Willy Kufalt

Je v tom více lehké fantastiky a silné romantiky, než hororu v tom běžném slova smyslu. Ačkoliv nepochybuji, že 80 let zpátky už jen opakovaně se objevující mrtvola neznámého muže se vztýčenou rukou ve sněhu směrem nahoru, mohla v sálech kina vyvolávat údernější účinek. Vyvrcholení k závěru má silné grády, drsný souboj v rozpadající se chatě, hořící oheň kolem a zvláště jeden ukrutný pohled tváře muže s vytékající krví mě zamrazil. Přesto filmu jako celku asi prospěje, když ho nebudu příliš hodnotit v rámci žánru, do kterého jsou zde Čáry a kouzla primárně zařazeny, ale ocením dramatický příběh s nádechem legendy, dobových zvyků i tanců, zasazený do zasněženého lesního prostředí, s atmosférou spíše tajemnou a osobitou, než vyloženě děsivou, a nevtíravě zpracovanou romancí spějící na pozadí různých událostí k vytouženému klasickému konci. Pěkný, dnes již trochu starosvětský kousek, který však to své čaro a kouzlo v sobě alespoň pro mě má... [75%]

Tyvoleeeee.... co tohle jako bylo? Osobitěji pojatý brak, underground nebo snad parodie? Jestli tohle tvůrci dle závěrečného titulku věnovali památce Jeana Yanna, tak si říkám, že buď jeho tvorbu vůbec nepochopili nebo si prostě udělali reklamu na tehdy čerstvě zesnulém kontroverzním režisérovi. Ač jsem díky zdejšímu obsahu znal zápletku předem, stejně jsem na ten šílený sled událostí vrcholící útokem mimozemských chobotnic čuměl jako s vypoulenýma okálama a chvílemi nevěděl, co si o tom mám myslet... kdo neviděl, neuvěří. Ústřední děj jako z toho nejbrakovějšího sci-fi hororu, stylizován do moderního nezávislého filmu, s tak osobitou galerií postav, až mě to chvílemi svou osobitostí v některých jednotlivostech i značně bavilo. Herci odehráli s chutí, noblesně vtipného Mariella jsem si celkem vychutnal, ale jinak mi celková stylizace připadala občas dost nechutná, stejně hnusná undergroundová hudba to jen posilnila, a po skončení v Atomic Circusu nevnímám nic jiného, než jeden obrovský zmatený a šílený úlet, který bych si podruhé určitě nezopakoval. Jako ano, coby totálně odvazový film na relax, u kterého nemusím přemýšlet, jen sleduji šílený děj plný praštěných nápadů a nepozastavuji se nad tím, že nejvíc se často bavím u těch scén, kde to pobavení bylo možná nezáměrné a vyplynulo jen z celkového bizáru, to mohu akceptovat. Lepší 2 hvězdičky, ale asi se bez podobných neukočírovaných úletů dokážu obejít... [50%]

