Okara

Velmi rád se zařadím mezi kejválky, že zpracování je zkrátka na výbornou. Zmenšený zajda z Donnieho Darka dostal příležitost ukázat, co v něm je. Že není jen odpuzující zapomenutelná postavička a rozjíždí to ve velkém. Hned si chce udělat družku, aby nebyl v podivné laboratoři tak sám. Proces výroby je zoufale pomalý, nedaří se, čas utíká rychleji a rychleji a napětí prudce stoupá. I tak ale maličká, nevýrazná pointa dokáže docela dobře vyrazit dech. Osobně si myslím, že v sobě ukrývá víc obecnějších otázek, než by tomu člověk u animovaného krátkometrážního filmu čekal, ale ty sem spoilerovat nebudu. 80%

Eldalië harya calwa lambë. Existuje kouzelnější sága? Sága, která ze všech ostatních dokáže jako jediná pohltit nejlépe dějově, vizuálně i emočně? Která Vás životem provází a pronásleduje i ve vzpomínkách a myšlenkách? Ne. A nepřesvědčíte mne nijak, jsem neoblomný jak Hora osudu. Jeden z nejoriginálnějších fantasy příběhů byl převeden z knihy na scénáristický papír a to, co z něj dokázal Jackson vykouzlit na filmové plátno, je doslova a do písmene dech beroucí. Dějová rovina je chronologicky roztříštěna do několika kontrastně menších. Člověk je tedy ohromen každým prvkem té, na kterou se právě dívá a velmi neochotně, i když s podvědomou zvědavostí, přeskakuje na další. Dojmy se násobí, zážitky prohlubují, emoce vyplouvají na povrch a i když je ke konci divák zmaten tím, v které části se mu líbilo nejvíce, proč rozebírat výsledný dojem? Dojem, který byste si nejraději zabalili, schovali a rozbalili si ho v kterékoli osobnější chvíli. Po formální stránce nelze co vytknout a naopak se dají vypíchnout precizní masky a nádherné záběry kamery rozlehlých exteriérů, na které je bez diskuze Peter borec. Hudební doprovod, kde melancholickou atmosféru Kraje střídá dynamická hudba epických bitev, a výslednou symfonii je zbytečné vynachvalovat. Teprve až po několikátém zhlédnutí jsem si teprve uvědomil, že velkou roli zde hraje také psychologická stránka. Prsten tříštící důvěru a přátelství na malé kousíčky se blaženě vysmívá ve Frodově kapse při vzájemných osobních střetech společenstva. Upřímně jsem se ze všech devíti participantů výpravy asi jako jeden z mála nejvíce ztotožnil s Boromirem. Ten ztělesňuje pravou lidskou povahu, jak by měla vypadat. Se svými kladnými i zápornými vlastnostmi. Síla, čest, odvaha, upřímnost, ale i pýcha, ješitnost, tvrdohlavost a závist. Možná také právě proto mě scéna jeho pádu dohnala k slzám. None of us should wander alone, you least of all. Frodo? I know you suffer, I see it day by day. Are you sure you don´t suffer needlessly? There are other ways, Frodo. Other paths we might take. lll SE version done lll Nejlepší soundtrack z filmu 100%

Velmi zvláštní úlet v hororové branži. Upír, co nemusí krev. Snímek zaujme už formou předstírající jiný rok vzniku, než je ve skutečnosti. Co musím opravdu pochválit, je výkon hlavní upírky. Hrozivý vzhled spolu s trnoucími grimasami a podtržené černobílou formou opravdu není dvakrát příjemné sledovat. Co je ale druhá věc je to, že není příliš zábavné pozorovat deset minut, jak nějaká zbídačená kreatura neustále zvrací hutnou krev. A popisy dějství také nic moc. 50%

