Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Mysteriózní
  • Horor

Recenze (3 164)

plakát

Její tělo (2023) 

Nečekaně silný zážitek. Těší mě, že se v uplynulém roce urodilo více českých filmů otevírajících nezvyklá témata a ač lehce půjdu proti davu, tohle se mi líbilo víc než Úsvit. Příběh úspěšné sportovkyně, která po těžkém zranění rozběhla novou (ještě úspěšnější) kariéru v pornoprůmyslu a do třetice zemřela mladá na zhoubnou nemoc, byl často již součástí propagace, takže jsem se jeho znalosti předem nevyhl. Přesto mě naplno přikoval: scény z tréninků a příprav na olympiádu braly dech, po chvíli je vystřídává fyzicky nepříjemné drama smíchané s dramatem osobním a záhy přichází úspěch v branži vyvolávající tak rozporuplné pocity. „Myslíte si, že i pornem se může předávat nějaké poselství...?“ Já si to nemyslím, nicméně náhled do pornoprůmyslu a jeho zákulisí plného lesku, bohatství a současně (morální) špíny byl nečekaně poutavý, i se scénami typu natáčení sci-fi porna ve skafandrech a kulisách kosmické lodi... a byť bych za jiných okolností mohl osud hlavní postavy brát jako morální pád na dno, režisérce se spolu s hlavní herečkou podařilo, abych s Andreou soucitil a spíše ji navzdory vybraným reakcím z okolí přál dosáhnout toužený úspěch. Ve chvílích opětovného shlédání s matkou nebo k závěru jsem vedle jisté tísně pocítil i kousek uspokojivého štěstí, že i za tak velmi krátký, ke konci se neodvratně blížící život dokázala silná hrdinka pro svou vytrvalost cosi dosáhnout a pozitivně zanechat, ať už šlo o oblast jakoukoliv. Výkon plný proměn se Natalii Germani v hlavní roli neskutečně povedl, ve scénách pózování u focení působí i sexy a ač ji registruji v poslední době jako často obsazovanou herečku, podařilo se mi vnímat během filmu především Andreu jako postavu. Hodně na mě zapůsobily i výkony ve vedlejších postavách (sestra a zejména rodiče) a emotivně smířlivý závěr. [85%]

plakát

Úsvit (2023) 

Vybavuji si z maturitního ročníku vyplňování zkušební přihlášky na vysokou školu, když se nad výběrem pohlaví z možností Muž – Žena jedna spolužačka ve třídě zeptala: ...a co když je někdo hermafrodit?  Tenkrát mi vůbec nedošlo, že její otázka nemusí být zas tak nepatřičným úletem, ba může mít blízko k reflexi celospolečenského problému (přestože se výraz hermafrodit, jak jsem si dohledal, u lidských jedinců dnes již oficiálně nepoužívá). Tedy jednou z deviz Úsvitu je otevření nezvyklého tématu, o němž se díky vybraným dialogům i náučným pasážím s „animovaným listováním“ lékařskou encyklopedií může divák dovědět zajímavé informace. I samotná linie s živou „anomální“ postavou přináší jisté drama a některé scény s prezentovanými stanovisky (např. prohlášení jedné z žen na večeři o možné existenci pouze dvou jasných pohlaví) vytváří právě v souvislosti s touto linií dost smutný dojem a s implicitní paralelou k dnešku poznání, že se společnost v jistých ohledech za ta léta tolik nezměnila. Úsvit rozhodně vnímám jako jeden z ambiciózních českých debutů loňského roku, dále mě hodně zaujmul výtvarnou stránkou, zvláště v exteriérech prvorepublikového města a poetických Vysokých Tater, i lehce mysteriózní linkou kolem podivného nálezu. Přesto jsem nabyl dojmu, že se potenciál občas částečně rozplizl v slabší gradaci některých linií, zvláště lince těhotěnství hlavní postavy se nedostává vyvrcholení, až tu zpětně působí zbytečně, využívání současné mluvy včetně tvrdých vulgarismů ničilo vizuálně úspěšně navozenou atmosféru 1. republiky a Eliška Křenková (byť se snaží a někdy i projeví jisté emoce) na mě v postavě projevující mj. empatii k „pacientovi“ působila mírně chladně a tak naplno neutáhla svůj film. [65%]

plakát

Špičák (2009) 

Filmy Yorgose Lanthimose ve mně probouzejí rozporuplné pocity, hůře se mi vstřebávají a Špičák byl v tomto směru pro mě z dosud viděných snad nejmarkantnější. Už dlouho jsem se u žádného filmu nehoupal, někdy vyloženě od scény ke scéně, tak silně na úrovni „upoutává a baví – odpuzuje a nebaví“. Samotný námět totalitní rodiny, která žije pod přísnou kontrolou v pomyslném skleníku, odloučeně od reality za kamennou zdí zahrady, téměř bez komunikace se světem, kde i třeba jakýkoliv film (mimo vlastní natočená rodinná videa v bytě) se stává naprostým tabu, sliboval hodně a Lanthimos využil mrazivý, atraktivní a současně bizarní námět k řadě povedených scén a dílčích zápletek. Míchá se tu napětí s tísní a absurdním humorem, divná atmosféra často báječně funguje, ústřední postava otce měla štěstí na výrazně a osobitě působícího herce a i ty jeho dcery mi časem začaly připadat zajímavé... Jenže svým stylem je tady na mě Lanthimos až příliš radikální a déle jsem si zvykal na kameru, kdy ve více záběrech např. vidíme postavy v širokouhlém formátu tak, že hlavy mají uříznuty mimo záběr a pod. Nepochybuji (po nedávných Chudáčcích teprve), že Lanthimos umí profesionálně točit, ale tady ve mně jeho formální experiment vyvolal místy vyvolal svým extrémním pojetím až dojem neumětelství. Když připočtu, že jsem se víckrát musel překousat pocitově prázdnými scénami a (opět) přehnaným počtem šílených sexuálních i jinak úchylných scén, mám stále pocit, že Lanthimos tak úplně není režisér pro mě – byť díky vybraným devizím a svébytnému provedení netradičního námětu šlo pro mě určitě o zážitek. Jen ten špičák se mi zatím v případě Lanthimosovy tvorby nepodařilo rozkývat naplno. [70%]

plakát

Nebe (2002) 

Chvílemi zvláštní zážitek, což většinou ocením, navrch s často silnou mysteriózní atmosférou a skvělým výkonem Clate Blanchett, díky čemuž mě Nebe hodně vtáhlo do sebe... V prvních minutách netuším, co se děje, záhy nastane nečekaný incident a vyvíjející se příběh nabírá od prvního výslechu spoustu napětí a překvapení. Režisér mě párkrát lehce zaskočil zjištěním, že často záhadné detaily důležitých zvratů (příčina odlišného místa výbuchu či nepozorovaný útěk z přísně strážených toalet) nechal odplynout bez vysvětlení, bez možnosti se o nich více dovědět. Minulost se ve flashbacích rozplétá, ale do mnoha zákoutí jednání hlavní postavy nechávají tvůrci dveře (zřejmě záměrně) zavřené. Tom Tykwer se hodně vyžívá ve hře s vyprávěním ve vztahu k divákovi, nicméně oproti Lole běžící o život mi tentokrát svou hrou i docela sedl. Zatímco v Lole si vypůjčil nápad tří alternativních verzí jednoho příběhu z filmu Krzysztofa Kieślowského (Náhoda, 1981), tentokrát se návaznost na oblíbeného polského režiséra konala zfilmováním Kieślowského nerealizovaného scénáře a za sebe jsem měl dojem skutečně dobré volby. Scénář nechává poznat mnoho tváří rozporuplné hrdinky Philippy, která se zprvu jeví jako sebevědomá vražedkyně, víckrát jako rafinovaná hráčka ve vztahu k policii, v konfrontaci s následky svého činu však brzy ukáže zranitelnost, posléze se stává osobou milující... Cate Blanchett všechny ty tváře Philippy sehrává strhujícím způsobem a režie s kamerou zase přináší nejeden vizuálně úchvatný záběr zejména v exteriérech. [75%]

plakát

Obyčejná událost (1974) 

První tři filmy Sohraba Shahida Salesse (dále Zátiší a V cizině) mi sedly podobně, byť možná jsem se již ocitl v menší výhodě díky tomu, že Salessův styl včetně výstavby příběhu už znám a trpělivě jsem se tak nechal zanášet v pomalém vyprávění až do nenápadně podaného, ale mnohé říkajícího vyvrcholení. Saless totiž opět vypráví v často dlouhých statických záběrech, s místy až monotónně opakujícími se stejnými zážitky a činnostmi běžných rutinných dnů – tentokrát z pohledu malého kluka chodícího do školy a bývajícího s rodinou, která trpí chudobou a chladně odtažitými vztahy uvnitř současně. Tragická zlomová událost, pro hlavní postavy však opravdu více obyčejná než tragická, se stává nečekaným drobným spouštěčem k naději na zlepšení. Plně barevné filtry ve scéně z obchodu s oblečením (zatímco většina scén vizuálně působí téměř jako z černobílého filmu) krásně podtrhují úspěšné nalézání si cesty otce k synovi. Za mě šlo o celkově zásadní scénu, která sice nekončí vytouženým výsledkem a zase na chvíli připomene částečně bezvýchodiskovou situaci, přesto však dýchá pozitivní náladou plynoucí ze vzájemné vlídnosti a drobného kouzla nového malého zážitku. A ano, Obyčejná událost byla i pro mě zážitkem s čímsi navíc, i přestože některými reáliemi a rozehranými motivy nabízí něco, co lze vidět i v pozdějších a za mě často ještě lepších íránských filmech, např. z dílny Abbase Kiarostamího. **** Zase jsem si tak po cca 20 min. v duchu říkal, že tohle už bude poslední film S.S.S., na který se dívám, protože se ve svém stylu a postupech (byť zajímavě nekonvenčních) až příliš opakuje a cestu k vyústění u něj opět často vyplňuje jednotvárná šeď. Po skončení a uplynutí půl dne si říkám, že se časem na nějaký další Salessův film klidně rád podívám. [75%]

plakát

Luca (2021) 

Tyto dětské animáky od Pixaru, Disney a spol. příliš nevyhledávám, k Lucovi jsem byl po opakovaném doporučení téměř donucen a nějakou dobu jsem bojoval s pocitem míjení se s fantasy v podmořském světě. Naštěstí se ukázalo, že jde o ten typ fantasy, který docela můžu – kdy se fantaskní říše dostává do konfrontace s běžným světem lidí. Moje dojmy začaly stoupat s přesunem do italského města, kde mě potěšil nápad zasadit velkou část animovaného děje do konkrétních existujících reáliích. Ty jsou mile dotvořeny odkazy filmovými (plakáty k Prázdninám v Římě nebo Felliniho Silnici), hudebními (píseň Ritty Pavone) či obecně kulturními (koloseum a další artefakty ve knize) a také pobyt v prostředí římských uliček má v animované podobě vážně skvělou atmosféru. Postupně se Luca stával docela napínavým, když se do reálného světa dostali i chlapcovi rodiče nebo začala plně gradovat zápletka ohledně často zmiňovaných mořských příšer a jejich skutečné podoby. Každou další třetinou stopáže se mi Luca zamlouval o něco víc a zpětně si ani nemám tolik proč stěžovat: Akční scény s podáním dobrodružných zážitků ze sériového skákání z vody do vzduchu či bláznivých jízd na kole mě zrovna nebraly, ale oproti jediné otravnější postavě hrošího strýčka u nich dodatečně vnímám docela pevné místo ve vedení příběhu či charakterizaci fantastkních postav směrem k dalšímu ději. V rámci svého druhu filmu, byť u mě spíše na jedno zhlédnutí a zpestření, za mě v pohodě. [70%]

plakát

Zločin v expresu (1965) 

Costa-Gavras mě osobně ještě více uzemnil nasledujícími, převažně politickými thrillery a dramaty v čele s Doznáním, na druhé straně mě větišnou tento režisér velice baví i v případech, kdy občas překvapí filmem vymykajícím se z obvyklého zaměření. Za mě tedy skvěle, takřka bez hluchých míst, zvládl už svůj debut ve víru klasické (na Gavrase až překvapivě apolitické) noirové kriminálky. Výborná atmosféra filmu se proměňuje do vícera podob, dynamicky rozjeté dialogy mezi policií vystřídavají vnitřní monology se samostatnými příběhy postav z řady obětí (scény s Michelem Piccolim dýchají až strhujícím neklidem, zatímco příběh postavy v podání Simone Signoret rozehrává smutnou až dojemně prchavou romanci). Napětí ohledně příčiny zvyšující se série mrtvých a rozplétání skutečností kolem jednotlivých cestujících, ještě s využíváním nákresu na tabuli, tu atraktivně graduje a drží do poslední chvíle, abychom záhy z momentu odhalení přešli do akce vrcholící automobilovou honičkou. Když jsem se na film díval před pár lety, oceňoval jsem zejména Yvese Montanda a jeho stylové podání klasického inspektora ze staré školy, po letech jsem si však stejně užil i jeho netradičního parťáka Pierra Mondyho a další herce vystihující charakterově odlišné svědky (osvěžující je vtipně provokativní figurka Charlese Dennera)... a odhalení skutečného motivu-nemotivu mě opětovně dostalo! [85%]

plakát

Love on the Pyramids Plateau (1984) 

Jednou to přijít muselo a tady se projednou stalo, že mě z filmů Atefa E-Taieba + z filmů s Ahmedem Zakim v hl. roli něco zklamalo. Dlouhou dobu mi příliš nebylo jasné, proč takový kritik společnosti a bojovník za práva slabších, jakým byl ve svých filmech E-Taieb, točí tak obehranou romantickou zápletku o zakázané lásce, jejíž vývoj jde silně proti přáním rodičů obou protagonistů. Po přečtení komentáře na IMDb a rozležení dojmů z viděného to sice dodatečně chápu, jenže jak se mi už přihodilo u Khanova Maowid ala ashaa, znovu jsem se přesvědčil (byť tentokrát s lepším výsledkem), že romantické egyptské drama 80. let zkrátka není pro mě, ani když pochází od tvůrců, které si za jiné filmy cením. Ač poselství chápu, samotné gradování se mi zdálo místy až afektované a (bez nadsázky) neuvěřitelně vyhrocené ab absurdum, když se postupně mladý pár stává trnem v oku úplně všem, včetně hotelových zaměstnanců nebo náhodně se objevující policie. Více scénami jsem se mírně protrápil, aniž by ve mně zanechaly hlubší emoce, ač jiné (např. setkání s postarším intelektuálem v kavárně ve dvou různých částech filmu) sledování určitě příjemně osvěžily, stejně jako herectví Ahmeda Zakiho s výraznou přirozenou gestikou. Jako celek co do zážitku lepší průměr. [60%]

plakát

Císařův slavík (1948) 

Milý Slavíku, v této chvíli na konci mám jedno přání: vidět Tě a slyšet ještě jednou, v původním českém znění. Pak možná přidám i zbývající 5. hvězdičku... Zní to docela absurdně, dívat se na československý film s anglickým dabingem, ale ani po několika měsících se mi na jinou volně dostupnou verzi Císařova slavíka nepodařilo narazit (včetně těch, které v názvu tvrdí o češtině). Něco na tom bude, když zůstává Jiří Trnka více ceněn v zahraničí, nicméně po několika letech od zahlédnutí některých Trnkových kraťasů (např. Árie prérie) jsem se konečně odhodlal na některý celovečerní film proslulého filmového loutkaře (nebo loutkového filmaře? :)) a úpřimně jsem překvapen, jak mě Trnkovo provedení slavičí pohádky bavilo, okouzlilo, uhranulo, přeneslo do svého světa království, pohádkové přírody a malých oživených postaviček. Z jeho vizuálních kompozic sálá i po letech dokonalost a magická atmosféra, obzvlášť celá sekvence z nočního hřbitova mě svým pojetím k závěru ohromila a nasledující probuzení zpátky, tak trochu z pohádky do jiné pohádky, vrátilo celému vyznění něžnou poetičnost. [85%]

plakát

Při hledání hladomoru (1980) 

Filmy z filmařského zákulisí à la Americká noc či Trhák se u mě celkem těší oblibě, s tvorbou ceněného indického režiséra Mrinala Sena zatím obeznámen nejsem a moje první setkání s ním skrze toto dílko... dopadlo u mě na lepší průměrné hodnocení. Film bych úplně za průměr neoznačil, jenže když ohlédnu od autenticky působivého výletu do exotických reálií v doprovodu postavy režiséra, filmového štábu a otevírání tématu ještě tehdy pořád nedávné lokální minulosti v souvislosti s hladomorem, připadalo mi, že mi ten film mimo zmíněný exkurs už nemá co víc nabídnout. Dostal jsem řádku poutavých scén a zajímavě vykreslený střet filmařů (které zajímá zvolené téma hladomoru jako každé druhé a neváhají třeba smát se při hádání roku vzniku fotek skupinky hladových) a jinak situaci vnímajících domorodých obyvatel (kterých se téma silně vzhledem k prožité zkušenosti dotýká). Jen celek na mě působí jako táhlý polohraný dokument s volně navazujícím sledem scén, z něhož se během celých dvou hodin přes jisté poselství často vytratil souvislejší příběh... tedy jestli ho tam režisér vůbec chtěl mít. [60%]

Ovládací panel
77. nej uživatel Slovensko
62 bodů