Idego

Z hovna bič neupleteš aneb chtěli jsme natočit světový film, ale dopadlo to jako vždycky. Dialogy psal někdo s prstem v prdeli, takže herci hrajou jak prkna z ochotňáku, i kdyby nakrásno s lepším textem uměli líp (u Hádka pochybuju), a jejich postavy se chovají nepřirozeně schematicky. Dementním dialogům sekunduje plejáda předvídatelných žánrových klišé a směšný děj plný logických chyb. Sci-fi aspekt zůstává naprosto nevyužitý, vůbec se tu neřeší nějaké etické, společenské nebo filozofické dopady možnosti zálohovat vědomí, naopak zůstává u té nejlacinější formy povrchního sci-fi na efekt, kde věci dělají bžžt a boing a nic víc z toho. V jádru celý Bod obnovy ale ani sci-fi být nemusí, protože ve skutečnosti je to jenom blbá laciná detektivka, stejná jako ty desítky blbých laciných televizních kriminálek, který se u nás točí jak na běžicím pásu. Že tentokrát jednu z blbých laciných kriminálek zabalili do pěknýho vizuálu, z ní kvalitní film nedělá.

Je to na první pohled pohádka a už jenom když se řekne romcom, nelze čekat bůhvíco, přesto i v rámci žánru je to podprůměrné. Nějaký logický díry v ději jako že si ti dva můžou volně nakládat se svým časem a lítat si přes Atlantik na otočku, by se daly přejít, ale těžko nad tím nelámat hůl, když je špatně i všechno ostatní. Když jsou dialogy plejáda předvídatelných klišé, děj je na sílu vykonstruovanej, bez jedinýho originálno nápadu a až trapně patetický (ta scéna s králem!), jedinej vtip není vtipnej, hlavní představitelé umělí jak dva Kenové, jejich herecký výkony přinejlepším neinspirativní a emoce neupřímný, těžko hledám, co si na takovým filmu užít, snad krom reference na In the Mood for Love.

Spíš než drama by to obstálo jako architektonický průvodce po tokijských toaletách. O Hirajamovi nevíme zhola nic a sledovat jeho asketicky repetitivní život a jeho drobné radosti mi na 2 hodinový film přišlo příliš. Chápu, o co Wendersovi šlo, ale emočně to na mě nefungovalo a dost jsem se nudil.

Je to taková pohádka o cholerickým jánošíkovi, pro mě osobně milá z hlediska jazyka, protože slovenština dává Lacově postavě extra šťávu, ale bohužel to není nijak chytrý, natož převratný dílo hodný zvláštního zřetele. I když jsem na to šel s velkorysým naladěním a malým očekáváním, odcházel jsem hodně zklamanej. Že Godla s Fischherem hrajou jak z ochotňáku, vem čert. Horší je, že zápletky komických situací sklouzávají do grotesky a jsou strašně, ale opravdu strašně jednoduchý, blbý a navíc repetitivní, takže i ten zlomek řekněme úsměvných aspektů (o vtipu mluvit nelze) se vyčerpá v prvních minutách a zbylou hodinu a půl už není kde brát. Například vtipné má být, že někdo vezme do ruky dildo. A to je všechno. Jenom ho vezme do ruky a překvapeně se na něj podívá. Ochochó, dildo! No to je ale řachanda. Nebo že Laco zaječí "si jebnutý?!" Poprvé možná úsměvné, ale dvacáté "čo ti jebe" nebo "kurva" samo o sobě taky komedii neudělá. Krom toho, že to není vtipný, to dál sráží ta otřesná plejáda klišé a stereotypů – v čele s tím o dobrosrdečných, ale hloupých Cikánech, kteří pochopitelně kradou, a zdatně jim sekunduje ten o gayích s afektovaným hlasem a obligátním malým pejskem. To jsou patrně nezbytný archetypy pro jakékoukoliv mainstreamovou "komedii" z našeho tzv. kulturního okruhu. Jelikož je Lacova žena zdánlivě emancipovaná a bere svůj život do vlastních rukou, mohlo by se zdát, že chybí další klasický stereotyp o hloupých ženách od plotny, které jsou zároveň nesnesitelně protivné a zároveň bez nich nelze žít. Její postava je ale v podstatě opět čistou karikaturou, jejíž existence se omezuje na to, že chce opravit šicí stroj a naštvaně odchází s kufry k sestře. Tu protivnou část archetypu pak obstarává ředitelka muzea. Taky mně vyrazilo dech, že tvůrcům dneska nepřijde nevkusný dát do filmu nezakrytě glorifikovaný archetyp obětavého rudoarmějce, který s úsměvem na tváři hrdinsky padne za ostatní. (Že má Slovensko k ruské propagandě blízko je jedna věc, ale dívat se na to takhle ve filmu v kontextu války na Ukrajině je přímo nechutný). Halt mainstreamová komedie bude vždycky zrcadlit nálady a očekávání společnosti a jakkoliv snad ani z definice žánru nemůže být umělecky hodnotná, nemusí nezbytně být blbá. Snad se někdy dočkáme i času, kdy se obejde bez kopání do menšin. Letos to ještě nebude.

Člověk čeká nějaké nudné válečné drama a dostane svěží, satirou a ironií protkanou studii narcisty, jehož snahu dobýt Evropu skrytě žene potřeba zavděčit se mamince. Scott si dělá prdel nejenom z Napoleona, ale vlastně ze všech naristních psychopatů, kteří vládnou svým impériím. Těžko nevidět paralely se současností v příběhu mindrákama hnanýho ňoumy, kterej napadne celou Evropu, protože "chce mír", a způsobí při tom smrt 3 milionů lidí. Joaquin Phoenix a především Vanessa Kirby hrajou skvěle, jejich turbulentní vztah je fascinující sledovat, místy je to tak vtipné, že jsem se smál nahlas. Historická nepřesnost je mi zvysoka ukradená, bavil jsem se skvěle.

Ohňostroje těží ze silného příběhu, který je tak nějak univerzálně smutný a dojemný, ale jeho zpracování mi přišlo tuctové. Kluci jsou teplí a okolí se to nelíbí. Kolikrát jsme to už viděli... Nechci zlehčovat vážnost tématu, ale že něčí okolí v různých variacích a intenzitách reaguje negativně na neheterosexuální orientaci, mi nepřijde jako něco, co by mělo v roce 2023 potenciál utáhnout celej film. Pro režiséra bylo důležité oprášit zapomenutý příběh podle skutečné události, patrně je to i důležitý film pro Itálii, kde stejně jako u nás mají ještě k rovnoprávnosti a respektu daleko, ale z uměleckého hlediska to není film hodný zvláštního zřetele.

Nadšení z prvotních pozitivních ohlasů u mě dost ochablo, když jsem zjistil, že to točí Jonathan Glazer. Bohužel i přes nepříliš vysoká očekávání mě ani tady nepřesvědčil, stejně jako žádným ze svých předchozích filmů. Koncepčně je to zajímavý, ale provedení je silnej lartpourlartismus. Jediný silnější momenty filmu se pro mě odehrály úplně na začátku, kdy architekt popisuje, jak budou fungovat krematoria, případně jak si Frau Höss s děvčaty rozebírají kořist, ale celá ta myšlenka holokaustu skrytého na pozadí se rychle vyčerpá a film se pak jen a jen vleče. Vidím, co se Glazer snaží říct, ale nic to se mnou nedělá. Celé to působí strašně na sílu, vlastně až lacině, kdy se pro dodržení formální čistoty nápadu nemyslí na to, jestli ten film funguje jako drama. A ty scény točený termokamerou (?), ten půlminutovej záběr na červený plátno, a celej závěr mi pak přišly už vyloženě pozérský.

Historická (ne)přesnost je mi úplně ukradená, není to dokument. Anachronický prvky jako třeba moderní balet na svatební hostině mně naopak přišly jako vzácná ukázka toho, čím tenhle seriál může zaujmout. Jinak je to prostě další ze seriálů, který Netflix blije jak na běžícím pásu a kterej prostě nenabízí nic jinýho než možnost u něj na konci dne vypnout. Asi by se pro to nejvíc hodilo slovo sterilní. Ve výsledku to vypadá jako historická The Crown, ale je to sterilní telenovela s povrchníma postavama a dějem, kterej by se v pohodě vlezl do poloviční stopáže.

Nečekal jsem, že se po Brickleberry a Paradise PD autoři tak brutálně seknou a klesnou. Plácat na jednu sadu postav nový skiny a vydávat to za novej seriál má halt svoje limity a do nekonečna to dělat nejde.

Příběh je zajímavý, ale na 80 minut nestačí. Zamrzí laciná hudba, uši trhající dabing cizojazyčných dialogů, inscenovaná scéna se synem a celkově zpracování trochu ve stylu pošty pro tebe.