Sandiego

Sandiego

Jakub Jiřiště

okres Jihlava
Filmová studia UK


28 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 12 22 33 43
    • 21.7.2017  16:54
    Lekce (2014)
    ****

    Exekutoři klepou na dveře a zásadová bulharská učitelka musí několikrát ohnout hřbet, aby se její rodina neocitla na ulici. Jedna z nejkrajnějších situací, která může potkat dnešní střední třídu, je zprostředkována sérii minikonfliktů a vnitřních a vnějších překážek, které upoutají civilností na kraji leckdy úsměvné banality. Ta je však působivým filtrem pro urputný sebezáchovný boj, který zůstává decentně na pozadí, aniž by byl významově i emočně oslabován. Režisérské dvojici se podařil svěží debut dodávající sociálnímu dramatu přidanou hodnotu a netrpělivě vyhlížím příležitost, kdy si budu moci vychutnat jejich ještě vybroušenější snímek Glory, jenž mi v kinech trestuhodně unikl.

    • 7.2.2017  09:16

    Kenneth Lonergan způsobil před pěti lety v kruzích nezávislého filmu senzaci intimní freskou Margaret, která s pozoruhodnou komplexností pojala soukromý vesmír dospívající dívky bezohledně se vyrovnávající s emočním otřesem a pocitem zodpovědnosti. Ve svém následujícím snímku, kterého si konečně povšimnula i americká akademie, vybrousil svůj košatý a decentní styl vyprávění bezmála k dokonalosti. I díky tomu je Místo u moře exemplárním příkladem toho, jak ztvárnit srdcervoucí rodinný příběh aniž by jeho autor jedinkrát přepnul na program melodramatické ždímačky. Zatímco hlavní dějová linie týkající se nečekaného poručnictví poklidně plyne a hodně sází na uvolněné momenty, hlavní emotivní bouři představuje postupně vyjasňované životní pozadí postav, které rafinovaně nahrazuje umělou dějovou gradaci. Ta probíhá výhradně na úrovni vciťování se do hlavních postav, jejichž jednání zpětně získává na naléhavé tíživosti. I díky tomu se podpovrchově připravovaný vztahový klimax obejde bez doslovného vylévání duší a naopak sází na vyjadřovací bariéry a útržky vět, které se navzájem ruší a neprotínají. Radikální afekt dozrávající Margaret obklopený operní pompou vystřídala tichá a pomalu ochromující bolest nyní působivě doprovázená křehkými oratorii. V obou případech je účinek naprosto zničující a v Manchester by the Sea ponecháte zlomené srdce ještě dlouho poté, co vás od tohoto místa násilně odloučí závěrečné titulky.

    • 29.6.2016  16:57
    Inzerát (TV film) (1968)
    *****

    Terénní sociologie metodou šoku. Na svou dobu nebývale odvážná, otevřená a komplexní společenská sonda, která vede k více principiálním otázkám, než se zpočátku může zdát. I díky příhodné formě s pozoruhodnou střihovou skladbou a souznění uváženého tázání s přesně zamířenými úvahami v komentáři i z odstupu padesáti let mrazí.

    • 20.2.2016  11:51

    Že film nemá žádný spirtuální přesah? Mě ani na chvíli nenapadlo hledat v severské odyseji náznaky duchovna. Revenant perfektně funguje jako fyzické drama se zápletkou, která svým podmanivým a zbytečně nekomplikovaným rozvíjením upomíná na zlatou éru Fordovských westernů. A ztvárnění přírodního rámce dechberoucími kamerovými manévry ji povyšuje na zážitek (či spíše prožitek), který sám o sobě přesahuje "pouhý" dobrodružný příběh o pomstě (viděno v IMAXu). Takže proto plný počet - intelektuální vyžití očekávám spíše od jiného typu filmů a Ińarritovi s přivřeným okem odpouštím pár manýristických náběhů ke zbytečné mystice.

    • 20.2.2016  11:37
    Pavlínka (1974)
    ***

    Kachyňa sice držel ideologii na uzdě, neubránil se však hrozbě barvotiskového sociálního kýče, jehož přímočarost je těžké omluvit tím, že jde o "rodinný film" - zvláště ve srovnání s řadou dalších Kachyňových děl, v němž se působivě vyhnul oběma pólům. Ale i tak má poetické ztvárnění každodenního života v Podkrkonoší předminulého století něco do sebe a především výkon Marie Brožové v bohatě odstíněné roli babičky si zaslouží pozornost.

