Sandiego

Úsilí a odhodlání dotáhnout projekt do konce je bezesporu za plný počet. O to víc je člověku líto, že výsledku schází to klíčové - přesvědčivá motivace a obsahové palivo, které stály za tu energii, risk a léta života. Ambicí spíš bylo natočit úctyhodné dílo posvěcené světově proslulou předlohou (což se podařilo), méně již snaha adekvátně přenést hlubší prožitek na plátno a volbu předlohy tím obhájit. Z Nabarveného ptáčete jsem měl neodbytný pocit důstojně ilustrovaného leporela, které neustále ubíhá před očima a není v něm prostor nechat spatřené patřičně doznívat a odstínit. Kamera Vladimíra Smutného svou obrazností fascinuje a strhává na sebe pozornost za cenu toho, že naplnění její narativní funkce je na pováženou. I přes náročnou důsledně epizodickou a fragmentární strukturu (která nicméně nepostrádá gradační koncepci) lze zachytit linii chlapcova vnitřního posunu, nicméně její strohá náznakovost nedokáže dostát sugestivnosti vnitřního monologu literárního protagonisty. Jestliže byly filmy Jdi a dívej se a Volyň bezprostřední výpravou do východoevropského pekla, do nějž je bezmocný divák vtažen společně s ústřední postavou, Nabarvené ptáče spíše připomíná lehce vzrušivé posezení u diapozitivů, které o této výpravě jen vzdáleně a netečně svědčí.

Dobrá smrt zachycuje eutanázii nikoli jako kontroverzní společenské téma, ale jako takřka procedurálně pojaté vztahové drama. Zprostředkovaná linie situací souvisí s rozhodnutím protagonistky Janette – britky trpící dědičnou svalovou dystrofií – zorganizovat si svůj odchod ze světa tak, aby její rozhodnutí nic nezvrátilo. Má stanovený plán, který s naprostým vnitřním klidem plní, zatímco divák je konfrontován s rodinnými situacemi, z jejichž emočního přetlaku mu dochází dech. Poslední výlet do Švýcarska po boku potomků, z nichž jednoho v budoucnu podobné rozhodování pravděpodobně nemine, však přirozeně směřuje k osvobozujícímu naplnění smyslu spojení „eu-thanasis“. Snímek nejde cestou syrové observace, která by z vnějšího pohledu konstatovala tragickou situaci ženy vyrovnávající se s nutností odejít nikoliv v intimním prostředí svého domova, ale ve vzdálené instituci. Jeho forma neustále, i za cenu odstupu a návodné emocionální podpory, vyvažuje divákem vnášenou úzkost z neúprosného přibližování smrti. Možnost hlubší identifikace s protagonistkou a jejím odlišným vnímáním stále bližšího cíle vlastního konání tak otevírají harmonicky komponované a náladové širokoúhlé záběry, u nichž se ani nechce věřit, že pocházejí z fotoaparátu. Obrazové pojetí na jednu stranu vytváří působivé vazby mezi postavou a prostředím opouštěného domova, jenž nabízí fascinující vizuální podněty a doklady naplněného života. Na druhou stranu estetizace eschatologických momentů upřednostňuje konstantní prožitek smiřlivého odcházení nad přenechávaným poselstvím a "aktivistickým" činem hrdinky, u níž se poslední věci člověka staly spíše vysilující logistickou operací. Co však zcela ozdbrojuje je neokázalá pokora tvůrců infiltrujících se do nejsoukromější sféry, o níž nejvýmluvněji svědčí důstojné zobrazení posledního Janettina okamžiku.

Ojedinělý televizní počin vzhledem k tomu, že dramaturgie po roce 2000 sáhla po předloze zahraničního autora. Škoda, že zdrženlivost vůči autorským právům vedla brzy nato k odklonu od ambiciózních adaptací, které vždy patřily do zlatého fondu ČT i díky pozoruhodným hereckým příležitostem, Falladův román patří k mým vrcholným čtenářským zážitkům díky neskutečně preciznímu ponoru do psychologie jedinečných postav a mentality německého národa v období Třetí říše. I když Vernerova rozsáhlá adaptace nemohla obsáhnout takovou šíři nuancí a řadu situací vypustila a zjednodušila, esence díla a v ní přetrvala. Minisérie však není jen o skvěle zvládnutém scénáři, nesmírně ji povyšuje kongeniální souznění herců se svěřenými postavami - Alois Švehlík a Jana Hlaváčová upoutají svou střízlivostí, zatímco Miroslav Donutil s Miroslavem Táborským jedinečně rozehrávají své tragikomické party dvou morálně nalomených hochštaplerů. Ve vedlejších rolích zaujali především Boris Rösner, Jiří Dvořák a sugestivní Zdena Procházková. Dušan Klein i s omezeným rozpočtem a lokacemi dokázal vytvořit plnohodnotný dojem a expresivnějšími vizuálními momenty správně dávkovat naléhavost osudů postav. Vytvořil podle mého názoru své vrcholné dílo, jež by si zasloužilo zvláště v dnešní době reprízovat - což se dá nyní, když uběhlo od Falladovy smrti 70 let a autorská práva jsou volná, očekávat.

