Willy Kufalt

Willy Kufalt

Martin Šmelko

okres Rožňava
osamělý běžec na dráze filmového diváka...

33 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 9 16 24 31
    • 26.5.2020  20:50
    Domovník (1973)
    **

    Když už si u francouzského filmu 70. let připadám, jako kdybych sledoval spíše nějakou bakalářskou příhodu či jinou polotrapnou mikrokomedii ČST z dob socialismu, zůstalo zřejmě někde zřejmě špatně. Snad ve scénáři, který nabízel jen minimum vtipných situací (jako třeba ty s výtahem) a víceméně povrchně napsané postavičky z prostředí činžovního domu. Snad v hercích, mezi nimiž se volba obsazení hlavní role skutečně nepovedla a ten nadprůměrný standard kolem v rolích vedlejších (Galabru, Carmet) zůstává spíše jen tím příjemným standardem. Snad v režisérovi Giraultovi, který se povětšinou specializoval na rozervné komedie a pokus o veselohru s vlažnější atmosférou a serióznějším tématem (domovník manipulující s obyvatelmi domku) mu jednoduše nevyšel. Každopádně mne to příliš nebavilo.

    • 22.5.2020  12:51
    Podobizna (1947)
    *****

    ,,Je to přeci svatá povinnost kritiků... doceňovat s odstupem času nepovšimnuté umělce." Nejsem sice uměleckým kritikem, ale tenhle výrok z Podobizny mi připadá velice nadčasový a platí i na oblast filmů. Krátké poválečné / předúnorové období 1945 - 1948 považuju již dlouho za neprávem prohlíženou kapitolu československé kinematografie, která tehdy (ještě než došlo k zásadním politickým změnám) dokázala nabídnout divákům velmi pestrou nabídku výborných psychologických dramat i pozoruhodných "žánrovek". Horor Podobizna jsem už kdysi viděl, ale tenkrát mi připadal spíše jako dobová kuriozitka. Dnes jsem k Podobizně v klidu usedl znovu po pár letech a byl fascinován. Tvůrcům se povedlo vykřeslit hutnou temnou atmosféru, naplno využili možnost práce s černobílým vizuálem, také spoustu osobitých postupů a dle kvalitní literární předlohy stvořili působivý kus, který by se rozhodně neztratil ani v zahraničí. Trochu mne zklamal Otomar Krejča, od pozdějšího průkopníka herectví z Národního divadla jsem očekával výraznější výkon, ale tady šlo o jeho první větší příležitost před kamerou, a nebylo na škodu, zmizela-li záhy jeho postava ze scény. Zato obsadit už tehdy excelentního Vladimíra Šmerala do postavy, která prochází výraznými psychologickými proměnami až k samotnému rozkladu osobnosti, se ukázalo jako sázka na jistotu. Víc než fantaskní zápletka o prokletí obrazu se do popředí dostává příběh původně chudého malíře a jeho stále zvyšující se touze po slávě a bohatství... ten dokazuje, že velikost klasiků spočívá v neutíchající nadčasovosti jejich děl. U fantastkního hororu ze 40. let bych to nečekal, ale s přibývajícími minutami mne tady opravdu silně mrazilo. 90% (Horror Challenge Tour)

    • 22.5.2020  12:29

    Zvláštní... u řady komedií i jiných "žánrovek" z dob 60./ 70. let mám pocit, že pořád dokážou velice dobře pořád fungovat. Smrt jí sluší je daleko mladšího ročníku (1992) a připadá mi, že za necelých 30 let tahle bláznivě černá podívaná neskutečně zestárla. Jestli tedy vůbec ve své době naplno fungovala. S takovým hvězdným obsazením a podle všeho v netypických rolích snad ano. Pár momentů, zejména řádění pana doktůrka coby malíře na zámku, mi občas mírně pozvedlo koutky úst, chápu i myšlenku vystřelit si ze stárnoucích hvězd, které nemohou rozdýchat coby jedinou vrásku na těle. Celkově jsem se ale navzdory všem kladům na čele s téměř dokonalými triky bavil spíše průměrně a občas i nudil. Po tom pěkném "broadwayském" výstupu Meryl Streep v úvodu jsem čekal víc. Bez toho brakově laděného hororového kabátiku navíc bych se asi taky obešel... 55% (Horror Challenge Tour)

    • 21.5.2020  23:09

    Film, se kterým jsem se vlezl jako na houpačce. Dle zdejšího profilu (žánr, plakát, ale i odezvy diváků) jsem čekal vše možné, určitě ne však film, který začne vizuálně vymazlenými poetickými scénami půlnoční Paříže. Spočátku mne dění vtáhlo do sebe, bavil jsem se a byl zvědav na vývoj a přepojení vícera dějových motivů i odhalování zákoutí lásky velice hříšné. Později jsem se začal nudit, abych pak byl záhy svědkem hnusných scén, kde se mladomanželé během milování kanibalsky pojídají. Nejhnusnější scény pro jistotu začínají prolínat epizodky jednou s poetickým záběrem na krásnou kolií v autě, podruhé s koupí malého štěňátka... a musím říct, že tahle kombinace hororu a poetických scén mi málem rozervala srdce. Tohle není žádný prvoplánový horor, vlastně po většinu času to vůbec není horor, daleko výraznější zastoupení nesou chvíle, kdy film připomíná spíše umělecky laděné drama ze života. Stejně se mi ale do toho všeho pravidelně vynářela otázka, proč se má smysl dívat na film o extrémních sexuálních úchylkách, místy doplna nasycený krví a nahotou? Co mi může něco tak hnusně naturalistického přinést? Tahle otázka ve mne trvá nadále, respektive film mi přes všechny klady nedokázal najít jednoznačnou pozitivní odpověď. Proto bych nedal víc než 3 hvězdičky, ani kdyby to Denisová navrch obohatila o swingové písničky s orchestrem naživo. 55% (Horror Challenge Tour)