    • 18.2.2016  17:56
    Zločin v Polné (TV film) (2016)
    ****

    Popravdě - skutečně jsem čekal suchou a doslovnou lekci z dějepisu ve studiových kulisách. Viktor Polesný s Václavem Šaškem však vytvořili televizní film, kterému nechybí obratně vystavěný scénář, tematicky přesahujícím pouhé soudní drama, pečlivá dobová evokace (neskutečně povedené typové obsazení i té nejmenší role!) i výrazné vizuální ztvárnění. Snad jsem nebyl jediný, komu přišlo na mysl, že sleduje další (předrevoluční) díl Dobrodružství kriminalistiky. Zločin v Polné je dramatickým počinem, jenž naplňuje nároky televize veřejné služby (i když v zásadě jde o další variaci až příliš vytěžovaného krimižánru), a v určitých okamžicích působí až mrazivě - a přitom aktualizace není nijak horlivě podsouvána. Viktor Polesný po několika nepřesvědčivých pokusech posledních let se ukázal opět v plné síle a hořím nedočkavostí, jak se vypořádá s podobně ambiciózní látkou, jakou je život a smrt autora monstrózního Stalina na Letné (připravovaná inscenace Monstrum - plánované natáčení již v polovině tohoto roku). A pokud přeci jen byl cítit společenský potenciál, který musel ustoupit pečlivé rekonstrukci soudního procesu a vyšetřování, ten by měl poskytnout připravovaný snímek Rituál. Tato dobová freska nahlédne z netradičního úhlu pohledu rozklad polenské křesťansko-židovské pospolitosti právě v období Hilsneriády.

    • 27.1.2016  14:27
    A jsou li tu andělé? (TV film) (1992)
    ***

    Příjemná nostalgická vzpomínka na léta padesátá, která na složitou dobu nahlíží spíše úsměvným a smiřlivým pohledem a podobá se žánru maloměstské humoresky. V porovnání s dalšími snímky, které dobu nahlížejí dětským pohledem (Blázni a děvčátka, Vracenky) se však filmu nedaří působit tak intenzivní náladou, což se dá klást za vinu obětování syrových momentů nepříliš přesvědčivé poetizaci s andělskými motivy, která je spíše idealizací nevinného dospívání. Nicméně i tak by si pozapomenutý počin výrazného režiséra zasloužil reprízu na obrazovce, určitě má i po letech divácký potenciál díky skvělým hercům (především Josef Kemr v roli hrobníka a také dojemný Ondřej Havelka jako perzekuovaný farář) a vděčným motivům, jež nemají daleko k Poláčkovu klukovskému světu.

    • 27.1.2016  14:19
    Splynutí duší (TV film) (1976)
    ****

    Další doklad toho, jak je český literární realismus 19. století nedoceněný. Povídka Boženy Benešové je působivým a neúprosným pohledem něžného pohlaví na determinací venkovského života a Jan Matějovský z něj dokázal vytěžit ukázkově dusivou atmosféru, jež přesvědčivě přesahuje kašírované studiové ztvárnění venkovského života. Nečekejte prvoplánovou kritiku konzervativních poměrů ani režimem prosazovaný emancipační aktivismus - inscenace je (pomineme-li dobovou slabost pro látky založené na sociální kritice starých dobrých časů) z ideologického hlediska zdrženlivá a neopírá se o nově vnášené významy či komentáře. Mladičká Libuše Šafránková dokázala postavu začínající učitelky oživit, i když po větší část děje byla postava spíše pasivní a zastiňovaná hutnou charakteristikou postav jiných.

    • 11.10.2015  23:41
    Vtip (TV film) (2001)
    *****

    Osamělá a nelidská intelektuálka vs. nádor vaječníku ve 4. fázi. Z této nerovné diskuzní konfrontace vyroste díky nevídanému nasazení Emmy Thompsonové pořádný knedlík v krku, který je naštěstí nezhoubný, i když jsem ho cítil ještě dlouho po závěrečných titulkách. Jedinečné zjevení z průkopnických dob "quality tv".

    • 11.10.2015  22:47

    Taxi Teherán bere dech na první pohled jednoduchým konceptem zachycovat dění z íránské metropole skrytou kamerou na omezeném prostoru, kde se až zázračně ztrácejí jakékoliv zábrany vůči režimnímu dohledu. Především na něm baví to, jak ladně bruslí na hraně bezprostřední observace a fikce, která chce být společenským komentářem, jak si pohrává se samotným audiovizuálním médiem v nejlepší tradici íránské filmové sebe-reflexe. Mnohé okamžiky jsou odzbrojující a představují až jímavé vyznání filmaře bez svobodného rozletu. Co však kladný dojem ze snímku sráží, je snaha zahodit šanci zůstat na nejednoznačné percepční rovině a poměrně okatě naroubovat dění v taxíku a jeho bezprostředním okolí na komentář o nepoctivosti, jenž se v některých okamžicích až nápadně blíží u nás kdysi bující komunální satiře. Nebýt působivé epizody s "dámou s růží", která poměrně bezzubou kritiku v závěru rozšíří o nové, tentokrát už nesporně politické a principiálnější vnímání problému, tak by snímek nakonec zůstal spíše jedním z nejvynalézavějších počinů posledního období a silně osobním vyznáním filmu - nikoliv pronikavou společenskou studií, jež se od něj i vzhledem k situaci režiséra očekávala.

