Okara

Okara

Tomáš Hegedüš

okres Praha

68 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Dokonalý trik (2006)

    Povím vám jeden příběh. Chlapec jednoho dne našel podivuhodnou krabičku. Nevěděl, kde se tam vzala, ani kdo ji tam dal. Že by souhra okolností? Chlapeček nevěřil na osud. Chtěl vědět, co je v tom magickém předmětu ukryto. Dychtivě krabičku otevřel - ale byla prázdná. Zklamaný a naštvaný ji obrátil, zatřepal s ní, ale nic z ní nevypadlo. Prohledal ji, avšak byla opravdu prázdná. Něco mu však poradilo (snad hlas v jeho hlavě?), aby si ji uschoval. Neuplynulo dlouho a chlapec měl zvláštní sen. Vidinu, kde v oné krabičce bylo schované jeho srdce. Neuměl si to vysvětlit, nikoli doslovně, ale bylo tam. Následující den horlivě hledal krabičku. Kam jen ji dal? Našel ji a se stejnou dychtivostí otevřel - opět prázdná. Tentokráte se ovšem necítil stejně. Jako by to nic v té krabičce nabylo jiné podoby. Nebyl zklamaný. Nebyl překvapený. Byl zmatený. Opět si záhadný předmět uschoval, ale v jeho hlavě se mu stále honilo, co to vše má znamenat. Nikoho se ale nezeptal, řekl si, že to bude jeho malé tajemství. V průběhu dalších let, kdy chlapec dospíval, krabičku mnohokrát otevřel. Nikdy v ní nenašel nic určitého, hmotného, ale to on už ani nehledal. Šlo mu jen o ten pocit. Ten pocit, kdy ji otevřel a v jeho nitru se rozbouřily ty již známé emoce. On věděl, že v té krabičce nic nebude. Znal naprosto přesně každý její detail, nemohlo ho nic překvapit. Přesto se v něm pokaždé probudila zvědavost, údiv a zmatení. A on už jen s husí kůží a chladným úsměvem prožíval ten okamžik. Moment, kdy vše kolem utichne a on se může zcela oddat té magické nicotě. Jako by se ty dojmy násobily uplynulou dobou; jako by ho to nic provázelo životem a vždy na sebe nabalilo něco nového, cosi silnějšího. Až po mnoha, mnoha letech a otevřeních to mohl ten chlapec k něčemu přirovnat. Prý je to, jako byste se podívali na dokonalý film. Film, který kdyby byl předmětem, byl by piánem, jehož tóny by vás vždy zcela pohltily; jehož píseň by pro vás byla zcela jinou realitou. Pokud by byl snem, znamenal by pro vás vše, byl by důvodem spánku, a kdyby by byl člověkem, tak by byl tím nejbližším. U kterého se můžete vybrečet, který tu pro vás vždy bude, který vás nikdy neomrzí, neboť navždy bude čímsi tajemným a kdykoli vás může zaskočit něčím novým. Pro chlapce se ta krabička tak stala vším. A on věděl, že i kdyby mu ji ukradli, tak by se nic nezměnilo. Ono nepopsatelné nic už měl totiž v sobě; nikdo mu to už nemohl vzít. A ptáte se, odkud tento příběh znám? Tím chlapcem jsem já. Nejlepší soundtrack z filmu 101%

  • poster

    Sedm psychopatů (2012)

