VictorMartel

Cestou do práce v Brně 31.5.2023 jsem za sebou měl dvě dámy pracující v tamní knihovně, které se celou dobu bavily, když jedna z nich, jinak sama řidička, někde již na kraji Brna zmínila, že hlavním důvodem dopravní vytíženosti jsou nejspíše vozidla čítající tak jednoho pasažéra.

Ve zbylých asi 7 minutách (a jsou dny, kdy to z kraje Brna na Zvonařku trvalo i dvojnásobek) jsem se tedy uchýlil k počítání pasažérů pod námi, a opravdu, byl jsem v šoku, asi jen každé desáté vozidlo vezlo víc osob než samotného řidiče. Nikdy jsem nebyl agresivně proti osobní přepravě, zřejmě ani ta aktivní řidička za mnou, která nadto dodala, že do Zlína po osmé ráno jinak než hromadnou dopravou nejezdí.

Takže do Brna se běžně jezdí stylem osoba na 6m2. Z vozidel se stal statusový symbol a kolikrát ti samí, kteří museli čtyři dekády zpět na vůz čekat i rok, dva, si tu věc proměnili v nesmyslný symbol svobody, jímž fakticky a doslova UVĚZŇUJÍ každého na společné cestě do úplně absurdního „tempa“ 30 km/h. Doslova RETARDI.

Když jsem 31.5.2023 na cestě ze Zvonařky do centra Brna vystoupil z OC Letmo, napadlo mě podívat se na loni instalovanou novou dlažbu, počínající chodníkem naproti Hl. nádr. a pokračující až k centru.

V létě 2022 jsem si totiž nemohl odpustit tichý komentář, že se tu zase vyhazují veřejné peníze, aby měl další kamarád nebo rodinný příslušník zakázku. Na prostoru, kde nová dlažba zapadne do otřesně obludného provozu s ošuntělou zástavbou, kterou PLÁNUJÍ vyměnit asi tak za 20 let, kdy se prý z oblasti kolem Vaňkovky má stát něco podobného čistějším zónám dnešních západních metropolí.

 Ta dlažba vypadala úplně stejně jako ta předešlá. Byla flekatá, jako by tam provozovali fekál porno.

 Cenu neznám, ale vystihl bych to slovy pacifistovými: Radši měli objednat jednu F-35.

Když se pětibojař Svoboda v 03/2023 dopustil pravdy a dovolil si relativizovat verzi rusko-ukrajinské války podávanou provládními mainstreamovými médii, a to ani ne tak proto, aby podpořil ruskou propagandu nebo že by jí sám přitakával, hned se do něj pustily zapšklé ODSácké matróny. Absurdně blbá ministryně obrany, na kterou médium Jany Bobošíkové vytahuje jednu kauzu za druhou a která užuž vyhlašovala válku Ruské federaci za zbloudilou ukrajinskou raketu, a její soudružka s kvalifikací 3 dekády neaktivní knihovnice se papalášsky pustily do vrcholového sportovce a navrhly korigovat jeho myšlenkové pochody. Černochová rovnou vymýšlí způsoby trestu, zatímco velkorysejší Němcová by zmínky o trestu, evokující doby antikomunismem tak proklínané, chtěla vrátit na půdu demokratického diskurzu. Svými „edukativními“ postřehy na téma geopolitiky a humanity chce pětibojaře vrátit do vhodných mezí, případně by mu doporučila „edukativní“ návštěvu Ukrajiny. Trest, nebo edukace, výsledkem je náprava. A ta se povedla. Svoboda reflektoval a odvolal: rusko-ukrajinský konflikt je stran viníka jednoznačný. Mezitím se trochu odsunulo jádro celé kauzy, že vrcholový sportovec chtěl Rusy a Bělorusy na olympiádě. Profesionální sportovci jsou zaměření na výkon a chtějí být nejlepší. Je přirozené, že takový sportovec si chce být opravdu jistý tím, co znamená výhra medaile na olympijských hrách poměřením jeho sil se zbytkem světové populace. Když mu politika poredukuje konkurenci, ponižuje tím jeho vlastní význam, protože najednou neví, je-li opravdu nejlepší. To sotva pochopí 4. dekádu vykrmovaná ideová pedagožka, jejímž největším výkonem bylo, že se narodila, a která je ve svém zápalu „edukovat“ natolik příčetná, že mladé sportovce, kteří Putina s Lukašenkem přežijí, fakticky nutí k autentickému vlastenectví tam, kde mohlo být jen formální.

Když si západní Evropa přebírala uprchlíky z rozvrácených států severní Afriky a Blízkého východu, slýchávala z k tomu neochotné východní Evropy rozumný historický argument, že si každý nese zodpovědnost za své kolonie. Koneckonců tento spor byl už proto bezpředmětný, že sami uprchlíci o pobyt ve východní Evropě nejevili nejmenší zájem. Jejich cílem byla západní Evropa, kde už po několik generací mohou počítat s nejlepším sociálním zázemím a kulturní připraveností cílové země absorbovat postkoloniální diaspory. Nicméně karta se obrátila a totéž, čím byl Západ odbýván Východem tehdy, bude moci Západ odbývat Východ, když se dnes do unijních států valí vlny ukrajinských uprchlíků. Ti samozřejmě rovněž budou preferovat jak bohatší, tak co do ocenění práce méně odrazující západní země, kde je nebudou vysávat tak zběsile, jako většinu svých zaměstnanců vysávají kdovíkomu vydělávající ekonomiky na východě. Ale jazyková a historická výhoda slovanských zemí je pro většinu Ukrajinců nouzově nevyhnutelnou volbou. A byla snad Ukrajina pro Česko něčím jiným, než pro Francouze Alžířan? Ukrajina už po dekády dodává do Česka superlevnou pracovní sílu, často dřenou nad úroveň administrativně známou (čímž myslím i sto hodin neoficiálních přesčasů, jimiž zaměstnavatelé šetřili jak na přesčasovém koeficientu, tak na odvodech státu). Od mnoha z nich vím, jak zlodějsky nastavené měli strhávání agenturní provize z mezd a že agenturami zprostředkované ubytování se leckdy spíše krylo s představou, jakou máme o prasečácích. Ani ne před deseti lety jsme ještě běžně mohli potkávat tu Ukrajince (Zlínsko), tu Vietnamce (Přerov), kteří byli ubytováváni ve stavebních buňkách. V roce 2020 jsem poznal desítky Ukrajinců překvapených poměrem kvality a ceny agenturami zprostředkovaných ubytovacích kapacit. Ukrajinci prchající do Česka a počítající s Českem jako s novým domovem jsou samozřejmě dědictvím těchto agentur a jimi obsluhovaných zaměstnavatelů. Zatímco jsme si jako socioekonomicky neatraktivní destinace v případě migrantů z jihu mohli vydechnout, toho, s jak velkým nadšením jsme Západu připomínali vinu, budeme brzy litovat, protože Ukrajinec ví, že je tady doma. Příliš se nalopotil na kapitál v Česku, než aby se za něj cítila zodpovědná bohatší německá majorita.