    • 24.7.2015  01:02
    Chvíle pro píseň trubky (TV film) (1980)
    ***

    Zlatou nymfou oceněná kýčovitá romance z pražského ústavu pro slepé konzervatoristy. Exportní směska, jež si nezadá s Herzovým artiklem Den pro mou lásku, těží z ideálního obrazu nevinné mládeže, která pěstuje umění, skládá básně a vyjadřuje se vznešenými slovy, z malostranských kulis, srdceryvného dívčího chóru, i nezbytné vánoční melancholie. Určitou přirozenost v situacích však filmu upřít nelze, především vztah dívky ztrácející zrak k bezhlavému mladému restaurátorovi zaujme svou hořkou poezií, jež působí rozhodně lépe než přecukrovaný vztah stejně postiženého mladíka ke stejné slečně. A navíc se Ráža opět mohl opřít o svěží herecké výkony mladých představitelů, které ovšem scénář občas dostával do trapných chvilek. I tak nejvíc válela Vítkova malá ségra v podání Jitky Suchanové. Škoda, že se objevila jen ve dvou scénách - její živelnost by určitě rozproudila unylé plynutí inscenace a věčně zasněné výstupy ostatních.

    • 24.7.2015  00:44
    Uzavřený pavilón (TV film) (1991)
    ****

    V tomto případě byl Dietl skutečně nekompromisní, je škoda, že tento směr jeho tvorby nezískal příležitost se dále rozvinout. Scénář se již po srpnu 1968 realizace nedočkal a ani autor, ani režisér Jan Matějovský se nedožili okamžiku, kdy mu televizní dramaturgie mohla dát zelenou. Anna Procházková zvolila velmi sugestivní styl, který sází na psychopatologickou atmosféru, nicméně zdůrazňovaná vyšinutost je značně návodná a tak trochu podceňuje sílu dostatečně vygradovaného scénáře. Jan Matějovský, pro kterého byl původně určen, platil za televizního režisérea s osobitým stylem - na první pohled matematicky chladným, ale přesto ne umrtveným. Jeho uchopení by jistě směřovalo k rafinovaně prosakující mrazivosti, jak tomu bylo u jeho vrcholných televizních filmů Pasiáns a Podezření. Přesto inscenace zůstává velmi znepokojivým obrazem do nejmenších detailů propracovaného nátlaku tajné policie, do něhož je z rozhodnutí vyšších míst lapena mladá lékařka psychatrické léčebny. Aniž by sama nesla nějakou vinu či skutečně vzdorný postoj v podezřelém případu odsouzence na smrt, který předstírá psychickou poruchu, její život a jistoty se bortí jako domek z karet. Dietl opět velmi dobře rozehrál nejednoznačné vztahy v uzavřeném prostředí, nerezignoval u některých charakterů na jemu vlastní humanistickou kresbu, ale ta se ukazuje jako bezmocná vůči neúnavné mocenské mašinérii. Zlata Adamovská se naprosto přesvědčivě zhostila role zdravotnice, která se postupně seznamuje s poměry v psychiatrii 50. let, nevědomě vbíhá do pastí, postupně si uvědomuje záludnost jí svěřené terapie, vzpírá se deziluzi. Její závěrečný křik je okamžikem naprosté bezmoci a zdrcujícím završením vývoje její postavy, která určitě patří k těm nejpůsobivějším, které kdy Dietl vytvořil. Uzavřený pavilón zůstává inscenací, která rozhodně přesahuje svůj účel v době vzniku i jistou senzačnost námětu. Určitě by si zasloužila opětovné uvedení, neboť vyznívá o dost životněji než některé současné kinematografické návraty do tohoto období (viz Ve stínu).

    • 22.2.2015  11:39

    Jan Prušinovský je tvůrce, který cílevědomě táhne současný český film kupředu a nachází pro něj viditelné místo v rámci evropské kinematografie, aniž by většinový divák zůstal pozadu. Okresním přeborem ukázal životnou cestu české komedii, Kobrami a Užovkami vytváří prototyp sociálního dramatu natolik srostlého s českou realitou a mentalitou, že v důsledku dalece přesahuje "okresní" ráz tématu. Alternativa bez outsiderské rezignace, sociálního naturalismu a s netrčícím nadhledem má naději, že svou specifičností zaujme zahraničního diváka. Film v celku nepřináší výrazně silné momenty, které by dramaticky vytěžovaly načrtnutou situaci dvou bratrů. Žváček s Prušinovským se soustředily spíše na uvolněné paralelní plynutí dvou jinak ztracených existencí a na jejich stále častější průsečíky, v nichž se občas zjeví poslední nepřetržitelné nitky bratrského pouta. Tyto momenty jsou z celého snímku nejpůsobivější a k tématu přistupují přesvědčivěji než vykonstruovaní skandinávští Bratři. Výrazně tomu přispívá nevídané herecké nasazení bratří Hádků a snad i jejich skutečný vztah. Je škoda, že ke konci začíná volná jízda zadrhávat a posledních několik scén jen setrvačně směřuje k nějakému závěru. Tvůrci k tomuto cíli používají postavy spíše jako volně manipulovatelné prostředky a vyznění nenacházejí v nich samotných . Nevznikne tak výsledný dojem či pocit, který by film jako celek pevně ukotvil v paměti - divák prostě v závěrečných minutách už žádný nový podnět nezužitkuje, jen bere na vědomí nově dávkované informace. I když filmu nečekaně v cílové rovince došel dech, nic to nemění na tom, že Kobry a užovky jsou filmovou událostí, která má význam nejen pro samotný divácký zážitek, ale i pro rostoucí ambice československé kinematografie na nadnárodním poli.

