forsythia

Asi jsem čekala trošku víc. Dlouhý úvod a kratičký (i když výživný) závěr. Každopádně mě to na chvíli vrátilo do dětských let, kdy jsme s kámošema šmejdili ve sklepích starých baráků na pražských Vinohradech. Bůhvíproč se mi pak zdávaly ještě dlouho děsivé sny...

Kdo by neměl rád ty roztomilé hlodavce? Vydařené obrázky, které místy doslova nutí vnímat i jinými smysly, než je zrak a sluch.

Zážitek ještě nestihl vychladnout, a tak chvíle rozhodování mezi 4 a 5 hvězdama, 5 si to nakonec ode mě nezaslouží, protože po dějové stránce to bylo sice zcela dle očekávání, ale bez nápadu. Podívaná ovšem skvělá, tam fantazie jede na plné obrátky a vtahuje do úchvatného světa, který se prostě neomrzí a pořád je na co koukat. A na pokračování se pochopitelně těším a doufám, že se dočkám.

Mám tenhle film ráda a po rozhovoru u piva se svou dcerou, která si právě sehnala kdesi práci recepční a vyprávěla mi, jak po ní chtěli, aby šla na nějaký příšerný večírak, a ona si tam mezi načančanými hosty připadala jak totální idiot, jsem si na něj vzpomněla a řekla si, že si to musím zase pustit. Mám ho ráda, protože je o ztrátě a nalezení sebe sama, o hodnotách, o povrchnosti, a přitom i v těch povrchních cancech o módě se najde kus pravdy. Zevnějšek odráží i ty hodnoty, které by jinak vidět nebyly, a módní průmysl je tu od toho, aby nám pomáhal k sebevyjádření. A zároveň možná i od toho, aby nám pomáhal v hodnotách se zorientovat. Asi většina lidí si tím projde. Hledá svůj styl, a přitom vlastně hledá, jak říct světu kolem sebe něco o tom, čemu věří, jak se dívá na svět, co je pro něj (či pro ni) důležité. A to i tehdy, když to vlastně zase až tak neřeší. Jo a Streepka je prostě boží. :)

Tak jsem se po pár letech dostala k poslední sérii Mostu. Když už mám v plánu se na ten most podívat, tak bych to měla vidět celé, že. No, nevím, jestli to ještě nepřehodnotím. Zdá se, že mezi Kodaní a Malmö se toho děje trochu moc a ne vždy jsou to věci, o něž by člověk stál. Jak mě ta třetí řada trošku nasírala příliš dotěrnou emotivností, tak ta čtvrtá, vzdor taky trošku prvoplánové emotivnosti, to seriálu vyžehlila závěrem. Přesto o hvězdu navíc nedostane, těch momentů, co se z vás snaží mačkat slzy, tam bylo přece jen trochu moc. Každopádně asi, pokud se na tu cestu na most vypravím, s sebou pro jistotu neberu svoje (byť už dospělé či skorodospělé) děti. Jistota je prostě jistota.

Jeden z těch filmů, co se na ně už dlouho chci podívat a furt nic. Tak včera večer konečně něco. A to něco, u čeho jsem se dost pobavila, nejvíc mě asi rozsekalo prasátko.

Na Skleněnýho nás nepustili do kina, chtěla jsem tam propašovat synka, tehdy dvanáctiletého, a nezdařilo se. Pak jsem nějak pozapomněla, že jsme to vlastně hrozně chtěli vidět, a dneska přišla ta správná chvíle. Mladému je od té doby o tři roky více a asi je to dobře, protože v těch dvanácti by to nejspíš neocenil (i když ty dva předchozí filmy tehdy viděl a vypadalo to, že i pochopil). A tedy k filmu - inu, každý jsme nějaký. A obávám se, že ty divnoděti, se kterými se v rámci speciálněpedagogického studia a praxe setkávám, do tohohle pojetí světa až moc zapadají.

Tak tohle byla paráda. Napětí od začátku do konce, žádná intelektuálně-psychologicko-dramaticko-hysterická vycpávka, nic, co vás nutí přemýšlet o smyslu života, jenom celou dobu trnete, jak to dopadne. Nepřestávám se plácat po zádech za nápad dokoukat devadesátkové thrillery, které mě minuly, a že jich v té době bylo natočeno sakra dost a já jich sakra dost neviděla!

Nezáviděníhodné životní okolnosti, a ještě ke všemu na Měsíci, když je tam člověk tak Sam...

"I am tne archangel fucking Gabriel!" A jestli mají kachny uši, případně zda by se v devíti kruzích pekla našla taková věc jako gumová kachnička... Jo, takhle nějak si představuju Armagedon. Když je divák dostatečně trpělivý a netrvá mu rok, než se dostane ke třetímu dílu (protože první dva jsou rozjezd), je odměněn jízdou pekelně nebeskou. Já si ty dva rozjezdové nakonec i zopakovala, abych se vrátila do děje, a rozhodně mi to neublížilo.