Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Akční
  • Krimi

Poslední recenze (345)

plakát

Gangy z Birminghamu (2013) (seriál) 

Muži jako Thomas Shelby jsou do jednoho stejní. Soustředí v sobě maximum všeho, čeho je ve skutečných mužích i s tou nejlepší průpravou nedostatek. Odvážný, prohnaný, pořádný, pracovitý a charismatický zdolává překážky stokrát převyšující to nejhorší, co kdy musel řešit skutečný muž. I ten nejtvrdší materiál, na který jsem v životě narazil, uměl ještě tak zacházet s automatickou puškou a běhat plnou polní, v jiném případě třískat někomu hlavou o obrubník, ale někoho tak vyšinutého a poznamenaného, jako je pan Shelby, si prostě musíme vymyslet. Jeho konspirační génius také nelícuje s kterýmkoli modelem velkopodnikatele kdy probíraným v investigativní žurnalistice. Ze všeho se prospekuluje k ještě většímu triumfu. I nejúspěšnější z našich STBáků a transformátorů vynikli v prostředí dekády trvající apatie k porcování národní ekonomiky a spíš než otázky slyšeli aplaus. To Shelby kličkuje mezi výbušninami jak Ronaldo. Pro dámy je pak Shelby k tomu všemu ještě citově rozervaný a vyzývající jejich pečovatelský instinkt, samozřejmě hezoun, jakých je asi tak 5 %. Takže přece jen trochu může být skutečný. Především ale dámy vidí, že to není ten pitomec, který už celý horký měsíc odkládá natírání plotu. Shelby jedná: neodkládá a nepřehazuje. Je to vysněný hrdina a pokud jde o jakousi katalogizaci produktu, pak jeho příběh sdílí jeden proud s příběhy podobně megalomanskými, jako byl Papírový dům nebo Kmotr. Cíleným duševním efektem se moc neliší od Matrixu, drog a náboženství. A důkladným ohledáváním bychom stanovili spoustu podobných příběhů. Pro mě je pozoruhodné, že se dokážeme oddat takovým vyprávěním, i když jsme dávno odrostli pohádkám „adekvátnímu“ věku. Zřejmě abychom si ulehčili od ubohé každodennosti, v níž je většina z nás nestydatě poddaná a vystavená rozmarům oligarchie a v níž jsme všichni příliš skuteční, než abychom o sobě ještě i snili, unikáme do těchto světů a libujeme si ve štědrých fantaziích. Skutečný život, dobře obeznámený se svými mrzkostmi a nehezkostmi, vynalézá příběhy zveličující jeho význam, aby nepropadl tíži zoufalé vyhlídky, že žádný význam nemá. Vyhledávám to a umím to ocenit.

plakát

The Big Lebowski (1998) 

The Big Lebowski je můj životní film. Naštěstí to není Fight Club, v depresivních monolozích beze zbytku vyjadřující dobré dva roky na cestách mezi Slováckem a Prahou (čtyřikrát týdně). Teď po těch letech se zase mohu zasmát příběhu, který to zvládá už napotřetí, a trochu si odpustit, že jsem taky vyznával lenost, neurčitost a nevůli, vše opačné pocitu z dneška, že bych s nasazením posledních týdnů mohl řídit elektrárnu. The Big Lebowski není obhajobou líných a bezcílných povah, nebo dokonce oslavou nezodpovědnosti. Dojde-li v něm vůbec na filosofii, pak jen v podání Walterova nezlomného nadhledu, jemuž se nakonec vždy dostane posledního slova. Za horizontem blahobytu nemyslitelné, můžeme říci, a shodneme se tím s pointou vtipu, že je-li někdo nejlínějším z celého Los Angeles, bude asi nejlínější na světě. Pokud už jsme měli tu výsadu, že nám v dětství nedrtily záda těžká břemena od kolejních pražců po rakety, jaký to má smysl, když si to ani neumíme užít… A kdykoli jsem slyšel „pracanta“ pohrdat „flákačem“, spíš než odpor jsem ucítil závist. / Mimochodem mi nyní dochází jistá podobnost s Pulp Fiction, kterou jsem dřív vůbec nevnímal, a to asi proto, že i když jsem Pulp Fiction poprvé viděl stejně mladý, moc se mi nelíbila, a kdybych měl oba filmy hrubě porovnat, tak Pulp Fiction servíruje polidštěnou gangsterku a stylizuje se do jisté formy vyznání alternativní obživy, aniž by to podávala s komickým nadhledem. Pulp Fiction je upjatá gangstersky stylizovaná konfese násilí a pokud se jí Coenovi bratři opravdu inspirovali, jak mi potvrzuje Google, tak se jim to povedlo s nezamýšleným parodickým účinkem.

plakát

Ve jménu vlasti (2011) (seriál) 