    • 7.10.2014  22:13
    Fair Play (2014)
    ***

    Andrea Sedláčková bohužel není natolik obratnou režisérkou, aby dokázala přesáhnout slibné tematické zadání a učinit něco víc než jen rutinně odvyprávět zápletku. Fair Play selhává na nevěrohodné konstrukci, která se ani nesnaží o plnokrevnější postavy a jakmile se na obzoru objeví ostřejší konflikt, pohodlně se mu vyhne ladným obloukem tak důvěrně známým z jiných současných obrazů normalizační éry. Neschopnost odložit morální měřítka společná řadě tvůrců, jež se vezou na opatrné retrovlně, filmu uzavírá cestu do společnosti takových děl jako je Petzoldova Barbara či polské snímky zabývající se událostmi přelomo 70. a 80. let. Fair Play lze těžko považovat za film, který by se tomuto proudu v něčem vymykal - stejně jako ostatní počiny není schopný dosáhnout otevřenější reflexe, obohatit děj autorským komentářem. Výsledkem je jen další utahaná a předvídatelná "variace na téma", u níž by se dal alespoň očekávat větší drive, když už se odehrává ve sféře vrcholové atletiky. Bohužel i tato složka zůstala trestuhodně nevyužita a i osmdesátkový seriál jako je Dlouhá míle svou dynamičností strčí Fair Play hravě do kapsy. Akademici by konečně měli pochopit, že rutinně udělaná dobovka již dávno není receptem na oscarový úspěch. Je vážně škoda, že tato konfekce vzala šanci Václavově Cestě ven, která nabízí jak silné aktuální téma, tak úžasnou ženskou postavu ve výjimečném hereckém podání.

    • 13.7.2014  23:56

    Němci jsou hold mistři pečlivě vystavěných scénářů a vrstevnaté analýzy společenských patologií. Loni to ve Varech plně dokázal martyrický opus Tore tančí, letos mě vyrazila dech další variace na téma sebeobětování, nelítostně odosobněná Křížová cesta. Film je výjimečný nejen tím, že mu stačí pouhých čtrnáct statických výřezů, do nichž je působivě vtěsnána interakce mnoha postav. Jen několik krátkých zastavení v životě čtrnáctileté Marie z rodiny ortodoxních katolíků stačí k rozvinutí drásavého osudu, jenž vrcholí zázrakem i hořkou rodinnou tragédií. Film je výjimečný nejen dokonale promyšleným vyprávěním, jež je přímo navázáno na církevní ikonografii a symboliku křížových cest, ale rovněž psychologickým uchopením tématu. Maria na prahu puberty překvapivě nerevoltuje vůči rigidní výchově, jak by se dalo očekávat, naopak v ní dozrávání vzbuzuje pochybnosti, nejistotu a o to více se snaží vyrovnat svůj vychylující se platonický vztah k Bohu. Víra je pro ni příliš těžkým křížem, pod nímž na své cestě k dospělosti několikrát klopýtne. Pro chorobně nedůvěřivou matku jde o jasné signály toho, že se dcera dostává do nebezpečného věku, který ji může naprosto odcizit důsledně vštěpované oddanosti Bohu. Mezi čím dál hlouběji věřící dcerou, jež vzrůstající pochybnosti řeší mučednickou pózou a přísnou matkou se rozhostí fatální nedorozumění s otřesnými důsledky. To sebou přináší řadu provokativních otázek nad platností církevních dogmat, jež mohou být až příliš snadno významově překrouceny a učinit z člověka sebezničující nástroj. Co je oběť? A co je zázrak? Kde končí oddanost k Bohu? A kde lidská svoboda? Každým dalším obrazem narůstají tyto otázky na naléhavosti a film nabízí uspokojivé podněty pro vnitřní úvahy i diskuze nad tématem, jež se rozhodně neomezuje na specifickou společenskou skupinu.

    • 13.7.2014  23:19
    Ida (2013)
    ****

    Čirá kamerová kaligrafie s podmanivě pomalým tempem, které umožňuje hlubší prožitek. Navzdory ostatním komentářům nepovažuji Idu za dílo odtažité či přehnaně artistické. Černobílé obrazy a působivé kompozice vyzařují neuvěřitelně silnou atmosféru dobových reálií, které se nemůže vyrovnat žádná klasická dobovka. Ani intimní příběh židovské jeptišky a její životem schvácené tety nepůsobí po psychologické stránce spekulativně, i když jej citově převyšuje právě vizuál (magické detaily Idiných očí) a jemný hudební podkres. Velmi se mi zamlouvala Idina návaznost na život své jediné příbuzné, ovšem Pawlikovski si připravil zcela jiný závěr - zašifrovaný a odpovídající spíše uměle vnesené tezi než doposud fungujícímu přirozenému vývoji uvnitř postavy.

    • 30.6.2014  00:22

    Dva výborné herecké výkony uzavřené v pseudopsychologickém dialogu s poněkud těžkopádnými a přepjatými dialogy (nebo je tak zkomolil český překlad korunovaný příšerným dabingem?). Situace je neúměrně natahována a moc se jí nedaří natahovaným kroužením kolem jádra bolesti tknout do živého. I proto mě asi konec nechal až příliš chladným. Na druhou stranu Moore vytvořil docela podmanivou atmosféru obklopující intimní život dvou milujících se "protivnic", zvláštně uvolněnou, smířenou a přeci tklivou, která napomáhá daleko více než uměle natahovaná slovní interakce postav vytvářet pocit, že se vlastně nic neděje. I když jde o zbytečnou ztrátu jednoho unaveného lidského života.