    • 21.5.2020  22:44
    Halloween (1978)
    **

    Dost primitivní béčkový horor s velkým kladem v podobě dobře vybudované temné atmosféry... ovšem jen ve vybraných scénách, které pro změnu střídají neutrální pasáže, jenž vybudovanou atmosférou pravidelně naplno zazdívají. Tak nějak jsem si potvrdil, že podobné příběhy plné hrůz a lekaček v osudový den nebo v rámci osudového rituálu nejsou pro mne. Co zůstává obdivuhodné, je určitě všestrannost tvůrce Johna Carpentera, který si vedle režie a autorského scénáře k filmu sám napsal také hudbu! Jako skladatel mne v rámci tohoto filmu (díky působivému hudebnímu motivu) zaujal určitě více, než jako filmový tvůrce. 35% (Horror Challenge Tour)

    • 21.5.2020  19:06
    Ptáci (1963)
    ****

    ,,Ptáci přece sami bezdůvodně nenapadají lidi," říká jedna z postav kdesi uprostřed filmu. Nicméně v rámci celkého vyznění filmu Hitchcock s McBainem alias Hunterem ten důvod jaksi nedomysleli. Čekal jsem, že bude více ještě rozvitá myšlenka, která zazní v baru od jedné staré paní, že ptáci začali po spiknutí útočit, protože lidi jim ubližovali opovrhováním a válkou. Ale konec mi připadal dost odbitý a motivaci ptáků, které před tím stejně tak náhle jak začali útočit, náhle pro změnu jen všude kolem v úplném pokoji seděli, jsem nerozuměl - chybělo mi v tom výraznější poselství. Přesto dávám nakonec 4 hvězdičky, neboť navzdory výhradám i vlažnějšímu rozjezdu mne Ptáci bavily a pokud jim náhodou chyběla temná atmosféra (na tu jsme si museli velkou část filmu počkat), tak určitě nechybělo minimálně dobře vybudované napětí a několik nezapomenutelných mistrovských scén. Líbily se mi i triky a ze všech osobitých scén mne nejvíc zaujala asi ta, kde ptáci před školou postupně přilétali na své bidlo a v pozadí dětský sbor v škole zpívá dlouhou píseň (zajímavá dvojitá gradace v přibývajícím počtu ptáků i v písničce s dokola opakovaným stupňujícím se refrénem). 75% (Horror Challenge Tour)

    • 21.5.2020  15:02
    Hoffman (1970)
    *****

    Pan je poněkud tajemný muž mnoha tváří... má pověst velkého sukničkáře, nekompromisně se podbízí slečince v bytě (některé ty jeho úchylné řečičky nebylo zrovna lahodné poslouchat). Na druhou stranu není mu cizí být příjemným společníkem do páru, také zábavným průvodcem po výletě v přírodě, který vám za pochodu imituje kvákání žab, no jindy se v něm taky probudí velká nesmělost a ostýchavost. Člověk nikdy neví, jak se protentokrát znovu zachová a podobné je to s celým filmem. Když slečna Smithová dobrovolně zazvoní u bytu pana a a zároveň se ho od první chvíle štítí, jsme vhozeni do znepokojivé situace, která neměla našlápnuto daleko od strašidelného thrilleru. O dvou postavách toho nevíme mnoho, netušíme, proč se vlastně v případě takové vztahové konstelaci sešli, a směr, jakým se bude příběh vyvíjet, umí mnohokrát překvapit. Mezi Peterem Sellersem v nezvyklé poloze psychologicky složitého milovníka a mile naivní Sinéad Cusack tu panuje zvláštní napětí, které postupem času dává vzniknout zajímavé chemii. Dokážou utáhnout celý komorní snímek natolik, až si v několika málo scénách říkáte, jak explicitní přítomnost dalších postav působí málem rušivě. Za čistokrevní komedii bych snímek neoznačil, ale z některých scén a závěru nakonec ten hřejivý pocit zůstal... a tady raději končím, abych nevyzradil pointu a závěr. 90%

    • 20.5.2020  21:08

    Vilu Tugendhat v Brně jsem dosud neměl příležitost navštívit, nicméně jako stavba z pohledu zvenčí mne vůbec neuchvátila. S filmem o osudech několika lidí, v jejichž životě tento "Skleněný pokoj" hrál významnou roli, to nakonec nebylo výrazně lepší. Filmu nelze upřít krásnou vizuální stránku, nápad vyprávět osudy postav na pozadí historie v několika dekádách se mi velice zamlouvá a vyprávění probíhalo osobitou formou. Zatímco jiné domácí filmy z poslední doby, zasazené do historického času, se snaží vyprávět s dokumentární přesností, uvádět pomalu v každé druhé scéně přesný datum, Ševčík sází spíše na záměr udělat silnou pocitovou záležitost, spoléhá na náročnějšího diváka. Celkem se mi zamlouvalo, že jsem bližší období, ve kterém se děj právě odehrával, mohl leckdy uhodnout na základě různých indicí (postavy pracovníků z StB, hudba ve stylu rock'n'rollu bigbeatu, hláška o "Rusácích" a pod.). Přesto mne ten příběh nijak více nedokázal oslovit, měl jsem občas pocit, že forma zvítězila nad obsahem. Pomalé a dlouhé scény střídaly pro změnu velmi rychlé skoky v čase a rozehrané vztahy v útržcích působily na mne chladně. 55%