    Hiya, Kaya. Představte si, že Váš smysl pro humor je terč. Kvůli tomu mému, se McDonagh proměnil ve vědce s nanometrem a šel s největší pečlivostí změřit, kde přesně se nachází střed. Pak popošel kousek zpět a střelil mě přímo do něj kuší, kterou celou dobu schovával v rukávu. Další věc, kterou byste si měli představit, abyste pochopili, jak moc se mi Sedm Psychopatů líbí, je následující. Máte v hlavě dvě pomyslná místa. Jedno znamená smích, to druhé dojetí. Ve většině filmů stojíte pouze na jednom, ojediněle mezi nimi sem tam přejdete. Já jsem zde mezi nimi přebíhal, co mi síly stačily. Velmi zjednodušeně se jedná o film o psaní filmu, čímž si v podstatě dali tvůrci sami neuvěřitelný prostor a omluvit by se tak dalo téměř cokoli. Hlavní negativa si tedy i může rovnou sám vytknout, a tak nám v podstatě co se týče kritiky nezbude nic, co říci. Laťka se hned úvodní scénou nastavuje kvalitativně neuvěřitelně vysoko, tarantinovské pojetí smíšeno se sázkou na originalitu dopadlo výborně. Zprvu mírně chaotický dojem vytvářený větším množstvím postav (ženských ne, ty přece nedovedou sestavit ani jednu smysluplnou větu), se postupem času mění na rozplývání se nad genialitou scénáře. Na první pohled mezery v dialozích tedy po souznění budí opačný dojem zvýšené realističnosti a záběry na detaily, z nichž se s ubíhajícími sekundami scény stává priorita sama, mne totálně odrovnaly. Děj rychle odsýpá a abnormálně vysoká koncentrace povedených hlášek v častých rozhovorech tak rozličných charakterů vyvolává častý pobyt na místě se smíchem. Nejvíce mne ale dostala právě volba všech psychopatů i vedlejších aktérů točících se kolem nich. Cholerického pacifistu majícího problémy s alkoholismem či melancholického nihilistu, co rád psychedelický kaktusy, jsem si ani zdaleka tolik neoblíbil, jako Billyho. Billyho, který se pro mne stal filmovou rolí, s níž se ze všech ostatních, co jsem kdy viděl, nejvíce osobně ztotožňuji. Ta je navíc prohloubena výkonem Sama Rockwella. Neumím si představit lepší pojetí této postavy. Mimo jiné se i dozvíme, co se stane po neuposlechnutí výkřiku Ruce vzhůru, proč je Gándhí hloupý či kolik může mít úsměv významů. Navíc po opakovaných projekcích se jedná o něco neuvěřitelného. Dialogy, které zpětně doceňuji jako jedny z nejlepších vůbec (nekoukejte na mě Tarantino a Ritchie, je to tak), si vychutnávám mnohokrát více a na povrch vyplouvají menší pointy, při prvním zhlédnutí nepochytitelné, či jiné pochopení anekdot. Opravdu s úžasem tedy s odstupem hluboce smekám a jsem skálopevně přesvědčen, že Seven Psychopaths je nejpromakanější černá komedie všech dob. A famózní výběr hudby či prohlubující emoční kontrasty scén už chválit raději nebudu, pro dnešek stačí. "It´s very, ayh, it´s very, yeah, it´s very.. moving. Moving. Moving?" "I was paying an attention.." "Moving, you were, ah, moving." P.S. na zamyšlení na závěr: Řekl to nebo neřekl Billy Martymu na oslavě? Nejlepší soundtrack z filmu 100%

  • poster

    Sviňák (2013)

    Tak tohle mě odrovnalo. Do kina jsem šel s představou tuctové komedie, kterých je v zimním období jak naseto. Ani jsem si tak nějak nezjišťoval, o čem to vlastně bude či kdo stojí za vznikem. Zpozorněl jsem ale téměř okamžitě, když mě do oka brnklo jméno Irvine Welsh. A ani jsem se nenadál a už to jelo. Naprosto šílená jízda, kdy se zastaví jen na najetí lajny, exnutí whisky nebo návštěvu bordelu. Myslel jsem si, že dojem ze Sedmi Psychopatů už si asi nikdy znovu nezažiju, ale Filth se tomu přiblížil skoro až na dotek. Skloubení tupého, "puberťáckého" humoru spolu s trochou inteligentního, který svou kvalitou si odvažuji tvrdit šlape na paty takovému Ritchiemu nebo McDonaghovi, a špetkou (spíše hromadou) pořádně černého koření, mě vzalo za srdce, bránice i dokonce slzný žlázy a dojem zanechalo neuvěřitelný. Určitě je potřeba opakovaná projekce, přeci jen složitou dějovou rovinu člověk kvůli podání nemá šanci tolik stíhat. Doporučení pro pozornější: všimněte si nápisu na lécích, zpětně se tak hezky složí puzzle. Jo a nezapomeňte, že ženská je spokojená jen když je dobře najebaná. A obutá. Najebaná a obutá. Více zde. Nejlepší soundtrack z filmu 100%

  • poster

    Requiem za sen (2000)