Nemohu si pomoct, svět je plný rozporů. Ve dvou z více továren, kde jsem zahazoval svůj čas, aby se kapitalističtí příživníci měli zase lépe, jsem se spřátelil s Ukrajinci. Ti by asi nevěřili, slyšet mě, jak se čas od času vzteky neudržím a nadávám na „UKáčka“. Konkrétně jeden z nich byl ještě menší než já, ale ohledně řešení novoruské otázky měl jasno: Rusa zahnat. Ostatní zdaleka nebyli tak radikální a spíš to vypadalo, že jsou k Rusku úplně lhostejní. Jeden z nich si chválil život v Moskvě. V továrně ve Zlíně jsem poznal čtyři Ukrajince s maďarským pasem a s dvěma z nich měl směnu, v továrně za Slavkovem u Brna, v ještě větší prdeli zvané Hodějice, jsem se kamarádil s asi dvěma desítkami Ukrajinců, protože se jich tam za půl roku vystřídaly 3 várky. Moje životní zkušenost s Ukrajinci tedy není televizní nebo politicko-ceremoniální, jako u většiny mých najednou poťouchle proukrajinských spoluobčanů. Je faktická. Jak je pak možné, že jsem takové sprosté hovado a ze srdce nenávidím rusko-ukrajinštinu ozývající se ze stavenišť? Není mi deset, takže to vím. To první vznikne ze spontánního vztahu mezi lidmi, kteří jsou na sebe funkčně odkázáni a musejí se stýkat. Vidíme lidi, jakými jsme sami, často i lepší, kteří mají své schopnosti, starosti, roztomilosti a vady. To druhé je DIALEKTIKA. Češi jsou pakáž, která tomu slovu nerozumí a napáchala na něm jenom škody. Jenomže dialektika je klíč k pochopení toho, co znamená „zájem“. Tomu slovu skvěle rozumí kapitalista a marxista. Je to středobod jejich sporu a naprostá esence života. Češi tuto znalost nemají, nejsou dost vnímaví a informovaní, a proto je možné, že se z nenávisti ke komunismu nechali oškubat a že se těmi, kdo je škubou, nechávají přesvědčovat o solidaritě. Na tyto OZNAMUJÍCÍ škubací mantry: „my to zvládneme“, „musíme být připraveni platit za své svobody“ – jsem pro změnu citlivý já, zatímco jsem nikdy nedělal rozdíl mezi kolaterálními oběťmi podle rasového nebo civilizačního klíče. Jaký naprosto evidentně dělají Češi, kteří dlouhodobě předvádějí úplně jiný postoj ke všemu, co je bílé, oproti všemu, co je nebílé. Mně je barva šumák. Mám snad nějaký zájem A mým zájmem není žít v zemi, do níž jsem byl nedobrovolně vyvržen vzkypěním touhy mezi dvěma poblázněnými antikomunisty, s kýmkoli, kdo je buď zvyklý dřít se na ještě větší vyžírky, nebo si doma z půlky výdělku žije jak naše čím dál hypotetičtější vyšší střední třída. Jednoduché. Tosičku, který byl v jednom kuse zhulený a nehledal okna, takže ho do dvou týdnů poslali agentuře zpátky, všechny ty Andreje, Vasilije, Sergeje a další, které si nepamatuji jménem, jsem měl upřímně rád; tak, jak jsem vůbec někdy mohl mít někoho rád. Ne míň, než kohokoli s českým jménem. Nevím, který, pokud vůbec některý, z těch chlapců dnes bojuje za Ukrajinu, jejíž státnost nemá historicky silnější kořeny než česká, s tím zásadním rozdílem, že umělý pojem principálně vágní „státnosti“ spíše přesvědčí tam, kde opravdu byly vyřešeny tektonické tense v obyvatelstvu, což právě proběhlo na území Československa. Všechny mnohonárodnostní a „melting pot“ ústavy jsou potěmkinovskými formalitami a žádné terorismem prosycené zemi je nemusíme závidět. Ukrajina nefungovala ani jako stát se spolehlivostí Česka, které je po tři dekády dušeno korupcí a ziskem, staví možná nejpomalejší kilometry dálnic na světě, doslova vyrábí v člověku vředy neprůjezdností, kvůli níž bych vítal kobercové nálety. Teď Ukrajinec ve válce s Rusem předvádí přesný opak toho, co předvedl „aliančník“ v Afghánistánu, a kdo to vidí, musí to respektovat. Vlaďka je podcenil. Vletěl tam jak mezi indiány. Už se chová jak Američani, a ještě to vylepšil o atomovky. Armáda ho evidentně neposlouchá, a ne, že nezná, ale vyloženě sabotuje rozkazy. Možná jsme podcenili i my nezájem jeho vojáků o jeho Rusko. Zatímco si dnešní pseudocar čas od času zakritizuje na téma „hloupý komunismus“, chvála na Stalina trvá a Putin se může rozloučit s palácem i s veřejným obdivem svých západních podporovatelů, které už definitivně umlčela evropská, typicky neamerická, cenzura.

Bašta podle informací vyšetřovatelů, kteří pracují pro české ministerstvo zahraničí, údajně dohlížel na celou akci, která trvala osm měsíců.

Během ní pracovníci českého konzulátu ve Lvově informovali ukrajinské žadatele o česká víza, že se nemohou obracet přímo na konzulát, ale musejí se telefonicky registrovat prostřednictvím call centra soukromé firmy.

Registrace byla zpoplatněna částkou 20 amerických dolarů (asi 340 korun) a peníze šly na účet české firmy. Podle serveru tuto sumu zaplatilo více než 30 tisíc žadatelů o víza.

Čech si měl přijít na půl milionu dolarů
Ukrajinský list Segodnia v této souvislosti zase uvádí, že jistému vysokému českému diplomatovi hrozí obvinění, že v nelegální operaci s vydáváním českých víz ve Lvově získal více než půl milionu dolarů.

 Nezmiňuje se však, o koho konkrétně jde. Uvádí také, že majitel české firmy, která provozovala call centrum a inkasovala peníze je údajně blízký přítel velvyslance Bašty.

České orgány se kauzou začaly zabývat poté, co si ve Lvově přes 150 žadatelů o česká víza stěžovalo ukrajinské policii. Ta potom informovala české kolegy, píše Segodnia a dodává, že české velvyslanectví v Kyjevě na zprávy ukrajinského tisku nereagovalo.

Ukrajina chce aktivity diplomatů prověřit sama
Podezřelé aktivity českých diplomatů hodlají prověřit i Ukrajinci. Listu Kyiv Post to včera potvrdil šéf odboru pro zahraniční spolupráci sekretariátu ukrajinského prezidenta Mykola Točyckyj. "Vzhledem k tomu, že tyto zprávy jsou znepokojivé, rozhodně je prověříme," řekl.

Uvedl, že aktivity českých diplomatů by měly přezkoumat příslušné české úřady. Nicméně Ukrajina už oznámila, že je proti zapojení jakéhokoli prostředníka do vydávání víz, protože se tím "vytváří neprůhledné schéma".

JAK SE MĚLO PODVÁDĚT NA KONZULÁTU
- S informacemi o podezřelém vydávání víz přišel jako první server Aktuálně.cz. Podle jeho informací fungovalo Lvovské call centrum od června loňského roku do letošního ledna.

- Nová pravidla při získávání víz tehdy konzulát zdůvodňoval nezvladatelným náporem žadatelů. Za povinnou registraci přes call centrum žadatelé o vízum platili 310 korun a všechny peníze inkasovala soukromá společnost Jihomoravská provozní, která byla vybrána bez výběrového řízení.

- V čele firmy stojí podle obchodního rejstříku zlínský podnikatel Vlastimil Valenta, dlouholetý přítel ukrajinského velvyslance Bašty. Bašta se ale už dříve bránil tím, že Valenta do firmy vstoupil až později, kdy už byl systém spuštěn. Kdo je majitelem firmy, není zřejmé, protože společnost má akcie na majitele.

- S odvoláním na diplomatický zdroj server uvedl, že není jasné, jakou roli v případu hrál přímo velvyslanec, ale jeho chyba spočívala minimálně v tom, že podcenil situaci.