    • 20.5.2020  11:35
    Věznice Andersonville (TV film) (1996)
    ***

    Chápu, že pro spřízněné diváky zajímající se o historii Spojených států amerických může být tento film stejnou hodnotu, jako zase pro nejednoho našince Vávrova husitská trilogie. Bohužel u obou se mi staví do cesty jakási vzdálenostná propast: u Husitů časová (dávný středověk), zde pro změnu geografická. Téma občanské války USA jde mimo mne a Věznice Andersonville byla až "příliš historickým" filmem na to, abych po celé tři hodiny dokázal setrvat v plném zaujetí z nadčasové roviny. Přesto mi nabídla působivý exkurs do zajateckého tábora a v jistých okamžicích až hrůzostrašné pocity při ponoření se do psychiky zajatců v prostředí, v němž byla nechutná špína přítomna jak všude po zemi, tak uvnitř vládnoucích lidí a dozorců. Pokus o útěk a soudní proces patří určitě k zdařilým pasážím, ale bohužel během tří hodin nejednou dochází i na rozvláčné zvolňování tempa. U Frankenheimera jsem zvyklý na velkolepé filmové zážitky, které ve mne přetrvávájí i do dalšího dne, tady spíše přetrvává menší zklamání a dilema v hodnocení. Zklamal mne i Jan Tříska; na jeho postavu velitele táboru jsem se hodně těšil, říkal jsem si, že po Obecné škole nemohl podat v roli podobně rázného charakteru špatný výkon, ale se svým patetickým přehráváním a nemožnou angličtinou byl spíše k smíchu. 65%

    • 19.5.2020  08:56
    Hlava 22 (1970)
    *

    Neoslovilo, nebavilo. :( Ani kniha, kterou jsem nějakých pár let zpátky povinně četl, nebyla zrovna úplně mým favoritem, ale oslovila mne tenkrát rozhodně víc. Hellerova knihu coby román se výrazně vyznačovala absurdností a skrze ní vyplývající myšlenkou o nesmyslnosti války. Byla rozsáhlejší, specificky strukturovaná do samostatných kapitol, ale dávala smysl. Nicholsův film se pro mne vyznačoval spíše nepřehledností a byl pro mne volným slepencem různým epizod, které mne povětšinou nedokázaly osobitě zaujmout a jako celek nefungoval už vůbec. K žádné z postav jsem si nestihl vytvořit vztah, dvě hodiny bez reálně napínavého prožitku a stejně tak bez humoru byly pro mne nekonečné. Hudební pochod v pozadí k závěrečným titulkům pak konečným vysvobozením. 20%

    • 18.5.2020  20:17
    Joker (2019)
    **

    Asi jsem z jiného světa, ale nemohu si pomoct. Film, který vyvolal za posledního půlroka rozruch, na mne nedokázal zapůsobit. Námět vypadá sám o sebe šokující, scénář obsahuje nosnou myšlenku, celou řadu mrazivých zvratů a určitě silný společenský přesah, ale zpracování mi připadalo natolik chladné, chvílemi až nudné a zejména bez patřičné temné atmosféry, že mi málem zůstalo ukradené, co se na plátně děje. Zachraňovalo to nanejvýš dobová hudba. Neznám předlohu ani další tematicky spřízněné filmy, odhalování tajemství rodu Waynů a zákoutí politiky v Gotham City mne zajímá asi tak jako výskyt vzácných hornin na Marsu. Tenhle aspekt šel mimo mne a jako psychologické drama mne to dvakrát strhnout nedokázalo. Především se nedokážu přidat k nadšencům z hereckého výkonu J. Phoenixe (jehož zde vychvalují často i ti, kteří dali filmu 1* nebo odpad). Phoenixovi jsem možná věřil neúspěšného komika a pouličního klauna, nikoliv ale psychicky narušeného jedince který by potřeboval ze své vnitřní touhy zabíjet či by kterému dokonce podobně hříšné konání přináší radost a obrovskou zábavu. Vražda celebrity v přímém přenosu měla na papíře potenciál stát se vrcholným okamžikem filmu, bohužel působila na mne trapně (stejným dílem jako ův stand-up výstup baru) a ze strany protagonisty naprosto chladně. Mohu zůstat v iluzi, že chyba není na straně tvůrců, protože ti točili pro cílové publikum DC Comicsu, kterým jsem zůstal až do zhlédnutí a dosud zcela nepolíben. Ale to je asi vše, co můžu směrem k případné omluvě za nízké hodnocení dělat a pak dodat jen, že užil jsem si akorát hereckého klasika Roberta De Nira (ač spíše v epizodní roli). Najde-li si třeba i legendární Král komedie další diváky právě díky ovi (Taxikáře jsem zatím neviděl), nelze pak podobné paralely ke klasickým filmům zde vnímat, než pozitivně. 35%

    • 15.5.2020  21:07

    Krimi komedie, u níž jsem skoro půlku filmu téměř nic výrazně komického nevnímal. Dokonce i atmosféra Paříže ze strany Američanů mi připadala trochu fádní. Pár scén jako třeba jízda policejních aut po ulici bylo až málem zdlouhavých, ale zaposlouchal jsem se do pěkně napsaných dialogů, zaujalo mne téma kolem falšování výtvarních děl a pro mne nepříliš známý Hufh Griffith coby lehce svérázný mistr padělatel (aneb takový následovník legendárního van Meegerena :-)). Loupež nejrůznějších objektů bývala častým tématem soudobé filmové zábavy, tahle loupež mne překvapila mj. rychlým způsobem, s jakým se do ní téměř bez přípravy naostro pustila nenápadná dvojka pachatelů a jak si hlavní hrdina uměl invenčně poradit se všemi nečekanými nástrahy (např. u "akce" s klíčkem, magnetem a provázkem). Mezi půvabnou Audrey Hepubern a jejím velice sympatickým partnerem Peterem O'Toolem to začlo čím dále víc jiskřit, nevadilo mi ani, že během opakované romantické lichotky jsem to nestoudné tajemství Venuše odhalil a scény z těsného skládku č.4 v muzeu patřily určitě k těm nejvtipnějším (hlášky modrookého Petříka o obsazených luxusních hotelích, nedostatku místa pro doktora a pod. mne velice rozesmály :-)). Z několika point příběhu, které celé dění hezky završily, se mi nejvíc líbila ta s oslovením a dotazem směrem k Vincentu van Goghovi. Kdybych měl filmu něco vytknout, byla by to v první řadě poněkud nemastná-neslaná hudební složka. 75%

