým letním kasaštykem vycházejícím příliš vstříc masovým diváckým tužbám. Alespoň spojení Nellisové a hudby vždy vycházelo nadmíru dobře a narozdíl od dosavadních ženských témat by si nyní mohla zachovat svěží odstup a nadhled, který u jejích posledních filmů bohužel scházel.

Od včerejšího dne je znám nositel ceny "Works in progress" udělované za nejlepší projekt ve fázi postprodukce či před distribuční premiérou. V osmiminutové prezentaci bylo letos představeno pro nákupčí a festivalové dramaturgy představeno 19 projektů. Šek na 10 000 Euro pro nejslibnější snímek, spojený i z bezplatnými službami barrandovského studia, (čehož již využil loňský vítěz - snímek Věčný návrat Adonise Paraskevase, uváděný letos v karlovarském programu) tentokráte získal gruzínský snímek Blind Dates režiséra Levany Koguashviliho. Jeho předchozímu snímku Street Days se podařilo proniknout do soutěžní sekce MFF Rotterdam a stal se gruzínským kandidátem pro oscarové klání. Porota rozhodnutí odůvodnila režisérovou jasnou vizí, smyslem pro humor i působivým minimalismem hereckých výkonů. Právě dokončovaný film je romantickou komedií ze současného Tbilisi, zabývající se problémy tamních singles trávících svůj život na internetových seznamkách a neschopných skutečného perspektivního vztahu. Snímek má premiéru naplánovanou již v na září a jeho kvality snad budeme moci posoudit napřesrok na karlovarském festivalu.

Zde se můžete za mě podívat na mé rozpaky nad zhlédnutou novotou Jiřího Hřebejka Líbánky i nad úkolem smysluplně reflektovat film pouhých pár minut po představení.

Ve středu jsem vsadil na množící se ohlasy na již odpromítané filmy a výrazně překopal můj předběžný intuitivní program. Zůstal pouze americký nezávislý snímek Ukončete výstup a nástup o autistickém chlapci ztraceném v newyorském metru. Jediná dostupná kritika z festivalu Tribeca hodnotí velmi příznivě impresivní charakter snímku přibližující svébytný vnitřní svět protagonisty i jeho způsob vnímání reality. Vyzdvihuje rovněž unikátní způsob kamerového snímání a pozoruhodné herecké výkony nejen dětského herce v hlavní roli, ale i jeho mnoha epizodních přihrávačů. Hodnocení ostatních mě při ranním dumáním nad programem před odchodu na pokladnu pomohlo s dvěma poměrně jasnými volbami. Zaškrtl jsem si dokument Benátský syndrom, apelativním obrazem Benátek, jejichž duch i hmotná nádhera jsou v ohrožení nejen kvůli stále častějším záplavám, ale i kvůli bezohledné komercializaci, jež z živého města vytvořila prázdné kulisy. Doufám, že se kritika neutopí v nostalgii a melancholickém povzdechu nad pomíjivostí hodnot a zavdá řadu podnětů k bouřlivé diskuzi. Ještě jistější znaménko jsem si udělal u filmu Nebeské ženy lučních Marijců, těžko popsatelné odnože magického realismu, jež místo etnograficky neosobního pohledu na malý ugrofinský národ v Povolží slibuje třeskutý humor, bezuzdný pohled na sexualitu a ničím nerušený návrat k našim pohanským kořenům. Myslím, že není lepší příležitost, jak se v polovině festivalu na chvíli uvolnit nahrazením rozumového způsobu vnímání ryze senzuálním prožitkem.

V úterý bude zlatým hřebem mého programu film Prameny života, o jehož kvalitách mě přesvědčily teprve nadšené reference od přátel během samotného festivalu i druhá příčka v divácké anketě. Na tříhodinovou fresku z politického a ideového kolotoče poválečné západoněmecké historie mísící hořce kritický tón s romantizující polohou se jedná až o překvapivý výsledek. Velká očekávání u mě vzbuzuje i netradiční dokumentární film Chybějící obraz, který podává svědectví o kambodžské národní tragédii a ztraceném dětství tvůrce netradiční formou animace keramických postaviček. Ohlasy z Cannes jsou výborné, především je vyzdvihována emoční zdrženlivost a eliminace efektního naturalismu díky zvolenému postupu natáčení. Konečně se mi také poštěstilo dát šanci jednomu z filmů ruské režisérky Kiry Muratovové -  jedná se o nelineárně sestavený obraz společenské a vztahové deziluze Krátká setkání, který musel strávit dvacet let v trezoru a festival nabízí jeho digitálně restaurovanou kopii. Chci se na vlastní oči přesvědčit do jaké míry jsou opodstatněné ohlasy, které tento film staví mezi ranou formanovskou estetiku a první filmy Věry Chytilové.

