Idego

Lekce Faust mi přišla samoúčelná. Na to, aby to byl čirej surrealismus, kde fakt není čeho se chytit a člověk si užívá jenom sled random obrazů, je to moc dlouhý a komplexní. Na to, aby to byl surrealismem nebo řekněme magickým realismem okořeněnej příběh, je ta zápletka zase příliš banální. Děj se dá opravdu shrnout jenom jako "převyprávěná legenda o doktoru Faustovi". Nic víc, nic míň. A přišlo mně, že ten surrealismus je na to naroubovanej tak nějak navíc, zbytečně, bez toho, aby sám měl jinej smysl než dát prostor Švankmajerově animaci. Plno motivů a výjevů tu nemá v rámci celku žádnou zřetelnou funkci ("Ať žije portugalský král!"), jiný se naopak opakují, takže ztrácí na zajímavosti (první scéna přeměny plasteliny v Čepkovu hlavu je hezká, dívat se na to pošesté už je zívačka). Prostě udržet u toho filmu pozornost bylo nad moje síly a už od poloviny jsem se musel nutit vydržet to dokoukat. Jeden z těch filmů, co jsem rád, že jsem je viděl, ale nikomu bych je nedoporučil a sám se na ně znovu taky nepodívám.

Pustil jsem si po dlouhým dni v práci úmyslně žánr, kterej normálně nevyhledávám, s vědomím, že to nebude zrovna chytrý film. A asi tak do dvou třetin to bylo přesně co jsem očekával – akční film plný klišé, kde se na logiku nehledí – a s nadhledem jsem si tím nechal vyplachovat mozek. Bohužel se to pak v závěru zvrtlo na kombo Kobry 11 a Sám doma a to jsem ani s tou nejštědřejší dávkou odstupu, jaké jsem byl schopnej, už prostě nedával.

Doufal jsem v rodinnou ságu typu Six Feet Under, ale dostal jsem jenom povrchní, fádní, monotónní a až sitcomově prvoplánovou slátaninu. Postavy se nikam neposouvají a mají každá jeden základní modus operandi, kterej v různých variantách opakují pořád dokola. Tomu se plně podřizuje děj, kterej je sám o sobě dost nezajímavej, a jalově, bez pokusu o nějakou hloubku, na sílu, na úkor uvěřitelnosti a jak na běžícím pásu servíruje absurdně blbé situace, ve kterých postavy můžou svoje předepsané karikaturní koncepty mechanicky naplňovat. Fiona bude v každým díle s psíma očima lítat v morálním dilematu mezi osobním štěstím a rodinou, Carl bude v každým díle malej sociopat, jehož jedinou funkcí je dělat "šokující" vylomeniny, Lip pokaždé genius nenaplňující svůj potenciál, a s přehledem nejhorší je Frank, kterej je napsanej opravdu jako jednorozměrná, vyloženě sitcomová postava. K těm jeho repetitivním lžím a podvodům už chybí jenom laugh track. Každej díl se vlastně 50 minut děje jak přes kopírák to samý. Na začátku druhý sezóny, kdy bylo jasný, že to takhle bude celých zbývajících 100+ hodin, jsem to musel utnout. Nezlobte se na mě, ale to fakt není 115. nejlepší seriál, co by zasloužil tak vysoký hodnocení. Že se banda postav chová morálně ambivalentně z toho vtipný ani šokující terno samo o sobě neudělá, zejména když je to napsaný jak Downtown Abbey. Já čekal víc.

Příběh je banální, děj citelně vykonstruovanej, postavy se chovají mechanicky, provedení je plný kýče a tři čtvrtiny stopáže hraje otravná, bez nápadu zkomponovaná hudba. Nemá to daleko k nějakýmu televiznímu romantickýmu braku. Zaujalo mě jenom barevný ladění a sem tam zajímavej úhel a kompozice, ale to mi zas všechno přišlo jako vykrádačka stylu Kar-wai Wonga

Jako komedie to nefunguje, protože vtipy jsou patrně určený publiku po lobotomii (opilýho nápadníka hodili do kádě, z níž mu koukají nohy, kterýma kýve sem a tam, no to je ale bžunda, asi mi smíchy praskne bránice). Romantiku v únosu a borderline znásilnění taky nevidím. Jako drama to taky nefunguje, protože přerod z vesnické pohody do válečnýho pekla na zemi je strašně zkratkovitej, mechanickej a komunistická agitace z toho cáká velmi itenzivně a nepříjemně. Otravný písničky tomu nepřidaly. Ve výsledku jsem se střídavě nudil, vyvracel oči nad dementníma slap-stick vtipama, skřípal zubama nad propagandou kolektivního zemědělství a z frustrace si opakovaně kladl otázky jako proč při nalívání té červené břečky vždycky půlku vycákají bokem, když je to jejich jedinej zdroj příjmu, proč oblíkají malý děti zásadně od pasu nahoru a jak odlišná musí být kultura, ve které nachčiju ženě do vína, následkem čehož se ona zhroutí jako pytel brambor, nechá se ojet a zamiluje se do mě. Ne, tenhle film jsem fakt nedával.

Rodina dysfunkční tak, že by uživila malou armádu psychoterapeutů. Na první pohled úplně nudnej film, ve kterým se ale skrývá plno chytrých detailů lišáčtějších než Abel sám. Nebylo to tak rozkošně ujetý jako Warmerdamova pozdější tvorba, i tak se mi to ale líbilo víc než třeba Seveřani nebo Šaty, ať už kvůli scéně s domácím rande nebo celkovýmu vizuálu a atmosféře sterilního betonovýho města, kde se do bordelu jezdí eskalátorama.

Nečekal jsem, že se po Brickleberry a Paradise PD autoři tak brutálně seknou a klesnou. Plácat na jednu sadu postav nový skiny a vydávat to za novej seriál má halt svoje limity a do nekonečna to dělat nejde.

Oproti takovýmu Clue velká slabota. Pár vtipů se podařilo, ale většina z nich nevyvolá ani úsměv na tváři.

Líbily se mi ty různý postavy v domě, práce s jejich motivací a ke konci i ta trocha napětí a tříbení charakterů, ale většina filmu před tím se strašně vleče a je prošpikovaná symbolikou a výrazovýma prostředkama, který mně vůbec nesedly. Snahu lidí tvářit se, že se nic neděje, a nepřipouštět si tíhu všeho kolem tu symbolizuje poměrně šílená hudba, občas se ukáže nějakej ten přelud nebo random vedlejší postava jen tak zešílí, a já jsem se na to prostě nedovedl naladit a ve výsledku mě to nudilo.

Stačily tři díly. Příliš jednoduché, příliš sitcomové, příliš nevtipné.