    Komentář může obsahovat stopy neúmyslných nebo částečných spoilerů, jedná se pouze o moje filmové vypsání! Drogy. Čtyři osudy. Čtyři osobnosti. Čtyři pohledy na svět. Čtyři konce. Vše začíná i končí stejně. Nevinně. V beznaději. Srovnání příběhů lidí spojených přes jednoho z mnoha, zdánlivě čistého Harryho. Se čtyřmi hlavními negativy, které kolem hrdinů rotují a postupně, zcela neočekávaně kolem nich utahují smyčku beznaděje. Psychika. Naivní, nedoceněná, opuštěná matka upnutá k jediné věci, s jejíž vidinou prochází celým filmem. Touha po dosáhnutí svého posledního snu je tak velká, že po chvíli to nejsou červené šaty co ji svírají, ale neškodné tabletky. Snaha tyto šaty dopnout doprovází tabletka za tabletkou, které jsou jako hřebíky do rakve. Příběh doprovázený se vším co k nim patří - stíhy, halucinace, ztráta přátel. Jednoznačně největší a nejhrozivější charakterová proměna vůbec. Prostituce. Krásná, zhýčkaná, závistivá přítelkyně závislá na heroinu. Upnutá a závislá k Harrymu, projevuje typickou feťáckou vlastnost, kterou jsem ve větší míře ve filmu postrádal - nedůvěřivost. Útoky a záměrně vyvolávané hádky mezi ní a její největší láskou jsou jen jediným projevem, uchyluje se k prostituci, podobně jako v podobném snímku My děti ze stanice Zoo. Abťák. Přátelský, vychytralý, slabomyslný kamarád Tyrone prožívající nejběžnější dopady drog - neustálé shánění další dávky, odvykání a s ním spojená jak fyzická, tak psychická bolest, vězení. Trvalé následky. Lehkomyslný Harry, bez obtíží proplouvající životem, během chvíle neustále zasahován čím dál vážnějšími ranami osudu. Stejně nevinný začátek. Stejně hrozný konec. Absolutně dojímavý a přesvědčivý snímek z mého jednoznačně nejoblíbenějšího drogového prostředí, kterému přidává na autentičnosti ne to, že snímek je podle pravdy, což mnoho filmů (hlavně Blairwitchovkých) předkládá za svůj hlavní triumf, ale co víc, že takovýchto osudů se od padesátých let udály stovky, tisíce, sta tisíce. Zajímavé srovnání přístupu společnosti k způsobu vstřebání drog a s nimi spojenými lidmi - v případě požití společnost bere osobu za nevinnou, snaží se jí pomoci, v případě injekčního podání, je snad v nás všech, jak rodiči a médii, tak osobními zkušenostmi a vjemy zabudovaná nedůvěra, nenávist a strach k těmto lidem. Film jsem si dlouho odkládal a jsem rád, že jsem tak udělal, dlouho jsem si odkládal jeden z nejsilnějších nejen filmových zážitků. Vyvolal ve mě nejrůznější protichůdné emoce - zvědavost, strach, lítost, opovržení, zhnusení, snahu pomoci a mnoho dalších. Vybavuji si snad jediné negativum, které ve mě tento film vyvolal, spíše je to nelogičnost. Sice je to dojemný příběh, také plný lásky a přátelství, ale v tomto okruhu lidí, by se nikdy nestalo (snad pouze výjimečně se to děje v párech), aby veškeré peníze vynaložil někdo na kauci někoho druhého, či aby si nevzal alespoň část peněz schovaných v krabici, o které ví všichni. Ale třeba se to událo a bylo jen na mě, abych si nad tím zapřemýšlel, jestli to náhodou někdo neudělal. Perfektně zrežírovaný film využívající rychle po sobě jdoucí krátké detailistické záběry (požívání drog), částečně připomínající intro seriálu Dexter, či rychle podané scény, zdánlivě nedůležité, nejvíce se mi líbily dokonale zpracované a následně podané pocity po požívání tabletek (scéna s hlavním návalem halucinací po zvýšení dávky se stala jednou z mých nejoblíbenějších). Po zhlédnutí jsem byl zaražený a pouze si v tichosti sám pro sebe zpracovával dojmy a zážitek z filmu, který se stal pravděpodobně jedním z mých nejsilnějších, což jsem po Dokonalém triku opravdu nečekal (i tak ho mám ale raději). Snímek s perfektním soundtrackem, jedním z mých nejoblíbenějších, díky kterému se Clint dostal mezi mé favority (jeho spolupráce s Aronofskym je zkrátka božská), se sympatickými a hlavně všedními a obyčejnými hrdiny, což jen umocňuje zážitek, neboť to vyvolává představu, že se to může stát komukoli koho známe včetně nás, kterým proto držíte palce a nové podání sžití lidí s drogami a subkulturou kolem ní, bohužel / naštěstí která ale není ve filmu tolik prezentována (kdyby byla, byl by dle mého názoru zážitek ještě silnější), ve mě zanechal obrovský dojem, dlouho a celou noc jsem nad ním přemýšlel a bez debat se dostal do mojí TOPky a stává se jedním z mých nejoblíbenějších. And you should see my Harry on television. We're giving the prizes away. I just wanted to be on the show! Nejlepší soundtrack z filmu 100%

  • poster

    Warrior (2011)

    Srdcový film. Ve všech nejrůznějších oblastech a směrech. O rozbouřených vztazích otce a bratrů, přičemž já jsem nikdy podobné pouto nepoznal. O neuvěřitelně motivujících a nabuzujících zápasech, kdy rány znamenají daleko více. O myšlence přesahující hranice filmu, zda je důležitější rodina nebo vnitřní přesvědčení. Již celkově se jedná o velice nadprůměrně chytlavý film, který svým příběhem strhává diváka od prvních minut a upoutává pevně jeho pozornost už jen díky samotnému charakteru Tommyho. Svaly se napínají, charizma narůstá, atmosféra houstne a člověk ani nevnímá, jak rychle film vlastně ubíhá. Srdceryvné scény se stupňují a celý příběh dvou málomluvných bratrů se upíná k nevyhnutelnému konci. Toto vše jako předchozí vývoj událostí tak připravilo neuvěřitelně úrodnou půdu, na které tvůrci mohli nechat vyrůst jediné. Nejdojemnější filmové zakončení všech dob. Zalévali ho pomalinku svírající hudbou a záběry napjatých přátel a fanoušků, aby nevyrostl příliš rychle. Nechává diváka v paradoxní nejistotě o očekávaném konci a nabízí mu ten nejryzejší květ v podstatě po celou dobu od nástupu rivalů do klece. Když se poté tento filmový skvost utrhne, člověka náhle definitivně smete ten děsivý proud emocí. Proud, který se skrytě tvoří z malých pramínků tryskajících z každé scény. A když se všechny ty pocity a dojmy usadí, odněkud z neznáma se vyvalí vodopád slz či tiché vnitřní procitnutí. A tak si divák neodnáší květ, ten v něm zůstane, odnáší si vzpomínku na něj. Vzpomínku na impozantní zážitek napěchovaný emocemi až k prasknutí. A vědomí, že ji může nejen kdykoli oživit a to vše vypustit, ale i přikrášlit dalšími zhlédnutími, neboť ty dojmy nevyblednou, nýbrž teprve postupem času získávají na kráse. A původní euforie se tak prohloubila do mnohem smyslnějšího prožitku, na který se budu opakovaně těšit. Nejlepší soundtrack z filmu 100%

  • poster

    Kult hákového kříže (1998)

    Pravděpodobně vrchol světové protirasistické kinematografie mne již po prvním zhlédnutí naprosto uchvátil a dnes je již jedním z mých nejsledovanějších filmů. Parádní zápletka, která by se po přečtení samotného scénáře mohla zdát místy stagnující až nudná, vytváří díky vynikající režii neznámého režiséra a především famóznímu hereckému výkonu Edwarda Nortona, který se také promítl v režírování jeden z naprosto nejzajímavějších filmů. Paradoxně mi první polovina přišla, jakoby tento snímek nacismus obhajoval, především díky přesvědčivému vyjadřování Dereka, který vedle tupých skinů vypadá jako profesor, ale po jeho změně názoru se váhy překlápějí na protilehlou stranu, až vyúsťují v jeden z mých nejoblíbenějších závěrů. Filmu není co vytknout, Edward zde září, jediné co mohu je smeknout a dát maximální hodnocení. People look at me and see my brother. Minipostřeh: Když se Norton vzdává, v pozadí je cedule "Right turn only". Nejlepší soundtrack z filmu 100%

  • poster

    Prokletý ostrov (2010)

    Jedno z největších překvapení roku 2010. Od tohoto silného, atmosferického psycho thrilleru jsem moc nečekal. Již ale při příjezdu detektivů na ostrov, s dokonale dramatickou hudbou, jsem zpozorněl a uvědomil si, že mě čeká něco velkého. Taky že ano. Jedno z nejvíce depresivních míst, zajímavé dialogy a opět dokonalá hudba na pozadí vedly k tomu, že jsem se vzpamatoval až na úplném konci s otevřenou pusou. Originální zápletka v děsivém prostředí s úžasným Di Capriem mě naprosto odrovnala, že jsem se z ní ještě dlouho vzpamatovával. Jinak ve většině komentářů čtu "pointu jsem věděl hned", ale vsadím se, že tu nadstavbovou mnoho z Vás chytrolínů neodhalilo. Nejlepší soundtrack z filmu 100%

  • poster

    Pouť (2010)

    Pro mne nejkrásnější road movie. Neuvěřitelně silný příběh o putování otce, který při postupném pohřbívání syna nalezne více, než by kdy čekal. Martina Sheena upřímně nemám v oblibě a nebyl jsem si ho schopen představit v roli zhrzeného muže. Od prvního kroku už jsem jen sledoval bez hlesu každý jeho pohyb. Pouť by ovšem nebyla tím, čím je, nebýt režisérského kompromisu na všech frontách. Mohl zvolit dlouhou cestu samotářského vlka, nebo veselé putování s přáteli. Mohl díky teskné hudbě natočit smutný a emocionální film, nebo se povznést přes vážnost děje a sázet humor kde se dalo. Mohl se zaměřit na střet kultur a lidí, nebo zabírat úžasné exteriérové scenérie. Estevez do snímku zakomponoval vše. A nevznikla žádná amatérská směska čehosi, ale velmi podmanivý snímek atakující veškeré spektrum emocí a pocitů. Člověk je během zasnění nad celým příběhem vytržen humornou vložkou, aby za chvíli uronil nějaké to zrnko sentimentu. Protikladné pasáže se střídají a dvě hodiny tak utečou rychle jako měsíční cesta s pravými přáteli. Volba dalších protagonistů dopadla taky na úrodnou půdu. Vždyť koho by nezajímala cesta uzavřeného starce, přátelského a bodrého dealera z Holandska, protivné, škodolibé Kanaďanky a trochu vyšinutého spisovatele? Subkulturní vložka by se mohla zdát nejsilnější okamžikem, pro mne jím však i po opakovaných projekcích paradoxně zůstává scéna v hotelu. Čím dál tím častěji tento snímek vidím, tím více mám chuť do těch Pyrenejí vyrazit. Prostě si zabalit a na pár měsíců zmizet. A když se pro vás film může stát skutečností; copak může být něco lepšího? Edit. Tak pouť vykonána. Když vás film inspiruje k vykonání největšího životního zážitku, přestává být pouhou obrazovou sekvencí. Je tam všechno. Všechno. Nejlepší soundtrack z filmu 100 %

  • poster

    Klub rváčů (1999)

    I´m Jack´s changed eclectic view of the world. Nejlepší soundtrack z filmu: Who Is Tyler Durden?. 100%

  • poster

    The Guest (2014)

    O soundtracku: Moore a další nás se svojí hudbou vrací do 80. let post-disco elektronické scény. Syntetizéry a vocodery spolu s monotónními bicími a občasnou basou zní téměř po celou dobu a zdá se to až nemožné, ale padnou k příběhu jako ulitý. Je to paradox, který nelze nesrovnat s podobně laděným snímkem Drive. Tentokrát se ovšem noříme hlouběji do minulosti. Namísto moderně znějícího Nightcall, main theme Drive, tu jsou melodie, které rozjížděly devadesátkové párty, i hlas až podezřele připomínající legendárního Davida Bowieho. Když si tuhle retro elektronickou směsku člověk poslechne zpětně bez obrazu, nechce se mu pomalu věřit, že namísto podvědomého pokyvování hlavou a chuti jít si zapařit jen seděl přikovaný a ani nedutal. Dost kontroverzní undergroundová hudba, která se až příliš hluboko vryje do paměti a podtrhuje atmosféru filmu hned natřikrát. Atmosféru, na kterou se jen tak nezapomíná, protože co Stevens předvedl, by asi obyčejný smrtelník jen těžko dokázal. Takže asi fakt psychouš bude. Na druhou stranu, když je váš herecký výstup doplněn o takový rázný psycho, jako je třeba track The Magician, tak to asi jde hned lépe. Soundtrack drtící tvrzení, že elektro hudba do filmu nepatří. Nejlepší soundtrack z filmu: Bar Fight. 90 %

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace