Willy Kufalt

Rok 1983 v kinematografii mj. jako rok možná největších perel tanečního filmu? ...a za mě může být, tahle Carmen mě hodně nadchla, podobně jako již mnohem dříve (i opakovaně) viděná Tančírna, i když každý z těch dvou filmů mě zároveň dostal jinak. Pojmout adaptaci slavné opery, resp. baletu ve stylu série navazujících zákulisních zkoušek bylo velmi poutavé, všechny ty taneční, zkušební a předváděcí scény, ať už za doprovodu tleskotů, kytar nebo puštěných árií oplývaly úžasně autentickou atmosférou, že mě od první chvíle provázel pocit sledování čehosi výjimečného. Ten film může místy působit jako dokumentární záznam zkoušek, Carlos Saura však na pozadí tohoto dění a během leckdy velmi krátkých "meziscén" a pronesených dialogů rozehrává stále patrnější napětí, mistrovsky ho postupně vnáší i do více tanečních čísel a poslední půlhodina přináší nejedno excelentní vyvrcholení, kdy se děj zkoušené baletní opery a reálný příběh mezi tanečními umělci začnou stále více prolínat či doplňovat a nejeden taneční souboj nebo naopak souhra uprostřed hromadné taneční i divácké sešlosti podtrhují krásně gradovaný umělecký zážitek. Na základě pár dávnějších zkušeností s panem režisérem jsem to nečekal, ale dneska mě Carlos Saura jednoduše dostal do kolen! [90%]

Zatímco starší severská dramata si většinou dokážu hodně vychutnat, u jejich současné tvorby často bojuji s podáním a pocitovým míjením, včetně těchto žánrových filmů ponášející se formou na artové drama, jak tomu bylo u Ať vejde ten pravý a zde v Thelmě především v první polovině. Hodně pomalé tempo se přede mnou mísilo se studeným chladem a než se něco zajímavého událo i než jsem se konečně začal dostávat se zájmem do nitra Thelmy nebo jejich rodičů, musel jsem se prodívat řadou scén, kdy mě film nechával nezaujatě chladným. Úvodní scéna mě připravila na cosi mimořádného, ale zbytek první poloviny s výjimkou uhrančivé scény na podivném divadelním představení (s prvním drobným horrorovým prvkem) se přede mnou líně táhla zdlouhavá, jakoby tuctová lesbická romance pro teenagery. Celkem je mi to líto, že jsem dlouho nedokázal mít z Thelmy silnější prožitek, protože druhá, silně mysteriózní polovina mě naopak často začala dostávat intenzivními událostmi, odhalováním nečekaných schopností, halocinogénními prožitky střídajícími se s ozvěnou traumatu či velmi silnými rodinnými scénami. Scén z exteriérů zde není moc, ale těch několik málo v přírodě dokázalo velmi pozvolna gradující atmosféru ještě více zintezivnit... a ač coby horror je Thelma opravdu netradiční a v zobrazování děsivého díky zvolené stylizaci značně umírněná, třeba přesun dítěte z vody do jiné vody dokázal na mě vzhledem k pointě působit mrazivě, s pocitem čehosi odporně nepříjemného. Něco do sebe ten film rozhodně měl, byť mi u něj překážel výraznější důraz na formu oproti obsahu. [60%]

Prej „postavy a události v tomto filmu jsou založeny na skutečných faktech a proto jakákoli podobnost s existujícími skutečnostmi není náhodná...“  To je tedy u adaptace povídek známých autorů slušná ironie vůči tvůrcům, co titulek s opačným významem alibisticky užívají také u filmů inspirovaných skutečným případem... ale v roce 1962 si snad Oury mohl podobný fórek dovolit bez větších obav. **** Gérard Oury mě opět hodně potěšil – dá se říct, rovnou na několika úrovních: Jakožto běžného diváka toužícího po tom spatřit a sledovat zábavné, napínavé a překvapivé příběhy, dále jako velkého příznivce francouzské filmové scény druhé půlky minulého století včetně množství její hereckých hvězd (...a těch se tu sešlo, často i ve vedlejších až ryze epizodních rolích opravdu požehnaně, skoro jako na silvestrovské estrádě :D... až jsem čuměl) a do třetice i coby menšího nadšeného cinefila, který navrch ocenil metafilmové vtípky s návštěvou kina s promítáním samotného Ouryho filmu nebo způsob vyprávění druhé povídky, střídající hrané pasáže v retrospektivě s montážemi šrafovaných karikaturních kreseb a novinových článků. Každá ze čtyř povídek oplývala svým vlastním kouzlem odlišné doby (a místy i pojetí) a současně s každou další povídkou jsem měl pocit, že úroveň zábavnosti filmu stoupá.... až do té finální, v níž se objeví mj. anglicko-francouzsky mluvící Funès nebo britský důstojník pronese při vyšetřování hlášku „V Londýně se mi sice líbí mlha, ale v Paříži mám rád jasno.“ Netradičně rozsáhlá stopáž mi vůbec nevadila, naopak je spolu s celkovým výsledkem pro mě důkazem, že i od pohledu relativně zaměnitelné dobové žánrové počiny kdysi uměli vybraní tvůrci zpracovat poctivým, velkolepým a osobitým způsobem. [80%]

Existuje celkem dost filmů ze zákulisí divadelních představení, televizních pořadů či natáčení filmu, ale mimo část Švankmajerova Hmyzu si nevzpomínám snad na žádný film o přípravě, realizaci a vysílání rozhlasové hry. Takže o to víc mě úvod dalšího filmu z dílny Kóki Mitaniho potěšil netradičním tématem a prostředím. Bohužel to také byla jedna z mála věcí, co mě na této údajně geniální satirické komedii skutečně potěšila, protože záhy nastoupil poněkud mdlý styl, do něhož se dlouho ne a ne dostat. Stejně jako do zpočátku rafinovaně skrytého humoru, který se později proměnil v neskrývanou frašku plnou často nevtipně bláznivého humoru s vesměs trapně strojeným podáním. Jako jeden z mála světlých bodů jsem vnímal herce namlouvajícího titulního Donalda McDonalda (dle titulků Takehiko Ono), který na mě svým vystupováním a projevem působil i výjimečně vtipně coby Japonec ponášející se povahově na osobnost hrdého amerického občana. Jinak když se dívám na zdejších 81% a převažně nadšené komentáře, nevím, zda je chyba ve mně a nedokážu se naladit na styl konverzačního humoru v podání Japonců, ale už druhý večer po sobě šla velká část humoru viděného Mitaniho filmu mimo mě... a to jsem si po tolik skvělé Vysoké školy smíchu myslel, že KM bude tvůrce přesně pro mě – teď začínám mít spíše pocit, že Vysoká škola smíchu zůstane pro mě z jeho tvorby spíše světlou výjimkou. [50%]

„Dvanáct roztomilých porotců“ aneb doslova japonská komediální variace až přímo parodie na slavnou americkou klasiku s určitými rozdíly a obměnami, např. že tentokrát se odvážlivý polemizující porotce rozhodne přesvědčovat ostatní o vině údajné mladé vražedkyně. Raději se moc nebudu zamýšlet, proč něco takového vůbec Kóki Mitani spáchal, když původní hra i film plně fungují ve své síle, působivosti i nadčasovosti a rozvíjet konverzační groteskno a absurdno s podobným konceptem by šlo přeci i bez tak okatého vykrádání s přímými posuny skvělého dramatického díla do parodie. Ale budiž, výsledek nebyl za mě tak strašný, jak jsem si z pár scén v první třetině myslel, ale ani neoplývá takovou invencí a mnoha vlastními devizemi nad rámec „předlohy“, aby mě takto neotřelá variace dostala do transu. S humorem, pocitově se houpající na vlně „občas fajn stylizovaný nadhled – občas neukočírované spády do zbytečně primitivního humoru“ jsem to měl stejně jako s hereckými výkony, taktéž vzájemně rozdílného kalibru. Vzhledem k absenci popsané fotogalerie aspoň na IMDb i absenci jmen postav si nedokážu k právě viděným, mně neznámým hercům přiřadit jména, ale rád bych vyzdvihl výraznou a zdařilou kreaci herce v modrém saku, modrou košelí a s rovněž modrou kravatou a pak i mírně staršího obrýleného pána v saku světlošedém. Další posun v podobě hned tří žen v dříve výhradně mužské společnosti 12ti porotců nemusel být marný, kdyby jedna nebyla otravně infantilní a další dvě nevýrazné. [55%]

Na to, že jde o oscarový film oceněný přímo jako nejlepší film daného roku, je Tom Jones u nás až překvapivě neznámým filmem, nicméně těžko říct, jestli neprávem. Za ty dvě hodiny předvede docela slušné množství zábavy v epickém příběhu plném dobrodružných příhod, vztahových propletenců, zvratů, nedorozumění i pár akčních scén (včetně úžasné myslivecké honičky na koních se smečkou psů). Na svou dobu překvapí i neotřelými nápady v podobě mezititulků, vstupů vypravěče či opakovaného prolomení čtvrté stěny s nečekaným mluvením postav / herců do kamery. Často jsem se pobavil, ale abych sáhl i po 4. hvězdičce, musel bych se bavit po celou dobu ještě víc a neměl bych mít z filmu občas dojem místy lehce pokulhávající a roztahané záležitosti, jejíž účinek co do zábavy na mě působil trochu nevyrovnaně. Možná, že ty zcizovací (byť rozhodně poutavé) prvky nakonec bránily plnému pohlcení do děje nebo celý film s tímto stylem neoplýval z dnešního pohledu až takovou dávkou humoru, jak mohl... a možná, že mi k silnějšímu zážitku chyběl i větší tah na branku. Hlavní dvojice sice působí sympaticky, zvláště Susannah York pak roztomile, ale herecky mě až tolik neoslovila, a Albert Finney pro mě určitě mnohem víc vynikl ve svých pozdějších charakterních rolích. [70%]

Tak trochu Mais ne nous délivrez pas du mal 21. století... A jeden z těch kontroverzních filmů, který mi za zhlédnutí nakonec určitě stál, ale mnohem hůř se mi hodnotí. Spring Breakers docela divoce kolísaly od fáze, kdy se mi značně protivily techno muzikou, psychedelickými střihy i hlavními postavami bez toho, abych i navzdory pár šokujícím výjevům měl pocit filmu směřujícímu k něčemu smysplnému – až po momenty, kdy mě film pro změnu napínal až totálně uzemnil s pocitem, že sleduji cosi nevídaného a nepříjemně, leč hluboce svou výpovědí i zasahujícího. Mnohé scény mě připravovaly na ujetě nevkusnou bujarou show, postupně však vedle ujeté nevkusnosti začalo vyvstávat zejména mrazivé drama. Poslední třetina přibližně od sexuálních hrátek se zbraněmi a následně písně „Everytime“ (kde se začne poeticky sladkobolná atmosféra najednou doplňovat se záběry naprosto šílené brutality) šokuje vývojem situace kolem zábavy problemové mládeže na zcestí v podsvětí v tak extrémním pólu, na jaký byste ani nechtěli pomyslet. Hodně silný pocit pomáhá vyvolat i značný kontrast mezi konáním těch dívčin a pravidelných rozmluv jedné z nich s mámou přes telefon o nádherných zážitcích a směřování k lepšímu chování či nalezení svého místa a smyslu života. Takto otevřeně, současně nepodbízivým kritickým pojetím mě ten film nakonec dostal, zpětně se ale nemohu zbavit dojmu utahanosti – leč uznávám, že chyba může vězet na mé straně a v mém částečném nesouladu se stylem filmu. Zamrzela i absence pořádného závěru, byť jsem na konci (včetně doby závěrečných titulků) zůstal na nějakou tu minutu jako opařený. [60%]

Taková šedesátková blbina s formou blížící se lehce až k stylu anarchismu. Muž, který se nemůže smát překypuje dostatečnou řádkou nápadů, aby mě dokázal bavit převažně až do konce a Rolv Wesenlund coby osobitý komik s povětšinou totálně lhostejným a flegmatickým obličejem v totálně absurdních a nečekaných situací je zde mnohdy boží a nenuceně vtipný (včetně práce s převlekem za superhrdinu na bizarní poradě o tvorbě komiksů) a úspěšně svůj prostor táhne. Svým výkonem dokonale padne k často lehce surrealistické atmosféře a také Harald Heide-Steen mladší v postavě lékaře a psychiatra mu skvěle sekunduje. Některými exkursy (např. barevnými reklamami v jinak černobílém filmu či pasážemi ve stylu záměrně amatérsky natočené grotesky) mě film nečekaně zaskočil, což nevadí, překvapovat diváka má tenhle úlet čím takřka po celou dobu. Horší je, že v pár scénách v oné stylové roztříštěnosti můj dojem z laťky vtipu lehce kolísal – a fňukání té holčiny u stánku mi přišlo až otravné. Zase třeba dokumentární prostřihy do pouliční ankety na téma smíchu a humoru mi v celém tom ujetém tyátru připadaly jako pozoruhodná menší vrstva, dodávající snímku myšlenku navíc. Jako přínos beru za sebe i první setkání se zmíněným Rolvem Wesenlundem, jehož si tímto zařazuji do pomyslného seznamu dobových komiků, jejichž filmografii chci více rozkoukat (a už teď mám s nemalou zvědavostí vybráno napříště Norske byggeklosser, kde údajně ztvárnil rovnou 8 rolí!), nicméně na první dobrou tady prozatím zvolím silné 3 hvězdy. [70%]

Martin Scorsese je režisér, kterému sice velmi pozvolna, ale nakonec přeci jen začínám docela přicházet na chuť. Zatímco Král komedie mě nadchl napoprvé, Taxikář je filmem, který ve mně musel časem dozrát a jehož větší částí jsem se kdysi prodíval obtížněji, s částečným pocitem chladu a nezájmu, než mě jako rána do hlavy nečekaně plně zasáhl vyhrocenou poslední třetinou. Přestože se Taxikář honosí nálepkou kultovního thrilleru, výraznou část plyne jako psychologické drama obyčejného mladíka, jehož pocity osamělosti i pomalé tempo vyprávění trefně, přímo melancholicky podtrhuje jazzová Herrmannova hudba. Temná a špinavá zákoutí New Yorku vytvářejí přímo realistickou kontrastní atmosféru zářivých světel a „morální špíny“ velkomesta a mně se tentokrát i díky ní a také skvělému (byť zpočátku možná nenápadnému) výkonu mladičkého Roberta De Nira povedlo do filmu brzy dostat a soustředit se na Travisovo nitro ve jménu pozvolna se stupňující zoufalosti ze série prožitků a okolité situace. Ta velká krvavá přestřelka na mě najednou svým stylem působila mírně jako z odlišného filmu. Těch zajímavých motivů a podnětů k přemýšlení, např. nad hlavní postavou frustrovaného válečného veterána a jeho kontroverzního činu za hranicema zákona i morálky, však Taxikář nabízí ve finále dostatečně a prudký psychologický přerod Travise mi vzhledem na veškeré okolnosti dával smysl. Snad nejvíc mě opětovně zaujal silný příběh životem zraněné Iris v podání již tehdy nesmírně zajímavé Jodie Foster a do paměti se mi po opakovaném zhlédnutí určitě zapíše i závěrečná, nejednoznačně „snově“ laděná scéna. [85%]

Nápad budovat dramatický konflikt během zdánlivě nekonfliktního pozdního večera v hudebním klubu se mi celkem zamlouval, posledních 15 minut přineslo skutečně zdařilé vyvrcholení a poslední scény vystřízlivění v noční ulici a vypjaté rozlučky za dialogu přerušeného a současně zesilněného emotivním bubnováním mi připadaly vyloženě geniální. Jenže předchozí dění si mě nezískalo vždycky naplno: Víc než polovinu stopáže se tu střídají živá jazzová vystoupení, jež dodávají snímku společně s atmosférou počátků 60. let jedinečnou atmosféru, a naopak vesměs nezáživné náčrty vztahů postav. Vedle hudby ještě dojem značně pozvedali Patrick McGoohan a Richard Attenborough, kteří mají své džentlmenské charisma. Ale celkový styl filmu i mimo vlny jazzu sklouzával k utahanosti a když se ve druhé polovině konečně drama rozvíjí, scény vyvolávající napětí jsou nadále často střídány s hudebními vystoupeními, která ono napětí moc nedotvářela (až na ono závěrečno bubnování) a místy mě už tak začala omrzovat. Mezi celou kinematografií 60. let u mě vcelku nijak významný zážitek, ale na to, že jsem filmům britské nové vlny zatím nepřišel na chuť (jak u Richardsonova Komika, tak u Loseyho Sluhy jsem v minulosti dost trpěl a nic dalšího z této tvorby tuším neviděl), tak Po celou noc se mi přes jisté mínusy celkem líbilo a nějaké ty emoce z vyvrcholení i závanu atmosféry ke mě dorazily. [70%]