Prequel byl co se týče únosnosti akčních scén na vrcholu. Dvojka, s předcházejícím ohlasem daleko většího nářezu, tedy už z toho důvodu nevypadala dobře. Když se k tomu ještě připočte dvojnásobek filmových drsňáků, z nichž každý už jen z důvodu své přítomnosti musí dostat na příděl alespoň třicet padouchů, stává se z toho přeplácaná řežba až to bolí. Nikdy není nikdo z all star týmu trefen, naopak všichni vždy zásah do černého, předvídatelný děj, chabá zápletka a neuvěřitelně hloupé klišé s odkazem na Norrisovu popularitu či Schwarzeneggerova Terminátora. Tím jsem pravděpodobně vyčerpal většinu negativ, i když bych se nedivil, když by jich někdo našel ještě daleko více. Když se ale v mysli dokážete přes tyto (byť značné) nedostatky přenést, čeká Vás jeden z nejnadupanějších akčních filmů všech dob. I když jsem tedy mírně zklamán, méně jak tři hvězdy nemohu dát už z toho principu, že ten promakaný vizuál a epičnost všech charakterů to zkrátka táhnou celou dobu nahoru. P.S. Van Damme rules. Rest in piece(s). Nejlepší soundtrack z filmu 60%

U tohoto "filmu" se dá pochopit a respektovat celá škála hodnocení. Dva extrémní názory "Jsou to nezodpovědní, úchylný povaleči s neúctou k majetku i životu" i "Jsou to největší magoři, s nejnižším pudem sebezáchovy a můj vzor" se navzájem nevylučují, a ani se nedají vyvrátit. Oba jsou zkrátka pravda. Já se se svým přístupem zařadím jako ovce někam do mainstreamového středu. Osobně si myslím, že to mělo zůstat u seriálového zpracování, takto rozsekané záběry působí nesourodě, jak tematicky, tak spojením do celku. Některé pokusy jsou až příliš zvrhlé, každopádně za všechny velký palec nahoru. Koule na to, to po nich zopakovat, bych většinou určitě neměl. Bonusem zůstává, že jsem se i dost často zasmál (psycho prostřihy nebo wipeout), ale hodnocením i tak zůstávám v průměru. 60%

Jedna z nejlepších úvodních scén komediálního žánru. Pokud se řadíte jako já mezi ten typ člověka, kterého rozesměje téměř cokoli, pak jste narazili na to pravé. Neuvěřitelně bizarní záběry městského utrpení vesnického joudy jsem si totiž náramně užíval. Hnidopichové si asi film neužijí při počítání nelogičností, ale jejich zaznamenávání zkrátka musíte při sledování bláznivé komedie vypustit. Mnoho komedií by na několika vybraných vtipech odsud postavila celý svůj úspěch, ale zde si připravte řádně svojí bránici. Celý film je totiž doslova nabitý naprosto úžasnými nápady a anekdotami a výsledný smích ještě násobí ta pravá nesmyslná hudba. Všichni herci hrají na výbornou a velmi mile mne překvapila i neuvěřitelně atraktivní hlavní hrdinka. Myslím si tedy, že nejen pro nás měšťáky je i velmi zajímavý průběh názorů a naivity vesnického balíka ve velké metropoli. Mám nadějný perspektivy do budoucna. Nejlepší soundtrack z filmu 80%