KOMENTÁŘ K ŘADĚ 8: 8. řada nad všechny předchozí vyniká šíří perspektivy, v níž jsou místa pro všechny možné zákruty. Seriál tu lépe než dříve osvětluje jinak nepřehledný konglomerát motivací a důvodů všech zapojených stran, zpravidla dezinformovaných. Mozek diváka má tu jedinečnou příležitost zpozornět k dříve nemyšleným zákrutám a uvědomit si, jak zásadní úlohu při čtení mezi řádky pozorovaného dějového fragmentu má odstup; odstup ke všemu, co je tímto fragmentem nejspíše nevhodně zdůrazněno. Politika jako banální téma potýkání se mezi individui trpí prvotním paradoxem, že věřit nemůžeme nikomu, ačkoli jsme nuceni si věřit. I takový partner, který se upřímně domnívá mít s námi ty nejčistší úmysly, se nakonec rozhoduje podle toho, co sám vidí, co mu vůbec umožňuje vidět jeho dějinně sebeidentifikační příběh, jeho technologie a vždy specifický smysl pro to, co s přílišnou sebedůvěrou autoritativně nazýváme reálnem. Nadto jedinec je sám v sobě nesrozumitelný celek mnoha pochodů, jež mu ani zdaleka nejsou známy, a je-li z takových složen stát, pak tyto iluze zájmu, spravedlnosti, dobra, pořádku, kdečeho, jsou přirozeně umocněny v iluzi společných potřeb, jakou je jeden údajný národní zájem stojící proti jinému údajnému národnímu zájmu. Prostěji řečeno, 8. řada jednoznačně vyvádí seriál z koridoru špionážního thrilleru na způsob zápletkově atraktivní akční chytračiny k širšímu publiku a spíše než velikost geopolitických her podtrhuje osobní dramata a to, jak těžké je vyznat se v člověku bez ohledu na stranu. Tak například Tálibán, v rozporu s již standardizovanými mediálními postupy, zřejmě nemusí být jen masa vypatlanců, ale přirozeně budou v jeho řadách i moudří a čestní muži, kteří se prostě svým narozením tak nějak octli v podmínkách je k jejich volbě strany předurčujících. To samé lze říct o každém, kdo tu figuruje, a chválím si, jak ideologicky nepředpojatý tu seriál byl a že místo černobílého kladení stran představil jednotlivce a jejich povahy takové, jaké vídáme ve skutečném životě, ať žijeme kdekoli. / KOMENTÁŘ K ŘADÁM 1-7: Když jsem se po letech vrátil ke kdysi odložené sérii, nalezl jsem ji přesně v tom stavu, v jakém a kvůli jakému jsem ji opustil. Podivně bombasticky poskládaný příběh o lidskosti zpravodajců, ufňukané pasáže střídané neurotickými a hlavně propaganda, že jde o naše bezpečí, v jehož zájmu - čímž se chce říci, že ještě máme být vděčni - je legitimní se „kolaterálně“ mýlit (svatba ve Wech Baghtu/Afghánistán v listopadu 2008, svatební konvoj u města Rada/Jemen v prosinci 2013). Koho by napadlo jen tak na ulici zabít tři lidi, má jisté doživotí, komu je libo zabíjet jich desítky beztrestně, prostě vstoupí do struktur čerpajících svůj respekt z paradoxního vděku. Pro svou nepostradatelnost argumentují permanentním vnějším ohrožením společnosti ve světě, který prý stále funguje tak, že jde v prvé řadě o to, zajistit si přístup ke zdrojům a vyplňovat jakékoli aktuální vakuum. Prý si v boji o zdroje i dnes konkurují především „státy“ a „ideologie“, což reáliím dávno absolutně neodpovídá, jako jim neodpovídá představa fanaticky sjednocených společenstev, netoužících po ničem jiném než po vyhlazení křesťana, demokrata a kapitalisty. Přitom sotva kdo vytváří tolik napětí a je více vinen i těmi skutečnými střety, než samozvaný „obětavec“ z těchto řad. Kalkul přitom není jen materiální či sociální, může být i psychopatologický: „Jak srdce překypuje touhou utěšit nevinného, jemuž jsi ublížil“, vyznává se z úchylných vehemencí de Lautréamont (Les Chants de Maldoror, I; česky Zpěvy Maldororovy / Poesie / Dopisy, Praha, Academia 2013, s. 13), což neméně platí národu pozorovanému D. H. Lawrencem. Běžně v životě je to absurdní, ale tady si máme myslet, že oběťmi jsou ti, kteří nesou jakési záhadné těžké břemeno obětujících. Pro samu „dojemnost“ vylíčené trýzně svědomí, v níž je předvádějící se duše západního člověka tak vynalézavá, jsme dováděni nevidět okupaci jako okupaci, masakr jako masakr a 150 let trvajícím napadáním Afghánistánu („pohřebiště impérií“) prokázanou nepoddajnost islámského elementu jako definitivní. Lži o „hrdinství“, stejně jako nekonečné výmluvy na „poválečný syndrom“ veteránů v případě, že jim hrábne doma, jsou tu, aby dopředu oslabily kritickou vůli ptát se po skutečných cílech okupací, vynášejících surovinovým magnátům, drogovým kartelům, zbrojnímu průmyslu a samozřejmě konjunkturálním politikům, manipulujícím s idealistickou stupiditou. Na druhou stranu, zpět vtahují z průměru vyčnívající sofistikované momenty a tak třikrát za sezónu i nějaký ten rozhovor: „You realize I'm of no intelligence value to you whatsoever.“ „Did you say something?“ „I have no value to you. Everything I know is obsolete, out of date.“ „Oh. But you have already proven yourself to be of great value.“ „How so?“ „Here, now. Riding in this car, feeling the sun on my face. I can't remember the last time I was able to travel so freely in the light of day.“ […] „Praise God for sending me a human shield.“ / „And don't show up here with a platoon of armed men and tell yourself you're not trying to strong-arm me, too.“ / „A lie that half the country wants to believe. Truth won't put a dent in that.“

