Willy Kufalt

„Copak vy nevěříte v nic?“ / „Věřím, že dnes večer půjdu spát a věřím, že se ráno probudím a vypiji si kafe.“  Věřím, že tato absurdně pojatá kriminálka s opět řádně černým rakouským humorem nesedne zdaleka každému, přesto je Silentium jedním z těch filmů, kde mě až tak silně nechvalná pověst (údajná divácká anticena na MFF v Karlových Varech) a značně nízké hodnocení provázené komentáři typu „odpad všech odpadů“ docela překvapují. Ze série čtyř filmů s Josefem Haderem v postavě ošuntělého detektiva Brennera jsem viděl tenhle kousek až jako poslední v řadě a nakonec se mi proti davu líbil (ještě spolu s Věčným životem) snad nejvíc a to i díky mnohdy až surrealistické atmosféře, do nichž v mnoha scénách s absurdními vtípky a současně napětím zachází zdánlivě běžná kriminálka. Těžko říct, zda bych si užil Silentium ještě víc, kdybych měl více nakoukané hollywoodské akční filmy, ale minimálně parafrázi na scénu z letadlem z Hitchcockovy špionážní klasiky jsem rozpoznal i já a spolu s procitnutím uprostřed hraní houslového kvarteta po útěku temnými chodbami patřila k těm momentům, kde jsem naplno s překvapením zpozorněl a potvrdil si, že nesleduji v rámci žánru zaměnitelnou rutinu. Nejrůznějších absurdit včetně pár dialogů, napínavých akčních scén i záhadně vyhrocených prožitků ve stylu noční můry čeká v průběhu filmu vícero – zvláště noční můra se stolním fotbalem mi přišla svým nápadem a provedením velice originální – a hlavní dějová linka udržuje společně s pány Schwarzem a Haderem všechny ty nápady a podivnosti i docela pohromadě. Rozhodně jsem se nenudil a pobavil mě i epilog. :) [80%]

Tenhle film Rickyho Gervaise se mi nad očekávání hodně líbil, možná i díky tomu, že si zde samotný Gervais před kamerou nadělil rozsahově epizodní roli, tedy netlemí se každou chvíli do kamery, pouze jednou si na uvítanou říhne... No ano, i ten humor kolem hlavních postav tří mladíků není vždy bůhvíjak důmyslný, jsou to často pubertální žvanění a výstřelky na téma sexu, ale ta mladicky uvolněná atmosféra se mi od počátku líbila. Spolu s hudebním doprovodem vytvářela nečekaně příjemnou a osvěžující záležitost, že jsem se zvláštním způsobem brzy naladil a dost bavil. Kouzelně zvládnutou atmosférou 70. let s postavami dospívajících tínedžerů mi Cemetery Junction připomněl nedávné Zimní prázdniny, které z případného srovnání u mě vítězí, ale i mladické eskapády tří Angličanů jsou prodchnuté podmanivým, nenáročným dramatem postav, které mi nakonec byly sympatické a více myšlenkových úvah třeba nad skutečným (ne)smyslem standardních mládežnických vzpour či správného výběru dalších životních cest mně i pořád blízkých... a nejtlustší z party, svérázný Snork, mě vyloženě bavil, obzvlášť jak to rozjel živě s kapelou na jevišti! :o) [80%]

Nečekaně silný zážitek. Těší mě, že se v uplynulém roce urodilo více českých filmů otevírajících nezvyklá témata a ač lehce půjdu proti davu, tohle se mi líbilo víc než Úsvit. Příběh úspěšné sportovkyně, která po těžkém zranění rozběhla novou (ještě úspěšnější) kariéru v pornoprůmyslu a do třetice zemřela mladá na zhoubnou nemoc, byl často již součástí propagace, takže jsem se jeho znalosti předem nevyhl. Přesto mě naplno přikoval: scény z tréninků a příprav na olympiádu braly dech, po chvíli je vystřídává fyzicky nepříjemné drama smíchané s dramatem osobním a záhy přichází úspěch v branži vyvolávající tak rozporuplné pocity. „Myslíte si, že i pornem se může předávat nějaké poselství...?“ Já si to nemyslím, nicméně náhled do pornoprůmyslu a jeho zákulisí plného lesku, bohatství a současně (morální) špíny byl nečekaně poutavý, i se scénami typu natáčení sci-fi porna ve skafandrech a kulisách kosmické lodi... a byť bych za jiných okolností mohl osud hlavní postavy brát jako morální pád na dno, režisérce se spolu s hlavní herečkou podařilo, abych s Andreou soucitil a spíše ji navzdory vybraným reakcím z okolí přál dosáhnout toužený úspěch. Ve chvílích opětovného shlédání s matkou nebo k závěru jsem vedle jisté tísně pocítil i kousek uspokojivého štěstí, že i za tak velmi krátký, ke konci se neodvratně blížící život dokázala silná hrdinka pro svou vytrvalost cosi dosáhnout a pozitivně zanechat, ať už šlo o oblast jakoukoliv. Výkon plný proměn se Natalii Germani v hlavní roli neskutečně povedl, ve scénách pózování u focení působí i sexy a ač ji registruji v poslední době jako často obsazovanou herečku, podařilo se mi vnímat během filmu především Andreu jako postavu. Hodně na mě zapůsobily i výkony ve vedlejších postavách (sestra a zejména rodiče) a emotivně smířlivý závěr. [85%]

Vybavuji si z maturitního ročníku vyplňování zkušební přihlášky na vysokou školu, když se nad výběrem pohlaví z možností Muž – Žena jedna spolužačka ve třídě zeptala: ...a co když je někdo hermafrodit?  Tenkrát mi vůbec nedošlo, že její otázka nemusí být zas tak nepatřičným úletem, ba může mít blízko k reflexi celospolečenského problému (přestože se výraz hermafrodit, jak jsem si dohledal, u lidských jedinců dnes již oficiálně nepoužívá). Tedy jednou z deviz Úsvitu je otevření nezvyklého tématu, o němž se díky vybraným dialogům i náučným pasážím s „animovaným listováním“ lékařskou encyklopedií může divák dovědět zajímavé informace. I samotná linie s živou „anomální“ postavou přináší jisté drama a některé scény s prezentovanými stanovisky (např. prohlášení jedné z žen na večeři o možné existenci pouze dvou jasných pohlaví) vytváří právě v souvislosti s touto linií dost smutný dojem a s implicitní paralelou k dnešku poznání, že se společnost v jistých ohledech za ta léta tolik nezměnila. Úsvit rozhodně vnímám jako jeden z ambiciózních českých debutů loňského roku, dále mě hodně zaujmul výtvarnou stránkou, zvláště v exteriérech prvorepublikového města a poetických Vysokých Tater, i lehce mysteriózní linkou kolem podivného nálezu. Přesto jsem nabyl dojmu, že se potenciál občas částečně rozplizl v slabší gradaci některých linií, zvláště lince těhotěnství hlavní postavy se nedostává vyvrcholení, až tu zpětně působí zbytečně, využívání současné mluvy včetně tvrdých vulgarismů ničilo vizuálně úspěšně navozenou atmosféru 1. republiky a Eliška Křenková (byť se snaží a někdy i projeví jisté emoce) na mě v postavě projevující mj. empatii k „pacientovi“ působila mírně chladně a tak naplno neutáhla svůj film. [65%]

Filmy Yorgose Lanthimose ve mně probouzejí rozporuplné pocity, hůře se mi vstřebávají a Špičák byl v tomto směru pro mě z dosud viděných snad nejmarkantnější. Už dlouho jsem se u žádného filmu nehoupal, někdy vyloženě od scény ke scéně, tak silně na úrovni „upoutává a baví – odpuzuje a nebaví“. Samotný námět totalitní rodiny, která žije pod přísnou kontrolou v pomyslném skleníku, odloučeně od reality za kamennou zdí zahrady, téměř bez komunikace se světem, kde i třeba jakýkoliv film (mimo vlastní natočená rodinná videa v bytě) se stává naprostým tabu, sliboval hodně a Lanthimos využil mrazivý, atraktivní a současně bizarní námět k řadě povedených scén a dílčích zápletek. Míchá se tu napětí s tísní a absurdním humorem, divná atmosféra často báječně funguje, ústřední postava otce měla štěstí na výrazně a osobitě působícího herce a i ty jeho dcery mi časem začaly připadat zajímavé... Jenže svým stylem je tady na mě Lanthimos až příliš radikální a déle jsem si zvykal na kameru, kdy ve více záběrech např. vidíme postavy v širokouhlém formátu tak, že hlavy mají uříznuty mimo záběr a pod. Nepochybuji (po nedávných Chudáčcích teprve), že Lanthimos umí profesionálně točit, ale tady ve mně jeho formální experiment vyvolal místy vyvolal svým extrémním pojetím až dojem neumětelství. Když připočtu, že jsem se víckrát musel překousat pocitově prázdnými scénami a (opět) přehnaným počtem šílených sexuálních i jinak úchylných scén, mám stále pocit, že Lanthimos tak úplně není režisér pro mě – byť díky vybraným devizím a svébytnému provedení netradičního námětu šlo pro mě určitě o zážitek. Jen ten špičák se mi zatím v případě Lanthimosovy tvorby nepodařilo rozkývat naplno. [70%]

Chvílemi zvláštní zážitek, což většinou ocením, navrch s často silnou mysteriózní atmosférou a skvělým výkonem Clate Blanchett, díky čemuž mě Nebe hodně vtáhlo do sebe... V prvních minutách netuším, co se děje, záhy nastane nečekaný incident a vyvíjející se příběh nabírá od prvního výslechu spoustu napětí a překvapení. Režisér mě párkrát lehce zaskočil zjištěním, že často záhadné detaily důležitých zvratů (příčina odlišného místa výbuchu či nepozorovaný útěk z přísně strážených toalet) nechal odplynout bez vysvětlení, bez možnosti se o nich více dovědět. Minulost se ve flashbacích rozplétá, ale do mnoha zákoutí jednání hlavní postavy nechávají tvůrci dveře (zřejmě záměrně) zavřené. Tom Tykwer se hodně vyžívá ve hře s vyprávěním ve vztahu k divákovi, nicméně oproti Lole běžící o život mi tentokrát svou hrou i docela sedl. Zatímco v Lole si vypůjčil nápad tří alternativních verzí jednoho příběhu z filmu Krzysztofa Kieślowského (Náhoda, 1981), tentokrát se návaznost na oblíbeného polského režiséra konala zfilmováním Kieślowského nerealizovaného scénáře a za sebe jsem měl dojem skutečně dobré volby. Scénář nechává poznat mnoho tváří rozporuplné hrdinky Philippy, která se zprvu jeví jako sebevědomá vražedkyně, víckrát jako rafinovaná hráčka ve vztahu k policii, v konfrontaci s následky svého činu však brzy ukáže zranitelnost, posléze se stává osobou milující... Cate Blanchett všechny ty tváře Philippy sehrává strhujícím způsobem a režie s kamerou zase přináší nejeden vizuálně úchvatný záběr zejména v exteriérech. [75%]

První tři filmy Sohraba Shahida Salesse (dále Zátiší a V cizině) mi sedly podobně, byť možná jsem se již ocitl v menší výhodě díky tomu, že Salessův styl včetně výstavby příběhu už znám a trpělivě jsem se tak nechal zanášet v pomalém vyprávění až do nenápadně podaného, ale mnohé říkajícího vyvrcholení. Saless totiž opět vypráví v často dlouhých statických záběrech, s místy až monotónně opakujícími se stejnými zážitky a činnostmi běžných rutinných dnů – tentokrát z pohledu malého kluka chodícího do školy a bývajícího s rodinou, která trpí chudobou a chladně odtažitými vztahy uvnitř současně. Tragická zlomová událost, pro hlavní postavy však opravdu více obyčejná než tragická, se stává nečekaným drobným spouštěčem k naději na zlepšení. Plně barevné filtry ve scéně z obchodu s oblečením (zatímco většina scén vizuálně působí téměř jako z černobílého filmu) krásně podtrhují úspěšné nalézání si cesty otce k synovi. Za mě šlo o celkově zásadní scénu, která sice nekončí vytouženým výsledkem a zase na chvíli připomene částečně bezvýchodiskovou situaci, přesto však dýchá pozitivní náladou plynoucí ze vzájemné vlídnosti a drobného kouzla nového malého zážitku. A ano, Obyčejná událost byla i pro mě zážitkem s čímsi navíc, i přestože některými reáliemi a rozehranými motivy nabízí něco, co lze vidět i v pozdějších a za mě často ještě lepších íránských filmech, např. z dílny Abbase Kiarostamího. **** Zase jsem si tak po cca 20 min. v duchu říkal, že tohle už bude poslední film S.S.S., na který se dívám, protože se ve svém stylu a postupech (byť zajímavě nekonvenčních) až příliš opakuje a cestu k vyústění u něj opět často vyplňuje jednotvárná šeď. Po skončení a uplynutí půl dne si říkám, že se časem na nějaký další Salessův film klidně rád podívám. [75%]

Tyto dětské animáky od Pixaru, Disney a spol. příliš nevyhledávám, k Lucovi jsem byl po opakovaném doporučení téměř donucen a nějakou dobu jsem bojoval s pocitem míjení se s fantasy v podmořském světě. Naštěstí se ukázalo, že jde o ten typ fantasy, který docela můžu – kdy se fantaskní říše dostává do konfrontace s běžným světem lidí. Moje dojmy začaly stoupat s přesunem do italského města, kde mě potěšil nápad zasadit velkou část animovaného děje do konkrétních existujících reáliích. Ty jsou mile dotvořeny odkazy filmovými (plakáty k Prázdninám v Římě nebo Felliniho Silnici), hudebními (píseň Ritty Pavone) či obecně kulturními (koloseum a další artefakty ve knize) a také pobyt v prostředí římských uliček má v animované podobě vážně skvělou atmosféru. Postupně se Luca stával docela napínavým, když se do reálného světa dostali i chlapcovi rodiče nebo začala plně gradovat zápletka ohledně často zmiňovaných mořských příšer a jejich skutečné podoby. Každou další třetinou stopáže se mi Luca zamlouval o něco víc a zpětně si ani nemám tolik proč stěžovat: Akční scény s podáním dobrodružných zážitků ze sériového skákání z vody do vzduchu či bláznivých jízd na kole mě zrovna nebraly, ale oproti jediné otravnější postavě hrošího strýčka u nich dodatečně vnímám docela pevné místo ve vedení příběhu či charakterizaci fantastkních postav směrem k dalšímu ději. V rámci svého druhu filmu, byť u mě spíše na jedno zhlédnutí a zpestření, za mě v pohodě. [70%]

Costa-Gavras mě osobně ještě více uzemnil nasledujícími, převažně politickými thrillery a dramaty v čele s Doznáním, na druhé straně mě větišnou tento režisér velice baví i v případech, kdy občas překvapí filmem vymykajícím se z obvyklého zaměření. Za mě tedy skvěle, takřka bez hluchých míst, zvládl už svůj debut ve víru klasické (na Gavrase až překvapivě apolitické) noirové kriminálky. Výborná atmosféra filmu se proměňuje do vícera podob, dynamicky rozjeté dialogy mezi policií vystřídavají vnitřní monology se samostatnými příběhy postav z řady obětí (scény s Michelem Piccolim dýchají až strhujícím neklidem, zatímco příběh postavy v podání Simone Signoret rozehrává smutnou až dojemně prchavou romanci). Napětí ohledně příčiny zvyšující se série mrtvých a rozplétání skutečností kolem jednotlivých cestujících, ještě s využíváním nákresu na tabuli, tu atraktivně graduje a drží do poslední chvíle, abychom záhy z momentu odhalení přešli do akce vrcholící automobilovou honičkou. Když jsem se na film díval před pár lety, oceňoval jsem zejména Yvese Montanda a jeho stylové podání klasického inspektora ze staré školy, po letech jsem si však stejně užil i jeho netradičního parťáka Pierra Mondyho a další herce vystihující charakterově odlišné svědky (osvěžující je vtipně provokativní figurka Charlese Dennera)... a odhalení skutečného motivu-nemotivu mě opětovně dostalo! [85%]

Jednou to přijít muselo a tady se projednou stalo, že mě z filmů Atefa E-Taieba + z filmů s Ahmedem Zakim v hl. roli něco zklamalo. Dlouhou dobu mi příliš nebylo jasné, proč takový kritik společnosti a bojovník za práva slabších, jakým byl ve svých filmech E-Taieb, točí tak obehranou romantickou zápletku o zakázané lásce, jejíž vývoj jde silně proti přáním rodičů obou protagonistů. Po přečtení komentáře na IMDb a rozležení dojmů z viděného to sice dodatečně chápu, jenže jak se mi už přihodilo u Khanova Maowid ala ashaa, znovu jsem se přesvědčil (byť tentokrát s lepším výsledkem), že romantické egyptské drama 80. let zkrátka není pro mě, ani když pochází od tvůrců, které si za jiné filmy cením. Ač poselství chápu, samotné gradování se mi zdálo místy až afektované a (bez nadsázky) neuvěřitelně vyhrocené ab absurdum, když se postupně mladý pár stává trnem v oku úplně všem, včetně hotelových zaměstnanců nebo náhodně se objevující policie. Více scénami jsem se mírně protrápil, aniž by ve mně zanechaly hlubší emoce, ač jiné (např. setkání s postarším intelektuálem v kavárně ve dvou různých částech filmu) sledování určitě příjemně osvěžily, stejně jako herectví Ahmeda Zakiho s výraznou přirozenou gestikou. Jako celek co do zážitku lepší průměr. [60%]