Na pondělí se upřímně těším, protože se mi sešlo hned několik mnou nejočekávanějších karlovarských filmů. Předně je to saúdskoarabský snímek s těžko vyslovitelným názvem Wadjda. Film není zajímavý jen křehkým příběhem navazujícím na obdobné íránské filmy s dětským hrdinou, ale i okolnostmi natáčení. Jelikož v Saúdské Arábii dosud nefunguje kvůli rigidním zákonům jediné kino, tamější diváci nemohou snímek na půdě své země spatřit. Navíc zde ani není přípustné, aby se žena postavila za kameru, proto režii musela vystudovat až v dalekém Sydney. V této zemi plné paradoxů nebylo možné ani uspořádat konkurs pro malé dívky, proto musela být výzva vypsána pro malé skauty bez rozdílu pohlaví. Natáčení se setkávalo každodenně s  bojkotem ze strany obyvatel rijádské čtvrti a nakonec se muselo skrytě natáčet z okna dodávky. I tyto potíže se však prý na výsledku nijak neotiskly a film byl na benátském festivalu oceněn několika cenami a odměněn velkou diváckou přízní. První ohlasy z karlovarského festivalu tento úspěch jen potvrzují. Velká očekávání vkládám i do řeckého snímku Věčný návrat Adonise Paraskevase, satiru na televizní showbyznis, navazující na vlnu "podivných filmů" z nichž mě loni na festivalu naprosto nadchnula komedie Alpy. Jako poslední představení jsem si zvolil bulharský snímek Barva chameleona, který mě spíše oslovil absurdním motivem soukromé instituce jediného muže, jež mu dává neomezené právo špiclovat a zakládat osobní složky svým sousedům. Anotace slibuje až kafkovskou atmosféru a vyhroceně absurdní humor, což je pro mě velmi lákavá kombinace, které se snad podaří naplnit má očekávání. Jeden ze zahraničních recenzentů dokonce staví snímek mezi novely Grahama Greena a groteskní svět Terryho Gilliama, který se rozprostírá v hrdinově hlavě. Tomu už naprosto nelze odolat!

Charitativní organizace DebRA ČR se pro tento rok stala oficiálním neziskovým partnerem karlovarského filmového festivalu. Sdružení, zabývající se podporou lidí s takzvanou nemocí motýlích křídel, tím získalo exkluzivní podmínky pro sbírkovou činnost a rovněž přichystalo v průběhu filmového svátku řadu propagačních akcí. V interaktivní „Ostnaté" kavárně evokující omezený vizuální svět pacientů se každý prodaný šálek promění v příspěvek pro nemocné a 2. července poskytne Sadová kolonáda přístřeší pro oděvní přehlídku Liběny Rochové v netradičním podání baletního souboru Národního divadla. Stejný den významní čeští hudebníci (Dan Bárta, Michal Hrůza, Ondřej Ruml či Matěj Ruppert) uspořádají benefiční koncert v Poštovním dvoře. Po celý festival bude instalována výstava fotografií v parku u Lázní V spojující dvanáct českých osobností s dvanácti obrazy spjatými s nemocí motýlích křídel. Podpořte participací na některé z doprovodných akcí záslužnou činnost nadace a jistě budete odměněni jedinečným zážitkem.

Druhý den festivalu zahajuji japonským filmem Jaký otec, takový syn, poměrně klasickým rodinným dramatem o po letech zjištěné záměně dětí. Ačkoli trailer sliboval spíše sacharinovou idylu bez jakéhokoliv konfliktu a spíše smiřlivý postoj vlastní humanistické tradice této asijské kinematografie, doufám, že nepůjde jen o lacinou ilustraci vděčného tématu. Velmi dobré zahraniční ohlasy a festivalové úspěchy nakonec mé pochybnosti převážily a zítra v 10:30 v Puppu budu čekat na naplnění mých očekávání. V Puppu zůstanu i na další film, Camille Claudel 1915, který je pro mě také trochu riskantní volbou, ale uhrančivý minimalistický trailer byl pro mě dostatečnou návnadou na nevšední zážitek. Jistotu pak naopak budu hledat u nového Tanovićova snímku Epizoda ze života sběrače železa, protože spojení balkánského temperamentu se sociální tématikou a romským prostředím vždy u mě fungovalo. Sobotní program ukončím ve Velkém sálu Thermalu, kde mě čeká Hřebejkova novota Líbánky, dle programového ředitele testivalu Karla Ocha nejsevřenější snímek z režisérovy trilogie. Z traileru na mě dýchla až skandinávská atmosféra a přitažlivý nádech tajemství. Kawasakiho růže a Nevinnost na mě zapůsobily jako vzepjetí v Hřebejkově tvorbě a pevně doufám, že Líbánkami tento pozitivní vývoj dostatečně završí.

Nevím, jak vy, ale já už mám do Varů sbaleno. Ne že bych už byl tak nedočkavý, ale domů se už před festivalem holt nedostanu, tak můj varský balíček ode dneška cestuje se mnou a útěšně mi připomíná, že začátek je téměř na dosah. Letos bude velmi silný ročník, cítím to v kostech (a doufám, že to není začínající revma). Programová nabídka je tak pestrá a plná zajímavých témat, že moje sestavování programu je jedno velké dilema. Jedno ale teď vím jistě, zatímco jsem předchozí ročníky ignoroval obě dokumentární sekce, letos tomu bude jinak. I díky zákulisním informacím mám zaručeno, že jedny z nejsilnějších zážitků čekají na diváka právě tam. Jeden typ za všechny od znalce na slovo vzatého, jež má výběr dokumetárních filmů na starosti: určitě si nenechte ujít skadinávský snímek Expedice na konec světa o epické a zároveň komické vědecké výpravě do polárních pustin a rozhodně nesrovnávejte téma s obdobnými pořady alá Prima Zoom. Letošní ročník navíc nabízí výraznou spásu, pokud filmová horečka dosáhne kritických hodnot: doprovodný mimofilmový program slibuje úžasné divadelní představení Obludárium bří Formanů za zvýhodněnou cenu v prvních dnech festivalu, tradiční koncert zaštítěný skupinou ČEZ, na němž vystoupí i vzkříšená Lucie, či středeční večer v letním kině za doprovodu smyčců Čechomoru ve spojení s Karlovarským symfonickým orchestrem. Jenže filmů, které si nechci nechat ujít, je tak hodně, že mě kinosály stejně vyplyvnou až v poslední den na pokraji totálního vyčerpání.

Teď již s klidem mohu prohlásit, že letošní Vary pro mě byly zatím nejsilnějším ročníkem. Tak silnou sestavu filmů se mi dosud z katalogu dát dohromady nepodařilo a nikdy jsem ještě nezažil tolik emotivních filmových okamžiků v krátkém časovém horizontu. Za první víkend (sobotu a neděli) jsem měl tu čest strávit čas hned s pěti filmy, které mnou různorodými způsoby otřásly, zapůsobily na mé slzné kanálky, zůstávaly mi v hlavě ještě při začátku další projekce a vlastně si je živě vybavuji i teď, poslední den festivalu. Rád se o názvy snímků podělím a doporučuji těm, kteří je neměli možnost vidět ve Varech, aby se k nim pokusili najít nějakou jinou cestu, určitě stojí za to. Jedná se o Margaret, Až do města Aš, Sny o životě, Láska a Hon.

Druhým specifikem letošního ročníku je, že u velké části filmů mě zcela učaroval soundtrack, který mi ještě dlouho po závěrečných titulkách zněl v hlavě (a vlastně jsem ještě nikdy předtím ve Varech neseděl až do konce titulek, jen abych si ještě jednou poslechl úžasnou hudbu) - určitě bych v tomto ohledu zmínil pitoreskní a vitální Desplatův doprovod k tragikomedii Reality show, dynamickou a zdravě patetickou hudbu k Divokým stvořením jižních krajin (tento okouzlující film je pro mě letošním festivalovým vrcholem), jednoduchý ale silně podmanivý smyčcový motiv ke snímku Za zavřenými dveřmi či osudově popohánějící hudba k podle mě podceňovanému rumunskému snímku Kdesi v Palilule.