Komentář rozdělím na dvě části. Objektivní a subjektivní. Zlověstné ticho hodnotím jako neuvěřitelně precizní duchařský thriller. Z počátku jsem si sice slastně mnul ruce, jak ho shodím, neboť rozjezd vypadal na béčkovou detektivku. Poté se ale naplno ukazuje Wanův efektivní způsob natáčení kombinací nekonečně natahovaných a zpomalených záběrů, podpořených z ptačí perspektivy. Ty vytváří neuvěřitelnou a nervy drásající atmosféru. Když ale navíc kamera zajede do nekonečně hrozivých interiérů a přidá se k tomu potemnělá Clouserova hudba, měli byste si pomalu jít koupit nové křeslo a pilník na nehty. Pointa je i přes mírnou odhadnutelnost také povedená. Hlavní role v podání dvojníka Messiho byla střižená dobře, ale když Vám pak jde za zadkem Wahlberg s brokovnicí, tak se není příliš čeho bát. Haha. No a teď subjektivní pocit. Světaznalí logikové a hnidopiši, dejte si voraz. Dead Silence je pro mě nejdéle odkládaný film vůbec. Kamarád mi kdysi ukazoval, že ho má na DVD a ať se na něj podíváme, nějak z toho sešlo. Od té doby, tedy nějakých šest let, nemohu z hlavy vypudit plakát a slogan You scream, you die. Někdy k tomu muselo dojít a řekl jsem si, proč ne dnes. Po předchozím Wanově díle se hezky setmělo, já doma osaměl, a tak jsem měl k dispozici vynikající hororové zázemí. A zmáčknul jsem play. Zpětně teď stoprocentně nedokážu říct, jestli toho lituji a nebo ne. Zaujala mě už úvodní titulková sekvence výroby loutky a spokojeně jsem se ještě v blažené nevědomosti usmíval nad zajímavým nápadem. Poté, jak už jsem výše napsal, jsem si v duchu říkal, že to nakonec nebude tak dobré, jak očekávám. Rozjíždělo se to jako klasická detektivka s trošku zajímavější zápletkou, nic víc, nic míň. Po chvíli mi ale naprosto v hlavě ulpěla podobizna Billyho. Hrozivější výraz snad ani zvolit tvůrci nemohli. Žádné děsivé tesáky, zjizvené masky nebo rozervaný obličej. Ale široký němý úsměv. Krátce před polovinou jsem se začínal vžívat do děje, snažil se prokouknout pointu, najít nelogičnosti. V ponuré legendě jsem se začal pomalu zamotávat do pavučin nevědomí společně s hlavním hrdinou a pokoušel se odhalit onoho tajemného vraha. Atmosféra se dá mnohdy doslova krájet, ale člověk nemůže odvrátit zrak, díky své vrozené zvědavosti. Ta je podpořena atypicky dlouhými přechody kamery a neustále zakrytými předměty. Párkrát jsem se dost leknul a z některých scén i dost zamrazí za krkem. Pro mne ale největší peklo nastalo v poslední třetině. Obecně rozšířený strach z potemnělých opuštěných prostor totiž zdaleka nebylo vše, co mě čekalo. Bojím se už jen dvou věcí. Starých babizen a klaunů. Když se tyto dvě věci spojí a slídivě se schovávají v ponurém polorozpadlém divadle, všude kolem jen pavučiny, stovka šklebících se loutek a děsivé ticho prolínané pouze děsivým smíchem, tak se přiznám. Měl jsem dost v kalhotách. Jako nikdy. Snad ještě nikdy jsem si více nepřál, aby film skončil. A zároveň ne, neboť ještě při projekci, si stav bezedného strachu užívám. Z čeho mám ale opravdový strach, je z budoucnosti. Projde kolem stará paní v hábitu, leknu se. Narazím v cirkusu na klauna, leknu se víc. Půjdu do loutkového divadla, kde bude devadesátiletá břichomluvkyně promlouvat skrze šíleného klauna a dostanu infarkt. Chápu tedy zdejší nepříliš vysoké hodnocení, žádný velký zázrak to není. Zkuste si ale představit všechny Vaše noční můry v jednom záběru a pochopíte, proč zrovna zde jsem měl nejvíce nahnáno. Pravděpodobně za nějakou dobu na Zlověstné ticho zapomenu, ale na co myslím že nikdy, je výraz té loutky. Která se mi do paměti ať vědomě nebo podvědomě vrývá už několik let. Sakra, nevím jestli se na sebe zlobit, že jsem si to pustil nebo se chválit, že jsem se tomu konečně poddal. Tak či onak je pro mne tento snímek asi navždy hororem, u kterého jsem se nejvíc bál. A i když dávám plné hodnocení, už nikdy více. Takže tlačítko "Chci vidět!" se mi tu těžce vysmívá do obličeje. A už mlčím. Remember. Whatever happens, don't scream. Nejlepší soundtrack z filmu 100%

