Sandiego

Němci jsou hold mistři pečlivě vystavěných scénářů a vrstevnaté analýzy společenských patologií. Loni to ve Varech plně dokázal martyrický opus Tore tančí, letos mě vyrazila dech další variace na téma sebeobětování, nelítostně odosobněná Křížová cesta. Film je výjimečný nejen tím, že mu stačí pouhých čtrnáct statických výřezů, do nichž je působivě vtěsnána interakce mnoha postav. Jen několik krátkých zastavení v životě čtrnáctileté Marie z rodiny ortodoxních katolíků stačí k rozvinutí drásavého osudu, jenž vrcholí zázrakem i hořkou rodinnou tragédií. Film je výjimečný nejen dokonale promyšleným vyprávěním, jež je přímo navázáno na církevní ikonografii a symboliku křížových cest, ale rovněž psychologickým uchopením tématu. Maria na prahu puberty překvapivě nerevoltuje vůči rigidní výchově, jak by se dalo očekávat, naopak v ní dozrávání vzbuzuje pochybnosti, nejistotu a o to více se snaží vyrovnat svůj vychylující se platonický vztah k Bohu. Víra je pro ni příliš těžkým křížem, pod nímž na své cestě k dospělosti několikrát klopýtne. Pro chorobně nedůvěřivou matku jde o jasné signály toho, že se dcera dostává do nebezpečného věku, který ji může naprosto odcizit důsledně vštěpované oddanosti Bohu. Mezi čím dál hlouběji věřící dcerou, jež vzrůstající pochybnosti řeší mučednickou pózou a přísnou matkou se rozhostí fatální nedorozumění s otřesnými důsledky. To sebou přináší řadu provokativních otázek nad platností církevních dogmat, jež mohou být až příliš snadno významově překrouceny a učinit z člověka sebezničující nástroj. Co je oběť? A co je zázrak? Kde končí oddanost k Bohu? A kde lidská svoboda? Každým dalším obrazem narůstají tyto otázky na naléhavosti a film nabízí uspokojivé podněty pro vnitřní úvahy i diskuze nad tématem, jež se rozhodně neomezuje na specifickou společenskou skupinu.

Čirá kamerová kaligrafie s podmanivě pomalým tempem, které umožňuje hlubší prožitek. Navzdory ostatním komentářům nepovažuji Idu za dílo odtažité či přehnaně artistické. Černobílé obrazy a působivé kompozice vyzařují neuvěřitelně silnou atmosféru dobových reálií, které se nemůže vyrovnat žádná klasická dobovka. Ani intimní příběh židovské jeptišky a její životem schvácené tety nepůsobí po psychologické stránce spekulativně, i když jej citově převyšuje právě vizuál (magické detaily Idiných očí) a jemný hudební podkres. Velmi se mi zamlouvala Idina návaznost na život své jediné příbuzné, ovšem Pawlikovski si připravil zcela jiný závěr - zašifrovaný a odpovídající spíše uměle vnesené tezi než doposud fungujícímu přirozenému vývoji uvnitř postavy.

Dva výborné herecké výkony uzavřené v pseudopsychologickém dialogu s poněkud těžkopádnými a přepjatými dialogy (nebo je tak zkomolil český překlad korunovaný příšerným dabingem?). Situace je neúměrně natahována a moc se jí nedaří natahovaným kroužením kolem jádra bolesti tknout do živého. I proto mě asi konec nechal až příliš chladným. Na druhou stranu Moore vytvořil docela podmanivou atmosféru obklopující intimní život dvou milujících se "protivnic", zvláštně uvolněnou, smířenou a přeci tklivou, která napomáhá daleko více než uměle natahovaná slovní interakce postav vytvářet pocit, že se vlastně nic neděje. I když jde o zbytečnou ztrátu jednoho unaveného lidského života.