    • 15.5.2020  20:34
    Frajer Luke (1967)
    ***

    Příběh chlápka, který v opilosti potřeboval ještě více chlastu, zničil kvůli němu čerpadlo na pumpě a v pracovním lágru, kde ho šoupli, začal vyvádět frajeřiny a jeden útěk za druhým. Chápu, že kolegové spoluvězni mohli na Lukea vzpomínat s velkým obdivem, ale stejně se rozcházím s potřebou tvůrců tohle "hrdinství" adorovat a na závěr mi to připadá zbytečně jednostranné. Doba Lukeovy účasti ve válce a náležitých vyznamenání (o nichž se moc stejně nedovíme a jsou-li vůbec skutečná) dávno pominula, v dějové lince kolem něj jsem badal spíše smutný osud bývalého hrdiny, který po letech už nemůže najít přestižní společenské postavení a klesl v tomhle směru coby vězeň až na samotné dno. Jestli jsem Lukeovi v něčemu opravdu fandil, tak v morální a společenskou proměnu, která se navzdory ukázce nezlomného charakteru (v boxu) jaksi nekonala. Mezi vězeňskými dramaty zůstává mým favoritem Ptáčnik z Alcatrazu – tam se navíc do protestu a nemožnosti plně se vzepřít proti systému pojmenovaly věci pravým jménem a R. Stroud cosi včetně vlastní sebarehablitiace dokázal. Luke se zmohl povětšinou jenom na místní frajeřinky. A hlavně bezvýznamné útěky, u jejichž motivace jsem se ztrácel, jako protest postavit se proti něčemu to na mne moc nepůsobilo. Na druhou stranu vnímám silné umělecké kvality snímku, atmosféra a prostředí pracovního tábora jsou od začátku filmu vykřesleny perfektně, to musím ocenit... zejména ty scény, které ukazují těžkou práci vězňů u silnice, pak následné rýchlé kázání velitele a pod. Nakonec i příběh Luka měl i pro mne světlejší momenty. Asi po roce jsem se podíval na film znovu a ponechávám původní hodnocení. Ideologickou linku navrch překonala nekonečná stopáž (nemůžu si pomoct, u některých epizod a zeména v druhé půlce u dokola opakovaných útěků jsem se nejednou hodně vrtil nudou...) 60%

    • 14.5.2020  20:23

    Liza Minnelli mluví afektovaně, zpívá afektovaně (i když kupodivu u zpěvu mi to skoro nevadilo), chodí i tančí afektovaně... ba v jedné chvíli mne přesvědčila, že ona afektovaně i dýchá! Takhle expresivní projev se obyčejně nevidí ani u hereček z němých filmů, když pominu slečnu blondýnu ze Zpívání v dešti (mimochodem film od stejného režiséra!), kde příšerný hlas a přehrávání byly nutnou součástí role. Stanley Donen bohužel nechal stejně afektovaně mluvit všechny ženy, které se zde na večírcích prohání, až si pomalu myslíte, že v meziválečném období všechny bohatější paničky trpěly afektovaným projevem... a až se člověk vyděsí, když v půlce filmu zjistí, že si na Minnelli a spol. začíná zvykat. Kdyby zde nehrál můj oblíbený Gene Hackman, asi sledování filmu velice brzy vzdám (i tak jsem to po 20ti minutách málem vypl). Nakonec jsem se zadíval, od první napínavé chvilky začal i dobře bavit a musím říct, že mimo výkon herečky v hlavní roli celkově zas nejde o vyloženě špatný film. Tenhle výlet do doby prohibice, odehrávající se po většinu času na lodi ilegálně pašující alkohol, měl rozhodně i světlé chvilky. Ze tří velkých akčních scén na lodích mne zaujala nejvíc ta první, ještě v pohodovém duchu a připomínající svým pojetím víc než strhující okamžik spíše nějaký ten děj z němých grotesek (což se k atmosféře doby hezky hodilo), ale závěr se nakonec taky povedl. Atmosféru téměř neustále v pozadí dotvářela jazzová hudební kulisa a podařilo-li se režisérovi občas na pár minut Minelli odehnat mimo kameru, mohl jsem být nakonec i svědkem příjemné podívané. 55%

    • 14.5.2020  19:59

    Mrtvolka s nohy zarytými do cihly, tetované krokodíly v tunelu, hanlivá pouťová atrakce na náměstí coby terč pouličních malířů... a jako vrchol všech zde přítomných absurdit jeden univerzální strojek se sbírkou nejrůznějších alternativních násad, s nímž nikdo neumí tak obratně a skvostně zacházet jako Chuck Connors. Interesantní podmořský hřbitov lidí a objektů záhadně zmizelých je pak kapitolou sám o sobě. :) ... John Frankenheimer točil během své dlouhé režisérské kariéry komedii pouze dvakrát (tou první je u nás rovněž neznámý Extraordinary Seaman s Davidem Nivenem v hl. roli), nicméně i tady uměl naplno rozvinout špičkovou práci se zvoleným žánrem a fuknčně v něm využít i svou oblibu v akčních scénách. Zde Frankenheimer spojil síly se scenáristou Robertem Dillonem (Konec rozkvětu 1972) a pánové stvořili nápaditou parodii ve stylu přímočárých kirminálek a gangsterek ze 70. let. Bláznivé je to tedy chvílemi až běda! Samotný děj mi jako celek nijak neučaroval, přesto jsem si po většinu času užíval spoustu vtipných vychytávek, nápadů a bláznivých akcí, které nepostrádají nadhled. Všechno dolazují parádní herci (ač v tomto případě pro mne bez výjimky úplně neznámí), opět hravá Manciniho hudba a já si 99 a 44 ze 100 procent mrtvého zařadím klidně na seznam těch dobových / stylových komedií, ke kterým se časem z radostí vrátím. 80%

    • 13.5.2020  17:27
    Ubožáci (1982)
    ***

    Snažil jsem se brát Ubožáky jako zcela svébytnou adaptaci slavné Hugovy knihy v podobě čtyřdílné TV minisérie a vyhnout se označení remake. Tuším, že narozdíl od Lelouchových Bídníků 20. století (1995) tvůrci nechtěli natočit snímek tak, že by si svým pojetím doslova žádal od diváka znalost původního příběhu. Nicméně výsledek, ve kterém je řada důležitých scén buď zkrácena nebo přímo vynechána, mi tyhle pocity občas vyvolal. Nejen u jedné z klíčových scén, kde Valjean (již jako starosta Madeleine) zachraňuje muže spod kočáře a inspektor Javert skrze způsob nadvihnutí těžkého břemena poznává Valjeanovu totožnost (zatímco divák narozdíl od Javerta nemá možnost první obdobný čin Valjeana zde vůbec spatřit a velký význam téhle scény pak může uniknout). Ale zejména v druhé polovině série, kdy se tvůrci hodně zaměřili na revoluční události Francie v 30. letech 19. století, bych se ve skloubení dalších dějových linií bez znalosti příběhu nejspíš ztratil (se znalostí jsem byl spíše jen mírně zmaten). Nejvíc mi vadily všechny ty rádobyumělecké spomalené záběry na střelby a padající těla, připadaly mi zbytečně patetické a dlouhé. V řadě komorních scén s dialogy v jedném prostoru se na druhé straně nezapřel ani televizní původ. Udělat oproti pohádkově laděnému filmu s Jeanem Gabinem temnější verzi Bídniků určitě nevnímám od Hosseina jako zlý nápad a Lino Ventura je stejně tak vynikajícím Valjeanovým představitelem. Věnovat celý film čistě Linovi, který do té role dává všechno i velký kus srdce, a zažívá coby Valjean osobité proměny, mohl vzniknout pěkný čistý kousek. Bohužel z obsazení vedlejších rolí (oproti Bourvilovi a Blierovi ze starší verze) mne nikdo další nedokázal osobitě zaujmout (a třeba J. Carmet v roli Thénardiera ani moc neseděl), což vnímám jako deficit, když se děj kolem těch postav hodně točí a třeba ve třetím dílu se Ventura skoro ani neobjeví. Díky Venturovi a také díky tomu, že jsem zrovna neměl předem příliš vysoká očekávání, nakonec zklamán nejsem. Ale ve srovnání s pocity z filmové verze z roku 1958 vcelku ani vysloveně nadšen. (Jsem zvědav, jak se příště poperu s Bídníky '1934 a Harry Baurrem.) 65%

    • 11.5.2020  20:07
    Horúčka (1975)
    **

    Nezáživný scénář, absence většího napětí a dialogy pojaté málem jako schůze ÚV KSČ zachraňuje chvílemi poněkud experimentální zpracování námětu. Nejen samotný temný černobílý vizuál se stává ozvláštěním podobně tendenčních normalizačních snímků, ale v kombinaci s hudbou Zdeňka Lišky (která zde přechází od temných "apokalyptických tónů" přes taneční bigbít až po dechovku) a často absurdními snovými flashbacky dělá z toho mírně psychedelickou záležitost. Místy i vtipnou, ač spíše nechtěně. Od Martina Hollého je Horúčka zatím pro mne asi první opravdu velké zklamání, zvláště poté, co o rok starší snímek Kto odchádza v daždi natáčen stejně tak na objednávku režimu předčil úplně všechna má rozporuplná očekávání. Snad jde pouze o výjimku potvrzující pravidlo. K odpustění budiž přihlédnuto, že Hollý film natočil pouze jako záskok na poslední chvíli za Štefana Uhera, který film připravoval, podílel se i na scénáři a nakonec ze zdravotních důvodů ho nemohl v předem vymezený čas realizovat. Lze předpokládat, že Hollého osobní vklad zde nebyl výrazný. 30%

    • 9.5.2020  19:33

    Marianne mého mládí. Julien Duvivier si v nezvykle poetickém snímku hezky hraje s žánrem. Nechává pěkně vyznít dobrodružný nádech objevování záhadného paláce za jezerem v podání klukovské party, které nechybí smysl pro čest. Doplňuje ho s romantickým příběhem o lásce dospívajícího Vincenta ke krásné Marianne a v jistých chvílích mu dodává až rysy pohádky o záchraně uvězněné krásky spod rukou zlého mužíka v černých šatech. V obklopení krásnou přírodou, kde se stejně jako uvnitř starých budov zastavil čas i technický pokrok, dostávají důležitou roli nejen zámečtí psi, ale i smečka srnců. Přesto víc než ve stylu pohádky pro děti a mládež se film nese na vlně nostalgického vyprávění pro dospělé, dávajícího vzpomenout klidně na soudobé poetické filmy Václava Kršky. Pěkný kousek, který se překvapivě obešel i bez větší dávky sentimentu. Jen škoda, že v roce 1955 to ve Francii nenatočili již barevně. 75%

    • 9.5.2020  11:22

    Tenhle film hodně staví na silném námětu. Režie mi povětšinou připadala spíše průměrná a některé dlouhé scény (zejména ty s hulákajícím davem pod okny domu Girardových) by za jiných okolností asi i hodně nudily. Nicméně díky příběhu s mrazivě překvapivým vyústěním a stejně působivým hereckým výkonům Annie Girardot a Bernarda Fressona umí tenhle film stejně zasáhnout a nepustí vás ani na chvilku od neustálého napětí a tísně. Pozitivem je také, že od prvního momentu se ocitáváme v již počaté dramatické situaci. Asi první půlku jsem trochu bojoval se samoúčelnou depresí, jakou může film o unešeném dítěti leckdy nabídnout, postupné vyústění (kdy se krimi thriller postupně stále víc mění v rodinné drama) mne nakonec hodně zasáhlo a předčilo všechna má očekávání. Víc nechci psát, v případě tohoto filmu se rozhodně oplatí neznát žádnou pointu předem. 90%

    • 6.5.2020  22:56

    V kůži veřejného nepřítele. Novinář Culli, který po menším konfliktu se šéfem rezignuje na místo v přestižních novinách a pouští se do zavedení a vydávání vlastního časopisu Le Cosmopolite, to nemá ani navzdory své průbojné povaze nikdy lehké. Pořád pronásledován a získavajíc si každý den přibližně stejné množství přívrženců jak i protivníků. Obzvlášť když nepokrytě odhaluje skrytá zákulisí vražd a korupcí proti místním zástancům komunismu, dle jejichž ideologie "když začne novinář všechno odhalovat, způsobuje to anarchii." Tematicky velmi zajímavý snímek dokazuje i svým zasazením původně americké předlohy z 30. let do jiného (francouzského) prostředí a doby nadčasovost obsažených morálně společenských dilemat. V hlavní roli novináře Culliho se představil samotný režisér Jean-Pierre Mocky, neokoukaná tvář lépe umožnila zaměřit se v první řadě především na děj. Řada známých herců ve vedlejších rolí byla pozitivním překvapením, jako bonus navíc si však z filmu odnáším především podmanivý opakující se hudební motiv s podmanivým sólem střídavě na flétnu a na trubku (francouzští skladatelé a s nimi náš Luboš Fišer umějí vždycky vytvořit nádherný hudební kontrast k temnému filmu :)). 75%

    • 6.5.2020  11:50

    Přede všemi slibuju, že se příště dívám na obdobné britské a americké filmy výhradně v originále. Málem jsem se tady připravil o kompletní zážitek z jedné z nejskvostnějších komedií s Peterem Sellersem a smířil společně s komisařem Dreyffusem s dojmem, že Clouseau na stopě špiní dobré jméno kriminalistiky. Stanislav Fišer coby dabér odvádí určitě obdivuhodnou práci a zdařile nabízí postavu Clouseaua pro českého diváka, ale dává jí poněkud odlišný rozměr; svým tónem a dikcí z Clouseaua dělá daleko víc šaškujícího a nafoukaného idiota a vkládá za každou cenu humorný akcent s kapkou přehrávání do téměř každé repliky (za mne zbytečně). Mám dojem, jakobych se loni a teď díval na dvě zcela odlišná provedení, k původnímu hodnocení připojuju dvě hvězdy navíc a navzdory zdejšímu opěvování dabingu musím u Výstřelu ve temnotě vyzdvihnout v první řadě původní znění. Sellers mne svým originálním projevem fascinuje daleko víc než Fišer, zůstává z větší části vážný (stejně jako vážný je samotný příběh o vraždě a jejím vyšetřování) a nechává o to překvapivěji vyznít všechny ty vizuální gagy vyplývající z inspektorovy fyzické neschopnosti. V tomto pojetí mi i ona kombinace kriminalistiky a grotesky přijde daleko víc vyváženější, ba dokonce funkční. Pověstnou kulečníkovou scénu si užívám stejně jako pravidelné analyzy sesbíraných fakt u tabule s panem Herkulem... luxus! Totiž fakt! ;o) Vše doplňují mj. hezké vtípky s francouzskou hymnou, malířským převlekem a závěrečný hromadný výslech ve stylu Poireta. A že má tahle dobře načasovaná parodie i nějaké slabší místo...? Apropo, neporouchaly se náhodou ke konci filmu i dobře načasované Herkulovy hodinky? :-) 85%

    • 6.5.2020  11:25

    Osamělý muž v tísni potkal světlo. Ženu, kterou ani nestihl pořádně poznat, ale měli toho hodně společného a jeden den, jednu noc stala se pro něj vším... Náhoda nebo osud? Costa-Gavras po několika silně politických filmech natočil komorní obyčejný příběh o obyčejných lidech. O lidském trápení i hledání smyslu života. A opět na mne zapůsobil silně, s neobyčejným prožitkem deroucím se až na dno duše. Nakonec ani ta politika zde nechybí, i když tahle linka hodně spjata s dobou napůl rozdělené Evropy byla možná trochu navíc, ale nijak nerušila tu nadčasovost a ještě více můj dojem prohloubila. Půvab Romy Schneiderové mi nemohl uniknout, ale o něco víc než ona a Montand mne zaujal ve vedlejší roli pro mne neznámý Romolo Valli, v symbolicky své úplně poslední roli. Náhoda nebo osud? A nejsilnější scénu z celého filmu, kdesi v závěru, tvoří cirkusové číslo dvou zvířat s hudebním doprovodem tanga... dovedete si něco podobného, pokud jste film neviděli, vůbec představit? 90%

    • 5.5.2020  12:39

    Příjemná a laskavá komedie o smůle i štěstí dobrosrdečného policisty se vyklubala z tohoto polozapadlého izraelského snímku. Jednoduchý příběh o nebývalém přátelství, pro které ani pozice na zcela opačné straně zákona nemusí znamenat automaticky překážku, si neklade žádné společensky závažné otázky, ale jeho poselství rozhodně funguje i v zcela odlišné kultuře mimo krajinu vzniku. Hlavního představitele policajta Azulaia (zde neuvedený Shaike Ophir) jsem si tak nějak od počátku zamiloval, nešlo jinak, než mu fandit. Celkově malý obyčejný film, těžko se okecává, ale pozitivně hřejivý pocit z něj zůstává i pár hodin po zhlédnutí... 90% (# Season Challenge Tour 2020: 14. téma – cizojazyční filmy nominové na Oscara)

    • 5.5.2020  12:15

    Kdysi během jedné z mých prvních četeb detektivek v dětství mne napadla ta ďábelská myšlenka, co když je pachatelem zločinu přímo jeden z vyšetřovatelů a tudíž nikdo mu na to nemůže přijít... No, tak zde ho máme, chladnokrevného vraha své osudové ženy a šéfa na policejním oddělní v jedné osobě, který se rozhodl něco takového vyzkoušet přímo v praxi a prokázat si tímhle svou neomezenou moc. ,, V té době jsem byl rozpolcen, jestli se mám ke své vině přiznat..." Jaksi rozpolcený zde rozhodně nebyl pouze hlavní (anti)hrdina, ale i můj celkový dojem z filmu. Zápletka mne spíše odpuzovala a erotické hrátky s focením milenky v poloze zavražděných dam (pro někoho možná vtipné) a drsným žertováním o konání proti zákonu tomu dodávaly až rozměr úchylnosti. Na druhou stranu mne od počátku zaujala osobitá dynamická kamera, velmi mne bavilo vyprávění příběhu na přeskáčku, díky kterému se postupně odhalovala nejen minulost ve vztahu Inspektora s milenkou, ale i silně kritický obraz společnosti. Nikoliv samotná fikce o vyšetřovateli a vrahovi v jedné osobě, nikoliv nadčasové politické dialogy o moci, o revolucionářích, o Stalinovi nejdřív milovaném a pak stejně zavrhovaném, ale vzájemné skloubení těchto dvou linií dělá pro mne Podivné vyšetřování snímek do jisté míry kontroverzní (,,Ty můžeš klidně spáchat zločin, jaký chceš. To je nádhera!"). Vše do sebe funkčně zapadá včetně té patologické úlisnosti ze strany Volontého i poměrně afektovaného herectví a tvoří geniální celek, předposlední scéna se zvráceným výslechem odehrávájícím se v mysli Inspektora byla nádherným završením. Přesto ve mne zatím doznívá i jistá nechuť, která mi nedovolí sáhnout po plném hodnocení. 85% (# Season Challenge Tour 2020: 14. téma – cizojazyční filmy nominové na Oscara)

    • 3.5.2020  11:54

    Nikdy bych si nepomyslel, že se budu dívat na filmy z Japonska, Izraelu, Austrálie či dokonce Kuby a že mnohé z nich mne budou i opravdu bavit. Kuba byla (tedy pořád je) stejně jako tehdejší Československo socialistickou krajinou a minimálně na této satirické komedii je to hodně znát. Podobně jako náš soudobý film Hrdina má strach řeší bezmocnost malého jedince ve víru byrokratických úřadů. Nadčasový problém, který se ani se změnou režimu dosud nevytratil a nejednou jsme svědky obludného řetězce shánění nejrůznějších podpisů, potvrzení a jiných formalit (na nejrůznějších úřadech) kvůli jednomu prostému přání. Zápletka, v rámci níž je ve hře mrtvola uznávané osobnosti, vytváří snůšku absurdních situací, které na první pohled působí jako komedie, ale z pocitů hlavní postavy lze vnímat spíše tísnivý psychohoror. Tvůrci se nebáli ani poměrně drsného závěru, s jehož vyzněním se ocitává na pomyslné lavici obžalovaných nikoliv ani tak pachatel, jako spíše systém samotný. Snovými sekvencemi s narušováním křesťanskými tabu odkazuje Tomás Gutiérrez Alea na Buñuelovu tvorbu. Ve scéně rvačky lidu s úředníkem (ve které není nouze ani o šlehačkovou či dortovou bitvu) zase funkčně navazuje na staré grotesky Laurela a Hardyho, přičemž postupy grotesky coby dříve veselé zábavy posouvá do hlubšího zobrazení chaosu a bezbraného boje proti úřadům. Smrt byrokracii! ;o) 75% (dodatečně viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií)

    • 3.5.2020  11:35

    Stařičká dánská komedie o chudém dědici a dobrovolném sluhovi na inzerát má jednoduchý děj, prosté opakující se gagy (se špatně nasazenou rourou a pružinou v křesle) a předvídatelnou myšlenku o budování si vzájemného pochopení a přátelství. V rámci žánru určitě nic překvapivého, tedy až na tu nominaci na Oscara (z dnešního pohledu). Je to takový ten typ "filmu pro pamětníky" sloužící na odlehčení a spíše jedno zhlédnutí, podobně jako řada titulů z naší prvorepublikové tvorby nebo soudobé černobílé komedie s Bourvilem (toho Bourvila nezmiňuju náhodou, herec Henning Moritzen mi ho zde výrazně připomínal :)). Ale zároveň je to ten typ filmu, který dovede svou jednoduchostí i jistou neškodnou dávkou milé naivity potěšit a leckdy tím obyčejným příběhem i zahřát na duši. Jako třeba během scény, kdy pán a sluha jdou spolu sledovat televizní představení na ulici před obchůdkem s televizí ve výkladě. Mimochodem, cesta s vlastníma židlema i deštníkem za magickým zážitkem na ulici v sobě hezkým způsobem zachytila tehdejší dobu počátků a rozvoje pravidelního televizního vysílání. 70% (# Season Challenge Tour 2020: 14. téma – cizojazyční filmy nominové na Oscara)

    • 2.5.2020  20:59

    Rozumím divákům, kteří jsou z filmu úplně nadšeni, stejně jako těm naopak zcela rozčarovaným. Překvapuje mne ale, že si snad nikdo z kometujících si nepovšiml blíže herce ve filmu. Netradiční struktura vyprávění mohla nadchnout v roce 1961, jenže záhy tento filmový experiment s vytěsněním příběhu do úzadí a důrazem na formu vystřídaly další experimenty podobného ražení (mj. když se scenárista Alain Robbe-Grillet dostal brzy i k filmové režii) a zpětně tak může Loni v Marienbadu u běžných diváků lehce zapadnout v záplavě dalších artových snímků tohoto typu. Co dle mého názoru zůstává nadčasovou hodnotou, jsou právě herecké výkony hlavní dvojice. Ač Giorgio Albertazzi a Delphine Seyrigová asi nebudou patřit k tomu nejatraktivnějšímu z francouzských a italských múz té doby, jejich projevy působí zcela přirozeně i ladí s atmosférou skrytého příběhu uvnitř honosného hotelu. Dobře napsaný scénář jim poskytuje dostatek prostoru (o něco větší pro Albertazziho, logicky vzhledem k vyprávění z pohledu mužského protagonistu) a společné dialogy skládají postupně dohromady zápletku se vznikajícím vnitřním napětím (sešli se po roce spolu na slíbené schůzce – ale ona si nic nepamatuje...) a vytvářejí kouzlo výjimečnosti i pomíjivosti okamžiku. Dovedu si bez problémů představit MARIENBAD i jako funkční televizní inscenaci či rozhlasovou hru v poetickém / romantickém žánru. Alain Resnais dodal na filmové plátno silně umělecký kabátek, chvílemi fascinující, ale často budící na můj vkus spíše dojem prázdnoty a samoúčelnosti. Trvalo víc než půlhodinu, než se mi nakonec povedlo dostat se filmu pod kůži.... 60% (# Season Challenge Tour 2020: 10. téma – Cahier du cinéma)

    • 30.4.2020  23:00
    Vetřelec (1979)
    ***

    V rámci sci-fi filmů z vesmíru mám jiné favority, o několik let starší než Vetřelec, a příběh o boji proti mimozemskému monstru v kosmické lodi asi nikdy nebude mojí srdcovkou (tematicky mne to zcela míjí). Na druhé straně zde respektuju vývoj žánru, neb kombinace vesmírního sci-fi s nádechem hororu dala vzniknout snímku, který i po víc než 40ti letech dokáže působit velice seriózním dojmem, což u těchto žánrů nebývá vždycky samozřejmostí. Asi po roce jsem se podíval na Vetřelce opakovaně a přidávám třetí hvězdičku (nebýt zdlouhavé a pro mne často nudné první hodiny, klidně bych šel i na 4*). Místo tolika scén kolem práce s počítačem Matkou bych uvítal mnohem lepší propracovanost charakterů postav, ty až na Ashe a hlavní hrdinku Ripleyovou zůstávají na můj vkus poněkud nevýrazné. Poprvé mne také zklamalo, jak na tolik oceňovaném snímku tvůrci zoufale málo využili potenciál vypjaté hraniční situace a možnost rozehrát tak větší napětí nejen ve vztahu k záhadnému monstru, ale i mezi členy posádky. Ocenil bych to určitě více, než nepříjemně blikající efekty ve vypjatých okamžicích ke konci filmu, ač jinak dokonalé vizuální stránce se určitě nedá nic vytknout. Opakovaně jsem si o to více užil skvěle natočené tiché pasáže s napínavým blouděním po lodi (včetně potrubí) a honbou na vetřelce. SPOILER! Velmi mne zaujal také prvek, že z jedním z členů posádky, zrovna ten s nebývalým vědeckým zápalem, je skrytý robot – poslední rozhovor s rozteklým Ashem vnímám jako jednu z nejsilnějších scén filmu. Ash mi na chvíli málem vyvolal dojem, že ten vetřelec v názvu může mít díky jeho postavě i druhý význam. ;o) ,,Obdivuji jeho přirozenost. Přežívá, nezatížený vědomím, výčitkami ani falešnou morálkou." 65% (Horror Challenge Tour 2020)

    • 29.4.2020  12:25
    Nebe a peklo (1963)
    *****

    Kam až nezavály příběhy z legendárních McBainovych detektívek... do dílny velkého Akiry Kurosawy. Asi třikrát jsem měl na chvíli pocit, že mne další Kurosawův rozvláčný film nebude příliš bavit: během dlouhých úvodních titulků, když jsem si vzpomněl na zklamání z režisérova Toulavého psa, později, když byla v rámci únosu vykonána klíčová výměna, skončilo rodinné drama a po šťastném konci se film přesunul směrem k čistě policejnímu pátrání... a do třetice když se blížilo chycení pachatele a napjatou atmosféru na pár minut uvolnila šedesátková taneční hudba. Jenomže příběh měl i po všech zásadních zvratech a částkových happyendů stále co nabídnout. Kurosawa se nebojí plynule řecházet z psychologického dramatu do tradiční detektivky i zase zpátky, a po celý čas mu to funguje výtečně! Mravenčí pátrání plné výslechů a pomalé odkrývání stop včetně možných indicí za účasti kriminalistů i svědků bylo v druhé půli hodně napínavé a závěrečný dialog Gonda s pachatelem ve vězení na mne zapůsobil stejně silně jako momenty strachu o unešené dítě v první hodince filmu. Tradičně vynikajícímu Toširó Mufinemu sekundují další zdatní kolegové, hodně mne zaujal i Tacuja Nakadai v roli inspektora – navzdory svému původu na mne coby detektiv v civili působil příjemně "evropsky". Po tomhle filmovém zážitku se můžu směle přidat k těm, kteří zde Nebe a peklo označují za jeden z nejlepších krimi thrillerů vůbec. 90% (dodatečně viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií)

    • 28.4.2020  22:53
    Mr. Topaze (1961)
    ****

    Ironie ostrá jako břitva. Aneb myšlenkově poněkud smutná komedie o tom, že život se často může obrátit proti věčně proklamovaným moudrám ze školních lavic. Zde rovnou v případě učitele malých dětí, který miloval svou profesi, ctil poctivost, čest a další hodnoty, jenže osud a shoda okolností mu ukázaly i jiný pohled na věc a naskytly příležitost, kterou v danou situaci nešlo nevyužít... Nicméně pan Albert Topaz září (a určitě nejen při závěrečním setkání se starým známým kolegou) takovým šarmem a charismatem, že mu tu náhle zrozenou chamtivost bez problémů odpustíte. ,,He's idiot, I like him..." :-) Peter Sellers, zejména v první půlce coby zarostený starosvětský kantor, hraje až v nezvykle umírněné poloze, ale opět s originálnín hlasovým projevem a stejně tak si neodpustí roztomilé jazykové hříčky. Takhle mne bavil snad i o něco víc, než v podobě mravně zkaženého podnikatele, i když celkovou charakterní proměnu ztvárnil Sellers bezpochyby skvěle a navíc měl možnost v tomto filmu výjimečně ukázat i svůj cit pro režii. Příjemnou atmosféru diváckého zážitku dolaďuje výtvarní stránka a to nejen výpravné dekorace ve všech interiérech a kostýmy, ale i samotný zrestaurovaný filmový materiál s jemně zrnitými barvami. 80%

<< předchozí 1 2 3 4 9 16 24 31