- Generální konzul Hradil ale údajně musel o celé akci vědět. Server také uvedl, že Hradil skončil ve funkci konzula v únoru letošního roku, tedy ani ne měsíc poté, co ministerstvo zahraničních věcí systém povinné registrace trvající osm měsíců zrušilo.                 zdroj: ČTK

Dřív, než moji maličkost nějaký jedovatý udavač požene k soudu, jsem se zajistil „runem“ na banku s vyhlídkou možného přesunu na klidnější kontinent. Ve čtvrtek večer jsem teprve zaregistroval plody plíživé Drang nach Osten „politiky“ a poprvé v životě se toho pověstného ruského odhodlání k sebedestrukci opravdu bojím. Oni mají v krvi hrát ruletu s revolverem na spánku, v naší krvi je přísahat Západu doživotní otročinu. Předražení sentimenti se zase jednou přepočítali. Napadlo je, že do kouta mohou zahnat i atom. Před osmi lety byla spousta lidí na cucky střelami náckovských batalionů, masakr v Oděse evokoval německé orgie v Bělorusku, tak jsem věřil, že to stačí vidět, ale ne. Český národ podléhá propagandě a zabývá se nároky pseudostátu, který nás nikoli vinou Rusů po dekády zásobuje levnou prací. Zatímco za rozlehlost postkomunistických hranic Ukrajinci neoddiskutovatelně vděčí dialektické neprozíravosti sovětského zřízení, gigantický hladomor, propagandisticky připisovaný Stalinovi bez nejmenších podkladů, byl suverénním projevem jejich vlastní vyšinuté hamižnosti, s níž si tehdy vybili všechen tažný dobytek. Ne, Češi si jak do vlády, tak do opozice zvolili samá intelektuální nemehla, ideologické zfetovance a diletanty. To prostoduché ohanbí Zeman, které se promenáduje po pedofilních webech, by rádo svíralo Rusa do sankčních kleští, dokud z toho nevyrazí jiskra: všichni víme, jaká. V případě tmavších ras ten nevraživě provinční český také-člověk se v době všudypřítomného ekonomického fiaska najednou předhání s ostatními v ochotě přijímat uprchlíky (přeložme si: lacinou práci), protože ideálem vybrakované civilizace, jakou je dnešní německá dividenda Česko, je ukrajinizace. Nikdy nezapomenu, jak jsem s potrhlým nadšením fotbalového fanouška doufal v potenciál Euromajdanu vydezinfikovat zemi od oligarchů, a když obsadili Janukovyčovu vilu se zlatými toaletami, ani mě nenapadlo, že ho nahradí tradiční rychlokvašený zbohatlík, který si čert ví jak naspořil na kdysi tak pojmenovanou továrnu Karla Marxe. Babišovskými mutacemi zplundrovaný Západ celý nadržený 30 let obkličuje Rusa pod maskou moralistických žblechtů o právu proaliančních adeptů svobodně si rozhodnout. Fakticky se za hypnotizujících liberálních zaříkávadel k ruským hranicím blíží nejvyspělejší vojenský systém. A Rusko ty se vším nešťastné Trautenberky provokuje už tím, jak leží ladem. A opravdu není náhoda, že se do toho nemravně velkého Ruska západní idealista několikrát ve velkém vydal „civilizovat“. Tato nutkavá chtivost pomoci Rusům s pochopením moderního práva, která si od břemene svého poselství systematicky ulevovala znásilňováním a vypalováním vesnic, dokud ji Alexandr Něvský, Kutuzov a Stalin nezahnali zpátky, musí něco znamenat. Mezi námi Evropany není jediný, opakuji, není jediný člověk, který by dokázal byť jen nasázet do počítače data, jejichž zpracováním bychom si ozřejmili, nakolik je zdejší představa o svobodě celého světa motivována obyčejnou nenažraností a hlavně nakolik jsme co do své domnělé mírumilovnosti závislými na zatím imperiálně nakumulovaných zdrojích a levné práci: nakolik je to všechno überrussenství falešné.

Západní reprezentace bez wikipedie už nedá ani ránu. Co hůř, už rovnou ranami hrozí bez toho, že by věděla, komu a kam. Byl jsem zvyklý, že Yankees bojují za vlast v 14 tisíc kilometrů vzdáleném Vietnamu. Což jsem si zjistil na Google Maps, abych kvantifikoval obludnou manipulovatelnost občana nejsvobodnější země světa, který si myslí, že jeho vlastí to ve světě začíná a končí. Věděl jsem, že když rozzuřený apoštol americké demokracie zatouží po dobru, vždy si někoho nedobrého najde. A vůbec mu přitom nevadí, bude-li americký vynález dobra těm neamerickým zaostalcům diktován i takovými odborníky, kteří si jako Sarah Palin pletou pojmy „kontinent“ a „stát“. Mám rád Yankees. Je s nimi legrace. Alespoň dokud nezvažují teroristické útoky Čečenců opětovat bombardováním Česka. A Česko přece není jenom ODS, takže s jeho uškvařením bych měl pořád ještě problém. Tato zvláštní kvalifikace přirozeně hloupých elit dělat nám všem ostudu a zdaleka nejen jménem monotónních rusobijců trumanovsky pořvávat na Rusa se ale nově přiblížila k Evropě. Zde článek Britská ministryně není příliš kovaná v zeměpise, baví se v Rusku (12. 2. 2022, Novinky): Podle portálu kommersant.ru tak reagovala na poznámku protějšku Sergeje Lavrova, který se ji snažil přesvědčit, že se Rusko nechystá zaútočit proti Ukrajině. Argumentoval přitom tím, že „ruští vojáci jsou na území své země“, sdělily portálu dva diplomatické zdroje. ¶ „Přece uznáváte svrchovanost Ruska v Rostovské a Voroněžské oblasti?“ zeptal se Lavrov při setkání. „Británie nikdy neuzná svrchovanost Ruska v těchto regionech,“ reagovala po krátké pauze Trussová. Později vysvětlila, že měla za to, že Lavrov mluví o části Ukrajiny. ¶ Na jiný zeměpisný „přehmat“ Trussové už dříve upozornila Marija Zacharovová, mluvčí ruské diplomacie. Zaujalo ji prohlášení, že Británie bude pomáhat pobaltským spojencům „přes Černé moře“. „Pobaltské země se tak jmenují proto, že se nacházejí u břehů tohoto moře, nikoli Černého,“ poznamenala ironicky mluvčí. / Vším jiným než znalostmi kvalifikovaní kazisvěti jsou čím dál více v kurzu a já už opravdu nechápu, kdo to v Evropě volí a odkud nasbírá podporu takový exemplář mediální servility. Může snad blbku, která si plete Černé moře s Baltským, opravdu zajímat svrchovanost Ukrajiny, nebo je nekonečná úcta k dočista neznámé historii Ukrajiny sama znakem kompetence?

Dnes se hojně propírá, má-li novověkou evropskou šlechtičnu hrát černoška. Že žádnému z těch selských intelektuálů nevadilo, když Charlton Heston hrál Židy nebo Michelangela a Brad Pitt mohl být Achillés (The Ten Commandments/1956, Ben-Hur/1959, The Agony and the Ecstasy/1965; Troy/2004). To mě to tehdy vždy zaskočilo a dodnes jsem neslyšel, že by to rozhodilo i někoho jiného. Naši měšťáci se svými selskými hlavami zřejmě nemohou najít dost příležitostí, na nichž by předvedli svou včera nabytou gramotnost. Jsou pak vděčni za každou efemérní pseudokauzu. Na víc jejich perspektiva nestačí.