Rané zpracování tématiky koncentračních táborů právěm patří k nejsilnějším zobrazením nezobrazitelného. Určitě je to krátkým časovým rozestupem, který přenesl mnohé z traumatické zkušenosti na plátno. Jakubowská se vdala cestou polodokumentárního zachycení, které do značné míry obětuje dramatickou zápletku a vykresluje celý mikrokosmos tábora. Neopomíjí přitom hierarchické vztahy mezi vězni ani důraz na absurdní momenty. Přesto nakonec získává převahu tradičnější zápletka s tajnou odbojovou organizací a i přes působivé ztvárnění prostředí a atmosféry přeci jen film využívá řadu zjednodušujících prvků a kontrastů - především v pojetí postav německé elity. V dobovém kontextu určitě má určitě film místo na vrcholu evropské kinematografie, přesto musím vzít v potaz, že jen rok předchází Daleké cestě, která téma pojala daleko radikálněji a i přes výraznou stylizaci vyzněla jako autentičtější výpověď, která skutečně stahuje hrdlo. Přesto je výborné, že existují dva téměř bezprostřední obrazy této temné temné kapitoly moderní civilizace - civilní zachycující skrze pronikavé detaily vnější pravdu a expresivní uchopující otázku holocaustu skrze ponory do nejvnitřnější zkušenosti.

Zábavné balancování na hranici korektnosti a upřímné poctě vitálnímu stáří - a samozřejmě instituci samotné. Martin Dušek mezi úskalími opět zdárně prokličkoval a i když se musel vypořádat s řadou nedpředvídatelných okamžiků a ne všechno vyšlo, jak si představoval, vznikla výborná alternativa protivným vzpomínkovým pořadům. Ještě štěstí, že Kamila Moučková s Hedou Čechovou probudily svou starou averzi a přinesly ústřední konflikt, jenž dodal snímku dynamickou osu. Když se pak začne jet naostro živé vysílání, režii převezme náhoda a drobné katastrofy, díky nimž pořad získá gradaci a vrcholí jako tragikomický střet ideálu s neúprosnou realitou.

Rekonstrukce prvních kroků televizního média u nás jako podmanivý ponor do hlubin času a hravé rozšíření vnímání. Z promyšleného pojetí přímo sálá napětí těch průkopnických let a hlavně přelomového prvomájového večera r. 1953. Překvapivý je nejen způsob, jakým je přiblížena televizní praxe a do děje včleněny didaktické prvky, ale i odvaha zakomponovan politický kontext, otázky zneužití, deziluze, snaha o aktuální přesah. Rozhodně nejde o nic násilného - dlouho jsem neviděl tak vyvážený obraz doby, který sice zachovává mírně absurdní ráz, ale snaží se mířit k podstatě, najít přijatelnou rovnováhu mezi nostalgií, nadhedem, mrazením v zádech a deziluzí. ČT k šedesátému výročí opravdu ukázala nesmírný kreativní potenciál, kterému by měla dát v budoucnou větší prostor. Jan Bušta se svým experimentem pro mě ihned zařadil mezi další velkou naději našeho filmu/televize a jen doufám, že nebude muset opět čekat několik let na další příležitost.

Umělec a lid - to je oč tu běží. Mikoláš Aleš vzešel ze selských poměrů, nenechal se zkazit elitním prostředím malířské akademie a salonů a zůstal věrný prostotě a lidovosti. Na pokraji bídy odmítal velká plátna pro vybraný vkus a ukájel vkus nejširší svými kalendáříčky a ilustracemi k lidovým písním. Léta strádání mu však přináší zadostiučinění a končí v náručí a za nadšených ovacích těch nejprostších, na lidové veselici uprostřed staré Prahy. Socialistický realismus měl na všechno svoji optiku, i na život malíře, který se stal jedním z hlavních inspirátorů vizuální podoby jeho stylu. Posloužil jako vzor služebníka lidu i národa, aby naedl na správnou cestu ostatní. Stejně jako v ostatních dobových filmech tohoto žánru jej formuje prostý lid a jeho prostředí, s níž je až osudově srostlý. Uplatněná šablona je jasná - ať už jde o umělce, vědce či vynálezce, jeho pevné sepjetí s lidovým prostředím slouží jako žádoucí korektiv, jasný apel, že intelektuál nemá šanci, pokud nebude tvořit či bádat v rámci kolektivu a pro celek, nespoléhat se na vlastní síly a otevírat se zdravějším podnětům okolí. Mikoláš Aleš tento účel naplňuje stoprocentně, v jiných ohledech ovšem dokáže udržet míru. Zpátečnické prostředí německých měšťanů a salonních umělců je sice přítomno na každém kroku, ale jen občas zklouzává ke karikatuře. Zaplňují ho poměrně civilně pojatí jedinci, někteří dokonce s ambivalentními odstíny. Velmi oživující je vykreslení studentského prostředí založené na recesi a zdravému výsměchu autoritám. Přesto se ani Krška nevyhne křečovitým momentům vzbuzujících přinejmenším rozpaky - Alšovy náruživé zpěvy lidových písní v nečekaných momentech, opravdu zvláštní scéna požáru Národního divadla či cimrmanovsky náhodné setkání všech důležitých postav u Karlova mostu musely i ve své době budit smích. Naštěstí obsazení téměř celého souboru Národního divadla dává záruku, že alespoň herecké ztvárnění dokáže bez úhony přežít tyto rozpačité chvilky a povýšuje řadu postav nad roli pouhých částeček přesně vypočítaného schematu

Maďarům tu originalitu a schopnost posouvat film nečekaným směrem může naše kinematografie jen závidět - nejen Tarr, ale nyní i hravý Pálfi plně dokazuje, že podunajská step je místem filmu zaslíbeném. Úžasné cinefilní orgie, které se nezvrhávají v chladnou poznávačku, ale v emotivní příběh lásky, který chce skrze filmové vyjádření napříč časy a místy dosáhnout až na samotnou esenci. A docela se mu to daří. Divák má skutečně pocit z toho, jak magicky dokáže film přetvářet realitu a Pálfi svým střihovým extempore navíc nabízí nezvratný důkaz, že dokáží proniknout i pod její slupku a být oním pověstným destilátem skutečnosti, který nám otevírá oči i srdce. Kdo ještě neviděl a film mu není lhostejný, ať neváhá ani chvíli!

Pokud někdo dokázal projít obdobím úpadku československé kinematografie první poloviny padesátých let s filmařskou ctí, ačkoliv požadavkům doby podal obě ruce, byl to právě Martin Frič. Jeho vlastní způsoby, jak se vypořádat s dobově preferovanými tématy výrazně přesáhly i jistou tvůrčí či dramatickou rezignaci u ostatních tvůrců. Komunistická odbojová tematika v Pasti se v rukou zkušeného režiséra proměnila v působivé a napínavé vězeňské drama s psychologickými prvky, Tajemství krve se v lecčems vymklo manipulativním filtrům aplikovaným v tehdejších životopisných filmech a v Císařově pekaři vytvořil nadčasové veseloherní dílo, jemuž bylo umožněno stát na vedlejší koleji otevřené i mezinárodním spojům. Zocelení se dá s klidným srdcem zařadit do společnosti těchto děl. Je to sice opravdu ideologicky prověřený obraz dělnického boje a svrabu první republiky otřesené následky světové ekonomické krize a narozdíl od předchozích filmů se zde Frič zcela vrhá do náruče socialistického realismu. Co je však důležité je jeho poctivě filmařský přístup k tomuto poněkud vágně a nepromyšleně přijímaného stylu ostatními tvůrci. Zocelení v našem kontextu doslova vytvářejí normu tohoto stylu, proto u dobové kritiky stály nejvýše jako jeden z mála skutečně následováníhodných vzorů. Z vizuálního pojetí doslova sálá přebraná zkušenost se staršími sovětskými vzory a dynamický střih obratně zkombinovaný s pohybem kamery vytváří působivou dynamiku, jež dokáže věrně zobrazit ochromující sílu davu a bujícího třídního střetu. Vizuální pojetí Jaroslava Tuzara přímo navazuje na jedinečné obrazové pojetí Steklého Sirény, jež dodávají mikrosvětu dělnických chatrčí, tovární architektury a rozestavěných kolonií až expresivní nádech. Zocelení na první pohled vypadá jako plnohodnotný následovník Steklého opusu - obratně oslovovaná pocitová rovina tomu skutečně nasvědčuje - při soustředěném sledování rétoriky zápletky a hlubčšho účelu jednotlivých motivů, z nichž je seskládána, však je rozdíl diametrální. SIréna byla strhující sociální baladou jež sázela na vlastní sílu vyjádření převzaté události, Zocelení je pouze stejně působivým vyjádřením události přežvýkané ideologickou interpretací a nabalené na politicky utilitární témata, mezi nimiž můžeme spatřit umělé stírání předělů, kterým byl pro národ a jeho tradici Únor 1948, dobově užitečné téma internacionalismu (hlavně ve vztahu k NDR), vypořádávání se s ostatními politickými stranami levicového zaměření. Jakkoli tedy může být vnější obraz bezvýchodné sociální situace, do níž se tvrdohlaví dělníci vehnali, zdrcující a závěrečný symbol pokračující vzpoury proti bezpráví strhující, jde pořád jen o zdařilou "nadstavbu". Samo jádro je přímočarým obrazem, jenž je podobně jako většina dobových děl jen skrumáží několika idejí, které hledají dějové argumenty, aby byly co nejsnáze přijaty diváky a uvedeny v život. A to nic nemění na tom, že jedinému Fričovi se podařilo tento krajně zjednodušený a pragmatický obraz přirozeně prostoupit podnětnou formou, jež mu umožňuje půsbobit co nejbezprostředněji (a proto i zákeřněji) - skrze emoce, pocity a jiné vnitřní odezvy. Jeho film je důkazem, že filmová sorela v sobě měla potenciál, když se jí zodpovědně dokázal chopit opravdu schopný filmový tvůrce. Nakonec buďme rádi, že ho po Fričovi již nikdo dále nerozvinul.

Sorelácké shéma ve své nejkrystaličtější podobě - film, na němž si jde udělat nejlepší představu o tom, co znamenal a k čemu sloužil československý film první poloviny padesátých let. Motivy emblematické pro tuto dobu jsou neuvěřitelným způsobem nacpané do jedné zápletky, která jen zázrakem drží pohromadě a má nějaký vývoj. I když ten je samozřejmě postavený na malicherných pseudoproblémech a dynamice plynoucí z výživného kontrastu mezi vesnicí, v níž byla kolektivizace úspěšně dotažena k dokonalosti a vedlejší obcí, kde dosud nebyla rozorána jediná ves a veškeré dění řídí hospodský parazit. A když dojde ke skutečnému konfliktu, dokonale jej zadusí jeho převod do jediné dialogové scény. Pokud jste shcopni přijmout Usměvavou zem jako možnost výborné analýzy fungování dobového schematismu, rozhodně jde o podnětnou a rozhodně ne nezajímavou podívanou. Navíc jde o jedinou skutečnou utopii (považme: kantýna kde se asi bude vařit jako v Grandhotelu Moskva, astronomické platy družstevníků překonávající příjmy samotného předsedy či vhodnost ponechat název Darmochleby - protože nyní už bude zadarmo i chleba!), zvláště vezeme-li v potaz, jak neúspěšná byla dobová venkovská kampaň, což mělo za následek přistoupení k daleko tvrdším metodám. Podíváme-li se na film z objektivnějšího hlediska dobové kinematografie, rozhodně se najdou díla daleko diletantnější a nesnesitelnější. Gajer na tom není řemeslně nejhůře, zápletka je i přes svoji zahlcenost svižná a přehledná, filmu pomáhá i mírná komická nadsázka a oživující typy postav (drbna Zdeňky Baldové jako jediný zástupce "včerejšího" v Darmochlebech). Do odpadových hlubin patří diametrálně odlišné filmové "zážitky", kterých v dané době vznikla přehršel, jakkoli jejich ideový základ a zločin na pravdě byl stejně zavrženíhodný.