Moje třetí setkání s tvorbou Quentina Tarantina a je mi definitivně jasné, že tento pán točí pro jinou diváckou skupinu. Ale rozoberu ten film po jednotlivých povídkách: Vincent Vega and Marsellus Wallace's Wife (4*): Ze začátku jsem to měl jako na houpačce, protože během těch prvních scén jsem se tu kromě povídání dvou gangsterů o masáži spíše nudil a neúspěšně ladil na vlnu s filmem, jenže od příchodu postavy Mii (skvělá Uma Thurman) na scénu si mě tato historka hodně získala: skvělou atmosférou, úžasným bohatým soundtrackem i nepřeberním množstvím odkazů na různé filmy, osobnosti a vše možné. V tom podniku plném zážitků v čele s vrcholnou taneční scénou to opravdu žilo! Hamburgery nesnáším, ale zase na takový steak Douglase Sirka bych se klidně nechal pozvat. :o) I příběh mě bavil a napínal až do konce a přestože přeskakoval každou chvíli ze žánru do žánru, od stylově natočené jízdy Vincenta za Miou to prakticky byla jedna nezapomenutelná scéna za druhou. Už jsem si myslel, že si mě Tarantino konečně získal a dám poprvé jeho filmu hodně vysoké hodnocení, jenže... The Gold Watch (1*): Tady se mi hodně líbila úvodní scéna s vyprávěním tatínka – kapitána z 1. světové války o zlatých hodinkách, která jakoby svou atmosférou vypadla z úplně jiného filmu, ale přesto ho příjemně ozvláštnila... a to je úplně vše pozitivní, co dokážu na adresu této druhé povídky říci. Ten zbytek příběhu boxera se mi včetně hlavní postavy totálně protivil, jak v té první eroticko-romantické části, tak v té následné úchylné zabijácké šarádě. The Bonnie Situation (2*): Gangsterky mě obvykle nebaví a tahle závěrečná povídka s návratem vyprávění v čase zpátky nebyla ničím jiným. Celé to dění plné krve, násilí a vulgarismů mě tu štvalo zhruba stejně jako v prostřední povídce nebo i předchozím Tarantinově filmu Gauneři. Ta druhá hvězda v rámci této povídky je částečně za Harveye Keitela, což je vedle Umy Thurman druhý herec, který mě v tomto filmu skutečně bavil (tak dobrá: třetí, když připočítám i Christophera Walkena v té epizodce se zlatými hodinkami) a i když neměl bůhvíjak prostoru, tak v těch pár scénách to určitě osvěžil. Jinak jsme se s Tarantinem opět minuli v tématu i podání. SHRNUTÍ: Pulp Fiction je velkou filmovou legendou, o níž jsem za ta léta slyšel a četl tolik ze všech stran, věděl o ní poměrně dost, viděl i nějaké ukázky, ale zároveň jí odolával několik let. Tušil jsem, že s tím filmem budu mít problém, ale co teď s tím, když jedna povídka (resp. několik vybraných částí) z tohoto filmu mě tak hodně bavila a ten zbytek se pocitově u mě pohybuje někde kolem jedné hvězdičky? Vzhledem k tomu, že mi vesměs sedla jenom první třetina a ten zbytek, do kterého film jako celek vyústil, mě úplně minul a spíše štval, ty 3* z toho moc nevykřesám. Holt asi je mě pro Tarantinovy filmy vážně škoda... [50%]

První třetina mě i přes jistou pachuť nad několika bizarními momenty celkem chytla, i dva slavní herci v hlavních rolích oplývali jistým kouzlem osobnosti a spočátku mě dokázali zaujmout. Ocitl jsem se v očekávání strhujícího rodinného či vztahového dramatu, ve kterém jsem cítil něco zneklidňujícího, zároveň však doufal i v jakousi hlubší výpovědní hodnotu. Ale pak... pak se z toho čím dál víc stávala jedna kolosální šílenost, s monotónně rozehranou sérií neuvěřitelných zvratů, u nichž režisér společně s herci zřejmě pod vlivem oněch nadpřirozených sil ztratil veškeré emoce. Přijde mi skoro až neuvěřitelné, jak zcela studeně, nezáživně a bez kouska přítomného napětí může působit film, který rozehraje nejednu vypjatou existenciální situaci. Navrch ta šílenost s nádhernou kamerou na mě působila strašně nudně, otravně a každou druhou chvíli byla naplněná úchylnými historkami (doktorovo vyprávění dceři o sexuálním zážitku se svým otcem). Odporný mladý spratek infiltrovaný do rodiny působil správně slizkým dojmem, ale jen kvůli němu navyšovat hodnocení nehodlám, když z celého filmu vypadlo to, co vypadlo. Zabití posvátného jelena je ve výsledku tak trochu filmem s případným „poselstvím“ nad moje chápání, ale hlavně filmem, z něhož i přes některé klady (včetně kamery) neplyne pro mě osobně žádný přínos, žádná fascinace něčím, ani trochu pozitivní zážitek. Vyvolání pocitu čistokrevního odporu, který byl spíše samoúčelný a který také stavěl na nelogičnosti a postrádal cititelné emoce, zkrátka neocením... prostě ne. [30%]

Pohlazující záležitost nejen mezi současnými komediemi. Nejde sice o řachandu, u které byste se každou chvíli váleli smíchy, ale vynahradí vám to jemný laskavý humor v čistě lidském příběhu s dobře napsanými i zahranými sympatickými postavami, které si mě ve většině případů brzy získaly a kterým budete fandit. Díky atmosféře severského kanadského městečka spolu s muzikou umí být tento film v nejednu chvíli i poetický, příroda kolem vypadá jak vymalována a u nejedné scény člověk během sledování pookřeje. Neměl jsem od filmu předem žádná očekávání a ty 2 hodiny ztrávené u něj velmi příjemně uběhly. Do paměti se mi myslím zapíše minimálně krásně poetický pohled z lodě na bílé kriketáře na zelené louce ve skalách, ale více podařených milých scén (např. rybačka s chystaným překvapením pod vodou či sledování zápasu v hospodě) má zde potenciál vytvořit z Dr. Lewise nezapomenutelnou komedii, ke které se budou s chutí vracet možná i diváci příští generace... věřím, že minimálně na domovské scéně v Kanadě určitě ano. :) [80%]

Jejku, tenhle druh humoru založeného na vulgárních, fekálních a sexistických vtipech jsem nikdy moc nemusel. Podobně jako i některé postavy mě občas přiváděl i víc do rozpaků, než k výbuchům smíchu, a že by se zrovna důchodci tolik zasmáli na něčem podobném, si v našem prostředí vůbec neumím představit. Ale třeba je to v Americe jiné. :o) Těšil jsem se na tento film zejména kvůli Robertovi De Niro, kterého si osobně asi nejvíc pojím s postavou Roberta Pumpkina ve filmu Král komedie a byl jsem hodně zvědav na jeho návrat do role stand-up komika po víc než 30ti letech. De Niro skutečně nezklamal, stárne s obrovskou grací a stále se dokáže naplno rozehrát v komické i charakterní poloze. Do jisté míry mě překvapil, s jakou suverenitou a zápalem dokázal odříct i všechny ty vulgární vtipy a působit během toho pořád charismaticky a zcela nenuceně. Navíc je fajn i to, že zmíněný starší film s De Nirem v roli komika tenhle Hořký života komika ani v ničem nevykrádá, jak by jeden očekával, postava Jackieho si žije vlastním životem i De Niro jí vtisl odlišné pojetí a příběh kontroverzního baviče po zenitu a jeho potyček pramenící z vystoupeních plných vtipů za hranou dokáže ve více směrech zaujmout. Škoda jen, že se film trochu táhne a mimo De Nirova výkonu se občas utápí spíše v lepším průměru s naprosto rutinným stylem a nudnou režií. Přestože nejde o čistou komedii, dle mého názoru si zasloužila pro lepší účinek po celou dobu svižnější nádech s prostříháním na tradiční stopáž hodinu a půl. Z mé strany spíše lepší 3*: [70%]

Wim Wenders složil tímto pěknou poctou průkopníkům, kteří jsou dnes po boku svých brzkých následovníků opomíjeni, nicméně jejich přínos pro následní vývoj pohyblivých obrázků, vzbuzení inspirace i úspěšné projevení zápalu a talentu spochybňovat nelze. Možná, že tento film nepatří mezi to úplně nejlepší od Wenderse, přesto jeho originální práce se stylem či opětovného pokusu o hledání nové formy vyprávění a stylizování příběhu zavaleného působivou nostalgií, tu jsou přítomné, stejně jako zápal „mistra bioskopu“ Skladanowského přinést mezi své diváky opět cosi nového... a za oběma výsledky se skrývá skutečný kus nadšené práce, na kterou je pak radost se mrknout. Osobně mi dojem mírně pokazilo posledních 15 minut, kdy dochází jen na hodně rozsáhlé závěrečné titulky, doplněné o opakující se fragmenty, pár nepoužitých záběrů a následně dlouhý videoklip s jedním opakujícím se záběrem. Rozumím, že v experimentálních filmech si tvůrci mohou vyzkoušet cokoliv, ale měl jsem pocit (byť jen v rámci rámcové části na závěr), že oproti předchozímu zbytku se tu Wendersovi ono experimentování již mírně vymklo z jinak velmi pevných rukou. Pojetí hrané části ve stylu prvních filmových záznamů, s nimiž nově natočený příběh hezky ladí dohromady, mě však upoutalo hodně, stejně tak prolínání hraného příběhu s dokumentární reportáží s dcerou pana Skladanowského. Wenders touhle kombinací nejen přispěl, k tomu že lze u tak silně experimentálního snímku díky střidání dvou forem udržet pozornost mnohem snadněji, ale nechal tak působivě vyznít druhou hlavní postavou dcery průkopníka kontrastně ve dvou fázích života jako malou holku a starou babičku. K závěru navíc toto střídání vrcholí velmi pěknou nostalgickou scénou s projížďkou městem ve dvou časových linkách. [75%]