Od Tomana jsem čekal mnoho - především komplexní obraz dramaticky nesmírně podnětného období třetí republiky, pro nějž postava chameleona, jako byl Toman, skýtala určitě nosnou a co se týče zápletky vděčnou perspektivu. Bohužel, tato perspektiva se ve výsledku utápí ve snaze pojmout film jako fresku zachycují ony tři přelomová léta skrze bezpočet aktérů a celé řady událostí ukrajujících z československé demokracie. Vznikla téměř encyklopedická mozaika, v níž je díky Trojanovu režijní obratnosti naštěstí možné udržet přehled a pozornost, to co ji však zásadně chybí je ovšem jakákoliv dramatičnost, gradace, pocitové posuny. Výsledek nevede ani k náznaku mrazení v zádech, jež se film vnějšími prostředky evidentně snaží marně navodit. I statické České století alespoň něco z těchto očekávání naplňovalo, zatímco v případě Tomana si Trojan spíše pohrává s desítkami odstředivých scén vyjádřených v úctyhodné zkratce a s chytrým využitím vizuálních nápadů a evokací. O politické mašinérii vrcholící Únorem toho řekne mnohé, se sympatickou dávkou nepatetické ironie a s přijatelným pomrkáváním na předvolební nasazení snímku. Postava Tomana se však co se týče narativní funkce a nositele perspektivy jeví dramaturgicky takřka bezradně a s ní spjaté situace ani nedokáží vyvolat silnější reakci - i když je z děje jasné, že se stává nebezpečným a nežádoucím kariéristou, navenek nepůsobí od počátku jinak než jako vyčuraný hochštapler (což bych rozhodně nedával za vinu Macháčkovu přijatelnému hereckému ztvárnění). Zdá se mi, že hlavní svědectví o Tomanovi mělo spočívat na postavě jeho drahé polovičky Pesly, ale snaha uchopit tuto jistě zajímavou ženu pouze po ostrých hranách (fanatická stalinistka, londýnská panička, židovská samaritánka, oběť manželovy ctižádosti) ještě prohlubuje celkovou roztříštěnost perspektivy a potenciál jejích interakcí s manželem se nakonec vyčerpává v malicherných postelových tahanicích. Je mi líto, i přes jedinečnou výpravu, neskutečné množství zajímavých detailů (vč. působivého využití filmových týdeníků) a energii skutečně filmového vyprávění Toman nestrhuje a nenabízí dostatečně živý obraz živelného období. V tomto ohledu na mě daleko přesvědčivěji zapůsobil Sedláčkův Palach, jemuž jsem předem neoprávněně důvěřoval daleko méně. A mimochodem, Sedláčkovo televizní Zabíjení soudruha je z hlediska působivé rovnováhy mezi ironickou a mrazivou sondou do stranických mocenských praktik s daleko minimalističtějšími výrazovými prostředky mnohonásobně drtivější i komplexnější.

Jedinečná záležitost šitá na míru obrazovky. Rozhodně není radno přehlížet počátky tvorby Jiřího Adamce, v osmdesátkách se blýskl rozhodně vícekrát (Brakýři) - než se dal cestou pochybné seriálové tvorby. Zde měl k dispozici výbornou Hubačovu dramatizaci neméně výborné předlohy a herecké obsazení, z něhož se tají dech - stačí si jen přečíst jména. To však neznamená, že jako režisér Adamec neměl na bravurním výsledku podíl - naopak celková střízlivost, uměřenost a emoční gradace jsou vizitkou jeho kdovíkde zašantročeného citu. Vyhnanství je pozoruhodným obrazem vnitřního rozkladu iluzí a jistot, který evokují nejednoznačné a poutavé postavy oživené jedinečnými představiteli. Petr Haničinec a Jana Hlaváčová zde předvádějí neskutečnou psychologickou drobnokresbu, která ochromuje hořkostí a palčivostí. Zdárně jim sekundují jak další herečtí velikáni, tak tehdejší mladá garda vč. velmi přesvědčivého Lukáše Vaculíka, jehož postava rebelanta s hlavou v sovětských dálkách naštěstí nikdy nesklouzne k ideologické účelnosti, jak jsem se zpočátku obával. Vyhnanství je nezapomenutelnou ukázkou ztracené linie televizní tvorby, které ani v době tuhé normalizace nešlo upřít nároky na diváka, herce a nadčasovou výpovědní hodnotu.