    • 4.5.2014  00:17
    Osvětim (1948)
    ****

    Rané zpracování tématiky koncentračních táborů právěm patří k nejsilnějším zobrazením nezobrazitelného. Určitě je to krátkým časovým rozestupem, který přenesl mnohé z traumatické zkušenosti na plátno. Jakubowská se vdala cestou polodokumentárního zachycení, které do značné míry obětuje dramatickou zápletku a vykresluje celý mikrokosmos tábora. Neopomíjí přitom hierarchické vztahy mezi vězni ani důraz na absurdní momenty. Přesto nakonec získává převahu tradičnější zápletka s tajnou odbojovou organizací a i přes působivé ztvárnění prostředí a atmosféry přeci jen film využívá řadu zjednodušujících prvků a kontrastů - především v pojetí postav německé elity. V dobovém kontextu určitě má určitě film místo na vrcholu evropské kinematografie, přesto musím vzít v potaz, že jen rok předchází Daleké cestě, která téma pojala daleko radikálněji a i přes výraznou stylizaci vyzněla jako autentičtější výpověď, která skutečně stahuje hrdlo. Přesto je výborné, že existují dva téměř bezprostřední obrazy této temné temné kapitoly moderní civilizace - civilní zachycující skrze pronikavé detaily vnější pravdu a expresivní uchopující otázku holocaustu skrze ponory do nejvnitřnější zkušenosti.

    • 2.5.2014  10:06
    Parta Analog (2013)
    ****

    Zábavné balancování na hranici korektnosti a upřímné poctě vitálnímu stáří - a samozřejmě instituci samotné. Martin Dušek mezi úskalími opět zdárně prokličkoval a i když se musel vypořádat s řadou nedpředvídatelných okamžiků a ne všechno vyšlo, jak si představoval, vznikla výborná alternativa protivným vzpomínkovým pořadům. Ještě štěstí, že Kamila Moučková s Hedou Čechovou probudily svou starou averzi a přinesly ústřední konflikt, jenž dodal snímku dynamickou osu. Když se pak začne jet naostro živé vysílání, režii převezme náhoda a drobné katastrofy, díky nimž pořad získá gradaci a vrcholí jako tragikomický střet ideálu s neúprosnou realitou.

    • 2.5.2014  09:53
    Televise bude! (TV film) (2014)
    ****

    Rekonstrukce prvních kroků televizního média u nás jako podmanivý ponor do hlubin času a hravé rozšíření vnímání. Z promyšleného pojetí přímo sálá napětí těch průkopnických let a hlavně přelomového prvomájového večera r. 1953. Překvapivý je nejen způsob, jakým je přiblížena televizní praxe a do děje včleněny didaktické prvky, ale i odvaha zakomponovan politický kontext, otázky zneužití, deziluze, snaha o aktuální přesah. Rozhodně nejde o nic násilného - dlouho jsem neviděl tak vyvážený obraz doby, který sice zachovává mírně absurdní ráz, ale snaží se mířit k podstatě, najít přijatelnou rovnováhu mezi nostalgií, nadhedem, mrazením v zádech a deziluzí. ČT k šedesátému výročí opravdu ukázala nesmírný kreativní potenciál, kterému by měla dát v budoucnou větší prostor. Jan Bušta se svým experimentem pro mě ihned zařadil mezi další velkou naději našeho filmu/televize a jen doufám, že nebude muset opět čekat několik let na další příležitost.

    • 13.4.2014  22:33

    Umělec a lid - to je oč tu běží. Mikoláš Aleš vzešel ze selských poměrů, nenechal se zkazit elitním prostředím malířské akademie a salonů a zůstal věrný prostotě a lidovosti. Na pokraji bídy odmítal velká plátna pro vybraný vkus a ukájel vkus nejširší svými kalendáříčky a ilustracemi k lidovým písním. Léta strádání mu však přináší zadostiučinění a končí v náručí a za nadšených ovacích těch nejprostších, na lidové veselici uprostřed staré Prahy. Socialistický realismus měl na všechno svoji optiku, i na život malíře, který se stal jedním z hlavních inspirátorů vizuální podoby jeho stylu. Posloužil jako vzor služebníka lidu i národa, aby naedl na správnou cestu ostatní. Stejně jako v ostatních dobových filmech tohoto žánru jej formuje prostý lid a jeho prostředí, s níž je až osudově srostlý. Uplatněná šablona je jasná - ať už jde o umělce, vědce či vynálezce, jeho pevné sepjetí s lidovým prostředím slouží jako žádoucí korektiv, jasný apel, že intelektuál nemá šanci, pokud nebude tvořit či bádat v rámci kolektivu a pro celek, nespoléhat se na vlastní síly a otevírat se zdravějším podnětům okolí. Mikoláš Aleš tento účel naplňuje stoprocentně, v jiných ohledech ovšem dokáže udržet míru. Zpátečnické prostředí německých měšťanů a salonních umělců je sice přítomno na každém kroku, ale jen občas zklouzává ke karikatuře. Zaplňují ho poměrně civilně pojatí jedinci, někteří dokonce s ambivalentními odstíny. Velmi oživující je vykreslení studentského prostředí založené na recesi a zdravému výsměchu autoritám. Přesto se ani Krška nevyhne křečovitým momentům vzbuzujících přinejmenším rozpaky - Alšovy náruživé zpěvy lidových písní v nečekaných momentech, opravdu zvláštní scéna požáru Národního divadla či cimrmanovsky náhodné setkání všech důležitých postav u Karlova mostu musely i ve své době budit smích. Naštěstí obsazení téměř celého souboru Národního divadla dává záruku, že alespoň herecké ztvárnění dokáže bez úhony přežít tyto rozpačité chvilky a povýšuje řadu postav nad roli pouhých částeček přesně vypočítaného schematu

