forsythia

Nevím, jestli mám tenhle film přirovnat k souloži nebo k slavnostní večeři o několika chodech. V prvním případě začíná skvělou a velmi slibnou předehrou, v druhém neméně skvělým a slibným předkrmem. Pak se to pořád ještě slibně rozjíždí a v obou případech se stupňuje očekávání. Jenže protože v prvním případě se jedná o soulož po deseti letech manželství (s manželem samozřejmě) a v druhém o večeři, které se účastní celé široké příbuzenstvo, tak vám hlavní chod přinesou už lehce vychladlý (v tom prvním případě lehce vychladnete vy). Ale pořád vám cosi dává tušit, že tady to nekončí. A tak se ani v jednom případě nesnažíte nic předstírat, ale naplno se onomu tušení poddáte a nakonec jste odměněni zážitkem, který si budete pamatovat ještě dlouho.

Já musela být v minulém životě Japoncem. Takových a podobných filmů bych mohla vidět mraky a asi by se mi nikdy neomrzely. Scény, jak jednotlivé oběti umírají, jsou skoro hypnotické a krásně gradují. Opuštěná nemocnice je úžasně strašidelné místo a třešnička na závěr... pardon, vlastně bonbónek... inu, sladký.

Tahle hysterická šílenost není pro mě. Jsem ráda, že jsem se donutila na REC konečně podívat, abych se utvrdila v tom, že až se objeví další tímto iritujícím způsobem natočený horor, tak se mu mám obloukem vyhnout. Teď to spraví platíčko ibalginů a mokrý hadr přes oči. Příště mě někdo rovnou prašťte palicí, jestliže si omylem pustím něco podobného.

V sedmdesátých letech jsem byla dítě já a tahle hra mě asi nějak minula. Škoda, mohla jsem mít rozhodně pestřejší dětství.

Hanba mužům, kterým žena vládne! A o těch tajtrlících, co si každou chvíli nechají nabančit, ani nemluvím. A ten polda, kdyby byl co k čemu, tak té mrše nasadil pouta, hned jak s ní (SPOILER!!!) vlezl do postele. Ale to už by byl trošku jiný žánr, pravda...

Jestli vám utkvělo v paměti, že všechny cesty vedou do Říma, tak vězte, že vám pěkně kecali. Nevedou. Vedou do Tokia, kde každý nakonec najde své místo pro život. A věřte nevěřte, nikdo není takové dřevo, aby tam nenašel uplatnění. Časem ovšem můžete začít propadat pocitům, že je to všechno na hovno. Ale i ono má v tokijských ulicích své místo. A někdy mívá takovou razanci, že za sebou zanechá pěknou kupu sraček. Jestli si ale myslíte, že se ho zbavíte, jste na omylu. Leda byste zalezli do příjemného příšeří domova a nechali se obrůst břečťanem. Jenže nakonec vám to stejně pokazí ta svině láska. No není to sakra pech?

Příjemné giallo s příjemným mrazením, hudbou, pohledy do očí - pravda, ty pohledy nebyly příjemné pokaždé, erotikou i zápletkou, i když vyprávění místy na můj vkus moc líné, což trošku rozmělnilo jinak rovněž příjemné napětí. Jo a klasická fotografie má něco do sebe, fotokomora může být docela strašidelné místo. S červeným světlem i bez něj.

Možná jsou tam... tam na té druhé zemi, tam je možná všechno, o co jsme přišli, co jsme ztratili, všechny naše dávno pohřbené naděje, všechno, s čím se snažíme v životě vyrovnat a pořád nám to nějak nejde. Tam leží náprava našich chyb, tam leží uskutečněné sny. Setkat se s tamtou realitou, to může být splněný sen. Jenže naopak je to docela velkej průser.

Špatně jsem si vybrala. Otec mých dětí má sice charisma, ale obávám se, že až si dcerka vyrazí na výlet a unese ji banda albánských týpků, co se s tím neserou, budu hořce litovat, že nejsem rozvedená s Neesonem, co se s tím nesere ještě víc. Kecám. Moje nezletilá dcerka si na žádný výlet nikdy nevyrazí. Bude sedět doma, i kdybych ji měla přivázat k židli.

A takhle nějak se má žít... nejhorší je, když člověk má co ztratit.