Silně evokativní studie osobnosti okolnostmi popostrkované k bohužel marnému vykupitelskému činu, přesná studie společnosti navracející se zpátky do pevných osidel. Palachův portrét se zdál být vzhledem k nedostatku vystopovatelných argumentů a motivačních momentů pro dokonaný čin neuchopitelný pro dramatický filmový příběh. Sedláček s Kantůrkovou se však vydali prozíravě zvolenou cestou Palachových svědectví bez nutnosti jednoznačně postihnout jeho reakce a zprostředkovaně vytvořili deziluzivní obraz měsíců následujících po srpnovém společenském vzepjetí. Deziluze, která mnohdy narůstá spíše v periferním vidění a vyžaduje aktivní pozornost, nakonec vytváří přesvědčivou předehru, po níž následuje mrazivě intimní čtvrthodina s Palachem opouštějícím kolej a mířícím s nezbytným vybavením před budovu Národního muzea... Sedláček opět uplatňuje svůj pověstný strohý styl, ale právě evokativní způsob vyprávění s funkčními vizuálními akcenty Palachův portrét vzdaluje statickým dokudramatům i neučasenému stylu jeho současných látek. Ztvárnění méně připomínaných událostí podzimu 1968, které jsou však klíčovým indikátorem společenské rezignace působí živě, autenticky a patos v nich ustupuje narůstající hořkosti. Jan Palach je zásadním a nekompromisním příspěvkem, který vysoce převyšuje vše, čím nás letos obrazovka častovala k výročí srpna 68 (ano je řeč o dílech jako Krycí jméno Holec a Dubček) a myslím, že společně s obdobně pronikavou "diagnózou" doby v Trojanově Tomanovi budou letošní nejzásadnější osmičková výročí náležitě připomenuta.

Exekutoři klepou na dveře a zásadová bulharská učitelka musí několikrát ohnout hřbet, aby se její rodina neocitla na ulici. Jedna z nejkrajnějších situací, která může potkat dnešní střední třídu, je zprostředkována sérii minikonfliktů a vnitřních a vnějších překážek, které upoutají civilností na kraji leckdy úsměvné banality. Ta je však působivým filtrem pro urputný sebezáchovný boj, který zůstává decentně na pozadí, aniž by byl významově i emočně oslabován. Režisérské dvojici se podařil svěží debut dodávající sociálnímu dramatu přidanou hodnotu a netrpělivě vyhlížím příležitost, kdy si budu moci vychutnat jejich ještě vybroušenější snímek Glory, jenž mi v kinech trestuhodně unikl.

Kenneth Lonergan způsobil před pěti lety v kruzích nezávislého filmu senzaci intimní freskou Margaret, která s pozoruhodnou komplexností pojala soukromý vesmír dospívající dívky bezohledně se vyrovnávající s emočním otřesem a pocitem zodpovědnosti. Ve svém následujícím snímku, kterého si konečně povšimnula i americká akademie, vybrousil svůj košatý a decentní styl vyprávění bezmála k dokonalosti. I díky tomu je Místo u moře exemplárním příkladem toho, jak ztvárnit srdcervoucí rodinný příběh aniž by jeho autor jedinkrát přepnul na program melodramatické ždímačky. Zatímco hlavní dějová linie týkající se nečekaného poručnictví poklidně plyne a hodně sází na uvolněné momenty, hlavní emotivní bouři představuje postupně vyjasňované životní pozadí postav, které rafinovaně nahrazuje umělou dějovou gradaci. Ta probíhá výhradně na úrovni vciťování se do hlavních postav, jejichž jednání zpětně získává na naléhavé tíživosti. I díky tomu se podpovrchově připravovaný vztahový klimax obejde bez doslovného vylévání duší a naopak sází na vyjadřovací bariéry a útržky vět, které se navzájem ruší a neprotínají. Radikální afekt dozrávající Margaret obklopený operní pompou vystřídala tichá a pomalu ochromující bolest nyní působivě doprovázená křehkými oratorii. V obou případech je účinek naprosto zničující a v Manchester by the Sea ponecháte zlomené srdce ještě dlouho poté, co vás od tohoto místa násilně odloučí závěrečné titulky.

Terénní sociologie metodou šoku. Na svou dobu nebývale odvážná, otevřená a komplexní společenská sonda, která vede k více principiálním otázkám, než se zpočátku může zdát. I díky příhodné formě s pozoruhodnou střihovou skladbou a souznění uváženého tázání s přesně zamířenými úvahami v komentáři i z odstupu padesáti let mrazí.

Že film nemá žádný spirtuální přesah? Mě ani na chvíli nenapadlo hledat v severské odyseji náznaky duchovna. Revenant perfektně funguje jako fyzické drama se zápletkou, která svým podmanivým a zbytečně nekomplikovaným rozvíjením upomíná na zlatou éru Fordovských westernů. A ztvárnění přírodního rámce dechberoucími kamerovými manévry ji povyšuje na zážitek (či spíše prožitek), který sám o sobě přesahuje "pouhý" dobrodružný příběh o pomstě (viděno v IMAXu). Takže proto plný počet - intelektuální vyžití očekávám spíše od jiného typu filmů a Ińarritovi s přivřeným okem odpouštím pár manýristických náběhů ke zbytečné mystice.