    • 13.4.2014  22:15

    Maďarům tu originalitu a schopnost posouvat film nečekaným směrem může naše kinematografie jen závidět - nejen Tarr, ale nyní i hravý Pálfi plně dokazuje, že podunajská step je místem filmu zaslíbeném. Úžasné cinefilní orgie, které se nezvrhávají v chladnou poznávačku, ale v emotivní příběh lásky, který chce skrze filmové vyjádření napříč časy a místy dosáhnout až na samotnou esenci. A docela se mu to daří. Divák má skutečně pocit z toho, jak magicky dokáže film přetvářet realitu a Pálfi svým střihovým extempore navíc nabízí nezvratný důkaz, že dokáží proniknout i pod její slupku a být oním pověstným destilátem skutečnosti, který nám otevírá oči i srdce. Kdo ještě neviděl a film mu není lhostejný, ať neváhá ani chvíli!

    • 12.4.2014  01:30
    Zocelení (1950)
    ***

    Pokud někdo dokázal projít obdobím úpadku československé kinematografie první poloviny padesátých let s filmařskou ctí, ačkoliv požadavkům doby podal obě ruce, byl to právě Martin Frič. Jeho vlastní způsoby, jak se vypořádat s dobově preferovanými tématy výrazně přesáhly i jistou tvůrčí či dramatickou rezignaci u ostatních tvůrců. Komunistická odbojová tematika v Pasti se v rukou zkušeného režiséra proměnila v působivé a napínavé vězeňské drama s psychologickými prvky, Tajemství krve se v lecčems vymklo manipulativním filtrům aplikovaným v tehdejších životopisných filmech a v Císařově pekaři vytvořil nadčasové veseloherní dílo, jemuž bylo umožněno stát na vedlejší koleji otevřené i mezinárodním spojům. Zocelení se dá s klidným srdcem zařadit do společnosti těchto děl. Je to sice opravdu ideologicky prověřený obraz dělnického boje a svrabu první republiky otřesené následky světové ekonomické krize a narozdíl od předchozích filmů se zde Frič zcela vrhá do náruče socialistického realismu. Co je však důležité je jeho poctivě filmařský přístup k tomuto poněkud vágně a nepromyšleně přijímaného stylu ostatními tvůrci. Zocelení v našem kontextu doslova vytvářejí normu tohoto stylu, proto u dobové kritiky stály nejvýše jako jeden z mála skutečně následováníhodných vzorů. Z vizuálního pojetí doslova sálá přebraná zkušenost se staršími sovětskými vzory a dynamický střih obratně zkombinovaný s pohybem kamery vytváří působivou dynamiku, jež dokáže věrně zobrazit ochromující sílu davu a bujícího třídního střetu. Vizuální pojetí Jaroslava Tuzara přímo navazuje na jedinečné obrazové pojetí Steklého Sirény, jež dodávají mikrosvětu dělnických chatrčí, tovární architektury a rozestavěných kolonií až expresivní nádech. Zocelení na první pohled vypadá jako plnohodnotný následovník Steklého opusu - obratně oslovovaná pocitová rovina tomu skutečně nasvědčuje - při soustředěném sledování rétoriky zápletky a hlubčšho účelu jednotlivých motivů, z nichž je seskládána, však je rozdíl diametrální. SIréna byla strhující sociální baladou jež sázela na vlastní sílu vyjádření převzaté události, Zocelení je pouze stejně působivým vyjádřením události přežvýkané ideologickou interpretací a nabalené na politicky utilitární témata, mezi nimiž můžeme spatřit umělé stírání předělů, kterým byl pro národ a jeho tradici Únor 1948, dobově užitečné téma internacionalismu (hlavně ve vztahu k NDR), vypořádávání se s ostatními politickými stranami levicového zaměření. Jakkoli tedy může být vnější obraz bezvýchodné sociální situace, do níž se tvrdohlaví dělníci vehnali, zdrcující a závěrečný symbol pokračující vzpoury proti bezpráví strhující, jde pořád jen o zdařilou "nadstavbu". Samo jádro je přímočarým obrazem, jenž je podobně jako většina dobových děl jen skrumáží několika idejí, které hledají dějové argumenty, aby byly co nejsnáze přijaty diváky a uvedeny v život. A to nic nemění na tom, že jedinému Fričovi se podařilo tento krajně zjednodušený a pragmatický obraz přirozeně prostoupit podnětnou formou, jež mu umožňuje půsbobit co nejbezprostředněji (a proto i zákeřněji) - skrze emoce, pocity a jiné vnitřní odezvy. Jeho film je důkazem, že filmová sorela v sobě měla potenciál, když se jí zodpovědně dokázal chopit opravdu schopný filmový tvůrce. Nakonec buďme rádi, že ho po Fričovi již nikdo dále nerozvinul.

