Jakkoli protivná, je posedlost sebou tím nejlepším pravidlem upřímnosti i jejího příznačného sebeklamu, s nímž se lze čas od času vypořádat sebereflexí: simulací alternativních postojových hypotéz. Protože tento kritický profil nepatří filmovému teoretikovi, ale je spíše osobním využitím databáze ke sledování vlastního vývoje než aspirací na sebeprezentaci, varuji kteréhokoli z přesto možných čtenářů, že neumím docenit filmové postupy a žánrové mechaniky ani technologie, téměř vše politizuji a že mou ústřední otázkou po hodnotě snímku je vždy váha myšlenky, s jakou na mě informačně doléhá a již nahlížím přednostně prismaty společenského a osobního názorového dopadu. Je to přece jen plebejská databáze, otevřená široce do světa, tedy počítám s tím, že takovým předpojatým technicistně i umělecky indiferentním hodnocením nepáchám žádnou škodu.

Umělecké dílo obecně pro mě znamená kus esteticky informativní služby, lišící se podle určení: společensko-kritické, historické, zábavní…

Triková samoúčelnost, mající za cíl ochromit naši vůli ptát se po smyslu a významu, a lacině si tak získat naši důvěru, vede nakonec k erosi poctivosti našich nároků.

Netvrdím přitom, že bych se kvalifikovaných názorů jiných přispěvatelů štítil, rád se jimi nechávám determinovat, nicméně se snažím vidět vše natolik autenticky, aby mi nebylo možno vyčíst, že jsem jen epigon, jako na běžícím pásu produkující metakritické deriváty.

Podle míry vydařenosti mám stanoven hodnotový rozsah mezi přívlastky „kulisový“ a „podmanivý“. Jen okrajově, pokud vůbec, díla hodnotím s ohledem na to, jak podle mě splnila svůj úkol v rámci žánru, jakkoli právě takový přístup je nejobjektivnější a zcela nevyhnutelný odborně. Podobně okrajově, leč možná ne tak zřídka, hodnotím vlastní provedení a promyšlenost jednotlivých složek, pokud se k tomu zrovna cítím oprávněn. Ani pouhou jednu hvězdu nedávám zadarmo, nicméně přibližně platí:

100 %: Výběrová kinematografie. 80 %: Kinematografie hodná úschovy. 60 %: Byť i objektivně (konsensuálně) vysoce hodnocená kinematografie, míjí mě, ale přesto je něčím inspirativní (například citačně). 40 %: Mnou spíše neupotřebitelná kinematografie. 20 %: Kinematografie s minimem materie, které jsem ochoten přiznat nějaké sdělení nebo jinou positivní kvalitu.

Podobně jako se podařenost snímku musí chápat v prvé řadě v poměru k celku a historii jím reprezentovaného žánru, což je hledisko, které zase může mít sice libovolný, nicméně nepominutelný význam podle hodnotícího, počítám s obecným pochopením pro to, že rovněž na samotné herce lze klást nároky úměrně jejich typologii a oprávněně očekávatelným kvalitám ve ztvárňování postav. Ve zkratce si dovolím za sebe tvrdit, že jsem se postupně dobral jisté škály, na níž lokalizuji herce podle typologie jemu charakteristických úloh, není-li význačným hercem v pravém umělecko-výkonnostním smyslu, a ovšem herce již skutečně přesvědčivé celkovou historií své práce, eventuálně ty zcela mimořádné. Výčet bude dominantně anglosaský; ani nejsem takový znalec, aby mohl být širší, ani tu nejde o historicky vyčerpávající srovnávání, ale o víceméně náhodný výběr těch, u nichž lze nejpravděpodobněji počítat s obecným povědomím. Mohl bych být genderově korektní a uvést výčet žen (bezpochyby je například Kidman skvělá herečka), ale v jejich případě si svým soudem nejsem jistý u takového počtu. Pro příklad považuji za výlučně typologického herce pana Cruise, některé snímky s nímž mám rád, ale nedělám si iluze, že je hercem spíše z povolání nežli nadáním (to lze zpochybnit snad jen poukazem na Magnolia/1999). Do stejné kategorie patří Carrey. Cruise použijí do inteligentně akčních sujetů, od nichž se nevyžaduje nějaký hluboce sugestivní psychologicky propracovaný umělecký výkon. Taky se hodil do rolí slušného manžela s lékařskou, právnickou či jinou prestižní praxí ve specifických snímcích, které nabízely hlavně zápletku a promýšlení režisérových záměrů (Firma, Eyes wide shut). Některým divákům může být tento herec dokonce až protivný svým typickým výrazovým rozsahem a tendencí k ustavičné „vyjevenosti“ a plytkému „ksichtění“, což si lze všimnout nejčastěji při 1) okouzlování dam, 2) grimasách morálního znechucení. Carrey je také výlučně typologický případ, pouze z jiného těsta, určený k jiným úlohám. Chce se něco potrhlého, sáhne se po něm. Bez zvláštního vysvětlování sem řadím také dobrácké typy Crowe či Neeson nebo u mě celkem oblíbeného Harrisona Ford. Může se také vyskytnout případ podobně výrazově determinovaného, a přece mimořádně výkonného herectví: Woody Allen, Jack Nicholson. Jsou pak herci někde na cestě od jejich vzhledem a přirozeným gestikulačním aparátem zúženého herního profilu k pravému uměleckému herectví s jeho divadelním základem v umění ztvárnit rozmanitost postav a životních situací. Zde bych zařadil průkazně mnohem bohatěji použitelné herce jmen De Niro (už 20 let jen úpadek), Farrell (je tu naděje), Cage, Pitt a čím dál lepší DiCaprio. Nejvyšší nároky kladu na jména Al Pacino a Day-Lewis.