Sandiego

Čekal jsem sentimentální drama, dočkal jsem se drsného a autentického příběhu v nejlepší dánské tradici, jemuž se poměrně dobře daří propojovat současnost (snímanou takřka v dogmatickém stylu) s věrnou rekonstrukcí pamětnického filmu (na níž mají stěžejní podíl čeští tvůrci z Barrandova) a dosáhnout tak velmi dobře zvládnuté emocionální tečky, při níž se člověk těžko ubrání dojetí.

Jak to vypadá, Hřebejk natočil další film, který rozděluje publikum. Jasně z filmu je každou chvíli cítit konstrukce, které se vše podřizuje, ale pro mě není na škodu, když se alespoň někdo u nás pokusí o zajímavou hru s žánrovými konvencemi. První polovina se totiž tváří jako kriminálka na zajímavé téma a s jemně psychologickými podtóny, která se naštěstí nerozplývá ve smiřlivém konci či v očistné konfrontaci u rodinného stolu, jak jsem očekával po předčasném vyřešení pikantního případu. Podle mě byl dobrý tah přesunout nečekaně příběh v lokaci a především v žánru - místo kriminálky nastupuje čistokrevná tragédie aristotelovských rozměrů, která se v naších podmínkách téměř nepěstuje. V krátkém sledu za sebou následuje překvapivý obrat (zcela měnící rozložení sil v dosavadním příběhu) i zničující katastrofa, která nenabízí místečka pro katarzi. Od Hřebejka-Jarchovského zcela nečekané rozuzlení příběhu, které na sto honů vybočuje z jejich předchozí tvorby, k níž první polovina snímku silně inklinovala (a vlastně se dá říci, že jde o zopakování obecného tématu Kawasakiho růže avšak ze zcela jiného hlediska a v opoznání temějším odstínu). Škoda jen, že dost psychopatologický a snad i příliš efektivně podaný podklad poslední třetiny působí nekonzistentně vůči autenticitě předchozí lékařovi oddysey. Oproti Kawasakiho růži se podařilo vytvořit sevřenější tvar, který narušuje snad jen předčasně utnutá linie zainteresovaného vyšetřovatele a jeho druhé vyšetřování. Přesto však předchozí snímek působil o trochu přesvědčivěji a vyzráleji, možná i měl co říct k současnému životu, jakkoli je téma Nevinnosti palčivé. Přesto však zůstávám u pojímání filmu z hlediska zabroušení na pole žánrovosti a jsem rád, že Hřebejk prokázal své kvality i zde a některé scény dávají tušit, že by měl na to natočit regulérní thriller. Nelze však nezmínit jeho spolupracovníky, kteří právě v tomto případě silně vystupují do popředí - hlavně Šáchova podmanivá kamera, která každou chvíli přichází s nápaditou kompozicí a až kongeniálně odpovídá režisérsko-scénáristickému záměru. Kdyby se Hřebejkovy v budoucnu poštěstilo přikročit k vytoužené adaptaci Skleněného pokoje, dovedu si představit, že Šáchovo oko by dokázalo vytěžit vizuální kvality slavné vily. A rozhodně se musí zmínit i výborná herecká souhra bez slabších článků, již však suverénně vévodí Aňa Geislerová - jí ztvárňovaná poskytla poskytla vděčnou příležitost pro její osobitý herecký styl. Vše zmíněné mě utvrzuje v tom, že Hřebejk chytil druhý dech a zařadil se opět mezi nejzajímavější české filmaře současnosti.

Muzikál, který nijak nezakrývá svou kýčovitou nálož ani předvídatelnost příběhu opírajícího se o nejzaběhlejší klišé, ale přesto působí i na svůj věk stále svěže. Velkou roli hraje luxusní obsazení (Dorléacová dle mě trochu zastiňuje svoji slavnější sestru a opravdu zamrzí její předčasná smrt ve stejném roce), chytlavé písně, rozmáchlá choreografie a šarm ospalého městečka, kde se skoro zdá, že se všichni znají, ale přesto se po celý děj protagonisté, kteří by se měli setkat k uzoufání míjejí a ty co by se měli setkat s jednou ze sester jako na potvoru narazí na druhou, čímž je tématika dvojčat originálně využita. Film z něhož opravdu dýchá uvolněnost šedesátých let promíchaná s rozotidivnými vůněmi sladké Francie.

Velký a podmanivý filmový zážitek, který však po myšlenkové stránce nemá co nabídnout. Aronofsky chytře pracuje s motivy Labutího jezera a spřádá z nich velmi intimní náhled do vynuceného přerodu příliš ambiciozní baletky, která zoufale zjišťuje, že ztrácí sama sebe a prohrává boj, k němuž sama zavdala příčinu. Tato poměrně jednoduchá linka, jíž se vše podřizuje, na sebe vrší halucinogenní scény, děsivé obrazové metafory a podává tak stupňující se transformaci v pseudopsychologickém hávu, jenž je sice podán značně působivě a dokáže vyvolat vzrušující pocity, avšak předem se vzdává jakýchkoliv prvků autentického prožitku, jež dokáží vytvořit opravdovou emoci a ne jen potěšení z perfektně zkonstruované hry. To mě však přeci jen nenechalo chladným a rád jsem se jím nechal unést až do vygradovaného finále, jehož tečka je ovšem předem jasná. A to ředevším díky společnosti výborné Natalie Portman, jež jako černá labuť překvapí diváka asi obdobně jako diegetické divadelní obecenstvo.

!!SPOILERY!!Zpočátku jsem film podezříval z laciné efektnosti přiživující se na oficiálním dogmatu vůči církvi, avšak po ďábelských extempore s pozoruhodnými vizuálními kvalitami film začne získávat i filosoficko-psychologický důraz a mění se až v existenciální drama lidí, kteří bojují různými způsoby s nezvratnou volbou a spalujícími pochybnostmi - "posedlost" ďáblem se tak stává jakýmsi dobrovolně přijímaným životním stavem, který jediný dokáže zakrýt palčivá muka a pocit prázdnoty i bezúčelnosti duchovního i tělesného asketismu. I kněz svým způsobem podléhá, jakkoliv to bere jako vykoupení uhrančivé matky představené a svým nezvratným činem se navíc uzavírá do věčné temnoty. Jedině rozpustilá sestra, jež jediná uniká fanatismu a svoji řeholi bere naprosto světským způsobem dokáže žít alespoň trochu naplněně. I když sama nakonec poznává, že se svoji rozpolceností dostává do slepé uličky a ani matka představená nenachází v knězově oběti náznak světla a jejich splynutí v rovnoprávném obětí doprovází odbíjení němých zvonů, místo ncihž se ozývají vzdechy těch, co zůstávají osamoceni na bezbožné zemi a marně vztahují ruce k nebi a hledají v něm náznak útěchy. Film vlastně prosazuje střízlivost lidského vztahování se ke světu a ukazuje dosti drastickým způsobem úskalí a křehkost jakéhokoliv upínání na abstraktní teze (výborný a mrazivý dialog tápajícího kněze s Židem ohledně pochybností víry). Je jasné, že i přes svojí kontroverznost film musel režimu vyhovovat, jelikož útočí na samotné podstatné otázky církevní rovnováhy, i když samozřejmě víru jako takovou zaslepeně nezavrhuje (východisko nachází u dvojice náděníků a jejich podvečerních upřímných modliteb, ačkoliv se sami stávají nečekanými oběťmi zatemnění mysli tápajícího kněze, jehož zatvrzelá víra se zdá býty scestnější). Matka Johana od Andělů je nakonec dosti komplexní náhled na náboženskou tématiku, jenž má stále co říci i dnes. Navíc zaujme i svoji (na místo vzniku) progresivní formální stránkou využívající odlehčenou kameru, někdy dosahující až závratného účinku a střídající ji se statickými záběry sugestivní krajiny a podmanivých kompozic ve veleprostých interiérech. Přesto je třeba trochu přivyknout na dosti pomalý rytmus a dialogičnost, jež poznamenává hlavně první polovinu snímku, k níž ještě divákovi nejsou poskytnuta potřebná vodítka, aby se mohl dostat pod odcizeně působící povrch.

Konečně koukatelná pohádka od České televize bez únavného pitvoření a bezmocných odboček. Jednoduchá linie dává vzpomenout na klasické pohádky, ústřední hrdinové k sobě perfektně sedí a mají nějaké charisma (Sarah Haváčová je pro mě určitě objev) a navíc výpravná kamera dává filmu příjemně netelevizní ráz a užívá sem tam zajímavé triky. Zamrzí však nevyužití hlavního motivu školního zápolení a uspěchaný konec. Roman Vávra však po Čert ví proč opět dokazuje, že má cit pro civilně laděné pohádky.

Nádherné poetické zpracování tklivého tématu, které místo psychologické sondy do vztahu samotářského muže ke své mentálně nevyspělé sestře nabízí působivé poetické obrazy plné nespoutanosti, touhy po lidské pospolitosti a s nádechem čehosi podstatného, co člověk v moderní společnosti již ztratil. Jen díky dětsky citlivé a vnímavé Rozárce (Balzerová jak ji neznáme) to může její bratr ještě na pár okamžiků spatřit, než ho přemůže únava ze silného pouta, které si k němu dívka vytvoří. V posledním záběru je opět plně připoután ke světu bez tajemství a prožitku. Horňák navazuje na nejlepší tradici českého a slovenského lyrismu a vytváří působivý svazek člověka s přírodou, jenž každou chvíli odlehčuje nápady hodnými Jakubiska či uvolněnosti Sladkých her minulého léta. Překvapivě netelevizní kamera a nadpozemská hudba Luboše Fišera, jenž pozvedá film na další úroveň jsou příslibem hlubokého zážitku. Ten ovšem trochu ruší mírná snaha o samoúčelnost a formální výstřelky, jež nemají nic společného s bezprostředním účinkem nenarušovaných scén.

Překvápko z Egypta, rozmáchlý propletenec osudů několik obyvatel domu se zajímavou historií ne nepodobný Inarritovým konstrukcím, ovšem nesnažící se o syrovou realističnost. Naopak se jedná o klasické melodrama, za jehož osudové zápletky by se nemusela stydět lecjaká telenovela. Přestože nejde o autentický obraz současného Egypta, přesto se zde objevují témata, která v současnosti hýbou celou zemí a mnoho lze vyčíst i mezi řádky. Pozoruhodná je i profesionální zručnost s okázalou kamerou, dynamickými akčními scénami i zajímavým využitím hudby, jíž dominuje čarovná Edith Piaf, nahrazující na ději nezávislé hudební vložky vlastní egyptskému filmu. Pro ty, co se chtějí s touto exotickou a přesto významnou kinematografií seznámit, tento snímek poučený zahraničními vzory a otevřený nedomácímu divákovi je skvělou volbou.

Nádherně melancholická pohádka s éterickou loutkou a nadpozemsky tklivou hudbnou geniálního Fišera. Melancholické pocity vzbuzuje i myšlenka, že tak jednoduchý film se silným emotivním dopadem dnes u nás těžko někdo natočí.

Smrt v Benátkách skutečně jen obrazově rozehrává situaci, která je odhalena v úvodní části filmu a dává jí maximální prožitek. Jen málokterý film dokáže přenést na diváka takovou dávku dobové atmosféry (velmi pečlivě zkonstruované i když i se značnou dávkou hlavně vizuální stylizace, jež však povrchovému a náznakovému dění dodává silnou pocitovost), beznaděje, ničivých obav i osovobozujícího pocitu z existence dokonalé krásy, jež se člověku objeví na dosah ruky, jakákoliv muka může tato těsná přítomnost probudit. Právě oscilace hlavního tématu mezi umělecko-filosofickou disputací a prozaickým příběhem o potlačované homosexualitě, která začne překonávat jakékoliv vnitřní zábrany. V tomto případě je film velmi intenzivním zážitkem, který však vyžaduje i značnou dávku trpělivosti, jelikož jde o silnou extenzi jediné situace, i když téma cholery dodávající psychickému utrpení i fyzický doplněk pomáhá v druhé polovině troše pohybu. Přesto si však opět nemohu odpustit jednu výtku - Viscontiho styl zaměřený na bezohledných až televizně laděných transfokacích (jež silně poznamenaly i předchozí Soumrak bohů) silně narušoval kontemplační zážitek a teprve smířlivé uklidnění na samotném konci, tedy magická scéna na pláži zalité pozdně odpoledným sluncem, napovídá, že statická kamera by zde pro mě asi byla přínosem.