Sandiego

Monstrózní karikatura Bernda Posselta zastínila smysl tohoto díla. Jím mělo být srovnání náhledu na sudetský problém v generaci, která jej na vlastní kůži nezažila, zatímco přímí účastníci odsunu se s problémem dávno již smířili. Problém je však silně zjednodušen, utápí se v záplavě pozornost odvádějících drobností, nedrží pohromadě a tím nevytváří myšlenkový přesah. Filmu by napomohlo ujasnění koncepce, menší improvizovanost - dílo sice působilo živě a bylo obratně natočeno, ale přesto minulo cíl.

Tento film zůstal jen u nápadu "z nouze", který není ani zajímavým způsobem rozvinut. Jde pouze o suchopárné přesvědčování, že mediální obraz je vždy určitou subjektivní projekcí, potřebou vybíjet si svoji nepojmenovatelnou moc na obětních beráncích. Scény s Paroubkem pak byly zbytečné a nic nového nepřinesly. Jediný, kdo měl skutečně co říct byl mladík, který po něj jako první mrštil vejce, ten celý problém velmi hutně shrnul do několika vět a velmi výmluvného činu. Vše ostatní byla jen omáčka, někdy zábavná, jindy spíše repetitivní. Pro následovnou diskuzi však snímek poskytl velmi zajímavý materiál.

Pouhý rok po válce, která pohnula celým světem a vytvořila skutečný časový předěl, jenž byl náhle nepřekročitelný a jakákoliv možnost návratu nemyslitelná, natočil Abel Gance tento nesmírně působivý opus. Až makabrózní vylíčení zničující apokalypsy, v němž nejde ani tak o bojová jatka, jako spíše o následky - morální, psychologické, duchovní. Již úvodní scéna slavnosti dává tušit, že máme co do činění s jedinečným dílem - až magická atmosféra rozechvělých stínů tanečníků na stěnách i na tvářích přihlížejících. Počínající filmový impresionismus v téměř každém záběru doslova kouzlí působivou náladu, ať už rozličnými maskami, lahůdkovým přeostřováním plánů, prolínaček občas jen vzdalujících kameru o pár kroků, průhledy skrze okna či dveře se silným zdrojem světla, siluetovými efekty... Nediegetické vsuvky vytvářející jistý intelektuální konstrukt po mnoho let předcházejí Ejzenštejnovy experimenty (montážní reminiscence francouzsko-pruské války), mnohem výrazněji však působí odlišné druhy montážních sekvencí, především velmi dojemná až geniální metafora loučení skrze výmluvné detaily rukou. Gance jednoduše hýří nápady, které sice roztříštují jednotný styl, avšak slouží co nejpregnantnějšímu vyjádření myšlenky a tématu. Zatímco první dvě kapitoly samy o sobě vytváří soudržné a vypjaté melodrama ve stylu režisérova předchozího snímku (herci zde však podávají velmi civilní výkony a objevují se i odlehčující scény), třetí část se výrazně vyděluje. Kauzální narativní linie se rozplývá a následuje hutná reflexe hraničíaž se stylem obrazové eseje. Mžikový střih, míšení inscenace se záběry týdeníků, reality a fantazie, dialogových mezititulků a obtížných citátů postupně přesouvá děj ze zákopových jatek do vrcholné závěrečné obžaloby. Ta má naprosto ojedinělou podobu masivní kolektivní vize, mrazivé a dechberoucí - zástupy mrtvých míří za pozůstalými, aby zjistili, že jejich oběť byla zbytečná, že svět se vychýlil do takového bodu, kdy již budou takovéto oběti nic než zmarem. Když hrdina nakonec žaluje i samotné Slunce, že bez antipatií vrhá své paprsky na nejen fyzicky zdecimovaný svět, člověka až polévá studený pot. To, že tento nezapomenutelný verdikt nad událostí, která navždy změnila běh civilizace a přinesla zdrcující zjištění, že věci již nelze vzít zpět, vznikl ještě v zanikajícím poryvu dobové vichřice, dodává snímku zvláštní a nevyslovitelný nádech. Cítil jsem z něj něco podobného, jako z Radokovy Daleké cesty, která byla přímo přesycena autentickým a bolestně čerstvým prožitkem. I proto se stává Žaluji snad nejjedinečnější možností, jak se ocitnout tváří v tvář první světové válce. Jakkoli snímek určuje melodramatická konstrukce a přetrvávající ohlasy romantismu, nezdráhám se říct, že autentičtější pocit žádný z pozdějších snímků nabídnout nemůže.

Film je sice přelomový co se týče dokumentární techniky, dnes však má hodnotu spíše jako zachycení historické skutečnosti. Na sledování je jinak až příliš surový, bezkoncepční, daleko překonaný dalšími snímky cinema verité.

Jakkoli se tomu Bressonův oproštěný styl vzpírá, film je nasycen napětím a v závěrečné scéně dokáže z předchozího chladu vykřesat velmi působivou emoci. Přeci jen jde o jeho umírněnější dílo, dá se říct, že až dokonce divácky atraktivní, i když se hlavní postava vzpírá identifikaci, jakkoli jde o subjektivní zpověď. Možná i proto filmu schází něco ze síly Baltazara nebo Johanky - daleko nekompromisnějších snímků, které mají tendenci trhat city správně naladěných diváků na kusy.

Je to divné, ale Aki mi připadá jako nejfrancouzštější režisér současnosti. Je až neuvěřitelné jak umí popřít svoji severskou náturu (které v jiných filmech dává plný průchod) a naladit se na melancholičtější a nostalgičtější strunu s vánkem sladké Francie a pověstného "savoir de vivre". To však neznamená, že by vznikl snímek lehký či spontánní, naopak vzniklo pomalu plynoucí dílo naplněné smutkem, deziluzí a přesto vše převyšující touhou žít. Aby byl její spodní proud zachycen, je třeba jen mít tu pravou náladu a přistupovat ke snímku otevřeně, s ochotou i trochou trpělivosti naslouchat. Naštěstí nádherné a mnohdy citační obrazy samy o sobě dokážou podmanit a napomoci vstřícnému kroku - například scéna odjezdu vlaku na nádraží je jednou z nejkrásnějších vizuálních kompozicí postmoderního filmu.

První vlaštovka francouzského impresionismu je sice ještě dosti poplatná vzorům francouzského filmu desátých let (film d´Art, přetrvávající vliv belle epoque a romantismu), avšak přeci jen přináší velmi svěží prvky. I když jde o melodrama jako řemen, dost prostoru zbývá i na niterné pocity, navozování vnitřních pochodů (velmi přesně využité retrospektivy) a celkové nálady, která je zajímavě odstíněna stylem i herectvím (rozdělení filmu na jakési kapitoly dle dominantního pocitu). Vrcholná scéna předehrání symfonie na zásnubním večírku by se sice mohla dobře obejít bez hodně "umělecky tradičního" podkresu tanečnice v přírodě, avšak druhá linie pohnutých tváří a vnitřních hnutí hlavních postav je doslova emocionální náloží bezchybně fungující i po téměř stovce let. Abel Gance sice je spíše svázán s tradicemi 19. století než s moderním výrazem a senzibilitou a tento snímek je proto nutné brát s určitým nadhledem, brát ho spíše jako důležitý přechod. Bez jeho vlivu by současná kinematografie možná nebyla taková, jaká je.

Wylerův film se opírá pouze o skvělou divadelní předlohu a o povedené výkony dvou sympatických hereček (někdy však i do jejich výkonů proniknou stopy patosu). Jinak režisér definitivně stylisticky ustrnul ve čtyřicátých letech - je statický, filmovou řečí nijak k rozvoji dramatu nepřispívá a když, tak notně zaprášenými konvencemi. Navíc vedlejší maloměstské postavy skutečně jako by svým herectvým ustrnuly na počátku zvukové éry. Jedině snad dlouhou a působivou jízdou v závěrečném nádechu před katastrofou přesáhne sám sebe. Film je rozhodně silný a zdrcující, po tematické stránce zajímavý, ale sám Wyler tentokrát přispěl příliš malou měrou a je třeba i toto objektivně zohlednit.

Z této vztahové a lidské deziluze mi občas běhal silně mráz po zádech, občas jsem se ale i bavil, zvláště v periodických špacírových scénách. Minimalistický, radikální, nedějový a přesto silný snímek, který s přehledem vystihl myšlenku zhoubnosti kolektivního uvažování, z něhož mizí jakýkoliv individuální rozměr a tím i možnost kritického uvažování nad činy. Snad jen dvě postavy znamenaly jakousi naději - zamilovaná Marie, která dokáže opustit násilnického muže a projevit skutečnou lásku, zatímco se dočká akorát opovržení, a prodejná Rosy, která se z kolektivu vyděluje svoji "prostitucí", ale také jediná hledí k zítřku, má svoji touhu a cíl. Tyto dvě postavy působí až zklidňujícím dojmem, jako ostrůvky světla v až nihilistickém pohledu na život.

Po filmařské stránce výrazný a novátorský, dramaturgicky však značně kulhající počin, který se snaží říct jednoduše příliš mnoho. Kontrast všedního dne nastávajícího otce a jeho manželky v jednom z nejdůležitějších okamžiků života je určitě zajímavý, kdyby ovšem každou chvíli neodbíhal ke globálním problémům a až křečovitě poetickým náhledům do historie vztahu, v nichž mě Aškenazyho jazyk dost iritoval. Navíc Eva Límanová působí takřka ochotnicky, zatímco její partner Abrhám zde nabízí jeden z vrcholných výkonů své kariéry, a to byl na jejím samém počátku. Poeticky snímek stojí za zhlédnutí, ale pro mě jde o snímek nové vlny, na němž snad nejvíce ulpěl prach času - stále mi více připomíná atmosférou i myšlenkami starší snímky jako Holubice či Touha a tím se ocitající na určitém rozmezí. Pouze okázalá formální stránka snímek přisuzuje mladší generaci, myšlenkově s ní nekonvenuje. Ještě, že si Jireš dal pauzu a navázal na novovlnnou tvorbu snímky, které se dají právem považovat za jedny z jejích vrcholů - Žert, Valerie a týden divů i uzavírající a neprávem opomíjený snímek ...A pozdravuji vlaštovky.