    • 12.4.2014  00:52

    Sorelácké shéma ve své nejkrystaličtější podobě - film, na němž si jde udělat nejlepší představu o tom, co znamenal a k čemu sloužil československý film první poloviny padesátých let. Motivy emblematické pro tuto dobu jsou neuvěřitelným způsobem nacpané do jedné zápletky, která jen zázrakem drží pohromadě a má nějaký vývoj. I když ten je samozřejmě postavený na malicherných pseudoproblémech a dynamice plynoucí z výživného kontrastu mezi vesnicí, v níž byla kolektivizace úspěšně dotažena k dokonalosti a vedlejší obcí, kde dosud nebyla rozorána jediná ves a veškeré dění řídí hospodský parazit. A když dojde ke skutečnému konfliktu, dokonale jej zadusí jeho převod do jediné dialogové scény. Pokud jste shcopni přijmout Usměvavou zem jako možnost výborné analýzy fungování dobového schematismu, rozhodně jde o podnětnou a rozhodně ne nezajímavou podívanou. Navíc jde o jedinou skutečnou utopii (považme: kantýna kde se asi bude vařit jako v Grandhotelu Moskva, astronomické platy družstevníků překonávající příjmy samotného předsedy či vhodnost ponechat název Darmochleby - protože nyní už bude zadarmo i chleba!), zvláště vezeme-li v potaz, jak neúspěšná byla dobová venkovská kampaň, což mělo za následek přistoupení k daleko tvrdším metodám. Podíváme-li se na film z objektivnějšího hlediska dobové kinematografie, rozhodně se najdou díla daleko diletantnější a nesnesitelnější. Gajer na tom není řemeslně nejhůře, zápletka je i přes svoji zahlcenost svižná a přehledná, filmu pomáhá i mírná komická nadsázka a oživující typy postav (drbna Zdeňky Baldové jako jediný zástupce "včerejšího" v Darmochlebech). Do odpadových hlubin patří diametrálně odlišné filmové "zážitky", kterých v dané době vznikla přehršel, jakkoli jejich ideový základ a zločin na pravdě byl stejně zavrženíhodný.

    • 23.3.2014  20:51

    Vůdce Kim rozhodl o tom, že severokorejský cirkus bude nejlepší na světě a dal profesionálům několik velmi užitečných rad, díky nimž je možné tohoto cíle dosáhnout - a soudružce s velkým snem a o něco menším talentem tato slova vyléčila z deprese z vlastní nedostatečnosti... Jasně, je to na první pohled nevinná zábava, kde ani tak nevadí, že se odehrává v prostředí dolů či na stavbě, hold to jsou reálie dnešní Severní Koreji, ale podrobit všechno "Kimovi ze stroje", který náhle vyřeší krizi, stejně jako uvědomělý vůdce dolů, jenž velkoryse obětuje svoji největší údernici, protože sny se maj plnit nejen o Vánocích? Propagovaná nevinnost filmu je jen součástí propagandy a i když v daném žánru často realita prochází přikrášlujícím filtrem, kolchozy jako vystřižené z Disneyho technicolorových pohádek přeci jen překračují únosné hranice. Připočítáme-li stylistické postupy, které skutečně odpovídají úrovni našich půlstoletí starých filmů, otravný výkon hlavní představitelky či animační předěly které odpovídají vga počítačové grafice počátku devadesátých let, nelze snímek označit za nic jiného než filmový debakl. Odpad nedávám jen proto, že film je dokoukatelný do konce, vypráví srozumitelně a poměrně svižně, navíc dokáže zaujmout alespoň svými akrobatickými sekvencemi. A na závěr jeden postřeh: zaujala mě obtloustlá postava cirkusového akrobata, mezi nímž a Kimovou se zrodí láska - až příliš připomíná současného severokorejského tvůrce. Že by se s jeho nástupem prosadil i nový ideál mužské krásy?

    • 23.3.2014  17:05

    Jiří Mádl svým debutem rozhodně mile překvapil - film nemá žádné přehnané ambice, vypráví prostý příběh, pokorně se drží snahy evokovat upřímnou dětskou výpověď o okolním světě. I když jde ve výsledku o skrumáž dojmů, zážitků a drobných nápadů natočených na fotoaparát, výsledné struktuře se daří udržovat diváka v napjatém očekávání a nepolevujícím pobavení, a přitom se několikrát dotknout i jeho emocí. Ohromnou podporu Mádl našel u dvou dětských představitelů, jejichž uvolněné a spontánní výkony dávají vzpomenout na dávno zašlou zlatou éru žánru dětského filmu. Trochu v rozporu s prosazovaným autentickým viděním světa je dosti silně konstruovaná zápletka, která působí tak trochu, jako by byla vystřižená z několika epizod seriálu Ulice, i přehnaná prosluněnost, která napomáhá jak reklamní prezentaci Mádlova rodného města, tak vlezlému zmrzlinovému product placementu. Kdyby si Mádl udržel jemnější a vyrovnanější přístup i v těchto složkách, klidně by snesl srovnání s díly takových tvůrců jako byl Kachyňa či Plívová-Šimková. Jenže třeba první jmenovaný dovedl vykouzlit skvělý dětský film i z tak banální situace, jako je nuda na sídlišti v parném létě, kdy všichni kamarádi odjedou na venkov či k moři. Pomine-me li zápletku, je těmto klasikům Mádl v odzbrojujícím uchopení dětského světa a klukovského přátelství tak blízko, jako žádný jiný tvůrce, jenž se po roce 1989 o žánr dětského filmu pokusil. Pojedeme k moři je nakonec podmanivou podívanou, která zvedne náladu a má na to stát se nepodlézavou rodinnou klasikou.