Poslední hodnocení (3 330)

Gangy z Birminghamu - Série 3 (2016) (série) (S03)

14.05.2022

Gangy z Birminghamu - Série 2 (2014) (série) (S02)

08.05.2022

Gangy z Birminghamu - Série 1 (2013) (série) (S01)

07.05.2022

Gangy z Birminghamu (2013) (seriál)

07.05.2022

Devadesátky (2022) (seriál)

18.04.2022

Euforie - Série 2 (2022) (série) (S02)

27.03.2022

Ve jménu vlasti - Série 8 (2020) (série) (S08)

24.03.2022

29. Český lev - Ceny České filmové a televizní akademie za rok 2021 (2022) (pořad)

odpad! 05.03.2022

Duše (2020)

20.02.2022

Reklama

Poslední deníček (78)

Čí je uprchlík

Když si západní Evropa přebírala uprchlíky z rozvrácených států severní Afriky a Blízkého východu, slýchávala z k tomu neochotné východní Evropy rozumný historický argument, že si každý nese zodpovědnost za své kolonie. Koneckonců tento spor byl už proto bezpředmětný, že sami uprchlíci o pobyt ve východní Evropě nejevili nejmenší zájem. Jejich cílem byla západní Evropa, kde už po několik generací mohou počítat s nejlepším sociálním zázemím a kulturní připraveností cílové země absorbovat postkoloniální diaspory. Nicméně karta se obrátila a totéž, čím byl Západ odbýván Východem tehdy, bude moci Západ odbývat Východ, když se dnes do unijních států valí vlny ukrajinských uprchlíků. Ti samozřejmě rovněž budou preferovat jak bohatší, tak co do ocenění práce méně odrazující západní země, kde je nebudou vysávat tak zběsile, jako většinu svých zaměstnanců vysávají kdovíkomu vydělávající ekonomiky na východě. Ale jazyková a historická výhoda slovanských zemí je pro většinu Ukrajinců nouzově nevyhnutelnou volbou. A byla snad Ukrajina pro Česko něčím jiným, než pro Francouze Alžířan? Ukrajina už po dekády dodává do Česka superlevnou pracovní sílu, často dřenou nad úroveň administrativně známou (čímž myslím i sto hodin neoficiálních přesčasů, jimiž zaměstnavatelé šetřili jak na přesčasovém koeficientu, tak na odvodech státu). Od mnoha z nich vím, jak zlodějsky nastavené měli strhávání agenturní provize z mezd a že agenturami zprostředkované ubytování se leckdy spíše krylo s představou, jakou máme o prasečácích. Ani ne před deseti lety jsme ještě běžně mohli potkávat tu Ukrajince (Zlínsko), tu Vietnamce (Přerov), kteří byli ubytováváni ve stavebních buňkách. V roce 2020 jsem poznal desítky Ukrajinců překvapených poměrem kvality a ceny agenturami zprostředkovaných ubytovacích kapacit. Ukrajinci prchající do Česka a počítající s Českem jako s novým domovem jsou samozřejmě dědictvím těchto agentur a jimi obsluhovaných zaměstnavatelů. Zatímco jsme si jako socioekonomicky neatraktivní destinace v případě migrantů z jihu mohli vydechnout, toho, s jak velkým nadšením jsme Západu připomínali vinu, budeme brzy litovat, protože Ukrajinec ví, že je tady doma. Příliš se nalopotil na bohaté Čechy, než aby se za něj cítili zodpovědní bohatí Němci.

Reklama

Reklama