Právě tento snímek a společně s ním i úžasně absurdní a nesmlouvavé Alpy jsou pro mě filmy, u nichž jsem se dostal do silné opozice vůči většině publika. Před koncem obou projekcí zůstaly sály poloprázdné, během promítání se ozývaly podrážděné reakce a netrpělivé a nervózní šoupání nohou. Osobitost a originalita obou filmů je tak silná, že si prostě kontroverzní reakce zaslouží a já si užíval nejen dění na plátně, ale i samotný vývoj situace uvnitř sálu. K oběma filmům jsem ovšem i já předtím přistupoval skepticky, ale oba se zařadily už po pár minutách k mým festivalovým favoritům.

Největším překvapením však pro mě byl nenápadný íránský snímek Skromné pohoštění. I přes palčivý nedostatek lístků na všech frontách nebyly v kině Čas zdaleka obsazeny všechny sedačky, anotace totiž příliš silný či zajímavý zážitek neslibovala. Mě snímek uchvátil od prvních minut a příjemně mě provokoval jeho krutý až mrazivý pohled na příliš tenkou hranici mezi oběma stranami morálky a na snadný přechod od pomoci bližnímu k jeho ponížení i záhubě. Oproti tomu další íránský počin, Poslední krok, můj jediný snímek z hlavní soutěže, které se ze zásady snažím vyhýbat, byl pro mě největším zklamáním. A to nejen kvůli opravdu iritujícímu výkonu herečky Leily Hatami, jež tolik okouzlila v Rozchodu Nadera a Simin. Absolutním dnem však pro mě byla litevská sci-fi Aurora, jež měla být naprostě vážně myšlenou hlubokou výpovědí a nakonec se změnila v prázdné až nechtěně směšné vyjádření obsesí a zvrácenosti režisérky, jejíž úvod mi naštěstí unikl. Ještě větším zděšením byl následný mail od jednoho ze scenáristů, jež po mě (naštěstí bez nadávek) požadoval anglický překlad mého velmi kritického komentáře zde na databázi, zrovna, když se mi podařilo otřesný zážitek jakž takž dostat z hlavy.

Nakonec se ještě konečně můžu vyznat z toho, co mi na letošních Varech uniklo, o čem jsem se s hořkostí dozvěděl až příliš pozdě a co snad co nejdříve jako divák dohoním. Z nepochopitelných důvodů jsem propásl novinářskou projekci filmu Až vyjde měsíc a místo toho trpěl v Puppu na projekci Aurory. Navíc právě byla v plném proudu media party, tudíž by byla velká šance, že bych se do sálu vecpal a dlouho očekáváný snímek mohl zhlédnout. Až z diváckého hlasování jsem se dozvěděl o filmu Hasta la vista!, jenž mi během studování katalogu z nepochopitelných důvodů proklouzl mezi prst. Jednoduše si nevzpomínám, že bych o něm kdykoliv předtím něco četl. Stejně tak jsem propásl norskou černou komedii Jackpot, ačkoliv severský černý humor beru vždy všema deseti. Štěstí jsem jednoduše neměl na snímek Pokoj 237 - důkladnou analýzu a zároveň poctu Kubrickovu Osvícení. Utekly mi všechny projekce a ve videoroomu jsem pak s překvapením zjistil, že ani v počítači snímek není k dispozici, takže zbývá jen doufat, že si konspirační teorie ohledně tohoto klenotu užiji někdy v budoucnu při jiné příležitosti.

Jestli vás karlovarský festival a noční pařby finančně ještě nestačily zruinovat a nevíte, do čeho investovat ještě před odjezdem peníze, zkuste zariskovat. Agent Kmotr níže píše o akci s tajuplným názvem Bod Omega. Důležité je, že pro účast je třeba splnit kromě dostratečného finančního obnosu (300 Kč) v peněžence ještě jednu důležitou podmínku - dostavit se v jednobarevném oblečení. Takže je třeba vyřešit i další problém - sehnat sladěný svršek i spodek v náležité čistotě a přijatelného odéru, což asi bude především pro dlouhodobé baťůžkáře problém - hlavně když s touto možností nebylo možné počítat ani doma při balení. Tudíž se na mysl vkrádá otázka, zda-li se nakonec vůbec najde pár jedinců, kteří dokáží splnit obě podmínky a projekce se budou moci zúčastnit. Jestli se takový šťastlivec najde či máte-li zájem takového výjimečného jedince, vymikajícího se festivalovým zvyklostem, spatřit, ještě jednou připomínám informaci, že akce se koná od 21:00 ve stánku SONY. Pro ty, co podmínky nesplňují nabízím návod, jak na podmínky vyzrát - stačí navštívit SONY internetový terminál v prvním patře thermalu a zbytek dopoví už fotka. Na konec ještě pár velmi obecných indicií - bude promítáno několika chodové menu, hlavním jádrem bude kultovní snímek a pořadatelé slibují, že zážitek bude nutno vstřebávat ještě dlouho po skončení projekce. Tu navíc doplní několik hereckých performance.

Oblíbená značka Jameson, která již má na karlovarském festivalu své tradiční místo, letos podpořila filmové fanoušky i cinefily dvěma aktivitami, jež vyvrcholí dnes a zítra v 18:00 ve stanu Jameson u Thermalu. Dnes budou vyhlášeni vítězi soutěže amatérských filmů Jameson Done in 60 seconds! Podmínkou pro účastníky bylo vzít libovolný oblíbený film a převyprávět vlastními prostředky jeho děj v pouhých 60 vteřinách. Jedná se o české kolo celosvětově probíhající soutěže a vítěz postoupí do mezinárodní soutěže, v němž porotoa rozhodne, kdo se v březnu 2013 účastní v Londýně superfinále za účasti hollywoodských hvězd. Všechna outěžní videa jsou ke shlédnutí zde: http://www.jamesonempirediss.com/video. O 10 finalistech soutěže se můžete dočíst například zde: http://cinemo.cz/jameson-done-in-60-seconds-finale-v-karlovych-varech.  
Zítra v 18:00 pak proběhne souboj tří finalistů dlouhodobě probíhajícího a historicky prvního internetového turnaje filmových Turnaje filmových mistrů. Celá událost bude v reálném čase přenášena i na internetu.

V úterý proběhlo na terase před Thermalem vyhlášení vítězného projektu vzešlého z celkem 18 osmiminutových prezentací sdružených pod názvem Works in progress, které přezkoumala tříčlenná odborná porota. Laureátem ocenění se stal chystaný debut Elisy Psykou Věčný návrat Antonise P. - příběh novináře, který se rozhodne "zmizet" na dovolené, z níž se jíž nehodlá vrátit. Rozhodnutí poroty jistě napomohl vhodný výběr scény, týkající se řecké účasti na pěvecké soutěži Eurovize. Film získá přislíbenou cenu přímo od hlavního garanta akce, společnosti Barrandov Studio, kterou je možnost využít servisu ateliérů ve výši 10 000 Euro. Naděje, že se uchytí i další projekty je však vysoká, jelikož se prezentací zúčastnila řada mezinárodních buyerů, distributorů, producentů či zástupců ostatních festivalů. Z minulého ročníku totiž byla letos na karlovarském festivalu uvedena trojice snímků: Zabít bobra (hlavní soutěž), Aurora a Beze studu (oba soutěž Na východ od Západu). Všechny ovšem spojuje značně rozporuplné přijetí u publika. Z českých projektů byly v letošním ročníků přítomny 2 snímky: koprodukční polodokumentárně laděné drama na téma rasismu Můj pes Killer nadějné slovenské režisérky Miry Fornay a psychologický thriller Ivana Vojnára Nepravděpodobná romance. Více prezentovanými projekty přispělo i Polsko, Rumunsko a Rusko. Východoevropskou nabídku zpestřily i originální filmy z Řecka a Turecka.

Festival již se nám přehoupl přes polovinu a ti co procházejí filmovým maratónem již od prvního dne už určitě mají plnou hlavu filmů a s každou další projekcí stoupá jejich vyčerpání i otupělost. Je na čase se odreagovat! Nespoléhejte se pouze na tištěný festivalový program, neboť některé věci se mají jinak. Například v Aeroportu dle čerstvé informace zítra večer vystoupí mimo jiné i kultovní skupina MIDI LIDI a naváže tak na premiéru filmu Polski film ve Velkém sále. Program začíná již od 19:00, ale je pravděpodobné, že si skupinu užijí i fanoušci mířící z projekce tohoto filmu. Rovněž dle důvěryhodných zdrojů neplatí informace v katalogu, že Upír Nosferatu s živou hudbou začíná ve 20:30. Projekce se koná, jak je uváděno na plakátech, až ve 23:00 a doprava od Thermalu je zajištěna krátce předtím festivalovými autobusy a stejně tak tomu je i po skončení této jedinečné akce. Pro ty, co si již zvykli na tradiční koncerty filmové hudby na kolonádě letos nebude jiná příležitost poslechnout si skutečný orchestr ve spojení s filmem než právě v letním kině a ve stínu bájného Nosferatu.

Rozhodl jsem se, že dnes dopoledne započnu další festivalový den posezením na diskuzi Podpora české kinematografie a filmového průmyslu 2006 až 2013 s výhledem na rok 2016. Problémy s možnostmi jak získat finance pro český film mě tíží již delší dobu a rozhodl jsem se konečně zjistit, jak bude situace vypadat poté, co se urovná současná krizová situace a bude přijat vymodlený zákon o Audiovizi. Když jsem po téměř půlhodinovém bloudění konečně našel Becherovu vilu a s potěšením zjistil, že panel ještě nezačal a většina přítomných se věnuje přichystanému občerstvení, zaujal jsem pohodlné místo a čekal. Přitom jsem učinil neblahé zjištění, že panel je přístupný pouze pro příslušníky "film industry" a nenápadným pohybem sejmul mojí vyzývavou novinářskou akreditaci z krku a rychle ji strčil do kapsy. Stal jsem se tím součástí zasvěcených filmových praktiků a občas jen tak přikývl a zasmál se vtipům z praxe pro zasvěcené, abych chameleonsky splynul.

Panel započala svým krátkým formálním úvodem současná ministryně kultury Alena Hanáková a pak již se slova chopila ředitelka odboru Audiovize MK ČR Helena Fraňková a neuvěřitelnou rychlostí proklikala svojí rozsáhlou prezentací. Frontální útok informací, grafů a statistik zahrnujících jak historii Státního fondu pro podporu a rozvoj kinematografie, tak současný stav, koncepci rozvoje fondu do roku 2016 a hlavní teze připravovaného zákona o audiovizi sice zcela zavařil mé mozkové spoje, ale zasel ve mě naději, že vše je snad konečně na dobré cestě. Neustále připomínané vstřícné kroky poslanecké sněmovny a její konsenzus v mnoha názorech snad konečně vytvoří takové podmínky, při niž by bylo možné v nejlepším případě dosáhnout díky zrcadlení příjmů ze zdrojů současného fondu příspěvkem ze státního rozpočtu až výše 500 milionů Kč. Potěšující je i zpráva, že by se měly výrazně rozšířit cílové oblasti pro podporu - vlastní kategorii by získaly filmové festivaly a přehlídky, publikační činnost a filmové vzdělávání (především finanční krití nejrůznějších workshopů a seminářů). Mezi tvorbou a výrobou by měl také vzniknout mezičlánek "development", jenž by dotacemi napomohl doladit filmové scénáře a preprodukční fázi do co nejuspokojivější podoby a tím vytvořit silný základ pro další stádium. Proměnou by měla projít i dosavadní Rada státního fondu, jež by měla být doplněna o ředitele a tím již nespadat přímo pod ministra kultury a navíc pracovat v součinnosti se skupinou přizvaných expertů, jež by pro potřeby Rady vytvářely nezávazné posudky na jednotlivé projekty z hlediska oblasti jejich odborného působení. Velmi důležitou změnou v zákoně o Audiovizi je také vyvázání finančních prostředků fondu ze státního rozpočtu, do něhož významné nevyužité a vrácené částky pokaždé na konci každého kalendářního roku propadaly. Díky těmto důležitým úpravám bude teprve možné vyrovnat český podpůrný systém současnému evropskému standardu, nejen co se týče výše dostupných financí.

Helena Fraňková rovněž krátce informovala o systému filmových pobídek s důrazem na jejich přínosy v mnoha oblastech, například i v regionech, kde jsou filmy natáčeny. Dle statistik je nyní současný čistý výnos systému 18% poté, co jsou státu vrácena jím vložená částka. Dle Fraňkové by však každým zvýšením částky do programu úměrně rostl i čistý zisk. Zatímco tento rok pobídky neuspokojily řadu velkých projektů a musely skončit předčasně (s tím, že je stále možné jejich navýšení ze strany státu), uspokojivá by byla situace, kdyby se v programu sešlo minimálně 800 milionů Kč, jež už by pokryly několik vysokorozpočtových zakázek.

Několikrát byly vyvráceny i mýty, které vznikají kolem fungování přerozdělování dotací a vícekrát zazněly invektivy vůči podezřívavosti společnosti Transparency international napadající nespravedlivý přístup rady vůči žadatelům. Předvedená tabulka například názorně ukázala, že u nejúspěšnějšího žadatele, produkční společnost Negativ, skutečně rozhoduje jen výrazně vyšší počet předložených projektů, než skutečná výše podpory či míra úspěšnosti. O nadstandartních vztazích Rady k této nejúspěšnější společnosti působící na poli nekomerčního filmu tím snad byly vyvráceny a Státní fond se doufejme nepřidá k letošnímu  trendu skandálních odhalení a nařčení.

Na poslední část panelu věnující se otázkám digitalizace filmových děl a na následnou diskuzi mi již bohužel čas nevyzbyl, neboť jsem musel nepozorovaně opustit sál a tryskovým letem doběhnout do Velkého sálu ještě před invazí diváků bez lístku. Film Reality Show rozhodně stál za tuto zradu a o mém okouzlení si můžete přečíst v již hotovém komentáři.

Tak mám za zády první festivalový víkend a s ním i hned několik intenzivních filmových zážitků. I přes téměř měsíční spánkový deficit pokračující i první festivalové dny, které rovněž neznamenaly pro můj biorytmus návrat do zajetých kolejí, můžu říct, že zatím zdárně odolávám vyčerpání a v kinosálech jsem otevřený každému zážitku. Pátek pro mě byl spíše pomalým rozjezdem, který se mohl opřít alespoň o dva kvalitní počiny (filmařsky podmanivý snímek Za kopcem a emotivně drásavý a zábavně patologický Král čuňat), ale teprve v sobotu jsem poznal, co to znamená zcela podlehnout síle filmového plátna. Tři filmy v krátkém sledu za sebou a každý z nich enormně silným emocionálním zážitkem. Takovou konstelaci (či jinými slovy festivalový hattrick) jsem zatím na karlovarském festivalu nezažil. Sérii započalo úchvatné cvičení lidské empatie Margaret, kde mnohostrannost a nestálost citů chovaných divákem k jedinému člověku (a ty samé aspekty náležející k bouřím dospívání a morálního tříbení) výborně vystihla neopakovatelně prokreslená hrdinka. Ještě větší šok přišel se slovensko-českým počinem Až do města Aš. Dle textu distributora jsem očekával tragikomedii o naději, místo toho přišla mrazivá a vyzývavá sonda do pekla na zemi - oproti západočeskému pohraničí je zapadlá romská osada na východě Slovenska idylou. Z naprosté bezvýchodnosti bylo až šokující vyjít do letního slunce, a to i po fyzické stránce, vzhledem k mrazivým kapičkám potu na mém těle, jež nezmizely po celou dobu promítání. Jen, co jsem se jakž takž vzpamatoval z naprosté deziluze, kterou na mě film přenesl, čekalo mě další kruté vystřízlivění - snímek Sny o životě. Dokumentární výpověď odhalující zdánlivou hodnotu lidského života pro okolí v dnešní civilizaci, kde se postava mrtvé a po tři léta neobjevené ženy stává jakýmsi mementem a zasévá do hloubi duše až mrazivé pochybnosti o důležitosti naší pozice v životech jiných. Naprosto vyčerpán těmito třemi zážitky (jimi nashromážděné napětí v mém nitru vhodně doplnila typicky festivalovou večerní bouřkou) už jsem spíše přetrpěl projekci bezzubé filipínské komedie Žena v žumpě, kterou možná po předchozích úderech "skutečného života" z plátna nebylo z mé strany možné přijmout, zatímco ostatní se viditelně dobře bavili. Je však pravda, že uvolněnou atmosféru dokázala rozpoutat bezprostřední a svérázná filipínská filmová hvězda  Eugene Domingo, jež si neváhala ani říct o placení za focení, a přítomnost Livie Klausové v sále, na níž asijská herečka živě reagovala, i když zmínka o okamžitě rozpoznatelné tváři první dámy spíše v sále vyvolávala nemístné pochechtávání.
Dnešní projekce jsou pro mě hattrickem v jiném ohledu - kromě ranního absolvování Melvillova Samuraje se nesou ve jménu tří režisérských klasiků: Isztvána Szabóa, Michaela Hanekeho a Thomase Vinterberga. Zatímco Szabó příliš vsadil na klasický styl a živé postavy postupně utopil v sentimentu, Haneke potvrdil vložená očekávání a jestli ve mně filmy předchozího dne silně rezonovaly přinejmenším do další projekce, tento film mě doslova vyřadil z provozu. Protentokrát místo do slunečních paprsků vycházel zaskočený a zamyšlený dav do pošmourného počasí s jemným a tichým a vlahým deštěm, který působil výmluvněji než jakákoli slovní vyjádření čerstvého prožitku. Mlčení za pomalého kroku v teskné podvečerní atmosféře byly jeho dokonalou náhradou. Jsem zvědavý na to, jak se z této nálady naladím na nový Vinterbergův počin, o něm se však vzhledem k času projekce vyjádřím v mém komentáři.

Fotograf Reflexu  Tomáš Tesař zítra v 10:00 rozjede v prvním poschodí Lázní III v rámci tzv. Reflextoru workshop s názvem iPhoneography (což zkrátka znamená umění fotografovat iPhonem). Zabývat se zde bude fenoménem iPhone fotografie a iPhone Artu a navíc nabídne zájemcům možnost nafotit svým iPhonem a jakýmkoliv smartphonem festivalové dění. Lov může být zaměřen na momentky z ulice, filmové hvězdy, party či filmové plakáty. Nejlepší snímky se zveřejní na webu Reflexu a budou i součástí festivalového videomagazínu Reflexu. Ti z vás, kdo vlastní tyto elektronické mazlíčky a nemají dopoledne žádnou projekci, nechť směřují kroky právě sem a změří své síly s ostatními a oživí tento zvláštní umělecký obor i v našich podmínkách.

Především pro milovníky televizních reklam bude určen program SONY stanu, působícího ve Dvořákových sadech. Kromě hlavního účelu tohoto festivalového stanoviště, jímž je možnost vyzkoušet si nejnovější technologické novinky této společnosti jak samostatně, tak v rámci workshopů (ty probíhají každodenně mezi 12:00 - 13:00), zde budou každý den od 15:00 probíhat tematické bloky zvané SONY Kinema. V sobotu v něm budou představeni významní světoví režiséři a jejich počiny ve světě reklamy. Jedná se o tak zvučná jména jako Spike Jonze, Michel Gondry, David Lynch či Martin Scorsese. Neděle bude věnována zakázaným reklamám, jež neprošly cenzurou kvůli erotice, vulgárnosti, rasismu či násilí. Pondělí bude skutečně originální - návštěvníci se seznámí s filmovými klišé, především s nevyhnutelnou spojitostí kašle postavy s její blížící se smrtí. V úterý přijde na řadu virální reklama šířená velkými značkami přes internet a následující den ty nejúžasnější videoklipy současnosti. Ve čtvrtek bude jedinečná možnost shlédnout reklamy oceněné na festivalech věnovaných tomuto typu tvorby (například Cannes Lions). V pátek se ve stanu otevře podmanivý svět guerrila marketingu, v němž se reklama stává událostí a přímo gejzírem jednoduchých nápadů se silnou pointou. Poslední, sobotní program se zaměří na diskuzi ohledně nejhorších filmů všech dob a jak je divák bezpečně rozpozná.