PODKLADOVÉ ZDROJE: Vladimír Štěpán (energetický expert a přispěvatel časopisu Argument); Václav Cílek - Drahá elektřina může být sociální rozbuška. Podobně jako plyn v Kazachstánu (13. 1. 2022, pořad Jak to vidí, Český rozhlas Dvojka)

Výrobní cena české elektrické MWh bývá různými zdroji, asi v závislosti na lišícím se vnímání pojmu „výrobní“, uváděna mezi 10 a 30 eury. ČEZ tuto elektřinu umisťuje na lipskou energetickou burzu EEX (administrováno v Praze), odkud ji pak do tuzemska na různých úrovních distribuce kupujeme v cenách mezi 100 a 200 eury. Tento stav, kdy z našich elektráren prodáváme trhům elektrickou MWh za řádově nižší desítky eur a následně spotřebitelsky kupujeme od zprostředkovatelů 1 kWh za 5 až 6 Kč (kam u E.ON, PRE a ČEZ vyrostla z dřívějších 4 až 5 Kč za 1 kWh), zatímco bez burzy by cena sestávající z celého balíku návazné režie (distribuce, poplatky, daně, podpora obnovitelných zdrojů) nepřekročila 3 Kč za kWh, se teprve v důsledku covidové krize, emisních povolenek a geopolitických sporů USA s Ruskem dostává do pozornosti médií, a ty s tím samozřejmě nakládají, jak umí nejlépe: kapitalisticky. Nedávné kritické faktory – mezi nimi především působení rostoucí ceny plynu, která má největší vliv na zdražení elektřiny v poslední době – už dávno zavedenou a bohužel neproblematizovanou cenovou disproporci pouze kompozitně zvýrazňují; netvoří ji primárně a mají zanedbatelný dopad, pokud jde jejich o podíl v rozdílu mezi naší výrobní a naší nákupní cenou. Z běžně dostupných grafů ilustrujících podíl emisních povolenek na výsledné ceně si můžeme ověřit, jak falešné je typické příživnické pravicové oblbování zelenými démony. Takzvaní novináři se neptají na tu roky trvající absurditu, že elektřinu, již vyrábíme v množství překračujícím naše vlastní potřeby, kupujeme nikoli za cenu výrobních nákladů firmy z 30 procent vlastněné soukromými akcionáři (které jsme nikdy neměli do této komodity pustit), ale za cenu o cifru delší. I kdybychom ji kupovali v cenách zohledňujících přiměřený zisk mezi 5 a 10 procenty minoritním akcionářům, je evidentní, že bychom 1 MWh v surovém stavu (bez dalších procesů, které lze rovněž cenově optimalizovat) nakupovali stále pod úrovní 50 eur. Jedinými profitéry tohoto nastavení jsou tak tito: minoritní akcionáři ČEZu; obchodníci na energetických burzách. Ti ostatní do jednoho prodělávají, protože ačkoli stát vlastnící ČEZ ze 70 % má z prodeje elektřiny dalším distributorům na burze hypoteticky týž účetní profit, jako oněch zbylých 30 % akcionářů, následně celá společnost, jíž je tento stát sdíleným projektem, mnohem více prodělává. Pravicově mytologizovaný kapitalismus umí být záhadně „konkurenceschopný“, i když je to lež národohospodářsky i spotřebitelsky.

·         „Aktivistická tribunalizovaná mediasféra vytlačuje z veřejného prostoru každý pokus o sdílené hledisko, o porozumění tomu, že všichni pozemšťané jsme stejně viníky jako oběťmi.“

o   Toto rovnostářství viny je paralýza.

·         „Havárie chemiček jsou nevyhnutelným rizikem průmyslové modernosti, stávají se bez ohledu na to, kdo je vlastníkem. Světově proslulé jsou katastrofy v indickém Bhópálu (Union Carbide) nebo v italském Sevesu (ICMESA). Žádná taková havárie se nedá redukovat na „vinu vlastníka“, je to systémová událost, týkající se regulace chemického průmyslu v demokratickém kapitalismu.“

o   Ano, v demokratickém kapitalismu, který pyramidu příjmů zdůvodňuje pyramidou zodpovědnosti. Autor tedy vyvozuje ze systémové zodpovědnosti za havárii efektivní nezodpovědnost vlastníka. Ale jestliže systém umožňuje nějaké výdělky, nutně tím přiznává oněm výdělkům přímo úměrnou míru zodpovědnosti.

·         „V hustém stínu antibabišovské jednoty se všechny rozdíly mezi politickými programy zdají nepodstatné. „Antibabiš“ legitimizuje cokoli. Zažil jsem to v Itálii: „Antiberlusconi“ jako hyperprogram katastrofálně vyprázdnil politický program opozice.“

o   Ano, rozdělením se o kořist (slovy autorovými: žábu na prameni blahobytu) pouze odkládáme konflikt. Může ale tomuto konfliktu zabránit filosofie, která svého času stála za Klausem a pomáhala formulovat privatizační étos, aby se dvě dekády poté po boku Babišově tvářila rozčarovaně? Samozřejmě Bělohradského usilovná sémantická skládačka intelektuálně nestačí problémům dneška a jakkoli by ráda vyháněla naši zabijáckou slinu, už dávno je z kurzu veškerý vyprázdněný intelektualismus. Za dnešního stavu věcí je totiž demokraticky optimistická výtka vyprázdněnosti politických programů ještě alibističtějším manévrováním než antibabišovská kampaň. Problémem dneška, jemuž filosof politologického dávnověku nemůže rozumět byť jen fundamentálně, je vyžilost demokratické ideje jako takové. Ani filosof, který velmi přesně rozumí dílčím procesům probíhající revoluce, nemůže porozumět zkušenosti, která ho minula. A to i jestliže je schopen vnímat matematickou danost naší nezvratně klesající reprezentovatelnosti. Budeme se ptát každého kapitalistického optimisty a kvaziteoretika kapitalistické dialektiky: kdes byl, když sis odvychválil kapitalismus, zatímco my jsme točili kolesy v jeho továrnách a starali se? „Požíval jsem výhod“, musela by zaznít poctivá odpověď, jaké samozřejmě nebude schopen, „požíval jich a moralisticky se vymezoval vůči všem depravacím jinak jediného správného, historicky osvědčeného modelu redistribuce“. V okruhu mých bývalých styků jsou přítomny oba tyto póly: jeden pól budujících a druhý pól přísavek, které si okecáváním a paktováním s „žábami na prameni blahobytu“, třeba církví a kapitálem, přijdou bez jakékoli práce i k desetinásobku. Takže natolik neřešitelný je rozkol ve společnosti a nějaká falešně optimistická filosofie, jakkoli přesná ve svých dílčích výměrech, nemůže z podstaty svého původu zabránit konečnému konfliktu. Bylo to tak vždycky. Od „zpěvu nenávisti“ budeme tíží věcí donuceni k činu.

Srážka s černou labutí. Jan Adamec nad novou knihou Thomase Pikettyho

www.novinky.cz (17. 6. 2020)

V rodném jazyce minulý rok a letos v angličtině vydal známý francouzský ekonom a statistik Thomas Piketty knihu Capital and Ideology (Kapitál a ideologie), druhý a jistě ne poslední důkaz své fascinace kapitálem a nerovností. 

Troufalý tisícistránkový opus v sobě vlastně skrývá knih několik. Piketty se pokouší nastínit historii globální nerovnosti od starověké Indie přes Velkou francouzskou revoluci až po finanční krizi v roce 2008. Vedle toho se pouští do teorie společenské stratifikace, ale zkoumá i kořeny současného populismu a ústup sociální demokracie a levice obecně z dnešního evropského mocenského pole. V neposlední řadě pak přichází se souborem více či méně propočítaných politik a ekonomických nástrojů, které by mohly problém nerovnosti řešit.

Nerovnost a ideologie 

Jak podotýká jeden z recenzentů knihy ekonom Marshall Steinbaum, pro Pikettyho stejně jako u jeho předchozí průlomové práce Kapitál v 21. století (česky 2015) zůstává leitmotivem příjmová a majetková nerovnost, a především to, že se přes všeobecný globální růst bohatství a prosperity v období let 1980 až 2018 příjmová nerovnost paradoxně prohloubila.

Nově se Piketty zaměřuje na zkoumání historické podmíněnosti nerovnosti a jejích dobových ospravedlnění. Nerovnost nechápe jen v ekonomických, ale i v politických a ideologických souřadnicích. Každý historický režim podle něj disponuje více či méně koherentní ideologií ospravedlňující stávající mocenskou hierarchii a s ní spojenou společenskou, politickou či ekonomickou nerovnost.

Bez této ideologie, jež má na jedné straně historicky podložené racionální jádro, ale v mnoha svých aspektech může být rozporná, není podle Pikettyho možné pochopit politické ani ekonomické vztahy v dané společnosti.