    • 8.3.2014  13:09
    Borgman (2013)
    ****

    Přesně ten typ evropské artové komedie, který mi sedí. Absurdní komickou polohou v lecčems připomené nedávné počiny nového řeckého filmu (především Špičák a Alpy), ale při bližším prozkoumání režisérovy filmografie je jasné, že si svůj osobitý styl udržuje už od počátku devadesátých let a nejde tedy o imitaci úspěšného modelu. I přes všudypřítomnou nadsázku a záměrné úlety ve vyprávění si Borgman udržuje znepokojivou působivost, i když podmanivá atmosféra plná otázek a šokujícího narušování očekávání k závěru viditelně slábne a film pouze setrvačně splní to, co už divák tuší. Škoda, že režisérova podvratnost nevydržela s dechem, ale i tak množství bitarních motivů a nečekaných žánrových příměsí stačí na samovolné podráždění bránice a poměrně otevřenou hru s dorážejícími hypotézami.

    • 12.1.2014  14:16
    Parvíz (2012)
    ****

    Docela ubíjející zážitek, přesto je podmanivé sledovat, jak si íránská každodennost podává ruku s minimalismem latinskoamerického filmu. Navíc příběh muže, který se po padesáti letech "osamostatní" - a tento akt osvobození z řady vlivů dovede do nejzazších důsledků, má svoji sílu. Jeho nevyzpytatelný portrét sahá na straně diváka od původně ironického postoje, přes lítostnou empatii až po mrazivý pocit z dosaženého ovládnutí vlastního okolí. Společně s ním poznáme, jak nebezpečný a přitom slastný je pocit, když se náhle zbavíme všech všech determinant našeho bytí a zajistíme si bezvýhradně nadřazenou pozici i právo mít poslední slovo.

    • 9.1.2014  08:57

    Nymfomanka může být tematicky spjata s předcházejícími Trierovými snímky a tvořit společně s nimi trilogii, přesto je jim na míle vzdálená - naštěstí v tom nejsprávnějším směru. Zatímco Melancholie mě rozčilovala svoji vyumělkovanou efektností, jež převládla nad slibným psychologickým dramatem a pohltila zvláštně znepokojivou atmosféru, Nymfomanka mě učarovala svoji zábavnou bezuzdností. Navršené etudy propojené oslími můstky jsou teprve přípravou na dramatický konflikt a díky tomu se vyznačují hravým, provokativním a neustále překvapujícím rozměrem. Nešetří humorem ani velmi dráždivými, leč stále decentními scénami, a občas si neodpustí pro Triera příznačné emocionální šoky, z nichž pořádně zamrazí. Mistrovským kouskem je hlavně tragikomická etuda, v níž figuruje manželka jednoho z milenců, jež se snaží bez jakýchkoliv ohledů a na prahu hysterie zachránit poslední zbytky rozbitého vztahu skrze vlastní děti. Nečekejte tedy žádný odtažitý arthouse, ale zábavné studie na překvapivě vděčné téma nymfomanie, které připravují půdu pro závěrečný obrat. Po něm už bohužel, jak ukazují reakce na další díl, může být vše docela jinak...

    • 2.1.2014  22:31
    Barometr (TV film) (1969)
    *****

    Nejsmutnější a nejbezvýchodnější film o staří, který jsem měl čest zhlédnout. Alexander Kliment napsal dechberoucí scénář, který každým slovem vytváří působivou síť probouzené nostalgie, nemilosrdně ubíhajícího času, naděje podávající si ruku s beznadějí a vzletných představ uzemňovaných krutou realitou. Antonín Moskalyk jej plně podpořil střídmou režií, která nabízí maximální prostor pro (životní?) herecké výkony Jarmily Kurandové a Ladislava Peška, z nichž jednoduše nelze spustit oči plnící se téměř od samého počátku hořkými i vřelými slzami. A samozřejmě vše završil Lubomír Fišer svoji hudbou, která vždy i navzdory své nenápadnosti dopomůže emocím k maximálnímu vzepjetí. Unikátní dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže odrazit celý život, lidský úděl v dějinách připomínajících zblázněný barometr i zvláštní magnetismus české krajiny, si zaslouží absolutorium a orůzračnou silou zážitku bych jej osobně přirovnal k úžasné Romanci pro křídlovku.

<< předchozí 1 2 3 4 12 22 33 43
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace