blitzer

Pěkný kráký dokument, překvapivě nezatížený dobovou ideologií. Vidíme zde výrobu a pokládku šindele, tesaře při vysoké práci, unikátní "presse na dvíhání chalup" v akci a samozřejmě lidovou architekturu a lidový nábytek Rožnovska.

Dvouhodinový vhled do životů lidí (a děti jsou taky lidi), pro které je svoboda jednou z nejvyšších hodnot. Jak říká jedna z protagonistek, Gábina Ježková, úplné svobody ve vzdělávání se u nás bohužel kvůli státnímu monopolu na tvorbu (nejen vzdělávací) legislativy a její vynucování nedá dosáhnout. Dá se jí však přiblížit, a to jak na institucionální úrovni ("svobodné" školy bychom u nás spočítali na prstech jedné ruky), tak zejména úrovni individiální - prostřednictvím domácího vzdělávání. Tedy alespoň prozatím, než si stát i na tuto - dnes tak trochu šedou zónu - došlápne. Divákovi, který zná dění kolem Svobody učení, Svobodného přístavu, zná kanál Důvěřujeme dětem či úžasné přednášky paní Nováčkové, toho dokument zase tolik nového nenabídne. Pro ostatní to je skvělý vstup do králičí nory :-) Zasloužilý počin!

Obrázky pěkné, komentáře většinou neuvěřitelně tendenční (prostátní, protikapitalistické), až jsem zůstal s otevřenou pusou, co všechno je placeno z našich daní.

Blázni a děvčátka jsou pro mě hodně silná vzpomínka z dětství a radost z nalezení ztraceného "zlata". Muselo to být někdy zkraje základky, když nás učitelky na tenhle Kachyňův film vzaly do kina. Byl to pro mě tehdy hodně silný zážitek, protože ten film byl úplně něco jiného, než co jsem do té doby jako šesti sedmi leté děcko viděl. Přišel mi hrozně nedětský, ponurý, smutný, strašidelný a erotický. Třicet let jsem nosil tu vzpomínku zalezlou někde hluboko v hlavě a nemohl jsem si zaboha vzpomenout, co to bylo za film. Pamatoval jsem si jen to, že to rozhodně nebyl film pro malé děti a frázi "opalování na rajsko". Právě díky této frázi a archivu ČT se mi podařilo film dohledat... Zkouknul jsem ho znovu a... stejné pocity: ponuré, šedé, neveselé. Tu erotiku už dnes vnímám trochu jinak :-) Přišlo mi to trochu o ničem, taková letmá povídka o pubertálním klukovi. Ale určité kouzlo to má (oprýskaný Žižkov 50. let). Alespoň pro mě v té vzpomínce z raného dětství.

Viděny jen dva díly: Vůně dřeva (3*) a Tesařina (5*).

Tento dokumentární seriál jsem poprvé zaznamenal krátce po jeho vzniku, poté, co jsem s nadšením zhlédl starší cykly Bedřicha Ludvíka, na které, i po více než deseti letech, moc rád vzpomínám. Tenkrát však nebyl seriál kvůli autorským právům snadno dostupný a navíc téma mě zas tak nelákalo. Musel jsem k němu dozrát. Shodou okolností se letos seriál reprízoval. Přesně v momentě, kdy jsem se o přírodní hmotu z celulózových vlákem a ligninové výplně začal víc zajímat. Tím jsem si Kus dřeva ze stromu užil mnohem víc, než by tomu bylo před zmíněnými deseti lety. Než jsem se na jeho poetiku naladil, trochu mi vadilo, že v každém díle nezazní víc faktických informací o dané dřevině a jejím obrábění. Nicméně po pár dílech jsem si na to zvykl a seriál jsem si oblíbil stejně jako předchozíí skvosty páně Ludvíka. Takže tleskám i popáté. Pozn.: Seriál je sympatický i tím, že nevznikl za peníze ČT (tedy z daní), ale za soukromé peníze sdružení majitelů pil a katrů.

Od té doby, co jsem dokument v polovině roku 2013 poprvé zhlédnul, jsem se k němu ve vzpomínkách poměrně často vracel. Ani vlastně nevím proč. Asi mi jsou osudy samotářů žijících v blízkém sepjetí s přírodou nějakým způsobem blízké. Většinou jde o lidi, kteří našli svůj vnitřní klid, nesou moudrost, pokoru, či „jen“ zajímavý životní příběh. Pan Josef Mertlík nebyl v tomto ohledu výjimkou (zemřel v r. 2015). Dnes se mi podařilo dokument konečně znovu nalézt, a tak jsem si dal druhou projekci. Zájemcům o toto téma doporučuji neméně výbornou knihu Raději zešílet v divočině z r. 2018. „Konečně jsem zase ochutnal hořčici. Jen tak s rohlíkama a byla to pochoutka. Jak říkám, já si dělám Vánoce celej rok.“

Hvězdičky jsou v tomto případě spíše odrazem poselství, které film nese, než ohodnocením filmařiny samotné. Film mi přišel spíš dětský s jednoduchou a předvídatelnou zápletkou a příliš doslovnými scénami, čemuž dala korunu závěrečná pirátská šermovačka. Ale nenudil jsem se, na to je celá filozofie Summerhillu moc zábavná a zároveň důležitá. Kéž by jednou bylo něco takového legální i u nás (psáno v době, kdy nejmenovaná ministryně vypouští do éteru zřejmě vážně míněné návrhy na prodloužení povinné školní docházky do 18 let).

Nejsilnější filmový zážitek za poslední roky. Pokud člověk válku přímo nezažil, těžko si asi dokáže pocity zúčastněných představit, ale myslím, že dokument přiblížil tísnivou a následně euforickou atmosféru velmi autenticky. Věřím tomu, že Bruce svým vystoupením vrátil těm několika stům lidem alespoň na pár hodin opravdovou radost ze života. Byť to ze začátku asi bral jako chlapecké dobrodružství, zaslouží si (nejen) za to respekt. Film byl v kinoprojekci doplněn rozhovorem s Brucem, který proběhl s odstupem pár let po dokončení dokumentu. Jak dokument, tak tento rozhovor přinesl několik vážných otázek k zamyšlení, což se často nepodaří ani dramatům nominovaným na Oscara. Fakt síla!

V porovnání se slibným začátkem byla druhá půlka seriálu velké zklamání. Žánrově neusazené a dějově rozplizlé. Jako kbydy scénárista nevěděl, co chce napsat a zapisoval změť myšlenek, tak jak mu zrovna lezly z hlavy. Škoda, protože díly s Krobotem byly famózní.