flipx

Záběry, hudba, komentář, vše je chloupek za hranou teatrálnosti, ale mně to nevadí. Žeru to tvůrcům i s navijákem a ještě smekám klobouček. Okamžitě chci do té krajiny na vlastní oči vidět to, co na obrazovce.

Takhle dobrý soundtrack nemůže mít žádný jiný film. Neboli, film s tímhle soundtrackem by fungoval, i kdyby bylo plátno černé. Hudbě je podřízeno vše. Dokonale ji podtrhuje perfektní kamera a přirozená počítačová realita závěrečných scén. Díky strhující hudbě filmu odpustíte i sázku na osvědčené dramaturgické postupy a mainstreamovou cestu. Stejně tak určitá povrchnost filmu je odpuštěna a pompéznost hudby i filmu si diváky velmi snadno přemluví k svému jazyku. Trochu delší stopáž je v tomto případě vítána a díky nekončícímu seznamu hitů skupiny Queen budete chtít víc, nejen malý přídavek nakonec mezi titulky. Bohemian Rhapsody je podívaná podobná rockovému koncertu: velikost, beat, show; nic míň, nic víc. 90 %.

Tento film je mylně považován za třetí díl Ip Man (2008) a Ip Man 2 (2010). Aby se to pletlo ještě trochu víc, trilogii Ip Man točil řežisér Wilson Yip (třetí díl 2015: Ip Man 3) a filmy Ip Man: The Legend is Born - Yip Man: Chinchyun (2010) a Ip Man: The Final Fight - Yip Man: Jung gik yat jin (2013) točil režisér Herman Yau. Další do pranice přispěl režisér Kar-wai Wong filmem: The Grandmaster - Yi dai zong shi (2013).

Udivující podívaná vtahující do minimalistického bitového světa, který není virutální realitou, nýbrž realitou zcela jinou v níž se uživatel líbá s čipem a čip objímá program. Geometrický, přísně perspektivní prostor s překvapivými texturami jaksi není schopen pojmout člověka, přestože je on jeho původcem. Figurální symboličnost končí v gravitačním propadlišti pod polygony a sluneční plachetnice cestuje po paprsku energie, který lze odklonit holýma rukama. Třicetiletý bezfraktálový film, 14 let po Vesmírné Odysei a 5 let po první Hvězdné válce obsahuje: osmdesátá léta, hackery, korporace, displejovou desku stolu, mýty, rentgen, prostou fyziku a krásnou Cindy. Film posunující branži: jisté 4*.

Film s hustou atmosférou těžící z vyprecizované kamery, dlouhých střihů, vyšinutého zvuku i podmanivé hudby. Drive spojuje ikoničnost filmu noir s až artovým vizuálem a béčkovým, mýtickým, komiksovým příběhem a důrazem na některé detaily. Určitá protichůdonost a neslučitelnost vytváří nehomogenní výsledek, který znervózňuje, osvěžuje a je mimořádný. Výtečné je souznění filmu s hlavní postavou. Oba vycizelováni, přesto silně trpí jakousi prázdnotou, která se zrcadlí v řidičových očích. Snad je to právě překročení hranic žánrů, jež tento film odkrývá, které je zároveň nějvětším úskalím. Snadno totiž může z hranice hodnotných a laciných děl, se kterou snímek též pracuje, přešlápnout na tu nežádoucí stranu. Jednu a půl hvězdy nechávám tak prázdnou; 3,5*.

„Mně se jednou zdálo, že napad‘ sníh.“ „Pokoj, Pepíčku, pokoj, už sú tu auta a už se ten sníh odváža.“ „Že napad‘ sníh a já jsem vstal jako z postele a koukal jsem se z okna. A najednou vidím na tom bílém sněhu ženské stopy, které vedou k baráku. A tak si říkám, v tom snu, to bude asi nějaké ženská, jde za mnou, a musí být určitě na chodbě. A opravdu, někdo klepal. Tak jdu ke dveřím, furt v tom snu, otevřu je, a ona tam stála. „No, prosim, prosim, nech sa páčí, račte dalej…“ „Ne, já se probudil…“ „A já blbec ho počůvám…“ „A jak se probudím, tak jdu k tomu oknu, a venku opravdu je sníh a ženský stopy, které vedou k baráku. Tak otevřu dveře a „ „A ona tam stála!“ „Ne.“ „A kdo teda?“ „Nikdo.“ „No a dalej čo?“ „Nic. To je všechno.“ „Keby som bol tebou, Pepíčku, tak by som to už nikdy nikomu nerozpraval.“ Tento úryvek ze scénáře Jiřího Menzla a Jana Svěráka charakterizuje celý film. Film natočený režisérem Menzlem v době normalizace. Mladý hrdina, který se nedokáže přizpůsobit normě „Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“ a nalezne zalíbení v poctivé práci na společném velkodíle budování přehrady, řeší každodenní problémy v mladém vztahu se švarnou Pražačkou. Film glorifikuje dělnické poslání a zvláštní (soudobě zvanou techno) industriální romantiku produkovanou houževnatou výstavbou kolektivního díla. Dlouhé záběry jsou doprovázeny orchestrální hudbou. Jednoduchý scénář rozhodně není předností tohoto filmu. Veskrze chlapskou ozdobou kontroverzního snímku jsou tak zákoutí strojů, kamenů a železa a kontrastující nohy hlavní představitelky, které se nenadarmo staly ústředním motivem plakátů. Zajímavý dobový film: 3*.

Bastardi 2: totální průjem. Kompletní absence scénáře, dramaturgie, režie, kamery, rytmu, zvuku, soudnosti... Obsazeno slušně. Film je, stejně jako jeho hudební linka, pokračující průšvih.

Tento film je takové teletubies pro právě zhulené. Kdo není, ten to nepochopí, a kdo je, ten to nepochopí take, ale líbí se mu to. Hlavně se na to nedívejte za střízliva.

Ve vesničce Dogville je vidět přes stěny, ale nikdo to neví. V Moderním bytě přes stěny vidět není, ale je docela dost dobře slyšet a každý to ví. Jinými slovy, jak se asi žije, pokud stěny neplní svoji funkci zcela. Rok 1971 a absurdní půlhodinovka Krátkého filmu cílená na ikonu socialistického režimu a zápory plynoucí z bydlení v panelovém sídlišti, které bylo o čtyřicet let později nahrazeno satelitním městečkem jako jakási pospolitá vertikála individualizovanou horizontálou. Tento krátký film obsahuje: přelom 60. a 70. let v (ne)soukromí bytů, panely, módní artefakty a výborné herce. Absurdita každodennosti je reprezentována Zdeňkem Svěrákem (který o několik let později ve filmu Jako jed dokonce panelové domy projektoval). Panelové domy stavěné od osmdesátých let už takovým přenosem zvuku žel nedisponovaly vlivem jiného používaného materiálu. Nadprůměrný film, 4*.