Piketty ideologii nepovažuje za „závoj“ ekonomických a politických zájmů, ale za nedílnou součást systému, kterou lze v daném historickém kontextu pochopit, a tedy i analyzovat jako soubor představ, jak by společnost měla být řízena, strukturována a hierarchizována. „Každá lidská společnost si musí nerovnosti zdůvodnit,“ píše.

Jedna ze základních defenzivních strategií těchto ideologií zní, že změna není možná; Piketty jako mírně optimistický progresivista k tomu dodává, že změna je možná vždy, a to i u režimů operujících s „konci dějin“ či definitivní uzavřeností historické trajektorie. Znát historickou podmíněnost daných režimů a proniknout do struktury jejich ideologické obrany znamená získat svobodu „myslet změnu“ a tím i naději na jinou, méně nerovnou společnost.

Pikettyho doplnění ekonomicko-statistické „artilerie“ o historickou komparaci vychází podle jeho slov ze zkušenosti z práce na předchozí knize a z poznání, že ne vše lze kvantifikovat. Mimo jiné tím Piketty potvrzuje čerstvý, sympaticky holistický trend, v němž se společenské vědy stále více „síťují“ v zájmu pochopení fungování komplexních společností.

Například právě ekonomové stále více objevují a „berou na milost“ vědy jako historii, sociologii a antropologii. Ekonomické chování tu neexistuje coby nějaká přirozená síla či pole nezávislé na našich myšlenkách či společenském a historickém kontextu. Naopak, je součástí společnosti a je podmíněno, vysvětlováno a ospravedlňováno často iracionálními myšlenkami racionálně spojenými do ideologických systémů.

Jako červená nit se tak Pikettyho knihou táhne snaha pochopit systémy nerovnosti a analyzovat pokusy je ideologicky zdůvodnit, racionalizovat a proměnit ve funkční hierarchickou strukturu společnosti.

V jeho historickém „čtenářském deníku“ najdeme odborníky na Velkou francouzskou revoluci jako Rafa Blaufarba, u nějž Piketty oceňuje analýzu revoluce coby procesu, během kterého bylo „vynalezeno“ moderní pojetí majetku.

Dominantní vrstvy předrevoluční Francie úspěšně legitimizovaly pro ně výhodný mocensko-majetkový stav tím, že systém stál na vzájemně výhodné výměně služeb. Jedni organizují, řídí a udržují pořádek a řád, druzí poskytují duchovní vedení a vzdělání.

Revolucionáři pak ovšem stáli před nelehkým problémem se této „ideologie“ zbavit a rozlišit, co má racionálně-funkční jádro – a co je důsledkem historických práv, útlaku a násilí. Museli oddělit práva na majetek od práv politických a zároveň definovat, co znamená legitimní majetek. Pikettyho především zaujalo, jak byl tento revoluční proces nedeterministický, že jej definovaly série zvratů, střetů a individuálních rozhodnutí.

U dalšího historika Nicolase Barreyra, specialisty na období rekonstrukce po americké občanské válce, zase Piketty hledá klíč k pochopení toho, jak Demokratická strana přešla od podpory otroctví k Novému údělu a prosazování občanských práv. Před a po občanské válce zastávali demokraté spíše nativistický a segregacionistický, zároveň ale výrazně egalitářský postoj, pokud se jednalo o bílé Američany. Jejich ideologická racionalizace antiabolicionismu zněla, že osvobozením otroků chtějí jejich političtí soupeři republikáni zaplavit ulice levnou pracovní silou, a zvýšit tak své zisky.

S historikem indických dějin Nicholasem B. Dirksem zase Piketty zkoumá, jak na sebe narážely snahy britské koloniální správy klasifikovat v kontextu evropské byrokratické tradice pestrou populaci jejich obrovské indické kolonie – a její tradiční systém kast a sociálních pravidel. Na indickém příkladu ho také zajímá, jak například pozitivní diskriminace a kvóty po roce 1947 umožnily přístup ke vzdělání a úřadům nejvíce diskriminovaným kastám.

Kam zmizela levice? 

Pikettyho bestseller Kapitál v 21. století změnil na Západě veřejný narativ o ekonomické i společenské nerovnosti. Jak podotýká Steinbaum, bezprostředně po roce 2008 byl tento problém definován jako výsledek politické polarizace především v USA mezi Obamovými liberály a republikánským odporem v Kongresu. Piket ty ho redefinoval jako snahu elit na obou politických pólech definitivně zatlačit a pohřbít zbytky Nového údělu a zbavit kapitál „okovů“ přebytečné regulace a zdanění.

Podle Pikettyho je nerovnost systému inherentní, funguje-li jen podle pravidel kapitalismu a volného trhu. Jeho populární „einsteinovská“ rovnice r > g měla ukázat, že návratnost kapitálu roste rychleji než ekonomika jako taková. Ti, jejichž příjem plyne z kapitálu, bohatnou rychleji než ti, kdo by měli teoreticky bohatnout z práce. Piketty se pak snaží ukázat, že existovala období, kdy tomu tak nebylo a kapitalismus byl „spoután“ rovnostářskými politikami – například progresivním zdaněním příjmu a majetku.

Jednou z klíčových otázek, které Piketty řeší, je pokles vlivu sociální demokracie po konci studené války. Proč ztratila tradiční elektorát a s ním i silnou páku proti kapitálu v podobě masové kolektivní akce zdola? Proč se tradiční voliči odklonili od stále více identitární politiky levice směrem k nativismu a nacionalismu?

Podle Pikettyho se část občanů z politiky úplně stáhla, nechodí volit a stojí mimo systém, jemuž podle nich dominují nesrozumitelná témata a jejich intelektuální a političtí nositelé.

Dalším důvodem je odcizení kdysi levicových voličů od levicových elit. Piketty dokonce varuje před postupným názorovým, hodnotovým i mocenským sbližováním elit z obou politických pólů. Na jedné straně podle něj stojí „kupecká pravice“ finančníků, manažerů a byznysu, jež usiluje o deregulaci trhů, snižování daní i veřejných rozpočtů a oslabení organizovaných odborů a státu obecně. A na zdánlivě opačné straně stojí lidé středolevého liberálního mainstreamu, kteří se definují především svým vzděláním a meritokratorní profesní kariérou a které Piketty ne bez pejorativního přídechu nazývá podle tradiční kněžské třídy staroindické společnosti „bráhmanskou levicí“.

Jak z toho ven? 

Piketty ale nezůstává u popisu a analýzy. Ví, že se od něj již jaksi očekává, že nabídne řešení, která by rostoucí nerovnost mohla napravit. A jak trochu zlomyslně komentují recenzenti, stačí přeskočit stovky stran historické „hlušiny“, aby se politici, aktivisté i političtí komentátoři dostali k tomu, „co dělat“.

Piketty vychází z několika jednoduchých předpokladů – nerovnost je špatná, změna je vždy možná, nemusí proběhnout nutně revolucí a konečně: demokratické režimy vždy potřebují nějaký nosný politicko-ideologický koncept, ať už to byl sociálnědemokratický stát blahobytu, nebo naopak neoliberální „malá vláda“.

Jako kritik absolutizace majetkových práv Piketty považuje postupné rozšiřování sféry soukromého majetku a práv akcionářů za jedno z hlavních prokletí kapitalismu a primární příčinu růstu nerovnosti. Je proto podle něj nutné vyvážit práva vlastníků směrem k posílení práv zaměstnanců. Chce jít za horizont tradičního modelu, kde sice akcionáři mají plnou kontrolu, ale zástupci odborů a zaměstnanců disponují minimálně z titulu členství v představenstvu přístupem k informacím a celkové strategii firmy. Navrhuje, aby polovinu křesel v představenstvu měli u velkých společností zaměstnanci a hlasovací práva vlastníků nad deset procent firemního kapitálu byla omezena.

