Okara

Smutné zklamání. Byť velmi nerad, musím jít proti zdejšímu proudu nadšení. Na začátek bych rád uvedl, že po vizuální stránce nemám tomuto snímku co vytknout. Je vidět, že nové londýnské studio má co nabídnout. Co se týče vylodění na pláži a bojových střetů obecně, tak je to slast pro oči. Emzáci jsou parádní a jejich rychlost přidává na celkové dynamice bitvy. Sci-fi zbraně, letadla i obleky jsou povedené a začátek filmu tak dává znát, že zbytek bude pořádnej nářez. Ale ejhle. Samotný nápad časové smyčky je fajn a zpočátku se tvůrcům díky tomu podařilo okořenit rozjezd špetkou humoru. Od třetiny to je ale jedno velké zacyklené nic. Anulovala se tím totiž gradace děje a je to stále jedno a to samé dokola. Ruku v ruce s předvidatelností scénáře a zcela očekávaným rozuzlením ve mě Edge of Tomorrow kromě smíchu vyvolal akorát zklamání a znudění, místo očekávaných vytřeštěných očí. Nutno podotknout, že člověka může iritovat i mírná vykrádačka kultovních sci-fi, ať už Avatara či Matrixu (jízda k Louvru je teda jako přímo vystřižená z Matrix Reloaded) a co jsem si začal také více všímat hudby ve filmech, tak subjektivně zde byl naprosto promrhán hudební potenciál. Chtělo to dynamický soundtrack s typickým sci-fi-železným duněním a ne cosi téměř nepostřehnutelného s piánem a Johnem Newmanem na konci. Je mi líto dát jen 2* za tu pastvu pro oči, ale je to vážně na hraně. Nejlepší soundtrack z filmu: Main Theme. 50 %

Nerad používám tyto přívlastky u filmu, ale u téhle série musím. Špinavá, tvrdá, bezohledná, cynická. No jako Freddie. Nekompromisní úsečný seriál zachycuje 10 let ústřední čtveřice v prostředí drsného Londýna na přelomu 80. a 90. let. No zkrátka takové ryze italské téma mafie dle britského receptu. A ono to vážně funguje. Tvůrcům jako by bylo naprosto jedno, jak The Take na diváka zapůsobí; bez okolků si natočili krutej život dvou bratranců a zvysoka kašlou na to, že by to někoho mohlo i pohoršit. Paradoxem zůstává, že zde člověk nenarazí na nějaké brutální nebo naturalistický scény, při kterých by se mu mohlo udělat nevolno. Z čeho mu bude špatně, je buď celkový dojem ubohosti života nebo rychlého zakončení. Zvrat ve třetí epizodě je v různých modifikacích vídaný v mnoha seriálech, kde diváka sebere. Důvod? Dokáží si vybudovat úrodnou půdu z desítek předchozích epizod a když překvapení přijde, traktor co tu půdu orá diváka semele a nechá ho otřeseného v blátě za sebou. Ono byť se protagonisti snaží sebevíc, za tři epizody si k nim člověk zkrátka nestihne vypěstovat dostatečný vztah, aby ho jejich utrpení nějak sebralo. Jediné, co bych tedy mohl vytknout je stopáž, ale to je jediná "vada" na kráse. Krása, která je přímo ušitá pro ty, kdo si musí pokaždé měnit spodky po Ritchiem nebo Welshovi (z nejrůznějších důvodů). Nejde nevypíchnout Hardyho, kterej je zkrátka učiněnej magor. V přesně takovéto roli mi chyběl. Psychopatickej gauner, co se kurví po sídlištích, sem tam exne whisky nebo někomu upraví ciferník. Blázen v dobrým slova smyslu. Po čtyřech nabitých epizodách tak zůstává velmi silný dojem s mírným zklamáním z useknuté koncovky. No, ale aspoň se člověk snáze dokope dát opakovačku. Nejlepší soundtrack z filmu: Club foot. 90 %