Hned na začátek komentáře varuji před oficiální synopsí, je značně spoileroidní! Insidious byl pro mne novodobým hororovým kultem, který jsem si velmi dlouho odkládal. Dostal jsem se k němu tedy až dnes, po značně dlouhé době. A z počátku jsem byl neuvěřitelně zklamán. Rozjezd celkovému dojmu nejvíce ubližuje. Záběry jsou fádní, bez zaujetí a vůbec bych se nedivil, když by někdo začal znuděně přetáčet dál, aby to už měl za sebou. A to by právě byla ta chyba. Kontrast přicházející kolem poloviny je totiž naprosto odzbrojující. Do té doby máme možnost pozorovat pouze pár lekaček a velmi bych se divil, kdyby u toho někdo blaženě onanoval. Ale od nástupu média a jejích poskoků teprve snímek nabírá ty pravé obrátky a až v ten moment, se člověk může uvelebit v křesle a očekávat to, kvůli čemu vůbec film pustil. Bohužel jsem se i tehdy do děje příliš nevžil, jelikož zkrátka nejsem ten typ člověka, co by "věřil na duchy" a podobné zjevy. Největší zvrat pro mne přišel po třetí čtvrtině, kdy se kamera nebezpečně pouští do paralelní dimenze a teprve v tu dobu dostává zelenou totální psycho. Na rovinu přiznám, že bych asi nevydejchal chodit po neuvěřitelně temném prostředí s kouřem a mlhou všude kolem a s vědomím, že kolem mne je plno nejrůznějších démonů a obdobných zrůd. Ke konci jsem se trochu bál mdlého zakončení, ale Wan to dotáhl do puntíku, a tak jsem se jen na konci vyjeveně otřásl. Pointa a její náznaky, které člověk zpětně zaznamená až po skončení, jsou parádní. Ohledně výtek na špatné herecké výkony můžu jen konstatovat, že jejich nedostatky plně (v pravém slova smyslu) kompenzují jejich protějšky z druhé dimenze. Nejlepší soundtrack z filmu 80%

Jeden z nejlepších psychologických hororů vůbec. Navíc jsem si prošel jednou z největších náladových proměn. Na počátku jsem se až hloupě usmíval od ucha k uchu nad přeslazenou idylkou spokojené rodiny, vybírající si budoucího adoptovaného potomka. Ten naivní úsměv se v průběhu měnil v zachmuřený výraz a ve finále jsem se jen převaloval na židli a tlukot srdce by se dal srovnávat se zbíječkou. Kromě samotného děje s parádními zvraty a lekačkami, a který je dokonce vypointovaný, bych primárně vyzdvihnul aktéry. Nejlepší dětské herecké výkony, co jsem kdy měl čest pozorovat, spolu s rodiči hrají psychologickou hru, kde každý se svou troškou do mlýna sice může ještě všechno řádně zamotat, ale kterou má s přehledem pod palcem Esther. Její mrazivě nevinný úsměv, zastírající hluboké zasévání pochybností do širokého okolí, budu mít ještě dlouho v urytý v paměti. Všechny charaktery jsou sympatické, a tak jejich teror prožíváte spolu s nimi. Nikdy v životě jsem ještě tolik nefandil jednomu aktérovi, aby bez újmy přežil celý film. Ze Sirotka si tedy odnáším velkou spokojenost, budoucí zájem o Isabellu Fuhrman a trošku větší odtažitost k dětem. Více zde. Nejlepší soundtrack z filmu 90%

Looper je tematicky velmi náročná podívaná, která by si zasloužila větší rozpočet. Nedokonalý vizuál totiž vyzařoval z obrazovky až podezřele často, a to je věčná škoda. Na papíře totiž příběh, scénář i herecké obsazení museli vypadat parádně. Zpracování tedy místy vázne, ale patřičně ho kompenzují výkony všech participantů a vychytralé vyhýbání se všem logickým nedostatkům v tak ošemetném námětu. Cestování v čase totiž ve filmovém zpracování často znamená značnou nevýhodu. Tvůrci se ale nijak extrémně nepokoušejí divákovi vysvětlit, jak to vlastně funguje (až na jednu osamocenou větu), takže natěšení fyzici by si měli dát voraz. Děj se dá sice poměrně dobře předvídat, především závěr, takže jsem haproval mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Za některé TK scény a celkový dojem jsem se tedy nakonec přiklonil k vyššímu hodnocení, každopádně jsem očekával mnohem více. Nejlepší soundtrack z filmu 70%