Celkem zábavný komediální sci-fi úlet, který má žel slabší rozjezd v první třetině a jeden velký kámen úrazu v Catherine Deneuve. Nemám proti ní vůbec nic, ale komediální herečka to vážně nikdy nebyla a kromě hezkého vzhledu tady už nepřispěla ničím dalším k tomu, aby tento typ filmu dokázala pozvednout. Naproti tomu Claude Brasseur tu vedle ní celkem ušel a snad mě nikdo z jeho případných fanoušků neukamenuje, ale on se prostě se svým obličejem do podobných bizárů přímo hodí a narozdíl od Catherine mě tu vícekrát dokázal i rozesmát, nejvíc během akce v rybářském převleku. Scénář pro crazy komedii kombinující krimi a sci-fi zápletku má světlé momenty a nápady, z nichž některé (včetně množství kuriózních technických vynálezů a jejich ještě kurióznějších využití) fungují i vtipně. K zábavným epizodkám patří i ty s groteskní dvojicí nabubřelých podnikatelů, samotný děj má pravidelně čím překvapit a dokonce se tu zase objeví i jeden parodický odkaz na Carrie (byť s modrou a nikoliv červenou krví :D). Je však trochu na pováženou, stává-li se nejspolivějším hercem v komedii s hvězdným obsazením elektrický robot a jednu z nejlepší scén tvoří pak dlouhé putování hračkařské dodávky s nákladem po silnici. :o) Jako oddechovka na relax a spíše jedno použití ujde, jenom škoda zčásti promrhaného potenciálu + nevyužitého Yvese Roberta a jeho postavy otce – vynálezce dosahujícího kontakt s mimozemšťany... u něj jsem přeci jen doufal, že se do děje mimo úvodní prolog ještě vrátí naplno. [55%]

Nechal jsem se výimečně zlákat vysokým hodnocením na jednu z hodně vychvalovaných mini-sérií. Po seriálech sahám spíše jen výjimečně, tady pomohl fakt, že se nejedná o nic rozsáhlého. Po technické, ale i herecké stránce asi tomuto dílku nelze nic vytknout, přesto mi stylově nesedlo. Znejistil jsem už u prvního dílu, který od počátku mozaikovým způsobem začal rozehrávat několik linek. Když jsme se dostali k několika velmi zajímavým scénám, které mě pohltily (první z nich bylo sezení vězňů s učitelsky působícím vedoucím), za velmi krátkou dobu hned následoval střih do úplně jiné situace. Spočátku jsem myslel, že mi něco v těch útržcích uniká, ale vůbec jsem nemohl pobrat okolnosti vraždy ze strany hlavní postavy Marka, až to tvůrci na mě vybalili teprve v posledním třetím dílu. Ten mi připadal určitě nejpovedější, snad i díky tomu, že jsem už o postavách v té době toho dost věděl, začly mě plně zajímat a zároveň tu tvůrci naplno vykročili psychologickým směrem. Hodně mi nesedlo záměrné tlačení na divákovy city (všechna ta náhlá velká dojetí uprostřed jinak sáhodlouhé monotónní deprese, střihy na uslzenou ženu obžalovaného během jeho projevu a pod.), to vše neustále podpořované podbízející se dunivou hudbu, která prvoplánově hraje na efekt. Dobrovolně bych se touhle syntetizovanou depresí nechtěl projet znovu a tudíž oceňuji, že nejen hlavní hrdina, ale i já jako divák jsem se po dokoukání posledního dílu mohl těšit z jistého osvobození. K něčemu ten ztrávený Čas byl snad do jisté míry v obou případech i podnětný, třeba díky zastavení se nad myšlenkou, jak si lze zachovat tvář v psychicky opravdu náročné situaci? Jedna z posledních scén, kdy se ocitají dvě hlavní postavy, do té doby z opačné strany denního vězeňského pořádku, na jedné lavici, patří určitě k těm, které přidávají výslednímu dílu na značné důstojnosti. [65%]

Tak jednoduché, tak prosté, při tom tak úžasně vtahující... klasické zpracování pohádky které se mi záhy vrylo pod kůži. Kouzelných 73 minut fantazie, dětského dobrodružství ve víru pohádky, kouskem toho pocitového hororu i poezie. Je pravda, že ten drobný studiový hrad nepatří zrovna k nejpohlednějším a na tricích je jejich pokročilých věk už znát, přesto musím jedním dechem dodat, že i výtvarní stránka nepostrádá silné momenty a umí vykouzlit z naprostého minima jak pohádkovou, tak jindy strašidelnou atmosféru. Mezi nezapomenutelné tady patří i nádherná Laiova hudba včetně úvodní písničky a opravdu výtečné ztvárnění statného obra v podání Jeana-Pierra Mariella.