Dalším krokem je redistribuce bohatství a příjmů prostřednictvím výrazně progresivního zdanění. Jak ale podotýká další z recenzentů knihy ekonom Jean Pisani-Ferry, Piketty zde redukuje kapitalismus na pouhý systém akumulace bohatství a opomíjí ho například jako primární motor ekonomické transformace, pokroku a zlepšování řízení. Případná daňová reforma by se tak podle Pisaniho-Ferryho v kombinaci vysoce progresivní daně z bohatství, dědické daně a daně z příjmu a nemovitostí v podstatě proměnila v konfiskační „superdaň“ z bohatství a ve svém důsledku by znamenala konec vlastnictví kapitálu jako takového.

Pikettyho recepty nejsou nové, ale buď k nim chybí politická vůle, anebo narážejí na „technikálie“: například jak u výrazně vyššího zdanění superbohatých zabránit odlivu jejich kapitálu do daňových rájů.

Proto Pikettyho i v kontextu výše zmíněných historických exkurzů zajímá otázka nadstátního federalismu jako receptu na nedostatek daňové koordinace způsobující daňovou soutěž a únik a ukrývání kapitálu. Jak to ale provést v situaci renesance národních států a jejich agend a často neodůvodněné averze vůči všemu, co ne se razítko Bruselu?

Piketty se znovu obrací k inspiraci do minulosti a spolu s historikem Frederickem Cooperem nahlíží do plánů poválečné Francie, jež se pokusila proměnit své koloniální impérium ve federaci, v níž nabídla zástupcům bývalých kolonií zastoupení v parlamentu, ovšem v disproporčním poměru tak, aby měla metropole vždy poslední hlas. Tento plán nakrátko inspiroval i samotné postkoloniální státy, aby v letech 1958 až 1960 utvořily vlastní federaci.

Pikettyho na tom zaujala právě problematika federalismu a sdružování států v kontextu probíhající globalizace a více či méně úspěšné budování mimořádně aktuálních nadnárodních institutů typu společné měny, přeshraničního zdanění či svobody pohybu.

V kontextu chápání nerovnosti nejen jako ekonomického, ale i jako ideologického problému se Piketty také, spolu s historičkou Or Rosenboimovou, zaměřil na intelektuální prostředí v předvečer a během druhé světové války. Západní intelektuálové a politici tehdy začali tváří v tvář hroutícím se koloniálním impériím a nástupu USA a SSSR promýšlet novou vizi světa. Potkávaly se tu myšlenky a koncepty volného trhu, federální vlády a redistributivní moci státu od tak rozdílných osobností, jako byli „guru neoliberalismu“ Friedrich Hayek, britská ekonomka a socioložka Barbara Woottonová, ekonom a jeden ze zakladatelů britského National Health System William Beveridge nebo ekonom Lionel Robbins.

Pandemie, válka, změna 

Jak uzavírá svou recenzi Pikettyho nové knihy Pisani-Ferry, znepokojujícím rysem tu není ani tak radikalita autorových názorů s cílem „ujařmit kapitál“, ale rozpor mezi precizní analýzou a nedomyšlenými, respektive stěží uskutečnitelnými řešeními.

I na základě historické empirie nakonec Piketty poněkud fatalisticky (byť nerad) připouští s odkazem na dalšího historika Waltera Scheidela a jeho analýzu vztahu mezi válkou, násilím a nerovností, že společenské rozdíly skutečně zásadně „narovnaly“ jen zlomové historické události, války a katastrofy.

Tyto „černé labutě“ přiletěly obvykle nečekaně a zásadně oslabily vládnoucí elity i jejich dominantní ideologické narativy. V ostatních, méně katastrofálních historických konstelacích vládnoucí režimy většinou dokázaly uhájit své mocenské pozice i „pravdu svého příběhu“ o nutnosti a nevyhnutelnosti společenské nerovnosti.

Piketty jako autor má tak trochu smůlu i štěstí, že se anglická verze jeho knihy dostala ven v době celosvětové pandemie. Problematiku nerovnosti v kontextu nikoli cílené a řízené reformy, ale katastrofy, „černé labuti“, která si přiletí nečekaně a dramaticky zamíchá kartami, teď může studovat takřka v reálném čase. Třetí díl jeho kapitálové trilogie, třeba Kapitál a pandemie, bychom tedy mohli očekávat velmi brzy.

Studie: Česko je rovnostářské v příjmech, u majetku panuje větší nerovnost než v USA nebo Británii (Praha 5:00 29. října 2021)

https://www.irozhlas.cz/ekonomika/dan-z-nemovitosti-bohatsvi-paq-research-majetkova-nerovnost-datova-zurnalistika_2110290500_nkr

Podle švýcarských analytiků patří nejbohatšímu jednomu procentu Čechů jmění ve stejné hodnotě, jakou má celkový majetek „dolních“ 90 procent. Česko se tak podle studie výzkumného institutu Credit Suisse Research Insitute řadí k nejnerovnějším zemím Evropy.

Zatímco ze srovnání příjmových nerovností vychází Česko – na evropské poměry – jako spíše rovnostářská země, v žebříčku majetkových nerovností je na špici. Překonává Německo, Spojené království, ale i Spojené státy.

Na rozdíl od řady jiných porovnání se vymykáme obvyklým poměrům visegrádské čtyřky: v Polsku, Maďarsku a především na Slovensku jsou nůžky mezi chudými a bohatými rozevřeny výrazně méně.

Detailní statistiky toho, jaké jmění mají jednotlivci nebo rodiny uložené v nemovitostech nebo cenných papírech, český stát na rozdíl od některých jiných evropských zemí neeviduje.

Výzkumný institut Credit Suisse Research Institute si proto v pravidelném mezinárodním srovnání pomáhá nepřímými daty, například sumou celkového majetku vypočítanou Českou národní bankou, případně odhady jmění nejbohatších, které zveřejňuje časopis Forbes.

K vysokým ukazatelům majetkové nerovnosti v Česku podle Švýcarů přispívá právě to, že setina nejbohatších Čechů vlastní zhruba 36 procent veškerého majetku.

„Majetek není téma, které by se týkalo vztahu nižší a střední třídy. Jde především o vztah horního jednoho procenta a zbytku společnosti,“ komentuje zjištění Jakub Komárek z agentury PAQ Research a autor výzkumné zprávy Majetkové nerovnosti. Na otázky serveru iROZHLAS.cz vedle něj odpovídá Kamila Fialová, ekonomka Sociologického ústavu Akademie věd.

Pokud nemáme k dispozici oficiální detailní údaje o distribuci majetku v Česku, jak moc přesné mohou odhady Credit Suisse Research Institute být a co z nich vlastně vyplývá?
Komárek: Na rozdíl od Skandinávie nebo Švýcarska, které podléhají daňovým záznamům majetku, nebo zemí eurozóny, kde probíhá majetkové šetření, skutečně taková data nesbíráme. Do majetku nezahrnujeme jen nemovitosti, ale všechna aktiva, která mohou vytvářet příjem – akcie, dluhopisy.

Fialová: Máme údaje o celkové hodnotě jmění českých domácností pocházející z národních účtů. Data jsou tedy poměrně spolehlivá, i když údaje o nejbohatší skupině mohou být zkreslené. Úplně nám ale chybí důležité informace o tom, jak je bohatství ve společnosti distribuováno. Zvláštní je, že příjmové nerovnosti jsou v Česku jedny z nejnižších Evropské unii, společně se Slovenskem. V majetkové nerovnosti se však podle odhadů Credit Suisse Česko od postkomunistických zemí liší, podle nich je tu výrazně vyšší.

V zemích visegrádské čtyřky je nejvyšší majetková nerovnost právě u nás. Jak to?
Komárek: Podle dat je u nás mnohem koncentrovanější majetek na vrcholu než například na Slovensku nebo v Polsku. V tomto ohledu se ale spoléháme na odhady magazínu Forbes a jejich metodologii odhadu majetku těch nejmovitějších. Je nutné říct, že je tu prostor pro chybu.

Fialová: Ekonomická transformace po pádu komunismu proběhla v každé z těchto zemí odlišně. Faktory ovlivňující majetkové nerovnosti byly ale všude podobné: privatizace, restituce i přelévání vlivu jednotlivců z období komunismu do výhod v nových režimech. Pomáhaly jim interní znalosti, politický kapitál… Proč by se ale zrovna Česko mělo takovýmto způsobem v majetkové nerovnosti odlišovat, to říct nedokážu.

O rozložení bohatství ve společnosti vypovídá i takzvaný Giniho koeficient. Kdyby měli všichni stejně, bude jeho hodnota 0, kdyby naopak jediný člověk vlastnil všechno, bude 1. Česká republika je na této škále lehce nad evropským průměrem.
Komárek: To je sice pravda, ale zdá se, že majetek se u nás silně koncentruje na vrcholu. Proto můžeme odhadovat, že vysoká majetková nerovnost je u nás skoro výlučně způsobena koncentrací jmění na samotném vrcholu distribuce, tedy u jednoho procenta nejbohatších.

Proč majetek v posledních letech hraje větší roli než dříve?
Komárek: Struktura společnosti a ekonomický vývoj posledních dvou až tří dekád se vrací k tomu, jak je známe z konce 19. nebo počátku 20. století. Příjem z kapitálu hraje větší roli než příjem z práce. Tedy čím více majetku vlastníte, tím je pro vás snazší ho dále kumulovat a bohatnout. Zažíváme pomalejší ekonomický růst než ve druhé polovině minulého století a zároveň nižší produktivitu práce, ve společnosti je také méně mladých lidí v produktivním věku.

Koncentrace majetku je tedy demografický problém? Jaké budoucí dopady to může mít?
Komárek: Zčásti je, protože se majetek kumuluje u starších lidí a následně se dědí mezi méně a méně lidmi, tudíž se koncentruje. V druhé polovině 20. století byla demografie v západních zemích mladá. Koláč bohatství se každých dejme tomu patnáct let zdvojnásobil, byl prostor pro to si z něj vzít. Teď ten koláč roste pomaleji a větší vliv má to, jak ho dělíme mezi sebou. Na to nejsme zvyklí. Během socialismu neměla většina lidí prostor pro to nějaký kapitál získat, zato ročníky produktivní až po roce 1989 už budou do důchodového věku vstupovat s kapitálem.

Fialová: Že lidé vlastní majetek, který mohou v důchodu prodat nebo pronajmout, může časem přispívat ke zvyšování nerovností mezi seniory. Současný důchodový systém je poměrně rovnostářský. Pokud někdo bude mít přístup k příjmům z majetku, může to jeho životní situaci v důchodu výrazně zlepšit.

Česko má zároveň jedny z nejnižších daní z nemovitosti mezi zeměmi OECD, a to jak v poměru k HDP, tak k ostatním daním. Je na místě tuto daň zvedat?
Komárek: Nejdříve bychom měli získat přesná data o tom, jak je majetek koncentrován. Teprve pak bychom měli jasnější představu a nemuseli se odkazovat na odhady, jejichž metodologii kritici z principu nedůvěřují. Hlavním úkolem společnosti je proto vytvořit tlak na to, aby byla vůle začít data sbírat. Dřív, než by se zvedala nebo zaváděla jakákoliv daň, měli bychom mít ucelenou představu o tom, jak je majetek ve společnosti distribuován.

Fialová: V budoucnu se daňový systém patrně bude muset nějakým způsobem změnit. Zvlášť po zrušení superhrubé mzdy, které výrazněji snížilo daně bohatších zaměstnanců než daně těch hůře placených, a nastalém výpadku v daňových příjmech. S ohledem na tempo narůstání rozpočtových schodků zřejmě bude třeba hledat zdroje příjmů a daň z nemovitostí je jednou z těch, u kterých by ke změnám dojít mohlo. Pokud je naším cílem snížit nerovnosti ve společnosti, pak zvýšení daně z majetku relativně více zatíží bohatší skupiny. To se nedá říct o jiných daních, jako je třeba DPH u potravin, za které větší díl svých příjmů vydávají chudší.

Pokud ale chceme, aby mladí měli vůbec šanci majetek získat, nebylo by namístě daň z majetku spíš nezvedat?
Komárek: Lepší způsob, jak podpořit mladé, je změnit strukturu danění příjmu tak, aby mladí měli větší čistý příjem z práce. Tudy jim vede cesta k vlastnímu majetku. Práce je u nás špatně placená a zdanění spolu s odvody patří k nejvyšším v OECD, proto zde není velký prostor pro získání dalších peněz do státního rozpočtu. K tomu, aby mohl být vyrovnaný a zároveň nabízel kvalitní vzdělávání, zdravotnictví nebo sociální služby, musí ale stát řešit i příjmovou stránku rozpočtu.

Kde k tomu podle vás prostor je?
Komárek: Určitě ve zdanění digitálních korporací. V tom se ale Česko jako malá země musí spoléhat na Evropskou unii. Další možností je zaměřit se na to, že jsou u nás daně z majetku téměř nejnižší v Evropské unii a podívat se, jak by v tomhle ohledu šlo zdanit na jedné straně zahraniční kapitál a na druhé ne střední nebo vyšší střední třídu, ale tu nejvyšší vrstvu.

Globální daňová reforma

Ministři financí a šéfové centrálních bank zemí G20 v říjnu schválili globální dohodu o reformě daňového systému zahrnující zavedení 15% minimální daně pro nadnárodní podniky od roku 2023. Předpokládané dodatečné daňové příjmy odhaduje OECD na 150 miliard dolarů ročně.

Vraťme se k tomu, že nemáme oficiální data o majetkové distribuci v Česku. Proč téma není součástí politické debaty?
Komárek: Akcentování jiných než majetkových témat v politice je fenoménem celého západního světa. U nás k tomu ještě musíme přičíst nuance postsocialistického vývoje. Nejsme zvyklí o těchto tématech mluvit, je to tabu, abychom si nezáviděli. Naše společenská debata zůstala v 90. letech. Jakákoliv ekonomická témata spadají do zjednodušování a nálepkování, místo toho abychom s chladnou hlavou využili státní aparát a statistický úřad ke sběru dat. Jsme zvyklí na to, že velká část společnosti mohla v 90. letech privatizovat byty a majetkově se tak zabezpečit. Že to má strukturální dopady na budoucí vývoj společnosti, neřešíme.

O jakých dopadech se konkrétně bavíme?
Fialová: Sociální dopady rostoucí majetkové, ale i příjmové nerovnosti mohou být dalekosáhlé. Nerovnosti je nutné chápat i v kontextu širší nerovnosti v příležitostech, kdy lidé ve spodní části příjmového žebříčku mají omezené šanci postoupit po něm výše. To platí jak z pohledu života jednotlivce, ale také mezigeneračně. Děti z chudších rodin mají nižší šance vymanit se z postavení svých rodičů. Vyšší míra nerovnosti v příjmech může mít také vliv na míru soudržnosti ve společnosti, důvěru ve fungování demokracie a jejích institucí, politické postoje lidí nebo na politickou participaci. Výzkumy v jiných zemích ukazují, že větší společenské nerovnosti mohou snižovat zájem o politiku u chudších lidí, což může vést k tomu, že jsou nadreprezentovány zájmy bohatých.

Teď slyším Sedláčka zase držkovat na Rusko a pochvalovat si návrat ke správnému za každou cenu prozápadnímu směru (čemuž sám nikdy nepřál pojetím ekonomické konvergence). A tohle nekonečné držkování zase zaplatíme na daních a cenách, až budeme přeplácet obranu, energie... Jako bych poslouchal feťáka, kterému prostě musím financovat jeho matroš. Tak to je. My feťákům svých ideologických tezí už tři dekády svou prací i cenami financujeme ten jejich psychedelický matroš. Chci daňové konsignace a sledovat, jak tihle chudáci po vzoru Sisyfa sunou výdajový šutr svých nápadů hezky sami za sebe, tisíce, desetitisíce let.

- Už vydělává dost v poměru k tomu, co odpracuje, a hodlá si zarazit překotnou valorizaci minimálních mezd a důchodů, kterou po 6 letech jinak enormně expanzivní rozpočtové politiky odsáckých spletenců, kdy se bez přínosu k životní úrovni pracujících začaly sekat rekordní schodky, zbytečně ohrozilo svou vedoucí pozici v žebříčku ziskovosti západními ekonomikami napříč.

- Málo se dělilo o HDP s armádou, potažmo zbrojaři. Přece za rok 2017 1 % HDP vymrhané v Mali, Afghanistánu a na luxusní spotřebě podnikatelů, místních i zahraničních, bylo pořád málo. Bylo to přeci jen 2,5 dne produktu naší veškeré práce převedené na obrat. A jestliže se 2,5 dne v roce dřeme na všechny ty výše uvedené veledůležité položky, je to hanebně málo, a to i když počítáno poměrem k příjmům státního rozpočtu z nich tyto výdaje už tehdy spolykaly cca na 4 %. Dnes, při tom gigantickém schodku, jsou to 4 % poměrem k jeho výdajům, protože sliby miliardáře miliardáři my Češi prostě musíme plnit. Schváleno je tedy už 75 mld. za rok 2021, a i to je málo, protože to přece mají být dvě procenta, i kdyby HDP bylo deset trilionů.

- Rádo by ještě hlasitěji poštěkávalo na Rusa, zatímco s ním všichni příčetní Evropané vesele obchodují.

- Nechce bydlet a rozhodně ho uráží představa, že by investiční účel nemovitosti měl být podřízen jejímu původnímu, užitnému účelu. Holt zdaňovat vlastnictví 4. bytu nebo vyžadovat kompenzaci za deformaci nabídky skupováním bytů na investici je odporný komunismus. A dokud nebudou moci ve svém bydlet pouze „úspěšní“, pořád je tu příliš komunismu, který českého dělníka tak rozmazlil.

- Vadí mu spíš jeden mediálně šikanovaný miliardář než ti, které musel dvě dekády uplácet, aby se jím stal.

- Je příliš rigidní vůči migraci z východu, která dosycuje čím dál chatrnější reprodukci původního obyvatelstva. 236 tisíc (z čehož již 53 tisíc občanů ČR; bylo aktuální 06/2021) Ukrajinců není dost. Přece nebudeme takovými nacionalisty, musíme myslet na naše zaměstnavatele, kterým čeští zaměstnanci, i když o tolik levnější německých jak proporčně k zisku, tak proporčně k cenám, prostřednictvím svých zbídačelých institucí pokládají nehorázné účetní otázky.

Да, был культ… Но была и личность! (Michail Alexandrovič Šolochov)

Nikdy nezapomenu, jak si jedna u Bakaly přivítaná opice udělala ostudu, když se starého Stropnického před lety zeptala, jak hodlá česká armáda zareagovat na útok usmrtivší české vojáky. Jen jsem otevřel pusu a čekal, co na to Stropnický řekne, protože se mi nechtělo věřit, že začne v živém vysílání komunikovat plánovaný postup odvety. Samozřejmě ji odpálkoval na způsob „Nečekáte, doufám, že Vám prozradím přísně utajované informace k postupu české armády proti nepříteli…“. No a dnes si zase střihla pěkný trapas, když si stejně jako včera novinář z Reflexu usmyslela, že svou víru v přednost investičního před užitným účelem nemovitostí bude hájit do roztrhání svého kapitalistického ducha.

Kde vezme odvahu chlápek, který nemá odvahu říct, že si che vyhonit péro? Ta zkurvená slušnost je někdy jen zkurvená zbabělost. Je zkurveně ohleduplné být zkurvený zbabělec.

POZOR, SPOILER.

Naši žurnalističtí kladeči otázek dělají fatální chybu, když spojují obě kauzy jako nerozdělitelné. Primárně redakce Seznam Zprávy, která si vůbec nedovede představit, že by měla pravdu s Hamáčkem a mýlila se s ruskými teroristy. Alternativní média zase přeceňují ty momenty, v nichž se na rozhovorech s novináři projevuje Kroupova ideologická a protiruská předpojatost, k níž byl systematicky vychováván konzervativním otcem středověkého typu. Podceňují, jak sebejistě vystupuje a co všechno tvrdí mít doloženo.

Sice lze povrchně usoudit z těch Kroupových rozhovorů, že se snaží stočit pozornost jinam, ale tvrdí skálopevně, že má důkazy pro Hamáčkovu snahu tu kauzu obchodovat, a za mě už je to příliš přesvědčivé, než aby si Kroupa tu Hamáčkovu nepovedenou intriku vyfabuloval.

Já už tak týden považuji za skoro stoprocentní toto vysvětlení.

Bez jakéhokoli navádění ze strany západních „partnerů“ si Hamáček chtěl dupnout na Rusko, za jakýmžto účelem už měl připravenou tu verzi Vrbětic, která se tu po eskalaci polemiky mezi Ruskem a Spojenými státy kvůli Ukrajině najednou zčistajasna vynořila jako dávno prošetřovaná.

Kdo ví, jak to s tou kauzou bylo, ale skoro určitě neexistují žádné důkazy na ruský původ. Češi si prostě mediální aktualizaci vrbětické kauzy iniciativně vymysleli, a to s ohledem na lhostejný postoj Američanů ke kauze nejspíše sami. Proč? Čistě z Hamáčkovy megalomanské pohnutky dupat na Rusko a získat tím výhodu při vyjednávání o vakcínách Sputnik a nadto ještě demonstrovat atlantismus (podobně jako když Československo se Sovětským svazem soutěžilo o to, kdo je větší komunista: pangejtismus).

Tím pádem tu máme dvě kauzy, kdy se pravděpodobně ukáže:

1) Rusko s vrbětickými výbuchy nemá nic společného.

2) Hamáček chtěl Rusy vydírat hrozbou té mediální fikce, že se vážně stane geopoliticky loženým východisko, podle něhož Rusové páchali státní terorismus na českém území.

První odhalení znamená blamáž pro stát, druhé blamáž pro Hamáčka.

TOTO MI VYTANULO BEZ VĚTŠÍHO ZÁJMU O AFÉRU „ŠPIÓN HAMÁČEK“ ASI PO 3 DNECH OD JEJÍHO NASTARTOVÁNÍ.

ŽÁDÁM SI ROLI V COLUMBO RETURNS.

MĚL BYCH SI UDĚLAT SEZNAM, KOLIK FILMŮ S HODNOCENÍM 80+ JE BEZ ČESKÝCH TITULKŮ, I KDYŽ VEŘEJNOPRÁVNÍ MEDIÁLNÍ SLUŽBA (ČRO A ČT) ROZHÁZÍ 7 MLD. SÁM VÍM O VELKÝCH DESÍTKÁCH TAKOVÝCH FILMŮ A NEJSPÍŠE JICH BUDE STOVKY AŽ TISÍCE, TAKŽE JSOU TO ZKURVENÉ ZLODĚJSKÉ SVINĚ, KDYŽ NEJSOU ZA 7 MLD SCHOPNI OBSLOUŽIT ANI TAKOVOU SAMOZŘEJMOST, JAKO JE OTITULKOVÁNÍ DOBRÝCH FILMŮ. PLATÍ TO DOKONCE I O PROSLULÝCH REŽISÉRECH A FILMECH STARÝCH DEKÁDY, NEJVÍCE Z RUSKA (PLATÍ TŘEBA O VĚTŠINĚ RJAZANOVA) A DÁLNÉHO VÝCHODU, ALE NEMÍJÍ TO ANI ZÁPADNÍ REŽISÉRY. TAKŽE ČT MÁ KANÁLŮ JAK NASRANÝCH, VYKRMUJE PROTEKČNÍ FRACKY, NEMUSÍ DOKLÁDAT SVÉ ÚTRATY, A JEŠTĚ NENÍ SCHOPNÁ ANI PŘEKLÁDAT FILMY.