Willy Kufalt

OK... sice mi prvních 15 minut lezlo značně na nervy a také později občas došlo na nějaký ten drobný výpadek s chvilkovým míjením, hlavně ten loutkař mi byl strašně nesympatický a Malkovich aspoň tady působí jako hroznej slizoun ;o), ale tyto a podobné ryze subjektivní výhrady časem upadaly, když se z prvního filmu dle námětu Charlieho Kaufmana pro mě vyklubal hodně osobitý zážitek, s nejednou vyloženě nezapomenutelnou scénou (včetně proslavené noční můry z kavárny, zobrazující Malkovichovu návštěvu mysle sebe sama). Nápadů nejen v rámci rozvinutí toho ústředního je tu hromada, už samotné prostředí úřadu i se zásadní chodbou a kanceláří s hodně nízkou zdí, kde se všichni přítomní musí krčit, vytváří atmosféru téměř jiné dimenze. Ta se pak už jen prohloubuje tím, co následuje po vstupu do objevené „králičí nory“ skryté za náhodně ukrytým regálem se šuplíky a co je při pohledu z mysle cizí postavy snímáno „oválovitě“ rámovanou kamerou. Během sledování ve mně vyvstávaly různé otázky a očekávání kolem ústředního fantaskního prvku a ač Kaufman není ve vysvětlování zdaleka podrobný a doslovný, mozaikově do sebe zapadající vysvětlující střípky spolu s vývojem příběhu mi k ozřejmění i podnětům k přemýšlení postačily... stejně jako pro cestu k přímo nevyřčené, ale s náhledem do vnitřní říše implicitně vnímáné myšlence, že v realitě se lidé v jisté formě stávají nesmrtelnými právě díky tomu, že navždy vejdou do mysle jiných lidí a že tyto „vstupy“ do myslí budou pokračovat nadále z generaci na generaci. Z fantaskních komedií s přesahem do liského podvědomí se mi V kůži Johna Malkoviche nakonec líbilo víc než loňské To se mi snad zdá! [75%]

„Možná, že jsem schopen pochopit vesmír... ale pravdu o tobě nikdy nezjistím.“  Konečně jsem se dokopal k slavnému „skandálnímu“ Bertolucciho filmu a první půlhodina mi připadala jako excelentní náběh na další zážitek. Atmosféra zákoutí Paříže a opuštěného bytu byla velmi silná, v nejednom okamžiku až mysteriózní, doplněna skvelou hudbou, občas i drobným vloženým gagem (se zametačem na ulici nebo stěhováním křesla i se sedící dívkou za hudby), první sexuální scéna znepokojivá a Maria Schneider v klobouku zajímavě tajemná. Postupně ale zdařile rozehraný náběh dospěl do neustálých, často až prázdných a vulgárních řečích o sexu, které mě spíše otravovaly, Maria a.k.a. Jeanne mi se změněným účesem brzy zevšednila, Brando zůstal nezáživným a já zjistil, že k postavám vedoucím rozsáhlé dialogy mezi převažně násilným sexem pranic necítím a nenacházím si žádný výraznější vztah. Našly se i později osvěžující situace, velmi pěkné záběry kamery nebo nějaká ta drobná myšlenka, občas větší nahlédnutí do psychologie postav, takže do jisté míry jsem u sledování zvládl setrvat s částečným zájmem, jistý dojem plynoucí hlavně z oné atmosféry ve mně film i zanechal, ale vcelku jsem se s Posledním tangem v Paříži a případným hlubším zážitkem z něj trochu minul. [60%]

Rok 1983 v kinematografii mj. jako rok možná největších perel tanečního filmu? ...a za mě může být, tahle Carmen mě hodně nadchla, podobně jako již mnohem dříve (i opakovaně) viděná Tančírna, i když každý z těch dvou filmů mě zároveň dostal jinak. Pojmout adaptaci slavné opery, resp. baletu ve stylu série navazujících zákulisních zkoušek bylo velmi poutavé, všechny ty taneční, zkušební a předváděcí scény, ať už za doprovodu tleskotů, kytar nebo puštěných árií oplývaly úžasně autentickou atmosférou, že mě od první chvíle provázel pocit sledování čehosi výjimečného. Ten film může místy působit jako dokumentární záznam zkoušek, Carlos Saura však na pozadí tohoto dění a během leckdy velmi krátkých "meziscén" a pronesených dialogů rozehrává stále patrnější napětí, mistrovsky ho postupně vnáší i do více tanečních čísel a poslední půlhodina přináší nejedno excelentní vyvrcholení, kdy se děj zkoušené baletní opery a reálný příběh mezi tanečními umělci začnou stále více prolínat či doplňovat a nejeden taneční souboj nebo naopak souhra uprostřed hromadné taneční i divácké sešlosti podtrhují krásně gradovaný umělecký zážitek. Na základě pár dávnějších zkušeností s panem režisérem jsem to nečekal, ale dneska mě Carlos Saura jednoduše dostal do kolen! [90%]