Kingo-Kubrickův masterpiece po 33 letech s posilou. Oculus nezaujímá v podstatě ničím novým. Animismus, zlá zrcadla, posednutí ďáblem, otočení zbraně vůči nejbližším - to vše jsme už mnohokrát viděli. Nevím tedy čím to je, ale během sledování jsem z obrazovky cítil ryzí originalitu. Důvodem bude pravděpodobně dokonale pojatá retrospektivní kompozice. V tradiční naraci se totiž v přítomnosti nic neděje. Zde se ovšem po přenesení do reality cosi změní. Co a jak divák začíná zjišťovat teprve postupně; mezitím si láme spolu s ústřední dvojkou hlavu nad tím, co je realita a co iluze. Po chvíli už jsem jen čekal, kdy zpoza závěsu vystoupí Jonathan Frakes z Věřte nevěřte a na férovku se zeptá. Příběh před deseti lety značně připomíná takový Conjuring nebo Sinister a sám o sobě by tedy nebyl ničím zajímavým. Daleko více tak zaujme současné dění, a to nejen díky přitažlivé hrdince. Racionální využití nahrávacích kamer bodá nůž do zad logice většiny found-footage snímků a po setmění bylo jasné, že nastane peklo. Současným odvíjením dvou příběhů se tak děj vygraduje dvojnásobně - závěrečná čtvrthodina je celkem nářez. Samotná pointa nepřekvapí, ale skýtá několikeré možné vyznění, sám nevím, ke kterému se přiklonit. Možná je to jen aktuálním rozpoložením, ale já jsem spokojen; za svoje nervy ale rozhodně nemluvím. Nejlepší soundtrack z filmu: Bring the mirror back. 80 %

Že by reinkarnace opravdu nebyla žvást a máme tu Darrena Fishera alias George Orwella? Sci-fi filosofická alegorie se totiž opravdu často nevídá. Snímek s jednoduchou dějovou linkou, na kterou se ovšem vrství několik nadstavbových úrovní. Příběh jako takový zachycuje sbližování chlapce a dívky od útlého dětství po ranou dospělost, popisuje překonávání překážek, které jim osud klade do cesty. Pochopitelně jim není přáno být spolu, ovšem není nikterak těžké si tipnout, jak to celé dopadne. Co ovšem činí tento film zajímavým, jsou právě otázky, které nepřímo vyplouvají na povrch. V průběhu sledování si tak nemůžeme nevšimnout určitých náznaků, které ukazují na docela konkrétní problémy. Co si takhle zapřemýšlet nad kolizí determinismu a fatalismu, moci médií a agitace samotné, hierarchizace společnosti na předurčené kasty nebo lidské existence jako takové? Nejpodmanivější nicméně zůstává celkové vzezření; všichni protagonisté nosí tunu make-upu, prostředí je přinejmenším kýčovité a to značně zlehčuje celé vyznění. Zasadit tento příběh do temné, špinavé budoucnosti, tak by ty všechny pointy, postřehnutelné díky změně vypravěčských pásem, s královskou-ala-matrix tečkou na konci dolehly na člověka daleko více. Tak či tak, jako oddechovka na usmání a popřemýšlení splňuje OXV parádně. "If this is real, then it assumes that we are simply complex machines, that we may not have a soul, certainly not any free will." "I´m sorry...are they important?" 80 %

Knižní předloha společně s hereckým obsazením vytvořila neuvěřitelně nadějný potenciál pro zachycení nereálně reálného života nevýrazného pisálka. A jak dokonale mohla tato kombinace vypadat ve snech, tak dokonale byla promarněna. Napálená stopáž s táhnoucími se záběry navozuje atmosféru sice retro-podmaňující, na straně druhé i ale až k uzoufání pomalou a stagnující. Význam protagonistů se střídá jak současné módní trendy a bez znalosti knižního veledíla se nezasvěcený divák může v ději mírně ztrácet. Jak ve smyslu na které postavy se zaměřit, tak i v příběhu samotném, který se scenáristicky nevydařil a zamotává se do nepřehledné smyčky. Což o to, že ta smyčka je plná komických excesů, o těžkých životních ranách a drogové jízdě obecně, když je to po půl hodině stále jedno a to samé dokola. Je mi tedy tak trochu líto především dua Amy & Viggo, jejichž role mi v tomto snímku připadají vyloženě zbytečné. Spontánně tedy zklamání a palec dolů, s odstupem času se ale dojem nevytratil tak rychle, jak bych očekával, takže vyloženě tragédii Salles nevytvořil *smířlivé gesto*. Nejlepší soundtrack z filmu: Main Theme. 60 %

Ani po třetím zhlédnutí se neodvažuji Atlas mraků hodnotit. Jak bych taky mohl. Narativní perla, která za pomoci šesti příběhů komplexně zachycuje to, co si zde člověk najde. Exaktní děj není předností tohoto filmu; ba právě naopak, a tím mi ještě více učaroval. Je zde totiž zachyceno neuvěřitelně rozsáhlé spektrum všech různých myšlenek a subtémat. Pro někoho je Atlas mraků opulentní studií vývoje lidstva. Někdo v něm vidí význam síly přátelství a lásky. Další filosofické téma kauzality a etického jednání. Jeden řešení otázky posmrtného života a znovuzrození, druhý politické a náboženské odvíjení v průběhu historie a budoucnosti. Pro mě je tento snímek jako chameleon. Pokaždé jsem si v něm nalezl něco jiného, vždy ve mě dokázal vyvolat jiné emoce. Mění se i průběhu stopáže; zanechává stopy všech filmových žánrů. Ale souhrnně je pro mě jakousi dramaticky něžnou pohádkou, jejíž složitost je jemně zastíněna podmanivým vizuálem. Člověk tak tedy nemusí v průběhu stále přemýšlet, ale může i vypnout a nechat se unášet nadpozemsky krásnými scénami, které opakovanými projekcemi dostávají naprosto nový význam. Atlas mraků nepřichází v podstatě s ničím novým. Až na výjimku všechny příběhy se už v kinematografii v různých verzích objevily. Je tedy až zarážející, jak jejich zpočátku inkoherentní integrací může vzniknout téměř dokonalý film. Slovo téměř používám, doufám, dočasně. Odebrat ho společně s udělením hodnocení si dovolím až po dalších zhlédnutích, po kterých získám na film opět naprosto odlišný náhled. Co se má totiž hodnotit? Perfektní maskérská práce pozorovatelná na hvězdném hereckém osazenstvu? Soundtrack, který posloucháte s přiblbým úsměvem až z vás vypadne pár slz? Prostředí a exteriéry, které nejednou až vyrazí doslova dech? Každý příběh zvlášť? Většinou se film hodnotí celek; ale copak je Atlas mraků jednotný film? Celistvé filmy, byť sebesilnější, zanechávají většinou určitý dojem. Ne tento. Emoční rozervání, myšlenkové pochody po skončení na maximu, čirá zmatenost a s tajemným úsměvem na tváři zjištění, že další projekce jsou nutné. Dopad filmu, jaký jsem ještě nezažil, bravo Wachowski. Nejlepší soundtrack z filmu: End Title. ? %

Varování! Pokud se na Transcedence chystáte do kina nebo se na ni v nejbližší době podívat, rozhodně se před tím nedívejte na trailer. Podle mě je jednou z příčin zdejšího nízkého hodnocení! lll Jako vážně. Tento teaser se řadí do skupiny "Nalákat lidi do kina a tím to hasne". Je takovým shrnutím filmu a lidé, co jej viděli, tak převážně zívají a hypnotizují pohledem dveře ze sálu. Jednak to také může být samotným rázem filmu. Nečekejte totiž strhující sci-fi řežbu z aktuálního spektra blockbusterů za poslední tři měsíce. Spíše takový těžší úvahový snímek s pomalou gradací, kdežto o to silnějším vyzněním. A pochopitelně fanoušci zdejšího nejoblíbenějšího herce by si rovněž Transcendence neměli nechat uniknout; přestože se mu zde dostává málo prostoru, tak i na něm potvrzuje svoji pověst. Více zde. 70 %

Silně depresivní film. To je ostatně většina válečných snímků, nicméně tento čerpá z trochu jiného soudku ponurosti. Jako jeden z mála se totiž zaměřuje na samotný konec války; skličující atmosféru rozlehlých krytů pod troskami zpustošeného Berlína. Velmi realisticky pak především za pomoci trefného výběru protagonistů vykresluje tíživou atmosféru, která zde panovala. Ostatně nevím jak je to možné, ale kdykoli se němečtí tvůrci podílí na vzniku jakéhokoli snímku s negativním vyzněním, tak vždy šáhnou po těch správně psychopatických hercích. Ganz se totiž může pyšnit dost pravděpodobně nejvěrohodnějším ztvárněním archetypu kníratého despoty. Kdykoli je na scéně, jako by vše ostatní vymizelo a na diváka tak dopadaly pouze spršky slin při jeho frenetických rozlícenostech nebo slzy při agóniích. Panika, strach, vztek, nenávist, rezignace. Aspekty obsažené v každém okamžiku mírně přepálené stopáže na diváka doléhají postupně a pomalu. Pokud tedy neusnete, i přes evidentní závěr dokáže film celkovým dojmem člověk dosti sebrat. Ať už naturalistickými záběry amputací končetin, Sofiinou volbou naruby nebo cynickým rozebíráním způsobu sebevraždy. Tak či onak, snímek už jen kvůli roztomilé Alexandře M. Lara za zhlédnutí stojí. Nejlepší soundtrack z filmu 70%

Je zcela bez debat, že Gravitace staví svůj atmosférický dojem primárně na perfektním kosmickém vizuálu. Jelikož jsem se jako vrchní ostuda dostal ke Gravitaci až teď a vše o tom, co mohou zachytit oči, již bylo víceméně napsáno, rád bych se tedy alespoň zaměřil na druhý smysl schopný zachytit složku filmu. Druhou polovinou audiovizuální stránky snímku je tedy zvuk, kterého ovšem paradoxně ve vesmíru není. Což je tedy první obrovské překvapení, kontrastující v podstatě se všemi filmy, které byly kdy natočeny. Ono totiž člověka zarazí, když roj vesmírného odpadu začne nadzvukovou rychlostí demolovat kosmickou stanici a následné výbuchy jsou bez jediného decibelu. Co tedy vlastně můžeme v Cuarónově majstrštyku slyšet? Kromě samotných protagonistů a řídícího centra v Houstonu nám tedy zbývá pouze hudba na pozadí. A subjektivně si myslím, že právě ta se podílí značným podílem na výsledném dojmu. Vzhledem k faktu, že široká veřejnost včetně mě mnoho snímků zasazených dějově kamsi nad Zemi nezná, není tedy příliš s čím soundtrack srovnávat. A co je nové, neoposlouchané, to prostě nadchne. Dojem mám tedy asi takový, jako když jsem poprvé viděl americký Love a vesmírná hudba A&A se mi do hlavy zaryla poprvé. Steven Price ovšem za pomoci nekonvenčních nástrojů stvořil doslova nadpozemskou symfonii, a tak se za pouhé zvukové stránky můžete přesunout kamsi mimo zemský povrch. V případě gradujících scén naopak započne dunět dramatická, dynamická hudba a film jako celek tedy není zpomalený a nudný, naopak v potřebných pasážích nabere na tempu, aby záhy zvolnil a jako na sinusoidě napínal diváka až k prasknutí. Což není nic nového, jenže zde jsou amplitudy o poznání větší a husí kůži jsem měl nespočetně krát. Celkové vyznění filmu je pak sice klišovité, nicméně právě díky prostředí je v čemsi jiné. Aneb začneme si vážit věcí teprve když je ztratíme. Deprese s pozitivním úžasem a já jsem stádovitě ohromen. P.S. Tento film bych pustil povinně dětem, jejich snem je být astronaut. Nejlepší soundtrack z filmu 80%

Ztělesněná šeď. Viggo odhodil Aragornův plášť a podstoupil charakterovou proměnu v starostlivého otce s jediným synem. Sám o sobě je postapokalyptický námět už více než ohraný a kromě protagonistů tak Hillcoat zkusil změnit i formu, která tu ještě nebyla. Ta je dost individuální; někdo temné pesimistické atmosféře propadne, pro mne znamenala pouze častější koukání na hodinky. Řemeslně nadprůměr, ale celkový dojem u mě nulový, za chvíli jsem už na zfilmovaného McCarthyho vesele zapomněl. Více zde. 60%